(EU) 2019/1111Nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí

(1)

Komise dne 15. dubna 2014 přijala zprávu o uplatňování nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 (3). Zpráva konstatovala, že nařízení (ES) č. 2201/2003 je řádně fungujícím nástrojem, jenž občanům přinesl významné výhody, avšak že stávající pravidla by mohla být zlepšena. V uvedeném nařízení je třeba provést řadu změn. Uvedené nařízení by mělo být v zájmu přehlednosti přepracováno.

(2)

Toto nařízení stanoví jednotná pravidla pro určení příslušnosti pro rozvod, rozluku a prohlášení manželství za neplatné, jakož i pro spory týkající se rodičovské odpovědnosti s mezinárodním prvkem. Usnadňuje pohyb rozhodnutí, jakož i veřejných listin a některých dohod v Unii tím, že obsahuje ustanovení pro jejich uznávání a výkon v jiných členských státech. Nařízení navíc vyjasňuje právo dítěte na to, aby mu byla poskytnuta příležitost vyjádřit svůj názor v řízení, jehož je subjektem, a rovněž obsahuje ustanovení doplňující Haagskou úmluvu ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen „Haagská úmluva z roku 1980“) ve vztazích mezi členskými státy. Toto nařízení by proto mělo přispět k posílení právní jistoty a zvýšení flexibility a k zajištění toho, aby byl zlepšen přístup k soudnímu řízení a aby toto řízení bylo účinnější.

(3)

Bezproblémové a správné fungování prostoru práva v Unii, který respektuje různé právní systémy a tradice členských států, je pro Unii zásadně důležité. Je tedy třeba dále zvyšovat vzájemnou důvěru v systémy soudnictví ostatních členských států. Unie si stanovila za cíl vytvořit, zachovávat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zajištěn volný pohyb osob a přístup ke spravedlnosti. V zájmu realizace tohoto cíle je třeba posílit práva osob, a zvláště dětí, v právních postupech, aby se usnadnila spolupráce soudních a správních orgánů a výkon rozhodnutí ve věcech rodinného práva s mezinárodním prvkem. Je třeba zlepšit vzájemné uznávání rozhodnutí v občanských věcech, zjednodušit přístup ke spravedlnosti a zdokonalit výměnu informací mezi orgány členských států.

(4)

Proto Unie přijímá mimo jiné opatření týkající se soudní spolupráce v občanskoprávních věcech s mezinárodním prvkem, zejména když je to nezbytné k řádnému fungování vnitřního trhu. Pojem „občanské věci“ by měl být vykládán autonomně, v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“). Měl by být považován za samostatný pojem, který je nutno vykládat s odkazem jednak na cíle a systém tohoto nařízení, jednak na obecné zásady vyvozené ze všech vnitrostátních právních řádů. Pojem „občanské věci“ by tedy měl být vykládán tak, že může zahrnovat i opatření, která mají z pohledu práva členského státu veřejnoprávní povahu. Měl by zahrnovat zejména veškeré návrhy, opatření či rozhodnutí ve věcech „rodičovské odpovědnosti“ ve smyslu tohoto nařízení, v souladu s jeho cíli.

(5)

Toto nařízení se vztahuje na „občanské věci“, jež zahrnují občanské soudní řízení a vyplývající rozhodnutí, jakož i veřejné listiny a některé mimosoudní dohody ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti. Pojem „občanské věci“ by měl dále zahrnovat návrhy, opatření nebo rozhodnutí, jakož i veřejné listiny a některé mimosoudní dohody o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy z roku 1980, jež nejsou podle judikatury Soudního dvora a v souladu s článkem 19 Haagské úmluvy z roku 1980 řízením ve věci rodičovské odpovědnosti, avšak jsou s ním úzce spojeny, a jimž jsou určena některá ustanovení tohoto nařízení.

(6)

K usnadnění volného pohybu rozhodnutí, jakož i veřejných listin a některých dohod ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti je nezbytné a vhodné, aby se pravidla upravující příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí řídila právním nástrojem Unie, který by byl závazný a přímo použitelný.

(7)

V zájmu zajištění rovnosti všech dětí by se mělo toto nařízení vztahovat na veškerá rozhodnutí ve věci rodičovské odpovědnosti, včetně opatření k ochraně dítěte, bez jakýchkoliv vazeb na řízení ve věcech manželských nebo jiná řízení.

(8)

Jelikož jsou však pravidla týkající se rodičovské odpovědnosti často uplatňována v souvislosti s řízením ve věcech manželských, je vhodné upravit věci týkající se rozvodu a rodičovské odpovědnosti v jediném předpise.

(9)

Ve věci rozhodnutí o rozvodu, rozluce nebo prohlášení manželství za neplatné by toto nařízení mělo být používáno pouze na zrušení manželských svazků. Nemělo by se týkat takových otázek, jakými jsou důvody rozvodu, majetkové důsledky manželství nebo případná jiná související opatření. Na rozhodnutí o zamítnutí zrušení manželských svazků se nevztahují ustanovení tohoto nařízení o uznávání.

(10)

Ohledně jmění dítěte by se toto nařízení mělo použít pouze na opatření k ochraně dítěte, konkrétně na určení osoby, orgánu nebo jiného subjektu odpovědných za jmění dítěte, pověřených zastupováním dítěte nebo napomáháním dítěti a na stanovení jejich úkolů, jakož i na správu, zachování jmění dítěte nebo nakládání s ním. V této souvislosti by toto nařízení například mělo být použito v případech, kdy je předmětem řízení určení osoby, orgánu nebo jiného subjektu ke správě jmění dítěte. Opatření týkající se jmění dítěte, která se netýkají ochrany dítěte, by se měla nadále řídit nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (4). V těchto případech by se však mohla použít ustanovení tohoto nařízení o příslušnosti v předběžných otázkách.

(11)

Jakékoli umístění dítěte do pěstounské péče, tj. v souladu s vnitrostátním právem a postupy do péče jedné či více osob, nebo do ústavní výchovy například do sirotčince nebo dětského domova, v jiném členském státě by mělo spadat do oblasti působnosti tohoto nařízení, pokud není výslovně vyňato, jako je tomu například u umístění za účelem osvojení, umístění do péče rodiče nebo případně jiného blízkého příbuzného dle prohlášení přijímajícího členského státu. V důsledku toho by mělo být zahrnuto i „výchovné umístění“ nařízené soudem nebo příslušným orgánem se souhlasem rodičů nebo dítěte nebo na jejich žádost z důvodu poruch chování dítěte. Vyloučeno by mělo být pouze umístění výchovné či sankční nařízené v důsledku jednání dítěte, které by v případě spáchání dospělou osobou mohlo být trestným činem podle vnitrostátního trestního práva, a to bez ohledu na skutečnost, zda by to v konkrétním případě mohlo vést k odsouzení.

(12)

Toto nařízení by se nemělo použít na určení rodičovství, protože tato otázka je odlišná od otázky určení rodičovské odpovědnosti, ani na otázky spojené s osobním stavem.

(13)

Toto nařízení se nevztahuje na vyživovací povinnosti, jelikož ty jsou již upraveny nařízením Rady (ES) č. 4/2009 (5). Vedle soudů místa, v němž má odpůrce nebo oprávněný obvyklé místo pobytu, by měly být zpravidla příslušné k rozhodování o související vyživovací povinnosti mezi manželi nebo bývalými manželi podle čl. 3 písm. c) uvedeného nařízení soudy příslušné podle tohoto nařízení ve věcech manželských. Soudy příslušné podle tohoto nařízení ve věcech rodičovské odpovědnosti jsou zpravidla příslušné k rozhodování o související vyživovací povinnosti k dítěti podle čl. 3 písm. d) uvedeného nařízení.

(14)

V souladu s judikaturou Soudního dvora by pojem „soud“ měl být chápán široce, aby zahrnoval i správní orgány nebo další orgány, jako jsou notáři, které nebo kteří vykonávají příslušnost v určitých věcech manželských či věcech rodičovské odpovědnosti. Jakákoli dohoda schválená soudem po přezkumu ve věci samé v souladu s vnitrostátními právními předpisy a postupy by měla být uznána nebo vykonána jako „rozhodnutí“. Jiné dohody, které nabývají v členském státě původu závazné právní účinky po formálním zásahu orgánu veřejné moci nebo jiného orgánu, sděleného pro tento účel členským státem Komisi, by měly mít účinky v jiných členských státech v souladu se zvláštními ustanoveními tohoto nařízení o veřejných listinách a dohodách. Toto nařízení by nemělo umožňovat volný pohyb pouhých soukromých dohod. Umožněn by však měl být volný pohyb dohod, které nejsou ani rozhodnutím ani veřejnou listinou, ale byly zaregistrovány orgánem veřejné moc k tomu příslušným. Mezi takové veřejné orgány mohou patřit notáři provádějící registraci dohod, i když vykonávají svobodné povolání.

(15)

Ve vztahu k „veřejné listině“ by pojem „zmocnění“ v tomto nařízení měl být vykládán samostatně v souladu s definicí „veřejné listiny“ používanou horizontálně v jiných nástrojích Unie a s ohledem na účely tohoto nařízení.

(16)

Ačkoli řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980 není řízením ve věcech rodičovské odpovědnosti, mělo by se na rozhodnutí nařizující navrácení dítěte podle Haagské úmluvy z roku 1980 vztahovat uznání a výkon podle kapitoly IV tohoto nařízení, pokud je třeba je vykonat v jiném členském státě v důsledku dalšího únosu dítěte po nařízení jeho navrácení. Tím není dotčena možnost zahájit nové řízení za účelem navrácení dítěte podle Haagské úmluvy z roku 1980 vzhledem k dalšímu únosu. Kromě toho by se toto nařízení mělo i nadále vztahovat na další aspekty v případech protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte, například ustanovení o příslušnosti soudu členského státu obvyklého pobytu a ustanovení o uznávání a výkonu týkající se všech příkazů vydaných tímto soudem.

(17)

Toto nařízení by se mělo vztahovat, stejně jako je tomu v případě Haagské úmluvy ze dne 19. října 1996 o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské odpovědnosti a opatření k ochraně dětí (dále jen „Haagská úmluva z roku 1996“), na všechny děti do věku 18 let, a to i v případech, kdy ještě před dovršením tohoto věku nabyly podle práva upravujícího jejich osobní stav svéprávnosti, například uzavřením manželství. To by mělo zabránit překrývání s působností Haagské úmluvy ze dne 13. ledna 2000 o mezinárodní ochraně dospělých, která je použitelná od věku 18 let, a zároveň zabránit mezerám mezi těmito dvěma nástroji. Haagská úmluva z roku 1980 a v důsledku toho také kapitola III tohoto nařízení, jíž se doplňuje používání Haagské úmluvy z roku 1980 ve vztazích mezi členskými státy, by měla zůstat použitelná na děti do věku 16 let.

(18)

Pro účely tohoto nařízení se osoba považuje za mající „právo péče o dítě“ v případě, že podle rozhodnutí, zákona nebo dohody s právním účinkem podle práva členského státu, v němž má dítě obvyklý pobyt, jeden nositel rodičovské odpovědnosti nemůže rozhodnout o místu pobytu dítěte bez souhlasu této osoby bez ohledu na její označení podle vnitrostátního práva. V některých právních systémech, které používají pojmy „péče o dítě“ a „styk s dítětem“, může rodič, jemuž dítě není svěřeno do péče, nést ve skutečnosti významnou odpovědnost za rozhodnutí týkající se dítěte, a to nad rámec pouhého práva na styk.

(19)

Pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské odpovědnosti jsou utvářena s ohledem na nejlepší zájem dítěte a měla by se uplatňovat v souladu s ním. Veškeré odkazy na nejlepší zájem dítěte je třeba vykládat ve světle článku 24 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a Úmluvy Organizace spojených národů o právech dítěte ze dne 20. listopadu 1989 (dále jen „Úmluva OSN o právech dítěte“), jak jsou provedeny vnitrostátním hmotným a procesním právem.

(20)

Pro zajištění nejlepšího zájmu dítěte by měla být příslušnost určována v prvé řadě s ohledem na blízkost. Příslušným by tedy měl být soud členského státu, ve kterém má dítě obvyklý pobyt, s výjimkou určitých případů uvedených v tomto nařízení, například došlo-li ke změně pobytu dítěte, nebo na základě dohody nositelů rodičovské odpovědnosti.

(21)

Pokud dosud neprobíhá žádné řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti a obvyklý pobyt dítěte se změní v důsledku zákonného přemístění, měla by se spolu se změnou obvyklého pobytu dítěte změnit i příslušnost, tak aby byla zachována blízkost. V případě již probíhajícího řízení jsou právní jistota a efektivita justice důvodem pro zachování této příslušnosti až do doby, než toto řízení skončí pravomocným rozhodnutím ve věci samé nebo je jinak ukončeno. Soud, u nějž řízení probíhá, by však měl mít možnost za určitých okolností přenést příslušnost na členský stát, v němž dítě žije v důsledku zákonného přemístění.

(22)

V případech protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte a aniž je dotčena případná volba soudu podle tohoto nařízení, by měla zůstat zachována příslušnost soudů členského státu obvyklého pobytu dítěte až do doby, než dítě nabude nový obvyklý pobyt v jiném členském státě a nastanou určité okolnosti. Členské státy, v nichž existuje koncentrovaná příslušnost, by měly zvážit, zda umožní soudu, u něhož byl podán návrh na navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980, vykonávat také příslušnost, na níž se dohodly nebo kterou uznaly strany podle tohoto nařízení ve věcech rodičovské odpovědnosti, a to v případech, kdy bylo dohody stran dosaženo v průběhu tohoto řízení o navrácení. Tyto dohody by měly obsahovat dohody o navrácení nebo nenavrácení dítěte. V případě dohody o nenavrácení by dítě mělo zůstat v členském státě nového obvyklého pobytu a příslušnost pro všechna budoucí řízení týkající se péče o dítě by měla být určena na základě nového obvyklého pobytu dítěte.

(23)

Za určitých podmínek stanovených tímto nařízením by mohla být příslušnost ve věcech rodičovské odpovědnosti rovněž založena v členském státě, v němž se koná řízení ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství rodičů dítěte za neplatné, nebo v jiném členském státě, k němuž má dítě podstatný vztah a na němž se strany buď dohodly předem, nejpozději v okamžiku zahájení řízení u soudu, nebo který uznaly výslovně v průběhu daného řízení, stanoví-li tak právo dotyčného členského státu, a to i když dítě nemá v tomto členském státě obvyklý pobyt, pokud je výkon takové příslušnosti v nejlepším zájmu dítěte. Podle judikatury Soudního dvora by měla být jakákoli jiná osoba než rodiče, která má podle vnitrostátního práva způsobilost být stranou řízení zahájeného rodiči, považována za stranu řízení pro účely tohoto nařízení, a proto by námitka této strany řízení proti volbě soudní příslušnosti rodiči dítěte po dni, kdy bylo u soudu zahájeno řízení, měla bránit zjištění, že volbu příslušnosti soudu přijaly všechny strany řízení k tomuto dni. Soud by měl před uplatněním své příslušnosti na základě dohody o volbě soudu nebo jejího přijetí přezkoumat, zda je tato dohoda nebo toto přijetí výsledkem vědomé a svobodné volby dotčených stran a nikoliv využití nesnází nebo slabého postavení jedné strany druhou stranou. Přijetí příslušnosti v průběhu řízení by mělo být zaznamenáno soudem v souladu s vnitrostátními právními předpisy a postupy.

(24)

Jakákoli dohodnutá či přijatá příslušnost by měla zaniknout, ledaže se strany dohodly jinak, jakmile již rozhodnutí v daném řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti nepodléhá řádnému opravnému prostředku nebo bylo řízení ukončeno z jiného důvodu, aby byl dodržen požadavek blízkosti pro jakékoli nové budoucí řízení.

(25)

V případě, že nelze zjistit obvyklý pobyt dítěte a nelze určit příslušnost podle dohody o volbě soudu, měly by být příslušné soudy členského státu, v němž se dítě zdržuje. Toto pravidlo přítomnosti by se mělo použít i na děti, které jsou uprchlíky, a děti mezinárodně přemístěné z důvodu nepokojů v členském státě jejich obvyklého pobytu. Vzhledem k tomuto nařízení ve spojení s čl. 52 odst. 2 Haagské úmluvy z roku 1996 by se toto pravidlo příslušnosti však mělo uplatnit pouze na děti, které měly obvyklý pobyt v členském státě před přemístěním. Pokud mělo dítě před přemístěním obvyklý pobyt ve třetím státě, mělo by se uplatnit pravidlo příslušnosti Haagské úmluvy z roku 1996 o dětských uprchlících a mezinárodně přemístěných dětech.

(26)

Ve výjimečných případech nemusí být soud členského státu obvyklého pobytu dítěte k projednání dané věci nejvhodnější. Příslušný soud by ve výjimečných případech a za určitých podmínek měl mít možnost, avšak nikoli povinnost, přenést příslušnost v konkrétní věci soudu jiného členského státu, pokud je tento jiný soud v konkrétním případě schopen lépe posoudit nejlepší zájem dítěte. Podle judikatury Soudního dvora by měl soud členského státu přenést příslušnost ve věcech rodičovské odpovědnosti pouze soudu jiného členského státu, ke kterému má dítě „zvláštní vztah“. Toto rozhodnutí by mělo stanovit taxativní seznam rozhodujících skutečností svědčících o takovém „zvláštním vztahu“. Příslušný soud by měl požádat soud jiného členského státu pouze tehdy, pokud se jeho předchozí rozhodnutí přerušit řízení a podat žádost o přenesení příslušnosti stalo pravomocným, pokud je podle vnitrostátního práva možné proti tomuto rozhodnutí podat opravný prostředek.

(27)

Rovněž ve výjimečných případech a s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte by měl soud členského státu, který není příslušný podle tohoto nařízení, avšak ke kterému má dítě zvláštní vztah v souladu s tímto nařízením, mít možnost požádat o přenesení příslušnosti příslušný soud členského státu, ve kterém má dítě obvyklý pobyt. Toto by však nemělo být povoleno v případech protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte. Tento konkrétní příslušný soud by měl být určen podle vnitrostátního práva dožádaného členského státu.

(28)

Přenesení příslušnosti, ať už na žádost soudu, který si přeje přenést svou příslušnost, nebo soudu, který si přeje příslušnost získat, by mělo mít účinky pouze v konkrétním případě, v němž bylo učiněno. Jakmile je řízení, pro nějž bylo přenesení příslušnosti dožádáno a poskytnuto, ukončeno, nemělo by přenesení mít žádné účinky pro budoucí řízení.

(29)

Není-li žádný soud některého členského státu příslušný podle tohoto nařízení, měla by být příslušnost v každém členském státě určena v souladu s právem tohoto členského státu. Pojem „právo tohoto členského státu“ by měl zahrnovat mezinárodní nástroje platné v daném členském státě.

(30)

Toto nařízení by nemělo bránit soudům členských států, které nejsou příslušné ve věci samé, učinit v naléhavých případech předběžná opatření včetně opatření zajišťovacích s ohledem na osobu nebo jmění dítěte zdržujícího se v uvedeném členském státě. Uvedená opatření by podle tohoto nařízení neměla být uznána a vykonána v žádném jiném členském státě, s výjimkou opatření k ochraně dítěte před vážným nebezpečím uvedeným v čl. 13 odst. 1 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980. Opatření přijatá s cílem chránit dítě před takovým nebezpečím by měla zůstat v platnosti do doby, než soud členského státu, ve kterém má dítě obvyklý pobyt, přijme opatření, která považuje za vhodná. Pokud to ochrana nejlepšího zájmu dítěte vyžaduje, měl by soud přímo nebo prostřednictvím ústředních orgánů informovat soud členského státu, který je příslušný ve věci samé podle tohoto nařízení, o přijatých opatřeních. Neposkytnutí těchto informací by však jako takové nemělo být důvodem pro neuznání opatření.

(31)

Soud, který je příslušný pouze k vydání předběžných opatření včetně opatření zajišťovacích, by měl v případě, že je u něj zahájeno řízení ve věci samé, z vlastního podnětu vyslovit, že není příslušný, pokud je podle tohoto nařízení k rozhodnutí ve věci samé příslušný soud jiného členského státu.

(32)

Závisí-li výsledek řízení u soudu členského státu, který není příslušný podle tohoto nařízení, na rozhodnutí o předběžné otázce spadající do oblasti působnosti tohoto nařízení, nemělo by toto nařízení soudům uvedeného členského státu bránit o dané otázce rozhodnout. Je-li tedy předmětem řízení například spor o dědictví, jenž se týká dítěte a v němž je třeba jmenovat opatrovníka, aby dítě v daném řízení zastupoval, měl by mít členský stát příslušný pro spor o dědictví možnost jmenovat opatrovníka pro probíhající řízení, bez ohledu na to, zda má příslušnost ve věcech rodičovské odpovědnosti podle tohoto nařízení. Jakékoliv takové určení by mělo mít účinky pouze v dotyčném řízení.

(33)

Pokud se pro platnost právního jednání, které bylo nebo má být učiněno jménem dítěte v řízení o dědictví před soudem členského státu, vyžaduje povolení nebo schválení soudu, měl by mít soud tohoto členského státu možnost rozhodnout, zda uvedené právní jednání povolí či schválí, i když není příslušný podle tohoto nařízení. Pojem „právní jednání“ by měl zahrnovat například přijetí či odmítnutí dědictví nebo dohodu mezi stranami o rozdělení pozůstalosti.

(34)

Tímto nařízením by nemělo být dotčeno použití mezinárodního práva veřejného ve věci diplomatické imunity. Pokud z důvodu diplomatické imunity podle mezinárodního práva nemůže věc rozhodovat orgán jinak příslušný podle tohoto nařízení, měla by být soudní příslušnost určena v souladu s vnitrostátním právem členského státu, v němž dotčená osoba takové imunity nepožívá.

(35)

Toto nařízení vymezuje, co se rozumí okamžikem, kdy bylo pro účely tohoto nařízení zahájeno řízení. Vzhledem k tomu, že v členských státech existují dva různé systémy, jež buď vyžadují, aby byl návrh na zahájení řízení nejdříve doručen odpůrci, nebo aby byl nejdříve podán k soudu, mělo by být dostačující, aby byl učiněn tento první krok v rámci vnitrostátního práva, a to za předpokladu, že navrhovatel následně neopomněl přijmout opatření požadovaná v rámci vnitrostátního práva pro vykonání druhého kroku. S ohledem na rostoucí význam mediace a dalších metod alternativního řešení sporů i v průběhu soudního řízení by se měl v souladu s judikaturou Soudního dvora za okamžik zahájení řízení považovat i okamžik, kdy byl návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost podán k soudu v případech, kdy bylo řízení mezitím na návrh strany, která podala návrh na zahájení řízení, přerušeno s cílem dosáhnout smírného řešení, bez toho, aby byl návrh na zahájení řízení doručen odpůrci a aby se odpůrce o řízení dozvěděl nebo se jej jakýmkoli způsobem účastnil, za předpokladu, že strana, která podala návrh na zahájení řízení, následně neopomněla přijmout opatření požadovaná pro doručení odpůrci. Podle judikatury Soudního dvora by se měl v případě překážky litispendence za den zahájení řízení u „soudu“ považovat den, kdy byl u vnitrostátního smírčího orgánu podán návrh na povinné smírčí řízení.

(36)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 (6) by se mělo použít na doručování písemností v řízení zahájených na základě tohoto nařízení.

(37)

Soud členského státu, u něhož je zahájeno řízení, v němž není podle tohoto nařízení příslušný k rozhodnutí ve věci samé, přičemž k rozhodnutí ve věci samé je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu, by měl vyslovit bez návrhu, že není příslušný. Soud členského státu, který má zvláštní vztah k dítěti v souladu s tímto nařízením, by však měl mít možnost, nikoli však povinnost, požádat o přenesení příslušnosti podle tohoto nařízení.

(38)

V zájmu harmonického výkonu spravedlnosti je nezbytné minimalizovat možnost souběžných řízení a zajistit, aby v různých členských státech nebyla vydána vzájemně neslučitelná rozhodnutí. Měl by existovat jasný a účinný mechanismus pro řešení překážky litispendence a souvisejících řízení, a rovněž pro zamezení obtíží vyplývajících z rozdílů mezi jednotlivými členskými státy, pokud jde o stanovení doby, kdy se věc považuje za projednávanou. Pro účely tohoto nařízení by měla být tato doba stanovena samostatně. Za účelem zvýšení účinnosti dohod o výlučné volbě soudu by však ustanovení tohoto nařízení o litispendenci neměla být na překážku, pokud rodiče svěří výlučnou pravomoc soudům určitého členského státu.

(39)

Řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti podle tohoto nařízení, jakož i řízení o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy z roku 1980, by mělo, jakožto základní zásadu, dítěti, jehož se toto řízení týká a jež je schopné formulovat svůj názor, poskytnout v souladu s judikaturou Soudního dvora skutečnou a účinnou příležitost jej vyjádřit, a při posuzování nejlepšího zájmu dítěte by se tomuto názoru měl přikládat náležitý význam. Příležitost dítěte svobodně vyjádřit svůj názor v souladu s čl. 24 odst. 1 Listiny a s ohledem na článek 12 Úmluvy OSN o právech dítěte má významnou úlohu při uplatňování tohoto nařízení. Otázku určení, kdo dítě vyslechne a jakým způsobem bude vyslechnuto, by však nařízení mělo ponechat vnitrostátním právním předpisům a postupům členských států. Účelem tohoto nařízení by tudíž nemělo být stanovení toho, zda by měl dítě vyslýchat soudce osobně nebo zvláště proškolený odborník, který o tom následně soudu podá zprávu, či zda by mělo být dítě vyslýcháno v jednací síni nebo na jiném místě nebo prostřednictvím jiných prostředků. Kromě toho, i když výslech zůstává právem dítěte, nemůže představovat absolutní povinnost, nýbrž musí být posuzován s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte, například v případech dohody mezi stranami.

I když podle judikatury Soudního dvora článek 24 Listiny a nařízení (ES) č. 2201/2003 nepožadují, aby soud členského státu původu získal názory dítěte v každém případě prostřednictvím výslechu, a daný soud si tudíž zachovává určitý prostor pro uvážení, judikatura rovněž stanoví, že pokud se tento soud rozhodne poskytnout dítěti příležitost, aby bylo vyslechnuto, musí tento soud přijmout veškerá opatření, která jsou vhodná k uspořádání tohoto výslechu, přičemž se zohlední nejlepší zájem dítěte a okolnosti každého jednotlivého případu, aby byla zajištěna účinnost uvedených ustanovení a dítěti poskytnuta skutečná a účinná příležitost vyjádřit svůj názor. Soud členského státu původu by měl, pokud je to možné a vždy s ohledem na nejlepší zájem dítěte, využít všechny prostředky, které má k dispozici podle vnitrostátního práva, jakož i specifické nástroje mezinárodní soudní spolupráce, případně i včetně nástrojů stanovených v nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 (7).

(40)

V případech protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno navrácení dítěte, a proto by se měla nadále použít Haagská úmluva z roku 1980, doplněná tímto nařízením, zejména kapitolou III.

(41)

Aby byla řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980 dokončena co nejrychleji, měly by členské státy v souladu se svým vnitrostátním soudním systémem zvážit možnost koncentrovat příslušnost pro tato řízení na co nejmenší počet soudů. Příslušnost ve věcech únosů dětí by mohla být koncentrována u jediného soudu pro celou zemi nebo u omezeného počtu soudů, přičemž by se jako východisko použil například počet odvolacích soudů, a příslušnost pro mezinárodní případy únosů dětí by byla koncentrována na jeden soud prvního stupně v každém obvodu odvolacího soudu.

(42)

Soudy každého stupně by v řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980 měly vydat rozhodnutí do šesti týdnů, s výjimkou případů, kdy to neumožňují mimořádné okolnosti. Skutečnost, že jsou využívány prostředky alternativního řešení sporů, by se neměla sama o sobě považovat za výjimečnou okolnost umožňující překročit danou lhůtu. Výjimečné okolnosti však mohou vyvstat během využívání těchto prostředků či v jejich důsledku. Pro soud prvního stupně by měla lhůta začít běžet v okamžiku zahájení řízení u tohoto soudu. Pro soud vyššího stupně by měla lhůta začít běžet v okamžiku, kdy byly učiněny všechny nezbytné procesní úkony. V závislosti na dotčeném právním systému by mezi tyto úkony mohlo patřit doručení opravného prostředku odpůrci – ať již v rámci členského státu, kde se nachází soud, či v rámci jiného členského státu –, předání spisu a opravného prostředku odvolacímu soudu v členském státě, v němž má být opravný prostředek podán u soudu, proti jehož rozhodnutí se podává, nebo návrh některé ze stran na nařízení jednání, pokud se takový návrh podle vnitrostátního práva vyžaduje. Členské státy by měly také zvážit omezení možného počtu opravných prostředků proti rozhodnutí, kterým se umožňuje nebo odmítá navrácení dítěte podle Haagské úmluvy z roku 1980, na jeden.

(43)

Soudy by měly ve všech případech týkajících se dětí, a zejména v případech mezinárodních únosů dětí, zvážit možnost dosažení řešení prostřednictvím mediace a jiných vhodných prostředků, případně za pomoci existujících sítí a podpůrných struktur pro mediaci v přeshraničních sporech ve věcech rodičovské odpovědnosti. Toto úsilí by však nemělo řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980 zbytečně prodlužovat. Kromě toho mediace nemusí být vždy vhodná, zejména v případech domácího násilí. Pokud v průběhu řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980 rodiče dosáhnou dohody ohledně mimo jiné navrácení nebo nenavrácení dítěte, jakož i ve věcech rodičovské odpovědnosti, mělo by jim toto nařízení za určitých okolností umožnit, aby se dohodli, že soud, u něhož bylo zahájeno řízení podle Haagské úmluvy z roku 1980, by měl mít příslušnost přiznat jejich dohodě závazné právní účinky, ať už jejím začleněním do rozhodnutí, jejím schválením nebo jakoukoli jinou formu v souladu s vnitrostátními právními předpisy a postupy. Členské státy, v nichž existuje koncentrovaná příslušnost, by tedy měly zvážit možnost umožnit soudu, u něhož bylo zahájeno řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980, vykonávat také příslušnost, na níž se dohodly nebo kterou uznaly strany podle tohoto nařízení ve věcech rodičovské odpovědnosti, a to v případech, kdy bylo dohody stran dosaženo v průběhu tohoto řízení o navrácení.

(44)

Soud členského státu, do kterého bylo dítě protiprávně přemístěno nebo ve kterém je protiprávně zadrženo, by měl mít možnost odmítnout navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech, jak umožňuje Haagská úmluva z roku 1980. Soud by před tím měl zvážit, zda byla nebo by mohla být přijata náležitá ochranná opatření na ochranu dítěte před vážným nebezpečím podle čl. 13 odst. 1 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980.

(45)

Pokud soud zvažuje, že odmítne navrácení dítěte výhradně na základě čl. 13 odst. 1 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, neměl by navrácení dítěte odmítnout, pokud kterákoli ze stran požadujících navrácení dítěte prokáže soudu – nebo se soud o tom přesvědčí jinak –, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení. Příkladem takových opatření by mohl být soudní příkaz uvedeného členského státu zakazující navrhovateli přibližovat se k dítěti, předběžná opatření včetně opatření zajišťovacích uvedeného členského státu, jímž se dítěti povoluje zůstat s rodičem - únoscem, který o dítě skutečně pečuje, do vydání rozhodnutí ve věci práva péče o dítě v daném členském státě po navrácení, či prokázání dostupných zdravotnických zařízení pro dítě vyžadující léčbu. To, který druh opatření je vhodný v každém jednotlivém případě, by mělo záviset na konkrétním vážném nebezpečí, jemuž by dítě bylo pravděpodobně vystaveno, pokud by k navrácení došlo bez těchto opatření. Soud by se měl při zjišťování, zda byla přijata vhodná opatření, v první řadě obrátit na strany, a je-li to nutné a vhodné, požádat o pomoc ústřední orgány či sítě soudců, zejména v rámci Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci, zřízené rozhodnutím Rady 20011/470/ES (8) a mezinárodní haagské sítě soudců.

(46)

Soud by navíc měl mít možnost případně nařídit jakákoli předběžná opatření včetně opatření zajišťovacích podle tohoto nařízení, jež považuje za nezbytná pro ochranu dítěte před vážným nebezpečím fyzické či duševní újmy v důsledku navrácení, jež by jinak vedlo k odmítnutí navrácení. Taková předběžná opatření a jejich pohyb by neměly zdržovat řízení o navracení podle Haagské úmluvy z roku 1980 nebo narušovat vymezení příslušnosti mezi soudem, u něhož bylo zahájeno řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980, a soudem příslušným ve věcech rodičovské odpovědnosti podle tohoto nařízení. V případě potřeby by měl soud, u něhož bylo zahájeno řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980, konzultovat soud nebo příslušné orgány členského státu, ve kterém má dítě obvyklý pobyt, a to s pomocí ústředních orgánů či sítí soudců, zejména v rámci Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci a mezinárodní haagské sítě soudců. Uvedená opatření by měla být uznána a vykonána ve všech ostatních členských státech, včetně členských států, které jsou příslušné podle tohoto nařízení, dokud příslušný orgán tohoto členského státu nepřijme opatření, která považuje za vhodná. Uvedená předběžná opatření včetně opatření zajišťovacích by mohla zahrnovat například nařízení, aby dítě nadále pobývalo s osobou, jež o ně skutečně pečuje, nebo určení způsobu, jak by měl probíhat styk s dítětem po navrácení až do doby, než soud členského státu, ve kterém má dítě obvyklý pobyt, přijme opatření, která považuje za vhodná. Tím by nemělo být dotčeno žádné opatření nebo rozhodnutí soudu místa obvyklého pobytu přijaté po navrácení dítěte.

(47)

Rozhodnutí nařizující navrácení dítěte by mohlo být prohlášeno za předběžně vykonatelné bez ohledu na jakýkoli opravný prostředek, jestliže navrácení dítěte ještě před rozhodnutím o opravném prostředku vyžaduje jeho nejlepší zájem. Vnitrostátní právo může upřesnit, který soud může prohlásit rozhodnutí za předběžně vykonatelné.

(48)

Pokud soud členského státu, do kterého bylo dítě protiprávně přemístěno nebo ve kterém je protiprávně zadrženo, rozhodne odmítnout navrácení dítěte podle Haagské úmluvy z roku 1980, měl by ve svém rozhodnutí uvést výslovné odkazy na příslušné články Haagské úmluvy z roku 1980, na nichž je odmítnutí založeno. Bez ohledu na to, zda je toto rozhodnutí o odmítnutí konečné či zda proti němu lze podat opravný prostředek, může být v řízení týkajícím se péče o dítě nahrazeno pozdějším rozhodnutím soudu členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklý pobyt před protiprávním přemístěním nebo zadržením. V průběhu tohoto řízení by měly být důkladně posouzeny všechny okolnosti s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte, včetně mimo jiné chování rodičů. Pokud by výsledné rozhodnutí ve věci práva péče o dítě ukládalo navrácení dítěte, mělo by navrácení proběhnout bez zvláštního řízení o uznání a výkonu tohoto rozhodnutí v kterémkoli jiném členském státě.

(49)

Soud, který navrácení dítěte odmítl výhradně na základě čl. 13 odst. 1 písm. b) nebo čl. 13 odst. 2 – nebo obou těchto ustanovení – Haagské úmluvy z roku 1980, by měl z vlastního podnětu vydat osvědčení na příslušném formuláři stanoveném v tomto nařízení. Účelem tohoto osvědčení je informovat strany o možnosti zahájit do tří měsíců od oznámení rozhodnutí o odmítnutí navrácení dítěte řízení u soudu v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklý pobyt bezprostředně před protiprávním přemístěním nebo zadržením, a to prostřednictvím návrhů na zahájení řízení ve věci práva péče o dítě, nebo, pokud bylo toto řízení již zahájeno, předat soudu relevantní písemnosti týkající se řízení o navrácení.

(50)

Pokud již v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklý pobyt bezprostředně před protiprávním přemístěním nebo zadržením, probíhá řízení ve věci práva péče o dítě v době, kdy soud, u něhož byl podán návrh na navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980, odmítne navrácení dítěte výhradně na základě čl. 13 odst. 1 písm. b) nebo čl. 13 odst. 2 nebo obou článků Haagské úmluvy z roku 1980, měl by soud, který navrácení dítěte odmítl, je-li mu toto řízení ve věci práva péče o dítě známo, do jednoho měsíce ode dne vydání svého rozhodnutí předat jedno vyhotovení tohoto rozhodnutí, příslušné osvědčení a případně přepis, souhrn nebo protokol z jednání, jakož i další písemnosti, jež považuje za relevantní, soudu, u něhož bylo zahájeno řízení ve věci práva péče o dítě. Pojem „písemnosti, jež považuje za relevantní“ by se měl vztahovat k veškerým písemnostem, které obsahují informace, jež by mohly mít vliv na výsledek řízení týkajícího se práva péče o dítě, pokud již tyto informace nejsou obsaženy v rozhodnutí o odmítnutí navrácení.

(51)

Pokud zatím v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklý pobyt bezprostředně před protiprávním přemístěním nebo zadržením, neprobíhá žádné řízení ve věci práva péče o dítě a některá ze stran zahájí řízení u soudu tohoto členského státu do tří měsíců od oznámení rozhodnutí o nenavrácení dítěte, měla by tato strana předložit soudu, u něhož byl podán návrh na rozhodnutí ve věci práva péče o dítě, jedno vyhotovení rozhodnutí o nenavrácení dítěte podle Haagské úmluvy z roku 1980, příslušné osvědčení a případně přepis, souhrn nebo protokol z jednání. To nebrání soudu, u něhož bylo řízení zahájeno, aby požádal o jakékoli další písemnosti, jež považuje za relevantní, které obsahují informace, jež by mohly mít vliv na výsledek řízení ve věci práva péče o dítě, pokud již tyto informace nejsou obsaženy v rozhodnutí o odmítnutí navrácení.

(52)

Pokud jedna ze stran zahájila řízení u soudu příslušného ve věci práva péče o dítě do tří měsíců od oznámení rozhodnutí o odmítnutí navrácení dítěte podle Haagské úmluvy z roku 1980 nebo řízení ve věci práva péče o dítě u daného soudu již probíhá v době, kdy obdržel rozhodnutí od soudu, který navrácení dítěte odmítl, mělo by jakékoli rozhodnutí ve věci práva péče o dítě vyplývající z uvedeného řízení, jež ukládá navrácení dítěte do tohoto členského státu, být vykonatelné v kterémkoli jiném členském státě v souladu s oddílem 2 kapitoly IV tohoto nařízení, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení a bez možnosti napadnutí jeho uznání. To by mělo platit v do té míry, v níž nebyla shledána neslučitelnost s pozdějším rozhodnutím týkajícím se rodičovské odpovědnosti ohledně téhož dítěte, pokud bylo pro rozhodnutí ukládající navrácení dítěte vydáno osvědčení pro „privilegovaná rozhodnutí“. Pokud je řízení u soudu příslušného ve věci práva péče o dítě zahájeno po uplynutí těchto tří měsíců, nebo nebyly splněny podmínky pro vydání osvědčení pro taková privilegovaná rozhodnutí, mělo by výsledné rozhodnutí ve věci práva péče o dítě být uznáno a vykonáno v jiných členských státech v souladu s oddílem 1 kapitoly IV tohoto nařízení.

(53)

Aniž jsou dotčeny jiné nástroje Unie, pokud není možné vyslechnout stranu nebo dítě osobně a pokud jsou k dispozici technické prostředky, soud může zvážit provedení výslechu prostřednictvím videokonference nebo jiné komunikační technologie, ledaže by s ohledem na zvláštní okolnosti případu použití této technologie nebylo vhodné pro zaručení spravedlivého průběhu řízení.

(54)

Vzájemná důvěra ve výkon spravedlnosti v Unii odůvodňuje zásadu, že rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti vydaná v určitém členském státě by měla být uznávána ve všech členských státech bez potřeby řízení o uznání. Konkrétně v situaci, kdy je jim předloženo rozhodnutí vydané v jiném členském státě týkající se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, které již nelze napadnout v členském státě původu, by příslušné orgány dožádaného členského státu měly ze zákona rozhodnutí uznat, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení, a aktualizovat v souladu s tím své záznamy osvědčující osobní stav. Je ponecháno na vnitrostátním právu, zda důvody pro zamítnutí může vznést některá ze stran nebo se tyto důvody uplatní z moci úřední podle vnitrostátního práva. Tím se nevylučuje, aby kterákoli zainteresovaná strana podala v souladu s tímto nařízením návrh na rozhodnutí, že neexistují důvody pro zamítnutí uznání, jak je na ně odkazováno v tomto nařízení. Určení toho, kdo může být považován za zainteresovanou stranu oprávněnou takový návrh podat, by mělo proběhnout podle vnitrostátního práva členského státu, v němž byl takový návrh podán.

(55)

Uznání a výkon rozhodnutí, veřejných listin a dohod vydaných v členském státě by měly být založeny na zásadě vzájemné důvěry. Proto by důvody pro neuznání měly být omezeny na nezbytné minimum s ohledem na cíl tohoto nařízení, jímž je usnadnit uznávání a výkon a účinně chránit nejlepší zájem dítěte.

(56)

Uznání rozhodnutí by mělo být zamítnutí, pouze pokud existuje jeden nebo více důvodů k zamítnutí uznání stanovených v tomto nařízení. Výčet důvodů pro zamítnutí uznání uvedený v tomto nařízení je taxativní. Důvodů pro zamítnutí, které nejsou uvedeny v tomto nařízení, jako je například porušení zásady litispendence, by nemělo být možno se dovolávat. Ve věcech rodičovské odpovědnosti má v rozsahu, v němž jsou neslučitelná, pozdější rozhodnutí přednost před dřívějším rozhodnutím, pokud jde o účinky v budoucnosti.

(57)

Pokud jde o dítěti poskytnutí příležitosti dítěti vyjádřit svůj názor, mělo by být na soudu původu, aby rozhodl o vhodné metodě výslechu dítěte. Uznání rozhodnutí by tudíž nemělo být možné zamítnout pouze proto, že soud původu použil pro výslech dítěte odlišnou metodu, než by použil soud ve členském státě uznání. Členský stát, v němž se dovolává uznání, by uznání neměl zamítnout, pokud se uplatní jedna z výjimek z tohoto konkrétního důvodu pro zamítnutí, již toto nařízení připouští. Na základě těchto výjimek by nemělo být možné aby soud ve členském státě výkonu zamítnul s přihlédnutím k nejlepším zájmům dítěte výkon rozhodnutí pouze z toho důvodu, že dítěti nebyla poskytnuta příležitost vyjádřit svůj názor, pokud se řízení týkalo pouze jmění dítěte a poskytnutí této příležitosti nebylo vyžadováno s ohledem na předmět řízení, nebo pokud existovaly závažné důvody, zejména s ohledem na naléhavost věci. Tyto závažné důvody by mohly nastat například tehdy, když je bezprostředně ohrožena fyzická a duševní integrita dítěte nebo jeho život, a jakékoli další prodlení by mohlo představovat nebezpečí, že k takové újmě dojde.

(58)

Kromě toho cíl učinit přeshraniční spory týkající se dětí méně časově a finančně náročné odůvodňuje pro všechna rozhodnutí ve věcech rodičovské odpovědnosti požadavek zrušení povinnosti doložky vykonatelnosti nebo, podle okolností, registrace za účelem výkonu před výkonem v členském státě výkonu. Zatímco nařízení (ES) č. 2201/2003 pouze zrušilo tento požadavek pro některá rozhodnutí udělující právo na styk s dítětem a některá rozhodnutí ukládající navrácení dítěte, mělo by toto nařízení uvedený požadavek zrušit pro přeshraniční výkon všech rozhodnutí ve věcech rodičovské odpovědnosti, přičemž nadále zachovává ještě příznivější zacházení s některými rozhodnutími udělujícími právo na styk s dítětem a některými rozhodnutími ukládajícími navrácení dítěte. V důsledku toho by se s výhradou tohoto nařízení mělo s rozhodnutím vydaným soudem jiného členského státu zacházet, jako by bylo vydáno v členském státě výkonu.

(59)

Pokud předběžná opatření, včetně opatření zajišťovacích, nařídil soud příslušný k rozhodnutí ve věci samé, měl by být podle tohoto nařízení zajištěn volný pohyb těchto opatření. Předběžná opatření včetně opatření zajišťovacích, jež byla nařízena, aniž by byl žalovaný předvolán k soudu, by však podle tohoto nařízení neměla být uznána a vykonána, ledaže bylo uvedené rozhodnutí o opatření před jeho výkonem doručeno žalovanému. Nemělo by to bránit tomu, aby byla tato opatření vykonána podle vnitrostátního práva. Pokud předběžná opatření včetně opatření zajišťovacích nařídil soud členského státu, který není příslušný k rozhodnutí ve věci samé, jejich volný pohyb by se měl podle tohoto nařízení omezovat na opatření přijatá ve věcech mezinárodních únosů dětí a zaměřená na ochranu dítěte před vážným nebezpečím uvedeným v čl. 13 odst. 1 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980. Uvedená opatření by měla platit, dokud soud členského státu s příslušností rozhodovat ve věci samé podle tohoto nařízení nepřijme opatření, která považuje za vhodná.

(60)

Jelikož vykonávací řízení by mohlo být v závislosti na vnitrostátním právu soudní či mimosoudní povahy, mohly by „orgány příslušné pro výkon“ zahrnovat soudy, soudní vykonavatele a jakékoli jiné orgány stanovené vnitrostátním právem. Pokud jsou v tomto nařízení vedle orgánů příslušných pro výkon rozhodnutí uvedeny i soudy, mělo by se jednat o případy, kdy podle vnitrostátního práva je orgánem příslušným pro výkon jiný subjekt než soud, avšak některá rozhodnutí jsou vyhrazena soudům, a to buď od počátku, nebo formou přezkumu aktů orgánu příslušného pro výkon. Mělo by být na orgánu příslušném pro výkon nebo na soudu členského státu výkonu, aby nařídil, přijal či zajistil konkrétní opatření, jež mají být přijata ve fázi výkonu, jež jsou jiná než donucovací opatření, která by mohla být dostupná podle vnitrostátního práva uvedeného členského státu, nebo jakákoli donucovací opatření, jež by mohla být podle tohoto práva dostupná, včetně pokut, odnětí svobody nebo odebrání dítěte soudním vykonavatelem.

(61)

Za účelem usnadnění výkonu rozhodnutí z jiného členského státu týkajících se výkonu práva na styk s dítětem by orgány příslušné pro výkon nebo soudy ve členském státě výkonu měly být oprávněny upřesnit praktické okolnosti nebo právní podmínky vyžadované podle práva členského státu výkonu. Pravidla stanovená v tomto nařízení by měla usnadnit výkon rozhodnutí v členském státě výkonu, jež by tam jinak podle vnitrostátního práva nemohlo být vykonáno z důvodu jeho neurčitosti, aby orgán příslušný pro výkon nebo vykonávající soud mohly rozhodnutí konkretizovat a upřesnit. Stejně tak by se měla stanovit pravidla pro dosažení souladu s právními požadavky na výkon podle vnitrostátního práva členského státu výkonu, jako například účast úřadu na ochranu dětí či psychologa ve stadiu výkonu. Žádné z uvedených pravidel by však nemělo zasahovat do základních prvků rozhodnutí o právu na styk s dítětem ani přesahovat jejich rámec. Kromě toho by pravomoc upravit opatření podle tohoto nařízení neměla umožnit soudu výkonu nahradit opatření, která jsou neznámá v právu členského státu výkonu, jinými opatřeními.

(62)

Výkon rozhodnutí vydaného v jednom členském státě bez prohlášení vykonatelnosti by neměl ohrozit respektování práv na obhajobu. Pokud se osoba, vůči níž je výkon navrhován, domnívá, že existuje jeden z důvodů pro zamítnutí uznání nebo výkonu tohoto nařízení, měla by mít možnost žádat o zamítnutí uznání nebo výkonu rozhodnutí. Určení toho, zda by důvody pro odmítnutí uznání uvedené v tomto nařízení měly být přezkoumány ex officio či na návrh, je ponecháno na vnitrostátním právu. Proto by stejné přezkoumání mělo být možné v souvislosti se zamítnutím výkonu. Použití jakéhokoli vnitrostátního důvodu pro zamítnutí by nemělo mát za účinek rozšíření podmínek a způsobů ohledně důvodů stanovených v tomto nařízení.

(63)

Strana, která napadá výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, by měla mít v co největší míře a v souladu s právním řádem členského státu výkonu možnost tak učinit v rámci vykonávacího řízení a měla by mít možnost uvést v rámci jednoho řízení kromě důvodů pro zamítnutí stanovených v tomto nařízení i důvody pro zamítnutí stanovené ve vnitrostátním právu členského státu, v němž je výkon navrhován, které by platily i nadále, protože nejsou neslučitelné s důvody uvedenými v tomto nařízení. Tyto důvody by mohly zahrnovat například napadení na základě formálních chyb podle vnitrostátního práva v určitém aktu výkonu nebo na základě tvrzení, že opatření požadované rozhodnutím již bylo provedeno nebo je nemožné, například v případě vyšší moci, vážného onemocnění osoby, které má být dítě předáno, uvěznění nebo úmrtí této osoby, skutečnosti, že členský stát, do kterého má být dítě navráceno, se stal válečnou zónou po vydání rozhodnutí nebo zamítnutí výkonu rozhodnutí, které podle práva členského státu, v němž je výkon navrhován, nemá vykonatelný obsah a nelze jej za tímto účelem upravit.

(64)

S cílem informovat osobu, vůči níž je výkon navrhován, o výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, by mělo osvědčení vydané podle tohoto nařízení a doplněné v případě potřeby uvedeným rozhodnutím být doručeno této osobě v přiměřené době před přijetím prvního opatření v rámci výkonu. V této souvislosti se takovým opatřením rozumí první opatřením v rámci výkonu provedené po takovém doručení. Podle judikatury Soudního dvora má strana, vůči níž je výkon navrhován, právo na účinný opravný prostředek, jenž zahrnuje možnost zahájit řízení za účelem napadení vykonatelnosti rozhodnutí před samotným zahájením výkonu.

(65)

Ve věcech rodičovské odpovědnosti se výkon vždy bude týkat dítěte a v mnoha případech předání dítěte jiné osobě, než je osoba, s níž dítě v danou dobu pobývá, nebo přemístění dítěte do jiného členského státu. Primárním cílem by tak mělo být dosažení rovnováhy mezi právem navrhovatele, jako zásady, na co nejrychlejší provedení rozhodnutí i v přeshraničních případech v rámci Unie a v případě potřeby rovněž uplatněním donucovacích opatření a potřebou co nejvíce omezit vystavení dítěte těmto potencionálně traumatizujícím donucovacím opatřením na případy, v nichž se tomu nelze vyhnout. Toto posouzení by měly provádět orgány příslušné pro výkon a soudy v každém členském státě s ohledem na jeden každý jednotlivý případ.

(66)

Cílem tohoto nařízení je zavést rovné podmínky, pokud jde o přeshraniční výkon rozhodnutí ve věcech rodičovské odpovědnosti mezi členskými státy. V řadě členských států jsou tato rozhodnutí již vykonatelná, i když stále podléhají opravnému prostředku, nebo již proti nim byl opravný prostředek podán. V jiných členských státech je vykonatelné pouze pravomocné rozhodnutí, které již nemůže být napadeno řádným opravným prostředkem. S cílem řešit naléhavé situace se proto v tomto nařízení stanoví, že některá rozhodnutí ve věcech rodičovské odpovědnosti může soud členského státu původu prohlásit za předběžně vykonatelná i tehdy, pokud stále podléhají opravnému prostředku, zejména rozhodnutí nařizující navrácení dítěte podle Haagské úmluvy z roku 1980 a rozhodnutí o udělení práva na styk s dítětem.

(67)

Ve vykonávacích řízeních týkajících se dětí je však důležité, aby orgány příslušné pro výkon nebo soudy byly schopny pohotově reagovat na relevantní změny okolností, včetně napadení rozhodnutí ve členském státě původu, zániku vykonatelnosti rozhodnutí a překážek nebo naléhavých situací, s nimiž se ve stádiu výkonu střetnou. Proto by mělo být vykonávací řízení přerušeno, na návrh nebo z vlastního podnětu orgánu či soudu, pokud je vykonatelnost rozhodnutí odložena ve členském státě původu. Orgán nebo soud příslušný pro výkon by však neměl mít povinnost aktivně zjišťovat, zda byla mezitím ve členském státě původu vykonatelnost odložena na základě opravného prostředku či z jiného důvodu, pokud tomu nic nenasvědčuje. Přerušení nebo zamítnutí výkonu ve členském státě výkonu by mělo být prováděno na základě návrhu v případě, že byl shledán jeden či více důvodů uvedených v tomto nařízení nebo jím připuštěných, a mělo by být navíc ponecháno na uvážení orgánu příslušného pro výkon nebo soudu a.

(68)

Pokud je možné proti rozhodnutí stále podat opravný prostředek v členském státě původu a lhůta pro podání řádného opravného prostředku dosud neuplynula, měl by mít orgán příslušný pro výkon nebo soud ve členském státě výkonu diskreční pravomoc vykonávací řízení na návrh přerušit. V takových případech může stanovit lhůtu, v níž má být podán opravný prostředek v členském státě původu, s cílem vykonávací řízení přerušit nebo jeho přerušení zachovat. Takové uvedení lhůty by mělo mít účinek pouze na přerušení vykonávacího řízení a nemělo by mít vliv na lhůtu pro podání opravného prostředku podle procesních pravidel členského státu původu.

(69)

Ve výjimečných případech by měl mít orgán příslušný pro výkon nebo soud možnost přerušit vykonávací řízení, pokud by výkon vystavil dítě vážnému nebezpečí fyzické nebo duševní újmy z důvodu dočasných překážek, které vyvstaly po vydání rozhodnutí, nebo z důvodu jakékoli jiné významné změny okolností. Výkon by se měl obnovit ihned, jakmile vážné nebezpečí fyzické nebo duševní újmy přestane existovat. Pokud však přetrvává, měly by být před zamítnutím výkonu přijaty veškeré náležité kroky v souladu s vnitrostátním právem a vnitrostátními postupy, případně i s pomocí dalších příslušných odborníků, jako jsou například sociální pracovníci či dětští psychologové, s cílem pokusit se o zajištění provedení rozhodnutí. Orgány příslušné pro výkon nebo soud by se měly především v souladu s vnitrostátním právem a vnitrostátními postupy pokusit překonat překážky, které vznikly změnou okolností, například zjevné námitky dítěte vyjádřené až po vydání rozhodnutí, které jsou tak silné, že jejich nezohlednění by pro dítě představovalo vážné nebezpečí fyzické nebo duševní újmy.

(70)

S veřejnými listinami a dohodami mezi stranami ve věcech rozluky a rozvodu, které mají závazné právní účinky v jednom členském státě, by se pro účely uplatňování pravidel pro uznání mělo zacházet jako s rovnocennými „rozhodnutími“. S veřejnými listinami a dohodami mezi stranami ve věcech rodičovské odpovědnosti, které jsou vykonatelné v jednom členském státě, by se pro účely uplatňování pravidel pro uznání a výkon mělo zacházet jako s rovnocennými „rozhodnutími“.

(71)

Ačkoli povinnost poskytnout dítěti příležitost vyjádřit svůj názor stanovená tímto nařízením by se neměla vztahovat na veřejné listiny a dohody, uplatňuje se právo dítěte vyjádřit svůj názor i nadále v souladu s článkem 24 Listiny a s ohledem na článek 12 Úmluvy OSN o právech dítěte, jak jsou prováděny podle vnitrostátních právních předpisů a postupů. Skutečnost, že se dítěti neposkytla příležitost vyjádřit svůj názor, by neměla být automaticky důvodem pro zamítnutí uznání a výkonu veřejných listin a dohod ve věcech rodičovské odpovědnosti.

(72)

Ve věcech rodičovské odpovědnosti by ve všech členských státech měly být určeny ústřední orgány. Členské státy by měly zvážit, zda neurčí stejný ústřední orgán pro toto nařízení a pro Haagské úmluvy z let 1980 a 1996. Členské státy by měly zajistit by zajistit, aby ústřední orgány měly dostatečné finanční a lidské zdroje k tomu, aby mohly plnit úkoly, které pro ně vyplývají z tohoto nařízení.

(73)

Ustanovení tohoto nařízení o spolupráci ve věcech rodičovské odpovědnosti by se neměla použít na vyřizování žádostí o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980, které nejsou řízeními ve věcech rodičovské odpovědnosti podle článku 19 uvedené úmluvy a podle ustálené judikatury Soudního dvora. Použití Haagské úmluvy z roku 1980 by však mělo být doplněno ustanoveními tohoto nařízení týkajícími se mezinárodních únosů dětí a kapitolou tohoto nařízení o uznání a výkonu a kapitolou o obecných ustanoveních.

(74)

V řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980 by ústřední orgány měly být nápomocny soudům a příslušným orgánům a v určitých případech i nositelům rodičovské odpovědnosti v přeshraničních řízeních a spolupracovat v obecných i konkrétních věcech, včetně spolupráce za účelem podpory smírného řešení rodinných sporů.

(75)

S výjimkou naléhavých případů a aniž je dotčena přímá spolupráce a komunikace mezi soudy povolená podle tohoto nařízení, mohly by žádosti podle tohoto nařízení o spolupráci ve věcech rodičovské odpovědnosti podávat soudy a příslušné orgány a předkládat je ústřednímu orgánu členského státu dožadujícího soudu nebo příslušného orgánu. Některé žádosti by mohly být rovněž podávány nositeli rodičovské odpovědnosti a měly by být předloženy ústřednímu orgánu obvyklého pobyt navrhovatele. Tyto žádosti by měly zahrnovat žádosti o poskytnutí informací a pomoci nositelům rodičovské odpovědnosti, kteří žádají o uznání a výkon rozhodnutí na území dožádaného ústředního orgánu, zejména pokud jde o právo na styk s dítětem a na navrácení dítěte, a v případě potřeby i informací o tom, jak získat právní pomoc; žádosti o usnadnění uzavírání dohod mezi nositeli rodičovské odpovědnosti prostřednictvím mediace či jiných prostředků alternativního řešení sporů a žádosti předložené soudu nebo příslušnému orgánu, aby zvážil potřebu přijetí opatření na ochranu osoby nebo jmění dítěte.

(76)

Příkladem naléhavého případu umožňujícího přímý první kontakt se soudem nebo příslušným orgánem dožádaného členského státu je přímá žádost určená příslušnému orgánu jiného členského státu, aby zvážil potřebu přijmout opatření na ochranu dítěte, pokud se lze domnívat, že dítě je bezprostředně ohroženo. Povinnost postupovat prostřednictvím ústředního orgánu by se měla týkat pouze prvních žádostí; veškerá další komunikace se soudem, příslušným orgánem nebo žadatelem by mohla probíhat rovněž přímo.

(77)

Ústředním orgánům ani příslušným orgánům by nemělo být bráněno v tom, aby uzavíraly či zachovávaly stávající dohody nebo ujednání s ústředními orgány nebo příslušnými orgány jednoho nebo více jiných členských států, které umožňují přímou komunikaci v rámci jejich vzájemných vztahů. Příslušné orgány by měly informovat své ústřední orgány o takových dohodách nebo ujednáních.

(78)

Ve zvláštních případech ve věcech rodičovské odpovědnosti, které spadají do působnosti tohoto nařízení, by ústřední orgány měly při poskytování pomoci soudům a příslušným orgánům, jakož i nositelům rodičovské odpovědnosti navzájem spolupracovat. Pomoc poskytovaná dožádaným ústředním orgánem by měla zahrnovat zejména nalezení dítěte buď přímo, nebo prostřednictvím soudů, příslušných orgánů nebo jiných subjektů, je-li to nezbytné k vyřízení žádosti podle tohoto nařízení, jakož i poskytnutí jakékoli další informace relevantní v řízeních ve věcech rodičovské odpovědnosti.

(79)

Dožádané ústřední orgány by rovněž měly učinit všechny vhodné kroky, aby v případě potřeby usnadnily komunikaci mezi soudy, zejména pokud jde o uplatnění pravidel o přenesení příslušnosti, o předběžných opatřeních včetně opatření zajišťovacích v naléhavých případech, zejména pokud se týkají mezinárodních únosů dětí a jsou zaměřena na ochranu dítěte před vážným nebezpečím uvedeným v čl. 13 odst. 1 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, a o překážce litispendence a závislých žalobách. Za tímto účelem může být poskytování informací pro další přímou komunikaci v některých případech dostačující (například poskytnutí kontaktních údajů orgánů péče o děti, sítě soudců nebo příslušného soudu).

(80)

Pro dosažení cílů tohoto nařízení a aniž by byly dotčeny jakékoliv požadavky podle vnitrostátního práva procesního, měl by mít dožadující soud nebo příslušný orgán volnost při výběru z různých možností, které má k dispozici pro získání nezbytných informací.

(81)

Pokud je podána žádost s podpůrnými důvody o zprávu či jakékoli další informace relevantní v řízeních ve věcech rodičovské odpovědnosti v dožadujícím členském státě, měly by ústřední orgány, přímo nebo prostřednictvím soudů, příslušných orgánů nebo jiných subjektů dožádaného členského státu tuto žádost vyřídit. Žádost by měla uvádět zejména popis řízení, pro nějž jsou informace zapotřebí, a faktické situace, z níž řízení vyplynulo.

(82)

Pokud soud členského státu již rozhodnutí ve věcech rodičovské odpovědnosti vydal, nebo takové rozhodnutí zvažuje, a pokud má být toto rozhodnutí provedeno v jiném členském státě, měl by tento soud mít možnost požádat, aby mu byly soudy nebo příslušné orgány uvedeného členského státu při provádění rozhodnutí nápomocny. To by mělo platit například pro rozhodnutí, kterým se přiznává právo na styk s dítětem pod dohledem, jenž má být vykonáván v jiném členském státě, než je členský stát, kde se nachází soud, který styk nařizuje, nebo které zahrnuje jakákoli další doprovodná opatření soudů nebo příslušných orgánů v členském státě, kde má být rozhodnutí provedeno.

(83)

Zvažuje-li soud nebo příslušný orgán členského státu umístění dítěte do jiného členského státu, měl by před umístěním nejdříve proběhnout postup konzultace za účelem získání souhlasu. Soud nebo příslušný orgán, který zvažuje umístění, by měl před tím, než nařídí či zařídí umístění, získat souhlas příslušného orgánu členského státu, v němž by bylo dítě umístěno. Členské státy by kromě toho v souladu s judikaturou Soudního dvora měly stanovit jasná pravidla a postupy pro získání souhlasu podle tohoto nařízení způsobem zaručujícím právní jistotu a rychlost řízení. Tyto postupy by měly mimo jiné umožnit příslušnému orgánu, aby vydal či odmítl souhlas v krátké lhůtě. Nevyjádří-li se příslušný orgán do tří měsíců, nemělo by to být chápáno jako souhlas a bez souhlasu by se umístění nemělo uskutečnit. Žádost o souhlas by měla zahrnovat přinejmenším zprávu o dítěti spolu s důvody navrhovaného umístění nebo poskytnutí péče, očekávanou dobu trvání umístění, informace o zvažovaném financována a být doplněna o jakékoli další informace, jež by dožádaný členský stát mohl považovat za relevantní, jako například o plánovaném dozoru nad opatřeními, o ujednáních ohledně kontaktu s rodiči, jinými příbuznými nebo osobami, k nimž má dítě úzký vztah, nebo o důvodech, proč takový kontakt není zvažován s ohledem na článek 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na judikaturu Soudního dvora, pokud byl souhlas s umístěním vydán na určitou dobu, neměl by se vztahovat na rozhodnutí nebo ujednání, jimiž se prodlužuje doba trvání umístění. Za takovýchto okolností by měla být podána nová žádost o souhlas.

(84)

Pokud je rozhodnutí o umístění dítěte do ústavní výchovy nebo pěstounské péče zvažováno v členském státě obvyklého pobytu dítěte, měl by soud v nejranější fázi řízení zvážit vhodná opatření k zajištění dodržování práv dítěte, zejména práva na zachování totožnosti a kontaktu s rodiči nebo případně s jinými příbuznými, a to s ohledem na články 8, 9 a 20 Úmluvy OSN o právech dítěte. Pokud má soud povědomí o úzkém vztahu dítěte k jinému členskému státu, mohla by vhodná opatření zejména zahrnovat oznámení konzulárnímu orgánu tohoto členského státu, použije-li se čl. 37 písm. b) Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích. Tato vědomost by mohla vycházet rovněž z informací poskytnutých ústředním orgánem tohoto jiného členského státu. Vhodná opatření by mohla rovněž zahrnovat žádost o informace týkající se rodiče, příbuzného nebo jiných osob, jež mohou být způsobilé pečovat o dítě, podanou podle tohoto nařízení tomuto členskému státu. Podle okolností by soud mohl navíc rovněž požádat o informace o řízeních a rozhodnutích týkajících se rodiče nebo sourozenců dítěte. V první řadě by se měl i nadále zohlednit nejlepší zájem dítěte. Žádným z těchto ustanovení by neměly být dotčeny zejména vnitrostátní právní předpisy nebo postupy použitelné pro rozhodnutí o umístění vydané soudem nebo příslušným orgánem členského státu, který umístění zvažuje. Zejména by těmito ustanoveními neměla orgánům členského státu, který je příslušný, vzniknout povinnost umístit dítě do jiného členského státu nebo jinak zapojit uvedený členský stát do rozhodování nebo řízení o umístění.

(85)

Jelikož čas je ve věcech rodičovské odpovědnosti zásadní, měly by informace požadované podle ustanovení tohoto nařízení o spolupráci, mimo jiné v oblasti shromažďování a výměny informací relevantních v řízeních ve věcech rodičovské odpovědnosti, a rozhodnutí, kterým se uděluje nebo odmítá souhlas k umístění dítěte v jiném členském státě, předány dožadujícímu členskému státu ústředním orgánem dožádaného členského státu nejpozději tři měsíce po přijetí žádosti, kromě případů, kdy to znemožňují výjimečné okolnosti. Toto by mělo zahrnovat povinnost příslušného vnitrostátního orgánu poskytnout informace dožádanému ústřednímu orgánu v takové lhůtě, aby mohl tento časový rámec dodržet, nebo vysvětlit, proč poskytnuty nemohou být. Všechny zapojené příslušné orgány by se nicméně měly snažit poskytnout odpovědi ještě rychleji než v této maximální lhůtě.

(86)

Skutečnost, že schůze ústředních orgánů svolává zejména Komise v rámci Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci v souladu s rozhodnutím 2001/470/ES, by neměla bránit organizování jiných schůzí ústředních orgánů.

(87)

Pokud v tomto nařízení není stanoveno jinak, mělo by se nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 (9) použít na zpracování osobních údajů členskými státy při uplatňování tohoto nařízení. Zejména proto, aby nebylo ohroženo vyřízení žádosti podle tohoto nařízení, například o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy z roku 1980, nebo žádosti, aby soud zvážil potřebu přijetí opatření na ochranu osoby nebo jmění dítěte, lze oznámení subjektu údajů podle čl. 14 odst. 1 až 4 nařízení (EU) 2016/679, například ohledně údajů požadovaných pro nalezení dítěte, odložit až do doby, než bude žádost o tyto informace vyřízena. Tato výjimka je v souladu s čl. 14 odst. 5, jakož i čl. 23 odst. 1 písm. f), g), i) a j) nařízení (EU) 2016/679. To by nemělo bránit zprostředkovateli, soudu nebo příslušnému orgánu, jemuž byly předány informace, aby přijal opatření na ochranu dítěte, nebo zajistil jejich přijetí, v případě, že dítěti hrozí újma nebo že existují náznaky takového nebezpečí.

(88)

V případech, kdy by zveřejnění nebo potvrzení relevantních informací mohlo ohrozit zdraví, bezpečnost nebo svobodu dítěte nebo jiné osoby, pokud například došlo k domácímu násilí a soud nařídil nezpřístupnit novou adresu dítěte žadateli, toto nařízení usiluje o nalezení křehké rovnováhy. Toto nařízení sice stanoví, že ústřední orgán, soud nebo příslušný orgán by neměl zveřejnit ani potvrdit žadateli nebo třetí straně žádné informace shromážděné nebo předané pro účely tohoto nařízení, pokud shledá, že by to mohlo ohrozit zdraví, bezpečnost nebo svobodu dítěte nebo jiné osoby, nicméně však zdůrazňuje, že by to nemělo bránit shromažďování a předávání informací ústředními orgány, soudy a příslušnými orgány a mezi nimi, pokud je to nezbytné k plnění povinností podle tohoto nařízení. To znamená, že pokud je to možné a vhodné, mělo by být možné žádost zpracovat podle tohoto nařízení, aniž by žadateli byly poskytnuty všechny informace potřebné k jejímu zpracování. Pokud tak stanoví vnitrostátní právo, může například ústřední orgán zahájit řízení jménem žadatele, aniž by žadateli předal informace o místě pobytu dítěte. V případech, kdy by samotné podání žádosti mohlo ohrozit zdraví, bezpečnost či svobodu dítěte nebo jiné osoby, by však neměla podle tohoto nařízení existovat povinnost takovou žádost podat.

(89)

Za účelem zajištění aktualizace osvědčení používaných v souvislosti s uplatňováním kapitol III a IV tohoto nařízení, by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“), pokud jde o změny příloh I až IX tohoto nařízení. Je obzvláště důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla odpovídající konzultace, a to i na odborné úrovni, a aby tyto konzultace probíhaly v souladu se zásadami stanovenými v interinstitucionální dohodě ze dne 13. dubna 2016 o zdokonalení tvorby právních předpisů (10). Zejména s cílem zajistit rovnou účast na vypracování aktů v přenesené pravomoci obdrží Rada všechny dokumenty ve stejné době jako odborníci členských států a její odborníci mají soustavně přístup na schůze skupin odborníků Komise, které se zabývají se vypracováním aktů v přenesené pravomoci.

(90)

Kontinuita mezi Úmluvou vypracovanou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí v manželských věcech z roku 1998 (11) (dále jen „úmluva Brusel II“), nařízením (ES) č. 1347/2000, nařízením (ES) č. 2201/2003 a tímto nařízení by měla být zajištěna v rozsahu, v němž ustanovení zůstala nezměněna, a měla by být stanovena přechodná ustanovení za tímto účelem. Stejná potřeba kontinuity trvá, i pokud jde o výklad, mimo jiné Soudním dvorem, úmluvy Brusel II z roku 1998 a nařízení (ES) č. 1347/2000 a (ES) č. 2201/2003.

(91)

Připomíná se, že v případě dohod s jedním nebo více třetími státy, které členský stát uzavřel před datem svého přistoupení k Unii, se použije článek 351 Smlouvy o fungování EU.

(92)

Právo rozhodné ve věcech rodičovské odpovědnosti by mělo být určeno v souladu s ustanoveními kapitoly III Haagské úmluvy z roku 1996. Při používání této úmluvy v řízení u soudu členského státu, v němž se uplatňuje toto nařízení, by se odkazem v čl. 15 odst. 1 uvedené úmluvy na „ustanovení kapitoly II“ uvedené úmluvy měl rozumět odkaz na „ustanovení tohoto nařízení“.

(93)

Pro řádné uplatňování tohoto nařízení by Komise měla posuzovat jeho používání a navrhovat nezbytné změny.

(94)

Komise by měla zveřejňovat a aktualizovat informace, které jí sdělí členské státy.

(95)

V souladu s článkem 3 a čl. 4a odst. 1 Protokolu (č. 21) o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“) a ke Smlouvě o fungování EU, oznámily tyto členské státy své přání účastnit se přijímání a používání tohoto nařízení.

(96)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu (č. 22) o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, se Dánsko nepodílí na přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné.

(97)

Evropský inspektor ochrany údajů byl konzultován v souladu s čl. 41 odst. 2 druhým pododstavcem a čl. 46 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) 45/2001 (12) a vydal stanovisko dne 15. února 2018 (13).

(98)

Jelikož cílů tohoto nařízení nemůže být kvůli rozdílům ve vnitrostátních pravidlech, jimiž se řídí uznávání a výkon rozhodnutí, dosaženo uspokojivě na úrovni členských států, ale může jich být spíše díky přímé použitelnosti a závazné povaze tohoto nařízení lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o EU. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.