(EU) 2021/1527Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1527 ze dne 31. května 2021, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU, pokud jde o regulační technické normy pro smluvní uznání pravomocí k odpisu a konverzi (Text s významem pro EHP)

(1)

Ustanovení čl. 55 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 2014/59/EU od členských států vyžaduje zajištění toho, aby v případě, že instituce nebo subjekt uvedené v čl. 1 odst. 1 písm. b), c) a d) uvedené směrnice dospějí ke zjištění, že zahrnutí smluvní podmínky uvedené v čl. 55 odst. 1 směrnice 2014/59/EU („smluvní podmínka“) do smluvních ustanovení, jimiž se příslušný závazek řídí, je právně nebo jinak neproveditelné, tato instituce nebo subjekt oznámily své zjištění orgánu příslušnému k řešení krize.

(2)

Podmínky, za nichž by bylo právně nebo jinak neproveditelné, aby instituce nebo subjekt zahrnuly smluvní podmínku do některých kategorií závazků, by měly být stanoveny způsobem, který umožní odpovídající úroveň konvergence a zároveň orgánům příslušným k řešení krize umožní zohlednit rozdíly na relevantních trzích.

(3)

Od institucí nebo subjektů by nemělo být vyžadováno, aby zahrnuly smluvní podmínku do smluvních ustanovení, jimiž se příslušný závazek řídí, pokud by to v relevantní třetí zemi bylo nezákonné. Tak tomu může být například v případě, že právní předpisy nebo pokyny orgánů dané třetí země takové podmínky nepovolují. Mělo by být rovněž považováno za neproveditelné, aby instituce nebo subjekt zahrnuly smluvní podmínku do smlouvy nebo nástroje, pokud tato instituce nebo subjekt nemohou uvedená smluvní ustanovení změnit. Tak je tomu často v případě, kdy jsou smlouvy nebo nástroje uzavírány v souladu s mezinárodními standardizovanými podmínkami nebo protokoly, jež stanoví pro takové typy smluv nebo nástrojů jednotné podmínky. Produkty financování obchodu, jako jsou záruky, protizáruky, dokumentární akreditivy nebo jiné nástroje používané v souvislosti s podporou nebo financováním obchodních transakcí, se obvykle vydávají na základě mezinárodně uznávaných standardních podmínek nebo pravidel stanovených mezinárodně uznávanou odvětvovou organizací nebo vypracovaných na základě standardních dvoustranných zvyklostí. Neproveditelnost může nastat rovněž v případě, kdy instituce nebo subjekt uzavře smlouvy o poskytování finančních služeb se subjekty mimo Unii, například s poskytovateli finančních služeb, obchodními systémy, infrastrukturami finančního trhu nebo depozitáři, které používají standardní podmínky, jež instituce nebo subjekt nemohou sjednat.

(4)

V každém případě by za důvod neproveditelnosti zahrnutí smluvní podmínky neměly být považovány pouhá neochota protistrany smluvní podmínky zahrnout nebo pouhé zvýšení ceny nástroje nebo smlouvy.

(5)

V souladu s čl. 55 odst. 2 třetím pododstavcem směrnice 2014/59/EU se orgán příslušný k řešení krize může i v případě neexistence důvodů neproveditelnosti rozhodnout nepožadovat, aby příslušná instituce nebo subjekt smluvní podmínku zahrnuly, pokud se domnívá, že takové zahrnutí není nezbytné k zajištění způsobilosti instituce nebo subjektu k řešení krize. Závěry analýzy dopadu na způsobilost k řešení krize pro účely článku 55 směrnice 2014/59/EU by měly být v souladu se závěry v rámci posouzení způsobilosti k řešení krize stanoveného v hlavě II kapitole II uvedené směrnice. Pro účely posouzení dopadu na způsobilost k řešení krize v souladu s čl. 55 odst. 2 třetím pododstavcem směrnice 2014/59/EU by však za nezbytné k zajištění způsobilosti k řešení krize měly být považovány smlouvy nebo nástroje vytvářející závazky s dlouhou dobou splatnosti nebo vysokou nominální hodnotou. Od zahrnutí takových smluvních podmínek by se proto nemělo upustit, pokud takové zahrnutí nesplňuje podmínky neproveditelnosti. Pokud jde o jiné smlouvy nebo nástroje vytvářející závazky, měly by orgány příslušné k řešení krize při posuzování jejich dopadu na způsobilost k řešení krize náležitě zohlednit řadu relevantních prvků, avšak měly by mít možnost, je-li to vhodné s ohledem na konkrétní okolnosti, posoudit jakékoli další prvky, které považují za nezbytné.

(6)

Po obdržení úplného oznámení o neproveditelnosti by měl mít orgán příslušný k řešení krize přiměřenou lhůtu k jeho posouzení. Oznámení se mohou lišit co do složitosti. Je proto vhodné, aby orgán příslušný k řešení krize v případě složitých oznámení mohl prodloužit lhůtu pro požadování zahrnutí smluvní podmínky o předem stanovenou dobu. Takové prodloužení by mělo být příslušné instituci nebo subjektu náležitě oznámeno. Vzhledem k tomu, že oznámení a jeho posouzení představují nový požadavek, by orgány příslušné k řešení krize měly mít během prvního roku po vstupu tohoto nařízení v platnost možnost prodloužit lhůtu pro posouzení složitých oznámení o dalších šest měsíců. V dalších letech by orgány způsobilé k řešení krize měly mít možnost prodloužit lhůtu pro posouzení složitých oznámení o tři měsíce.

(7)

Toto nařízení vychází z návrhů regulačních technických norem, které Komisi předložil Evropský orgán pro bankovnictví.

(8)

Evropský orgán pro bankovnictví uskutečnil otevřené veřejné konzultace o návrzích regulačních technických norem, z nichž toto nařízení vychází, analyzoval potenciální související náklady a přínosy a požádal o stanovisko skupinu subjektů působících v bankovnictví zřízenou podle článku 37 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 (2),