(EU) 2021/2167Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2167 ze dne 24. listopadu 2021 o správcích úvěru a obchodnících s úvěry a o změně směrnic 2008/48/ES a 2014/17/EU (Text s významem pro EHP)

(1)

Stanovení komplexní strategie pro řešení otázky úvěrů v selhání je prioritou Unie. Ačkoli odpovědnost za řešení úvěrů v selhání mají především úvěrové instituce a členské státy, úsilí o snížení současného objemu úvěrů v selhání a o zamezení jejich nadměrnému nahromadění v budoucnu má i jasný unijní rozměr. Vzhledem k vzájemnému propojení bankovních a finančních systémů v Unii, kde úvěrové instituce působí v několika jurisdikcích a členských státech zároveň, může snadno dojít k efektu přelévání mezi členskými státy a Unií, pokud jde o hospodářský růst i finanční stabilitu.

(2)

Integrovaný finanční systém zvýší odolnost hospodářské a měnové unie vůči negativním otřesům, neboť usnadní soukromé sdílení přeshraničních rizik, čímž zároveň sníží potřebu veřejného sdílení rizik. Aby se dosáhlo těchto cílů, měla by Unie dokončit budování bankovní unie a dále rozvíjet unii kapitálových trhů. Řešení problému velkého objemu úvěrů v selhání a jejich případného nahromadění v budoucnu je důležité pro upevnění bankovní unie, neboť je to nezbytné pro zajištění hospodářské soutěže v bankovním sektoru, zachování finanční stability a podporu úvěrování, aby v Unii vznikala pracovní místa a docházelo k růstu.

(3)

Ve svých závěrech ze dne 11. července 2017 o „Akčním plánu k řešení úvěrů v selhání v Evropě“ (dále jen „akční plán“) vyzvala Rada různé instituce, aby přijaly příslušná opatření s cílem dále řešit velký objem úvěrů v selhání v Unii a zabránit jejich případnému nahromadění v budoucnu. V akčním plánu je stanoven komplexní přístup, který se zaměřuje na kombinaci doplňujících politických opatření ve čtyřech oblastech: i) bankovní dohled a regulace, ii) reforma rámců pro restrukturalizaci, insolvenci a vymáhání dluhů, iii) rozvoj sekundárních trhů pro klasifikovaná aktiva a iv) podpora restrukturalizace bankovního systému. Opatření v těchto oblastech se mají přijímat na úrovni členských států a ve vhodných případech na úrovni Unie. Komise oznámila podobný záměr ve svém sdělení ze dne 11. října 2017 o dokončení bankovní unie, v němž se požaduje komplexní balíček pro řešení úvěrů v selhání v Unii.

(4)

Tato směrnice spolu s jinými opatřeními, která Komise předložila, a také opatření prováděná Evropskou centrální bankou (ECB) v souvislosti s bankovním dohledem na základě jednotného mechanismu dohledu, který provádí evropský orgán dohledu (Evropský orgán pro bankovnictví – EBA), zřízený nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 (4), vytvoří vhodné prostředí pro úvěrové instituce, aby se zabývaly úvěry v selhání ve svých rozvahách, a sníží riziko budoucího nahromadění úvěrů v selhání.

(5)

Při vytváření makroobezřetnostních přístupů k předcházení vzniku rizik v celém systému, která jsou spojena s úvěry v selhání, je třeba, aby Evropská rada pro systémová rizika, zřízená nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1092/2010 (5), vydávala případná makroobezřetnostní varování a doporučení týkající se sekundárního trhu s úvěry v selhání.

(6)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/630 (6) zavedlo do nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 (7) nová pravidla, která vyžadují, aby úvěrové instituce odložily stranou dostatečné zdroje pro případ, že nové úvěry přestanou být spláceny, což by mohlo vytvořit vhodné pobídky pro řešení úvěrů v selhání v raném stadiu a zamezit jejich přílišnému nahromadění. Přestanou-li být úvěry spláceny, účinnější mechanismy vymáhání zajištěných úvěrů by úvěrovým institucím umožnily uplatňovat ucelenou strategii zaměřenou na vymáhání těchto úvěrů, na které se vztahují silné a účinné záruky pro dlužníka. Pokud by objem úvěrů v selhání přesto příliš vzrostl, měly by mít úvěrové instituce možnost prodat je jiným subjektům na efektivních, konkurenceschopných a transparentních sekundárních trzích. Příslušné orgány úvěrových institucí jim při tom poskytnou pomoc na základě svých stávajících zvláštních bankovních pravomocí tzv. pilíře 2 podle nařízení (EU) č. 575/2013. Pokud se úvěry v selhání stanou značným a rozsáhlým problémem, mají členské státy možnost založit vnitrostátní společnosti spravující aktiva, nebo stanovit jiná alternativní opatření v rámci současných pravidel pro státní podporu a řešení krize bank.

(7)

Tato směrnice by měla úvěrovým institucím umožnit lépe řešit úvěry, z nichž se stanou úvěry v selhání, zlepšením podmínek prodeje úvěru třetím stranám. Když se úvěrové instituce potýkají s velkým nárůstem úvěrů v selhání a nedostatkem pracovníků nebo odborných poznatků pro jejich náležitou správu, měly by mít navíc možnost buď zajišťovat správu těchto úvěrů externě specializovaným správcem úvěru, nebo převést smlouvu o úvěru na obchodníka s úvěry, který má potřebnou odvahu podstoupit riziko a odborné zkušenosti, aby to zvládl.

(8)

Ačkoli se ve veřejné diskusi v některých členských státech používají obecně pojmy „půjčky“ a „banky“, dále v textu se používají pojmy „úvěr“ nebo „smlouva o úvěru“ a „úvěrová instituce“. Tato směrnice se navíc vztahuje jak na práva věřitele plynoucí ze smlouvy o úvěru v selhání, tak na samotnou smlouvu o úvěru v selhání.

(9)

Tato směrnice má podpořit rozvoj sekundárních trhů pro úvěry v selhání v Unii odstraněním překážek bránících převodu těchto úvěrů úvěrovými institucemi na obchodníky s úvěry a stanovením ochranných opatření pro jejich převod a současně má chránit práva dlužníků. Každé přijaté opatření by mělo harmonizovat požadavky na udělení povolení správcům úvěru. Tato směrnice by měla proto vytvořit celounijní rámec pro obchodníky s úvěry i správce úvěru ve vztahu ke smlouvám o úvěru v selhání uzavřeným úvěrovými institucemi, přičemž správci úvěru by měli získat od příslušných orgánů členských států povolení a měli by podléhat jejich dohledu.

(10)

Obchodníci s úvěry a správci úvěru nemohou v současné době využívat výhody vnitřního trhu z důvodu překážek kladených různými vnitrostátními režimy, jelikož neexistuje specificky zaměřený a ucelený regulační režim a režim dohledu. V současné době neexistují společné unijní normy pro regulaci správců úvěru. Zejména nebyly stanoveny žádné společné normy pro regulaci vymáhání pohledávek. Členské státy mají velmi rozdílná pravidla pro to, jak mohou obchodníci s úvěry získat smlouvy o úvěru od úvěrových institucí. Obchodníci s úvěry, kteří kupují úvěr vydaný úvěrovou institucí, nejsou v některých členských státech regulováni, kdežto v jiných podléhají různým požadavkům, které se někdy rovnají požadavkům na získání povolení úvěrové instituce. Tyto rozdíly v regulačních požadavcích měly za následek vznik značných překážek bránících zákonnému přeshraničnímu nákupu úvěrů v Unii, hlavně zvýšení nákladů na dodržování předpisů, kterému obchodníci s úvěry čelili, když usilovali o nákup úvěrových portfolií. V důsledku toho působí obchodníci s úvěry v omezeném počtu členských států, což vedlo ke slabé hospodářské soutěži na vnitřním trhu, jelikož počet zainteresovaných obchodníků s úvěry zůstává nízký. To následně vedlo k neefektivním sekundárním trhům pro úvěry v selhání. Kromě toho mají vnitrostátní trhy pro úvěry v selhání v podstatě tendenci zůstat malé.

(11)

Výsledkem omezené účasti obchodníků s úvěry byla nízká poptávka, slabá hospodářská soutěž a nízké nabídkové ceny portfolií smluv o úvěru na sekundárních trzích, což je překážkou pro úvěrové instituce, aby prodávaly smlouvy o úvěru v selhání. Proto má úsilí o rozvoj trhů s úvěry poskytovanými úvěrovými institucemi a prodávanými obchodníkům s úvěry jasný unijní rozměr. Na jedné straně by úvěrové instituce měly mít možnost prodávat smlouvy o úvěrech v selhání v celé Unii na efektivních, konkurenceschopných a transparentních sekundárních trzích. Na druhé straně dokončení bankovní unie a unie kapitálových trhů vyvolává potřebu jednat s cílem předcházet nahromadění smluv o úvěrech v selhání v rozvahách úvěrových institucí, aby mohly plnit svou úlohu, kterou je financování hospodářství. Tato směrnice se proto vztahuje na obchodníky s úvěry, kteří jednají v rámci své obchodní, podnikatelské nebo profesní činnosti, pokud kupují smlouvu o úvěru, pouze v případě, že se jedná o smlouvu o úvěru v selhání.

(12)

Úvěr v selhání původně poskytnutý úvěrovou institucí se může během své správy stát úvěrem spláceným. V takovém případě by správci úvěru měli být schopni pokračovat ve výkonu své činnosti na základě svého povolení coby správci úvěru podle této směrnice.

(13)

Některé členské státy regulují správu úvěru, ale v různém rozsahu. Za prvé, tuto správu regulují pouze některé členské státy, a ty, které tak činí, ji definují velmi rozdílně. Zvýšené náklady na dodržování předpisů jsou překážkou bránící rozvoji strategií rozšíření pomocí vedlejší provozovny nebo přeshraničního poskytování služeb. Za druhé, značný počet členských států vyžaduje povolení pro některé činnosti, jež tito správci úvěru vykonávají. Uvedená povolení zahrnují různé požadavky a neposkytují možnost přeshraničního rozšíření. I to působí jako překážka bránící poskytování přeshraničních služeb. V některých případech právní předpisy vyžadují usazení v daném místě, což samo o sobě brání v uplatňování volného pohybu přeshraničních služeb.

(14)

I když správci úvěru mohou poskytovat své služby úvěrovým institucím a obchodníkům s úvěry, kteří nejsou úvěrovými institucemi, je konkurenceschopný a integrovaný trh pro správce úvěru spojen s rozvojem konkurenceschopného a integrovaného trhu pro obchodníky s úvěry. Obchodníci s úvěry se často rozhodnou zajišťovat správu úvěru externě prostřednictvím jiných subjektů, protože nemají kapacitu na to, aby je spravovali sami, a mohou se proto zdráhat kupovat úvěry od úvěrových institucí, pokud nemohou některé služby zajistit externě.

(15)

Nedostatečný konkurenční tlak na trhu pro nákup úvěrů a správu úvěru má za následek to, že firmy pro správu úvěru za své služby účtují obchodníkům s úvěry vysoké poplatky, což vede k nízkým cenám na sekundárních trzích s úvěry. Úvěrové instituce jsou tak méně motivovány ke snižování svých objemů úvěrů v selhání.

(16)

Proto je potřeba přijmout opatření na úrovni Unie, aby se řešilo postavení obchodníků s úvěry a správců úvěru ve vztahu k úvěru v selhání původně poskytnutému úvěrovými institucemi. Touto směrnicí však nejsou dotčena pravidla unijního a vnitrostátního práva upravující vydávání úvěrů, včetně případů, kdy lze mít za to, že správci úvěru jsou zapojeni do zprostředkování úvěru. Touto směrnicí nejsou dotčena ani vnitrostátní pravidla, která ukládají dodatečné požadavky týkající se obchodníka s úvěry nebo správce úvěru, pokud jde o sjednání změny podmínek smlouvy o úvěru.

(17)

Členské státy mohou regulovat správu úvěru, která nespadá do oblasti působnosti této směrnice, jako jsou služby nabízené ke smlouvám o úvěru uzavřeným neúvěrovými institucemi nebo správa úvěru, kterou vykonávají fyzické osoby, a to i ukládáním požadavků rovnocenných požadavkům podle této směrnice. Tyto subjekty a fyzické osoby by však neměly mít možnost udělovat povolení pro poskytování těchto služeb v jiných členských státech.

(18)

Touto směrnicí by neměla být dotčena omezení stanovená vnitrostátním právem, pokud jde o převod práv věřitele plynoucích ze smlouvy o úvěru v selhání nebo o převod samotné smlouvy o úvěru v selhání, která není ukončena v souladu s vnitrostátním civilním právem, podle něhož se všechny splatné částky na základě dané smlouvy o úvěru stávají okamžitě splatné, jestliže je to nezbytné pro převod subjektu mimo bankovní systém. Proto bude v některých členských státech s ohledem na vnitrostátní pravidla i nadále omezen odkup smluv o úvěrech v selhání, které nejsou splatné, jsou po splatnosti méně než 90 dnů nebo nejsou ukončeny v souladu s vnitrostátním civilním právem neregulovanými věřiteli. Členské státy mají možnost regulovat převod splácených smluv o úvěru, a to ukládáním požadavků rovnocenných požadavkům podle této směrnice.

(19)

Směrnicí by nemělo být dotčeno unijní právo týkající se soudní spolupráce v civilních věcech, zejména ustanovení o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy a o příslušnosti, včetně uplatňování těchto aktů a ustanovení v jednotlivých případech podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 (8) a (EU) č. 1215/2012 (9). Všichni věřitelé a osoby, které je zastupují, jsou povinni v rámci svých jednání se spotřebiteli a s vnitrostátními orgány dodržovat právo Unie, aby byla zajištěna ochrana práv spotřebitelů.

(20)

Správci úvěru a obchodníci s úvěry by měli vždy jednat v dobré víře, postupovat vůči dlužníkům spravedlivě a respektovat jejich soukromí. Neměli by dlužníky obtěžovat ani jim poskytovat zavádějící informace. Před prvním vymáháním pohledávek a kdykoli, kdy je o to dlužník požádá, by mu měli poskytnout informace mimo jiné o tom, že došlo k převodu, o totožnosti a kontaktních údajích obchodníka s úvěry a správce úvěru, pokud je určen, a také informace o výši částek, které dlužník dluží, a prohlášení o tom, že i nadále platí veškeré právní předpisy Unie a vnitrostátní právní předpisy.

(21)

Tato směrnice kromě toho neomezuje oblast působnosti při uplatňování pravidel Unie týkajících se ochrany spotřebitelů, a pokud se obchodníci s úvěry považují podle směrnic Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES (10) a 2014/17/EU (11) za věřitele, měly by se na ně vztahovat specifické povinnosti stanovené v článku 20 směrnice 2008/48/ES a v článku 35 směrnice 2014/17/EU. Touto směrnicí není dotčena ani ochrana spotřebitelů zaručená směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES (12), která zakazuje nekalé obchodní praktiky, včetně praktik používaných při vymáhání smlouvy, kdy je spotřebitel uváděn v omyl, pokud jde o jeho práva nebo povinnosti, nebo je vystaven obtěžování, nátlaku či nepatřičnému ovlivňování, mimo jiné pokud jde o načasování, místo, povahu nebo přetrvávání vymáhání nebo o používání zastrašujících nebo urážlivých formulací či způsobů chování nebo o výhrůžky, jejichž cílem je učinit jakákoli opatření, která nelze přijmout v souladu se zákonem.

(22)

V článku 47 Listiny základních práv Evropské unie je zajištěno právo na spravedlivé veřejné slyšení u nezávislého nestranného soudu a možnost poradit se s právním zástupcem a být jím obhajován nebo zastupován. To může mít význam zejména z hlediska úplného pochopení všech těchto záležitostí a řešení právních argumentů a toho, aby byla zajištěna komplexní příprava zastupování ve sporu u soudu. Dlužníci, kteří nemají dostatečné zdroje, by měli moci získat právní pomoc, pokud to je nezbytné k zajištění účinného přístupu ke spravedlnosti, za podmínek stanovených platným vnitrostátním právem.

(23)

Úvěrové instituce Unie provádějí správu úvěru jako součást svého běžného podnikání. Mají stejné povinnosti ve vztahu ke smlouvám o úvěru, které poskytly samy, jako ke smlouvám o úvěru, které koupily od jiných úvěrových institucí. Jelikož jsou už regulovány a je nad nimi vykonáván dohled, znamenalo by uplatňování této směrnice na jejich činnost spojenou se správou úvěru nebo nákupem úvěrů zbytečné zdvojení nákladů na udělování povolení a dodržování předpisů, a proto se na ně tato směrnice nevztahuje. Do oblasti působnosti této směrnice nespadá ani externí zajišťování správy úvěru úvěrovými institucemi ve vztahu ke smlouvám o úvěru, ať už spláceným, či v selhání, prostřednictvím správců úvěru nebo jiných třetích stran, protože od úvěrových institucí již je vyžadováno dodržování příslušných pravidel pro externí zajišťování služeb. Kromě toho se tato směrnice nevztahuje na věřitele, kteří nejsou úvěrovými institucemi, ale podléhají podle směrnice 2008/48/ES nebo směrnice 2014/17/EU dohledu příslušného orgánu členského státu a vykonávají správu úvěru pro úvěry poskytované spotřebitelům v rámci své běžné činnosti, pokud v tomto členském státě vykonávají správu úvěru. Dále by do oblasti působnosti této směrnice neměli spadat ani správci alternativních investičních fondů, správcovské společnosti a investiční společnosti (pokud investiční společnost neurčila správcovskou společnost), jež mají povolení nebo registraci podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/65/ES (13) nebo směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/61/EU (14). A konečně existuje několik povolání, v jejichž rámci je prováděna doplňková činnost, jež se podobá správě úvěru, totiž notáři, advokáti a soudní vykonavatelé, kteří vykonávají svá povolání v souladu s vnitrostátním právem a kteří vykonávají závazná opatření, a proto by měly mít členské státy možnost vyjmout tato povolání z působnosti této směrnice.

(24)

Aby se stávajícím obchodníkům s úvěry a správcům úvěru umožnilo přizpůsobit se požadavkům vnitrostátních předpisů přijatých k provedení této směrnice, a aby se zejména správcům úvěru poskytla možnost získat povolení, umožňuje tato směrnice subjektům, které v současnosti vykonávají správu úvěru podle vnitrostátního práva, aby tak činily i nadále ve svém domovském členském státě po dobu šesti měsíců po uplynutí lhůty pro provedení této směrnice ve vnitrostátním právu. Po uplynutí této šestiměsíční lhůty by mělo být povoleno působit na trhu pouze správcům úvěru s povolením podle vnitrostátních předpisů přijatých k provedení této směrnice.

(25)

Členské státy, které již pro správu úvěru zavedly pravidla rovnocenná pravidlům stanoveným v této směrnici nebo přísnější, by měly ve svých vnitrostátních předpisech přijatých k provedení této směrnice umožnit, aby existující subjekty vykonávající správu úvěru byly automaticky uznány za povolené správce úvěru.

(26)

Na udělování povolení správcům úvěru k provozování správy úvěru v celé Unii by se měl vztahovat jednotný a harmonizovaný soubor podmínek, které by měly příslušné orgány přiměřeným způsobem uplatňovat.

(27)

Aby se předešlo snížení ochrany dlužníků a podpořila důvěra, měly by podmínky udělování a zachování povolení správců úvěru zajistit, aby správci úvěru, držitelé kvalifikované účasti ve správci úvěru a členové jeho řídícího či správního orgánu měli čistý trestní rejstřík, pokud jde o příslušné trestné činy, mimo jiné trestné činy proti majetku, trestné činy týkající se finanční činnosti, praní peněz a podvodů nebo trestné činy proti fyzické nedotknutelnosti, a aby nebyli předmětem insolvenčního řízení ani na ně nebyl dřív vyhlášen konkurs, ledaže byli rehabilitováni v souladu s vnitrostátním právem. Dodržování požadavku na transparentnost, otevřenost a spolupráci členů řídícího či správního orgánu správců úvěru v jejich obchodních jednáních s orgány dohledu a regulačními orgány v minulosti by se mělo posuzovat s ohledem na informace a poznatky, které má příslušný orgán v době udělování povolení k dispozici. Nejsou-li tyto informace či poznatky k dispozici nebo pokud v dané době nedošlo k jednání s orgány dohledu či regulačními orgány, považuje se tento požadavek za splněný.

(28)

Členské státy by měly zajistit, aby správní orgán správce úvěru jako celek disponoval náležitými znalostmi a zkušenostmi, aby mohl svou činnost vykonávat kompetentně a odpovědně. Je věcí každého členského státu, aby stanovil požadavky na dobrou pověst, náležité znalosti a zkušenosti, ty by však neměly narušovat volný pohyb povolených správců úvěru uvnitř Unie. Za tímto účelem by měl EBA vypracovat pokyny k omezení rizika odlišného výkladu požadavků na náležité znalosti a zkušenosti. S cílem zajistit soulad s pravidly týkajícími se ochrany dlužníků a ochrany osobních údajů by se dále měly zavést vhodné systémy správy a řízení mechanismy interní kontroly a rovněž vhodné postupy pro evidenci a vyřizování stížností, které by podléhaly dohledu. Navíc by měli mít správci úvěru zavedeny vhodné postupy pro boj proti praní peněz a proti financování terorismu v případech, ve kterých byli ve vnitrostátních předpisech přijatých k provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 (15) správci úvěru určeni za povinné subjekty pro účely předcházení praní peněz a financování terorismu a boje proti nim. Kromě toho by správci úvěru měli být povinni jednat čestně a s náležitým zohledněním finanční situace dlužníků. Jsou-li na úrovni členských států k dispozici dluhové poradenské služby, které usnadňují splácení dluhů, měli by správci úvěru zvážit možnost doporučení těchto služeb dlužníkům.

(29)

Členské státy by měly ve svých právních předpisech přijatých k provedení této směrnice stanovit, zda smějí správci úvěru na jejich území přijímat od dlužníků v rámci výkonu správy úvěru peněžní prostředky a držet je. Je-li v daném členském státě povoleno přijímat a držet peněžní prostředky od dlužníků a mají-li správci úvěru v rámci svého obchodního modelu v úmyslu tak činit, měly by pro tyto správce úvěru platit další požadavky, aby bylo možné řešit rizika, která by mohla vzniknout v případě úpadku, totiž oddělení účtu od peněžních prostředků, a také v případě oddlužení dlužníka. Pokud domovský členský stát zakazuje správcům úvěru přijímat a držet peněžní prostředky od dlužníků, nesmějí tak správci úvěru činit ani ve svém domovském členském státě, ani v jiném hostitelském členském státě, a to ani v případě, že hostitelský členský stát povoluje získávat tyto prostředky a držet je, protože správce úvěru k tomuto účelu nezískal ve svém domovském členském státě povolení. Naproti tomu v případě, že domovský členský stát povoluje správcům úvěru přijímat a držet peněžní prostředky od dlužníků a že do svých právních předpisů začlenil příslušné požadavky, měli by mít správci úvěru možnost přijímat a držet tyto peněžní prostředky jak ve svém domovském členském státě, tak i v kterémkoli hostitelském členském státě, který to také povoluje.

(30)

Aby se zamezilo zdlouhavým postupům a nejistotě, je nezbytné stanovit požadavky na informace, které musí předložit žadatelé o povolení správce úvěru, a také přiměřené lhůty pro udělení povolení a podmínky jeho odnětí. Odejmou-li příslušné orgány povolení správci úvěru, který zajišťuje správu úvěru v jiných členských státech, měly by o tom být informovány příslušné orgány hostitelského členského státu a také členského státu, v němž byl úvěr poskytnut, pokud se liší od hostitelského a domovského členského státu. Stejně tak by se měl v domovském a hostitelském členském státě zřídit aktualizovaný rejstřík nebo seznam, který by byl na internetových stránkách příslušných orgánů veřejně přístupný, aby se zajistila transparentnost, pokud jde o počet a totožnost povolených správců úvěru.

(31)

Externím zajišťováním správy úvěru prostřednictvím poskytovatelů správy úvěru by neměl být dotčen smluvní vztah mezi správcem úvěru a obchodníkem s úvěry ani závazky správce úvěru vůči obchodníku s úvěry. Správci úvěru by měli odpovídat za zajištění toho, aby externí zajišťování jejich činností prostřednictvím poskytovatelů správy úvěru nevedlo k nepřiměřenému provoznímu riziku ani k nedodržování jakýchkoli požadavků unijního nebo vnitrostátního práva poskytovatelem správy úvěru, ani k omezení schopnosti orgánu dohledu plnit své povinnosti a chránit práva dlužníků.

(32)

Pokud obchodník s úvěry svěří správu a vymáhání plnění smlouvy o úvěru správci úvěru, deleguje na něj svá práva a povinnosti a také své přímé kontakty s dlužníkem, přičemž dále nese konečnou odpovědnost. Vztah mezi obchodníkem s úvěry a správcem úvěru by měl být jasně stanoven v písemné smlouvě o správě úvěru a příslušné orgány by měly mít možnost ověřit, jak je takový vztah vymezen. Kromě toho by správci úvěru měli jednat čestně a s náležitým zohledněním finanční situace dlužníků. Pokud obchodník s úvěry sám nevykonává správu získaných úvěrů, měly by mít členské státy možnost stanovit, že správci úvěru a obchodníci s úvěry jsou povinni se ve smlouvě o správě úvěru dohodnout, že správce úvěru uvědomí o externím zajišťování správy úvěru obchodníka s úvěry předem.

(33)

V zájmu zajištění práva správce úvěru vykonávat přeshraniční činnost a v zájmu dohledu nad touto činností je v této směrnici stanoven postup pro výkon práva povoleného správce úvěru zapojit se do přeshraniční činnosti. Komunikace mezi příslušnými orgány domovského a hostitelského členského státu a se správcem úvěru by se měla uskutečňovat v přiměřených lhůtách. Informace o přeshraniční činnosti by od příslušných orgánů domovského členského státu měly obdržet i příslušné orgány členského státu, v němž byl úvěr poskytnut.

(34)

V souladu s touto směrnicí by se na správce úvěru vykonávajícího svou činnost v hostitelském členském státě měly vztahovat omezení a požadavky stanovené vnitrostátním právem tohoto hostitelského členského státu v souladu s touto směrnicí, které se nevztahují na jiné požadavky na vydávání povolení správcům úvěru, případně včetně zákazu přijímat a držet peněžní prostředky od dlužníků. Pokud jsou podle vnitrostátních předpisů hostitelského členského státu přijatých k provedení této směrnice zavedeny další požadavky týkající se vydávání povolení správcům úvěru, neměly by se tyto požadavky vztahovat na ty správce úvěru, kteří vykonávají přeshraniční správu úvěru v tomto hostitelském členském státě.

(35)

Za účelem zajištění efektivního a účinného dohledu nad přeshraničními správci úvěru by měl být vytvořen zvláštní rámec pro spolupráci mezi příslušnými orgány domovského a hostitelského členského státu a případně příslušnými orgány členského státu, v němž byl úvěr poskytnut. Tento rámec by měl umožnit výměnu informací o kontrolách na místě nebo na dálku a současně zachovat jejich důvěrnost a služební tajemství, ochranu práv jednotlivců a podnikatelských subjektů, poskytování pomoci a oznamování výsledků kontrol a inspekcí a přijatých opatření.

(36)

Důležitým předpokladem pro to, aby obchodníci s úvěry a správci úvěru mohli plnit svou úlohu, je, aby měli možnost získat přístup ke všem příslušným informacím, a členské státy by jim ho měly zajistit, přičemž by měly dodržovat unijní a vnitrostátní pravidla ochrany údajů. V této souvislosti je naprosto nezbytné, aby úvěrové instituce poskytovaly případným obchodníkům s úvěry podrobné informace, které by jim umožnily provádět vlastní posouzení hodnoty práv věřitele plynoucích ze smlouvy o úvěru v selhání nebo samotné smlouvy o úvěru v selhání. Úvěrové instituce by měly tyto informace poskytovat pouze jednou v průběhu řízení, a to buď v jeho počáteční fázi, nebo v jedné z následujících fází, avšak v každém případě před uzavřením dohody o převodu úvěru. Zavést tuto povinnost poskytovat informace je nezbytné a opodstatněné, aby se mohli případní obchodníci s úvěry rozhodovat před uzavřením dané transakce na základě příslušných informací, a proto je legitimní, aby úvěrové instituce poskytovaly případným obchodníkům s úvěry osobní údaje dlužníka. Tyto informace by se měly striktně omezovat pouze na to, co je naprosto nezbytné, aby měl případný obchodník s úvěry možnost posoudit hodnotu práv věřitele plynoucích ze smlouvy o úvěru v selhání nebo hodnotu samotné smlouvy o úvěru v selhání a pravděpodobnost zpětného získání hodnoty této smlouvy. Členské státy by měly zajistit, aby bylo poskytování informací případným obchodníkům s úvěry a jejich následné používání v souladu s příslušným unijním rámcem na ochranu osobních údajů.

(37)

Převádí-li úvěrová instituce smlouvu o úvěru v selhání, měla by mít povinnost informovat dvakrát ročně svůj příslušný orgán a příslušné orgány hostitelského členského státu alespoň o souhrnném zůstatku převáděných úvěrových portfolií, počtu a velikosti zahrnutých úvěrů a o tom, zda převod zahrnuje smlouvy o úvěru uzavřené se spotřebiteli. Informace poskytované ke každému úvěrovému portfoliu převedenému v jediné transakci by měly obsahovat identifikační kód právnické osoby obchodníka s úvěry nebo jeho případného zástupce, nebo pokud není tento kód k dispozici, totožnost a adresu obchodníka s úvěry a jeho případného zástupce v Unii. Pokud to považují příslušné orgány za nezbytné, například z důvodu vysokého počtu transakcí v době krize, měly by mít možnost požadovat, aby byly tyto informace poskytovány místo toho čtvrtletně. Příslušné orgány hostitelského členského státu by měly mít povinnost předat tyto informace orgánům oprávněným vykonávat dohled nad obchodníkem s úvěry. Takové požadavky na transparentnost umožňují harmonizované a efektivní monitorování převodu smlouvy o úvěru v Unii. Aby byla dodržena zásada proporcionality, měly by příslušné orgány v zájmu zamezení zdvojování činnosti zohlednit informace, které již získaly na základě jiných prostředků, zejména pokud jde o úvěrové instituce. Členské státy by měly zajistit, aby za plnění povinnosti oznamovat informace o úvěrovém portfoliu příslušným orgánům poté, co je toto portfolio převedeno na obchodníka s úvěry, nesl i nadále odpovědnost správce úvěru.

(38)

V akčním plánu se uvádí, že infrastruktura údajů úvěrových institucí by byla posílena tím, že by měla jednotné a normalizované údaje týkající se smluv o úvěrech v selhání. EBA vypracoval formuláře údajů, které poskytují informace o úvěrových expozicích v bankovním portfoliu a umožní potenciálním kupcům ocenit hodnotu smluv o úvěru a poskytovat jim náležitou péči. Na jedné straně by uplatňování těchto formulářů na smlouvy o úvěru omezilo nerovnováhu v informovanosti potenciálních kupců a prodejců smluv o úvěru, a přispělo tak k rozvoji fungujícího sekundárního trhu v Unii. Na druhé straně, pokud jsou tyto formuláře příliš podrobné, mohou pro úvěrové instituce představovat nadměrnou zátěž bez jakéhokoli výrazného zisku z hlediska informací. EBA by proto měl provést přezkum těchto formulářů údajů s cílem rozpracovat je do prováděcích technických norem pro úvěrové instituce. Úvěrové instituce by měly mít povinnost používat tyto formuláře pro převod smluv o úvěrech v selhání, a to i pro převody na jiné úvěrové instituce. Tato povinnost by měla platit pouze na převod smluv o úvěrech v selhání a neměla by se vztahovat na komplikované transakce, kdy jsou smlouvy o úvěrech v selhání součástí takové transakce, mimo jiné při prodeji poboček, oblastí podnikání nebo klientských portfolií, který není omezen na smlouvy o úvěrech v selhání a na převody a je součástí probíhající restrukturalizace, kdy je úvěrová instituce prodávána v rámci platební neschopnosti, řešení krize či likvidačního řízení. Za účelem dodržení zásady proporcionality by se tyto požadavky na informace měly uplatňovat na úvěrové instituce přiměřeným způsobem s ohledem na jejich povahu a velikost. Zároveň s ohledem na rozsah povinnosti úvěrových institucí řídit se formulářem údajů by se mělo zohledňovat datum uzavření smlouvy o úvěru v selhání. Používat tyto normy s cílem usnadnit ocenění smluv o úvěru pro prodej by měli moci i další prodejci smluv o úvěru. Kromě toho by se v případě sekuritizačních transakcí, kdy jsou pro účely transparentnosti stanoveny povinné formuláře, mělo zabránit dvojímu podávání zpráv vyplývajícímu z této směrnice.

(39)

Komise by měla být zmocněna k přijetí prováděcích technických norem, jež vypracuje EBA, s cílem upřesnit formuláře, které mají úvěrové instituce používat pro poskytování informací požadovaných podle této směrnice. Komise by měla tyto prováděcí technické normy přijímat prostřednictvím prováděcích aktů podle článku 291 Smlouvy o fungování Evropské unie a v souladu s článkem 15 nařízení (EU) č. 1093/2010.

(40)

Jelikož obchodníci s úvěry nevytvářejí nové úvěry, ale místo toho, jak vyplývá z této směrnice, nakupují výhradně existující smlouvy o úvěru v selhání na vlastní riziko, nevyvolávají obezřetnostní obavy a jejich potenciální příspěvek k systémovému riziku je zanedbatelný. Proto není důvodné od nich vyžadovat, aby žádali o udělení povolení, je však důležité, aby se unijní a vnitrostátní pravidla ochrany spotřebitelů uplatňovala dál a aby práva dlužníků byla i nadále právy vyplývajícími z počáteční smlouvy o úvěru.

(41)

Obchodníci s úvěry ze třetích zemí by mohli dlužníkům v Unii ztížit situaci, pokud jde o to, zda se mohou spoléhat na svá práva podle práva Unie, a vnitrostátním orgánům ve výkonu dohledu nad vymáháním plnění smluv o úvěru v selhání. Úvěrové instituce by se také mohly nechat odradit od převádění těchto smluv o úvěru v selhání na obchodníky s úvěry ze třetích zemí, jelikož by mohla být ohrožena jejich dobrá pověst. Pokud zástupce obchodníka s úvěry ze třetí země, jež jsou poskytnuty fyzickým osobám, včetně spotřebitelů a nezávislých pracovníků, nebo s úvěry poskytnutými mikropodnikům a malým a středním podnikům není úvěrovou institucí ani neúvěrovou institucí, nad níž vykonává dohled příslušný orgán členského státu v souladu se směrnicí 2008/48/ES nebo směrnicí 2014/17/EU, nebo není správcem úvěru, jemuž bylo uděleno povolení v Unii, měl by určit takový subjekt, aby zajistil zachování stejných standardů práv dlužníků po převodu smlouvy o úvěru v selhání.

(42)

Kromě toho by, s cílem lépe zajistit zachování stejných standardů práv spotřebitelů po převodu smlouvy o úvěru v selhání, měli obchodníci s úvěry, kteří mají bydliště nebo sídlo nebo, nemají-li podle jejich vnitrostátního práva sídlo, ústředí v Unii mít povinnost určit úvěrovou instituci, nebo neúvěrovou instituci, nad níž vykonává dohled příslušný orgán členského státu v souladu se směrnicí 2008/48/ES nebo směrnicí 2014/17/EU, nebo správce úvěru, aby vykonávali správu úvěru v souvislosti se smlouvami o úvěru v selhání uzavřenými se spotřebiteli.

(43)

Hostitelské členské státy by měly mít možnost rozšířit povinnost určit správce úvěru v souvislosti s jinými smlouvami o úvěru. V případech, kdy převod úvěrového portfolia zahrnuje smlouvy o úvěru se spotřebiteli, jinými fyzickými osobami nebo mikropodniky a malými a středními podniky, u nichž se vyžaduje určení úvěrové instituce, neúvěrové instituce, nad níž vykonává dohled příslušný orgán členského státu v souladu se směrnicí 2008/48/ES nebo směrnicí 2014/17/EU, nebo správce úvěru, a současně zahrnuje i jiné smlouvy o úvěru, u nichž se takové určení nevyžaduje, by měl obchodník s úvěry nebo jeho případný zástupce splnit povinnost takového určení, pokud jde o smlouvy o úvěru se spotřebiteli, s jinými fyzickými osobami nebo s mikropodniky a malými a středními podniky. Správce úvěru a obchodník s úvěry by měli dodržovat platné unijní a vnitrostátní právo a vnitrostátním orgánům v jednotlivých členských státech by se měly udělit potřebné pravomoci pro výkon účinného dohledu nad jejich činností.

(44)

Pokud je obchodník s úvěry nebo jeho zástupce určený v souladu s touto směrnicí povinen určit správce úvěru, úvěrovou instituci, nebo neúvěrovou instituci, nad níž vykonává dohled příslušný orgán členského státu v souladu se směrnicí 2008/48/ES nebo se směrnicí 2014/17/EU, a rozhodne se sám spravovat a vymáhat práva a povinnosti týkající se práv věřitele plynoucích ze smlouvy o úvěru v selhání nebo samotné smlouvy o úvěru v selhání, považuje se za správce úvěru, a proto by měl získat povolení podle této směrnice.

(45)

Obchodníci s úvěry, kteří využívají služeb správců úvěru, úvěrových institucí, nebo neúvěrových institucí, nad nimiž vykonává dohled příslušný orgán členského státu v souladu se směrnicí 2008/48/ES nebo směrnicí 2014/17/EU, by měli o této skutečnosti informovat příslušné orgány svého domovského členského státu, aby příslušné orgány mohly vykonávat své pravomoci dohledu nad jednáním správce úvěru, úvěrové instituce, nebo neúvěrové instituce, nad níž vykonává dohled příslušný orgán členského státu v souladu se směrnicí 2008/48/ES nebo směrnicí 2014/17/EU, vůči dlužníkovi. Obchodníci s úvěry by rovněž měli včas informovat příslušné orgány pověřené dohledem nad nimi, pokud spolupracují s jiným správcem úvěru, úvěrovou instituci, nebo neúvěrovou institucí, nad níž vykonává dohled příslušný orgán členského státu v souladu se směrnicí 2008/48/ES nebo směrnicí 2014/17/EU.

(46)

Obchodníci s úvěry, kteří vymáhají plnění koupené smlouvy o úvěru přímo, by tak měli činit v souladu s právem vztahujícím se na smlouvu o úvěru, včetně pravidel ochrany spotřebitelů platných pro dlužníka. Vnitrostátní pravidla týkající se zejména vymáhání smluv, ochrany spotřebitelů a trestního práva platí i nadále a příslušné orgány by měly zajistit dodržování těchto pravidel obchodníky s úvěry na území členských států.

(47)

Aby se usnadnilo prosazování povinností stanovených v této směrnici v případě, že obchodník s úvěry nemá bydliště ani sídlo, nebo nemá-li podle svého vnitrostátního práva sídlo, ústředí v Unii, měly by vnitrostátní právní předpisy přijaté k provedení této směrnice stanovit, že pokud je sjednán převod smlouvy o úvěru, určí obchodník s úvěry ze třetí země oprávněného zástupce, který má v Unii bydliště nebo sídlo nebo, nemá-li podle svého vnitrostátního práva sídlo, své ústředí a na něhož se příslušné orgány mohou rovněž vedle obchodníka s úvěry nebo namísto něho obracet. Tento zástupce je odpovědný za plnění povinností uložených obchodníkům s úvěry touto směrnicí, aniž jsou dotčeny povinnosti správců úvěru. Obchodníci s úvěry, kteří převádějí smlouvy o úvěrech v selhání, by měli informovat příslušný orgán domovského členského státu alespoň o souhrnném zůstatku převáděných úvěrových portfolií, počtu a velikosti zahrnutých úvěrů a o tom, zda převody zahrnují smlouvy uzavřené se spotřebiteli, a to pololetně a na souhrnné úrovni. Informace poskytované ke každému portfoliu převedenému v rámci jediné transakce by měly obsahovat identifikační kód právnické osoby (LEI) obchodníka s úvěry nebo jeho případného zástupce v Unii, nebo pokud není tento kód k dispozici, totožnost a adresu obchodníka s úvěry a jeho případného zástupce v Unii. Pokud to považují příslušné orgány za nezbytné, například z důvodu vysokého počtu transakcí v době krize, měly by mít možnost požadovat, aby byly tyto informace poskytovány místo toho čtvrtletně.

(48)

V současnosti jsou v členských státech udělováním povolení správcům úvěru a výkonem dohledu nad nimi pověřeny různé orgány, a proto je důležité, aby členské státy objasnily jejich úlohu a udělily jim náležité pravomoci, zejména s ohledem na to, že je možné, že by musely vykonávat dohled nad subjekty zapojenými do poskytování služeb v jiných členských státech. V zájmu zajištění účinného a přiměřeného dohledu v celé Unii by členské státy měly příslušným orgánům udělit potřebné pravomoci pro plnění jejich povinností podle této směrnice, včetně pravomoci získat nezbytné informace, vyšetřovat případná porušení této směrnice, vyřizovat stížnosti dlužníků a ukládat správní sankce a nápravná opatření, včetně odnětí povolení. Pokud se takové správní sankce a nápravná opatření uplatňují, měly by členské státy zajistit, aby je příslušné orgány používaly přiměřeně a uváděly důvody svých rozhodnutí, a aby navíc tato rozhodnutí podléhala soudnímu přezkumu i v případech, kdy příslušné orgány nekonají ve stanovených lhůtách.

(49)

Ustanoveními týkajícími se porušení této směrnice není dotčeno právo členského státu zasáhnout v případě porušení vnitrostátního práva v oblasti například ochrany spotřebitele, práv dlužníků nebo trestné činnosti. V takových případech je v pravomoci příslušných orgánů hostitelského členského a členského státu, v němž byl úvěr poskytnut, státu rozhodnout, zda došlo k porušení vnitrostátního práva, a jejich pravomoci tedy touto směrnicí omezeny nejsou.

(50)

Jelikož výkonnost sekundárních trhů pro transakce se smlouvami o úvěru závisí do velké míry na dobré pověsti zapojených subjektů, měli by správci úvěru zavést účinný mechanismus pro vyřizování stížností dlužníků. Členské státy by měly zajistit, aby příslušné orgány dohledu nad obchodníky s úvěry a správci úvěru měly efektivní a dostupné postupy pro vyřizování stížností dlužníků.

(51)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 (16) i nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 (17) se vztahují na zpracování osobních údajů pro účely této směrnice. Zejména, pokud se pro potřeby této směrnice zpracovávají osobní údaje, měl by být stanoven jejich přesný účel, uveden příslušný právní základ a měly by se dodržovat příslušné požadavky na bezpečnost stanovené v nařízení (EU) 2016/679 a současně by se měly respektovat zásady nutnosti, proporcionality, účelového omezení a transparentnosti a přiměřená doba uchovávání údajů. Pro tyto účely se v souladu s článkem 40 nařízení (EU) 2016/679 upřednostňuje kodex chování platný pro celé odvětví. Součástí všech systémů zpracovávání osobních údajů, které jsou v rámci této směrnice vytvořeny a používány, by měla být rovněž ochrana osobních údajů již od návrhu a standardní nastavení ochrany údajů. Stejně tak správní spolupráce a vzájemná pomoc mezi příslušnými orgány členských států by měly být slučitelné s pravidly ochrany osobních údajů stanovenými v nařízení (EU) 2016/679 a v souladu s vnitrostátními pravidly ochrany údajů, kterými se provádí právo Unie.

(52)

Aby byla zabezpečena vysoká úroveň ochrany spotřebitelů, stanoví právní předpisy Unie a vnitrostátní právní předpisy řadu práv a záruk týkajících se smluv o úvěru poskytnutých spotřebiteli. Tato práva a záruky se vztahují především na sjednávání a uzavírání smluv o úvěru, používání nekalých obchodních praktik vůči spotřebiteli, jak je stanoveno ve směrnici 2005/29/ES, a plnění či neplnění smlouvy o úvěru. Je to zejména případ dlouhodobých smluv o spotřebitelských úvěrech spadajících do oblasti působnosti směrnice 2014/17/EU, pokud jde o právo spotřebitele zcela nebo zčásti splnit své závazky plynoucí ze smlouvy o úvěru před splatností nebo být prostřednictvím evropského standardizovaného informačního přehledu v relevantních případech informován o možném převodu smlouvy o úvěru na obchodníka s úvěry. Práva dlužníka by se také neměla měnit, má-li převod smlouvy o úvěru mezi úvěrovou institucí a obchodníkem s úvěry formu novace smlouvy. Všeobecně je třeba zajistit, aby se žádní dlužníci nedostali po převodu smlouvy o úvěru z úvěrové instituce na obchodníka s úvěry do méně výhodného postavení. Tato směrnice by neměla bránit členským státům v uplatňování přísnějších ustanovení za účelem ochrany dlužníků.

(53)

Aniž jsou dotčeny další povinnosti podle směrnic 2008/48/ES a 2014/17/EU, a v zájmu zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele by uvedené směrnice měly být pozměněny s cílem zajistit, aby byl spotřebitelům ve stanovené lhůtě a před jakýmikoli změnami podmínek smlouvy o úvěru předložen jasný a komplexní seznam všech těchto změn, lhůty jejich provedení a nezbytné podrobnosti a také název a adresa vnitrostátního orgánu, u něhož mohou podat stížnost.

(54)

Informacemi o změně podmínek smlouvy o úvěru podle směrnic 2008/48/ES a 2014/17/EU, jak byly zavedeny změnami v této směrnici, by neměla být dotčena žádná práva spotřebitelů stanovená ve směrnicích 2008/48/ES a 2014/17/EU včetně práv na informace.

(55)

Normotvůrce Unie přikládá ochraně poskytované spotřebitelům ve směrnici Rady 93/13/EHS (18) a ve směrnicích 2008/48/ES a 2014/17/EU velký význam, a proto by postoupením práv věřitele plynoucích ze smlouvy o úvěru nebo samotné smlouvy o úvěru obchodníkovi s úvěry neměla být nijak dotčena úroveň ochrany, kterou unijní právo poskytuje spotřebitelům. Obchodníci s úvěry a správci úvěru by proto měli dodržovat unijní a vnitrostátní právo platné pro původní smlouvu o úvěru a dlužník by měl mít dále stejnou úroveň ochrany, jakou poskytuje příslušné unijní a vnitrostátní právo nebo jakou stanoví unijní či vnitrostátní pravidla v případě kolize právních řádů. Členské státy by měly zajistit, aby dlužníkovi nebyly účtovány žádné jiné náklady související s převodem smlouvy o úvěru než ty, které jsou již v dané smlouvě o úvěru zahrnuty. Pokud jde o poplatky účtované spotřebitelům v případě selhání, měly by být ve směrnici 2008/48/ES učiněny změny, podle kterých se vyžaduje, aby se členské státy řídily stejnými pravidly jako ve směrnici 2014/17/EU, pokud jde o stanovení maximální výše pro poplatky a sankce.

(56)

Pokud jde o spotřebitele, měly by být směrnice 2008/48/ES a 2014/17/EU touto směrnicí změněny tak, že by členské státy měly vyžadovat, aby věřitelé měli náležité zásady a postupy, aby se ve vhodných případech snažili před zahájením řízení o vymáhání pohledávky postupovat s přiměřenou shovívavostí. Měly by být zohledněny obecné pokyny EBA o prodlení spotřebitele a realizaci zástavního práva ze dne 19. srpna 2015, obecné pokyny EBA k řízení nevýkonných expozic a expozic s úlevou ze dne 31. října 2018 a obecné pokyny ECB pro banky o smlouvách o úvěru v selhání z března 2017. Při rozhodování o tom, jaká opatření shovívavosti přijmou, by měli věřitelé brát v úvahu individuální situaci spotřebitele, jeho zájmy a práva a jeho schopnost úvěr splatit, zejména včetně případů, kdy je smlouva o úvěru zajištěna nemovitostí určenou k bydlení, která je hlavním bydlištěm spotřebitele. Opatření shovívavosti by měla moci sestávat z určitých úlev pro spotřebitele, jako je úplné nebo částečné refinancování smlouvy o úvěru, nebo ze změny stávajících podmínek, jako jsou prodloužení lhůty úvěru, změna typu smlouvy o úvěru, odklad úhrady celé splátky nebo její části na určité období, změna úrokové sazby, nabídka odkladu splátek, částečné splátky, změna měny, částečné odpuštění a konsolidace dluhu. Členské státy by měly mít na vnitrostátní úrovni zavedena vhodná opatření shovívavosti. Seznam opatření shovívavosti stanovený v této směrnici jako změny směrnic 2008/48/ES a 2014/17/EU není vyčerpávající, a členské státy proto mohou stanovit další opatření. Stejně tak je na členských státech, aby určité zvláštní opatření nezavedly, pokud tak stanoví na vnitrostátní úrovni, za podmínky, že bude k dispozici přiměřený počet opatření. Zbývá-li po realizaci zástavy nesplacený dluh, měly by členské státy zajistit ochranu minimálních životních podmínek a zavést opatření usnadňující splácení, aniž by to způsobilo dlouhodobou předluženost. Členské státy by měly přinejmenším v případech, kdy má cena získaná za nemovitost určenou k bydlení vliv na částku, kterou spotřebitel dluží, motivovat věřitele k přiměřeným krokům zajišťujícím, aby za realizovanou zástavu získali v rámci tržních podmínek nejlepší dosažitelnou cenu. Členské státy by stranám smlouvy o úvěru neměly bránit v tom, aby si výslovně sjednaly, že ke splacení úvěru věřiteli postačuje převod zajištění, zejména v případě, kdy je úvěr zajištěn hlavním bydlištěm dlužníka.

(57)

K zajištění toho, aby úroveň ochrany spotřebitele nebyla v případě postoupení práv věřitele plynoucích ze smlouvy o hypotečním úvěru nebo postoupení samotné této smlouvy o úvěru třetí straně negativně ovlivněna, měla by být ve směrnici 2014/17/EU učiněna změna s cílem stanovit, že v případě převodu úvěru, na nějž se vztahuje tato směrnice, je spotřebitel oprávněn vůči obchodníkovi s úvěry uplatnit veškeré právní prostředky, které měl k dispozici vůči původnímu věřiteli, a být informován o postoupení práv.

(58)

Členské státy se v souladu se Společným politickým prohlášením členských států a Komise ze dne 28. září 2011 o informativních dokumentech (19) zavázaly, že v odůvodněných případech doplní oznámení o opatřeních přijatých za účelem provedení směrnice ve vnitrostátním právu o jeden či více dokumentů s informacemi o vztahu mezi jednotlivými složkami směrnice a příslušnými částmi vnitrostátních nástrojů přijatých za účelem provedení směrnice ve vnitrostátním právu. V případě této směrnice považuje normotvůrce Unie předložení těchto dokumentů za odůvodněné.

(59)

Evropský inspektor ochrany údajů byl konzultován v souladu s čl. 42 odst. 1 nařízení (EU) 2018/1725 a dne 24. ledna 2019 vydal své stanovisko.

(60)

Komise by měla přezkoumat účinné fungování této směrnice, protože vytváření vnitřního sekundárního trhu se smlouvami o úvěrech v selhání s vysokou úrovní ochrany spotřebitele bude postupovat dále. Komise má odpovídající předpoklady k tomu, aby provedla analýzu konkrétních přeshraničních problémů, které jednotlivé členské státy nemohou odhalit ani řádně řešit, jako je riziko praní peněz a financování terorismu, které by mohly vzniknout v souvislosti se správou úvěru a činnostmi obchodníků s úvěry, a analýzu spolupráce mezi příslušnými orgány z jednotlivých členských států. Je proto vhodné, aby Komise do svého přezkumu této směrnice zahrnula rovněž důkladné posouzení rizik praní peněz a financování terorismu spojených s činnostmi prováděnými správci úvěru a obchodníky s úvěry, stejně jako správní spolupráce mezi příslušnými orgány.

(61)

Jelikož cílů této směrnice, totiž posílení rozvoje sekundárních trhů s úvěry v selhání v Unii při současném zajišťování dalšího posilování ochrany dlužníků, zejména spotřebitelů, nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich může být z důvodu rozsahu a účinků tohoto opatření lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů,