(EU) 2017/654Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/654 ze dne 19. prosince 2016, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1628, pokud jde o technické a obecné požadavky na mezní hodnoty emisí a schválení typu spalovacích motorů v nesilničních mobilních strojích

PŘÍLOHY

Číslo přílohy	Název přílohy	Strana
I	Požadavky týkající se jiných specifikovaných paliv, směsí paliv nebo emulzí paliv
II	Opatření ohledně shodnosti výroby
III	Metodika pro úpravu výsledků laboratorních zkoušek emisí, tak aby zohledňovaly faktory zhoršení
IV	Požadavky týkající se strategie pro regulaci emisí, opatření k regulaci emisí NOx a opatření k regulaci částic
V	Měření a zkoušky týkající se rozsahu spojeného s nesilničním zkušebním cyklem v ustáleném stavu
VI	Podmínky, metody, postupy a přístroje pro provádění zkoušek a pro měření emisí a odběr vzorků
VII	Metoda vyhodnocování údajů a výpočtů
VIII	Požadavky na výkonnost a zkušební postupy pro motory duel fuel
IX	Technické vlastnosti referenčních paliv
X	Podrobné technické specifikace a podmínky pro dodávání motoru bez systému následného zpracování výfukových plynů
XI	Podrobné technické specifikace a podmínky pro dočasné uvádění na trh za účelem provádění provozních zkoušek
XII	Podrobné technické specifikace a podmínky pro motory pro zvláštní účely
XIII	Uznávání rovnocenných schválení typu motorů
XIV	Podrobné údaje o příslušných informacích a pokynech pro výrobce původního zařízení
XV	Podrobné údaje o příslušných informacích a pokynech pro konečné uživatele
XVI	Výkonnostní normy a posuzování technických zkušeben
XVII	Vlastnosti zkušebních cyklů v ustáleném a neustáleném stavu

PŘÍLOHA I

Požadavky týkající se jiných specifikovaných paliv, směsí paliv nebo emulzí paliv

1.   Požadavky týkající se motorů na kapalná paliva

1.1.   Při podávání žádosti o EU schválení typu mohou výrobci vybrat jednu z těchto možností, pokud jde o použitelnost paliv motoru:

a)	motor se standardní použitelností paliv podle požadavků stanovených v bodě 1.2 nebo

b)	motor pro konkrétní palivo podle požadavků stanovených v bodě 1.3.

1.2.   Požadavky na motor se standardní použitelností paliv (naftový, benzínový)

Motor se standardní použitelností paliv musí splňovat požadavky uvedené v bodech 1.2.1 až 1.2.4.

1.2.1.   Základní motor musí splňovat příslušné mezní hodnoty emisí stanovené v příloze II nařízení (EU) a 2016/1628 a požadavky stanovené v tomto nařízení, pokud je motor používán s referenčními palivy uvedenými v oddílech 1.1 nebo 2.1 přílohy IX.

1.2.2.   Jelikož norma Evropského výboru pro normalizaci (norma „CEN“) pro plynový olej pro nesilniční stroje ani tabulka vlastností paliv pro plynový olej pro nesilniční stroje ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 98/70/ES (1) neexistuje, referenční palivo motorová nafta (plynový olej pro nesilniční stroje) v příloze IX představuje běžně prodávané nesilniční plynové oleje s obsahem síry nejvýše 10 mg/kg, cetanovým číslem nejméně 45 a obsahem methylesteru mastné kyseliny („FAME“) nejvýše 7,0 % obj. Není-li povoleno jinak podle bodů 1.2.2.1, 1.2.3 a 1.2.4, poskytne výrobce konečným uživatelům v souladu s požadavky přílohy XV odpovídající prohlášení, že provoz motoru s využitím plynového oleje pro nesilniční stroje je omezen na paliva s obsahem síry nejvýše 10 mg/kg (20 mg/kg v koncovém článku dodavatelského řetězce), s cetanovým číslem nejméně 45 a obsahem FAME nejvýše 7,0 % obj. Výrobce může volitelně stanovit další parametry (např. ohledně mazivosti).

1.2.2.1.   Výrobce motoru nesmí v okamžiku EU schválení typu uvádět, že určitý typ motoru nebo rodina motorů smí být provozována v Unii s jinými běžně prodávanými palivy, než jsou ta, která splňují požadavky tohoto bodu, pokud výrobce navíc nesplňuje požadavek v bodu 1.2.3:

a)	v případě benzinu směrnice 98/70/ES nebo norma CEN EN 228: 2012. V souladu se specifikací výrobce může být přidán mazací olej;

b)	v případě motorové nafty (jiné než plynový olej pro nesilniční stroje) směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/70/ES nebo norma CEN EN 590: 2013;

c)	v případě motorové nafty (jiné než plynový olej pro nesilniční stroje) směrnice 98/70/ES a také cetanové číslo nejméně 45 a také FAME nejvýše 7,0 % obj.

1.2.3.   Pokud výrobce povoluje provoz motorů s dalšími běžně prodávanými palivy, která nejsou uvedena v bodě 1.2.2, jako je provoz na B100 (EN 14214:2012+A1:2014), B20 nebo B30 (EN16709:2015), nebo pro specifikovaná paliva, směsi paliv nebo emulze paliv, musí výrobce kromě požadavků bodu 1.2.2.1 učinit všechny tyto kroky:

a)	prostřednictvím informačního dokumentu stanoveného v prováděcím nařízení Komise (EU) 2017/656 (2) deklarovat specifikaci komerčních paliv, směsí paliv nebo emulzí paliv, s nimž je daná rodina motorů schopna provozu;

b)	prokázat schopnost základního motoru splnit požadavky tohoto nařízení na uvedená paliva, směsi paliv nebo emulze paliv;

c)

splnit požadavky monitorování v provozu stanovené v nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/655 (3) týkající se deklarovaných paliv, směsí paliv a emulzí paliv, včetně případného mísení deklarovaných paliv, směsí paliv a emulzí paliv a příslušného běžně prodávaného paliva podle bodu 1.2.2.1.

1.2.4.   U zážehových motorů musí být poměrem směsi paliva a oleje poměr doporučený výrobcem. Procentuální podíl oleje ve směsi palivo/mazivo se uvede v informačním dokumentu stanoveném v prováděcím nařízení (EU) 2017/656.

1.3.   Požadavky na motor pro konkrétní palivo (ED 95 nebo E 85)

Motor na konkrétní palivo (ED 95 nebo E 85) musí splňovat požadavky uvedené v bodech 1.3.1 a 1.3.2.

1.3.1.   Pro ED 95 musí základní motor splňovat příslušné mezní hodnoty emisí stanovené v příloze II nařízení (EU) a 2016/1628 a požadavky stanovené v tomto nařízení, pokud je motor používán s referenčními palivy uvedenými v bodě 1.2 přílohy IX.

1.3.2.   Pro E 85 musí základní motor splňovat příslušné mezní hodnoty emisí stanovené v příloze II nařízení (EU) a 2016/1628 a požadavky stanovené v tomto nařízení, pokud je motor používán s referenčními palivy uvedenými v bodě 2.2 přílohy IX.

2.   Požadavky na motory poháněné zemním plynem / biomethanem (NG) nebo zkapalněným ropným plynem (LPG), včetně motorů dual fuel

2.1.   Při podávání žádosti o EU schválení typu mohou výrobci vybrat jednu z těchto možností, pokud jde o použitelnost paliv motoru:

a)	motor s univerzální použitelností paliv podle požadavků stanovených v bodě 2.3;

b)	motor s omezenou použitelností paliv podle požadavků stanovených v bodě 2.4;

c)	motor pro konkrétní palivo podle požadavků stanovených v bodě 2.5.

2.2.   Tabulky shrnující požadavky pro EU schválení motorů na zemní plyn / biomethan, na LPG a motorů dual fuel jsou uvedeny v dodatku 1.

2.3.   Požadavky na motor s univerzální použitelností paliv

2.3.1.   U motorů na zemní plyn / biomethan, včetně motorů dual fuel, je výrobce povinen prokázat schopnost základního motoru přizpůsobit se jakémukoli složení zemního plynu / biomethanu, které může být nabízeno na trhu. Uvedené prokázání se provede v souladu s tímto oddílem 2 a v případě motorů dual fuel rovněž v souladu s dodatečnými ustanoveními týkajícími se postupu přizpůsobení paliva stanovenými v bodě 6.4 přílohy VIII.

2.3.1.1.   U motorů na stlačený zemní plyn / biomethan (CNG) obecně existují dva druhy paliva: palivo s velkou výhřevností (plyn H) a palivo s malou výhřevností (plyn L), avšak s velkým rozptylem v obou skupinách; liší se výrazně svým obsahem energie vyjádřeným Wobbeho indexem a svým faktorem posunu λ (Sλ). Zemní plyny s faktorem posunu λ mezi 0,89 a 1,08 (0,89 ≤ Sλ ≤ 1,08) se považují za paliva s velkou výhřevností (skupina H), zatímco zemní plyny s faktorem posunu λ mezi 1,08 a 1,19 (1,08 ≤ Sλ ≤ 1,19) se považují za paliva s malou výhřevností (skupina L). Složení referenčních paliv odráží extrémní proměnlivost Sλ.

Základní motor musí splňovat požadavky tohoto nařízení na referenční paliva GR (palivo 1) a G25 (palivo 2) uvedené v příloze IX nebo na rovnocenná paliva vytvořená použitím příměsí plynu z plynovodu s jinými plyny, jak je uvedeno v dodatku 1 k příloze IX, aniž by se provedlo jakékoli nové ruční nastavení palivového systému motoru mezi oběma zkouškami (je vyžadována samočinná adaptace). Po změně paliva je přípustný jeden přizpůsobovací běh. Přizpůsobovací průběh zahrnuje provedení stabilizace pro následující zkoušku emisí podle odpovídajícího zkušebního cyklu. V případě motorů zkoušených pomocí nesilničních zkušebních cyklů v ustáleném stavu („NRSC“), kde stabilizační cyklus nepostačuje k tomu, aby se přívod paliva do motoru přizpůsobil automaticky, smí být před stabilizací motoru proveden alternativní přizpůsobovací průběh stanovený výrobcem.

2.3.1.1.1   Výrobce smí zkoušet motor s třetím palivem (palivo 3), jestliže se faktor posunu λ (Sλ) pohybuje mezi 0,89 (tj. nižší rozsah paliva GR)) a 1,19 (tj. vyšší rozsah paliva G25), například tehdy, je-li palivo 3 běžně prodávaným palivem. Výsledky této zkoušky se mohou použít jako základ pro hodnocení shodnosti výroby.

2.3.1.2.   V případě motorů na zkapalněný zemní plyn / zkapalněný biomethan (LNG) splňuje základní motor požadavky tohoto nařízení na referenční paliva GR (palivo 1) a G20 (palivo 2) uvedené v příloze IX nebo na rovnocenná paliva vytvořená použitím příměsí plynu z plynovodu s jinými plyny, jak je uvedeno v dodatku 1 k příloze IX, aniž by se provedlo jakékoli nové ruční nastavení systému přívodu paliva do motoru mezi oběma zkouškami (je vyžadována samočinná adaptace). Po změně paliva je přípustný jeden přizpůsobovací běh. Přizpůsobovací průběh zahrnuje provedení stabilizace pro následující zkoušku emisí podle odpovídajícího zkušebního cyklu. V případě motorů zkoušených na NRSC, kde stabilizační cyklus nepostačuje k tomu, aby se přívod paliva do motoru automaticky přizpůsobil, smí být před stabilizací motoru proveden alternativní přizpůsobovací průběh stanovený výrobcem.

2.3.2.   V případě motorů na stlačený zemní plyn / biomethan (CNG), které se mohou samočinně přizpůsobit jednak pro skupinu plynů H a jednak pro skupinu plynů L a u něhož se mezi skupinou H a skupinou L přepíná přepínačem, se musí základní motor zkoušet s odpovídajícím referenčním palivem uvedeným v příloze IX pro každou skupinu při každé poloze přepínače. Tato paliva jsou GR (palivo 1) a G23 (palivo 3) pro skupinu plynů H a G25 (palivo 2) a G23 (palivo 3) pro skupinu plynů L nebo rovnocenná paliva vytvořená použitím příměsí plynu z plynovodu s jinými plyny, jak je uvedeno v dodatku 1 k příloze IX. Základní motor musí splňovat požadavky tohoto nařízení v obou polohách přepínače bez jakéhokoli nového nastavení přívodu paliva mezi oběma zkouškami provedenými při jedné a druhé poloze přepínače. Po změně paliva je přípustný jeden přizpůsobovací běh. Přizpůsobovací průběh zahrnuje provedení stabilizace pro následující zkoušku emisí podle odpovídajícího zkušebního cyklu. V případě motorů zkoušených na NRSC, kde stabilizační cyklus nepostačuje k tomu, aby se přívod paliva do motoru automaticky přizpůsobil, smí být před stabilizací motoru proveden alternativní přizpůsobovací průběh stanovený výrobcem.

2.3.2.1.   Výrobce smí zkoušet motor s třetím palivem místo G23 (palivo 3), jestliže se faktor posunu λ (Sλ) pohybuje mezi 0,89 (tj. nižší rozsah paliva GR)) a 1,19 (tj. vyšší rozsah paliva G25), například tehdy, je-li palivo 3 běžně prodávaným palivem. Výsledky této zkoušky se mohou použít jako základ pro hodnocení shodnosti výroby.

2.3.3.   U motorů na zemní plyn / biomethan se určí poměr výsledků měření emisí „r“ pro každou znečišťující látku takto:

nebo

a

2.3.4.   U motorů na LPG je výrobce povinen prokázat schopnost základního motoru přizpůsobit se jakémukoli složení paliva, které může být nabízeno na trhu.

U motorů na LPG složení C3/C4 kolísá. Tato kolísání se odrážejí v referenčních palivech. Základní motor musí splňovat požadavky na emise s referenčními palivy A a B uvedenými v příloze IX, aniž by se provedlo jakékoli nové nastavení přívodu paliva mezi oběma zkouškami. Po změně paliva je přípustný jeden přizpůsobovací běh. Přizpůsobovací průběh zahrnuje provedení stabilizace pro následující zkoušku emisí podle odpovídajícího zkušebního cyklu. V případě motorů zkoušených na NRSC, kde stabilizační cyklus nepostačuje k tomu, aby se přívod paliva do motoru automaticky přizpůsobil, smí být před stabilizací motoru proveden alternativní přizpůsobovací průběh stanovený výrobcem.

2.3.4.1.   Poměr výsledků měření emisí „r“ se určí pro každou znečišťující látku takto:

2.4.   Požadavky na motor s omezenou použitelností paliv

Motor s omezenou použitelností paliv musí splňovat požadavky uvedené v bodech 2.4.1 až 2.4.3.

2.4.1.   U motorů na stlačený zemní plyn konstruovaných pro provoz buď se skupinou plynů H, nebo se skupinou plynů L

2.4.1.1.   Základní motor se zkouší s odpovídajícím referenčním palivem uvedeným v příloze IX pro danou skupinu. Tato paliva jsou GR (palivo 1) a G23 (palivo 3) pro skupinu plynů H a G25 (palivo 2) a G23 (palivo 3) pro skupinu plynů L nebo rovnocenná paliva vytvořená použitím příměsí plynu z plynovodu s jinými plyny, jak je uvedeno v dodatku 1 k příloze IX. Základní motor musí splňovat požadavky tohoto nařízení bez jakéhokoli nového nastavení přívodu paliva mezi oběma zkouškami. Po změně paliva je přípustný jeden přizpůsobovací běh. Přizpůsobovací průběh zahrnuje provedení stabilizace pro následující zkoušku emisí podle odpovídajícího zkušebního cyklu. V případě motorů zkoušených na NRSC, kde stabilizační cyklus nepostačuje k tomu, aby se přívod paliva do motoru automaticky přizpůsobil, smí být před stabilizací motoru proveden alternativní přizpůsobovací průběh stanovený výrobcem.

2.4.1.2.   Výrobce smí zkoušet motor s třetím palivem místo G23 (palivo 3), jestliže se faktor posunu λ (Sλ) pohybuje mezi 0,89 (tj. nižší rozsah paliva GR)) a 1,19 (tj. vyšší rozsah paliva G25), například tehdy, je-li palivo 3 běžně prodávaným palivem. Výsledky této zkoušky se mohou použít jako základ pro hodnocení shodnosti výroby.

2.4.1.3.   Poměr výsledků měření emisí „r“ se určí pro každou znečišťující látku takto:

nebo

a

2.4.1.4.   Při dodání zákazníkovi musí být na motoru štítek podle požadavků přílohy III nařízení (EU) 2016/1628 udávající, pro kterou skupinu plynů má motor EU schválení typu.

2.4.2.   U motorů na zemní plyn nebo LPG konstruovaných pro provoz s jedním specifickým složením paliva.

2.4.2.1.   Základní motor musí splňovat požadavky na emise s referenčními palivy GR a G25 nebo s rovnocennými palivy vytvořenými použitím příměsí plynu z plynovodu s jinými plyny, jak je uvedeno v dodatku 1 k příloze IX, v případě stlačeného zemního plynu, s referenčními palivy GR a G20 nebo s rovnocennými palivy vytvořenými použitím příměsí plynu z plynovodu s jinými plyny, jak je uvedeno v dodatku 2 k příloze VI, v případě zkapalněného zemního plynu, nebo s referenčními palivy A a B v případě zkapalněného ropného plynu, jak je uvedeno v příloze IX. Mezi zkouškami je přípustné jemné seřízení palivového systému. Toto jemné seřízení se skládá z překalibrování databáze palivového systému, aniž by přitom došlo ke změně základní strategie pro regulaci nebo základní struktury databáze. V případě potřeby se připouští výměna částí, které mají přímý vztah k průtočnému množství paliva, jako jsou vstřikovací trysky.

2.4.2.2.   U motorů na stlačený zemní plyn smí výrobce vyzkoušet motor s referenčními palivy GR a G23 nebo s referenčními palivy G25 a G23 nebo s rovnocennými palivy vytvořenými použitím příměsí plynu z plynovodu s jinými plyny, jak je uvedeno v dodatku 1 k příloze IX, v kterémžto případě EU schválení typu platí pouze pro skupinu plynů H, nebo pro skupinu plynů L.

2.4.2.3.   Při dodání zákazníkovi musí být na motoru štítek podle přílohy III prováděcího nařízení (EU) 2017/656 udávající, pro jakou skupinu složení paliva je motor kalibrován.

2.5.   Požadavky na motor na konkrétní palivo využívající zkapalněný zemní plyn / zkapalněný biomethan (LNG)

Motor na konkrétní palivo využívající zkapalněný zemní plyn / zkapalněný biomethan musí splňovat požadavky uvedené v bodech 2.5.1 až 2.5.2.

2.5.1.   Motor na konkrétní palivo využívající zkapalněný zemní plyn / zkapalněný biomethan (LNG)

2.5.1.1.   Motor musí být kalibrován pro konkrétní složení zkapalněného zemního plynu vedoucí k faktoru posunu λ, který se neliší o více než 3 % od faktoru posunu λ paliva G20 uvedeného v příloze IX, a s obsahem ethanu nepřesahujícím 1,5 %.

2.5.1.2.   Nejsou-li požadavky stanovené v bodě 2.5.1.1 splněny, požádá výrobce o schválení typu pro motor s univerzální použitelností paliv podle specifikací uvedených v bodě 2.1.3.2.

2.5.2.   Motor na konkrétní palivo využívající zkapalněný zemní plyn (LNG)

2.5.2.1.   U rodiny motorů dual fuel musí být motory kalibrovány pro specifické složení plynu LNG vedoucí k faktoru posunu λ, který se neliší o více než 3 % od faktoru posunu λ paliva G20 uvedeného v příloze IX, a s obsahem ethanu nepřesahujícím 1,5 %, přičemž základní motor se zkouší pouze s referenčním plynným palivem G20 nebo s rovnocenným palivem vytvořeným použitím příměsí plynu z plynovodu s jinými plyny, jak je uvedeno v dodatku 1 k příloze IX.

2.6.   EU schválení typu člena rodiny

2.6.1.   S výjimkou případu uvedeného v bodu 2.6.2 se EU schválení typu základního motoru rozšíří bez dalšího zkoušení na všechny členy rodiny motorů pro všechna složení paliva ve skupině, pro kterou základní motor získal EU schválení typu (v případě motorů popsaných v bodu 2.5), nebo pro tutéž skupinu paliv (v případě motorů popsaných buď v bodu 2.3, nebo v bodu 2.4), pro kterou základní motor získal EU schválení typu.

2.6.2.   Pokud technická zkušebna zjistí, že z hlediska vybraného základního motoru předložená žádost ne zcela reprezentuje rodinu motorů definovanou v příloze IX prováděcího nařízení (EU) 2017/656, může technická zkušebna vybrat a vyzkoušet alternativní referenční zkušební motor, případně další referenční zkušební motor.

2.7.   Dodatečné požadavky na motory dual fuel

Za účelem získání EU schválení typu motoru nebo rodiny motorů dual fuel výrobce:

a)	provede zkoušky podle tabulky 1.3 dodatku 1;

b)	kromě splnění požadavků stanovených v oddílu 2 prokáže, že motory dual fuel byly podrobeny zkouškám a splňují požadavky stanovené v příloze VIII.

---

(1)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/70/ES ze dne 13. října 1998 o jakosti benzinu a motorové nafty a o změně směrnice Rady 93/12/EHS (Úř. věst. L 350, 28.12.1998, s. 58).

(2)  Prováděcí nařízení Komise (EU) 2017/656 ze dne 19. prosince 2016, kterým se stanoví správní požadavky týkající se mezních hodnot emisí a schvalování typu spalovacích motorů v nesilničních mobilních strojích v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1628 (viz strana 364 v tomto čísle Úředního věstníku).

(3)  Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/655 ze dne 19. prosince 2016,kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1628, pokud jde o monitorování emisí plynných znečišťujících látek ze spalovacích motorů v provozu instalovaných v nesilničních mobilních strojích (viz strana 334 v tomto čísle Úředního věstníku).

PŘÍLOHA II

Opatření ohledně shodnosti výroby

1.   Definice

Pro účely této přílohy se použijí tyto definice:

1.1.	„systémem řízení jakosti“ se rozumí soubor vzájemně propojených a vzájemně se ovlivňujících prvků, které organizace používají k řízení a kontrole toho, jak jsou uskutečňovány politiky jakosti a dosahovány cíle jakosti;

1.2.	„auditem“ se rozumí postup shromažďování důkazů k hodnocení toho, nakolik jsou kritéria auditu uplatňována; měl by být objektivní, nestranný a nezávislý a auditní postup by měl být systematický a řádně zdokumentovaný;

1.3.	„nápravnými opatřeními“ se rozumí postup řešení problému s návaznými kroky, kterými dojde k odstranění příčin neshody nebo nežádoucí situace a které mají zabránit jejich opakování.

2.   Účel

2.1.   Cílem opatření pro shodnost výroby je zajistit, aby byl každý motor ve shodě se specifikací, požadavky na výkon a na označení schváleného typu motoru nebo rodiny motorů.

2.2.   Nedílnou součástí těchto postupů je posouzení systémů řízení jakosti (dále jen „úvodní posouzení“) stanovené v bodě 3 a ověření a kontroly týkající se výroby (dále jen „opatření pro shodnost výrobků“) stanovené v bodě 4.

3.   Úvodní posouzení

3.1.   Před udělením EU schválení typu schvalovací orgán ověří existenci uspokojivých opatření a postupů zavedených výrobcem za účelem zajištění účinné kontroly, aby vyráběné motory odpovídaly schválenému typu motoru nebo rodině motorů.

3.2.   Na úvodní posouzení se použijí směrnice pro auditování systémů managementu jakosti a/nebo systémů environmentálního managementu stanovené v normě EN ISO 19011:2011.

3.3.   Schvalovací orgán vyjádří spokojenost s úvodním posouzením a s opatřeními pro shodnost výrobku podle oddílu 4, přičemž v případě potřeby vezme v úvahu jedno z opatření popsaných v bodech 3.3.1 až 3.3.3 nebo případně úplnou nebo částečnou kombinaci uvedených opatření.

3.3.1.   Úvodní posouzení a/nebo ověření opatření pro shodnost výroby provádí schvalovací orgán udělující schválení nebo určený orgán z pověření schvalovacího orgánu.

3.3.1.1.   Při zvažování rozsahu úvodního posouzení může schvalovací orgán vzít v úvahu dostupné informace o certifikaci výrobce, které nebyly uznány podle bodu 3.3.3.

3.3.2.   Úvodní posouzení a ověření opatření pro shodnost výroby může také provádět schvalovací orgán jiného členského státu nebo určený orgán pověřený k tomuto účelu schvalovacím orgánem.

3.3.2.1.   V takovém případě schvalovací orgán jiného členského státu vypracuje prohlášení o shodě, ve kterém označí oblasti a výrobní zařízení, které zahrnul jako týkající se motorů, jejichž typ má obdržet EU schválení typu.

3.3.2.2.   Po přijetí žádosti o prohlášení o shodě od schvalovacího orgánu členského státu udělujícího EU schválení typu schvalovací orgán jiného členského státu prohlášení o shodě neprodleně zašle, nebo sdělí, že není schopen takové prohlášení poskytnout.

3.3.2.3.   Prohlášení o shodě musí obsahovat alespoň tyto údaje:

3.3.2.3.1

skupina nebo společnost (např. XYZ manufacturing);

3.3.2.3.2.

konkrétní útvar (např. evropská divize);

3.3.2.3.3

závody/provozy (např. motorárna 1 (Spojené království) – motorárna 2 (Německo));

3.3.2.3.4

zahrnuté typy motorů / rodiny motorů

3.3.2.3.5

posuzované oblasti (např. montáž motorů, zkoušení motorů, výroba systémů následného zpracování)

3.3.2.3.6

zkoumané dokumenty (např. příručka jakosti a postupy společnosti a příslušného provozu);

3.3.2.3.7

datum posouzení (např. audit proběhl od 18. do 30. května 2013);

3.3.2.3.8

plánovaná kontrolní návštěva (např. říjen 2014).

3.3.3.   Schvalovací orgán rovněž uzná vhodný certifikát výrobce o dodržení harmonizované normy EN ISO 9001:2008 nebo rovnocenné harmonizované normy jako vyhovující požadavkům úvodního posouzení podle bodu 3.3. Výrobce poskytne podrobné informace o certifikaci a zajistí, aby byl schvalovací orgán informován o každé změně platnosti nebo rozsahu certifikace.

4.   Opatření pro shodnost výrobku

4.1.   Každý motor, který získal EU schválení typu podle nařízení (EU) 2016/1628, tohoto nařízení v přenesené pravomoci, nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2017/655 a prováděcího nařízení (EU) 2017/656, musí být vyroben tak, aby se v důsledku splnění požadavků této přílohy, nařízení (EU) 2016/1628 a výše uvedených nařízení v přenesené pravomoci a prováděcích nařízení shodoval se schváleným typem motoru nebo rodiny motorů.

4.2.   Před udělením schválení typu podle nařízení (EU) 2016/1628, aktů v přenesené pravomoci a prováděcího aktu přijatých podle uvedeného nařízení ověří schvalovací orgán existenci odpovídajících opatření a dokumentovaných kontrolních plánů, které budou dohodnuty s výrobcem pro každé schválení, za účelem pravidelného provádění těchto zkoušek nebo souvisejících kontrol k ověření pokračující shody se schváleným typem motoru nebo rodiny motorů, případně včetně zkoušek uvedených v nařízení (EU) 2016/1628 a aktech v přenesené pravomoci a prováděcích aktech přijatých podle uvedeného nařízení.

4.3.   Držitel EU schválení typu musí:

4.3.1.

zajistit existenci a používání postupů účinné kontroly shodnosti motorů se schváleným typem motoru nebo rodinou motorů;

4.3.2.

mít přístup ke zkušebnímu nebo jinému vhodnému vybavení nezbytnému pro ověřování shodnosti s každým schváleným typem motoru nebo rodiny motorů;

4.3.3.

zajistit, aby byly výsledky zkoušek nebo kontrol zaznamenávány a aby připojené dokumenty byly dostupné po dobu až deseti let, která se stanoví dohodou se schvalovacím orgánem;

4.3.4.

u kategorií motorů NRSh a NRS, kromě NRS-v-2b a NRS-v-3 pro každý typ motoru zajistit alespoň provedení kontrol a zkoušek předepsaných v nařízení (EU) 2016/1628 a aktech v přenesené pravomoci a prováděcím aktu přijatých podle uvedeného nařízení. U ostatních kategorií se na zkouškách na úrovni součástí nebo sestavy součástí s vhodným kritériem může dohodnout výrobce se schvalovacím orgánem.

4.3.5.

analyzovat výsledky každého druhu zkoušky nebo kontroly tak, aby byla ověřena a zajištěna stabilita vlastností výrobku s připuštěním odchylek v průmyslové výrobě;

4.3.6.

zajistit, aby v případě, že jakýkoli soubor vzorků nebo zkušebních dílů vykáže neshodnost při daném druhu zkoušky, následoval další odběr vzorků a nová zkouška nebo kontrola.

4.4.   Pokud schvalovací orgán nepovažuje výsledky dalších auditů nebo kontroly podle bodu 4.3.6 za uspokojivé, zajistí výrobce co nejdříve prostřednictvím nápravných opatření ke spokojenosti schvalovacího orgánu obnovení shodnosti výroby.

5.   Opatření pro průběžná ověřování

5.1.   Orgán, který udělil EU schválení typu, může kdykoliv prostřednictvím pravidelných auditů ověřovat postupy kontroly shodnosti výroby používané v každém výrobním provozu. Výrobce za tímto účelem umožní přístup do svých výrobních, inspekčních, zkušebních, skladovacích a distribučních zařízení a poskytne veškeré nezbytné informace z dokumentace a záznamů systému řízení jakosti.

5.1.1.   Běžným přístupem k takovým pravidelným auditům je monitorovat trvalou účinnost postupů stanovených v oddílech 3 a 4 (úvodní posouzení a opatření pro shodnost výroby).

5.1.1.1.   Dohled vykonávaný technickou zkušebnou (kvalifikovanou nebo uznanou podle bodu 3.3.3) se uzná jako vyhovující požadavkům bodu 5.1.1 z hlediska postupů stanovených při úvodním posouzení.

5.1.1.2.   Minimální četnost ověřování (jiných než podle bodu 5.1.1.1) k zajištění přezkumu příslušných kontrol shodnosti výroby prováděných podle bodů 3 a 4 se přezkoumává v časových intervalech odpovídajících stupni důvěry stanovených schvalovacím orgánem a je nejméně jednou za dva roky. Další ověřování však provádí schvalovací orgán v závislosti na ročním objemu výroby, výsledcích předchozích hodnocení, potřebě monitorovat nápravná opatření a na základě odůvodněné žádosti jiného schvalovacího orgánu nebo jakéhokoli orgánu dozoru nad trhem.

5.2.   Při každém přezkumu jsou inspektorovi k dispozici záznamy o zkouškách a kontrolách a výrobní záznamy, a zejména záznamy o zkouškách nebo kontrolách dokumentovaných podle požadavků bodu 4.2.

5.3.   Inspektor může namátkově vybrat vzorky, které se přezkoušejí v laboratoři výrobce, nebo v zařízeních technické zkušebny, v kterémžto případě se provedou pouze fyzické zkoušky. Minimální počet vzorků může být určen podle výsledků vlastních kontrol výrobce.

5.4.   Pokud se úroveň kontroly jeví jako neuspokojivá nebo pokud se zdá nutné ověřit platnost zkoušek provedených podle bodu 5.2 nebo na základě odůvodněné žádosti jiného schvalovacího orgánu nebo orgánu dozoru nad trhem, vybere inspektor namátkově vzorky, které se přezkoušejí v laboratoři výrobce nebo odešlou technické zkušebně k provedení fyzických zkoušek podle požadavků uvedených v oddílu 6 nařízení (EU) 2016/1628 a v aktech v přenesené pravomoci a prováděcím aktu přijatých podle uvedeného nařízení.

5.5.   Pokud schvalovací orgán v průběhu inspekce nebo kontrolního přezkumu nebo schvalovací orgán v jiném členském státě v souladu s čl. 39 odst. 3 nařízení (EU) 2016/1628 zjistí neuspokojivé výsledky, schvalovací orgán zajistí, aby byla co nejdříve přijata veškerá opatření nezbytná pro obnovení shodnosti výroby.

6.   Požadavky na zkoušky shodnosti výroby v případech neuspokojivé úrovně kontroly shodnosti výrobku podle bodu 5.4

6.1.   V případě neuspokojivé úrovně kontroly shodnosti výrobku podle bodu 5.4 nebo 5.5 se shodnost výroby zkontroluje zkouškou emisí na základě popisu v certifikátech EU schválení typu uvedených v příloze IV prováděcího nařízení (EU) 2017/656.

6.2.   Nestanoví-li bod 6.3 jinak, použije se tento postup:

6.2.1.   Ze sériové výroby posuzovaného typu motoru se ke kontrole namátkově vyberou tři motory a případně tři systémy následného zpracování. Je-li to nutné k dosažení kritéria vyhovění nebo nevyhovění, vyberou se další motory. K dosažení kritéria vyhovění je zapotřebí vyzkoušet nejméně čtyři motory.

6.2.2.   Poté, co inspektor vybere motory, nesmí výrobce na vybraných motorech provádět žádná seřízení.

6.2.3.   Motory se podrobí zkouškám emisí podle požadavků přílohy VI, nebo v případě motorů dual fuel podle dodatku 2 k příloze VIII, a zkušebním cyklům pro daný typ motoru podle přílohy XVII.

6.2.4.   Jako mezní hodnoty se použijí hodnoty uvedené v příloze II nařízení (ES) 2016/1628. Pokud se motor se systémem následného zpracování regeneruje občas, jak je uvedeno v bodě 6.6.2 přílohy VI, každý výsledek emisí plynných nebo pevných znečišťujících látek se upraví pomocí faktoru použitelného pro daný typ motoru. Ve všech případech se každý výsledek zkoušky emisí plynných nebo pevných znečišťujících látek upraví pomocí příslušných faktorů zhoršení pro uvedený typ motoru, jak je stanoveno v souladu s přílohou III.

6.2.5.   Zkoušky se provedou s nově vyrobenými motory.

6.2.5.1.   Na žádost výrobce se však mohou zkoušky provést s motory, které byly v záběhu, po dobu buď odpovídající 2 % doby životnosti emisních vlastností, nebo, pokud je tato doba kratší, 125 hodin. Pokud záběh provádí výrobce, musí se výrobce zavázat, že nebude uvedené motory nijak seřizovat. Pokud výrobce stanovil postup záběhu v bodě 3.3 informačního dokumentu, jak stanoví příloha I prováděcího nařízení (EU) 2017/656, záběh se provede podle uvedeného postupu.

6.2.6.   Na základě zkoušek vybraných motorů podle dodatku 1 se sériová výroba posuzovaných motorů pokládá za shodnou se schváleným typem, pokud podle zkušebních kritérií v příslušném dodatku bylo splněno kritérium vyhovění pro všechny znečisťující látky, a za neshodnou se schváleným typem, pokud bylo splněno kritérium nevyhovění pro jednu znečisťující látku, podle kritérií zkoušky použitých v dodatku 1 a jak je znázorněno na obrázku 2.1.

6.2.7.   Jestliže bylo dosaženo kritéria vyhovění u jedné znečišťující látky, nelze toto rozhodnutí změnit na základě výsledku jakýchkoli doplňkových zkoušek určených k dosažení určitého kritéria pro ostatní znečišťující látky.

Jestliže nebylo dosaženo kritéria vyhovění pro všechny znečišťující látky a nebylo dosaženo kritéria nevyhovění pro žádnou znečišťující látku, podrobí se zkoušce jiný motor.

6.2.8.   Výrobce může kdykoli rozhodnout o zastavení zkoušek, jestliže nebylo dosaženo žádného kritéria. V takovém případě se zaznamená kritérium nevyhovění.

6.3.   Odchylně od bodu 6.2.1 se u typů motoru s objemem prodeje v EU méně než 100 kusů ročně použije tento postup:

6.3.1.

Z posuzované sériové výroby typu motoru se ke kontrole namátkově vybere jeden motor a případně jeden systém následného zpracování.

6.3.2.

Pokud motor splňuje požadavky uvedené v bodě 6.2.4, bylo dosaženo kritéria vyhovění a další zkoušky nejsou zapotřebí.

6.3.3.

Pokud při zkoušce nejsou uspokojeny požadavky uvedené v bodu 6.2.4, provede se postup uvedený v bodech 6.2.6 až 6.2.9.

6.4.   Všechny tyto zkoušky smí být provedeny s příslušnými běžně prodávanými palivy. Na žádost výrobce se však použijí referenční paliva popsaná v příloze IX. To znamená, že se provedou zkoušky popsané v dodatku 1 k příloze I s nejméně dvěma referenčními palivy pro každý motor na plynná paliva, kromě motoru na plynná paliva s EU schválením typu pro konkrétní palivo, u něhož je vyžadováno pouze jedno referenční palivo. Pokud se použije více plynných referenčních paliv, musí výsledky prokázat, že motor splňuje mezní hodnoty s každým palivem.

6.5.   Nevyhovění motorů na plynná paliva

V případě sporu ohledně nevyhovění motorů na plynná paliva, včetně motorů dual fuel, při použití běžně prodávaného paliva se musí zkoušky provést s každým referenčním palivem, se kterým byl zkoušen základní motor, a na žádost výrobce popřípadě s dalším třetím palivem podle bodů 2.3.1.1.1, 2.3.2.1 a 2.4.1.2 přílohy I, s kterým byla případně provedena zkouška základního motoru. Výsledky se pak musí přepočítat s použitím příslušných faktorů „r“, „r a“ nebo „r b“, jak je popsáno v bodech 2.3.3, 2.3.4.1 a 2.4.1.3 přílohy I. Jestliže r, r a nebo r b jsou menší než 1, korekce se neprovádí. Naměřené výsledky a případně vypočtené výsledky musí prokázat, že motor splňuje mezní hodnoty se všemi odpovídajícími palivy (například palivy 1, 2 a případně třetím palivem u motorů na zemní plyn / biomethan a palivy A a B u motorů na LPG).

Obrázek 2.1

Schéma zkoušek shodnosti výroby

PŘÍLOHA III

Metodika pro úpravu výsledků laboratorních zkoušek emisí, tak aby zohledňovaly faktory zhoršení

1.   Definice

Pro účely této přílohy se použijí tyto definice:

1.1	„Cyklem stárnutí“ se rozumí provoz nesilničního mobilního stroje nebo motoru (otáčky, zatížení, výkon) během doby akumulace provozu.

1.2	„Kritickými součástmi souvisejícími s emisemi“ se rozumí systém následného zpracování výfukových plynů, elektronická řídicí jednotka motoru a s ní související čidla a ovládací prvky a systém recirkulace výfukových plynů (EGR) včetně všech příslušných filtrů, chladičů, regulačních ventilů a potrubí.

1.3	„Kritickou údržbou související s emisemi“ se rozumí údržba prováděná na kritických součástech motoru souvisejících s emisemi.

1.4	„Údržbou související s emisemi“ se rozumí údržba, která podstatně ovlivňuje emise či pravděpodobně ovlivní výkonnost z hlediska emisí nesilničních mobilních strojů nebo motoru za běžných podmínek provozu.

1.5	„Rodinou motorů se stejným systémem následného zpracování“ se rozumí výrobcem stanovená skupina motorů odpovídající definici rodiny motorů, které se však dále seskupují do rodiny rodin motorů používajících stejný systém následného zpracování výfukových plynů.

1.6	„Údržbou nesouvisející s emisemi“ se rozumí údržba, která neovlivňuje podstatným způsobem emise a která nemá trvalý vliv na zhoršení emisních vlastností stroje nebo motoru za běžných podmínek, jakmile je údržba provedena.

1.7	„Programem akumulace doby provozu“ se rozumí cyklus stárnutí a akumulace doby provozu pro určení faktorů zhoršení u rodiny motorů se stejným systémem následného zpracování.

2.   Obecně

2.1   Tato příloha podrobně popisuje postupy pro výběr motorů, které mají být zkoušeny v rámci programu akumulace doby provozu pro účely stanovení faktorů zhoršení pro účely EU schválení typu motorů nebo rodiny motorů a posuzování shodnosti výroby. Faktory zhoršení se použijí na emise změřené podle přílohy VI a vypočtené podle přílohy VII v souladu s postupem stanoveným v bodech 3.2.7 nebo 4.3.

2.2   Zkoušky v rámci programu akumulace provozu nebo zkoušky emisí, jimiž se určuje zhoršení, se nemusí konat za přítomnosti schvalovacího orgánu.

2.3   Tato příloha podrobně popisuje také údržbu související i nesouvisející s emisemi, která by měla být nebo může být prováděna na motorech zařazených do programu akumulace provozu. Tato údržba musí splňovat požadavky na údržbu prováděnou na motorech v provozu a koneční uživatelé nových motorů o ní musejí být informováni.

3.   Kategorie NRE, NRG, IWP, IWA, RLL, RLR, SMB, ATS a podkategorie NRS-v-2b a NRS-v-3 motorů

3.1   Výběr motorů k určení faktorů zhoršení po dobu životnosti emisních vlastností

3.1.1   Pro zkoušky emisí k určení faktorů zhoršení během doby životnosti emisních vlastností se vyberou motory z rodiny motorů definované v oddílu 2 přílohy IX prováděcího nařízení (EU) 2017/656.

3.1.2   Motory z různých rodin motorů lze dále spojovat do rodin na základě typu použitého systému následného zpracování výfukových plynů. K zařazení motorů s různým uspořádáním válců, avšak s obdobnými technickými specifikacemi a instalací pro systém následného zpracování výfukových plynů do rodiny motorů se stejným systémem následného zpracování poskytne výrobce schvalovacímu orgánů údaje, které prokazují, že vlastnosti těchto motorů, pokud jde o snížení emisí, jsou obdobné.

3.1.3   Výrobce motorů vybere jeden motor reprezentující rodinu motorů se stejným systémem následného zpracování určený podle bodu 3.1.2 pro zkoušení v rámci programu akumulace doby provozu podle bodu 3.2.2 a před zahájením zkoušek o něm informuje schvalovací orgán.

3.1.4   Pokud schvalovací orgán rozhodne, že nejhorší úroveň emisí rodiny motorů se stejným systémem následného zpracování by mohl lépe charakterizovat jiný zkušební motor, pak zkušební motor vybere společně schvalovací orgán s výrobcem motorů.

3.2   Určení faktorů zhoršení po dobu životnosti emisních vlastností

3.2.1   Obecně

Faktory zhoršení použitelné na rodinu motorů se stejným systémem následného zpracování se odvodí z vybraných motorů na základě programu akumulace doby provozu, který zahrnuje pravidelné zkoušky plynných emisí a emisí pevných částic po dobu každého zkušebního cyklu použitelného pro kategorii motoru, jak je uvedeno v příloze IV nařízení (EU) 2016/1628. V případě nesilničních zkušebních cyklů pro motory kategorie NRE („NRTC“) se použijí pouze výsledky zkoušky cyklu NRTC se startem za tepla („NRTC se startem za tepla“).

3.2.1.1   Na žádost výrobce může schvalovací orgán povolit použití faktorů zhoršení, které byly stanoveny za použití jiných postupů než těch, které jsou uvedeny v bodech 3.2.2 až 3.2.5. V takovém případě musí výrobce prokázat ke spokojenosti schvalovacího orgánu, že použité alternativní postupy nejsou méně přísné než ty, které jsou stanoveny v bodech 3.2.2 až 3.2.5.

3.2.2   Program akumulace doby provozu

Programy akumulace doby provozu je možno provádět na základě volby výrobce tak, že se buď nesilniční mobilní stroj vybavený zvoleným motorem nechá projít programem akumulace doby provozu realizovaným přímo v běžném provozu stroje, nebo se zvolený motor nechá projít programem akumulace doby provozu realizovaným na dynamometru. Nevyžaduje se, aby výrobce pro akumulaci doby provozu mezi zkušebními body měření emisí použil referenční palivo.

3.2.2.1   Akumulace doby provozu v běžném provozu a na dynamometru

3.2.2.1.1   Výrobce v souladu s osvědčeným technickým úsudkem určí formu a trvání akumulace doby provozu a cyklus stárnutí motorů.

3.2.2.1.2   Výrobce určí zkušební body, v nichž budou pomocí příslušných cyklů měřeny plynné emise a emise pevných částic, takto:

3.2.2.1.2.1

Při provádění programu akumulace doby provozu, který je kratší než doba životnosti emisních vlastností podle bodu 3.2.2.1.7, je minimální počet zkušebních bodů tři, přičemž jeden je na začátku, jeden přibližně uprostřed a jeden na konci programu akumulace doby provozu.

3.2.2.1.2.2

Při dokončení akumulace doby provozu až do konce doby životnosti emisních vlastností je minimální počet zkušebních bodů dva, přičemž jeden je na začátku a jeden na konci akumulace doby provozu.

3.2.2.1.2.3

Výrobce může navíc provést zkoušku s rovnoměrně rozloženými mezilehlými body.

3.2.2.1.3   Hodnoty emisí v počátečním bodě a v konečném bodě doby životnosti emisních vlastností buď vypočtené podle bodu 3.2.5.1, nebo přímo změřené podle bodu 3.2.2.1.2.2 musí splňovat mezní hodnoty, které se na danou rodinu motorů vztahují. Jednotlivé výsledky emisí z mezilehlých zkušebních bodů však mohou tyto mezní hodnoty překročit.

3.2.2.1.4   U kategorií nebo podkategorií motorů, na které se vztahuje NRTC, nebo u kategorií motorů nebo podkategorií NRS, u kterých se použijí nesilniční zkušební cykly v neustáleném stavu pro velké zážehové motory („LSI-NRTC“), smí výrobce požádat schvalovací orgán o souhlas s tím, aby se v každém zkušebním bodě uskutečnil pouze jeden zkušební cyklus (NRTC se startem za tepla, nebo případně LSI-NRTC, nebo NRSC), přičemž druhý zkušební cyklus se uskuteční pouze na začátku a na konci programu akumulace doby provozu.

3.2.2.1.5   V případě kategorií nebo podkategorií motorů, pro které není v příloze IV nařízení (EU) 2016/1628 uveden žádný použitelný nesilniční zkušební cyklus v neustáleném stavu, se v každém zkušebním bodě provede pouze NRSC.

3.2.2.1.6   Programy akumulace doby provozu se mohou pro různé rodiny motorů se stejným systémem následného zpracování lišit.

3.2.2.1.7   Programy akumulace doby provozu mohou být kratší než doba životnosti emisních vlastností, nesmí však být kratší než ekvivalent nejméně jedné čtvrtiny příslušné doby životnosti emisních vlastností uvedené v příloze V nařízení (EU) 2016/1628.

3.2.2.1.8   Je povoleno zrychlené stárnutí formou úpravy programu akumulace doby provozu na základě spotřeby paliva. Úprava vychází z poměru mezi typickou spotřebou paliva v provozu a spotřebou paliva v cyklu stárnutí, spotřeba paliva v cyklu stárnutí však nesmí překročit typickou spotřebu v provozu o více než 30 %.

3.2.2.1.9   V případě souhlasu schvalovacího orgánu může výrobce použít alternativní metody zrychleného stárnutí.

3.2.2.1.10   Program akumulace doby provozu musí být podrobně popsán v žádosti o EU schválení typu a oznámen schvalovacímu orgánu ještě před zahájením zkoušek.

3.2.2.2   Pokud schvalovací orgán rozhodne, že je nutno provést dodatečná měření mezi jednotlivými body zvolenými výrobcem, oznámí to výrobci. Výrobce vyhotoví revidovaný program akumulace doby provozu a schvalovací orgán jej odsouhlasí.

3.2.3   Zkoušky motoru

3.2.3.1   Stabilizace motoru

3.2.3.1.1   Pro každou rodinu motorů se stejným systémem následného zpracování výrobce určí počet hodin chodu nesilničního mobilního stroje nebo motoru, po nichž se činnost motoru se systémem následného zpracování stabilizuje. Na žádost schvalovacího orgánu výrobce poskytne údaje a analýzu použitou k tomuto určení. Výrobce si případně může ke stabilizaci systému následného zpracování zvolit chod motoru nebo nesilničního mobilního stroje po dobu 60 až 125 hodin nebo ekvivalentní doby v cyklu stárnutí.

3.2.3.1.2   Za konec stabilizačního intervalu stanoveného v bodu 3.2.3.1.1 se považuje začátek programu akumulace doby provozu.

3.2.3.2   Zkoušky akumulace doby provozu

3.2.3.2.1   Po stabilizaci motor běží po dobu programu akumulace doby provozu vybraného výrobcem, jak je popsáno v bodu 3.2.2. V pravidelných intervalech během programu akumulace doby provozu určených výrobcem a případně stanovených schvalovacím orgánem podle bodu 3.2.2.2 se zkouší plynné emise a emise pevných částic motoru v cyklech NRTC a NRSC se startem za tepla nebo cyklech LSI-NRTC a NRSC použitelných pro kategorii motoru, jak je uvedeno v příloze IV nařízení (EU) 2016/1628.

Výrobce může provádět měření emisí znečišťujících látek před systémem následného zpracování výfukových plynů odděleně od měření emisí znečišťujících látek za systémem následného zpracování výfukových plynů.

Bylo-li v souladu s bodem 3.2.2.1.4 dohodnuto, že v každém zkušebním bodě bude proveden pouze jeden zkušební cyklus (NRTC se startem za tepla, LSI-NRTC nebo NRSC), druhý zkušební cyklus (NRTC se startem za tepla, LSI-NRTC nebo NRSC) se provede na začátku a na konci programu akumulace doby provozu.

V souladu s bodem 3.2.2.1.5 v případě kategorií nebo podkategorií motorů, pro které není v příloze IV nařízení (EU) 2016/1628 uveden žádný použitelný nesilniční zkušební cyklus v neustáleném stavu, se v každém zkušebním bodě provede pouze NRSC.

3.2.3.2.2   Během programu akumulace doby provozu se provádí údržba motoru podle bodu 3.4.

3.2.3.2.3   Během programu akumulace doby provozu může být na motoru nebo nesilničním mobilním stroji prováděna neplánovaná údržba, pokud by například standardní diagnostický systém výrobce odhalil problém a sdělil operátorovi nesilničního mobilního stroje výskyt závady.

3.2.4   Podávání zpráv

3.2.4.1   Výsledky zkoušek emisí (NRTC se startem za tepla, LSI-NRTC a NRSC) provedených během programu akumulace doby provozu se poskytnou schvalovacímu orgánu. Pokud je některá zkouška emisí prohlášena za neplatnou, výrobce zdůvodní, proč tomu tak je. V takovém případě se provede během následujících 100 hodin akumulace doby provozu další série zkoušek emisí.

3.2.4.2   Výrobce uchovává záznamy o všech informacích týkajících se všech zkoušek emisí a údržby provedené na motoru během programu akumulace doby provozu. Tyto informace se předloží schvalovacímu orgánu společně s výsledky zkoušek emisí provedených během programu akumulace doby provozu.

3.2.5   Stanovení faktorů zhoršení

3.2.5.1   Při provádění programu akumulace doby provozu podle bodu 3.2.2.1.2.1 nebo bodu 3.2.2.1.2.3 se pro každou znečišťující látku naměřenou při cyklech NRTC se startem za tepla, LSI-NRTC a NRSC v každém zkušebním bodě během programu akumulace doby provozu na základě všech výsledků zkoušek provede lineární regresní analýza, která nejvíce vyhovuje. Výsledky každé zkoušky pro každou znečišťující látku se vyjádří na stejný počet desetinných míst jako mezní hodnota této znečišťující látky, která se na danou rodinu motorů vztahuje, s jedním desetinným místem navíc.

Uskutečnil-li se v souladu s bodem 3.2.2.1.4 nebo 3.2.2.1.5 v každém zkušebním bodě pouze jeden zkušební cyklus (NRTC se startem za tepla, LSI-NRTC nebo NRSC), regresní analýza se provede pouze na základě výsledků zkoušek zkušebního cyklu provedeného v každém zkušebním bodě.

Výrobce může požádat o předchozí souhlas schvalovacího orgánu s nelineární regresí.

3.2.5.2   Hodnoty emisí pro každou znečišťující látku na začátku programu akumulace doby provozu a na konci doby životnosti emisních vlastností, které se použijí pro zkoušený motor:

a)	se při provádění programu akumulace doby provozu podle bodu 3.2.2.1.2.1 nebo 3.2.2.1.2.3 určí extrapolací regresní rovnice podle bodu 3.2.5.1 nebo

b)	se při provádění programu akumulace doby provozu podle bodu 3.2.2.1.2.2 změří přímo.

Jsou-li hodnoty emisí použity u rodin motorů patřících do stejné rodiny motorů s následným zpracováním, ale s rozdílnými dobami životnosti emisních vlastností, musí se hodnoty emisí na konci doby životnosti emisních vlastností opětovně vypočítat pro každou dobu životnosti emisních vlastností pomocí extrapolace nebo interpolace regresní rovnice, jak je stanoveno v bodu 3.2.5.1.

3.2.5.3   Faktor zhoršení (DF) pro každou znečišťující látku je definován jako poměr použitých hodnot emisí na konci doby životnosti emisních vlastností a na začátku programu akumulace doby provozu (multiplikační faktor zhoršení).

Výrobce může požádat o předchozí souhlas schvalovacího orgánu s použitím aditivního faktoru zhoršení pro každou znečišťující látku. Aditivní faktor zhoršení je definován jako rozdíl hodnot emisí vypočtených na konci doby životnosti emisních vlastností a hodnoty na začátku programu akumulace doby provozu.

Příklad stanovení faktorů zhoršení pro emise NOx pomocí lineární regrese je znázorněn na obrázku 3.1.

Kombinování multiplikačních a aditivních faktorů zhoršení v jednom souboru znečišťujících látek není povoleno.

Je-li výsledkem výpočtu hodnota multiplikačního faktoru zhoršení menší než 1,00 nebo hodnota aditivního faktoru zhoršení menší než 0,00, platí hodnota faktoru zhoršení 1,0, respektive 0,00.

Bylo-li v souladu s bodem 3.2.2.1.4 dohodnuto, že v každém zkušebním bodě bude proveden jen jeden zkušební cyklus (NRTC se startem za tepla, LSI-NRTC nebo NRSC) a druhý zkušební cyklus (NRTC se startem za tepla, LSI-NRTC nebo NRSC) bude uskutečněn pouze na začátku a na konci programu akumulace doby provozu, faktor zhoršení vypočtený pro zkušební cyklus, který byl prováděn v každém zkušebním bodě, se použije rovněž na druhý zkušební cyklus.

Obrázek 3.1

Příklad stanovení faktorů zhoršení (DF)

3.2.6   Přidělené faktory zhoršení

3.2.6.1   Jako alternativu k programu akumulace doby provozu mohou výrobci motorů zvolit použití přidělených multiplikačních faktorů zhoršení uvedených v tabulce 3.1.

Tabulka 3.1

Přidělené faktory zhoršení

Zkušební cyklus	CO	HC	NOx	PM	PN
NRTC a LSI-NRTC	1,3	1,3	1,15	1,05	1,0
NRSC	1,3	1,3	1,15	1,05	1,0

Nejsou dány přidělené aditivní faktory zhoršení. Přidělené aditivní faktory zhoršení se nepřevádějí na přidělené multiplikační faktory.

U PN smí být použit buď aditivní faktor zhoršení 0,0, nebo multiplikační faktor zhoršení 1,0 ve spojení s výsledky předchozí zkoušky faktorů zhoršení, při které nebyla zjištěna hodnota PN, pokud jsou splněny obě tyto podmínky:

a)	předchozí zkouška faktorů zhoršení byla provedena s technologií motoru, která by byla způsobilá pro zahrnutí v rodině motorů se stejným systémem následného zpracování, jak stanoví bod 3.1.2, jako je rodina motorů, pro kterou se mají použít faktory zhoršení, a

b)	výsledky zkoušek byly použity v předchozím schválení typu uděleným před příslušným datem EU schválení typu uvedeným v příloze III nařízení (EU) 2016/1628.

3.2.6.2   Jsou-li použity přidělené faktory zhoršení, výrobce předloží schvalovacímu orgánu solidní důkazy, že lze reálně předpokládat, že životnost emisních vlastností součástí k regulaci emisí koresponduje s těmito přidělenými faktory. Tyto důkazy mohou být založeny na konstrukční analýze, nebo zkouškách, nebo na kombinaci obojího.

3.2.7   Použití faktorů zhoršení

3.2.7.1   Po aplikaci faktorů zhoršení na výsledek zkoušky změřený podle přílohy VI (cyklem vážená specifická hodnota emisí pevných částic a jednotlivých plynů) musí motory splňovat příslušné mezní hodnoty emisí pro každou znečišťující látku podle své rodiny motorů. V závislosti na druhu faktoru zhoršení se použijí tato ustanovení:

a)	multiplikační: (cyklem vážená specifická hodnota emisí) × DF ≤ mezní hodnota emisí;

b)	aditivní: (cyklem vážená specifická hodnota emisí) + DF ≤ mezní hodnota emisí.

Cyklem vážená specifická hodnota emisí může v náležitých případech zahrnovat korekci o občasnou regeneraci.

3.2.7.2   V případě multiplikačního faktoru zhoršení u NOx + HC se určí separátní faktory pro HC a NOx a použijí se samostatně při výpočtu zhoršené úrovně emisí z výsledků zkoušky emisí, dříve než se výsledné zhoršené hodnoty NOx a HC zkombinují k ověření shody s mezní hodnotou emisí.

3.2.7.3   Výrobce může přenést faktory zhoršení určené pro rodinu motorů se stejným systémem následného zpracování na motor, který do téže rodiny motorů se stejným systémem následného zpracování nespadá. V těchto případech musí výrobce schvalovacímu orgánu prokázat, že motor, pro který byla rodina systému následného zpracování původně zkoušena, a motor, na který se faktory zhoršení přenášejí, mají obdobné technické specifikace a požadavky na montáž do nesilničního mobilního stroje a že emise z tohoto motoru jsou obdobné.

Pokud se faktory zhoršení přenášejí na motor s odlišnou dobou životnosti emisních vlastností, musí se faktory zhoršení opětovně vypočítat pro příslušnou dobu životnosti emisních vlastností pomocí extrapolace nebo interpolace regresní rovnice, jak je stanoveno v bodě 3.2.5.1.

3.2.7.4   Faktor zhoršení pro každou znečišťující látku v každém uplatnitelném zkušebním cyklu se zaznamená do zkušebního protokolu uvedeného v příloze VI prováděcího nařízení (EU) 2017/656.

3.3   Kontrola shodnosti výroby

3.3.1   Shodnost výroby z hlediska dodržování úrovně emisí se kontroluje podle oddílu 6 přílohy II.

3.3.2   Výrobce může při provádění zkoušky pro EU schválení typu současně měřit emise znečišťujících látek před systémem následného zpracování výfukových plynů. Za tímto účelem může výrobce stanovit neformální faktory zhoršení samostatně pro motor bez systému následného zpracování a pro systém následného zpracování, které může výrobce použít jako pomůcku pro audit na konci výrobní linky.

3.3.3   Pro účely EU schválení typu se do zkušebního protokolu uvedeného v dodatku 1 k příloze VI prováděcího nařízení (EU) 2017/656 zaznamenají pouze faktory zhoršení určené v souladu s bodem 3.2.5 nebo 3.2.6.

3.4   Údržba

Pro účely programu akumulace doby provozu se údržba provádí v souladu s příručkou výrobce pro servis a údržbu.

3.4.1   Plánovaná údržba související s emisemi

3.4.1.1   Plánovaná údržba související s emisemi po dobu provozu motoru za účelem provedení programu akumulace doby provozu se musí uskutečnit v intervalech, které jsou ekvivalentní intervalům uvedeným v pokynech k údržbě, které poskytne výrobce konečnému uživateli nesilničního mobilního stroje nebo motoru. Tento plán údržby je možno v případě potřeby během programu akumulace doby provozu aktualizovat za předpokladu, že z plánu údržby není vyškrtnuta žádná činnost údržby poté, co byla provedena na zkušebním motoru.

3.4.1.2   Každé seřízení, demontáž, čištění nebo výměna kritických součástí souvisejících s emisemi prováděné v pravidelných časových odstupech v době životnosti emisních vlastností s cílem předejít chybnému fungování motoru se smějí provádět jen v rozsahu, který je technicky nezbytný pro správné fungování systému regulace emisí. Plánovaná výměna kritických součástí souvisejících s emisemi, které nejsou považovány za běžně měněné položky, se během programu akumulace doby provozu neprovádí. V této souvislosti se za běžně měněné položky považují spotřební položky pro údržbu určené pro pravidelnou výměnu nebo položky, které je třeba vyčistit po uplynutí určité doby provozu motoru.

3.4.1.3   Jakékoli případné požadavky na plánovanou údržbu musí být před udělením EU schválení typu schváleny schvalovacím orgánem a musí být zahrnuty v příručce pro zákazníka. Schvalovací orgán neodmítne schválit požadavky na údržbu, pokud jsou přiměřené a technicky nezbytné, včetně těch, které jsou uvedeny v bodě 1.6.1.4.

3.4.1.4   Výrobce motoru pro programy akumulace doby provozu specifikuje veškerá seřízení, čištění, údržbu (v případě potřeby) a plánovanou výměnu těchto součástí:

—	filtry a chladiče v systému recirkulace výfukových plynů (EGR),

—	případný ventil pro odvětrávání klikové skříně,

—	koncovky vstřikovačů paliva (je povoleno pouze čištění),

—	vstřikovače paliva,

—	turbodmychadlo,

—	elektronická řídicí jednotka motoru a související čidla a ovládací prvky,

—	systém následného zpracování emisí pevných částic (včetně souvisejících součástí),

—	systém následného zpracování emisí NOx (včetně souvisejících součástí),

—	systém recirkulace výfukových plynů (EGR), včetně všech regulačních ventilů a potrubí,

—	jakýkoli další systém následného zpracování výfukových plynů.

3.4.1.5   Plánovaná kritická údržba související s emisemi se musí provádět pouze tehdy, musí-li se uskutečnit v provozu a požadavek je sdělen konečnému uživateli motoru nebo nesilničního mobilního stroje.

3.4.2   Změny plánované údržby

Výrobce musí u schvalovacího orgánu podat žádost o schválení každé nové plánované údržby, kterou chce provést během programu akumulace doby provozu a následně doporučit konečným uživatelům nesilničního mobilního stroje nebo motoru. Žádost musí být doložena údaji, které odůvodňují potřebu nové plánované údržby a interval údržby.

3.4.3   Plánovaná údržba nesouvisející s emisemi

Plánovanou údržbu nesouvisející s emisemi, která je přiměřená a technicky nezbytná (např. výměna oleje, výměna olejového filtru, výměna palivového filtru, výměna vzduchového filtru, údržba chladicí soustavy, seřízení volnoběhu, regulátor, kontrola šroubových spojů motoru předepsaným utahovacím momentem, vůle ventilů, vůle vstřikovače, seřízení napnutí hnacích řemenů atd.), je možno provádět na motorech či nesilničních mobilních strojích vybraných pro program akumulace doby provozu v nejdelších možných intervalech, které výrobce konečnému uživateli doporučuje (např. nikoli v intervalech doporučených při provozu s velkým zatížením).

3.5   Opravy

3.5.1   Opravy součástí motoru vybraného ke zkouškám v rámci programu akumulace doby provozu se provádějí pouze v důsledku poruchy součásti nebo chybné funkce motoru. Opravy motoru, systému regulace emisí nebo palivového systému nejsou přípustné, vyjma v míře vymezené v bodě 3.5.2.

3.5.2   Jestliže během programu akumulace doby provozu selže sám motor, jeho systém regulace emisí nebo jeho palivový systém, považuje se akumulace doby provozu za neplatnou a bude zahájena nová akumulace doby provozu s novým motorem.

Předchozí odstavec se nepoužije, pokud byly porouchané součásti nahrazeny rovnocennými součástmi, které prošly obdobným počtem hodin doby akumulace provozu.

4.   Kategorie a podkategorie motorů NRSh a NRS, kromě NRS-v-2b a NRS-v-3

4.1   Příslušná kategorie doby životnosti emisních vlastností a odpovídající faktor zhoršení (DF) se stanoví podle tohoto oddílu 4.

4.2   Rodina motorů se považuje za vyhovující mezním hodnotám požadovaným pro podkategorii motorů, jsou-li výsledky zkoušky emisí všech motorů reprezentujících rodinu motorů, po úpravě vynásobením faktorem zhoršení stanoveným v oddílu 2, nižší nebo rovny mezní hodnotě pro danou podkategorii motorů. Je-li však jeden nebo více výsledků zkoušky emisí jednoho nebo více motorů reprezentujících rodinu motorů, po úpravě vynásobením faktorem zhoršení stanoveným v oddílu 2, vyšší než jedna nebo více jednotlivých mezních hodnot emisí požadovaných pro uvedenou podkategorii motorů, považuje se rodina motorů za nevyhovující mezním hodnotám požadovaným pro uvedenou podkategorii motorů.

4.3   Faktory zhoršení se určují takto:

4.3.1

S nejméně jedním ze zkoušených motorů, který představuje zvolenou konfiguraci, u níž je nejpravděpodobnější, že překročí mezní hodnoty emisí HC + NOx, a který byl vyroben tak, aby představoval motory ze sériové výroby, se provede, po uplynutí počtu hodin potřebných ke stabilizaci emisí, (úplný) postup zkoušek emisí popsaný v příloze VI.

4.3.2

Jestliže se zkouší více motorů, výsledky se vypočtou jako průměrná hodnota výsledků všech zkoušených motorů a zaokrouhlí se na počet desetinných míst, který je v příslušné mezní hodnotě, zvětšený o jedno doplňkové desetinné místo.

4.3.3

Stejné zkoušky emisí se zopakují po stárnutí motoru. Postup stárnutí by měl být vytvořen tak, aby výrobce mohl předvídat očekávané zhoršení emisí v provozu v průběhu doby životnosti emisních vlastností motoru. Přitom se vezmou v úvahu druh opotřebení a ostatní zhoršující mechanismy očekávané při typickém používání spotřebitelem, které mohou ovlivnit emisní vlastnosti. Jestliže se zkouší více motorů, výsledky se vypočtou jako průměrná hodnota výsledků všech zkoušených motorů a zaokrouhlí se na počet desetinných míst, který je v příslušné mezní hodnotě, zvětšený o jedno doplňkové desetinné místo.

4.3.4

Emise na konci doby životnosti emisních vlastností (popřípadě průměrné emise) každé znečišťující látky se vydělí hodnotou stabilizovaných emisí (popřípadě průměrných emisí) a zaokrouhlí se na dvě desetinná místa. Výsledné číslo je faktorem zhoršení, jestliže není menší než 1,00, a pokud je menší než tato hodnota, je faktor zhoršení roven 1,00.

4.3.5

Výrobce může naplánovat doplňkové body zkoušek emisí mezi bodem zkoušky stabilizovaných emisí a koncem doby životnosti emisních vlastností. Jestliže jsou naplánovány mezilehlé zkoušky, musí být zkušební body rovnoměrně rozloženy v průběhu doby životnosti emisních vlastností (± 2 hodiny) a jeden z těchto zkušebních bodů musí být v polovině plné doby životnosti emisních vlastností (± 2 hodiny).

4.3.6

Pro každou znečišťující látku HC + NOx a CO se proloží přímka mezi body údajů, přičemž začátek zkoušky se zakreslí v časovém bodu nula a použije se metoda nejmenších čtverců. Faktorem zhoršení je podíl emisí vypočtených na konci doby životnosti emisních vlastností a emisí vypočtených v časovém bodu nula. Faktor zhoršení pro každou znečišťující látku v příslušném zkušebním cyklu se zaznamená do zkušebního protokolu uvedeného v dodatku 1 k příloze VII prováděcího nařízení (EU) 2017/656.

4.3.7

Vypočtené faktory zhoršení se mohou vztahovat také na další rodiny motorů kromě rodiny, pro kterou byl proveden výpočet, jestliže výrobce předloží před EU schválením typu schvalovacímu orgánu přijatelné odůvodnění, že u dotyčných rodin motorů lze očekávat na základě jejich konstrukce a použité technologie, že budou mít podobné vlastnosti zhoršování emisí. Dále je uveden seznam skupin v závislosti na konstrukci a technologii, který však není vyčerpávající: — konvenční dvoudobé motory bez systému následného zpracování emisí, — konvenční dvoudobé motory s katalyzátorem se stejným aktivním materiálem a stejnou náplní a se stejným počtem komůrek na cm2, — dvoudobé motory se systémem vyplachování, — dvoudobé motory se systémem vyplachování s katalyzátorem se stejným aktivním materiálem a stejnou náplní a se stejným počtem komůrek na cm2, — čtyřdobé motory s katalyzátorem, se stejnou technikou ventilů a s identickým systémem mazání, — čtyřdobé motory bez katalyzátoru, se stejnou technikou ventilů a s identickým systémem mazání.

4.4   Kategorie doby životnosti emisních vlastností

4.4.1   U motorů kategorií uvedených v tabulce V-3 nebo V-4 v příloze V nařízení (EU) 2016/1628, které mají alternativní hodnoty pro dobu životnosti emisních vlastností, výrobci deklarují příslušnou kategorii doby životnosti emisních vlastností (kategorii EDP) pro každý motor nebo každou rodinu při EU schvalování typu. Tato kategorie je kategorií z tabulky 3.2, která se co nejvíce blíží očekávané užitečné životnosti zařízení, do nichž se mají motory montovat podle údaje výrobce motoru. Výrobci musí uchovávat údaje, které odůvodňují jeho volbu kategorie doby životnosti emisních vlastností pro každou rodinu motorů. Tyto údaje musí být předloženy schvalovacímu orgánu na vyžádání.

Tabulka 3.2

Kategorie EDP

Kategorie EDP	Použití motoru
Kat. 1	Spotřební výrobky
Kat. 2	Poloprofesionální výrobky
Kat. 3	Profesionální výrobky

4.4.2   Výrobce musí ke spokojenosti schvalovacího orgánu prokázat, že deklarovaná kategorie EDP je přiměřená. Údaje odůvodňující, proč výrobce zvolil konkrétní kategorii EDP pro danou rodinu motorů, mohou obsahovat, avšak nejsou omezeny na:

—	přehledy životnosti zařízení, do kterých jsou dotyčné motory namontovány,

—	technické vyhodnocení motorů, které zestárly v provozu, aby se zjistilo, kdy se výkon motoru zhorší natolik, že jeho užitečnost a/nebo spolehlivost dosáhne stavu, který vyžaduje generální opravu nebo výměnu,

—	prohlášení o zárukách a záruční lhůty,

—	marketingové materiály týkající se životnosti motoru,

—	zprávy o poruchách od uživatelů motoru a

—	technická vyhodnocení životnosti (v hodinách) specifických technologií motorů, materiálů motorů nebo konstrukcí motorů.

PŘÍLOHA IV

Požadavky týkající se strategie pro regulaci emisí, opatření k regulaci emisí NOx a opatření k regulaci emisí pevných částic

1.   Definice, zkratky a obecné požadavky

1.1.   Pro účely této přílohy se použijí tyto definice a zkratky:

1)	„diagnostickým chybovým kódem“ nebo „DTC“ se rozumí numerický nebo alfanumerický identifikátor, který identifikuje nebo označuje chybnou funkci regulace emisí NOx a/ chybnou funkci regulace emisí pevných částic;

2)	„potvrzeným a aktivním DTC“ se rozumí DTC, který je uložen během časového intervalu, v němž systém NCD a/nebo PCD zjistí, že došlo k chybné funkci;

3)	„rodinou motorů s NCD“ se rozumí výrobcem stanovená skupina motorů, které používají stejné metody monitorování a diagnostiky chybných funkcí regulace emisí NOx;

4)

„diagnostickým systémem pro regulaci emisí NOx“ nebo „NCD“ se rozumí na motoru nainstalovaný systém, který je schopen: a) zjistit chybnou funkci regulace emisí NOx; b) určit pravděpodobnou příčinu chybné funkce regulace emisí NOx pomocí informací ukládaných do paměti počítače a/nebo přenosem těchto informací mimo vozidlo;

5)

„chybnou funkcí regulace emisí NOx“ nebo „NCM“ se rozumí pokus zasahovat do systému regulace emisí NOx motoru nebo chybná funkce tento systém ovlivňující, jež může být způsobena nedovoleným zásahem, což podle tohoto nařízení vyžaduje aktivaci systému varování nebo upozornění, jakmile je chybná funkce zjištěna;

6)

„diagnostickým systémem regulace emisí pevných částic“ nebo „PCD“ se rozumí na motoru nainstalovaný systém, který je schopen: a) zjistit chybnou funkci regulace emisí pevných částic; b) určit pravděpodobnou příčinu chybné funkce regulace emisí pevných částic pomocí informací ukládaných do paměti počítače a/nebo přenést tyto informace mimo vozidlo;

7)	„chybnou funkcí regulace emisí pevných částic“ nebo „PCM“ se rozumí pokus o nedovolený zásah do filtru částic nebo chybná funkce tento filtr ovlivňující, jež může být způsobena nedovoleným zásahem, což podle tohoto nařízení vyžaduje aktivaci varování, jakmile je chybná funkce zjištěna;

8)	„rodinou motorů s PCD“ se rozumí výrobcem stanovená skupina motorů, které používají stejné metody monitorování a diagnostiky chybných funkcí regulace emisí pevných částic;

9)	„čtecím nástrojem“ se rozumí externí zkušební zařízení pro komunikaci se systémem NCD a/nebo PCD mimo vozidlo.

1.2.   Teplota okolí

Aniž je dotčen čl. 2 odst. 7, odkazuje-li se na teplotu okolí v souvislosti s prostředími jinými než laboratorní prostředí, použijí se tato ustanovení:

1.2.1.

Pro motor nainstalovaný na zkušebním stavu je teplotou okolí teplota spalovaného vzduchu přiváděného do motoru, před jakoukoli částí zkoušeného motoru.

1.2.2.

Pro motor nainstalovaný v nesilničním mobilním stroji je teplotou okolí teplota vzduchu v bezprostřední blízkosti nesilničního mobilního stroje.

2.   Technické požadavky týkající se strategií pro regulaci emisí

2.1.   Tento oddíl 2 se použije pro elektronicky řízené motory kategorií NRE, NRG, IWP, IWA, RLL a RLR splňující mezní hodnoty emisí „etapy V“, které jsou stanoveny v příloze II nařízení (EU) 2016/1628, a využívající elektronické řízení, které umožňuje stanovit množství i časování vstřiku paliva, nebo využívající elektronické řízení, které umožňuje aktivovat, deaktivovat nebo upravovat systém regulace emisí používaný ke snížení emisí NOx.

2.2.   Požadavky na základní strategii pro regulaci emisí

2.2.1.   Základní strategie pro regulaci emisí musí být navržena tak, aby umožnila motoru za běžného používání splnit požadavky tohoto nařízení. Normální používání není omezeno na podmínky regulace uvedené v bodě 2.4.

2.2.2.   Základní strategie pro regulaci emisí zahrnují mimo jiné mapy nebo algoritmy pro regulaci:

a)	časování vstřiku paliva nebo zážehu (časování motoru);

b)	recirkulace výfukových plynů (EGR);

c)	dávkování činidla pro katalyzátor SCR (selektivní katalytická redukce).

2.2.3.   Je zakázána jakákoli základní strategie pro regulaci emisí, která dokáže rozlišovat provoz motoru při normalizované zkoušce pro EU schválení typu a za jiných provozních podmínek, v důsledku čehož může při provozu za podmínek jiných, než které jsou převážně zahrnuty do postupu zkoušky pro EU schválení typu, snížit úroveň regulace emisí.

2.3.   Požadavky na pomocnou strategii pro regulaci emisí

2.3.1.   Pomocná strategie pro regulaci emisí smí být motorem nebo nesilničním mobilním strojem aktivována za předpokladu, že tato pomocná strategii pro regulaci emisí:

2.3.1.1.

trvale nesnižuje účinnost systému regulace emisí;

2.3.1.2.

je v činnosti pouze mimo podmínek regulace uvedených v bodech 2.4.1, 2.4.2 nebo 2.4.3 pro účely definované v bodě 2.3.5 a pouze tehdy, je-li to pro tyto účely nutné, s výjimkou povolení podle bodů 2.3.1.3, 2.3.2 a 2.3.4;

2.3.1.3.

je aktivována pouze výjimečně za podmínek regulace podle bodů 2.4.1, 2.4.2 nebo 2.4.3, pokud je to prokazatelně nutné pro účely uvedené v bodě 2.3.5 a pokud to schvalovací orgán schválil, a není aktivována na dobu delší, než je to pro takové účely nutné;

2.3.1.4.

zajišťuje úroveň výkonnosti systému regulace emisí, která se co nejvíce blíží úrovni, kterou zajišťuje základní strategie regulace emisí.

2.3.2.   Pokud je pomocná strategie pro regulaci emisí během zkoušky pro EU schválení typu aktivována, aktivace není omezena na výskyt mimo podmínek regulace uvedených v bodě 2.4 a účel není omezen na kritéria uvedená v bodě 2.3.5.

2.3.3.   Pokud pomocná strategie pro regulaci emisí během zkoušky pro EU schválení typu aktivována není, musí se prokázat, že pomocná strategie pro regulaci emisí je aktivní pouze po dobu nezbytně nutnou pro účely uvedené v bodě 2.3.5.

2.3.4.   Provoz při nízké teplotě

Pomocná strategie pro regulaci emisí smí být aktivována u motoru vybaveného recirkulací výfukových plynů (EGR) bez ohledu na podmínky regulace uvedené v bodě 2.4, pokud je teplota okolí nižší než 275 K (2 °C) a je splněno jedno z těchto dvou kritérií:

a)	teplota v sacím potrubí je menší nebo rovna teplotě definované podle následující rovnice: IMTc = PIM / 15,75 + 304,4, kde: IMTc je vypočtená teplota v sacím potrubí v kelvinech a PIM je absolutní tlak v sacím potrubí v kPa,

b)	teplota chladicí kapaliny motoru je menší nebo rovna teplotě definované podle následující rovnice: ECTc = PIM / 14 004 + 325,8, kde: ECTc je vypočtená teplota chladicí kapaliny motoru v kelvinech a PIM je absolutní tlak v sacím potrubí v kPa.

2.3.5.   S výjimkou povolení podle bodu 2.3.2 smí být pomocná strategie pro regulaci emisí aktivována pouze pro tyto účely:

a)	palubními signály za účelem ochrany motoru (včetně ochrany zařízení k řízení proudu vzduchu) a/nebo ochrany nesilničního mobilního stroje, do nějž je motor instalován, před poškozením;

b)	s ohledem na provozní bezpečnost;

c)	z důvodu zabránění nadměrným emisím během startu za studena nebo zahřívání a během vypnutí motoru;

d)

pokud se používá k povolení vyšších emisí jedné regulované znečišťující látky za určitých okolních nebo provozních podmínek, aby byla zachována regulace všech ostatních regulovaných znečišťujících látek v rámci mezních hodnot emisí, které odpovídají dotyčnému motoru. Cílem je kompenzovat přirozeně se vyskytující jevy tak, aby byla zajištěna přijatelná regulace všech složek emisí.

2.3.6.   Výrobce technické zkušebně během zkoušky EU schválení typu prokáže, že je provádění pomocné strategie pro regulaci emisí v souladu s ustanoveními tohoto oddílu. Podstatou tohoto prokazování bude vyhodnocení dokumentace uvedené bodě 2.6.

2.3.7.   Je zakázáno provádění pomocné strategie pro regulaci emisí, která není v souladu s body 2.3.1 až 2.3.5.

2.4.   Podmínky regulace

Podmínky regulace stanoví nadmořskou výšku, teplotu okolí a rozsah chladicí kapaliny, na základě čehož se určuje, zda pomocné strategie pro regulaci emisí smí být aktivovány obecně nebo pouze výjimečně podle bodu 2.3.

Podmínky regulace stanoví atmosférický tlak, který se měří jako absolutní atmosférický statický tlak (za vlhkého nebo suchého stavu) („atmosférický tlak“)

2.4.1.   Podmínky regulace pro motory kategorií IWP a IWA:

a)	nadmořská výška nepřekračující 500 m (nebo nepřekračující ekvivalentní atmosférický tlak 95,5 kPa);

b)	teplota okolí v rozmezí 275 K až 303 K (2 °C až 30 °C);

c)	teplota chladicí kapaliny nad 343 K (70 °C).

2.4.2.   Podmínky regulace pro motory kategorie RLL:

a)	nadmořská výška nepřekračující 1 000 m (nebo nepřekračující ekvivalentní atmosférický tlak 90 kPa);

b)	teplota okolí v rozmezí 275 K až 303 K (2 °C až 30 °C);

c)	teplota chladicí kapaliny nad 343 K (70 °C).

2.4.3.   Podmínky regulace pro motory kategorií NRE, NRG a RLR:

a)	atmosférický tlak vyšší než 82,5 kPa nebo odpovídající této hodnotě;

b)	teplota okolí v následujícím rozmezí: — rovna nebo vyšší než 266 K (– 7 °C), — nižší nebo rovna teplotě určené následující rovnicí při stanoveném atmosférickém tlaku: Tc = – 0,4514 × (101,3 – Pb) + 311, kde: Tc je vypočtená teplota okolí v kelvinech a Pb je atmosférický tlak v kPa;

c)	teplota chladicí kapaliny nad 343 K (70 °C).

2.5.   Pokud se pro odhad teploty okolního vzduchu používá teplotní čidlo vzduchu vstupujícího do motoru, vyhodnotí se pro typ motoru nebo rodinu motorů jmenovitý rozdíl mezi dvěma body měření. V případě použití se naměřená teplota vzduchu vstupujícího do motoru upraví o hodnotu rovnající se jmenovitému rozdílu za účelem odhadu teploty okolí pro instalaci využívající určený typ motoru nebo rodinu motorů.

Hodnocení rozdílu se provede podle osvědčeného technického úsudku na základě technických prvků (výpočtů, simulací, výsledků pokusů, údajů atd.) včetně:

a)	obvyklých kategorií nesilničních mobilních strojů, do kterých bude motor tohoto typu nebo této rodiny instalován, a

b)	návodu k montáži, který výrobci původního zařízení poskytl výrobce.

Kopie hodnocení se na vyžádání poskytne schvalovacímu orgánu.

2.6.   Požadavky na dokumentaci

Výrobce musí dodržet požadavky na dokumentaci stanovené v bodu 1.4 části A přílohy I prováděcího nařízení (EU) 2017/656 a v dodatku 2 k uvedené příloze.

3.   Technické požadavky týkající se opatření pro regulaci emisí NOx

3.1.   Tento oddíl 3 se použije pro elektronicky řízené motory kategorií NRE, NRG, IWP, IWA, RLL a RLR splňující mezní hodnoty emisí „etapy V“, které jsou stanoveny v příloze II nařízení (EU) 2016/1628, a využívající elektronické řízení, které umožňuje stanovit množství i časování vstřiku paliva, nebo využívající elektronické řízení, které umožňuje aktivovat, deaktivovat nebo upravovat systém regulace emisí sloužící ke snižování emisí NOx.

3.2.   Výrobce poskytne úplné informace o funkčních provozních vlastnostech opatření k regulaci emisí NOx, s využitím dokumentů uvedených v příloze I prováděcího nařízení (EU) 2017/656.

3.3.   Strategie pro regulaci emisí NOx musí fungovat za všech podmínek vnějšího prostředí, které se pravidelně vyskytují na území Unie, zejména při nízkých teplotách okolí.

3.4.   Výrobce prokáže, že emise amoniaku během příslušného cyklu zkoušky emisí v rámci postupu zkoušky pro EU schválení typu při použití činidla nepřesáhnou střední hodnotu 25 ppm u motorů kategorie RLL a 10 ppm u motorů všech ostatních příslušných kategorií.

3.5.   Pokud jsou na nesilničním mobilním stroji namontovány nádrže na činidlo, nebo jsou k takovému stroji připojeny, musí se zajistit prostředky k odebrání vzorku činidla uvnitř nádrží. Místo odběru vzorků musí být snadno dostupné bez použití speciálních pomůcek nebo zařízení.

3.6.   Kromě požadavků uvedených v bodech 3.2 až 3.5 se použijí tyto požadavky:

a)	pro motory kategorie NRG technické požadavky stanovené v dodatku 1;

b)	pro motory kategorie NRE: i) požadavky stanovené v dodatku 2, je-li motor výhradně určen k použití místo motorů etapy V kategorií IWP a IWA, podle čl. 4 odst. 1 bodu 1) písm. b) nařízení (EU) 2016/1628, nebo ii) požadavky stanovené v dodatku 1 na motory nezahrnuté v bodu i);

c)	pro motory kategorií IWP, IWA a RLR technické požadavky stanovené v dodatku 2;

d)	pro motory kategorie RLL technické požadavky stanovené v dodatku 3.

4.   Technické požadavky týkající se opatření pro regulaci emisí pevných znečisťujících látek

4.1.   Tento oddíl se použije pro motory podkategorií, na které se vztahuje mezní hodnota PN podle mezních hodnot emisí „etapy V“ stanovených v příloze II nařízení (EU) 2016/1628 a které jsou vybavené systémem následného zpracování pevných částic. V případech, kdy systém regulace emisí NOx a systém regulace emisí pevných částic sdílejí stejné fyzické součásti (např. tentýž nosič (SCR na filtru), totéž čidlo teploty výfukových plynů), požadavky tohoto oddílu se nepoužijí pro žádnou součást nebo chybnou funkci, pokud po zvážení odůvodněného posouzení poskytnutého výrobcem schvalovací orgán dospěje k závěru, že chybná funkce systému regulace emisí pevných částic v oblasti působnosti tohoto oddílu by vedla k chybné funkci odpovídajícího systému regulace emisí NOx v oblasti působnosti oddílu 3.

4.2.   Podrobné technické požadavky týkající se opatření k regulaci emisí pevných znečišťujících látek jsou uvedeny v dodatku 4.

PŘÍLOHA V

Měření a zkoušky týkající se rozsahu spojeného s nesilničním zkušebním cyklem v ustáleném stavu

1.   Obecné požadavky

Tato příloha se použije pro elektronicky řízené motory kategorií NRE, NRG, IWP, IWA a RLR splňující mezní hodnoty emisí „etapy V“, které jsou stanoveny v příloze II nařízení (EU) 2016/1628, a využívající elektronické řízení, které umožňuje stanovit množství i časování vstřiku paliva, nebo využívajících elektronického řízení, které umožňuje aktivovat, deaktivovat nebo upravovat systém regulace emisí sloužící ke snižování emisí NOx.

Tato příloha stanoví technické požadavky týkající se rozsahu souvisejícího s příslušným NRSC, v jehož rámci je kontrolována hodnota, o kterou smějí emise překročit mezní hodnoty emisí stanovené v příloze II.

Je-li motor zkoušen způsobem stanoveným ve zkušebních požadavcích oddílu 4, nesmí vzorky emisí odebrané v jakémkoli náhodně vybraném bodě v rámci příslušného kontrolního rozsahu stanoveného v oddílu 2 překročit příslušné mezní hodnoty emisí v příloze II nařízení (EU) 2016/1628 vynásobené faktorem 2,0.

Oddíl 3 stanoví, jak technická zkušebna vybírá dodatečné body měření v kontrolním rozsahu v průběhu zkoušky emisí na zkušebním stavu za účelem prokázání, že požadavky tohoto oddílu 1 byly splněny.

Výrobce může požádat, aby technická zkušebna při prokázání podle oddílu 3 vyňala provozní body z kteréhokoli kontrolního rozsahu stanoveného v oddílu 2. Technická zkušebna může udělit tuto výjimku, jestliže výrobce může prokázat, že motor není nikdy schopen provozu v takových bodech při jeho použití v jakékoli kombinaci nesilničního mobilního stroje.

V návodu k montáži, který výrobci původního zařízení poskytl výrobce podle přílohy XIV, musí být uvedeny horní a spodní mez příslušného kontrolního rozsahu, a prohlášení, které objasní, že výrobce původního zařízení nesmí motor nainstalovat způsobem, který motor omezuje tak, aby trvale pracoval při rychlosti a zátěžových bodech mimo zkušební rozsah pro křivku točivého momentu odpovídající schválenému typu motoru nebo rodině motorů.

2.   Kontrolní rozsah motoru

Příslušný kontrolní rozsah pro provedení zkoušky motoru je rozsah definovaný v tomto oddílu 2, který odpovídá příslušnému NRSC pro zkoušený motor.

2.1.   Kontrolní rozsah pro motory zkoušené na NRSC, cyklus C1

Tyto motory pracují s proměnnými otáčkami a proměnným zatížením. V závislosti na (pod)kategorii a provozních otáčkách motoru se použijí odlišné výjimky týkající se kontrolního rozsahu.

2.1.1.   Motory s proměnnými otáčkami kategorie NRE s maximálním netto výkonem ≥ 19 kW, motory s proměnnými otáčkami kategorie IWA s maximálním netto výkonem ≥ 300 kW, motory s proměnnými otáčkami kategorie RLR a motory s proměnnými otáčkami kategorie NRG.

Kontrolní rozsah (viz obrázek 5.1) je definován takto

horní mez točivého momentu: křivka točivého momentu při plném zatížení;

rozsah otáček: od otáček A do n hi;

kde:

otáčky A = n lo + 0,15 × (n hi – n lo);

n hi	=	vysoké otáčky [viz čl. 1 odst. 12];
n lo	=	nízké otáčky [viz čl. 1 odst. 13].

Ze zkoušek se vyloučí následující provozní podmínky motoru:

a)	body nižší než 30 % maximálního točivého momentu;

b)	body nižší než 30 % maximálního netto výkonu.

Jsou-li změřené otáčky motoru A v rozmezí ± 3 % otáček motoru deklarovaných výrobcem, použijí se deklarované otáčky motoru. Jestliže kterékoliv zkušební otáčky tuto dovolenou odchylku překračují, použijí se změřené otáčky motoru.

Mezilehlé zkušební body v kontrolním rozsahu se definují takto:

% točivého momentu = % maximálního točivého momentu

;

kde: n100 % jsou 100 % otáčky pro odpovídající zkušební cyklus.

Obrázek 5.1

Kontrolní rozsah pro motory s proměnnými otáčkami kategorie NRE s maximálním netto výkonem ≥ 19 kW, motory s proměnnými otáčkami kategorie IWA s maximálním netto výkonem ≥ 300 kW a motory s proměnnými otáčkami kategorie NRG

2.1.2.   Motory s proměnnými otáčkami kategorie NRE s maximálním netto výkonem < 19 kW a motory s proměnnými otáčkami kategorie IWA s maximálním netto výkonem < 300 kW

Použije se kontrolní rozsah uvedený v bodě 2.1.1, avšak s dodatečným vyloučením provozních podmínek motoru uvedených v tomto bodě a znázorněných na obrázcích 5.2 a 5.3.

a)

pouze pro pevné částice, pokud jsou otáčky C nižší než 2 400 ot./min, body napravo od čáry vytvořené spojením bodů 30 % maximálního točivého momentu nebo 30 % maximálního netto výkonu nebo pod ní, podle toho, která z těchto hodnot je větší, při otáčkách B a 70 % maximálního netto výkonu při vysokých otáčkách;

b)

pouze pro pevné částice, pokud jsou otáčky C 2 400 ot./min nebo vyšší, body napravo od čáry vytvořené spojením bodů 30 % maximálního točivého momentu nebo 30 % maximálního netto výkonu, podle toho, která z těchto hodnot je větší, při otáčkách B, 50 % maximálního netto výkonu při 2 400 ot./min a 70 % maximálního netto výkonu při vysokých otáčkách;

kde:

otáčky B = n lo + 0,5 × (n hi – n lo);

otáčky C = n lo + 0,75 × (n hi – n lo);

n hi	=	vysoké otáčky [viz čl. 1 odst. 12];
n lo	=	nízké otáčky [viz čl. 1 odst. 13].

Jsou-li změřené otáčky motoru A, B a C v rozmezí ±3 % otáček motoru deklarovaných výrobcem, použijí se deklarované otáčky motoru. Jestliže kterékoliv zkušební otáčky tuto dovolenou odchylku překračují, použijí se změřené otáčky motoru.

Obrázek 5.2

Kontrolní rozsah pro motory s proměnnými otáčkami kategorie NRE s maximálním netto výkonem < 19 kW, motory s proměnnými otáčkami kategorie IWA s maximálním netto výkonem < 300 kW a otáčkami C < 2 400 ot./min

Legenda:

1	Kontrolní rozsah motoru
2	Výjimka pro všechny emise
3	Výjimka pro PM
a	% maximálního netto výkonu
b	% maximálního točivého momentu

Obrázek 5.3

Kontrolní rozsah pro motory s proměnnými otáčkami kategorie NRE s maximálním netto výkonem < 19 kW a motory s proměnnými otáčkami kategorie IWA s maximálním netto výkonem < 300 kW a otáčkami C ≥ 2 400 ot./min

Legenda:

1	Kontrolní rozsah motoru
2	Výjimka pro všechny emise
3	Výjimka pro PM
a	Procenta maximálního netto výkonu
b	Procenta maximálního točivého momentu

2.2.   Kontrolní rozsah pro motory zkoušené na NRSC, cykly D2, E2 a G2

Tyto motory se provozují hlavně velmi blízko jejich konstrukčním provozním otáčkám, a proto je kontrolní rozsah definován takto:

otáčky	:	100 %
Rozsah točivého momentu	:	od 50 % do točivého momentu odpovídajícího maximálnímu výkonu.

2.3.   Kontrolní rozsah pro motory zkoušené na NRSC, cyklus E3

Tyto motory se provozují hlavně mírně nad a mírně pod křivkou šroubu s pevným stoupáním. Kontrolní rozsah se týká křivky šroubu a má exponenty matematických rovnic definujících hranice kontrolního rozsahu. Kontrolní rozsah je definován takto:

Spodní mez otáček	:	0,7 × n 100 %
Křivka horní meze	:	% výkonu = 100 × ( % otáček/90)3,5;
Křivka spodní meze	:	% výkonu = 70 × ( % otáček/100)2,5;
Horní mez točivého momentu	:	Křivka výkonu při plném zatížení
Horní mez otáček	:	Maximální otáčky, které umožňuje regulátor

kde:

% výkonu znamená % maximálního netto výkonu;

% otáček znamená % n100 %

n100 % znamená 100 % otáčky pro odpovídající zkušební cyklus.

Obrázek 5.4

Kontrolní rozsah pro motory zkoušené na NRSC, cyklus E3

Legenda:

1	Spodní mez otáček
2	Křivka horní meze
3	Křivka spodní meze
4	Křivka výkonu při plném zatížení
5	Křivka maximálních otáček regulátoru
6	Kontrolní rozsah motoru

3.   Požadavky na prokazování

Technická zkušebna vybere ke zkoušení náhodně vybrané hodnoty zatížení a otáček v rámci kontrolního rozsahu. Pro motory podléhající bodu 2.1 se vyberou až tři body. Pro motory podléhající bodu 2.2 se vybere jeden bod. Pro motory podléhající bodu 2.3 nebo 2.4 se vyberou až dva body. Technická zkušebna rovněž namátkově určí pořadí zkušebních bodů. Zkouška musí být provedena v souladu s hlavními požadavky NRSC, ale každý zkušební bod se musí hodnotit samostatně.

4.   Zkušební požadavky

Zkouška se provede bezprostředně po NRSC s diskrétním režimem následujícím způsobem:

a)

zkouška se provede bezprostředně po NRSC s diskrétním režimem, jak je popsáno v písm. a) až e) bodu 7.8.1.2 přílohy VI, avšak před provedením postupů po zkoušce (písm. f), nebo po zkoušce s cykly s lineárními přechody mezi režimy („RMC“) uvedené v písm. a) až d) bodu 7.8.2.3 přílohy VI, avšak před provedením postupů po zkoušce (písm. e), podle situace;

b)	zkoušky se provedou podle požadavků v písm. b) až e) bodu 7.8.1.2 přílohy VI metodou s více filtry (jeden filtr na každý zkušební bod) v každém ze zkušebních bodů zvolených podle oddílu 3;

c)	pro každý zkušební bod se vypočte specifická hodnota emisí (v g/kWh nebo #/kWh, podle situace);

d)	hodnoty emisí mohou být vypočteny na základě hmotnosti s využitím oddílu 2 přílohy VII nebo na molárním základě s využitím oddílu 3 přílohy VII, avšak musí být v souladu s metodou použitou pro zkoušku NRSC s diskrétním režimem nebo pro zkoušku RMC;

e)	pro účely sumačních výpočtů u plynů a případně PN se hodnota Nmode v rovnici (7-63) nastaví na hodnotu 1 a použije se váhový faktor 1;

f)	pro výpočty pevných částic se použije metoda s více filtry; pro sumační výpočty se hodnota Nmode v rovnici (7-64) nastaví na hodnotu 1 a použije se váhový faktor 1.

PŘÍLOHA VI

Provádění zkoušek emisí a požadavky na měřicí zařízení

1.   Úvod

Tato příloha popisuje způsob stanovení emisí plynných znečišťujících látek a emisí pevných znečisťujících částic z motoru určeného ke zkouškám a specifikace týkající se měřicího zařízení. Počínaje oddílem 6 odpovídá číslování této přílohy číslování celosvětového technického předpisu NRMM gtr 11 a přílohy 4B předpisu OSN 96-03. Nicméně některé body celosvětového technického předpisu NRMM gtr 11 nejsou v této příloze zapotřebí, nebo jsou upraveny podle technického pokroku.

2.   Obecný přehled

Tato příloha obsahuje následující technická ustanovení nezbytná k provádění zkoušek emisí. Dodatečná ustanovení jsou uvedena v bodě 3.

—	Oddíl 5: Provozní požadavky, včetně stanovení zkušebních rychlostí

—	Oddíl 6: Zkušební podmínky, včetně metody pro započtení emisí z klikové skříně a metody pro určení a započtení kontinuální a občasné regenerace systémů následného zpracování výfukových plynů

—	Oddíl 7: Zkušební postupy, včetně mapování motorů, generování zkušebního cyklu a postupu zkušebního cyklu

—	Oddíl 8: Postupy měření, včetně kontrol kalibrace a výkonu přístrojů a potvrzení správnosti přístrojů pro zkoušku

—	Oddíl 9: Měřicí zařízení, včetně měřicích přístrojů, ředicí postupy, postupy odběru vzorků a analytické plyny a hmotnostní normy

—	Dodatek 1: Postup měření PN

3.   Související přílohy

—	:	Vyhodnocení údajů a výpočty	:	Příloha VII
—	:	Zkušební postupy pro motory dual fuel	:	Příloha VIII
—	:	Referenční paliva	:	Příloha IX
—	:	Zkušební cykly	:	Příloha XVII

4.   Obecné požadavky

Motory určené ke zkouškám musí splňovat provozní požadavky uvedené v oddíle 5, zkoušejí-li se podle podmínek uvedených v oddíle 6 a zkušebních postupů uvedených v oddíle 7.

5.   Provozní požadavky

5.1.   Emise plynných znečišťujících látek a tuhých znečišťujících částic a CO2 a NH3

Znečišťující látky představují tyto látky:

a)	oxidy dusíku, NOx;

b)	uhlovodíky, vyjádřené jako celkové množství uhlovodíků, HC nebo THC;

c)	oxid uhelnatý, CO;

d)	částice, PM;

e)	počet částic, PN.

Měřené hodnoty plynných znečišťujících látek a znečišťujících částic a CO2 emitovaných motorem se týkají emisí specifických pro brzdění v gramech na kilowatthodinu (g/kWh).

Měří se emise plynných znečišťujících látek a znečišťujících částic, pro které platí mezní hodnoty pro podkategorii motorů zkoušených podle přílohy II nařízení (EU) č. 2016/1628. Výsledky, včetně faktoru zhoršení určeného podle přílohy III, nesmějí překročit příslušné mezní hodnoty.

CO2 se měří a uvádí pro všechny podkategorie motorů podle čl. 41 odst. 4 nařízení (EU) č. 2016/1628.

Jestliže opatření k regulaci emisí NOx, která jsou součástí systému regulace emisí motoru, zahrnují použití činidla, měří se navíc, v souladu s požadavky oddílu 3 přílohy IV, průměrné emise amoniaku (NH3), které nesmí překročit hodnoty stanovené v uvedeném oddílu.

Emise se určí během zkušebních cyklů (v ustáleném a/nebo neustáleném stavu), jak je popsáno v oddíle 7 a příloze XVII. Měřicí systémy musí splňovat požadavky týkající se kontroly kalibrace a vlastností stanovené v oddíle 8 za použití měřicího zařízení popsaného v oddíle 9.

Schvalovací orgán může schválit i jiné systémy nebo analyzátory, zjistí-li se, že poskytují rovnocenné výsledky v souladu s bodem 5.1.1. Výsledky se vypočtou podle požadavků uvedených v příloze VII.

5.1.1.   Rovnocennost

Určení rovnocennosti systému se musí zakládat na korelační studii zahrnující 7 párů vzorků (nebo více) a porovnávající posuzovaný systém s jedním ze systémů uvedených v této příloze. „Výsledky“ představují konkrétní váženou hodnotu emisí cyklu. Korelační zkoušky se musí provést v téže laboratoři, na tomtéž zkušebním stanovišti a s tímtéž motorem a provedou se pokud možno současně. Jak je popsáno v dodatku 3 přílohy VII, rovnocennost průměrných hodnot zkušebních párů se určuje na základě statistických údajů F-zkoušky a t-zkoušky, které byly v ohledu zkušebního stanoviště a motoru získány za totožných podmínek, jak je popsáno výše. Odlehlé hodnoty se určí v souladu s normou ISO 5725 a vyloučí se z databáze. Systémy, které se použijí ke korelačním zkouškám, podléhají schválení schvalovacím orgánem.

5.2.   Obecné požadavky na zkušební cykly

5.2.1.   Schvalovací zkouška EU se provádí pomocí vhodného nesilničního zkušebního cyklu v ustáleném stavu (NRSC) a, v náležitých případech, nesilničního zkušebního cyklu v neustáleném stavu (NRTC nebo LSI-NRTC), jak je uvedeno v článku 24 a v příloze IV nařízení (EU) 2016/1628.

5.2.2.   Technické specifikace a vlastnosti cyklu NRSC jsou stanoveny v dodatku 1 (NRSC s diskrétními režimy) a dodatku 2 (NRSC s lineárními přechody mezi režimy) přílohy XVII. Podle volby výrobce lze zkoušku NRSC provést jako cyklus NRSC s diskrétními režimy nebo, je-li tato možnost k dispozici, jako cyklus s NRSC lineárními přechody mezi režimy (RMC), jak je uvedeno v bodě 7.4.1.

5.2.3.   Technické specifikace a vlastnosti cyklů NRTC a LSI-NRTC jsou uvedeny v dodatku 3 přílohy XVII.

5.2.4.   Konstrukce zkušebních cyklů uvedených v bodě 7.4 a v příloze XVII spočívá na procentuálním podílu maximálního točivého momentu nebo výkonu a zkušebních otáček, které je třeba stanovit k řádnému provedení zkušebních cyklů:

a)	100 % otáčky (maximální zkušební otáčky nebo jmenovité otáčky);

b)	mezilehlé otáčky podle specifikace v bodě 5.2.5.4;

c)	volnoběžné otáčky podle specifikace v bodě 5.2.5.5.

Zkušební otáčky jsou stanoveny v bodě 5.2.5, točivý moment a výkon v bodě 5.2.6.

5.2.5.   Zkušební otáčky

5.2.5.1.   Maximální zkušební otáčky (MTS)

Maximální zkušební otáčky se vypočítají podle bodu 5.2.5.1.1 nebo bodu 5.2.5.1.3.

5.2.5.1.1   Výpočet maximálních zkušebních otáček (MTS)

K výpočtu maximálních zkušebních otáček se provádí postup mapování v neustáleném stavu podle bodu 7.4. Následně se maximální zkušební otáčky určí z hodnot otáček motoru v závislosti na výkonu, které byly získány mapováním. Maximální zkušební otáčky se vypočítají z rovnice (6-1), (6-2) nebo (6-3):

a)	MTS = n lo + 0,95 × (n hi – n lo)	(6-1)
b)	MTS = n i	(6-2)

kde:

n i	je průměr nejnižších a nejvyšších otáček, při němž se (n 2 norm i + P 2 norm i ) rovná 98 % maximální hodnoty (n 2 norm i + P 2 norm i )

c)

Existují-li pouze jedny otáčky, při nichž se hodnota (n 2 norm i + P 2 norm i ) rovná 98 % maximální hodnoty (n 2 norm i + P 2 norm i ): MTS = n i (6-3) přičemž: n i jsou otáčky, při nichž se dosáhne maximální hodnoty (n 2 norm i + P 2 norm i ). kde: n = jsou otáčky motoru i = je proměnný index představující jednu zaznamenanou hodnotu na mapě motoru n hi = jsou vysoké otáčky podle definice v čl. 2 odst. 12 n lo = jsou nízké otáčky podle definice v čl. 2 odst. 13 n normi = jsou otáčky motoru normalizované jejich vydělením hodnotou nPmax P normi = je výkon motoru normalizovaný jeho vydělením hodnotou Pmax = je průměr nejnižších a nejvyšších otáček, při němž se výkon rovná 98 % P max Provede se lineární interpolace zmapovaných hodnot, aby se určily: a) otáčky, při nichž se výkon rovná 98 % P max. Existují-li pouze jedny otáčky, při nichž se výkon rovná 98 % Pmax, pak otáčkami, při nichž nastává Pmax jsou otáčky ; b) otáčky, při nichž se (n 2 norm i + P 2 n orm i ) rovná 98 % maximální hodnoty (n 2 norm i + P 2 n orm i ).

5.2.5.1.2.   Použití deklarovaných maximálních zkušebních otáček

Pokud se maximální zkušební otáčky vypočtené podle bodu 5.2.5.1.1 nebo 5.2.5.1.3 neodchylují o více než ± 3 % od maximálních zkušebních otáček udaných výrobcem, lze při zkoušce emisí použít maximální zkušební otáčky udané výrobcem. Je-li dovolená odchylka překročena, použijí se při zkoušce emisí naměřené maximální zkušební otáčky.

5.2.5.1.3.   Použití upravených maximálních zkušebních otáček

Má-li klesající část křivky plného zatížení velmi strmý okraj, může to zkomplikovat správný průběh jízdy při 105 % otáčkách cyklu NRTC. V tomto případě je pod podmínkou předchozího souhlasu technické zkušebny dovoleno použít alternativní hodnotu MTS, která se určí jedou z těchto metod:

a)	MTS lze mírně snížit (maximálně o 3 %), aby bylo možné správně absolvovat jízdu NRTC.

b)

Alternativní MTS se vypočítají z rovnice (6-4): MTS = ((n max – n idle)/1,05) + n idle (6-4) kde: n max = jsou otáčky motoru, při nichž regulátor motoru reguluje otáčky, přičemž požadavek operátora je nastaven na maximum a uplatňuje se nulové zatížení („maximální otáčky při nulovém zatížení“) n idle = jsou volnoběžné otáčky

5.2.5.2.   Jmenovité otáčky

Jmenovité otáčky jsou definovány v čl. 3 odst. 29 nařízení (EU) 2016/1628. Jmenovité otáčky pro zkoušky emisí motorů s proměnlivými otáčkami se určí podle platného postupu mapování stanoveného v oddíle 7.6. Jmenovité otáčky pro motory s konstantními otáčkami udá výrobce podle vlastností regulátoru. Je-li předmětem zkoušky emisí typ motoru s alternativními otáčkami, jak dovoluje čl. 3 odst. 21 nařízení (EU) 2016/1628, udávají se a zkouší veškeré alternativní otáčky.

Jsou-li jmenovité otáčky určené pomocí postupu mapování stanoveného v oddíle 7.6 v rozmezí ±150 ot./min od hodnoty udané výrobcem pro motory kategorie NRS vybavené regulátorem, nebo v rozmezí ±350 ot./min či ±4 % u motorů kategorie NRS bez regulátoru, podle toho, která hodnota je menší, nebo v rozmezí ±100 ot./min u všech ostatních kategorií motorů, lze použít udané hodnoty. Je-li dovolená odchylka překročena, použijí se jmenovité otáčky určené pomocí postupu mapování.

U motorů kategorie NRSh musí být 100 % zkušební otáčky v rozmezí jmenovitých otáček ±350.

U zkušebních cyklů v ustáleném stavu lze místo jmenovitých otáček případně použít maximální zkušební otáčky.

5.2.5.3.   Otáčky při maximálním točivém momentu pro motory s proměnlivými otáčkami

Otáčky při maximálním točivém momentu určené z křivky maximálního točivého momentu, jež byla stanovena na základě příslušného postupu mapování motoru podle bodu 7.6.1 nebo 7.6.2, musí být jedny z těchto:

a)	otáčky, při nichž byl zaznamenán nejvyšší točivý moment nebo

b)	průměr nejnižších a nejvyšších otáček, při němž se točivý moment rovná 98 % maximálního točivého mementu. V případě potřeby se k určení otáček motoru, při nichž se točivý moment rovná 98 % maximálního točivého momentu, použije lineární interpolace.

Jsou-li otáčky při maximálním točivém momentu určené z křivky maximálního točivého momentu v rozmezí ±4 % od otáček při maximálním točivém momentu udaných výrobcem pro motory kategorie NRS nebo NRSh, nebo v rozmezí ±2,5 % od otáček při maximálním točivém momentu udaných výrobcem pro všechny ostatní kategorie motorů, lze pro účely tohoto nařízení použít udanou hodnotu. Je-li dovolená odchylka překročena, použijí se otáčky při maximálním točivém momentu určené z křivky maximálního točivého momentu.

5.2.5.4.   Mezilehlé otáčky

Mezilehlé otáčky musí splňovat jeden z těchto požadavků:

a)	u motorů, které jsou konstruovány na provoz v rozsahu otáček na křivce točivého momentu při plném zatížení, jsou mezilehlými otáčkami otáčky při maximálním točivém momentu, jestliže tyto otáčky jsou v rozsahu od 60 do 75 % jmenovitých otáček;

b)	jestliže jsou otáčky při maximálním točivém momentu nižší než 60 % jmenovitých otáček, pak mezilehlé otáčky jsou 60 % jmenovitých otáček;

c)	jestliže jsou otáčky při maximálním točivém momentu vyšší než 75 % jmenovitých otáček, pak mezilehlé otáčky jsou 75 % jmenovitých otáček. Je-li motor schopen pracovat pouze při otáčkách vyšších než 75 % jmenovitých otáček, jsou mezilehlými otáčkami nejnižší otáčky, při nichž lze motor provozovat;

d)	u motorů, které nejsou konstruovány na provoz v rozsahu otáček na křivce točivého momentu při plném zatížení za podmínek ustáleného stavu, jsou mezilehlé otáčky v rozsahu od 60 do 70 % jmenovitých otáček;

e)	u motorů zkoušených podle cyklu G1, kromě motorů kategorie ATS, jsou mezilehlé otáčky 85 % jmenovitých otáček;

f)	u motorů kategorie ATS zkoušených podle cyklu G1 jsou mezilehlé otáčky 60 % nebo 85 % jmenovitých otáček, podle toho, která hodnota je blíže skutečným otáčkám při maximálním točivém momentu.

Jestliže se při 100 % zkušebních otáčkách místo jmenovitých otáček použijí maximální zkušební otáčky (MTS), musí se jmenovité otáčky nahradit maximálními zkušebními otáčkami rovněž při určování mezilehlých otáček.

5.2.5.5.   Volnoběžné otáčky

Volnoběžnými otáčkami jsou nejnižší otáčky s minimálním zatížením (zatížení vyšší než nulové zatížení nebo nulové), když regulátor motoru reguluje otáčky motoru. U motorů bez regulátoru volnoběžných otáček jsou volnoběžné otáčky výrobcem udávaná hodnota nejnižších otáček motoru, které jsou možné při minimálním zatížení. Volnoběžné otáčky za tepla jsou volnoběžné otáčky zahřátého motoru.

5.2.5.6.   Zkušební otáčky pro motory s konstantními otáčkami

Regulátory motorů s konstantními otáčkami nemusí vždy udržovat naprosto konstantní otáčky. Otáčky se mohou typicky snížit (o 0,1 až 10 procent) pod hodnotu otáček při nulovém zatížení tak, že minimální otáčky nastanou blízko bodu maximálního výkonu motoru. Zkušební otáčky lze u motorů s konstantními otáčkami řídit pomocí regulátoru namontovaného na motoru nebo nastavením požadovaných otáček na zkušebním stavu, což představuje regulátor motoru.

Použije-li se regulátor namontovaný na motoru, jsou 100 % otáčkami regulované otáčky motoru podle definice v čl. 2 odst. 24.

Je-li k simulaci regulátoru použit signál požadovaných otáček zkušebního stavu, jsou 100 % otáčkami při nulovém zatížení otáčky bez zatížení specifikované výrobcem pro uvedené nastavení regulátoru a 100 % otáčkami při plném zatížení jsou pak jmenovité otáčky pro uvedené nastavení regulátoru. Ke stanovení otáček pro ostatní zkušební režimy se použije interpolace.

Pokud má regulátor izochronní provozní nastavení, nebo pokud se jmenovité otáčky a otáčky bez zatížení udávané výrobcem neodchylují o více než 3 %, lze pro 100 % otáčky při všech bodech zatížení použít jedinou hodnotu uvedenou výrobcem.

5.2.6.   Točivý moment a výkon

5.2.6.1.   Točivý moment

Údaje o točivém momentu při zkušebních cyklech jsou procentními hodnotami, které pro daný zkušební režim představují jednu z následujících možností:

a)	poměr požadovaného točivého momentu k nejvyššímu možnému točivému momentu při specifikovaných zkušebních otáčkách (všechny cykly kromě D2 a E2);

b)	poměr požadovaného točivého momentu k točivému momentu odpovídajícímu jmenovitému netto výkonu udanému výrobcem (cyklus D2 a E2).

5.2.6.2.   Výkon

Údaje o výkonu při zkušebních cyklech jsou procentními hodnotami, které pro daný zkušební režim představují jednu z následujících možností:

a)	pro zkušební cyklus E3 jsou údaje o výkonu procentními hodnotami maximálního netto výkonu při 100 % otáčkách, poněvadž tento cyklus je založen na teoretické křivce charakterizující výkon lodního šroubu u plavidel poháněných motory o velkém výkonu bez omezení délky;

b)	pro zkušební cyklus F jsou údaje o výkonu procentními hodnotami maximálního netto výkonu při daných zkušebních otáčkách, s výjimkou volnoběžných otáček, při nichž jsou procentem maximálního netto výkonu při 100 % otáčkách.

6.   Zkušební podmínky

6.1.   Podmínky laboratorních zkoušek

Změří se absolutní teplota (T a) nasávaného vzduchu na vstupu do motoru vyjádřená v kelvinech a suchý atmosférický tlak (p s) vyjádřený v kPa a podle následujících ustanovení a z rovnice (6-5) nebo (6-6) se určí parametr f a. Pokud se atmosférický tlak měří v potrubí, musí se zajistit, aby mezi atmosférou a místem měření docházelo jen k nepatrným ztrátám tlaku a aby se zohlednily změny statického tlaku v potrubí způsobené průtokem. Ve víceválcových motorech s rozvětveným sacím potrubím, např. při uspořádání motoru do V, se použije průměrná teplota oddělených větví. Parametr f a se uvede v protokolu o zkoušce spolu s výsledky zkoušky.

Motory s atmosférickým sáním a motory přeplňované mechanicky:

(6-5)

Motory přeplňované turbodmychadlem s chlazením nasávaného vzduchu nebo bez tohoto chlazení:

(6-6)

6.1.1.   Aby byla zkouška považována za platnou, musí být splněny obě tyto podmínky:

a)	f a je v rozmezí 0,93 ≤ f a ≤ 1,07, s výjimkou případů uvedených v bodech 6.1.2 a 6.1.4;

b)	teplota nasávaného vzduchu se udržuje na 298 ± 5 K (25 ± 5 °C), měřeno před kteroukoliv součástí motoru, s výjimkou případů uvedených v bodech 6.1.3 a 6.1.4 a podle požadavků v bodech 6.1.5 a 6.1.6.

6.1.2.   Je-li nadmořská výška laboratoře, v níž se motor zkouší, větší než 600 m, se souhlasem výrobce může f a překročit 1,07 za podmínky, že p s nebude nižší než 80 kPa.

6.1.3.   Pokud je výkon zkoušeného motoru větší než 560 kW, se souhlasem výrobce může maximální hodnota teploty nasávaného vzduchu překročit 303 K (30 °C), nesmí však překročit 308 K (35 °C).

6.1.4.   Je-li nadmořská výška laboratoře, v níž se motor zkouší, větší než 300 m a výkon zkoušeného motoru je větší než 560 kW, se souhlasem výrobce může f a překročit 1,07 za podmínky, že p s nebude nižší než 80 kPa a maximální hodnota teploty nasávaného vzduchu může překročit 303 K (30 °C), avšak nesmí překročit 308 K (35 °C).

6.1.5.   V případě rodiny motorů kategorie NRS o méně než 19 kW sestávající výlučně z typů motorů, které jsou určeny pro sněžné frézy, se teplota nasávaného vzduchu musí udržovat v rozmezí 273 K až 268 K (0 °C až – 5 °C).

6.1.6.   U motorů kategorie SMB se teplota nasávaného vzduchu musí udržovat na 263 ± 5 K (–10 ± 5 °C), s výjimkou případů uvedených v bodě 6.1.6.1.

6.1.6.1.   U motorů kategorie SMB vybavených elektronicky řízeným vstřikováním paliva, které upravuje průtok paliva podle teploty nasávaného vzduchu, se podle volby výrobce může teplota nasávaného vzduchu případně udržovat na 298 ± 5 K (25 ± 5 °C).

6.1.7.   Je přípustné použít:

a)

měřič atmosférického tlaku, jehož výstup se použije jako atmosférický tlak pro celé zkušební zařízení sestávající z více než jednoho zkušebního stanoviště s dynamometrem, pokud si zařízení k práci s nasávaným vzduchem při zkoušce motoru udržuje tlak okolí lišící se nejvýše o ±1 kPa od hodnoty sdíleného atmosférického tlaku;

b)	vlhkoměr pro účely měření vlhkosti nasávaného vzduchu pro celé zkušební zařízení sestávající z více než jednoho zkušebního stanoviště s dynamometrem, pokud si zařízení k práci s nasávaným vzduchem při zkoušce motoru udržuje rosný bod lišící se nejvýše o ±0,5 K od hodnoty sdíleného měření vlhkosti.

6.2.   Motory s chlazením přeplňovacího vzduchu

a)

Musí se použít systém s chlazením přeplňovacího vzduchu s celkovou kapacitou nasávaného vzduchu, která odpovídá nainstalovaným sériově vyráběným motorům používaným v provozu. Laboratorní systém k chlazení přeplňovacího vzduchu musí být vždy konstruován takovým způsobem, aby minimalizoval akumulaci kondenzátu. Před zkouškou emisí musí být veškerý naakumulovaný kondenzát vypuštěn a všechna vypouštěcí zařízení se musí úplně uzavřít. Během zkoušky emisí musí zůstat všechny odtoky uzavřeny. Musí se udržovat tyto podmínky chlazení: a) během zkoušky se musí na vstupu do chladiče přeplňovacího vzduchu udržovat teplota chladiva nejméně 20 °C; b) při jmenovitých otáčkách a plném zatížení se průtok chladiva musí nastavit tak, aby bylo dosaženo teploty vzduchu za výstupem z chladiče přeplňovacího vzduchu v rozmezí ± 5 °C od hodnoty stanovené výrobcem. Výrobce specifikuje místo, kde se měří teplota vzduchu na výstupu. Toto nastavení průtoku chladiva se musí použít během celé zkoušky; c) jestliže výrobce motoru specifikuje mezní hodnoty poklesu tlaku při průchodu chladicím systémem přeplňovacího vzduchu, musí se zajistit, aby pokles tlaku při průchodu chladicím systémem přeplňovacího vzduchu za podmínek motoru stanovených výrobcem byl v mezích specifikovaných výrobcem. Pokles tlaku se měří v místech určených výrobcem. Pokud se při zkušebním cyklu použijí maximální zkušební otáčky definované v bodě 5.2.5.1 místo jmenovitých otáček, mohou se tyto otáčky použít místo jmenovitých otáček při stanovení teploty přeplňovacího vzduchu. Cílem je získat výsledky hodnot emisí reprezentativních pro běžný provoz. Vyplývá-li z osvědčeného technického úsudku, že by specifikace v tomto oddíle vedly k nereprezentativním zkouškám (např. k přechlazení přeplňovacího vzduchu), lze použít sofistikovanějších nastavení a ovládání poklesu tlaku přeplňovacího vzduchu, teploty chladiva a průtoku k dosažení reprezentativnějších výsledků.

6.3.   Výkon motoru

6.3.1.   Základ pro měření emisí

Základem pro měření specifických emisí je nekorigovaný netto výkon, jak je definováno v čl. 3 odst. 23 nařízení (EU) 2016/1628.

6.3.2.   Použitá pomocná zařízení

V průběhu zkoušky musí být pomocná zařízení potřebná k provozu stroje namontována na zkušební stav v souladu s požadavky dodatku 2.

Nelze-li pro účely zkoušky namontovat nezbytná pomocná zařízení, musí se určit jimi absorbovaný výkon a odečíst jej od změřeného výkonu motoru.

6.3.3.   Odmontovaná pomocná zařízení

Některá pomocná zařízení, jejichž definice se týká provozu nesilničního mobilního stroje a která lze namontovat na motor, musí být před zkouškou odmontována.

Nelze-li pomocné zařízení odmontovat, je možné stanovit výkon, který toto zařízení absorbuje v nezatíženém stavu a přičíst jej k změřenému výkonu motoru (viz poznámka g v dodatku 2). Jestliže je tato hodnota větší než 3 % maximálního výkonu při zkušebních otáčkách, technická zkušebna ji může ověřit. Výkon absorbovaný pomocnými zařízeními se použije k úpravě nastavených hodnot a k výpočtu práce vykonané motorem během zkušebního cyklu v souladu s bodem 7.7.1.3 nebo bodem 7.7.2.3.1.

6.3.4.   Určení výkonu pomocného zařízení

Výkon absorbovaný pomocnými zařízeními je nutno určit jen u:

a)	pomocných zařízení požadovaných podle dodatku 2, která nejsou namontována do motoru a/nebo

b)	pomocných zařízení, která nejsou požadována podle dodatku 2 a jsou do motoru namontována.

Hodnoty výkonu pomocných zařízení motoru a metodu měření/výpočtu k určení výkonu absorbovaného pomocnými zařízeními motoru předloží výrobce motoru pro celý provozní rozsah příslušných zkušebních cyklů a schválí je schvalovací orgán.

6.3.5.   Práce motoru ve zkušebním cyklu

Výpočet práce referenčního cyklu a skutečné práce cyklu (viz bod 7.8.3.4) vychází z výkonu motoru podle bodu 6.3.1. V tom případě jsou P f a P r v rovnici (6-7) rovné nule a P se rovná P m.

Jsou-li pomocná zařízení motoru namontována podle bodů 6.3.2 a/nebo 6.3.3, použije se výkon absorbovaný těmito zařízeními ke korekci každé hodnoty P m,i výkonu v právě probíhajícím zkušebním cyklu, a to pomocí rovnice (6-8):

P i = P m,i – P f,i + P r,i	(6-7)
P AUX = P r,i – P f,i	(6-8)

kde:

P m,i	je změřený výkon motoru, kW
P f,i	je výkon absorbovaný pomocnými zařízeními či zařízeními, která se při zkoušce mají namontovat, avšak namontována nebyla, kW
P r,i	je výkon absorbovaný pomocnými zařízeními či zařízeními, která se při zkoušce mají odmontovat, avšak namontována byla, kW

6.4.   Systém sání motoru

6.4.1.   Úvod

Je nutné použít systém sání instalovaný na motoru nebo takový systém, který představuje typickou konfiguraci motoru v běžném provozu. Do toho patří chlazení přeplňovacího vzduchu a recirkulace výfukových plynů (EGR).

6.4.2.   Omezení odporu nasávaného vzduchu

Musí se použít systém sání motoru nebo laboratorní zkušební systém, jehož odpor nasávaného vzduchu se liší nejvýše o ±300 Pa od maximální hodnoty uvedené výrobcem pro čistý čistič vzduchu u motoru běžícího při jmenovitých otáčkách a s plným zatížením. Není-li to možné z důvodu konstrukce systému přívodu vzduchu do zkušební laboratoře, je pod podmínkou předchozího souhlasu technické zkušebny povolen odpor nepřekračující hodnotu uvedenou výrobcem pro špinavý filtr. Statický rozdíl tlaku na vstupním odporu se měří v místě a za otáček a točivého momentu určených výrobcem. Pokud výrobce nespecifikuje příslušné místo, měří se tento tlak před každým připojením systému turbodmychadla nebo recirkulace výfukových plynů (EGR) k systému nasávání vzduchu.

Pokud se při zkušebním cyklu použijí maximální zkušební otáčky definované v bodě 5.2.5.1 místo jmenovitých otáček, mohou se tyto otáčky použít místo jmenovitých otáček při nastavení odporu, kterému je nasávaný vzduch vystaven.

6.5.   Výfukový systém motoru

Je nutné použít výfukový systém instalovaný na motoru nebo takový, který představuje typickou konfiguraci motoru v běžném provozu. Výfukový systém musí splňovat požadavky na odběr vzorků výfukových emisí stanovené v bodě 9.3. Je nutno použít výfukový systém motoru nebo laboratorní zkušební systém, u něhož protitlak výfukového plynu činí 80 až 100 % maximální hodnoty odporu výfukového plynu při jmenovitých otáčkách a plném zatížení. Odpor výfukového plynu lze nastavit pomocí ventilu. Jestliže je maximální odpor výfukového plynu 5 kPa nebo méně, nastavený bod nesmí být větší než 1,0 kPa od maxima. Pokud se při zkušebním cyklu místo jmenovitých otáček použijí maximální zkušební otáčky definované v bodě 5.2.5.1, mohou se tyto otáčky použít místo jmenovitých otáček při nastavení odporu výfukového plynu.

6.6.   Motor se systémem následného zpracování výfukových plynů

Jestliže je motor vybaven systémem následného zpracování výfukových plynů, který není namontován přímo na motoru, musí mít výfuková trubka stejný průměr, jako se používá v praxi, do vzdálenosti odpovídající nejméně čtyřem průměrům trubky proti směru proudění od vstupu v začátku expanzní části, která obsahuje zařízení k následnému zpracování výfukových plynů. Vzdálenost mezi přírubou sběrného výfukového potrubí nebo výstupem z turbokompresoru a systémem následného zpracování výfukových plynů musí být stejná jako v uspořádání na nesilničním mobilním stroji nebo musí mít hodnotu uvedenou výrobcem. Uvádí-li to výrobce, musí být trubka izolována, aby teplota na vstupu následného zpracování odpovídala specifikacím výrobce. Pokud výrobce uvedl další požadavky na montáž, je nutno je při zkušební konfiguraci rovněž dodržet. Protitlak výfukového plynu nebo odpor ve výfuku se nastaví podle bodu 6.5. U zařízení k následnému zpracování výfukových plynů s proměnlivým odporem výfukového plynu je maximální odpor výfukového plynu použitý v bodě 6.5 definován při podmínce následného zpracování (záběh/stárnutí a regenerace / úroveň zaplnění) specifikované výrobcem. Během slepých zkoušek a pro účely mapování motoru může být nádoba se zařízením pro následné zpracování odstraněna a nahrazena ekvivalentní nádobou s neaktivním katalyzátorem.

Emise naměřené během zkušebního cyklu musí být reprezentativní pro emise ve skutečném provozu. Je-li motor vybaven systémem následného zpracování výfukových plynů, který vyžaduje použití činidla, je nutno při všech zkouškách použít výrobcem stanovené činidlo.

U motorů kategorií NRE, NRG, IWP, IWA, RLR, NRS, NRSh, SMB a ATS vybavených systémem k následnému zpracování výfukových plynů, které mají občasnou (periodickou) regeneraci, jak je popsáno v bodě 6.6.2, musí být výsledky hodnot emisí upraveny tak, aby braly v úvahu jednotlivé regenerace. V takovém případě průměrná hodnota emisí závisí na frekvenci regenerace z hlediska těch částí zkoušek, během kterých k regeneraci dochází. U systémů následného zpracování výfukových plynů s procesem regenerace, k němuž dochází buď kontinuálně, nebo alespoň jednou během příslušného cyklu v neustáleném stavu (NRTC nebo LSI-NRTC) nebo cyklu RMC („kontinuální regenerace“) podle bodu 6.6.1 se nevyžaduje zvláštní zkušební postup.

6.6.1.   Kontinuální regenerace

U systému následného zpracování výfukových plynů založeného na postupu kontinuální regenerace musí být hodnoty emisí měřeny na systému následného zpracování výfukových plynů, který byl stabilizován, aby byla zaručena opakovatelnost výsledků trendů emisí. K procesu regenerace musí dojít během zkoušky NRTC, LSI-NRTC nebo NRSC se startem za tepla nejméně jednou a výrobce musí udat normální podmínky, za nichž k regeneraci dochází (množství úsad sazí, teplota, protitlak výfukových plynů atd.). Aby se prokázalo, že je regenerační proces kontinuální, provedou se nejméně tři jízdy cyklu NRTC, LSI-NRTC nebo NRSC se startem za tepla. V případě cyklu NRTC se startem za tepla se motor zahřeje podle bodu 7.8.2.1, stabilizuje podle bodu 7.4.2.1 písm. b) a provede se první cyklus NRTC se startem za tepla.

Následný cyklus NRTC se startem za tepla se zahájí po stabilizaci motoru podle bodu 7.4.2.1 písm. b). Během zkoušek musí být zaznamenány teplota a tlak výfukového plynu (teplota před a za systémem následného zpracování výfukových plynů, protitlak výfukového plynu atd.). Systém následného zpracování výfukových plynů lze považovat za vyhovující, jestliže podmínky uvedené výrobcem nastanou během zkoušky po dostatečně dlouhou dobu a rozptyl naměřených hodnot emisí není vyšší než ±25 % od střední hodnoty nebo 0,005 g/kWh podle toho, která hodnota je vyšší.

6.6.2.   Občasná regenerace

Toto ustanovení se vztahuje pouze na motory se systémem následného zpracování výfukových plynů, k jehož regeneraci nedochází často, obecně v intervalech kratších než 100 hodin běžného provozu motoru. U takových motorů se pro účely korekce nahoru nebo dolů ve smyslu bodu 6.6.2.4 určí aditivní, nebo multiplikační faktory („korekční faktor“).

Zkoušení a vygenerování korekčních faktorů se vyžaduje pouze u jednoho příslušného zkušebního cyklu v neustáleném stavu (NRTC nebo LSI-NRTC) nebo cyklu RMC. Vygenerované faktory lze aplikovat na výsledky z ostatních příslušných zkušebních cyklů, včetně NRSC s diskrétními režimy.

Pokud se ze zkoušení za použití zkušebního cyklu v neustáleném stavu (NRTC nebo LSI-NRTC) nebo cyklu RMC nepodařilo získat žádné vhodné korekční faktory, stanoví se korekční faktory pomocí příslušné zkoušky NRSC s diskrétními režimy. Faktory vygenerované při zkoušce za použití cyklu NRSC s diskrétními režimy lze použít pouze pro cyklus NRSC s diskrétními režimy.

V případě RMC a NRSC s diskrétními režimy se zkoušení a generace korekčních faktorů nevyžaduje.

6.6.2.1.   Povinnost stanovit korekční faktory pomocí cyklu NRTC, LSI-NRTC nebo RMC

Emise se měří nejméně při třech provedeních cyklu NRTC, LSI-NRTC nebo RMC se startem za tepla, přičemž u jednoho provedení nastane regenerace a u dvou nikoliv, a to při stabilizovaném systému následného zpracování výfukových plynů. Během cyklu NRTC, LSI-NRTC nebo RMC s regenerací musí k procesu regenerace dojít nejméně jednou. Jestliže regenerace zaujímá více než jeden cyklus NRTC, LSI-NRTC nebo RMC, provedou se následující cykly NRTC, LSI-NRTC nebo RMC a pokračuje se v měření emisí bez stabilizace a bez zastavování motoru, dokud není regenerace ukončena, a ze zkoušek se vypočte průměr. Jestliže se regenerace ukončí v průběhu některé ze zkoušek, ve zkoušce se pokračuje v celé její délce.

Pomocí rovnic (6-10) až (6-13) se pro celý příslušný cyklus určí odpovídající korekční faktor.

6.6.2.2.   Povinnost stanovit korekční faktory pomocí zkoušení NRSC s diskrétními režimy

Při stabilizovaném systému následného zpracování výfukových plynů se emise měří alespoň při třech provedeních každého zkušebního režimu příslušného NRSC s diskrétními režimy, u něhož lze vyhovět podmínkám regenerace, přičemž jedno provedení je s regenerací a dvě bez regenerace. K měření částic se použije metoda s více filtry popsaná v bodě 7.8.1.2 písm. c). Jestliže se při konkrétním zkušebním režimu regenerace zahájí, avšak na konci období odběru vzorků není dokončena, odběr vzorků se prodlouží až do skončení regenerace. Jede-li se v tomtéž režimu více zkoušek, vypočte se průměrný výsledek. Postup se opakuje pro každý zkušební režim.

Pro režimy, u nichž v rámci příslušného režimu došlo k regeneraci, se pomocí rovnic (6-10) až (6-13) určí odpovídající korekční faktor.

6.6.2.3.   Obecný postup pro generaci korekčních faktorů u občasné regenerace (IRAF)

Výrobce určí běžné podmínky, za nichž k regeneraci dochází (množství úsad sazí, teplota, protitlak výfukových plynů atd.). Výrobce rovněž poskytne frekvenci výskytu regenerace v podobě počtu zkoušek, během nichž k regeneraci dochází. Přesný postup určení této frekvence se dohodne mezi výrobcem motoru a schvalovacím nebo certifikačním orgánem na základě osvědčeného odborného úsudku.

Pro účely regenerační zkoušky poskytne výrobce systém následného zpracování výfukových plynů, který předtím zachytil znečišťující látky. K regeneraci nesmí dojít během stabilizační fáze motoru. Volitelně může výrobce provést následně za sebou zkoušky příslušného cyklu, až se systém následného zpracování výfukových plynů zaplní. Emise se nemusí měřit u všech zkoušek.

Průměrné hodnoty emisí mezi fázemi regenerace se určí aritmetickým průměrem několika rovnoměrně rozložených zkoušek příslušného cyklu. Musí se provést nejméně jeden příslušný cyklus co nejblíže před zkouškou regenerace a jeden příslušný cyklus ihned po ní.

Během zkoušky regenerace se zaznamenávají všechny údaje, které jsou potřebné ke zjištění regenerace (emise CO nebo NOx, teplota před systémem následného zpracování výfukových plynů a za ním, protitlak výfukových plynů atd.). Během procesu regenerace může dojít k překročení příslušných mezních hodnot emisí. Schéma postupu zkoušky je na obrázku 6.1.

Obrázek 6.1

Schéma občasné (periodické) regenerace s počtem měření n a počtem měření během regenerace n r

Průměrná specifická míra emisí ze zkoušek provedených podle bodů 6.6.2.1 nebo 6.6.2.2 [g/kWh nebo #/kWh] se váží pomocí rovnice (6-9) (viz obrázek 6.1):

(6-9)

kde:

n	je počet zkoušek, při nichž nedochází k regeneraci
n r	je počet zkoušek, při nichž dochází k regeneraci (minimálně jedna zkouška)
	jsou průměrné specifické emise u zkoušky, při níž nedochází k regeneraci [g/kWh nebo #/kWh]
	jsou průměrné specifické emise u zkoušky, při níž dochází k regeneraci [g/kWh nebo #/kWh]

V závislosti na volbě výrobce a na základě osvědčeného technického úsudku lze korekční faktor regenerace k r, vyjadřující průměrnou hodnotu emisí, vypočítat buď multiplikačně, nebo aditivně pro všechny plynné znečišťující látky a, existuje-li příslušný limit, pro částice (PM) a počet částic (PN) pomocí rovnic (6-10) až (6-13):

Multiplikačně (korekční faktor regenerace nahoru) (6-10) (korekční faktor regenerace dolů) (6-11)

Aditivně k ru,a = e w – e (korekční faktor regenerace nahoru) (6-12) k rd,a = e w – e r (korekční faktor regenerace dolů) (6-13)

6.6.2.4.   Použití korekčních faktorů

Korekční faktory regenerace nahoru se vynásobí změřenými hodnotami emisí nebo se k nim přičtou u všech zkoušek, ve kterých nedochází k regeneraci. Korekční faktory regenerace dolů se vynásobí změřenými hodnotami emisí nebo se k nim přičtou u všech zkoušek, při nichž dochází k regeneraci. V průběhu celého zkoušení se výskyt regenerace identifikuje způsobem, ze kterého je dobře zřejmý. V případě, že není zjištěna žádná regenerace, použije se korekční faktor nahoru.

S odkazem na přílohu VII a dodatek 5 přílohy VII o výpočtech emisí specifických pro brzdění se korekční faktor regenerace:

a)	je-li stanoven za celý vážený cyklus, použije se na výsledky příslušných vážených cyklů NRTC, LSI-NRTC a NRSC;

b)

je-li stanoven konkrétně pro jednotlivé režimy příslušného cyklu NRSC s diskrétními režimy, použije se na výsledky těch režimů příslušného cyklu NRSC s diskrétními režimy, u nichž dochází k regeneraci před výpočtem vážených emisí za cyklus. V tomto případě se k měření PM použije metoda s více filtry;

c)	smí rozšířit na další členy stejné rodiny motorů;

d)

smí rozšířit na jiné rodiny motorů patřící do stejné rodiny motorů se stejným systémem následného zpracování výfukových plynů, jak je definováno v příloze IX prováděcího nařízení (EU) 2017/656, a to s předchozím schválením schvalovacího orgánu založeným na technických podkladech od výrobce, které potvrzují, že příslušné hodnoty emisí jsou podobné.

Použijí se tyto varianty:

a)

výrobce se může rozhodnout, že vypustí korekční faktory pro jednu nebo více ze svých rodin motorů (nebo konfigurací), protože vliv regenerace je malý, nebo protože nelze identifikovat, kdy k regeneraci dochází. V takových případech se nepoužije žádný korekční faktor a výrobce odpovídá za splnění mezních hodnot emisí u všech zkoušek, bez ohledu na to, zda dochází k regeneraci.

b)	schvalovací orgán může na žádost výrobce zohlednit případy regenerace odlišným způsobem, než je stanoveno v písm. a). Avšak tuto možnost lze využít jen v případech, ke kterým dochází velmi zřídka a které prakticky nelze řešit použitím korekčních faktorů popsaných v písm. a).

6.7.   Chladicí systém

Musí se použít systém chlazení motoru s dostatečnou kapacitou k udržení motoru na normálních provozních teplotách předepsaných výrobcem pro nasávaný vzduch, olej, chladivo, blok či hlavy válců. Lze použít laboratorní pomocné chladiče a ventilátory.

6.8.   Mazací olej

Údaje o mazacím oleji musí být uvedeny výrobcem a olej musí být reprezentativní pro mazací oleje na trhu. Vlastnosti mazacího oleje použitého při zkoušce se musí zaznamenat a předložit zároveň s výsledky zkoušky.

6.9.   Specifikace referenčního paliva

Referenční paliva pro zkoušku jsou uvedena v příloze IX.

Teplota paliva musí být v souladu s doporučeními výrobce. Teplota paliva se měří na vstupu palivového vstřikovacího čerpadla nebo podle specifikace výrobce a místo měření se zaznamená.

6.10.   Emise z klikové skříně

Tento oddíl se použije na motory kategorií NRE, NRG, IWP, IWA, RLR, NRS, NRSh, SMB a ATS splňující etapu V mezních hodnot emisí stanovených v příloze II nařízení (EU) 2016/1628.

Emise z klikové skříně, které jsou vypouštěny přímo do okolního ovzduší, se při všech zkouškách emisí přičtou k emisím z výfuku (fyzicky nebo matematicky).

Výrobci, kteří této výjimky využijí, musí motory nastavit tak, aby všechny emise z klikové skříně mohly být odvedeny do odběrného systému. Pro účely tohoto bodu se emise z klikové skříně, které se v celém průběhu provozu odvádějí do proudu výfukových plynů před systémem k následnému zpracování výfukových plynů, nepokládají za vypouštěné přímo do okolního ovzduší.

Volné emise z klikové skříně musí být odváděny do výfukového systému za účelem měření emisí takto:

a)	potrubí musí být z materiálu s hladkým povrchem, elektricky vodivého a nereagujícího s emisemi z klikové skříně. Trubky musí být co nejkratší;

b)	počet ohybů potrubí, kterým se ve zkušebně odvádějí plyny z klikové skříně, musí být co nejmenší a poloměr všech nevyhnutelných ohybů musí být co největší;

c)	potrubí, kterým se ve zkušebně odvádějí výfukové plyny z klikové skříně, musí splňovat specifikace výrobce motoru pro protitlak z klikové skříně;

d)

potrubí, kterým se odvádějí plyny z klikové skříně, musí ústit do proudu surového výfukového plynu za každým systémem následného zpracování výfukových plynů, za každým odporem výfukového plynu, který je do výfuku namontován, a v dostatečné vzdálenosti před všemi odběrnými sondami, aby se před odběrem zajistilo úplné smísení s výfukovými plyny z motoru. Potrubí, kterým se vedou plyny z klikové skříně, musí zasahovat do volného proudu výfukového systému, aby se zabránilo jevům mezní vrstvy a aby se podporovalo smíšení. Výstup z potrubí, kterým se vedou plyny z klikové skříně, může být orientován v libovolném směru vzhledem k toku surového výfukového plynu.

7.   Zkušební postupy

7.1.   Úvod

Tato kapitola popisuje způsob stanovení emisí plynných znečisťujících látek a znečisťujících částic emisí specifických pro brzdění u motoru určeného ke zkouškám. Zkoušený motor musí být základním motorem rodiny motorů, jak je specifikována v příloze IX prováděcího nařízení (EU) 2017/656.

Laboratorní zkoušku emisí tvoří měření emisí a dalších parametrů zkušebních cyklů vymezených v příloze XVII. Probírají se tato hlediska:

a)	laboratorní konfigurace pro měření emisí (bod 7.2);

b)	postupy ověřování před zkouškou a po zkoušce (bod 7.3);

c)	zkušební cykly (bod 7.4);

d)	obecný sled zkoušek (bod 7.5);

e)	mapování motoru (bod 7.6);

f)	generování zkušebního cyklu (bod 7.7);

g)	postup konkrétního zkušebního cyklu (bod 7.8).

7.2.   Zásada měření emisí

K měření emisí specifických pro brzdění prochází motor příslušnými zkušebními cykly vymezenými v bodě 7.4. K měření emisí specifických pro brzdění se určí hmotnost znečišťujících látek ve výfukových emisích (HC, CO, NOx a PM), počet částic ve výfukových emisích (tj. PN), hmotnost CO2 ve výfukových emisích a odpovídající práce motoru.

7.2.1.   Hmotnost složek

Celková hmotnost každé jednotlivé složky se určí za příslušný zkušební cyklus použitím těchto metod:

7.2.1.1.   Kontinuální odběr vzorků

U kontinuálního odběru vzorků se průběžně měří koncentrace složky v surovém nebo ve zředěném výfukovém plynu. Tato koncentrace se vynásobí kontinuálním průtokem výfukového plynu (surového nebo zředěného) v místě odběru emisí k určení průtoku složky. Emise složky se v průběhu zkušebního intervalu neustále sčítají. Celkovou hmotností emitované složky je tento součet.

7.2.1.2.   Odběr dávek

U odběru dávek se kontinuálně odebírá vzorek surového nebo zředěného výfukového plynu a ukládá se pro pozdější měření. Odebraný vzorek musí být proporcionální k průtoku surového nebo zředěného výfukového plynu. U jednotlivých odebraných dávek jsou plynné složky shromážděny ve vaku a znečišťující částice jsou zachyceny na filtru. V zásadě se metoda výpočtu emisí provede takto: koncentrace složek v odebraných dávkách se vynásobí celkovou hmotností nebo hmotnostním průtokem (surového nebo zředěného plynu), z nichž byla dávka během zkušebního cyklu odebrána. Výsledkem je celková hmotnost nebo hmotnostní průtok emitované složky. K výpočtu koncentrace znečišťujících částic se částice zachycené z proporcionálně odebraného výfukového plynu na filtru vydělí množstvím přefiltrovaného výfukového plynu.

7.2.1.3.   Kombinovaný odběr vzorků

Je přípustné jakkoliv kombinovat průběžný odběr vzorků a odběr vzorků dávkami (např. měření částic odběrem dávek a měření plynných emisí kontinuálním odběrem).

Obrázek 6.2 popisuje tyto dva aspekty zkušebních postupů k měření emisí: zařízení s odběrnými vedeními pro surový a zředěný výfukový plyn a operace nutné ke kalkulaci emisí znečišťujících látek ve zkušebních cyklech v ustáleném stavu a neustáleném stavu.

Obrázek 6.2

Zkušební postupy pro měření emisí

7.2.2.   Určení vykonané práce

Práce vykonaná v cyklu se určí za celý cyklus tak, že se synchronně použijí hodnoty otáček a točivého momentu k výpočtu okamžitých hodnot výkonu motoru na brzdě. Výkon motoru na brzdě se spojí za zkušební cyklus, čímž se určí celková práce.

7.3.   Ověření a kalibrace

7.3.1.   Postupy před zkouškou

7.3.1.1.   Stabilizace

Pro dosažení stabilních podmínek musí být odběrný systém a motor stabilizovány před začátkem sledu zkoušek, jak je uvedeno v tomto bodě.

Stabilizace motoru slouží k dosažení reprezentativnosti emisí a regulace emisí během zkušebního cyklu a omezení zkreslení, aby se dosáhlo stabilních podmínek pro následující zkoušku emisí.

Emise lze měřit během stabilizačních cyklů za předpokladu, že se provede předem stanovený počet stabilizačních cyklů a měřicí systém byl spuštěn podle požadavků bodu 7.3.1.4. Rozsah stabilizace určí výrobce motoru ještě před zahájením stabilizace. Stabilizace se provádí následovně, přičemž specifické cykly pro stabilizaci jsou tytéž, jako cykly pro zkoušky emisí.

7.3.1.1.1   Stabilizace před provedením cyklu v neustáleném stavu (NRTC) se startem za studena

Motor se stabilizuje provedením alespoň jednoho cyklu NRTC se startem za tepla. Bezprostředně po dokončení každého stabilizačního cyklu se motor musí vypnut a musí se dodržet doba odstavení vozidla za tepla s vypnutým motorem. Okamžitě po dokončení posledního stabilizačního cyklu se motor musí vypnut a zahájí se jeho chlazení popsané v bodě 7.3.1.2.

7.3.1.1.2   Stabilizace před provedením cyklu NRTC se startem za tepla nebo cyklu LSI-NRTC

Tento bod popisuje stabilizaci, kterou je třeba provést, má-li se vzorek emisí odebírat při cyklu NRTC se startem za tepla bez provedení cyklu NRTC se startem za studena, nebo při cyklu LSI-NRTC. Motor se stabilizuje provedením alespoň jednoho cyklu NRTC se startem za tepla, nebo případně cyklu LSI-NRTC. Bezprostředně po dokončení každého stabilizačního cyklu se motor musí vypnut a další cyklus se zahájí co nejdříve poté. Doporučuje se, aby byl další stabilizační cyklus zahájen do 60 sekund po dokončení předcházejícího stabilizačního cyklu. V příslušných případech se po posledním stabilizačním cyklu zařadí odpovídající doba odstavení za tepla (NRTC se startem za tepla) nebo chlazení (LSI-NRTC) předtím, než je motor nastartován pro zkoušku emisí. Neuplatní-li se doba odstavení za tepla nebo chlazení, doporučuje se, aby byla zkouška emisí zahájena do 60 sekund po dokončení posledního stabilizačního cyklu.

7.3.1.1.3   Stabilizace pro cyklus NRSC s diskrétními režimy

U kategorií motorů jiných než NRS a NRSh se motor zahřeje a nechá v chodu, dokud se teploty motoru (chladicí voda a mazací olej) neustálí při 50 % otáček a 50 % točivého momentu v případě jakéhokoli zkušebního cyklu NRSC s diskrétními režimy jiného než typu D2, E2 nebo G, nebo při jmenovitých otáčkách motoru a při 50 % točivého momentu v případě jakéhokoli zkušebního cyklu NRSC s diskrétními režimy typu D2, E2 nebo G. U motoru, v jehož případě jsou k vygenerování zkušebních otáček použity MTS, se 50 % otáček vypočte podle bodu 5.2.5.1, ve všech ostatních případech se výpočet provede podle bodu 7.7.1.3. 50 % točivého momentu je definováno jako 50 % maximálního točivého momentu dosažitelného při těchto otáčkách. Se zkouškou emisí se začne, aniž by se motor zastavil.

U kategorií motorů NRS a NRSh se motor zahřeje podle doporučení výrobce a osvědčeného technického úsudku. Před zahájením odběru vzorků emisí musí motor běžet v režimu 1 příslušného zkušebního cyklu, dokud se neustálí teploty motoru. Se zkouškou emisí se začne, aniž by se motor zastavil.

7.3.1.1.4   Stabilizace pro cyklus RMC

Výrobce motoru zvolí buď stabilizační sled a), nebo b). Motor se stabilizuje podle zvoleného sledu.

a)

V závislosti na počtu zkušebních režimů se motor stabilizuje tím, že se provede alespoň druhá polovina cyklu RMC. Mezi jednotlivými cykly nesmí být motor vypnut. Bezprostředně po dokončení každého stabilizačního cyklu se co nejdříve zahájí další cyklus (včetně zkoušky emisí). Je-li to možné, doporučuje se, aby byl další cyklus zahájen do 60 sekund po dokončení posledního stabilizačního cyklu.

b)

Motor se zahřeje a nechá v chodu, dokud se teploty motoru (chladicí voda a mazací olej) neustálí při 50 % otáček a 50 % točivého momentu v případě jakéhokoli zkušebního cyklu s lineárními přechody mezi režimy (RMC) jiného než typu D2, E2 nebo G, nebo při jmenovitých otáčkách motoru a při 50 % točivého momentu v případě jakéhokoli zkušebního cyklu RMC typu D2, E2 nebo G. U motoru, v jehož případě jsou k vygenerování zkušebních otáček použity MTS, se 50 % otáček vypočte podle bodu 5.2.5.1 a ve všech ostatních případech se výpočet provede podle bodu 7.7.1.3. 50 % točivého momentu je definováno jako 50 % maximálního točivého momentu dosažitelného při těchto otáčkách.

7.3.1.1.5   Vychladnutí motoru (NRTC)

Lze použít přirozené nebo nucené chlazení. U nuceného chlazení se použije osvědčený technický úsudek k nastavení systémů tak, aby chladicí vzduch obtékal motor, aby studený olej proudil mazacím systémem motoru, aby se teplo z chladiva odvádělo chladicím systémem motoru a aby se odvádělo teplo ze systému k následnému zpracování výfukových plynů. V případě uměle vyvolaného vychladnutí u systému následného zpracování výfukových plynů se chladicí vzduch použije až poté, co systém následného zpracování výfukových plynů vychladl na teplotu nižší, než je jeho teplota pro aktivaci katalyzátoru. Není přípustný žádný způsob ochlazování, který by vedl k nereprezentativním emisím.

7.3.1.2.   Ověření kontaminace uhlovodíky

Existuje-li předpoklad, že uhlovodíky významně kontaminují měřicí systém výfukového plynu, je možné ověřit kontaminaci uhlovodíky nulovacím plynem a případné znečištění lze odstranit. Musí-li se zkontrolovat rozsah kontaminace a uhlovodíků v systému, je nutné tak učinit v průběhu 8 hodin předcházejících začátku každého zkušebního cyklu. Hodnoty se zaznamenají pro účely pozdější korekce. Před touto kontrolou se musí zkontrolovat těsnost systému a provést kalibrace analyzátoru FID.

7.3.1.3.   Příprava měřicího zařízení pro odběr vzorků

Před začátkem odběru vzorků emisí se učiní následující kroky:

a)	v průběhu 8 hodin předcházejících odběru emisí podle bodu 8.1.8.7 se přezkouší těsnost systému;

b)	pro odběr vzorků v dávkách se připojí čistá úložná média, jako jsou vyprázdněné vaky nebo filtry, u nichž byla změřena jejich hmotnost tara;

c)	spustí se všechny měřicí přístroje podle instrukcí výrobce přístrojů a osvědčeného technického úsudku;

d)	nastartují se ředicí systémy, odběrná čerpadla, chladicí ventilátory a systém pro shromažďování údajů;

e)	seřídí se průtoky vzorků na požadované úrovně, s použitím obtoků, je-li to žádoucí;

f)	výměníky tepla v systému odběru vzorků se předehřejí nebo předchladí, aby se nalézaly ve svých provozních rozsazích teplot pro zkoušku;

g)	vyhřívané nebo chlazené součásti, jako jsou odběrná potrubí, filtry, chladiče a čerpadla se stabilizují na své provozní teploty;

h)	systém k ředění toku výfukových plynů se uvede do činnosti nejméně 10 minut před začátkem sledu zkoušek;

i)	provede se kalibrace analyzátorů plynu a vynulují se kontinuální analyzátory podle postupu v následujícím bodě 7.3.1.4;

j)	všechna elektronická integrační zařízení se před začátkem každého intervalu zkoušky vynulují nebo znovu vynulují.

7.3.1.4.   Kalibrace analyzátorů plynů

Vyberou se vhodné pracovní rozsahy analyzátoru plynu. Jsou povoleny analyzátory emisí s automatickým nebo ručním přepínáním pracovních rozsahů. Během zkoušky používající zkušebních cyklů v neustáleném stavu (NRTC nebo LSI-NRTC) nebo cyklu RMC a během doby odběru plynných emisí na konci každého režimu v případě zkoušení v cyklu NRSC s diskrétními režimy nelze přepínat rozsah analyzátorů emisí. Rovněž nelze během zkušebního cyklu přepínat zesílení analogového provozního zesilovače (zesilovačů) analyzátoru.

Všechny kontinuální analyzátory se vynulují a kalibrují pro plný rozsah plyny podle mezinárodních norem, jež odpovídají specifikacím bodu 9.5.1. U analyzátorů FID se musí nastavit plný rozsah na bázi uhlíkového čísla jedna (C1).

7.3.1.5.   Přípravná stabilizace filtru částic a zjištění hmotnosti tara

Přípravná stabilizace filtru částic a zjištění hmotnosti tara se provede v souladu s bodem 8.2.3.

7.3.2.   Postupy po provedení zkoušky

Po ukončení odběru vzorků emisí se učiní následující kroky:

7.3.2.1.   Ověření proporcionálního odběru vzorků

U každé proporcionální dávky odebraných vzorků, jako je vzorek v jímacím vaku nebo vzorek částic, se ověří, že byl udržován proporcionální odběr podle bodu 8.2.1. U metody s jediným filtrem a zkušebního cyklu s diskrétním ustáleným stavem se provede výpočet efektivního váhového faktoru částic. Každý vzorek, který nesplňuje požadavky bodu 8.2.1, se považuje za neplatný.

7.3.2.2.   Stabilizace a vážení filtru částic po zkoušce

Použité filtry částic se musí umístit do zakrytých nebo utěsněných nádržek nebo se uzavřou držáky filtru, aby se odběrné filtry chránily proti kontaminaci z okolí. Tímto způsobem chráněné se zaplněné filtry musí vrátit do komory nebo místnosti, které jsou určeny ke stabilizaci filtrů částic. Následně se odběrné filtry částic stabilizují a zváží podle bodu 8.2.4 (zacházení s filtry částic po stabilizaci a kompletní postupy vážení).

7.3.2.3.   Analýza plynných vzorků odebraných dávkami

Co možno nejdříve se provedou následující úkony:

a)	všechny analyzátory plynu pro odběr dávkami se vynulují a kalibrují pro plný rozsah nejpozději 30 minut od ukončení zkušebního cyklu, nebo je-li to proveditelné, v průběhu doby odstavení, aby se ověřilo, že analyzátory plynu jsou stále stabilní;

b)	všechny konvenčně odebrané vzorky plynů se analyzují nejpozději do 30 minut od ukončení cyklu NRTC se startem za tepla nebo v průběhu doby odstavení;

c)	vzorky pozadí se analyzují do 60 minut od ukončení cyklu NRTC se startem za tepla.

7.3.2.4.   Ověření posunu

Po kvantifikaci výfukového plynu se tímto způsobem ověří posun:

a)

V případě analyzátorů plynu pracujících s dávkami nebo kontinuálně se po provedení stabilizace analyzátoru nulovacím plynem zaznamená střední hodnota analyzátoru. Stabilizace může zahrnovat čas nutný k vyčištění analyzátoru od jakéhokoli vzorku plynu a všechny doplňkové časy zohledňující odezvu analyzátoru;

b)	Po provedení stabilizace analyzátoru kalibračním plynem pro plný rozsah se zaznamená střední hodnota analyzátoru. Stabilizace může zahrnovat čas nutný k vyčištění analyzátoru od jakéhokoli vzorku plynu a všechny doplňkové časy zohledňující odezvu analyzátoru;

c)	Tyto údaje slouží k potvrzení správnosti a provedení korekce posunem, jak je popsáno v bodě 8.2.2.

7.4.   Zkušební cykly

Schvalovací zkouška EU se provádí pomocí vhodného cyklu NRSC a, v náležitých případech, NRTC nebo LSI-NRTC, podle specifikací v článku 23 a v příloze IV nařízení (EU) 2016/1628. Technické specifikace a vlastnosti cyklů NRSC, NRTC a LSI-NRTC jsou stanoveny v příloze XVII a metoda k určení nastavení zatížení a otáček pro tyto zkušební cykly v oddíle 5.2.

7.4.1.   Zkušební cykly v ustáleném stavu

Nesilniční zkušební cykly v ustáleném stavu (NRSC) jsou specifikovány v dodatcích 1 a 2 přílohy XVII jako seznam NRSC s diskrétními režimy (provozních bodů), v němž ke každému provoznímu bodu přísluší jedna hodnota otáček a jedna hodnota točivého momentu. V případě cyklu NRSC je při měření motor zahřátý a běží podle specifikací výrobce. Podle volby výrobce může být cyklus NRSC proveden jako NRSC s diskrétními režimy nebo jako cyklus RMC, jak je vysvětleno v bodech 7.4.1.1 a 7.4.1.2. Není nutné provádět zkoušku emisí podle bodů 7.4.1.1 a 7.4.1.2.

7.4.1.1.   NRSC s diskrétními režimy

NRSC s diskrétními režimy jsou cykly probíhající za tepla, během nichž se emise začínají měřit po nastartování motoru, jeho zahřátí a běhu, jak je specifikováno v bodě 7.8.1.2. Každý cyklus je tvořen několika režimy otáček a zatížení (s příslušnými váhovými faktory pro každý režim), které pokrývají typický provozní rozsah specifikované kategorie motorů.

7.4.1.2.   NRSC s lineárními přechody mezi režimy

RMC jsou cykly probíhající za tepla, během nichž se emise začínají měřit po nastartování motoru, jeho zahřátí a běhu, jak je specifikováno v bodě 7.8.2.1. Během cyklu RMC musí být motor soustavně regulován řídicí jednotkou zkušebního stavu. Plynné emise a emise částic se musí měřit a zachycovat kontinuálně v průběhu cyklu RMC, a to stejným způsobem jako při zkušebních cyklech v neustáleném stavu (NRTC nebo LSI-NRTC).

Cyklus RMC má sloužit jako metoda provedení zkoušky v ustáleném stavu způsobem napodobujícím provedení v neustáleném stavu. Každý cyklus RMC obsahuje řadu režimů v ustáleném stavu s lineárními přechody mezi nimi. Relativní celkový čas v každém režimu a jemu předcházející přechod odpovídá vážení cyklu NRSC s diskrétními režimy. Změna otáček a zatížení motoru z jednoho režimu k následujícímu musí být řízena, aby probíhala lineárně v době 20 ±1 s. Doba změny režimu tvoří část nového režimu (i u prvního režimu). V některých případech se režimy neprovádějí ve stejném pořadí jako cyklus NRSC s diskrétními režimy nebo se dělí, aby se předešlo extrémním změnám teploty.

7.4.2.   Zkušební cykly v neustáleném stavu (NRTC a LSI-NRTC)

Nesilniční cyklus v neustáleném stavu pro motory kategorie NRE (NRTC) a nesilniční cyklus v neustáleném stavu pro velkoobjemové zážehové motory kategorie NRS (LSI-NRTC) jsou specifikovány v dodatku 3 přílohy XVII jako po sekundách se měnící sled normalizovaných hodnot otáček a točivého momentu. Před zkouškou motoru na zkušebním stanovišti musí být normalizované hodnoty převedeny na ekvivalentní referenční hodnoty pro konkrétní zkoušený motor na základě specifických hodnot otáček a točivého momentu zjištěných z křivky mapování motoru. Tento převod se označuje jako denormalizace a zkušební cyklus takto vytvořený je referenční zkušební cyklus NRTC nebo LSI-NRTC motoru, který má být zkoušen (viz bod 7.7.2).

7.4.2.1.   Sled zkoušky pro NRTC

Plán normalizovaného cyklu NRTC na dynamometru je graficky znázorněn na obrázku 6.3.

Obrázek 6.3

Plán normalizovaného cyklu NRTC na dynamometru

Po dokončení stabilizace (viz bod 7.3.1.1.1) se cyklus NRTC provede dvakrát podle tohoto postupu:

a)

start za studena poté, co se motor a systémy následného zpracování výfukových plynů ochladily na teplotu místnosti po přirozeném ochladnutí motoru, nebo start za studena po nuceném ochlazení a poté, co se teploty motoru a chladiva, systémy následného zpracování výfukových plynů a všechna řídicí zařízení motoru stabilizovaly na teplotě mezi 293 K a 303 K (20 °C a 30 °C). Měření emisí se startem za studena začíná s nastartováním studeného motoru;

b)	odstavení za tepla začne bezprostředně po ukončení fáze se startem za studena. Motor se vypne a odstavením na dobu 20 minut ±1 minuta se připraví na provedení zkoušky se startem za tepla;

c)	zkouška se startem za tepla začne bezprostředně po fázi odstavení roztočením motoru. Analyzátory plynu se zapnou nejméně 10 s před koncem doby odstavení, aby se vyloučily špičky signálu zapnutí. Měření emisí začne souběžně se zahájením cyklu NRTC se startem za tepla, tj. včetně roztočení motoru.

Emise specifické pro brzdění (v g/kWh) se určí postupy uvedenými v tomto oddílu pro cyklus NRTC jak se startem za studena, tak za tepla. Složená hodnota vážených emisí se vypočítá vážením výsledků získaných při jízdě se startem za studena faktorem 0,10 a výsledků získaných při jízdě se startem za tepla faktorem 0,90, což je podrobně rozvedeno v příloze VII.

7.4.2.2.   Sled zkoušky pro LSI-NRTC

Po dokončení stabilizace (viz bod 7.3.1.1.2) se cyklus LSI-NRTC provede jednou jako jízda se startem za tepla podle tohoto postupu:

a)	motor se nastartuje a udržuje v chodu prvních 180 sekund zkušebního cyklu, poté pracuje při volnoběžných otáčkách bez zatížení po dobu 30 sekund. Při této zahřívací fázi se emise neměří.

b)	Po uplynutí 30sekundové fáze na volnoběh se zahájí měření emisí a motor provede od začátku celý zkušební cyklus (čas 0 sekund).

Emise specifické pro brzdění (v g/kWh) se určí postupy uvedenými v příloze VII.

Byl-li motor v chodu již před zkouškou, podle osvědčeného technického úsudku se nechá dostatečně vychladnout, aby změřené emise přesně představovaly emise při startu motoru za pokojové teploty. Pokud se například motor po nastartování za pokojové teploty za tři minuty zahřeje natolik, aby začal pracovat v uzavřeném okruhu a katalyzátor pracoval naplno, je třeba před zahájením další zkoušky motor vychladit jen minimálně.

S předchozím souhlasem technické zkušebny může zahřívací fáze motoru zahrnovat až 15 minut provozu během zkušebního cyklu.

7.5.   Obecný sled zkoušek

Pro změření emisí motoru je nutné provést tyto kroky:

a)	určit zkušební otáčky a zkušební zatížení motoru pro motor, který se má zkoušet, a to změřením maximálního točivého momentu (motory s konstantními otáčkami) nebo křivky maximálního točivého momentu (motory s proměnnými otáčkami) jako funkci otáček motoru;

b)	denormalizovat normalizované zkušební cykly točivým momentem (motory s konstantními otáčkami) nebo otáčkami a točivým momentem (motory s proměnnými otáčkami), které byly zjištěny podle předchozího bodu 7.5 písm. a);

c)	předem připravit motor, zařízení a měřicí přístroje pro nadcházející zkoušku emisí nebo sérii zkoušek (jízda se startem za studena a se startem za tepla);

d)	vykonat postupy před zkouškou, aby se ověřila správná činnost konkrétních zařízení a analyzátorů. Je nutné provést kalibraci všech analyzátorů. Musí se zaznamenat všechny údaje zjištěné před zkouškou;

e)	nastartovat na začátku zkušebního cyklu motor (NRTC) nebo jej ponechat v běhu (cykly v ustáleném stavu a LSI-NRTC) a souběžně nastartovat systémy pro odběr vzorků;

f)	měřit nebo zaznamenávat emise a ostatní požadované parametry v průběhu doby odběru vzorků (v případě NRTC, LSI-NRTC a RMC v průběhu celého zkušebního cyklu);

g)	provést postupy po zkoušce, aby se ověřila správná činnost konkrétních zařízení a analyzátorů;

h)	stabilizovat filtr (filtry) částic, zvážit je (hmotnost prázdného filtru), zaplnit, opět stabilizovat, opět zvážit (hmotnost naplněného filtru) a následně vyhodnotit vzorky v souladu s postupy před zkouškou (bod 7.3.1.5) a postupy po zkoušce (bod 7.3.2.2);

i)	vyhodnotit výsledky zkoušky emisí.

Obrázek 6.4 znázorňuje přehled postupů, které jsou nutné k vykonání zkušebních cyklů s měřením emisí motorů z výfuku pro nesilniční mobilní stroje.

Obrázek 6.4

Sled zkoušek

7.5.1.   Startování a opakované startování motoru

7.5.1.1.   Start motoru

Motor se nastartuje:

a)	v souladu s doporučením v pokynech pro uživatele sériovým startérem motoru nebo vzduchovým startovacím systémem, a to buď s přiměřeně nabitou baterií, s vhodným zdrojem energie nebo s vhodným zdrojem tlakového vzduchu; nebo

b)

dynamometrem k roztočení motoru, dokud se motor nenastartuje. V typickém případě roztáčením v rozmezí ±25 % typických otáček motoru při startování ve skutečném provozu, nebo lineárně vzrůstajícími otáčkami dynamometru od nuly do otáček, které jsou o 100 min– 1 nižší, než jsou dolní otáčky volnoběhu, avšak jen do okamžiku, kdy je motor nastartován.

Roztáčení se musí ukončit do 1 sekundy po nastartování motoru. Nenastartuje-li motor po 15 sekundách roztáčení, přeruší se roztáčení a určí se příčina selhání startu, kromě případu, kdy pokyny pro uživatele nebo příručka pro údržbu a opravy uvádí, že delší doba roztáčení je normální.

7.5.1.2.   Zastavení motoru

a)	pokud se motor kdykoli v průběhu provádění cyklu NRTC se startem za studena zastaví, je zkouška neplatná.

b)	pokud se motor kdykoli v průběhu provádění cyklu NRTC se startem za tepla zastaví, je zkouška neplatná. Motor se odstaví podle bodu 7.4.2.1 písm. b) a jízda se startem za tepla se zopakuje. V tomto případě se jízda se startem za studena nemusí opakovat;

c)	Jestliže se motor kdykoli v průběhu cyklu LSI-NRTC zastaví, je zkouška neplatná.

d)

Zastaví-li se motor kdykoliv během cyklu NRTC (s diskrétními nebo s lineárními přechody mezi režimy), je zkouška neplatná a musí se opakovat od postupu zahřátí motoru. V případě měření PM metodou více filtrů (jeden odběrný filtr pro každý pracovní režim) pokračuje zkouška stabilizací motoru v předchozím režimu, aby došlo ke stabilizaci teploty motoru a poté bylo zahájeno měření s režimem, při kterém se motor zastavil.

7.5.1.3   Provoz motoru

Operátorem muže být osoba (tj. ruční vstup), nebo regulátor (tj. automatický vstup), které mechanicky nebo elektronicky signalizují vstup, kterým se požaduje výstup motoru. Vstup se může uskutečnit pedálem nebo signálem akcelerátoru, pákou nebo signálem ovládání škrticí klapky, pákou nebo signálem ovládání dodávky paliva, pákou nebo signálem ovládání otáček, nebo nastavením nebo signálem regulátoru.

7.6.   Mapování motoru

Před zahájením mapování motoru se motor musí zahřát a na konci zahřívání musí být v provozu nejméně po 10 minut při maximálním výkonu, případně podle doporučení výrobce a osvědčeného technického úsudku, aby došlo ke stabilizaci teploty chladiva a mazacího oleje motoru. Po stabilizaci motoru se vytvoří mapa vlastností motoru.

Hodlá-li výrobce při monitorovacích zkouškách v provozu podle nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2017/655 o monitorování emisí motorů v provozu využít signálu točivého momentu vysílaného elektronickou řídicí jednotkou, u motorů disponujících touto funkcí, musí se během mapování motoru navíc provést ověření stanovené v dodatku 3.

S výjimkou motorů s konstantními otáčkami se mapování motoru provádí se zcela otevřenou pákou přípusti paliva nebo s regulátorem, který používá diskrétní otáčky ve vzestupném pořadí. Minimální a maximální mapovací otáčky jsou definovány takto:

Minimální otáčky pro mapování	=	volnoběžné otáčky za tepla
Maximální otáčky pro mapování	=	n hi × 1,02 nebo otáčky, při kterých maximální točivý moment klesne na nulu, podle toho, které z nich jsou nižší,

kde:

n hi jsou vysoké otáčky podle definice v čl. 2 odst. 12.

Nejsou-li nejvyšší otáčky bezpečné nebo reprezentativní (např. u motorů bez regulátoru), použije se k mapování až do maximálních bezpečných otáček nebo reprezentativního maxima osvědčený technický úsudek.

7.6.1.   Mapování motoru pro cyklus NRSC s proměnnými otáčkami

V případě mapování motoru pro cyklus NRSC s proměnnými otáčkami (pouze pro motory, s nimiž se nemusí provádět cyklus NRTC nebo LSI-NRTC) se k výběru dostatečného počtu rovnoměrně rozložených bodů nastavení použije osvědčený technický úsudek. V každém bodě nastavení se otáčky stabilizují a točivý moment se nechá stabilizovat nejméně po dobu 15 sekund. U každého bodu nastavení se zaznamenají střední otáčky a točivý moment. Střední otáčky a točivý moment se doporučuje vypočíst z údajů zaznamenaných během posledních 4 až 6 sekund. V případě potřeby se k určení zkušebních otáček a točivých momentů u cyklu NRSC použije lineární interpolace. Mají-li být motory podrobeny rovněž cyklu NRTC nebo LSI-NRTC, pak se k určení otáček a točivých momentů u zkoušky v ustáleném stavu použije mapovací křivka motoru NRTC.

Výrobce se může rozhodnout, že mapování motoru případně provede postupem podle bodu 7.6.2.

7.6.2.   Mapování motoru pro cyklus NRTC a LSI-NRTC

Mapování motoru se provádí podle následujícího postupu:

a)

motor se odlehčí a běží při volnoběžných otáčkách; i) v případě motorů s regulátorem dolních otáček se požadavek operátora nastaví na minimum, dynamometr nebo jiné zatěžovací zařízení se použije k dosažení hodnoty nula točivého momentu na základním výstupním hřídeli motoru a motoru se se musí umožnit regulovat otáčky. Tyto volnoběžné otáčky zahřátého motoru se změří, ii) v případě motorů bez regulátoru dolních otáček se dynamometr nastaví k dosažení hodnoty nula točivého momentu na základním výstupním hřídeli motoru, a požadavek operátora se nastaví tak, aby reguloval otáčky na jejich nejnižší možnou hodnotu udávanou výrobcem při minimálním zatížení (rovněž známy jako volnoběžné otáčky zahřátého motoru udávané výrobcem), iii) volnoběžný točivý moment udávaný výrobcem se může použít pro všechny motory s proměnnými otáčkami (s regulátorem dolních otáček či bez něj), je-li pro skutečný provoz reprezentativní točivý moment nenulové hodnoty při volnoběhu;

b)

požadavek operátora se nastaví na maximum a otáčky motoru se nařídí, aby byly mezi volnoběžnými otáčkami zahřátého motoru a 95 % jejich hodnoty. V případě motorů s referenčními zkušebními cykly, u nichž jsou nejnižší otáčky vyšší než volnoběžné otáčky zahřátého motoru, může být mapování zahájeno při hodnotě mezi nejnižšími referenčními otáčkami a 95 % hodnoty nejnižších referenčních otáček;

c)

otáčky motoru se zvyšují při střední rychlostí 8 ± 1 min– 1/s nebo se motor mapuje plynulým zvyšováním otáček při konstantní rychlosti tak, aby proběh od minimálních do maximálních mapovacích otáček byl 4 až 6 minut. Rozsah mapovacích otáček musí počínat mezi volnoběžnými otáčkami zahřátého motoru a 95 % jejich hodnoty a končit nejvyššími otáčkami nad hodnotou otáček maximálního výkonu, při nichž má výkon hodnotu méně než 70 % maximálního výkonu. Nejsou-li tyto nejvyšší otáčky bezpečné nebo reprezentativní (např. u motorů bez regulátoru), použije se k mapování až do maximálních bezpečných otáček nebo reprezentativního maxima osvědčený technický úsudek. Body otáček motoru a točivého momentu se zaznamenávají s frekvencí alespoň 1 Hz;

d)

má-li výrobce za to, že výše uvedená metoda mapování není pro určitý motor bezpečná nebo mu neodpovídá, mohou být použity alternativní metody mapování. Tyto alternativní metody musí splňovat záměr vymezených mapovacích postupů k určení maximálního točivého momentu dosažitelného při všech otáčkách motoru, kterých je dosaženo v průběhu zkušebních cyklů. Odchylky od metod mapování uvedených v tomto oddíle musí být z důvodů spolehlivosti nebo reprezentativnosti schváleny schvalovacím orgánem zároveň se zdůvodněním jejich použití. V případě regulovaných motorů nebo u motorů přeplňovaných turbodmychadlem se však v žádném případě nesmí pro křivku točivého momentu použít sestupné změny otáček motoru;

e)

motor není nutné mapovat před každým jednotlivým zkušebním cyklem. Motor je nutné znovu zmapovat, pokud: i) podle osvědčeného technického úsudku uplynula neúměrně dlouhá doba od posledního mapování, nebo ii) byly na motoru vykonány mechanické změny nebo následná kalibrování, které mohou mít vliv na výkon motoru, nebo iii) atmosférický tlak v blízkosti sání vzduchu do motoru není v rozmezí ±5 kPa od hodnoty v době posledního mapování motoru.

7.6.3.   Mapování motorů s konstantními otáčkami pro cyklus NRSC

Motor může být provozován se sériovým regulátorem konstantních otáček nebo lze pomocí regulace otáček motoru systémem regulace pracujícím podle požadavku operátora simulovat regulátor konstantních otáček. Musí se použít buď izochronní regulátor, nebo případně regulátor nastavený na trvalou odchylku otáček.

7.6.3.1.   Kontrola jmenovitého výkonu u motorů zkoušených v cyklu D2 nebo E2

Provede se tato kontrola:

a)	s regulátorem nebo se simulovaným regulátorem řídícím otáčky podle požadavku operátora se motor při jmenovitých otáčkách a jmenovitém výkonu provozuje po dobu, která je nutná k dosažení stabilního chodu;

b)

točivý moment se zvyšuje do okamžiku, kdy motor přestane být schopen udržovat regulované otáčky. Výkon dosažený v tomto bodě se zaznamená. V závislosti na vlastnostech regulátoru se před provedením této kontroly výrobce dohodne s technickou zkušebnou, která kontrolu provádí, na metodě, jejíž pomocí bude možné s jistotou určit, kdy se uvedeného bodu dosáhlo. Výkon zaznamenaný v písmenu b) nesmí překročit jmenovitý výkon podle definice v čl. 3 odst. 25 nařízení (EU) 2016/1628 o více než 12,5 %. Byla-li tato hodnota překročena, musí výrobce upravit deklarovaný jmenovitý výkon.

Jestliže konkrétní motor nemůže být této kontrole podroben, neboť hrozí poškození motoru nebo dynamometru, musí výrobce schvalovacímu orgánu předložit solidní důkazy o tom, že maximální výkon nepřekračuje jmenovitý výkon o více než 12,5 %.

7.6.3.2.   Postup mapování pro cyklus NRSC s konstantními otáčkami

a)	s regulátorem nebo se simulovaným regulátorem řídícím otáčky podle požadavku operátora se motor provozuje bez zatížení při regulovaných otáčkách (a to při horních otáčkách, nikoli dolních volnoběžných otáčkách) po dobu nejméně 15 sekund, ledaže konkrétní motor není tohoto úkonu schopen;

b)

ke zvyšování točivého momentu konstantní rychlostí se použije dynamometr. Mapování je nutné provést tak, aby průběh od otáček regulovaných pro stav bez zatížení k točivému momentu odpovídajícímu jmenovitému výkonu u motorů zkoušených podle cyklu D2 nebo E2 nebo maximálnímu točivému momentu v případě jiných zkušebních cyklů s konstantními otáčkami trval alespoň 2 minuty. Během mapování motoru se skutečné otáčky a točivý moment zaznamenávají s frekvencí nejméně 1 Hz;

c)	V případě motoru s konstantními otáčkami s regulátorem, který umožňuje nastavení alternativních otáček, se motor zkouší při každém použitelném nastavení konstantních otáček.

V případě motorů s konstantními otáčkami se při použití jiných metod k záznamu točivého momentu a výkonu při stanovených provozních otáčkách postupuje podle osvědčeného technického úsudku a ve shodě se schvalovacím orgánem.

U motorů zkoušených podle jiných cyklů než D2 nebo E2, kdy jsou k dispozici naměřené i deklarované hodnoty maximálního točivého momentu, lze místo naměřené hodnoty použít hodnotu deklarovanou, jestliže je v rozmezí 95 až 100 % naměřené hodnoty.

7.7.   Generování zkušebního cyklu

7.7.1.   Generování cyklu NRSC

Ustanovení tohoto bodu se použijí k vygenerování otáček a zatížení motoru, s nimiž musí motor pracovat při zkouškách v ustáleném stavu s cyklem NRSC s diskrétními režimy nebo cyklem RMC.

7.7.1.1.   Generování zkušebních otáček u cyklu NRSC pro motory zkoušené jak podle cyklu NRSC, tak i podle cyklu NRTC nebo LSI-NRTC

U motorů, které se kromě cyklu NRSC zkouší i podle cyklu NRTC nebo LSI-NRTC, se jako 100 % otáček musí použít maximální zkušební otáčky uvedené v bodě 5.2.5.1, a to jak pro zkoušky v neustáleném, tak ustáleném stavu.

Při určování mezilehlých otáček podle bodu 5.2.5.4 se namísto jmenovitých otáček použijí maximální zkušební otáčky.

Volnoběžné otáčky se určí podle bodu 5.2.5.5.

7.7.1.2.   Generování zkušebních otáček u cyklu NRSC pro motory zkoušené pouze podle cyklu NRSC

U motorů, které se nezkouší ve zkušebním cyklu v neustáleném stavu (NRTC nebo LSI-NRTC), se jako 100 % otáčky použijí jmenovité otáčky uvedené v bodě 5.2.5.3.

K určení volnoběžných otáček podle bodu 5.2.5.4 se použijí jmenovité otáčky. Jsou-li pro cyklus NRSC stanoveny dodatečné otáčky vyjádřené procentuálně, vypočítají se jako procento jmenovitých otáček.

Volnoběžné otáčky se určí podle bodu 5.2.5.5.

Po předchozím souhlasu technické zkušebny se k vygenerování zkušebních otáček pro účely tohoto bodu mohou místo jmenovitých použít maximální zkušební otáčky.

7.7.1.3.   Generování zátěže pro každý zkušební režim cyklu NRSC

Procento zatížení se pro každý zkušební režim zvoleného zkušebního cyklu vybere z příslušné tabulky pro cyklus NRSC v dodatku 1 nebo 2 přílohy XVII. V závislosti na zkušebním cyklu je procentuální zatížení v těchto tabulkách vyjádřeno jako výkon nebo točivý moment podle bodu 5.2.6 a v poznámkách pod čarou u každé tabulky.

Hodnotu 100 % při daných zkušebních otáčkách představuje naměřená nebo deklarovaná hodnota převzatá z mapovací křivky vygenerované podle bodu 7.6.1, 7.6.2, případně 7.6.3, vyjádřená jako výkon (kW).

Seřízení motoru pro každý zkušební režim se vypočítá z rovnice (6-14):

(6-14)

kde:

S	je seřízení dynamometru (kW)
P max	je maximální zjištěný nebo deklarovaný výkon při zkušebních otáčkách a za zkušebních podmínek (podle údajů výrobce) v kW
P AUX	je deklarovaný celkový příkon pomocných zařízení podle definice v rovnici (6-8) (viz bod 6.3.5) při specifikovaných zkušebních otáčkách v kW
L	je procento točivého momentu

Minimální točivý moment zahřátého motoru, reprezentativní pro skutečný provoz, může být deklarován výrobcem a použit pro jakýkoliv zátěžový bod, který by se jinak nacházel pod touto hodnotou, jestliže typ motoru běžně pod touto minimální hodnotou točivého momentu nepracuje, například tehdy, je-li motor připojen k nesilničnímu mobilnímu stroji, který nepracuje pod určitou minimální hodnotou točivého momentu.

U cyklů E2 nebo D2 uvede výrobce jmenovitý výkon, který se při generování zkušebního cyklu použije jako 100 % výkonu.

7.7.2.   Generování otáček a zatížení pro každý ze zkušebních bodů v případě NRTC a LSI-NRTC (denormalizace)

Ustanovení tohoto bodu se použijí k vygenerování odpovídajících otáček a zatížení motoru, s nimiž musí motor pracovat při zkouškách NRTC a LSI-NRTC. Příslušné zkušební cykly v normalizovaném formátu jsou vymezeny v dodatku 3 přílohy XVII. Normalizovaný zkušební cyklus je tvořen sledem dvojic hodnot otáček a procenta točivého momentu.

Normalizované hodnoty otáček a točivého momentu se převedou podle následujících pravidel:

a)	normalizované otáčky se podle bodu 7.7.2.2 převedou do sledu referenčních otáček n ref;

b)	normalizovaný točivý moment je vyjádřen jako procento zmapovaného točivého momentu podle křivky vygenerované podle bodu 7.6.2 při odpovídajících referenčních otáčkách. Tyto normalizované hodnoty se podle bodu 7.7.2.3 převedou do sledu referenčního točivého momentu T ref;

c)	hodnoty referenčních otáček a referenčního točivého momentu v soudržných jednotkách se vynásobí k výpočtu hodnot referenčního výkonu.

7.7.2.1.   Vyhrazeno

7.7.2.2.   Denormalizace otáček motoru

Otáčky motoru se převedou z normalizovaných hodnot pomocí rovnice (6-15):

(6-15)

kde:

n ref	jsou referenční otáčky
MTS	jsou maximální zkušební otáčky
n idle	jsou volnoběžné otáčky
%speed	je hodnota normalizovaných otáček pro NRTC nebo LSI-NRTC převzatá z dodatku 3 přílohy XVII.

7.7.2.3.   Denormalizace točivého momentu motoru

Hodnoty točivého momentu v plánu průběhu zkoušky s motorem na dynamometru v dodatku 3 přílohy XVII jsou normalizované podle maximálního točivého momentu při příslušných otáčkách. Hodnoty točivého momentu referenčního cyklu se musí pomocí rovnice (6-16) převést z normalizovaného stavu s využitím mapovací křivky určené podle bodu 7.6.2:

(6-16)

pro příslušné referenční otáčky určené podle bodu 7.7.2.2,

kde:

T ref	je referenční točivý moment při příslušných referenčních otáčkách
max.torque	je maximální točivý moment při příslušných zkušebních otáčkách získaný z mapování motoru provedeného podle bodu 7.6.2 a v případě potřeby upravený podle bodu 7.7.2.3.1.
%torque	je hodnota normalizovaného točivého momentu pro NRTC nebo LSI-NRTC převzatá z dodatku 3 přílohy XVII.

a)   Deklarovaný minimální točivý moment

Minimální točivý moment, reprezentativní pro skutečný provoz, může být deklarován výrobcem. Typicky např. je-li motor připojen k nesilničnímu mobilnímu stroji, který nepracuje pod určitou minimální hodnotou točivého momentu, může být tento točivý moment deklarován a použit pro jakýkoliv zátěžový bod, který by jinak byl pod touto hodnotou.

b)   Úprava točivého momentu motoru v důsledku pomocných zařízení namontovaných pro zkoušku emisí

Jsou-li namontována pomocná zařízení podle dodatku 2, neprovádí se žádná úprava maximálního točivého momentu při příslušných zkušebních otáčkách získaného z mapování motoru provedeného podle bodu 7.6.2.

V případech, kdy podle bodů 6.3.2 nebo 6.3.3 nejsou namontována pomocná zařízení, která ke zkoušce namontována být měla, nebo jsou naopak namontována pomocná zařízení, která měla být při zkoušce odmontována, se hodnota T max upraví pomocí rovnice (6-17).

T max = T map – T AUX

(6-17)

přičemž:

TAUX = Tr – Tf

(6-18)

kde:

T map	je neupravený maximální točivý moment při příslušných zkušebních otáčkách získaný z mapování motoru provedeného podle bodu 7.6.2
T f	je točivý moment požadovaný k pohonu pomocných zařízení, která měla být namontována, avšak ke zkoušce namontována nebyla
T r	je točivý moment požadovaný k pohonu pomocných zařízení, která měla být odmontována, při zkoušce však byla namontována

7.7.2.4.   Příklad postupu denormalizace

Jako příklad se denormalizují tyto zkušební body:

% speed = 43 %

% torque = 82 %

Pokud jsou dány hodnoty:

MTS = 2 200 min– 1

n idle = 600 min– 1

z toho vyplývá

Při maximálním točivém momentu 700 Nm zjištěném z mapovací křivky při otáčkách 1 288 min– 1.

7.8.   Postup konkrétních zkušebních cyklů

7.8.1.   Sled zkoušky emisí pro cyklus NRSC s diskrétními režimy

7.8.1.1.   Zahřátí motoru pro cyklus NRSC v ustáleném stavu s diskrétními režimy NRSC

Provede se postup před zkouškou podle bodu 7.3.1, včetně kalibrace analyzátoru. Motor se zahřeje pomocí stabilizace podle bodu 7.3.1.1.3. Měření ve zkušebním cyklu začíná bezprostředně od tohoto bodu stabilizace motoru.

7.8.1.2.   Provedení cyklu NRSC s diskrétními režimy

a)	Zkouška musí být provedena v pořadí čísel režimů, jak je stanoveno výše pro zkušební cyklus (viz dodatek 1 přílohy XVII).

b)

Každý režim trvá nejméně 10 minut, s výjimkou zkoušení zážehových motorů v cyklech G1, G2 nebo G3, kdy každý režim trvá nejméně 3 minuty. V každém režimu se motor stabilizuje po dobu nejméně 5 minut a emise se odebírají po dobu 1 až 3 minut v případě plynných emisí a, je-li stanovena mezní hodnota, počtu částic na konci každého režimu, s výjimkou zkoušení zážehových motorů v cyklech G1, G2 nebo G3, kdy se emise odebírají alespoň během posledních 2 minut příslušného zkušebního režimu. V zájmu větší přesnosti odběru vzorků lze dobu odběru vzorků částic prodloužit. Doba zkušebních režimů se musí zaznamenat a uvést v protokolu.

c)

Odběr vzorků částic lze provádět metodou jediného filtru nebo metodou více filtrů. Protože výsledky těchto metod se mohou poněkud lišit, uvede se spolu s výsledky i použitá metoda. Při metodě jediného filtru se musí při odběru vzorků vzít v úvahu váhové faktory pro jednotlivé režimy uvedené v postupu zkušebního cyklu a skutečný průtok výfukového plynu tím, že se odpovídajícím způsobem seřídí průtok vzorku nebo doba odběru. Je nutné, aby efektivní váhový faktor odběru vzorku částic byl v rozmezí ±0,005 od váhového faktoru příslušného režimu; Odběr se musí provést v každém režimu co nejpozději. U metody jediného filtru se ukončení odběru vzorku částic musí časově shodovat v rozmezí ±5 sekund s ukončením měření plynných emisí. Odběr vzorků trvá v každém režimu při metodě jediného filtru nejméně 20 sekund a při metodě více filtrů nejméně 60 sekund. U systémů bez obtoku trvá odběr vzorků u každého režimu při metodě jediného filtru i metodě více filtrů nejméně 60 sekund.

d)	Otáčky a zatížení motoru, teplota nasávaného vzduchu, průtok paliva a případně průtok vzduchu nebo výfukového plynu se měří v každém režimu ve stejném časovém intervalu, v němž se měří koncentrace plynných složek. Zaznamenají se všechny další údaje nutné pro výpočty.

e)

Pokud se motor zastaví nebo je přerušen odběr vzorku emisí kdykoliv po začátku odběru vzorků emisí pro cyklus NRSC s diskrétními režimy a metodu jediného filtru, je zkouška neplatná a musí se opakovat, a to od zahřátí motoru. V případě měření PM metodou více filtrů (jeden odběrný filtr pro každý pracovní režim) pokračuje zkouška stabilizací motoru v předchozím režimu, aby došlo ke stabilizaci teploty motoru a poté bylo zahájeno měření s režimem, při kterém se motor zastavil.

f)	Provede se postup po zkoušce podle bodu 7.3.2.

7.8.1.3.   Kritéria potvrzení platnosti

Po počáteční přechodné periodě v průběhu každého režimu zkušebního cyklu s ustálenými stavy se naměřené otáčky nesmí odchylovat od referenčních otáček o ± 1 % jmenovitých otáček nebo ± 3 min– 1, podle toho, která hodnota je větší, s výjimkou volnoběžných otáček, u nichž se musí dodržet dovolené odchylky udané výrobcem. Naměřený točivý moment se nesmí odchýlit od referenčního točivého momentu o více než ± 2 % maximálního točivého momentu při zkušebních otáčkách.

7.8.2.   Sled zkoušky emisí pro cyklus RMC

7.8.2.1.   Zahřátí motoru

Provede se postup před zkouškou podle bodu 7.3.1, včetně kalibrace analyzátoru. Motor se zahřeje stabilizací podle bodu 7.3.1.1.4. Bezprostředně poté, co se motor takto stabilizoval, přecházejí otáčky a točivý moment lineárním přechodem v trvání 20 ±1 sekunda do prvního režimu zkoušky, pokud již nejsou jejich hodnoty na první režim zkoušky nastaveny. V rozmezí 5 až 10 sekund od ukončení přechodu musí být zahájeno měření ve zkušebním cyklu.

7.8.2.2.   Provedení cyklu RMC

Zkouška musí být provedena v pořadí čísel režimů, jak je pro zkušební cyklus stanoveno výše (viz dodatek 2 přílohy XVII). Není-li pro daný cyklus NRSC k dispozici žádný cyklus RMC, použije se postup pro cyklus NRSC s diskrétními režimy podle bodu 7.8.1.

V každém režimu je motor v provozu po předepsanou dobu. Přechod z jednoho režimu do následujícího je lineární za dobu 20 ±1 sekunda, s dovolenými odchylkami podle bodu 7.8.2.4.

V případě cyklu RMC se generují hodnoty referenčních otáček a točivého momentu s minimální frekvencí 1 Hz a tento sled bodů se použije k provedení cyklu. Během přechodu mezi režimy se denormalizované referenční hodnoty otáček a točivého momentu lineárně mění, a tím generují referenční body. Normalizované referenční hodnoty točivého momentu se nesmí měnit lineárně mezi režimy a poté denormalizovat. Pokud přechod otáček a točivého momentu prochází bodem nad křivkou točivého momentu motoru, pokračuje se k dosažení referenčních hodnot točivých momentů, přičemž je přípustné, aby požadavek operátora dosáhl maxima.

Během celého cyklu RMC (během každého režimu i během přechodů mezi režimy) se měří koncentrace každé plynné znečišťující látky a odebírají se vzorky částic PM a PN, je-li pro ně stanovena mezní hodnota. Plynné znečišťující látky lze měřit v surovém či ve zředěném stavu a zaznamenávat kontinuálním způsobem; jsou-li ve zředěném stavu, lze je odebírat do jímacího vaku. Vzorek částic se zředí stabilizovaným a čistým vzduchem. V průběhu celého postupu zkoušky se odebere jeden vzorek a v případě částic se zachytí jedním vhodným filtrem pro odběr částic.

K provedení výpočtu emisí specifických pro brzdění se vypočte skutečná práce cyklu integrováním skutečného výkonu motoru během celého cyklu.

7.8.2.3.   Sled zkoušek emisí

a)	provedení RMC, odběr vzorků výfukového plynu, záznam údajů a integrace naměřených hodnot se musí zahájit souběžně;

b)	otáčky a točivý moment jsou regulovány do prvního režimu zkušebního cyklu;

c)	pokud se motor kdykoli v průběhu provádění RMC zastaví, je zkouška neplatná. Musí se provést nová stabilizace motoru a zkouška znovu opakovat;

d)

na konci RMC pokračuje odběr vzorků, s výjimkou odběru vzorku částic, a všechny systémy jsou v provozu, aby se poskytl čas na odezvu systému. Následně se veškerý odběr vzorků a záznamů zastaví, včetně záznamu vzorků pozadí. Pak se zastaví všechna integrační zařízení a v záznamu údajů se vyznačí konec zkušebního cyklu;

e)	Provede se postup po zkoušce podle bodu 7.3.2.

7.8.2.4.   Kritéria potvrzení platnosti

Správnost zkoušek RMC musí být potvrzena regresní analýzou, jak je popsáno v bodech 7.8.3.3 a 7.8.3.5. Dovolené odchylky RMC obsahuje následující tabulka 6.1. Je třeba si uvědomit, že mezní odchylky pro RMC se liší od mezních odchylek pro NRTC v tabulce 6.2. Při zkoušení motorů s netto výkonem vyšším než 560 kW lze použít dovolené odchylky regresní přímky z tabulky 6.2 a vypustit body podle tabulky 6.3.

Tabulka 6.1

Dovolené odchylky regresní přímky pro RMC

	Otáčky	Točivý moment	Výkon
Směrodatná chyba odhadu (SEE) y v závislosti na x	nejvýše 1 % jmenovitých otáček	nejvýše 2 % maximálního točivého momentu motoru	nejvýše 2 % maximálního výkonu motoru
Sklon regresní přímky, a 1	0,99 – 1,01	0,98 – 1,02	0,98 – 1,02
Koeficient určení, r 2	nejméně 0,990	nejméně 0,950	nejméně 0,950
pořadnice regresní přímky s osou y, a 0	±1 % jmenovitých otáček	±20 Nm nebo ±2 % max. točivého momentu, podle toho, která hodnota je větší	±4 kW nebo 2 % max. výkonu, podle toho, která hodnota je větší

Pokud se zkouška RMC neprovádí na zkušebním stavu určeném pro zkoušky s přechodnými stavy, ale na zařízení, které nedává po sekundách měnící se hodnoty otáček a točivého momentu, použijí se tato kritéria ověření správnosti.

Požadavky na dovolené odchylky otáček a točivého momentu pro každý režim uvádí bod 7.8.1.3. V případě lineárních přechodů otáček a točivého momentu mezi režimy v trvání 20 sekund u zkoušky RMC s ustálenými stavy (bod 7.4.1.2) se pro přechod otáček a zatížení použijí tyto mezní odchylky.

(a)	otáčky se musí udržovat lineární v rozmezí ±2 % jmenovitých otáček;

(b)	točivý moment se musí udržovat lineární v rozmezí ±5 % maximálního točivého momentu při jmenovitých otáčkách.

7.8.3.   Zkušební cykly v neustáleném stavu (NRTC a LSI-NRTC)

Cykly NRTC a LSI-NRTC se provádí sekvenčním vykonáváním příkazů pro referenční otáčky a točivé momenty. Příkazy pro otáčky a točivé momenty se vydávají s frekvencí nejméně 5 Hz. Jelikož má referenční zkušební cyklus specifikaci pro frekvenci 1 Hz, mezilehlé hodnoty mezi příkazy pro otáčky a točivé momenty se lineárně interpolují z hodnot referenčního točivého momentu generovaných z generování cyklu.

Nízké hodnoty denormalizovaných otáček v blízkosti volnoběžných otáček zahřátého motoru mohou způsobit aktivaci regulátoru dolních volnoběžných otáček a překročení hodnot referenčního točivého momentu, přestože požadavkem operátora je minimum. V těchto případech se doporučuje ovládat dynamometr tak, aby prioritně sledoval referenční točivý moment místo referenčních otáček a regulaci otáček ponechal na motoru.

V případě startu za studena mohou motory používat zařízení zvyšující volnoběžné otáčky za účelem rychlého zahřátí motoru a systém následného zpracování výfukových plynů. Za těchto podmínek velmi nízké normalizované otáčky generují referenční otáčky, které jsou pod těmito zvýšenými volnoběžnými otáčkami. V těchto případech se doporučuje ovládat dynamometr tak, aby prioritně sledoval referenční točivý moment místo referenčních otáček a, když je požadavek operátora minimum, regulaci otáček ponechal na motoru.

Během zkoušky emisí se referenční otáčky a točivé momenty a naměřené otáčky a točivé momenty zaznamenávají s minimální frekvencí 1 Hz, přednostně však s frekvencí 5 Hz či dokonce 10 Hz. Tato vyšší frekvence záznamu je důležitá, neboť pomáhá minimalizovat zkreslení způsobené časovou prodlevou mezi referenčními a naměřenými hodnotami otáček a točivého momentu.

Referenční a naměřené otáčky a točivé momenty lze zaznamenávat v nižších frekvencích (dokonce 1 Hz), pokud se zaznamenávají průměrné hodnoty v časovém intervalu mezi zaznamenávanými hodnotami. Průměrné hodnoty se vypočítají z naměřených hodnot aktualizovaných s frekvencí nejméně 5 Hz. Tyto zaznamenané hodnoty slouží k výpočtu statistických údajů k ověření správnosti cyklu a celkem vykonané práce.

7.8.3.1.   Provedení zkoušky NRTC

Provedou se postupy před zkouškou podle bodu 7.3.1, včetně stabilizace, vychladnutí a kalibrace analyzátoru.

Zkouška začne takto:

Sled zkoušky je v případě NRTC se startem za studena zahájen bezprostředně po nastartování motoru ochlazeného podle bodu 7.3.1.2, nebo v případě NRTC se startem za tepla je zahájen ze stavu odstavení za tepla. Provede se sled podle bodu 7.4.2.1.

Záznam údajů, odběr vzorků výfukového plynu a integrace naměřených hodnot se zahájí souběžně s nastartováním motoru. Zkušební cyklus se zahájí při nastartování motoru a provede se podle harmonogramu v dodatku 3 přílohy XVII.

Na konci cyklu pokračuje odběr vzorků a všechny systémy jsou v provozu za účelem poskytnutí času na odezvu systému. Následně se veškerý odběr vzorků a záznamů zastaví, včetně záznamu vzorků pozadí. Pak se zastaví všechna integrační zařízení a v záznamu údajů se vyznačí konec zkušebního cyklu.

Provedou se postupy po zkoušce podle bodu 7.3.2.

7.8.3.2.   Provedení zkoušky LSI-NRTC

Provedou se postupy před zkouškou podle bodu 7.3.1, včetně stabilizace a kalibrace analyzátoru.

Zkouška začne takto:

Zkouška se zahájí ve sledu uvedeném v bodě 7.4.2.2.

Se záznamem údajů, odběrem vzorků výfukového plynu a integrací naměřených hodnot se začne souběžně se zahájením cyklu LSI-NRTC na konci 30sekundové fáze na volnoběh uvedené v bodě 7.4.2.2 písm. b). Zkušební cyklus se provede podle harmonogramu v dodatku 3 přílohy XVII.

Na konci cyklu pokračuje odběr vzorků a všechny systémy jsou v provozu za účelem poskytnutí času na odezvu systému. Následně se veškerý odběr vzorků a záznamů zastaví, včetně záznamu vzorků pozadí. Pak se zastaví všechna integrační zařízení a v záznamu údajů se vyznačí konec zkušebního cyklu.

Provedou se postupy po zkoušce podle bodu 7.3.2.

7.8.3.3.   Kritéria ověření platnosti u zkušebních cyklů v neustáleném stavu (NRTC a LSI-NRTC)

Aby se ověřila platnost zkoušky, na referenční a naměřené hodnoty otáček, točivého momentu, výkonu a celkem vykonané práce se použijí kritéria ověření platnosti cyklu uvedená v tomto bodě.

7.8.3.4.   Výpočet práce vykonané v cyklu

Před vypočtením práce vykonané v cyklu se vypustí všechny hodnoty otáček a točivého momentu zaznamenané během startování motoru. Body se zápornými hodnotami točivého momentu se musí započítat jako nulová práce. Skutečná práce v cyklu W act (kWh) se vypočte z naměřených otáček motoru a hodnot točivého momentu. Práce v referenčním cyklu W ref (kWh) se vypočte z referenčních otáček motoru a hodnot točivého momentu. Skutečná práce v cyklu W act slouží k porovnání s prací v referenčním cyklu W ref a k výpočtu emisí specifických pro brzdění (viz bod 7.2).

W act musí být mezi 85 % a 105 % hodnoty W ref.

7.8.3.5.   Statistické ověření (viz dodatek 2 přílohy VII)

U otáček, točivého momentu a výkonu se provede lineární regrese vztahu mezi referenčními a naměřenými hodnotami.

K minimalizování zkreslujícího účinku časové prodlevy mezi hodnotami referenčního cyklu a naměřenými hodnotami se může celý sled zpětnovazebních signálů naměřených otáček a točivého momentu časově posunout před sled referenčních otáček a točivého momentu nebo za něj. Při posunu signálů naměřených hodnot se posunou otáčky a točivý moment ve stejném rozsahu a ve stejném směru.

Použije se metoda nejmenších čtverců s nejvhodnější rovnicí, která má tvar stanovený rovnicí (6-19):

y= a 1 x + a 0

(6-19)

kde:

y	je naměřená hodnota otáček (min– 1), točivého momentu (Nm) nebo výkonu (kW)
a 1	je sklon regresní přímky
x	je referenční hodnota otáček (min– 1), točivého momentu (Nm) nebo výkonu (kW)
a 0	je pořadnice regresní přímky s osou y.

V souladu s dodatkem 3 přílohy VII se pro každou regresní přímku vypočte směrodatná chyba odhadnuté hodnoty (SEE) y v závislosti na x a koeficient určení (r 2).

Doporučuje se provést tuto analýzu při 1 Hz. Aby se zkouška mohla pokládat za platnou, musí splňovat kritéria tabulky 6.2.

Tabulka 6.2

Dovolené odchylky regresní přímky

	Otáčky	Točivý moment	Výkon
Směrodatná chyba odhadu (SEE) y v závislosti na x	≤ 5,0 % maximálních otáček při zkoušce	≤ 10,0 % maximálního mapovaného točivého momentu	≤ 10,0 % maximálního mapovaného výkonu
Sklon regresní přímky, a 1	0,95 – 1,03	0,83 – 1,03	0,89 – 1,03
Koeficient určení, r 2	nejméně 0,970	nejméně 0,850	nejméně 0,910
pořadnice regresní přímky s osou y, a 0	≤ 10 % volnoběžných otáček	±20 Nm nebo ±2 % max. točivého momentu, podle toho, která hodnota je větší	±4 kW nebo ±2 % max. výkonu, podle toho, která hodnota je větší

Pouze pro potřeby regrese je přípustné vypustit před regresními výpočty některé body, jak je uvedeno v tabulce 6.3. Tyto body však nesmí být vypuštěny při výpočtech práce cyklu a emisí. Bod volnoběhu je definován jako bod s normalizovaným točivým momentem 0 % a normalizovanými otáčkami 0 %. Vypuštění bodu je přípustné použít na celý cyklus nebo jakoukoli jeho část; vypuštěné body se musí specifikovat.

Tabulka 6.3

Přípustná vypuštění bodů z regresní analýzy

Událost	Podmínky (n = otáčky motoru, T = točivý moment)	Přípustná vypuštění bodů měření
Minimální požadavek operátora (bod volnoběhu)	n ref = n idle a T ref = 0 % a T act > (T ref – 0,02 T maxmappedtorque) a T act < (T ref + 0,02 T maxmappedtorque)	otáčky a výkon
Minimální požadavek operátora	n act ≤ 1,02 n ref a T act > T ref nebo n act > n ref a T act ≤ T ref' nebo n act > 1,02 n ref a T ref < T act ≤ (T ref + 0,02 T maxmappedtorque)	výkon a buď točivý moment, nebo otáčky
Maximální požadavek operátora	n act < n ref a T act ≥ T ref nebo n act ≥ 0,98 n ref a T act < T ref nebo n act < 0,98 n ref a T ref > T act ≥ (T ref – 0,02 T maxmappedtorque)	výkon a buď točivý moment, nebo otáčky

8.   Postupy měření

8.1.   Kontroly kalibrace a vlastností

8.1.1.   Úvod

Tento bod popisuje nutné kalibrace a ověření měřicích systémů. Specifikace, které se vztahují k jednotlivým přístrojům, viz bod 9.4.

Jako obecné pravidlo platí, že kalibrace nebo ověření se provedou pro úplný měřicí řetězec.

Nejsou-li kalibrace nebo ověření specifikovány pro část měřicího systému, pak se tato část kalibruje a její vlastnosti se ověřují s četností odpovídající veškerým doporučením výrobce měřicího systému a vyhovující osvědčenému technickému úsudku.

Pro stanovení dovolených odchylek u kalibrace a ověření se použijí mezinárodně známé a uznávané normy.

8.1.2.   Shrnutí kalibrací a ověření

Tabulka 6.4 shrnuje kalibrace a ověření popsaná v oddíle 8 a uvádí, kdy se mají provádět.

Tabulka 6.4

Shrnutí kalibrací a ověření

Druh kalibrace nebo ověření	Minimální četnost (1)
8.1.3: Přesnost, opakovatelnost a šum	Přesnost: nepožaduje se, je však doporučena u počáteční instalace. Opakovatelnost: nepožaduje se, je však doporučena u počáteční instalace. Šum: nepožaduje se, je však doporučen u počáteční instalace.
8.1.4: Ověřování linearity	Otáčky: při počáteční instalaci, v období 370 dnů před zkoušením a po větší údržbě. Točivý moment: při počáteční instalaci, v období 370 dnů před zkoušením a po větší údržbě. Průtok nasávaného vzduchu, ředicího vzduchu a zředěného výfukového plynu a průtoky odebraných vzorků: při počáteční instalaci, v období 370 dnů před zkoušením a po větší údržbě, pokud není průtok ověřován kontrolou propanem nebo metodou bilance uhlíku nebo kyslíku. Průtok surového výfukového plynu: při počáteční instalaci, v období 185 dnů před zkoušením a po větší údržbě, pokud není průtok ověřován kontrolou propanem nebo metodou bilance uhlíku nebo kyslíku. Děliče plynů: při počáteční instalaci, v období 370 dnů před zkoušením a po větší údržbě. Analyzátory plynů (není-li uvedeno jinak): při počáteční instalaci, v období 35 dnů před zkoušením a po větší údržbě. Analyzátor FTIR: při instalaci, v období 370 dnů před zkoušením a po větší údržbě. Váhy na částice: při počáteční instalaci, v období 370 dnů před zkoušením a po větší údržbě. Nezávislý tlak a teplota: při počáteční instalaci, v období 370 dnů před zkoušením a po větší údržbě.
8.1.5: Systém pro kontinuální analýzu plynů: odezva a ověření aktualizace – záznam v případě analyzátorů plynu, které nejsou kontinuálně kompenzovány pro jiné druhy plynu	Při počáteční instalaci nebo po změně systému, která by ovlivnila odezvu.
8.1.6: Systém pro kontinuální analýzu plynů: odezva a ověření aktualizace – záznam v případě analyzátorů plynu, které jsou kontinuálně kompenzovány pro jiné druhy plynu	Při počáteční instalaci nebo po změně systému, která by ovlivnila odezvu.
8.1.7.1: Točivý moment	Při počáteční instalaci a po větší údržbě.
8.1.7.2: Tlak, teplota, rosný bod	Při počáteční instalaci a po větší údržbě.
8.1.8.1: Průtok paliva	Při počáteční instalaci a po větší údržbě.
8.1.8.2: Průtok sání	Při počáteční instalaci a po větší údržbě.
8.1.8.3: Průtok výfukového plynu:	Při počáteční instalaci a po větší údržbě.
8.1.8.4: Průtok zředěného výfukového plynu (CVS a PFD)	Při počáteční instalaci a po větší údržbě.
8.1.8.5: CVS/PFD a ověření zařízení k odběru vzorků (2)	Při počáteční instalaci, v období 35 dnů před zkoušením a po větší údržbě. (kontrola propanem)
8.1.8.8: Netěsnost podtlaku	Při instalaci systému pro odběr vzorků. Před každým laboratorním zkoušením podle bodu 7.1: během 8 hodin před začátkem prvního zkušebního intervalu každého zkušebního cyklu a po údržbě, např. po výměnách předsazených filtrů.
8.1.9.1: Rušivý vliv O2 NDIR H2O	Při počáteční instalaci a po větší údržbě.
8.1.9.2: Rušivý vliv CO NDIR CO2 a H2O	Při počáteční instalaci a po větší údržbě.
8.1.10.1: Kalibrace FID Optimalizace a ověření odezvy FID na uhlovodíky	Kalibrace, optimalizace a určení odezvy CH4: při počáteční instalaci a po větší údržbě. Ověření odezvy CH4: při počáteční instalaci, v období 185 dnů před zkoušením a po větší údržbě.
8.1.10.2: Rušivý vliv O2 na FID při měření surového výfukového plynu	Pro všechny analyzátory FID: při počáteční instalaci a po větší údržbě. Pro analyzátory THC FID: při počáteční instalaci, po větší údržbě a po optimalizaci FID podle bodu 8.1.10.1.
8.1.11.1: Utlumující rušivý vliv CO2 a H2O u CLD	Při počáteční instalaci a po větší údržbě.
8.1.11.3: Rušivý vliv HC a H2O u NDUV	Při počáteční instalaci a po větší údržbě.
8.1.11.4: Penetrace NO2 do chladicí lázně (chladiče)	Při počáteční instalaci a po větší údržbě.
8.1.11.5: Konverze NO2 na NO konvertorem	Při počáteční instalaci, v období 35 dnů před zkoušením a po větší údržbě.
8.1.12.1: Ověření vysoušeče vzorku	Pro termální chladiče: při instalaci a po větší údržbě. Pro osmotické membrány: při instalaci, v období 35 dnů před zkoušením a po větší údržbě.
8.1.13.1: Váhy na částice a vážení	Nezávislé ověření: při počáteční instalaci, v období 370 dnů před zkoušením a po větší údržbě. Ověření nuly, rozsahu a referenčního vzorku: v průběhu dvanácti hodin předcházejících vážení a po větší údržbě.

8.1.3.   Ověření přesnosti, opakovatelnosti a šumu

Hodnoty vlastností jednotlivých přístrojů uvedených v tabulce 6.8 slouží jako základ k určení přesnosti, opakovatelnosti a šumu jednotlivého přístroje.

Ověření přesnosti, opakovatelnosti a šumu přístroje se nevyžaduje. Může však být užitečné uvážit tato ověření, když se vymezují specifikace pro nový přístroj, ověřují vlastnosti nového přístroje při jeho dodávce, případně odstraňují nedostatky u existujících přístrojů.

8.1.4.   Ověřování linearity

8.1.4.1.   Oblast působnosti a frekvence

U každého měřicího systému uvedeného v tabulce 6.5 se ověřuje linearita nejméně s takovou frekvencí, jaká je uvedena v tabulce, v souladu s doporučeními výrobce měřicího systému a osvědčeným technickým úsudkem. Cílem ověřování linearity je stanovit, že měřicí systém proporcionálně odpovídá požadovanému rozsahu měření. Není-li uvedeno jinak, skládá se ověření linearity ze zanesení série nejméně 10 referenčních hodnot do měřicího systému. Měřicí systém každou referenční hodnotu kvantifikuje. Naměřené hodnoty se kolektivně porovnají s referenčními hodnotami použitím lineární regrese metodou nejmenších čtverců a kritérií linearity v tabulce 6.5.

8.1.4.2.   Požadavky na výkonnost

Nesplňuje-li měřicí systém příslušná kritéria linearity z tabulky 6.5, případné nedostatky se odstraní opětnou kalibrací, opravou, případně výměnou součásti. Po odstranění nedostatků se zopakuje ověření linearity za účelem potvrzení, že měřicí systém vyhovuje kritériím linearity.

8.1.4.3.   Postup

K ověření linearity se použije následující postup:

a)	S měřicím systém se pracuje při pro něj stanovených teplotách, tlacích a průtocích;

b)	Přístroj se vynuluje zavedením nulovacího signálu (jako by byl před zkouškami emisí); pro analyzátory plynu se použije nulovací plyn, který vyhovuje specifikacím bodu 9.5.1, a zavede se přímo do ústí analyzátoru;

c)	Přístroj se kalibruje pro plný rozsah (jako by byl před zkouškami emisí) zavedením signálu plného rozsahu; pro analyzátory plynu se použije nulovací plyn, který vyhovuje specifikacím bodu 9.5.1, a zavede se přímo do ústí analyzátoru;

d)

Po provedení kalibrace přístroje pro plný rozsah se musí zkontrolovat nula stejným signálem, který byl použit u písm. b) tohoto bodu. Použije se osvědčený technický úsudek, aby se na základě údaje o nule určilo, zda je nutné opětovně přístroj vynulovat nebo kalibrovat pro plný rozsah před dalším krokem;

e)

U všech měřených veličin se použijí doporučení výrobce a osvědčený technický úsudek při výběru referenčních hodnot (y ref i ), které pokrývají úplný rozsah hodnot, jež se očekávají během zkoušky emisí, a tudíž nebude nutné za tyto hodnoty extrapolovat. Za jednu z referenčních hodnot ověření linearity se zvolí referenční signál nuly. Pro ověření linearity nezávislého tlaku a teploty se zvolí nejméně tři referenční hodnoty. Pro všechna ostatní ověření linearity se zvolí nejméně deset referenčních hodnot;

f)	Podle doporučení výrobce přístroje a osvědčeného technického úsudku se provede výběr pořadí, ve kterém se bude zavádět série referenčních hodnot;

g)	Referenční veličiny se generují a zavádějí podle bodu 8.1.4.4. Pro analyzátory plynu se použijí koncentrace plynů, o kterých se ví, že vyhovují specifikacím bodu 9.5.1, a zavedou se přímo do ústí analyzátoru;

h)	Přístroji, když měří referenční hodnotu, je nutné poskytnout čas na stabilizaci;

i)	Při frekvenci záznamu odpovídající nejméně minimální frekvenci uvedené v tabulce 6.7 se měří referenční hodnota po dobu 30 sekund a zaznamená se aritmetický průměr zaznamenaných hodnot;

j)	Kroky pod písm. g) až i) tohoto bodu se opakují, dokud nejsou změřeny všechny referenční veličiny;

k)	Aritmetické průměry a referenční hodnoty y ref i slouží k výpočtu regresních parametrů metodou nejmenších čtverců a statistických hodnot pro porovnání s kritérii minimálních vlastností vymezených v tabulce 6.5. Použijí se výpočty popsané v dodatku 3 přílohy VII.

8.1.4.4.   Referenční signály

Tento bod popisuje doporučené metody pro generování referenčních hodnot pro účely ověřování linearity podle bodu 8.1.4.3. Je nutné použít referenční hodnoty, které simulují skutečné hodnoty, nebo se vloží skutečná hodnota a změří měřicím systémem pro referenční hodnoty. V tomto druhém případě je referenční hodnotou hodnota udaná měřicím systémem pro referenční hodnoty. Referenční hodnoty a měřicí systémy pro referenční hodnoty musí splňovat mezinárodní požadavky.

V případě systémů k měření teplot s čidly, např. termočlánky, odporovým teploměrným zařízením a termistory, lze linearitu ověřit vyjmutím čidla ze systému a použitím simulátoru místo něj. Je nutné použít simulátor, který je nezávisle kalibrován a případně kompenzován studeným spojem. Odchylka simulátoru, který splňuje mezinárodní požadavky, vyjádřená na teplotní stupnici, musí být menší než 0,5 % maximální provozní teploty T max. Zvolí-li se tato možnost, je nutné použít čidla, která mají podle prohlášení dodavatele přesnost lepší než 0,5 % T max ve srovnání s jejich standardní kalibrační křivkou.

8.1.4.5.   Měřicí systémy vyžadující ověření linearity

Tabulka 6.5 uvádí měřicí systémy, u kterých se vyžaduje ověření linearity. Pro tuto tabulku platí následující:

a)	Ověření linearity se provádí častěji, je-li to doporučeno výrobcem nebo vyplývá-li to z osvědčeného technického úsudku;

b)	Výraz „min“ odkazuje na minimální referenční hodnotu použitou v průběhu ověření linearity. Tato hodnota může být nula nebo záporná hodnota v závislosti na signálu;

c)

Výraz „max“ obecně odkazuje na maximální referenční hodnotu použitou v průběhu ověření linearity. Například u děličů plynu představuje x max koncentraci kalibračního plynu pro plný rozsah, neděleného a nezředěného. Toto jsou zvláštní případy, v nichž výraz „max“ odkazuje na rozdílnou hodnotu: i) při ověřování linearity vah na částice odkazuje m max na typickou hmotnost filtru částic, ii) při ověření linearity točivého momentu T max odkazuje na vrcholnou hodnotu točivého momentu motoru uvedenou výrobcem u motoru s nejvyšším točivým momentem, který se má zkoušet;

d)	Specifikované rozsahy jsou inkluzivní. Např. specifikovaný rozsah 0,98–1,02 pro sklon a 1 znamená 0,98 ≤ a 1 ≤ 1,02;

e)	Tato ověření linearity se nevyžadují u systémů, u nichž se ověřuje průtok zředěného výfukového plynu podle bodu 8.1.8.5 pro kontrolu propanem, nebo u systémů, které se shodují v rozmezí ± 2 % z hlediska chemické bilance uhlíku nebo kyslíku nasávaného vzduchu, paliva a výfukového plynu;

f)	U těchto veličin se musí splnit kritéria a 1 pouze, pokud je vyžadována absolutní hodnota konkrétní veličiny, na rozdíl od signálu, který je pouze lineárně úměrný skutečné hodnotě;

g)

Mezi nezávislé teploty patří: teploty motoru a podmínky okolí, které se použijí k nastavení nebo ověření podmínek motoru, teploty použité pro nastavení nebo ověření kritických podmínek ve zkušebním systému a teploty použité při výpočtech emisí: i) povinné jsou tyto kontroly linearity teploty: nasávání vzduchu, zkušební stav (stavy) pro následné zpracování (v případě motorů zkoušených se systémy následného zpracování výfukových plynů v cyklech se startem za studena), ředicí vzduch pro odběr vzorků částic (CVS, dvojité ředění a systémy s částí toku); odběr vzorků částic a vzorek z chladiče (v případě systémů s odběrem vzorků plynných látek, které používají chladiče k vysoušení vzorků), ii) tyto kontroly linearity teploty jsou povinné, pouze pokud je stanoví výrobce motoru: přívod paliva; výstup vzduchu z chladiče přeplňovacího vzduchu zkušební komory (v případě motorů zkoušených s výměníkem tepla pro zkušební komoru simulujícího chladič přeplňovacího vzduchu nesilničního mobilního stroje); přívod chladiva do chladiče přeplňovacího vzduchu zkušební komory (v případě motorů zkoušených s výměníkem tepla pro zkušební komoru simulujícího chladič přeplňovacího vzduchu nesilničního mobilního stroje); a olej v olejové vaně/pánvi; chladivo před termostatem (u motoru chlazených kapalinou);

h)

Mezi nezávislé tlaky patří: tlaky v motoru a podmínky okolí, které se použijí k nastavení nebo ověření podmínek motoru, tlaky použité pro nastavení nebo ověření kritických podmínek ve zkušebním systému a tlaky použité při výpočtech emisí: i) povinné jsou tyto kontroly linearity tlaku: škrcení tlaku nasávaného vzduchu, protitlak výfukového plynu: barometr, manometr na vstupu CVS (použije-li se při měření CVS), vzorek z chladiče (v případě systémů s odběrem vzorků plynných látek, které používají chladiče k vysoušení vzorků), ii) tyto kontroly linearity tlaku jsou povinné, pouze pokud je stanoví výrobce motoru: přívod chladiva do chladiče přeplňovacího vzduchu zkušební komory (v případě motorů přeplňovaných turbodmychadlem zkoušených s výměníkem tepla pro zkušební komoru simulujícím chladič přeplňovacího vzduchu nesilničního mobilního stroje) a přívod a odvod paliva.

Tabulka 6.5

Měřicí systémy vyžadující ověření linearity

Měřicí systém	Veličina	Minimální frekvence ověřování	Kritéria linearity
				a	SEE	r 2
Otáčky motoru	n	do 370 dnů před zkoušením	≤ 0,05 % n max	0,98–1,02	≤ 2 % n max	≥ 0,990
Točivý moment motoru	T	do 370 dnů před zkoušením	≤ 1 % T max	0,98–1,02	≤ 2 % T max	≥ 0,990
Průtok paliva	qm	do 370 dnů před zkoušením	≤ 1 % qm , max	0,98–1,02	≤ 2 % qm , max	≥ 0,990
Průtok nasávaného vzduchu (1)	qV	do 370 dnů před zkoušením	≤ 1 % qV , max	0,98–1,02	≤ 2 % qV , max	≥ 0,990
Průtok ředicího vzduchu (1)	qV	do 370 dnů před zkoušením	≤ 1 % qV , max	0,98–1,02	≤ 2 % qV , max	≥ 0,990
Průtok zředěného výfukového plynu (1)	qV	do 370 dnů před zkoušením	≤ 1 % qV , max	0,98–1,02	≤ 2 % qV , max	≥ 0,990
Průtok surového výfukového plynu (1)	qV	do 185 dnů před zkoušením	≤ 1 % qV , max	0,98–1,02	≤ 2 % qV , max	≥ 0,990
Průtoky odebraných vzorků (1)	qV	do 370 dnů před zkoušením	≤ 1 % qV , max	0,98–1,02	≤ 2 % qV , max	≥ 0,990
Děliče plynů	x/x span	do 370 dnů před zkoušením	≤ 0,5 % x max	0,98–1,02	≤ 2 % x max	≥ 0,990
Analyzátory plynů	x	do 35 dnů před zkoušením	≤ 0,5 % x max	0,99-1,01	≤ 1 % x max	≥ 0,998
Váhy na částice	m	do 370 dnů před zkoušením	≤ 1 % m max	0,99–1,01	≤ 1 % m max	≥ 0,998
Nezávislé tlaky	p	do 370 dnů před zkoušením	≤ 1 % p max	0,99–1,01	≤ 1 % p max	≥ 0,998
Převod signálů nezávislých teplot z analogových na digitální	T	do 370 dnů před zkoušením	≤ 1 % T max	0,99–1,01	≤ 1 % T max	≥ 0,998

8.1.5.   Systém pro kontinuální analýzu plynů – ověření odezvy a aktualizace záznamů

Tento oddíl popisuje obecný postup ověřování u systému pro kontinuální analýzu plynů z hlediska odezvy a aktualizace záznamů. Pro ověřování u analyzátorů s kompenzací viz bod 8.1.6.

8.1.5.1.   Oblast působnosti a frekvence

Toto ověření se provádí po instalaci nebo výměně analyzátoru plynů používaného pro kontinuální odběr vzorků. Toto ověření se rovněž provádí, pokud je systém znovu nakonfigurován takovým způsobem, že by mohla být změněna jeho odezva. Toto ověření je nutné pro kontinuální analyzátory plynů, používané u zkušebních cyklů v neustáleném stavu (NRTC a LSI-NRTC) nebo cyklu RMC, není však nutné pro systémy analyzátorů plynů pracujících s dávkami nebo pro systémy analyzátorů plynů používané výhradně pro zkoušení pomocí cyklu NRSC s diskrétními režimy.

8.1.5.2.   Principy měření

Tato zkouška ověřuje, že frekvence aktualizace a záznamu odpovídají celkové odezvě systému na rychlé změny hodnot koncentrací v odběrné sondě vzorků. Systémy analyzátorů plynu se optimalizují, aby jejich celková odezva na rychlé změny koncentrace byla aktualizována a zaznamenávala se vhodnou frekvencí zabraňují ztrátě informací. Tato zkouška rovněž ověřuje, že systémy kontinuálních analyzátorů plynu dodržují minimální dobu odezvy.

K vyhodnocení doby odezvy musí být nastavení systému naprosto stejná jako při měření v průběhu zkoušky (tj. tlak, průtoky, nastavení filtrů na analyzátorech a všechny ostatní vlivy na dobu odezvy). Doba odezvy se určí změnou plynu přímo na vstupu odběrné sondy. Zařízení k přepnutí plynu musí být schopno provést přepnutí v době kratší než 0,1 sekundy. Plyny použité ke zkoušce musí vyvolat změnu koncentrace nejméně 60 % plného rozsahu stupnice.

Zaznamená se průběh koncentrace každé jednotlivé složky plynu.

8.1.5.3.   Požadavky na systém

a)	Doba odezvy systému musí být ≤ 10 sekund při době náběhu ≤ 5 sekundy pro všechny složky (CO, NOx, 2 a HC) a všechny použité rozsahy. Všechny údaje (koncentrace, průtoky paliva a vzduchu) se musí posunout o naměřené doby jejich odezvy před vypočtením emisí podle přílohy VII.

b)

K doložení, že dochází k přijatelné aktualizaci a záznamu celkové odezvy systému, je nutné, aby systém splňoval jedno z následujících kritérií: i) součin průměrné doby náběhu a frekvence, se kterou systém zaznamenává aktualizovanou koncentraci, musí být nejméně 5. V žádném případě nesmí průměrná doba náběhu překračovat 10 sekund, ii) frekvence záznamu koncentrace musí být nejméně 2 Hz (viz také tabulka 6.7).

8.1.5.4.   Postup

Pro ověření odezvy každého systému kontinuálního analyzátoru platí tento postup:

a)

Při zapojení přístroje se postupuje podle instrukcí výrobce systému analyzátoru pro nastartování a provoz. Měřicí systém se nastaví pro optimalizaci vlastností. Toto ověření se provede s analyzátorem pracujícím stejným způsobem, jaký je použit u zkoušky emisí. Pokud analyzátor sdílí odběrný systém s jinými analyzátory a pokud tok plynu do jiných analyzátorů ovlivní dobu odezvy systému, pak se ostatní analyzátory nastartují a jsou v provozu během tohoto ověřování. Tato ověřovací zkouška může být realizována zároveň na několika analyzátorech sdílejících stejný odběrný systém. Pokud se při zkoušce emisí použijí analogové filtry nebo digitální filtry pracující v reálném čase, musí být tyto filtry v průběhu tohoto ověření fungovat stejným způsobem.

b)

Pro zařízení používané k potvrzení správnosti doby odezvy systému se doporučuje nejkratší délka vedení plynu mezi všemi připojeními, přičemž zdroj nulovacího plynu musí být připojen k rychločinnému třícestnému ventilu (2 vstupy a 1 výstup) za účelem řízení toku nulovacích a kalibračních plynů pro plný rozsah ke vstupu sondy odběrného systému nebo k tvarovce T v blízkosti výstupu ze sondy. Průtok plynu je obvykle větší než průtok vzorku sondou, přičemž přebytek proteče mimo vstup do sondy. Je-li průtok plynu menší než průtok sondou, upraví se koncentrace plynu, aby se zohlednilo ředění okolním vzduchem nasávaným sondou. Lze použít dvousložkové nebo vícesložkové kalibrační plyny pro plný rozsah. Lze použít dvousložkové nebo vícesložkové kalibrační plyny pro plný rozsah. Směs kalibračních plynů pro plný rozsah lze vytvořit zařízením k vytváření směsí nebo směšovacím zařízením. K vytvoření směsi kalibračních plynů pro plný rozsah zředěných N2 s kalibračními plyny pro plný rozsah zředěnými vzduchem se doporučuje použít zařízení k vytváření směsi nebo směšovací zařízení. Použitím děliče plynů se kalibrační plyn pro plný rozsah NO–CO–CO2–C3H8–CH4 (zbytek N2) rovnoměrně smísí s kalibračním plynem pro plný rozsah NO2 (doplněný čištěným syntetickým vzduchem). Ve vhodných případech lze místo směsi kalibračního plynu pro plný rozsah NO-CO-CO2-C3H8-CH4 (zbytek N2) použít standardní dvousložkové kalibrační plyny pro plný rozsah. V takovém případě se musí pro každý analyzátor provést samostatná zkouška odezvy. Výstup děliče plynů se napojí na jiný vstup třícestného ventilu. Výstup ventilu se připojí k přetoku u sondy systému analyzátoru plynu nebo k přetokové tvarovce mezi sondou a potrubím vedoucím ke všem ověřovaným analyzátorům. Zapojení musí bránit pulsacím tlaku v důsledku zastavení toku směšovacím zařízením. Každá z těchto složek plynu, která není relevantní pro účely ověření analyzátorů, se vynechá. Alternativně lze použít láhve s jednotlivými plyny a dobu odezvy měřit odděleně.

c)

Sběr údajů se provádí takto: i) ventil se přepne k nastartování toku nulovacího plynu, ii) umožní se stabilizace zohledňující transportní zpoždění a nejpomalejší plnou odezvu analyzátoru, iii) zahájí se záznam údajů s frekvencí používanou při zkoušce emisí. Každá zaznamenaná hodnota musí být jedinečná aktualizovaná koncentrace naměřená analyzátorem, zaznamenané hodnoty se nesmí měnit interpolací nebo filtrováním, iv) ventil se přepne, aby umožňoval tok směsi kalibračních plynů pro plný rozsah do analyzátorů. Tento čas se zaznamená jako t 0, v) zohlední se transportní zpoždění a nejpomalejší plná odezva analyzátoru, vi) průtok se přepne tak, aby do analyzátoru vtékal nulovací plyn. Tento čas se zaznamená jako t 100, vii) zohlední se transportní zpoždění a nejpomalejší plná odezva analyzátoru, viii) kroky uvedené pod písm. c) iv) až vii) tohoto bodu se opakují k zaznamenání sedmi cyklů s tím, že nakonec do analyzátorů vteče nulovací plyn, ix) zaznamenávání se zastaví.

8.1.5.5.   Hodnocení vlastností

Údaje získané podle bodu 8.1.5.4 písm. c) slouží k výpočtu průměrné doby náběhu pro každý z analyzátorů.

a)

Pokud se na základě volby prokazuje vyhovění požadavkům bodu 8.1.5.3 písm. b) podbodu i), postupuje se takto: doby náběhu (v sekundách) se vynásobí příslušnými frekvencemi záznamu Hz (1/s). Hodnota každého výsledku musí činit nejméně 5. Je-li tato hodnota menší než 5, je nutné zvětšit frekvenci záznamu, nebo přizpůsobit průtoky, případně se musí změnit uspořádání odběrného systému za účelem prodloužení doby náběhu. Rovněž je možné nakonfigurovat digitální filtry za účelem prodloužení doby náběhu;

b)	Pokud se na základě volby prokazuje dodržení požadavků bodu 8.1.5.3 písm. b) podbodu ii), stačí prokázat, že se požadavkům bodu 8.1.5.3 písm. b) podbodu ii) vyhovělo.

8.1.6.   Ověření doby odezvy u kompenzačních analyzátorů

8.1.6.1.   Oblast působnosti a frekvence

Ověření se provádí k určení odezvy systému u kontinuální analýzy plynů, kde odezvu jednoho analyzátoru kompenzuje odezva jiného za účelem kvantifikování plynných emisí. Pro účely této kontroly se vodní pára považuje za plynnou složku. Toto ověření je povinné pro kontinuální analyzátory plynu, které se používají u zkušebních cyklů v neustáleném stavu (NRTC a LSI-NRTC) nebo cyklu RMC. Ověření není nutné u analyzátorů plynu pracujících s dávkami nebo pro kontinuální analyzátory plynu používané výhradně pro zkoušení pomocí cyklu NRSC s diskrétními režimy. Toto ověření se nevztahuje na korekce vody odstraněné ze vzorku, které byly provedeny po zkoušce Toto ověření se provádí po počáteční instalaci (tj. uvedení zkušební komory do provozu). Po větší údržbě lze použít bod 8.1.5 k ověření jednotné odezvy, pokud u všech vyměněných součástí byla někdy ověřena jednotná odezva za vlhka.

8.1.6.2.   Principy měření

Tímto postupem se ověřuje synchronizace a jednotná odezva při kontinuálních měřeních kombinovaných plynů. U tohoto postupu je nutné zajistit, že jsou v činnosti všechny kompenzační algoritmy a korekce vlhkosti.

8.1.6.3.   Požadavky na systém

Požadavky na celkovou dobu odezvy a na náběh uvedené v bodě 8.1.5.3 písm. a) platí rovněž pro kompenzační analyzátory. Navíc liší-li se frekvence záznamu od frekvence aktualizace kontinuálně kombinovaného / kompenzovaného signálu, použije se pro ověření vyžadované v bodě 8.1.5.3 písm. b) podbodě i) nižší z těchto dvou frekvencí.

8.1.6.4.   Postup

Musí se použít všechny postupy uvedené v bodě 8.1.5.4 písm. a) až c). Navíc se rovněž musí změřit doba odezvy a náběh vodní páry, pokud je kompenzační algoritmus založený na měření vodní páry. V takovém případě se nejméně jeden z použitých kalibračních plynů (avšak nikoliv NO2) zvlhčí tímto způsobem:

Pokud systém nepoužívá vysoušeč odebraného vzorku k odstranění vody ze vzorku plynu, kalibrační plyn se zvlhčí průtokem směsi plynu skrze utěsněnou nádobu (probubláváním destilovanou vodou), v níž se zvlhčí plyn na nejvyšší rosný bod vzorku, který se odhaduje v průběhu odběru emisí. Pokud systém během zkoušky používá kontrolou ověřený vysoušeč odebraného vzorku, lze připojit zvlhčenou směs plynů za vysoušečem vzorku tak, že směs bude probublávat destilovanou vodou v utěsněné nádobě při 298 ± 10 K (25 ± 10 °C), nebo při teplotě vyšší, než je rosný bod. V každém případě musí být zvlhčený plyn udržován při teplotě nejméně o 5 K (5 °C) vyšší, než je jeho lokální rosný bod v potrubí. Kteroukoli z těchto složek plynu je možné vypustit, není-li relevantní pro toto ověření analyzátorů. Pokud u některé z těchto složek plynu není možná kompenzace vody, je možné u těchto analyzátorů provést kontrolu odezvy bez zvlhčení.

8.1.7.   Měření parametrů motoru a podmínky okolí

Výrobce motoru používá postupy interní kontroly jakosti vyhovující uznávaným vnitrostátním nebo mezinárodním normám. Mimoto platí následující postupy.

8.1.7.1.   Kalibrace točivého momentu

8.1.7.1.1   Oblast působnosti a frekvence

Všechny systémy pro měření točivého momentu, včetně měřicích systémů a snímačů točivého momentu dynamometru, se kalibrují po počáteční instalaci a po větší údržbě za použití kromě jiného referenční síly nebo ramena páky o referenční délce se závažím. Pro opakování kalibrace se použije osvědčený technický úsudek. U linearizace výstupu snímače točivého momentu se postupuje podle instrukcí výrobce snímače. Jsou přípustné jiné metody kalibrace.

8.1.7.1.2   Kalibrace závaží

Při této technice se využívá známá síla vyplývající ze zavěšení určitého závaží na rameno páky v určité vzdálenosti. Je třeba zajistit, aby rameno páky se závažími bylo kolmo ke směru tíže (tj. aby bylo ve vodorovné poloze) a kolmo k rotační ose dynamometru. Nejméně šest kombinací kalibračních závaží se použije pro každý použitelný rozsah měření točivého momentu a hmotnosti závaží se rozmístí přibližně rovnoměrně v rozsahu měření. Během kalibrace je nutné, aby dynamometr osciloval nebo rotoval, a došlo tak ke zmenšení statické třecí hystereze. Síla, kterou vyvíjí konkrétní závaží, se určí vynásobením jeho hmotnosti podle mezinárodních norem hodnotou místního tíhového zrychlení.

8.1.7.1.3   Kalibrace tenzometry nebo prstencovým siloměrem

Při této technice se využívá síla vyplývající buď ze zavěšení závaží na rameno páky (závaží a délka ramene páky se nepoužijí pro určení referenčního točivého momentu) nebo se dynamometr provozuje při různých točivých momentech. Nejméně šest kombinací sil se použije pro každý použitelný rozsah měření točivého momentu a síly se rozmístí přibližně rovnoměrně v rozsahu měření. Během kalibrace je nutné, aby dynamometr osciloval nebo rotoval, a došlo tak ke zmenšení statické třecí hystereze. V tomto případě se referenční točivý moment určí vynásobením výstupní síly referenčního měřidla (např. tenzometr nebo prstencový siloměr) efektivní délkou ramena jeho páky, měřené od bodu měření síly k rotační ose dynamometru. Je třeba zajistit, aby se tato délka měřila kolmo k měřicí ose referenčního měřidla a byla kolmo k rotační ose dynamometru.

8.1.7.2.   Kalibrace tlaku, teploty a rosného bodu

Po počáteční instalaci se kalibrují přístroje pro měření tlaku, teploty a rosného bodu. Opakování kalibrace přístrojů se provádí podle instrukcí výrobce a osvědčeného úsudku.

U systémů k měření teploty s termočlánky, odporovými teploměrnými zařízeními a termistorovými čidly se kalibrace systému provádí podle popisu v bodě 8.1.4.4 ohledně ověření linearity.

8.1.8.   Měření průtoku

8.1.8.1.   Kalibrace průtoku paliva

Průtokoměry paliva se kalibrují po počáteční kalibraci. Opakování kalibrace přístrojů se provádí podle instrukcí výrobce a osvědčeného úsudku.

8.1.8.2.   Kalibrace průtoku nasávaného vzduchu

Průtokoměry nasávaného vzduchu se kalibrují po počáteční kalibraci. Opakování kalibrace přístrojů se provádí podle instrukcí výrobce a osvědčeného úsudku.

8.1.8.3.   Kalibrace průtoku výfukového plynu

Průtokoměry výfukového plynu se kalibrují po počáteční kalibraci. Opakování kalibrace přístrojů se provádí podle instrukcí výrobce a osvědčeného úsudku.

8.1.8.4.   Kalibrace průtoku zředěného výfukového plynu (CVS)

8.1.8.4.1   Shrnutí

a)	Tento oddíl popisuje, jak kalibrovat průtokoměry pro systémy odběru vzorků výfukového plynu s konstantním objemem;

b)

Kalibrace se provede, když je průtokoměr namontován do své trvalé pozice. Tuto kalibraci je nutné provést vždy, když se změní jakákoliv část konfigurace toku před průtokoměrem nebo za ním, která může ovlivnit kalibraci průtokoměru. Tato kalibrace se provede po počáteční instalaci systému CVS a po každé nápravné akci, která neodstraní nesplnění ověření průtoku zředěného výfukového plynu (tj. kontrolu propanem) v bodě 8.1.8.5;

c)

Průtokoměr CVS se kalibruje referenčním průtokoměrem, např. průtokoměrem Venturiho trubicí s podzvukovým prouděním, průtokovou tryskou zakřivenou dlouhým poloměrem, clonou s pozvolnou změnou průměru, prvkem s laminárním prouděním, sadou Venturiho trubic s kritickým prouděním nebo ultrazvukovým průtokoměrem. Musí se použít referenční průtokoměr, který udává množství s tolerancí ±1 % podle mezinárodně uznávaných norem. Odezva tohoto referenčního průtokoměru na průtok se použije jako referenční hodnota pro kalibraci průtokoměru CVS;

d)	Před referenčním průtokoměrem se nesmí použít clona nebo jiný odpor, který by mohl ovlivnit průtok před průtokoměrem, vyjma případu, kdy se průtokoměr kalibruje s tímto odporem;

e)	Sled kalibrace uvedený v tomto bodě 8.1.8.4 je založen na molárním přístupu. Pro odpovídající sled používaný při hmotnostním přístupu viz bod 2.5 přílohy VII;

f)

Alternativně lze podle rozhodnutí výrobce při kalibraci přesunout Venturiho trubici s kritickým prouděním (CFV) nebo Venturiho trubici s podzvukovým prouděním (SSV) z jejího stálého umístění, jestliže jsou při instalaci do systému CVS splněny tyto podmínky: 1) Po instalaci CFV nebo SSV do systému CVS je třeba uplatnit osvědčený technický úsudek k ověření toho, že mezi vstupem CVS a Venturiho trubicí nevznikly netěsnosti. 2) Po kalibraci Venturiho trubice ex situ se musí v případě CFV ověřit veškeré kombinace průtoku Venturiho trubicí, nebo v případě SSV minimálně v 10 bodech průtoku pomocí kontroly propanem, jak je popsáno v bodě 8.1.8.5. Výsledek kontroly propanem nesmí v žádném bodě průtoku Venturiho trubicí překračovat dovolenou odchylku uvedenou v bodě 8.1.8.5.6. 3) K ověření ex-situ kalibrace systému CVS s více než jednou CFV se provede následující kontrola: i) k zajištění konstantního toku propanu do ředicího tunelu se použije zařízení zajišťující konstantní průtok, ii) v případě průtokoměru SSV se koncentrace uhlovodíků měří nejméně u 10 různých průtoků, nebo v případě průtokoměru CFV u veškerých možných kombinací průtoku, přičemž průtok propanu musí být konstantní, iii) koncentrace pozadí uhlovodíků v ředicím vzduchu se měří na začátku a na konci zkoušky. Před provedením regresní analýzy podle bodu iv) se odečte průměrná koncentrace pozadí z každého měření v každém bodě průtoku, iv) s použitím všech párových hodnot průtoku a korigované koncentrace se musí provést regrese výkonu, aby vznikl vztah ve tvaru y = a × xb, přičemž koncentrace se použije jako nezávislá proměnná a průtok jako závislá proměnná. Pro každý datový bod je třeba vypočítat rozdíl mezi změřeným průtokem a hodnotou, kterou představuje přizpůsobení křivky. Rozdíl v každém bodě musí být menší než příslušná regresní hodnota ± 1 %. Hodnota b musí být mezi – 1,005 a – 0,995. Jestliže výsledky nejsou v těchto mezích, je třeba provést nápravné kroky v souladu s bodem 8.1.8.5.1 písm. a).

8.1.8.4.2   Kalibrace PDP

Objemové dávkovací čerpadlo (PDP) se kalibruje, aby se stanovila rovnice průtoku v závislosti na otáčkách PDP zohledňující únik toku těsnicími plochami v PDP jako funkce vstupního tlaku PDP. Pro tuto rovnici se stanoví koeficienty specifické pro každé otáčky, při nichž PDP pracuje. Průtokoměr PDP se kalibruje takto:

a)	Systém se zapojí podle obrázku 6.5;

b)	Úniky mezi kalibračním průtokoměrem a PDP musí být menší než 0,3 % celkového průtoku v nejnižším kalibrovaném průtokovém bodě; například v bodě největšího odporu a nejnižších otáček PDP;

c)	Během činnosti PDP je nutné udržovat konstantní teplotu na vstupu PDP v rozmezí ±2 % od střední absolutní teploty na vstupu T in;

d)	Otáčky PDP se nastaví na první bod otáček kalibrace;

e)	Variabilní odpor se nastaví do polohy úplného otevření;

f)

PDP je v činnosti po dobu nejméně 3 minut, aby se systém stabilizoval. Následně se při kontinuálně pracujícím PDP zaznamenávají po dobu nejméně 30 sekund střední hodnoty nashromážděných údajů každé z těchto veličin: i) střední průtok referenčního průtokoměru, , ii) střední teplota na vstupu PDP, T in, iii) střední statický absolutní tlak na vstupu PDP, p in, iv) střední statický absolutní tlak na výstupu PDP, p out, v) střední otáčky PDP, n PDP;

g)	Ventil odporu se postupně zavře, aby se snížil absolutní tlak na vstupu PDP, p in;

h)	Postup v písm. f) a g) bodu 8.1.8.4.2 se opakuje za účelem zaznamenání údajů v nejméně šesti polohách otevření ventilu odporu představujících úplný rozsah možných provozních tlaků ve vstupu PDP;

i)	Za použití nashromážděných dat a rovnic uvedených v příloze VII se PDP kalibruje;

j)	Postup v písm. f) až i) tohoto bodu se opakuje pro každé provozní otáčky PDP;

k)	Rovnice uvedené v oddílu 3 přílohy VII (molární přístup) nebo oddílu 2 přílohy VII (hmotnostní přístup) se použijí k stanovení rovnice pro průtok PDP pro zkoušky emisí;

l)	Kalibrace se ověří ověřením CVS (tj. kontrolou propanem) podle popisu v bodu 8.1.8.5;

m)	PDP se nesmí používat při hodnotách tlaku nižších, než je nejnižší tlak na vstupu, který byl zkoušen při kalibraci.

8.1.8.4.3   Kalibrace CFV

Venturiho trubice s kritickým prouděním (CFV) se kalibruje, aby se ověřil její výtokový koeficient C d při nejmenším očekávaném rozdílu statických tlaků mezi jejím vstupem a výstupem. Průtokoměr CFV se kalibruje takto:

a)	Systém se zapojí podle obrázku 6.5;

b)	Nastartuje se dmychadlo za CFV;

c)	Během činnosti CFV je nutné udržovat konstantní teplotu na vstupu CFV v rozmezí ± 2 % od střední absolutní teploty na vstupu T in;

d)	Úniky mezi kalibračním průtokoměrem a CFV musí být menší než 0,3 % celkového průtoku při nejvyšším odporu;

e)	Variabilní odpor se nastaví do polohy úplného otevření. Místo variabilního odporu lze měnit tlak za CFV změnou otáček dmychadla nebo zavedením řízeného úniku. Některá dmychadla však mají omezení při provozu bez zatížení;

f)

Po dobu nejméně 3 minut je CFV v činnosti, aby se systém stabilizoval. Následně se při trvale pracující CFV zaznamenávají po dobu nejméně 30 sekund střední hodnoty nashromážděných dat každé z těchto veličin: i) střední průtok referenčního průtokoměru, , ii) volitelně střední rosný bod kalibračního vzduchu, T dew. Přípustné předpoklady během měření emisí viz příloha VII, iii) střední teplota na vstupu do Venturiho trubice, T in, iv) střední statický absolutní tlak na vstupu do Venturiho trubice, p in, v) střední rozdíl statických tlaků mezi vstupem a výstupem CFV, Δp CFV;

g)	Ventil odporu se postupně zavře, aby se snížil absolutní tlak na vstupu do CFV, p in;

h)	Postup v písm. f) a g) tohoto bodu se opakuje za účelem zaznamenání údajů v nejméně deseti polohách odporu, aby se během zkoušení vyzkoušel očekávaný nejúplnější rozsah Δp CFV. Pro kalibraci při nejmenších možných odporech není nutné odstraňovat komponenty kalibrace nebo komponenty CVS;

i)	C d a nejvyšší přípustný poměr tlaků r se určí postupem popsaným v příloze VII;

j)	C d se použije k určení průtoku CFV během zkoušky emisí. CFV se nesmí používat při hodnotách nižších, než je přípustný poměr r, určený v příloze VII;

k)	Kalibrace se ověří ověřením CVS (tj. kontrolou propanem) podle popisu v bodu 8.1.8.5;

l)

Pokud je CVS nakonfigurován, aby působil současně na více CFV, musí být CVS kalibrován jedním z následujících způsobů: i) veškeré kombinace systémů CFV musí být kalibrovány podle tohoto oddílu a přílohy VII. Instrukce k výpočtu průtoku pro tuto možnost viz příloha VII, ii) každá CFV se musí kalibrovat podle tohoto bodu a přílohy VII. Instrukce k výpočtu průtoku pro tuto možnost viz příloha VII.

8.1.8.4.4   Kalibrace SSV

Venturiho trubice s podzvukovým prouděním (SSV) se kalibruje, aby se ověřil její výtokový koeficient C d při očekávaném rozpětí tlaků na vstupu. Průtokoměr SSV se kalibruje takto:

a)	Systém se zapojí podle obrázku 6.5;

b)	Nastartuje se dmychadlo za SSV;

c)	Úniky mezi kalibračním průtokoměrem a SSV musí být menší než 0,3 % celkového průtoku při nejvyšším odporu;

d)	Během činnosti SSV je nutné udržovat konstantní teplotu na vstupu SSV v rozmezí ±2 % od střední absolutní teploty na vstupu T in;

e)

Variabilní odpor nebo dmychadlo s proměnnými otáčkami se nastaví na průtok větší, než je největší průtok, který se očekává v průběhu zkoušky. Průtoky se nesmějí extrapolovat za kalibrované hodnoty, je tudíž vhodné ujistit se, že je Reynoldsovo číslo Re v hrdle SSV při největším kalibrovaném průtoku větší než maximální Re, které se očekává během zkoušky;

f)

SSV se ponechá v chodu po dobu nejméně 3 minut, aby se systém stabilizoval. Následně se při trvale pracující SSV zaznamenávají po dobu nejméně 30 sekund střední hodnoty nashromážděných dat každé z těchto veličin: i) střední průtok referenčního průtokoměru, , ii) volitelně střední rosný bod kalibračního vzduchu, T dew. Přípustné předpoklady viz příloha VII, iii) střední teplota na vstupu do Venturiho trubice, T in, iv) střední statický absolutní tlak na vstupu do Venturiho trubice, p in, v) rozdíl statických tlaků mezi statickým tlakem na vstupu Venturiho trubice a statickým tlakem v hrdle Venturiho trubice, Δp SSV;

g)	Odporový ventil se postupně zavře nebo se sníží rychlost turbodmychadla s cílem snížit průtok;

h)	Postup v písm. f) a g) tohoto bodu se opakuje za účelem zaznamenání údajů o nejméně deseti průtocích;

i)	Stanoví se funkce C d v závislosti na Re za použití nashromážděných údajů a rovnic v příloze VII;

j)	Kalibrace se ověří ověřením CVS (tj. kontrolou propanem) podle popisu v bodě 8.1.8.5 za použití nové rovnice pro C d v závislosti na Re;

k)	SSV se použije pouze mezi minimálním a maximálním kalibrovaným průtokem;

l)	Rovnice uvedené v oddílu 3 přílohy VII (molární přístup) nebo oddílu 2 přílohy VII (hmotnostní přístup) se použijí ke stanovení průtoku SSV při zkoušce.

8.1.8.4.5   Kalibrace nadzvukového přístroje (vyhrazeno)

Obrázek 6.5

Schematická vyobrazení kalibrace CVS s průtokem zředěného výfukového plynu

8.1.8.5.   Ověření CVS a zařízení k odběru vzorků dávkami (kontrola propanem)

8.1.8.5.1   Úvod

a)

Kontrola propanem slouží pro ověření CVS, aby se stanovilo, zda existují nesrovnalosti mezi naměřenými hodnotami zředěného výfukového plynu. Kontrola propanem rovněž pomáhá ověřit systém odběru vzorků dávkami, aby se zjistilo, zda existují nesrovnalosti v systému odběru dávkami odebírajícím vzorek z CVS, jak popisuje písm. f) tohoto bodu. Podle osvědčeného technického úsudku a bezpečné praxe lze tuto kontrolu provést jiným plynem, než je propan, např. CO2 nebo CO. Negativní výsledek kontroly propanem může indikovat problém či více problémů, které je nutné odstranit, viz níže: i) nesprávná kalibrace analyzátoru. Analyzátor FID je nutné znovu kalibrovat, opravit, nebo vyměnit, ii) zkontrolovat, zda nedochází k únikům v tunelu CVS, spojeních, spojovacích prvcích a odběrném systému HC podle bodu 8.1.8.7, iii) ověřit, zda nedošlo k nesprávnému smísení podle bodu 9.2.2, iv) ověřit, zda nedošlo ke kontaminaci odběrného systému uhlovodíky, jak popisuje bod 7.3.1.2, v) změna v kalibraci CVS. V daném místě se kalibruje průtokoměr CVS, jak popisuje bod 8.1.8.4, vi) jiné problémy s CVS nebo s technickým či programovým vybavením sloužícím k ověření odběru vzorků. Zkontroluje se, zda systém CVS a hardware a software k ověření CVS nevykazují nedostatky;

b)

Kontrola propanem používá buď referenční hmotnost nebo referenční průtok C3H8 coby sledovacího plynu v CVS. Pokud se použije referenční průtok, je třeba zohlednit každé neideální chování plynu C3H8 v referenčním průtokoměru. Oddíl 2 přílohy VII (hmotnostní přístup) nebo oddíl 3 přílohy VII (molární přístup) uvádějí, jak se kalibrují a používají některé průtokoměry. V bodě 8.1.8.5 a příloze VII nelze pracovat s předpokladem ideálního plynu. Při kontrole propanem se porovnává vypočtená hmotnost vstříknutého C3H8 s referenční hodnotou při měření HC a měření průtoků CVS.

8.1.8.5.2   Metoda zavedení známého množství propanu do systému CVS

Celková přesnost odběrného systému CVS a analytického systému se určí zavedením známého množství znečišťujícího plynu do systému během jeho normální činnosti. Znečišťující látka se analyzuje a vypočte se hmotnost podle přílohy VII. Použije se některá z dvou níže uvedených metod:

a)

Měření gravimetrickou technikou se provádí takto: Změří se hmotnost malé láhve naplněné oxidem uhelnatým nebo propanem s přesností ±0,01 g. Systém CVS je v činnosti jako při normální zkoušce emisí z výfuku po dobu 5 až 10 minut, přičemž se oxid uhelnatý nebo propan vpouští do systému. Množství vypuštěného čistého plynu se určí měřením rozdílu hmotnosti. Vzorek plynu se analyzuje obvyklým zařízením (vak k jímání vzorků nebo metoda integrace) a vypočte se hmotnost plynu.

b)

Měření clonou s kritickým prouděním se provádí takto: Známé množství čistého plynu (oxid uhelnatý nebo propan) se vpustí do systému CVS kalibrovanou clonou s kritickým prouděním. Je-li vstupní tlak dostatečně vysoký, je průtok, nastavený pomocí clony s kritickým průtokem, nezávislý na tlaku na výstupu clony (kritický průtok). Systém CVS musí být v činnosti jako při normální zkoušce emisí z výfuku po dobu 5 až 10 minut. Vzorek plynu se analyzuje obvyklým zařízením (vak k jímání vzorků nebo metoda integrace) a vypočte se hmotnost plynu.

8.1.8.5.3   Příprava kontroly propanem

Kontrola propanem se připraví následovně:

a)	Pokud se místo referenčního průtoku použije referenční hmotnost C3H8, pracuje se s lahví naplněnou C3H8. Referenční hmotnost C3H8 v lahvi se určí s přesností ±0,5 % množství C3H8, které má být použito;

b)	Zvolí se vhodné průtoky CVS a C3H8;

c)	Zvolí se místo zavedení C3H8 do CVS. Místo zavedení se zvolí tak, aby bylo co nejblíže místu, kde se do CVS zavádí výfukový systém motoru. Lahev s C3H8 se připojí k systému vstřikování plynu;

d)	CVS je v činnosti a je stabilizován;

e)	Všechny výměníky tepla v odběrném systému se předehřejí nebo předchladí;

f)	Vyhřívané a chlazené součásti, jako jsou odběrná potrubí, filtry, chladiče a čerpadla se stabilizují na své provozní teploty;

g)	Případně se ověří strana podtlaku odběrného systému HC na netěsnosti podle popisu v bodě 8.1.8.7.

8.1.8.5.4   Příprava odběrného systému HC na kontrolu propanem

Ověření strany podtlaku odběrného systému HC na netěsnosti lze provést podle písm. g) tohoto bodu. Použije-li se tento postup, lze použít postup kontaminace HC v bodě 7.3.1.2. Neprovádí-li se ověření strany podtlaku odběrného systému HC na netěsnosti podle písm. g), pak je nutné odběrný systém HC vynulovat, kalibrovat pro plný rozsah a ověřit kontaminaci následujícím způsobem:

a)	Zvolí se nejnižší rozsah analyzátoru HC, při kterém lze měřit koncentraci C3H8 plánovanou pro CVS, a zvolí se průtoky C3H8;

b)	Analyzátor HC se vynuluje nulovacím vzduchem zavedeným do vstupu analyzátoru;

c)	Analyzátor HC se kalibruje pro plný rozsah kalibračním plynem C3H8 zavedeným do vstupu analyzátoru;

d)	Proud nulovacího vzduchu směřuje na sondu HC nebo do trubky mezi sondou HC a přenosovým potrubím;

e)	Stabilní koncentrace HC v odběrném systému HC se měří při přetoku nulovacího vzduchu. V případě měření HC dávkami je nutné naplnit nádrž na dávku (jako je jímací vak) a změřit koncentraci přetoku HC;

f)	Přesahuje-li koncentrace HC v toku 2 μmol/mol, nesmí se do odstranění kontaminace postupovat dále. Je nutné určit zdroj kontaminace a odstranit ji, např. systém vyčistit nebo vyměnit kontaminované části;

g)	Pokud koncentrace HC v toku nepřesahuje 2 μmol/mol, zaznamená se tato hodnota jako x HCinit a použije se ke korigování kontaminací HC podle popisu v oddílu 2 přílohy VII (hmotnostní přístup) nebo oddílu 3 přílohy VII (molární přístup).

8.1.8.5.5   Provedení kontroly propanem

a)

Kontrola propanem se provede následovně: i) pro odběr vzorků HC v dávkách se připojí čistá úložná média, jako jsou vyprázdněné vaky, ii) přístroje k měření HC se používají podle instrukcí výrobce, iii) pokud se plánuje korekce koncentrací HC v pozadí ředicího vzduchu, měří se a zaznamená se pozadí HC v ředicím vzduchu, iv) všechna integrační zařízení se vynulují, v) zahájí se odběr vzorků a všechny integrátory průtoku se uvedou do provozu, vi) vpustí se C3H8 ve zvoleném průtoku. Pokud se použije referenční průtok C3H8, zahájí se integrace tohoto průtoku, vii) C3H8 se dále vpouští, dokud nebylo vypuštěno dostatek C3H8 k zajištění přesného kvantifikování referenčního C3H8 a změřeného C3H8, viii) láhev s C3H8 se uzavře, přičemž odběr vzorků pokračuje, dokud nejsou zohledněny časové prodlevy z důvodu dopravy vzorku a odezvy analyzátoru, ix) odběr vzorků se zastaví a všechny integrátory průtoku se vypnou;

b)

v případě měření clonou s kritickým prouděním lze pro kontrolu propanem použít jako alternativní metodu k metodě uvedené v písm. a) bodu 8.1.8.5.5 následující postup: i) pro odběr vzorků HC v dávkách se připojí čistá úložná média, jako jsou vyprázdněné vaky, ii) přístroje k měření HC se používají podle instrukcí výrobce, iii) pokud se plánuje korekce koncentrací HC v pozadí ředicího vzduchu, měří se a zaznamená se pozadí HC v ředicím vzduchu, iv) všechna integrační zařízení se vynulují, v) z referenční láhve se vypouští obsah C3H8 se zvoleným průtokem, vi) zahájí se odběr vzorků, přičemž všechny integrátory průtoku se uvedou do provozu poté, co se potvrdí stabilní koncentrace HC, vii) obsah lahve se dále vpouští, dokud nebylo vypuštěno dostatek C3H8 k zajištění přesného kvantifikování referenčního C3H8 a změřeného C3H8, viii) všechny integrátory se vypnou, ix) referenční láhev s C3H8 se uzavře.

8.1.8.5.6   Vyhodnocení kontroly propanem

Po provedení kontroly se provede následující:

a)	Pokud se prováděl odběr vzorků dávkami, podrobí se vzorky analýze co nejdříve;

b)	Po analýze HC následuje korekce kontaminace a pozadí;

c)	Vypočte se celková hmotnost C3H8 na základě údajů CVS a HC podle popisu v příloze VII, přičemž se použije molární hmotnost C3H8 (M C3H8) místo efektivní molární hmotnosti HC (M HC);

d)

Pokud se pracuje s referenční hmotností (gravimetrická metoda), určí se hmotnost propanu v láhvi s přesností ±0,5 % a referenční hmotnost C3H8 se určí odečtením hmotnosti prázdné láhve na propan od hmotnosti plné láhve na propan. Pokud se použije clona s kritickým prouděním (měření clonou s kritickým prouděním), určí se hmotnost propanu jako součin průtoku a doby zkoušky;

e)	Referenční hmotnost C3H8 se odečte od vypočtené hmotnosti. Pokud je výsledný rozdíl v rozmezí ±3,0 % referenční hmotnosti, CVS byl ověřen pozitivně.

8.1.8.5.7   Ověření sekundárního ředicího systému částic

Když se kontrola propanem musí opakovat k ověření sekundárního ředicího systému částic, platí pro toto ověření následující postup podle písm. a) až d):

a)

Odběrný systém HC se nastaví tak, aby vzorek odebral v blízkosti umístění úložného média zařízení k odběru vzorků (jako je filtr částic). Je-li absolutní tlak v tomto místě příliš nízký pro odběr vzorku HC, lze vzorek HC odebrat z výstupu odběrného čerpadla dávek. Vzorek z výstupu čerpadla je nutno odebírat opatrně, neboť únik z čerpadla za průtokoměrem zařízení k odběru vzorků dávkami, který by jinak byl přijatelný, způsobí chybný výsledek kontroly propanem;

b)	Kontrola propanem popsaná v tomto bodě se opakuje, avšak HC se odebírá ze zařízení k odběru vzorků dávkami;

c)	Vypočte se hmotnost C3H8 při zohlednění každého sekundárního zředění ze zařízení k odběru vzorků dávkami;

d)	Referenční hmotnost C3H8 se odečte od vypočtené hmotnosti. Pokud je výsledný rozdíl v rozmezí ±5 % referenční hmotnosti, zařízení k odběru vzorků dávkami ověření vyhovělo. V opačném případě je nutná korekce.

8.1.8.5.8   Ověření vysoušeče vzorku

Je-li na výstupu vysoušeče vzorku plynu umístěn snímač vlhkosti ke kontinuálnímu monitorování rosného bodu, tato kontrola se nemusí provádět, dokud je zajištěna vlhkost na výstupu vysoušeče pod minimálními hodnotami, které se používají při kontrolách utlumujícího rušivého vlivu, rušivého vlivu a kompenzace.

(a)

Je-li k odstranění vody ze vzorku plynu použit vysoušeč vzorku plynu, jak povoluje bod 9.3.2.3.1, ověřují se jeho vlastnosti z hlediska ochlazování po jeho instalaci a větší údržbě. V případě vysoušečů s osmotickými membránami se vlastnosti ověřují po instalaci, po větší údržbě a v období 35 dnů před zkoušením;

(b)

Schopnost analyzátoru správně měřit sledovanou složku výfukového plynu může být ovlivněna vodou, proto se voda někdy odstraňuje ze vzorku plynu před průchodem analyzátorem. Voda může například u chemiluminiscenčního detektoru negativně ovlivnit odezvu na NOx kolizním utlumujícím rušivým vlivem a u analyzátoru NDIR může mít pozitivní rušivý vliv vyvoláním odezvy obdobné jako na CO;

(c)	Vysoušeč vzorku plynu musí vyhovovat specifikacím stanoveným v bodě 9.3.2.3.1 pro rosný bod (T dew) a absolutní tlak (p total) za vysoušečem s osmotickou membránou nebo chladičem ve směru proudění;

(d)

Vlastnosti vysoušeče vzorku plynu se ověřují podle následujícího postupu, případně se použije osvědčený technický úsudek k sestavení jiného postupu: i) propojení se vytvoří z potrubí z polytetrafluorethylenu (PTFE) nebo z nerezavějící oceli, ii) N2 nebo čištěný vzduch se zvlhčí probubláváním destilovanou vodou v utěsněné nádobě, kde se zvlhčuje plyn na nejvyšší rosný bod vzorku, jehož se má v průběhu odběru vzorků emisí dosáhnout, iii) zvlhčený plyn se zavede před vysoušeč vzorku plynu, iv) teplota zvlhčeného plynu za nádobou se udržuje nejméně o 5 °C nad jeho rosným bodem, v) rosný bod (T dew) a absolutní tlak (p total) zvlhčeného plynu se měří co nejblíže vstupu vysoušeče vzorku plynu, aby se ověřilo, že tento rosný bod je nejvyšší, který byl odhadnut pro průběh odběru vzorku emisí, vi) rosný bod (T dew) a absolutní tlak (p total) zvlhčeného plynu se měří co nejblíže výstupu vysoušeče vzorku plynu, vii) vysoušeč vzorku plynu je pozitivně ověřen, pokud výsledek podle písm. d) podbodu vi) tohoto oddílu je nižší, než rosný bod odpovídající specifikacím vysoušeče vzorku plynu určeným podle bodu 9.3.2.3.1 plus 2 °C, nebo pokud molární podíl podle písm. d) podbodu vi) je menší než udávají odpovídající specifikace vysoušeče vzorku plynu plus 0,002 mol/mol, nebo 0,2 % objemových. Upozornění: pro toto ověření je rosný bod vzorku plynu vyjádřen v absolutní teplotě, tj. v Kelvinech.

8.1.8.6.   Periodická kalibrace části toku částic a přidružené měřicí systémy surového výfukového plynu

8.1.8.6.1   Specifikace měření toku z rozdílů průtoků

U systémů s ředěním části toku k odběru proporcionálního vzorku surového výfukového plynu má zvláštní význam přesnost toku vzorku qm p, pokud se neměří přímo, ale určuje se diferenciálním měřením toku, jak stanoví rovnice (6-20):

q m p = q m dew – q m dw

(6-20)

kde:

qm p	je hmotnostní průtok vzorku výfukového plynu do systému s ředěním části toku
qm dw	je hmotnostní průtok ředicího vzduchu (ve vlhkém stavu)
qm dew	je hmotnostní průtok ekvivalentního zředěného výfukového plynu ve vlhkém stavu

V tomto případě musí být maximální chyba rozdílu taková, aby hodnota qm p byla přesně v rozmezí ± 5 %, je-li ředicí poměr menší než 15. Tuto chybu je možné vypočítat metodou střední kvadratické odchylky chyb každého přístroje.

Přijatelnou přesnost q mp lze získat některou z těchto metod:

a)	je-li absolutní přesnost qm dew a qm dw ± 0,2 %, dosáhne se přesnosti qm p ≤ 5 % při ředicím poměru 15. Při vyšších ředicích poměrech však dochází k větším chybám;

b)	kalibrace qm dw vztažená k qm dew se provádí tak, aby se dosáhlo stejné přesnosti qm p jako podle písm. a). Podrobnosti viz bod 8.1.8.6.2;

c)	přesnost q mp se určuje nepřímo z přesnosti ředicího poměru určeného sledovacím plynem, např. CO2. Vyžaduje se přesnost pro q mp rovnocenná postupu podle písm. a);

d)	absolutní přesnost qm dew a qm dw je v rozmezí ±2 % plného rozsahu stupnice, maximální chyba rozdílu mezi qm dew a qm dw je v rozmezí 0,2 % a chyba linearity je v rozmezí ±0,2 % nejvyšší hodnoty qm dew pozorované během zkoušky.

8.1.8.6.2   Kalibrace měření toku z rozdílů průtoků

Systém s ředěním části toku pro odběr proporcionálního vzorku surového výfukového plynu, musí být periodicky kalibrován přesným průtokoměrem, který odpovídá mezinárodním či vnitrostátním normám. Průtokoměr sestavy přístrojů k měření průtoku se musí kalibrovat jedním z následujících postupů, aby průtok sondou qm p do tunelu splňoval požadavky na přesnost v bodě 8.1.8.6.1.

a)

Průtokoměr qm dw se zapojí v sérii s průtokoměrem qm dew, rozdíl mezi dvěma průtokoměry se kalibruje pro nejméně 5 nastavených hodnot, přičemž hodnoty průtoku jsou rovnoměrně rozloženy mezi nejnižší hodnotou qm dw použitou při zkoušce a hodnotou qm dew použitou při zkoušce. Ředicí tunel může být obtékán;

b)

Kalibrovaný průtokoměr se zapojí do série s průtokoměrem pro qm dew a zkontroluje se přesnost hodnoty použité pro zkoušku. Poté se kalibrovaný přístroj k měření průtoku zapojí v sérii s průtokoměrem qm dw a zkontroluje se přesnost pro nejméně 5 nastavení odpovídajících ředicímu poměru mezi 3 a 15, vztaženo na hodnotu qm dew použitou při zkoušce;

c)

Přenosové potrubí TL (viz obrázek 6.7) se odpojí od výfukového systému a připojí se k němu kalibrované zařízení na měření průtoku s vhodným rozsahem pro měření qm p. Hodnota qm dew se nastaví na hodnotu použitou při zkoušce a qm dw se postupně nastaví nejméně na pět hodnot odpovídajících ředicím poměrům mezi 3 a 15. Nebo je možno použít speciální kalibrační proudovou dráhu, v níž je tunel obtečen, ale celkový a ředicí vzduch proudí příslušnými průtokoměry jako při skutečné zkoušce;

d)

Do přenosového potrubí TL výfukového systému se přivede sledovací plyn. Tímto sledovacím plynem může být některá ze složek výfukového plynu, např. CO2 nebo NOx. Po ředění v tunelu se měří složka, kterou je sledovací plyn. Měření se provádí pro 5 ředicích poměrů mezi 3 a 15. Přesnost průtoku vzorku se určí z ředicího poměru r d pomocí rovnice (6-21): q m p = q m dew /r d (6-21)

Aby se zaručila přesnost qm p, je nutno vzít v úvahu přesnost analyzátorů plynů.

8.1.8.6.3   Zvláštní požadavky na měření toku z rozdílů průtoků

Rozhodně se doporučuje provést kontrolu průtoku uhlíku ve skutečném výfukovém plynu, aby se zjistily problémy týkající se měření a regulace a aby se ověřila správná činnost systému s ředěním části toku. Kontrola průtoku uhlíku by měla být provedena nejméně při každé instalaci nového motoru nebo po významné změně konfigurace zkušební komory.

Motor musí běžet na točivý moment a otáčky při plném zatížení nebo v jiném ustáleném režimu, při němž vzniká 5 % nebo více emisí CO2. Systém odběru vzorků s ředěním části toku musí pracovat s faktorem ředění přibližně 15:1.

Provádí-li se kontrola průtoku uhlíku, použije se postup uvedený v dodatku 2 přílohy VII. Průtoky uhlíku se vypočítají podle rovnic v dodatku 2 přílohy VII. Všechny průtoky uhlíku se musí shodovat v mezích 5 %.

8.1.8.6.3.1   Kontrola před zkouškou

Kontrola před zkouškou se provádí v rozmezí dvou hodin před zkouškou následujícím způsobem.

Přesnost průtokoměrů se zkontroluje u nejméně dvou bodů stejným způsobem, jaký se používá pro kalibraci (viz bod 8.1.8.6.2), včetně hodnot průtoku qm dw, které odpovídají ředicím poměrům mezi 5 a 15 pro hodnotu qm dew použitou při zkoušce.

Pokud lze na základě záznamů postupu kalibrace podle bodu 8.1.8.6.2 prokázat, že kalibrace průtokoměru je stabilní po delší dobu, je možno kontrolu před zkouškou vynechat.

8.1.8.6.3.2   Určení doby transformace

Seřízení systému pro určení doby transformace je stejné jako při měření během zkoušky. Doba transformace, definovaná v bodě 2.4 dodatku 5 této přílohy a znázorněná na obrázku 6-11, se určí touto metodou:

Nezávislý referenční průtokoměr s měřicím rozsahem vhodným pro průtok sondou se zapojí do série se sondou bezprostředně u ní. Tento průtokoměr musí mít dobu transformace kratší než 100 ms pro velikosti průtoku použité při měření doby odezvy a dostatečně malé škrcení toku, aby neovlivňovalo dynamický výkon systému s ředěním části toku, a musí být v souladu s osvědčeným technickým úsudkem. Do průtoku výfukových plynů (nebo průtoku vzduchu, pokud se vypočítává průtok výfukových plynů) systémem s částečným ředěním toku se zavede skoková změna, z nízkého průtoku na nejméně 90 % plného rozsahu stupnice. Spouštěč skokové změny musí být stejný jako spouštěč použitý ke spuštění regulace předem stanoveného průběhu při skutečné zkoušce. Signál ke skokové změně průtoku výfukového plynu a odezva průtokoměru se zaznamenávají s frekvencí odběru vzorku nejméně 10 Hz.

Na základě těchto údajů se určí doba transformace pro systém s ředěním části toku, což je doba od počátku signálu ke skokové změně průtoku do bodu 50 % odezvy průtokoměru. Obdobným způsobem se určí doby transformace signálu qmp (tj. toku vzorku výfukového plynu do systému s ředěním části toku) a signálu qmew,i (tj. hmotnostního průtoku výfukového plynu ve vlhkém stavu proudícího z průtokoměru výfukového plynu). Tyto signály se používají při regresních kontrolách prováděných po každé zkoušce (viz bod 8.2.1.2).

Výpočet se opakuje pro nejméně pět signálů ke zvýšení a poklesu průtoku a z výsledků se vypočte průměrná hodnota. Od této hodnoty se odečte vnitřní doba transformace (< 100 ms) referenčního průtokoměru. Vyžaduje-li se kontrola „předem stanoveného průběhu“, v souladu s bodem 8.2.1.2 se použije „předem stanovená“ hodnota systému s ředěním části toku.

8.1.8.7.   Ověření těsnosti na straně podtlaku

8.1.8.7.1   Oblast působnosti a frekvence

Po počáteční instalaci systému pro odběru vzorků, po větší údržbě, např. po výměnách předsazených filtrů, a do 8 hodin před každým sledem zkušebního cyklu se musí ověřit, že nedochází k žádnému znatelnému úniku na straně podtlaku, a to za použití některé ze zkoušek netěsnosti, které popisuje tento oddíl. Toto ověření se nevztahuje na žádnou část s plným tokem u ředicího systému CVS.

8.1.8.7.2   Principy měření

Netěsnost lze odhalit naměřením malého průtoku, když by průtok měl být nulový, zjištěním naředění známé koncentrace kalibračního plynu pro plný rozsah při průtoku stranou podtlaku v systému pro odběr vzorků, nebo naměřením nárůstu tlaku v systému s podtlakem.

8.1.8.7.3   Zkouška netěsnosti pomocí malého průtoku

Netěsnost systému k odběru vzorků pomocí malého průtoku se zkouší takto:

a)	Konec sondy systému se utěsní některým z těchto postupů: i) nasazením krytky nebo ucpáním, ii) sonda se odpojí od přenosového potrubí, které se uzavře krytkou nebo se ucpe, iii) zavře se těsnící ventil v potrubí mezi sondou a přenosovým potrubím.

b)

Všechny vývěvy se uvedou do provozu. Po provedení stabilizace je nutné ověřit, že průtok stranou podtlaku systému k odběru vzorků je menší než 0,5 % normálního průtoku v systému při jeho používání. Jako aproximaci obvyklého průtoku systémem při jeho používání lze odhadnout typické průtoky analyzátorem a obtokem.

8.1.8.7.4   Zkouška netěsnosti zředěním kalibračního plynu pro plný rozsah

Pro tuto zkoušku lze použít jakýkoliv analyzátor plynů. Použije-li se k této zkoušce FID, musí se veškerá kontaminace systému k odběru vzorků uhlovodíky korigovat podle oddílů 2 a 3 přílohy VII o stanovení uhlovodíků. Zkreslení výsledků se vyloučí tím, že se použijí pouze analyzátory s opakovatelností 0,5 % nebo lepší při koncentraci kalibračního plynu pro plný rozsah, který se použije k této zkoušce. Zkouška netěsnosti na straně podtlaku se provede následovně:

a)	Analyzátor plynu se připraví jako pro zkoušku emisí;

b)	Kalibrační plyn pro plný rozsah se zavede do vstupu analyzátoru a ověří se, že je jeho koncentrace měřena v rozsahu očekávané přesnosti a opakovatelnosti měření;

c)

Přetok kalibračního plynu pro plný rozsah se směruje k jednomu z následujících míst systému k odběru vzorků: i) konec odběrné sondy, ii) přenosové potrubí se rozpojí ve spoji se sondou a kalibrační plyn pro plný rozsah vytéká v otevřeném konci přenosového potrubí, iii) třícestný ventil sériově namontovaný mezi odběrnou sondu a její přenosové potrubí;

d)

Ověří se, že koncentrace protékajícího kalibračního plynu pro plný rozsah je v rozmezí ±0,5 % koncentrace kalibračního plynu pro plný rozsah. Je-li naměřená hodnota menší než očekávaná, ukazuje to na netěsnost, je-li však naměřená hodnota větší než očekávaná, může signalizovat problém s kalibračním plynem pro plný rozsah nebo s analyzátorem samým. Vyšší než očekávaná naměřená hodnota neukazuje na netěsnost.

8.1.8.7.5   Zkouška netěsnosti pomocí zániku podtlaku

K provedení této zkoušky se vytvoří v odběrném systému na straně podtlaku podtlak a sleduje se míra úniku ze systému jako zánik vytvořeného podtlaku. K provedení této zkoušky je nutné znát objem odběrného systému na straně podtlaku s přesností ±10 % skutečného objemu. Zkoušku je nutné provést s měřicími přístroji, které splňují specifikace bodů 8.1 a 9.4.

Zkouška netěsnosti zánikem podtlaku se provede následovně:

a)	Konec sondy systému se utěsní co nejblíže k otvoru sondy některým z těchto postupů: i) nasazením krytky nebo ucpáním, ii) sonda se odpojí od přenosového potrubí, které se uzavře krytkou nebo se ucpe, iii) zavře se těsnící ventil v potrubí mezi sondou a přenosovým potrubím.

b)	Všechny vývěvy se uvedou do provozu. Vytvoří se podtlak, který odpovídá obvyklým provozním podmínkám. V případě použití vaků k jímání vzorků by se měl obvyklý postup vyprázdnění vaků k jímání vzorků opakovat dvakrát s cílem minimalizovat případné zachyceniny;

c)

Vypnou se odběrná čerpadla a systém se zaslepí. Změří a zaznamená se absolutní tlak zachyceného plynu a volitelně rovněž absolutní teplota v systému. Poskytne se dostatečná doba na vyrovnání všech přechodových jevů, která je dostatečně dlouhá na to, aby únik o hodnotě 0,5 % změnil tlak o nejméně desetinásobek rozlišovací schopnosti snímače tlaku. Znovu se zaznamenají tlak a volitelně teplota;

d)

Vypočte se únik průtoku v závislosti na předpokládané hodnotě nula pro objemy vyprázdněných vaků k jímání vzorků a v závislosti na známých hodnotách objemu systému k odběru vzorků, počátečních a konečných tlaků, volitelných teplot a uplynulého času. Pomocí rovnice (6-22) je nutné ověřit, že průtok při zániku podtlaku netěsností je menší než 0,5 % normálního průtoku systémem v jeho provozu: (6-22) kde: qV leak je míra zániku podtlaku (mol/s) V vac je geometrický objem strany podtlaku v systému odběru vzorků (m3) R je molární konstanta plynu (J/(mol · K)) p 2 je absolutní tlak na straně podtlaku v čase t 2 (Pa) T 2 je absolutní teplota na straně podtlaku v čase t 2 (K) p 1 je absolutní tlak na straně podtlaku v čase t 1 (Pa) T 1 je absolutní teplota na straně podtlaku v čase t 1 (K) t 2 je čas ukončení ověřovací zkoušky netěsnosti při zániku podtlaku (s) t 1 je čas při začátku ověřovací zkoušky netěsnosti při zániku podtlaku (s)

8.1.9.   Měření CO a CO2

8.1.9.1.   Ověření rušivých vlivů H2O na analyzátory CO2 NDIR

8.1.9.1.1   Oblast působnosti a frekvence

Měří-li CO2 analyzátorem NDIR, musí se ověřit míra rušivého vlivu H2O po počáteční instalaci analyzátoru a po větší údržbě.

8.1.9.1.2   Principy měření

H2O může rušit odezvu analyzátoru NDIR na CO2. Jestliže analyzátor NDIR pracuje s kompenzačními algoritmy, které používají měření jiných plynů k ověření tohoto rušivého vlivu, musí se zároveň taková měření provádět za účelem přezkoušení kompenzačních algoritmů v průběhu ověřování rušivých vlivů působících na analyzátor.

8.1.9.1.3   Požadavky na systém

Na analyzátor NDIR pro CO2 může působit rušivý vliv H2O, který je v rozmezí (0,0 ±0,4) mmol/mol (očekávané střední koncentrace CO2).

8.1.9.1.4   Postup

Kontrola rušivého vlivu se provede následovně:

a)	Analyzátor NDIR pro CO2 se nastartuje, uvede v činnost, vynuluje a kalibruje pro plný rozsah stejně jako před zkouškou emisí;

b)

V utěsněné nádobě se v destilované vodě vytvoří zvlhčený zkušební plyn pomocí probublávání nulovacího vzduchu, který splňuje specifikace v bodě 9.5.1. Pokud odebraný vzorek neprochází vysoušečem, reguluje se teplota v nádobě tak, aby se vytvořila úroveň H2O přinejmenším o takové výši, jako je maximum očekávané v průběhu zkoušky. Pokud odebraný vzorek neprochází vysoušečem, reguluje se teplota v nádobě tak, aby se vytvořila úroveň H2O přinejmenším o takové výši, jakou vyžadují ustanovení bodu 9.3.2.3.1;

c)	Teplota zvlhčeného zkušebního plynu za nádobou se udržuje nejméně o 5 °K nad jeho rosným bodem;

d)	Do odběrného systému se zavede zvlhčený zkušební plyn. Zvlhčený zkušební plyn je možné zavést do místa za (ve směru průtoku) jakýmkoli vysoušečem vzorku, pokud se takový vysoušeč použije během zkoušky;

e)	Pokud možno co nejblíže vstupu do analyzátoru se změří molární podíl vody (x H2O) ve zvlhčeném zkušebním plynu. Například pro výpočet x H2O se změří rosný bod (T dew) a absolutní tlak (T dew);

f)	Kondenzaci v přenosovém potrubí, závitech nebo ventilech mezi bodem, ve kterém se měří x H2O, a analyzátorem, se zabrání použitím osvědčeného technického úsudku;

g)	Ponechá se určitý čas, aby se odezva analyzátoru stabilizovala. Doba stabilizace zahrnuje čas k odvodnění přenosového potrubí a čas potřebný k odezvě analyzátoru;

h)	Když analyzátor měří koncentraci vzorku, zaznamenají se údaje shromažďované v průběhu 30 sekund. Z těchto údajů se vypočítá aritmetický průměr. Pokud je tato hodnota v rozmezí (0,0 ± 0,4) mmol/mol, vyhověl analyzátor ověření z hlediska rušivého vlivu.

8.1.9.2.   Ověření rušivých vlivů H2O a CO2 u analyzátorů NDIR pro CO

8.1.9.2.1   Oblast působnosti a frekvence

Měří-li se CO analyzátorem NDIR, musí se ověřit míra rušivého vlivu H2O a CO2 po počáteční instalaci analyzátoru a po větší údržbě.

8.1.9.2.2   Principy měření

H2O a CO2 mohou mít pozitivní rušivý vliv na analyzátor NDIR tím, že způsobují odezvu podobnou jako CO. Jestliže analyzátor NDIR pracuje s kompenzačními algoritmy, které k ověření tohoto rušivého vlivu používají měření jiných plynů, musí se zároveň taková měření provádět za účelem přezkoušení kompenzačních algoritmů v průběhu ověřování rušivých vlivů působících na analyzátor.

8.1.9.2.3   Požadavky na systém

Na analyzátor NDIR pro CO může působit kombinovaný rušivý vliv H2O a CO2, který je v rozmezí ± 2 % očekávané střední koncentrace CO.

8.1.9.2.4   Postup

Kontrola rušivého vlivu se provede následovně:

a)	analyzátor NDIR pro CO se nastartuje, uvede v činnost, vynuluje a kalibruje pro plný rozsah stejně jako před zkouškou emisí;

b)

v utěsněné nádobě se v destilované vodě vytvoří zvlhčený zkušební plyn CO2 pomocí probublávání kalibračního CO2 pro plný rozsah. Pokud odebraný vzorek neprochází vysoušečem, reguluje se teplota v nádobě tak, aby se vytvořila úroveň H2O přinejmenším tak vysoká, jako je maximum očekávané v průběhu zkoušky. Pokud odebraný vzorek neprochází vysoušečem, reguluje se teplota v nádobě tak, aby se vytvořila úroveň H2O přinejmenším tak vysoká, jak vyžaduje bod 9.3.2.3.1.1. Použije se koncentrace kalibračního plynu CO2 pro plný rozsah přinejmenším tak vysoká, jako je očekávané maximum během zkoušky;

c)	do odběrného systému se zavede zvlhčený zkušební plyn CO2. Zvlhčený zkušební plyn CO2 je možné zavést do místa za (ve směru průtoku) jakýmkoli vysoušečem vzorku, pokud se takový vysoušeč použije během zkoušky;

d)	pokud možno co nejblíže vstupu do analyzátoru se změří molární podíl vody (x H2O) ve zvlhčeném zkušebním plynu. Například pro výpočet x H2O se změří rosný bod (T dew) a absolutní tlak (p total);

e)	kondenzaci v přenosovém potrubí, závitech nebo ventilech mezi bodem, ve kterém se měří x H2O, a analyzátorem, se zabrání použitím osvědčeného technického úsudku;

f)	ponechá se určitý čas, aby se odezva analyzátoru stabilizovala;

g)	když analyzátor měří koncentraci vzorku, zaznamenají se údaje shromažďované v průběhu 30 sekund. Z těchto údajů se vypočítá aritmetický průměr;

h)	pokud výsledek vypočtený v písm. g) tohoto bodu je v rámci odchylek dovolených podle bodu 8.1.9.2.3, vyhověl analyzátor ověření z hlediska rušivého vlivu;

i)

postupy ke zjišťování rušivých vlivů CO2 a H2O se také mohou provádět odděleně. Jsou-li úrovně CO2 a H2O vyšší než maximální úrovně očekávané při zkouškách, musí se každá zjištěná hodnota rušivého vlivu snížit vynásobením zjištěného rušivého vlivu poměrem hodnoty maximální očekávané koncentrace ke skutečné hodnotě použité v průběhu tohoto postupu. Je možno provádět oddělené postupy ke zjišťování rušivého vlivu koncentrací H2O (směrem dolů až k 0,025 mol/mol obsahu H2O), které jsou nižší než maximální úrovně očekávané během zkoušky, avšak zjištěné rušivé vlivy H2O se zvětší vynásobením zjištěného rušivého vlivu poměrem hodnoty maximální očekávané koncentrace H2O ke skutečné hodnotě použité v průběhu tohoto postupu. Součet takto upravených dvou hodnot rušivého vlivu musí splňovat požadavky na dovolené odchylky specifikované v bodě 8.1.9.2.3.

8.1.10.   Měření uhlovodíků

8.1.10.1   Optimalizace a ověření FID

8.1.10.1.1   Oblast působnosti a frekvence

Všechny analyzátory FID je nutné kalibrovat po počáteční instalaci. Opakování kalibrace se provádí podle potřeby na základě osvědčeného technického úsudku. V případě FID, které měří uhlovodíky, se provádí následující kroky:

a)	odezvu FID na různé uhlovodíky je nutné optimalizovat po počáteční instalaci analyzátoru a po větší údržbě. Odezva FID na propylen a toluen musí být mezi 0,9 a 1,1 k propanu;

b)	faktor odezvy FID na methan (CH4) se určí po počáteční instalaci analyzátoru a po větší údržbě, jak popisuje bod 8.1.10.1.4;

c)	odezvu na methan (CH4) je nutné ověřit do 185 dnů před zkouškou.

8.1.10.1.2   Kalibrace

Podle osvědčeného technického úsudku se vypracuje postup kalibrace, který může vycházet z instrukcí výrobce analyzátoru FID a doporučené frekvence kalibrace FID. Analyzátor FID se kalibruje kalibračními plyny C3H8, které vyhovují specifikacím v bodu 9.5.1. Kalibrace se provádí na bázi uhlíkového čísla jedna (C1).

8.1.10.1.3   ptimalizace odezvy FID na uhlovodíky

Tento postup platí pouze pro analyzátory FID, které měří uhlovodíky.

a)

Pro počáteční nastartování přístroje a základní provozní nastavení s palivem FID a nulovacím vzduchem je nutné dodržet požadavky výrobce přístroje a použít osvědčený technický úsudek. Vyhřívané analyzátory FID musí být v požadovaném rozsahu provozní teploty. Odezva analyzátoru FID se optimalizuje tak, aby vyhovovala požadavkům týkajícím se faktorů odezvy uhlovodíků a kontroly rušivého vlivu kyslíku podle písm. a) bodu 8.1.10.1.1 a podle bodu 8.1.10.2 pro nejobvyklejší rozsah analyzátoru, který se očekává během zkoušek emisí. Pokud je obvyklý rozsah analyzátoru menší než minimální rozsah pro optimalizaci, který specifikoval výrobce přístroje, lze za účelem získání přesné optimalizace analyzátoru FID použít vyšší rozsah analyzátoru podle doporučení výrobce přístroje a osvědčeného technického úsudku.

b)

Vyhřívané analyzátory FID musí být v požadovaném rozsahu provozní teploty. Odezva FID musí být optimalizována v nejobvyklejším rozsahu analyzátoru, který se očekává během zkoušek emisí. Do analyzátoru se při průtocích paliva a vzduchu nastavených podle doporučení výrobce zavede kalibrační plyn pro plný rozsah.

c)

Pro optimalizaci se postupuje podle následujících kroků i) až iv) nebo podle instrukcí výrobce přístroje. Případně lze při optimalizaci postupovat podle postupů v publikaci SAE č. 770141; i) odezva se při daném průtoku paliva určí z rozdílu mezi odezvou na kalibrační plyn pro plný rozsah a odezvou na nulovací plyn, ii) průtok paliva se postupně seřídí nad hodnotu uvedenou výrobcem a pod tuto hodnotu. Při těchto průtocích paliva se zaznamená odezva na kalibrační plyn pro plný rozsah a na nulovací plyn, iii) rozdíl mezi odezvou na kalibrační plyn pro plný rozsah a na nulu se vynese jako křivka a průtok paliva se seřídí ke straně křivky s bohatou směsí. To je počáteční seřízení průtoku, které může vyžadovat další optimalizaci v závislosti na výsledcích faktorů odezvy na uhlovodíky a na kontrole rušivého vlivu kyslíku podle písm. a) bodu 8.1.10.1.1 a podle bodu 8.1.10.2, iv) jestliže rušivý vliv kyslíku nebo faktory odezvy uhlovodíků nesplňují následující požadavky, seřídí se průtok vzduchu po stupních nad hodnoty uvedené výrobcem a pod tyto hodnoty a pro každý průtok se opakuje postup podle písm. a) bodu 8.1.10.1.1 a podle bodu 8.1.10.2.

d)	Stanoví se optimální průtoky nebo tlaky pro palivo a vzduch pro hořák analyzátoru FID a tyto údaje se shromáždí a zaznamenají jako budoucí referenční hodnoty.

8.1.10.1.4   Určení faktoru odezvy na CH4 u analyzátorů FID měřících uhlovodíky

Vzhledem k tomu, že analyzátory FID mají obecně jinou odezvu na CH4 než na C3H8, musí se po optimalizaci FID určit u každého analyzátoru FID, kterým se měří THC, faktor odezvy CH4 (RF CH4[THC-FID]). Za účelem kompenzace odezvy na CH4 se při výpočtech k určení uhlovodíků popsaných v oddíle 2 přílohy VII (hmotnostní přístup) nebo oddíle 3 přílohy VII (molární přístup) použije faktor RF CH4[THC-FID] naposledy změřený podle tohoto oddílu. Faktor RF CH4[THC-FID] se určí takto:

a)	pro kalibraci analyzátoru před zkouškou emisí se zvolí koncentrace kalibračního plynu pro plný rozsah C3H8. Je nutné zvolit pouze kalibrační plyny pro plný rozsah, které splňují specifikace v bodu 9.5.1 a koncentrace C3H8 se zaznamená;

b)	je nutné zvolit pouze kalibrační plyn pro plný rozsah CH4, který splňuje specifikace v bodu 9.5.1 a koncentrace CH4 se zaznamená;

c)	analyzátor FID se provozuje podle instrukcí výrobce;

d)	ověří se, že byl analyzátor FID kalibrován pomocí C3H8. Kalibrace se musí provést na bázi uhlíkového čísla jedna (C1);

e)	analyzátor FID se vynuluje nulovacím plynem pro zkoušku emisí;

f)	analyzátor se zkalibruje zvoleným kalibračním plynem pro plný rozsah C3H8;

g)	kalibrační plyn pro plný rozsah CH4 zvolený podle písm. b) se zavede do zkušebního portu analyzátoru FID;

h)	odezva analyzátoru se stabilizuje. Doba stabilizace může zahrnovat čas k pročištění analyzátoru a čas potřebný k odezvě analyzátoru;

i)	v době, kdy všechny analyzátory měří koncentraci CH4, se musí zaznamenávat údaje nahromaděné v průběhu 30 sekund a vypočítávat aritmetické průměry těchto údajů;

j)	aritmetický průměr naměřené koncentrace se vydělí zaznamenanou koncentrací kalibračního plynu pro plný rozsah CH4. Výsledkem je faktor odezvy analyzátoru FID na CH4, RF CH4[THC-FID].

8.1.10.1.5   Ověření odezvy na methan (CH4) u analyzátorů FID měřících uhlovodíky

Je-li hodnota faktoru RF CH4[THC-FID] vypočtená podle bodu 8.1.10.1.4 v rozmezí ±5,0 % od naposledy stanovené hodnoty, je výsledek ověření odezvy HC FID na methan pozitivní.

a)

Nejdříve je nutné ověřit, že tlaky nebo průtoky paliva pro FID, vzduchu pro hořák a odebraného vzorku jsou jednotlivě v rozmezí ±0,5 % od naposledy zaznamenané hodnoty, podle popisu v bodě 8.1.10.1.3. Pokud je nutné tyto průtoky upravit, musí se určit nový faktor RF CH4[THC-FID] podle popisu v bodě 8.1.10.1.4. Je třeba ověřit, že určená hodnota faktoru RF CH4[THC-FID] je v rámci dovolené odchylky uvedené v bodě 8.1.10.1.5;

b)	Není-li hodnota faktoru RF CH4[THC-FID] v rámci dovolené odchylky v bodě 8.1.10.1.5, je nutné znovu optimalizovat odezvu FID podle popisu v bodě 8.1.10.1.3;

c)	Musí se určit nový faktor RF CH4[THC-FID] podle popisu v bodě 8.1.10.1.4. Tato nová hodnota RF CH4[THC-FID] se použije při výpočtech k určení uhlovodíků popsaných v oddíle 2 přílohy VII (hmotnostní přístup) nebo oddíle 3 přílohy VII (molární přístup).

8.1.10.2   Nestechiometrické ověření rušivého vlivu O2 u analyzátorů FID pro měření surového výfukového plynu

8.1.10.2.1   Oblast působnosti a frekvence

Pokud se analyzátory FID používají při měření surového výfukového plynu, ověří se rušivý vliv O2 po počáteční instalaci a po větší údržbě.

8.1.10.2.2   Principy měření

Změny koncentrace O2 v surovém výfukovém plynu mohou ovlivnit odezvu FID tím, že změní teplotu plamene FID. Pro účely tohoto ověření je nutné optimalizovat průtok paliva pro FID, vzduchu pro hořák a odebraného vzorku. Vlastnosti analyzátoru FID se ověří kompenzačními algoritmy pro rušivý vliv O2, který se v průběhu zkoušky emisí na analyzátoru FID projevuje.

8.1.10.2.3   Požadavky na systém

Každý analyzátor FID použitý při zkouškách musí projít ověřením rušivého vlivu O2 podle tohoto oddílu.

8.1.10.2.4   Postup

Rušivý vliv O2 na analyzátor FID se určí následujícím postupem, přičemž lze použít jeden či více děličů plynu za účelem vytvoření koncentrací referenčních plynů nutných k provedení tohoto ověření:

a)

Ke kalibraci analyzátorů pro plný rozsah před zkouškou emisí se zvolí tři referenční kalibrační plyny pro plný rozsah, které odpovídají specifikacím v bodě 9.5.1 a obsahují koncentraci C3H8. Pro analyzátory FID kalibrované pomocí CH4 s aplikací separátoru plynů jiných než methan se použijí referenční kalibrační plyny CH4. Tři vyvážené koncentrace plynu se zvolí tak, aby koncentrace O2 a N2 představovaly minimální a maximální a mezilehlé koncentrace O2, které se očekávají během zkoušky. Pokud je analyzátor FID kalibrován kalibračním plynem pro plný rozsah, který je v rovnováze ke střední očekávané koncentraci kyslíku, není nutné použít střední koncentraci O2;

b)	Je třeba potvrdit, že analyzátor FID splňuje všechny specifikace uvedené v bodě 8.1.10.1;

c)	Analyzátor FID se nastartuje a provozuje jako před zkouškou emisí. Bez ohledu na zdroj vzduchu hořáku FID během zkoušky je nutné k tomuto ověření použít pro hořák FID nulovací vzduch;

d)	Analyzátor se nastaví na nulu;

e)	Analyzátor se kalibruje pro plný rozsah kalibračním plynem pro plný rozsah, který bude použit během zkoušky emisí;

f)

Nulovacím plynem, který bude použit během zkoušky emisí, se zkontroluje odezva na nulu. Pokud je střední odezva na nulu v průběhu 30 sekund shromažďování údajů v rozmezí ±0,5 % referenční hodnoty kalibračního plynu pro plný rozsah použitého podle písm. e) tohoto bodu, přistoupí se dalšímu kroku; v opačném případě se postup zahájí znovu krokem podle písm. d) tohoto bodu;

g)	Zkontroluje se odezva analyzátoru kalibračním plynem pro plný rozsah, který má minimální koncentraci O2, jež se očekává při zkoušce. Střední hodnota odezvy ze vzorku stabilizovaných údajů, které byly nashromážděny během 30 sekund, se zaznamená jako x O2minHC;

h)

Nulovacím plynem, který bude použit během zkoušky emisí, se zkontroluje odezva analyzátoru FID na nulu. Pokud je střední odezva na nulu v průběhu 30 sekund vzorku stabilizovaných údajů v rozmezí ±0,5 % referenční hodnoty kalibračního plynu pro plný rozsah použitého podle písm. e) tohoto bodu, přistoupí se k dalšímu kroku, v opačném případě se postup zahájí znovu krokem podle písm. d) tohoto bodu;

i)	Zkontroluje se odezva analyzátoru kalibračním plynem pro plný rozsah, který má průměrnou koncentraci O2, jež se očekává při zkoušce. Střední hodnota odezvy ze vzorku stabilizovaných údajů, které byly nashromážděny během 30 sekund, se zaznamená jako x O2avgHC;

j)

Nulovacím plynem, který bude použit během zkoušky emisí, se zkontroluje odezva analyzátoru FID na nulu. Pokud je střední odezva na nulu v průběhu 30 sekund vzorku stabilizovaných údajů v rozmezí ± 0,5 % referenční hodnoty kalibračního plynu pro plný rozsah použitého podle písm. e) tohoto bodu, přistoupí se k dalšímu kroku, v opačném případě se postup zahájí znovu krokem podle písm. d) tohoto bodu;

k)	Zkontroluje se odezva analyzátoru kalibračním plynem pro plný rozsah, který má maximální koncentraci O2, jež se očekává při zkoušce. Střední hodnota odezvy ze vzorku stabilizovaných údajů, které byly nashromážděny během 30 sekund, se zaznamená jako x O2maxHC;

l)

Nulovacím plynem, který bude použit během zkoušky emisí, se zkontroluje odezva analyzátoru FID na nulu. Pokud je střední odezva na nulu v průběhu 30 sekund vzorku stabilizovaných údajů v rozmezí ± 0,5 % referenční hodnoty kalibračního plynu pro plný rozsah použitého podle písm. e) tohoto bodu, přistoupí se k dalšímu kroku, v opačném případě se postup zahájí znovu krokem podle písm. d) tohoto bodu;

m)

Vypočítá se procentuální rozdíl mezi x O2maxHC a koncentrací jeho referenčního plynu. Vypočítá se procentuální rozdíl mezi x O2avgHC a koncentrací jeho referenčního plynu. Vypočítá se procentuální rozdíl mezi x O2minHC a koncentrací jeho referenčního plynu. Určí se největší procentuální rozdíl z těchto tří údajů. Ten je rušivým vlivem O2;

n)

Pokud je rušivý vliv O2 v rozmezí ± 3 %, prošel analyzátor FID pozitivně ověřením rušivého vlivu O2. V opačném případě je nutné nedostatky napravit následovně: i) zopakovat ověření s cílem zjistit, zda nedošlo k chybě, ii) zvolit nulovací plyn a kalibrační plyny pro plný rozsah tak, aby obsahovaly vyšší nebo nižší koncentrace O2, a zopakovat ověření, iii) upravit průtoky vzduchu pro hořák FID, paliva a odebraného vzorku. Pokud se průtoky seřídí na THC FID, aby došlo ke splnění požadavků ověření rušivého vlivu O2, je nutné nastavit znovu RF CH4 pro jeho příští ověření. Ověření rušivého vlivu O2 se po úpravách zopakuje a určí se RF CH4, iv) opravit, vyměnit analyzátor FID a zopakovat ověření rušivého vlivu O2.

8.1.10.3   Penetrační frakce separátoru uhlovodíků jiných než methan (vyhrazeno)

8.1.11.   Měření NOx

8.1.11.1   Ověření utlumujícího rušivého vlivu CO2 a H2O u CLD

8.1.11.1.1   Oblast působnosti a frekvence

Měří-li NOx analyzátor CLD, musí se míra utlumujícího rušivého vlivu H2O a CO2 ověřit po počáteční instalaci analyzátoru CLD a po větší údržbě.

8.1.11.1.2   Principy měření

H2O a CO2 mohou negativně ovlivňovat odezvu CLD na NOx kolizním utlumujícím rušivým vlivem, který tlumí chemiluminiscenční reakci, již CLD používá za účelem zjištění NOx. Pomocí tohoto postupu a výpočtů podle bodu 8.1.11.2.3 se stanoví utlumující rušivý vliv a jeho výsledky se vyjádří jako maximální molární podíl H2O a maximální koncentrace CO2, které se očekávají během zkoušky emisí. Jestliže analyzátor CLD používá algoritmy ke kompenzaci rušivého vlivu pracující s přístroji, které měří H2O a/nebo CO2, musí se rušivý vliv vyhodnotit s těmito přístroji v činnosti a s použitím kompenzačních algoritmů.

8.1.11.1.3   Požadavky na systém

V případě měření se zředěním nesmí kombinovaný utlumující rušivý vliv H2O a CO2 u analyzátoru CLD přesáhnout ±2 %. V případě měření v surovém stavu nesmí kombinovaný utlumující rušivý vliv H2O a CO2 u analyzátoru CLD přesáhnout ±2,5 %. Kombinovaný utlumující rušivý vliv představuje součet utlumujícího rušivého vlivu CO2 podle bodu 8.1.11.1.4 a utlumujícího rušivého vlivu H2O podle bodu 8.1.11.1.5. Nejsou-li tyto požadavky splněny, je nutné analyzátor opravit nebo vyměnit. Před provedením zkoušky emisí je třeba ověřit, že analyzátor funguje řádně.

8.1.11.1.4   Postup pro ověření utlumujícího rušivého vlivu CO2

Pro určení utlumujícího rušivého vlivu CO2 lze použít následující metodu nebo metodu předepsanou výrobcem přístroje s tím, že se použije dělič plynů, který smísí dvousložkové kalibrační plyny pro plný rozsah s nulovacím plynem jako ředidlem a který splňuje specifikace v bodu 9.4.5.6, případně se jiný postup stanoví na základě osvědčeného technického úsudku:

a)	Propojení se vytvoří z potrubí z PTFE nebo z nerezavějící oceli;

b)	Nakonfiguruje se dělič plynů, aby se smísila téměř stejná množství kalibračního plynu pro plný rozsah a ředicích plynů;

c)	Pokud má analyzátor CLD provozní režim, ve kterém detekuje pouze NO na rozdíl od celku NOx, provozuje se tento analyzátor CLD v provozním režimu pouze pro NO;

d)	Je nutné použít kalibrační plyn CO2 pro plný rozsah, který splňuje specifikace v bodu 9.5.1 a který má koncentraci přibližně dvojnásobku maximální koncentrace CO2 očekávané během zkoušky emisí;

e)

Je nutné použít kalibrační plyn NO pro plný rozsah, který splňuje specifikace v bodě 9.5.1 a který má koncentraci přibližně odpovídající dvojnásobku maximální koncentrace NO očekávané během zkoušky emisí. Pokud je očekávaná koncentrace NO nižší než minimální rozsah pro ověření, který specifikoval výrobce přístroje, lze za účelem získání přesného ověření použít vyšší koncentraci podle doporučení výrobce přístroje a osvědčeného technického úsudku;

f)

Analyzátor CLD se vynuluje a zkalibruje pro plný rozsah. Analyzátor CLD se zkalibruje pro plný rozsah kalibračním plynem NO podle písm. e) tohoto bodu pomocí děliče plynů, kalibrační plyn NO pro plný rozsah se připojí ke kalibračnímu portu děliče plynů, nulovací plyn se připojí k ředicímu portu děliče plynů, použije se stejný nominální směšovací poměr, jaký byl zvolen v písm. b) tohoto bodu, a výstupní koncentrace NO z děliče plynů se použije ke kalibrování analyzátoru CLD pro plný rozsah. Případně se provede korekce vlastností plynů s cílem zajistit přesné rozdělení plynů;

g)	Kalibrační plyn CO2 pro plný rozsah se přivede ke kalibračnímu portu děliče plynů;

h)	Kalibrační plyn NO pro plný rozsah se přivede k ředicímu portu děliče plynů;

i)

Při průtoku NO a CO2 děličem plynů je výstup z děliče stabilizován. Určí se koncentrace CO2 z výstupu děliče plynů a případně se provede korekce vlastností plynů s cílem zajistit přesné rozdělení plynů. Tato koncentrace x CO2act se zaznamená a slouží pro výpočet ověření utlumujícího rušivého vlivu podle bodu 8.1.11.2.3. Alternativně lze místo děliče plynů použít jiné jednoduché zařízení ke směšování plynů. V takovém případě se k určení koncentrace CO2 použije analyzátor. Pokud se použije NDIR spolu s jednoduchým zařízením ke směšování plynů, musí splňovat požadavky tohoto oddílu a musí být kalibrován kalibračním plynem CO2 pro plný rozsah podle písm. d) tohoto bodu. Předtím je nutné zkontrolovat linearitu analyzátoru NDIR v celém rozsahu až do dvojnásobku maximální koncentrace CO2, která se očekává během zkoušky;

j)

Koncentrace NO se měří za děličem plynů s analyzátorem CLD. Ponechá se určitý čas, aby se odezva analyzátoru stabilizovala. Doba stabilizace může zahrnovat čas k pročištění přenosového potrubí a čas potřebný k odezvě analyzátoru. Když analyzátor měří koncentraci vzorku, zaznamenají se údaje shromažďované v průběhu 30 sekund. Z těchto údajů se vypočítá aritmetická střední hodnota x NOmeas. Hodnota x NOmeas se zaznamená a slouží pro výpočet ověření utlumujícího rušivého vlivu podle bodu 8.1.11.2.3;

k)	Na základě koncentrace kalibračního plynu pro plný rozsah se vypočte skutečná koncentrace NO ve výstupu děliče plynů (x NOact) a x CO2act pomocí rovnice (6-24). Vypočtená hodnota se použije pro výpočet ověření utlumujícího rušivého vlivu pomocí rovnice (6-23);

l)	Hodnoty zaznamenané podle bodů 8.1.11.1.4 a 8.1.11.1.5 slouží k výpočtu utlumujícího rušivého vlivu podle bodu 8.1.11.2.3.

8.1.11.1.5   Postup pro ověření utlumujícího rušivého vlivu H2O

Pro určení utlumujícího rušivého vlivu H2O lze použít následující metodu nebo metodu předepsanou výrobcem přístroje či jiný postup stanovený na základě osvědčeného technického úsudku:

a)	Propojení se vytvoří z potrubí z PTFE nebo z nerezavějící oceli;

b)	Pokud má analyzátor CLD provozní režim, ve kterém detekuje pouze NO na rozdíl od celku NOx, provozuje se tento analyzátor CLD v provozním režimu pouze pro NO;

c)

Je nutné použít kalibrační plyn NO pro plný rozsah, který splňuje specifikace v bodu 9.5.1 a který má koncentraci přibližně maximální koncentrace NO očekávané během zkoušky emisí. Pokud je očekávaná koncentrace NO nižší než minimální rozsah pro ověření, který specifikoval výrobce přístroje, lze za účelem získání přesného ověření použít vyšší koncentraci podle doporučení výrobce přístroje a osvědčeného technického úsudku;

d)

Analyzátor CLD se vynuluje a zkalibruje pro plný rozsah. Analyzátor CLD se zkalibruje kalibračním plynem NO pro plný rozsah podle písm. c) tohoto bodu, koncentrace kalibračního plynu pro plný rozsah se zaznamená jako x NOdry a použije se pro výpočet ověření utlumujícího rušivého vlivu v bodě 8.1.11.2.3;

e)

Kalibrační plyn NO pro plný rozsah se zvlhčí probubláváním destilovanou vodou v utěsněné nádobě. Pokud vzorek zvlhčeného kalibračního plynu NO pro plný rozsah neprochází pro účely této ověřovací zkoušky vysoušečem, reguluje se teplota v nádobě tak, aby se vytvářela úroveň H2O přibližně rovná maximálnímu molárnímu podílu H2O, který se očekává během zkoušky emisí. Pokud vzorek zvlhčeného kalibračního plynu NO pro plný rozsah neprochází vysoušečem vzorku během ověření utlumujícího rušivého vlivu podle bodu 8.1.11.2.3, kvantifikuje se naměřený utlumující rušivý vliv H2O jako nejvyšší molární podíl H2O, který se očekává během zkoušky emisí. Pokud vzorek zvlhčeného kalibračního plynu NO pro plný rozsah neprochází pro účely této ověřovací zkoušky vysoušečem, reguluje se teplota v nádobě tak, aby se vytvořila úroveň H2O přinejmenším o takové výši, jaká se požaduje v bodě 9.3.2.3.1. V takovém případě výpočty ověření rušivého vlivu podle bodu 8.1.11.2.3 nekvantifikují naměřený utlumující rušivý vliv H2O;

f)

Do odběrného systému se zavede zvlhčený zkušební plyn NO. Lze jej zavést před vysoušeč, který se použije v průběhu zkoušek emisí, nebo za něj. V závislosti na bodě, kde je vzorek zaveden, se zvolí příslušná metoda výpočtu podle písm. e) tohoto bodu. Vysoušeč vzorku musí projít ověřením podle bodu 8.1.8.5.8;

g)

Změří se molární podíl H2O ve zvlhčeném kalibračním plynu NO pro plný rozsah. V případě použití vysoušeče vzorku se molární podíl H2O ve zvlhčeném kalibračním plynu NO pro plný rozsah měří za tímto vysoušečem (x H2Omeas). Doporučuje se měřit x H2Omeas co nejblíže ke vstupu analyzátoru CLD. Hodnotu x H2Omeas lze vypočítat z naměřených hodnot rosného bodu (T dew) a absolutního tlaku (p total);

h)

Kondenzaci v přenosovém potrubí, závitech nebo ventilech mezi bodem, ve kterém se měří x H2Omeas, a analyzátorem, se zabrání použitím osvědčeného technického úsudku; Doporučuje se taková konstrukce systému, ve které jsou teploty stěn v přenosovém potrubí, šroubení a ventilech mezi bodem, ve kterém se měří x H2Omeas, a analyzátorem nejméně o 5 K vyšší, nežli lokální rosný bod odebraného vzorku plynu;

i)

Koncentrace zvlhčeného kalibračního plynu NO pro plný rozsah se měří analyzátorem CLD. Ponechá se určitý čas, aby se odezva analyzátoru stabilizovala. Doba stabilizace může zahrnovat čas k odvodnění přenosového potrubí a čas potřebný k odezvě analyzátoru. Když analyzátor měří koncentraci vzorku, zaznamenají se údaje shromažďované v průběhu 30 sekund. Z těchto údajů se vypočítá aritmetická střední hodnota x NOwet. Hodnota x NOwet se zaznamená a slouží pro výpočet ověření utlumujícího rušivého vlivu podle bodu 8.1.11.2.3.

8.1.11.2   Výpočty pro ověření utlumujícího rušivého vlivu analyzátoru CLD

Výpočty pro ověření utlumujícího rušivého vlivu analyzátoru CLD se provádí podle popisu v tomto bodě.

8.1.11.2.1   Množství vody očekávané během zkoušky

Maximální očekávaný molární podíl vody v průběhu zkoušky emisí (x H2Oexp ) se odhadne. Tento odhad je nutné provést tam, kde byl zaveden zvlhčený kalibrační plyn NO pro plný rozsah podle písm. f) bodu 8.1.11.1.5. Když se odhaduje maximální očekávaný molární podíl vody, je nutné zohlednit maximální očekávaný obsah vody ve spalovacím vzduchu, ve spalinách paliva a případně v ředicím vzduchu. Pokud se během ověřovací zkoušky zavádí zvlhčený kalibrační plyn NO pro plný rozsah do odběrného systému před vysoušeč vzorku, není nutné odhadovat maximální očekávaný molární podíl vody a x H2Oexp se stanoví jako rovné x H2Omeas.

8.1.11.2.2   Množství CO2 očekávané během zkoušky

Maximální množství CO2 očekávané během zkoušky emisí (x CO2exp ) se odhadne. Tento odhad se provede v odběrném systému tam, kde se zavádí smísené kalibrační plyny NO a CO2 pro plný rozsah podle písm. j) bodu 8.1.11.1.4. Při odhadování maximální očekávané koncentrace CO2 je nutné zohlednit maximální očekávaný obsah CO2 ve spalinách a v ředicím vzduchu.

8.1.11.2.3   Výpočty kombinovaného utlumujícího vlivu H2O a CO2

Kombinovaný utlumující rušivý vliv H2O a CO2 se vypočítá pomocí rovnice (6-23):

(6-23)

kde:

quench =	množství utlumujícího rušivého vlivu analyzátoru CLD
x NOdry	je naměřená koncentrace NO v místě před probublávačem, podle písm. d) bodu 8.1.11.1.5
x NOwet	je naměřená koncentrace NO v místě za probublávačem, podle písm. i) bodu 8.1.11.1.5
x H2Oexp	je maximální očekávaný molární podíl vody během zkoušky emisí podle bodu 8.1.11.2.1
x H2Omeas	je naměřený molární podíl vody během ověření utlumujícího rušivého vlivu podle písm. g) bodu 8.1.11.1.5
x NOmeas	je naměřená koncentrace NO, když se kalibrační plyn NO pro plný rozsah smísí s kalibračním plynem CO2 pro plný rozsah, podle písm. j) bodu 8.1.11.1.4
x NOact	je skutečná koncentrace NO, když se kalibrační plyn NO pro plný rozsah smísí s kalibračním plynem CO2 pro plný rozsah, podle písm. k) bodu 8.1.11.1.4 a vypočtená pomocí rovnice (6-24)
x CO2exp	je maximální očekávaná koncentrace CO2 během zkoušky emisí podle bodu 8.1.11.2.2
x CO2act	je skutečná koncentrace CO2, když se kalibrační plyn NO pro plný rozsah smísí s kalibračním plynem CO2 pro plný rozsah, podle písm. i) bodu 8.1.11.1.4

(6-24)

kde:

x NOspan	je koncentrace kalibračního plynu NO pro plný rozsah na vstupu do děliče plynů, podle písm. e) bodu 8.1.11.1.4
x CO2span	je koncentrace kalibračního plynu CO2 pro plný rozsah na vstupu do děliče plynů, podle písm. d) bodu 8.1.11.1.4

8.1.11.3   Ověření rušivého vlivu HC a H2O u analyzátoru NDUV

8.1.11.3.1   Oblast působnosti a frekvence

Měří-li se NOx analyzátorem NDUV, musí se ověřit míra rušivého vlivu H2O a uhlovodíků po počáteční instalaci analyzátoru a po větší údržbě.

8.1.11.3.2   Principy měření

Uhlovodíky a H2O mohou mít pozitivní rušivý vliv na analyzátor NDUV tím, že způsobují odezvu podobnou jako NOx. Jestliže analyzátor NDUV pracuje s kompenzačními algoritmy, které používají měření jiných plynů k ověření tohoto rušivého vlivu, musí se zároveň taková měření provádět za účelem přezkoušení algoritmů v průběhu ověřování rušivého vlivu působících na analyzátor.

8.1.11.3.3   Požadavky na systém

Na analyzátor NDUV pro NOx může působit kombinovaný rušivý vliv H2O a uhlovodíků, který je v rozmezí ± 2 % střední koncentrace NOx.

8.1.11.3.4   Postup

Kontrola rušivého vlivu se provede následovně:

a)	Analyzátor NDUV pro NOx se spustí, provozuje a nastaví na nulu a na plný rozsah podle návodu výrobce přístroje;

b)

K provedení tohoto ověření se doporučuje oddělit výfukový plyn z motoru. K určení množství NOx ve výfukovém plynu se použije analyzátor CLD, který splňuje specifikace bodu 9.4. Odezva CLD se použije jako referenční hodnota. Ve výfukovém plynu se analyzátorem FID, který splňuje specifikace bodu 9.4, měří také uhlovodíky. Odezva FID se použije jako referenční hodnota uhlovodíků;

c)	Výfukový plyn z motoru se zavede do analyzátoru NDUV před vysoušečem vzorku plynu, pokud se vysoušeč při zkoušce používá;

d)	Ponechá se určitý čas, aby se odezva analyzátoru stabilizovala. Doba stabilizace může zahrnovat čas k pročištění přenosového potrubí a čas potřebný k odezvě analyzátoru;

e)	V době, kdy všechny analyzátory měří koncentraci vzorku, se musí zaznamenávat údaje nahromaděné v průběhu 30 sekund a vypočítat aritmetické průměry ze tří analyzátorů;

f)	Střední hodnota z CLD se odečte od střední hodnoty z NDUV;

g)

Tento rozdíl se vynásobí poměrem očekávané střední koncentrace uhlovodíků ke koncentraci uhlovodíků naměřené v průběhu ověřování. Analyzátor vyhověl při ověření rušivého vlivu podle tohoto bodu, pokud je výsledek v rozmezí ±2 % koncentrace NOx, která se očekává jako standardní, jak je stanoveno v rovnici (6-25):

(6-25)

kde:

	je střední koncentrace NOx naměřená analyzátorem CLD [μmol/mol] nebo [ppm]
	je střední koncentrace NOx naměřená analyzátorem NDUV [μmol/mol] nebo [ppm]
	je střední koncentrace naměřených uhlovodíků [μmol/mol] nebo [ppm]
	je střední koncentrace naměřených uhlovodíků, očekávaná jako standardní [μmol/mol] nebo [ppm]
	je střední koncentrace naměřených NOx, očekávaná jako standardní [μmol/mol] nebo [ppm]

8.1.11.4   Vysoušeč vzorku odebírající NO2

8.1.11.4.1   Oblast působnosti a frekvence

Toto ověření penetrace NO2 do vysoušeče vzorků je nutné provést, pokud se k vysoušení odebraného vzorku před přístrojem k měření NOx použije vysoušeč vzorků, avšak před chladicí lázní se nepoužije žádný konvertor NO2 na NO. Toto ověření je nutné provést po počáteční instalaci a po větší údržbě.

8.1.11.4.2   Principy měření

Vysoušeč vzorku odstraňuje vodu, která jinak může mít na měření NOx rušivý vliv. Tekutá voda, která zůstává v nedokonale konstruované chladicí lázni, může ze vzorku odebírat NO2. Jestliže je použit vysoušeč vzorku bez před ním umístěného konvertoru NO2 na NO, mohl by odebírat NO2 ze vzorku před měřením NOx.

8.1.11.4.3   Požadavky na systém

Vysoušeč vzorku musí být schopen změřit nejméně 95 % celkového množství NO2 při maximální očekávané koncentraci NO2.

8.1.11.4.4   Postup

K ověření vlastností vysoušeče vzorku se postupuje takto:

(a)	Nastavení přístroje. Pro nastartování a provozování se postupuje podle instrukcí výrobce analyzátoru a vysoušeče vzorku. Analyzátor a vysoušeč vzorku se seřídí takovým způsobem, aby byly jejich vlastnosti optimální;

(b)

Nastavení přístrojů a sběr údajů: i) analyzátory celku plynů NOx se vynulují a zkalibrují pro plný rozsah, jako před zkouškou emisí, ii) zvolí se kalibrační plyn NO2 (bilančním plynem je suchý vzduch) s koncentrací NO2 blízkou maximální hodnotě, která se očekává během zkoušky. Pokud je očekávaná koncentrace NO2 nižší než minimální rozsah pro ověření, který specifikoval výrobce přístroje, lze za účelem získání přesného ověření použít vyšší koncentraci podle doporučení výrobce přístroje a osvědčeného technického úsudku, iii) tento kalibrační plyn protéká přes sondu systému pro odběr vzorků nebo přetokové šroubení. Umožní se stabilizace odezvy na celkové množství NOx zohledňující pouze transportní zpoždění a odezvu přístroje, iv) vypočítá se střední hodnota z údajů celkových NOx zaznamenávaných po dobu 30 sekund a tato hodnota se zanese jako x NOxref, v) průtok kalibračního plynu NO2 se zastaví, vi) dalším krokem je, že se odběrný systém nasytí přetokem výstupu generátoru rosného bodu, nastaveného na rosný bod při 323 K (50 °C), až do sondy odběrného systému plynu nebo přetokového šroubení. Z výtoku z generátoru rosného bodu se odebírá vzorek pomocí odběrného systému a vysoušeče vzorku po dobu nejméně 10 minut až do stavu, kdy dle očekávání vysoušeč vzorku odnímá vodu konstantním tokem, vii) pak se okamžitě přepne zpět na přetékání kalibračního plynu NO2 za účelem určení x NOxref. Umožní se stabilizace odezvy na celkové množství NOx zohledňující pouze transportní zpoždění a odezvu přístroje. Vypočítá se střední hodnota z údajů celkových NOx zaznamenávaných po dobu 30 sekund a tato hodnota se zanese jako x NOxmeas, viii) hodnota x NOxmeas se koriguje na hodnotu x NOxdry na základě rezidua vodní páry, která prošla vysoušečem vzorku při teplotě a tlaku na jeho výstupu;

(c)	Hodnocení vlastností Pokud je x NOxdry menší než 95 % x NOxref, je nutné vysoušeč vzorku opravit nebo vyměnit.

8.1.11.5   Ověření konverze NO2 na NO konvertorem

8.1.11.5.1   Oblast působnosti a frekvence

Pokud se k určení NOx použije analyzátor, který měří pouze NO, je nutné použít před analyzátorem konvertor NO2 na NO. Toto ověření se provádí po instalaci konvertoru, po větší údržbě a v období 35 dnů před zkouškou emisí. Ověření se opakuje s touto frekvencí s cílem ověřit, že nedošlo ke zhoršení katalytické činnosti konvertoru NO2 na NO.

8.1.11.5.2   Principy měření

Konvertor NO2 na NO umožňuje, aby analyzátor měřící pouze NO určil celkové NOx, a to pomocí konverze NO2 ve výfukovém plynu na NO.

8.1.11.5.3   Požadavky na systém

Konvertor NO2 na NO musí být schopen změřit nejméně 95 % celkového množství NO2 při maximální očekávané koncentraci NO2.

8.1.11.5.4   Postup

Vlastnosti konvertoru NO2 na NO se ověřují tímto postupem:

a)	Při zapojení přístroje se postupuje podle instrukcí výrobce analyzátoru a konvertoru NO2 na NO pro nastartování a provoz. Analyzátor a konvertor se nastaví pro optimalizaci vlastností;

b)	Vstup ozonizátoru se připojí na zdroj nulovacího vzduchu nebo kyslíku a jeho výstup se připojí k jednomu portu třícestného šroubení ve tvaru T. Kalibrační plyn NO pro plný rozsah se připojí k dalšímu portu a k poslednímu portu se připojí vstup konvertoru NO2 na NO;

c)

Tato kontrola se provádí těmito kroky: i) uzavře se přívod vzduchu do ozonizátoru a vypne se přívod proudu do ozonizátoru a konvertor NO2 na NO se přepne do režimu obtoku (tj. do režimu NO). Umožní se stabilizace zohledňující pouze transportní zpoždění a odezvu přístroje, ii) průtoky NO a nulovacího plynu se upraví tak, aby se koncentrace NO v analyzátoru blížila špičkové hodnotě koncentrace celkových NOx, která se očekává během zkoušky. Směs plynů musí mít obsah NO2 menší než 5 % koncentrace NO. Koncentrace NO se zjistí výpočtem střední hodnoty údajů z analyzátoru shromažďovaných v průběhu 30 sekund a tato hodnota se zaznamená jako x NOref. Pokud je očekávaná koncentrace NO nižší než minimální rozsah pro ověření, který specifikoval výrobce přístroje, lze za účelem získání přesného ověření použít vyšší koncentraci podle doporučení výrobce přístroje a osvědčeného technického úsudku, iii) otevře se přívod O2 do ozonizátoru a jeho průtok do ozonizátoru se seřídí, aby hodnota NO udávaná analyzátorem byla přibližně o 10 % nižší než x NOref. Koncentrace NO se zjistí výpočtem střední hodnoty údajů z analyzátoru shromažďovaných v průběhu 30 sekund a tato hodnota se zaznamená jako x NO+O2mix, iv) Zapne se ozonizátor a míra generování ozonu se upraví tak, aby NO měřený analyzátorem byl na úrovni přibližně 20 % x NOref, při zachování nejméně 10 % NO, který se na reakci nepodílel. Koncentrace NO se zjistí výpočtem střední hodnoty údajů z analyzátoru shromažďovaných v průběhu 30 sekund a tato hodnota se zaznamená jako x NOmeas, v) Analyzátor NOx se přepne do režimu NOx a změří se celkové NOx. Koncentrace NOx se zjistí výpočtem střední hodnoty údajů z analyzátoru shromažďovaných v průběhu 30 sekund a tato hodnota se zaznamená jako x NOxmeas, vi) vypne se ozonizátor, ale průtok plynu systémem se zachová. Analyzátor NOx uvede hodnotu NOx ve směsi NO + O2. Koncentrace NOx se zjistí výpočtem střední hodnoty údajů z analyzátoru shromažďovaných v průběhu 30 sekund a tato hodnota se zaznamená jako x NOx+O2mix, vii) Přítok O2 se vypne. Analyzátor NOx uvede hodnotu NOx v původní směsi NO v N2. Koncentrace NOx se zjistí výpočtem střední hodnoty údajů z analyzátoru shromažďovaných v průběhu 30 sekund a tato hodnota se zaznamená jako x NOxref. Tato hodnota nesmí být o více než 5 % vyšší než hodnota x NOref;

d)	Hodnocení vlastností Účinnost konvertoru NOx se vypočítá vložením zjištěných koncentrací do rovnice (6-26): (6-26)

e)	Pokud vyjde výsledek menší než 95 %, je nutné konvertor NO2 na NO opravit nebo vyměnit.

8.1.12   Měření PM

8.1.12.1   Ověření vah na částice a vážicího postupu

8.1.12.1.1   Oblast působnosti a frekvence

V tomto oddíle jsou popsána tři ověření.

a)	Nezávislé ověření vlastností vah na částice v období 370 dnů před vážením filtru;

b)	Vynulování a kalibrování pro plný rozsah v období 12 hodin před vážením filtru;

c)	Ověření, že určení hmotnosti referenčních filtrů před a po vážení filtrů je v rámci specifikované dovolené odchylky.

8.1.12.1.2   Nezávislé ověření

Výrobce váhy (nebo jím schválený zástupce) ověří vlastnosti váhy v období 370 dnů přede dnem zkoušení podle postupů pro interní audit.

8.1.12.1.3   Vynulování a kalibrování pro plný rozsah

Vlastnosti vah se ověří vynulováním a kalibrováním pro plný rozsah nejméně jedním kalibračním závažím, přičemž všechna použitá závaží musí splňovat specifikace bodu 9.5.2. Použije se manuální nebo automatický proces:

a)

Manuální proces vyžaduje, aby se použily váhy, které se vynulují a kalibrují pro plný rozsah nejméně jedním kalibračním závažím. Pokud se střední hodnoty normálně získávají tím, že se opakuje vážení s cílem zlepšit správnost a přesnost měření PM, použije se tentýž postup i pro ověření vlastností vah;

b)	Automatizovaný proces se provádí pomocí interních kalibračních závaží, která automaticky ověřují vlastnosti vah. Tato vnitřní kalibrační závaží musí splňovat specifikace v bodě 9.5.2.

8.1.12.1.4   Vážení referenčního vzorku

Všechny údaje o hmotnosti zjištěné v průběhu vážení se ověří zvážením referenčních médií se vzorky částic (např. filtry) před vážením a po něm. Vážení může být dle potřeby co nejkratší, avšak nejdéle 80 hodin, a může zahrnovat zjišťování údajů hmotnosti jak před zkouškou, tak po ní. Postupné určování hmotnosti každého referenčního média se vzorkem částic musí udávat stejné hodnoty v rozmezí ±10 μg nebo ±10 % očekávané celkové hmotnosti částic, podle toho, které hodnoty jsou vyšší. Není-li při postupném určování hmotnosti váženími filtru se vzorkem částic splněno toto kritérium, stanou se neplatnými všechny zjištěné údaje hmotnosti v případech vážení jednotlivých zkoušených filtrů, ke kterým došlo mezi postupnými určeními hmotnosti referenčních filtrů. Tyto filtry je možné znovu zvážit při dalším vážení. Stane-li se určitý filtr po zkoušce neplatným, je neplatný zkušební interval. Ověření se provede takto:

a)	Minimálně dvě nepoužitá média se vzorky částic se ponechají v prostředí stabilizujícím částice. Budou použita jako referenční média. Nepoužité filtry ze stejného materiálu a o stejné velikosti se zvolí za referenční;

b)

Referenční filtry jsou stabilizovány v prostředí, které stabilizuje částice. Referenční filtry se považují za stabilizované, pokud se nacházely v prostředí stabilizujícím částice po dobu nejméně 30 minut a prostředí stabilizující částice bylo v podmínkách stanovených v bodě 9.3.4.4 po dobu nejméně 60 předcházejících minut;

c)	Provede se několik vážení referenčních vzorků bez zaznamenání hodnot;

d)	Váha se vynuluje a zkalibruje pro plný rozsah. Na váhu se umístí zkušební zátěž (např. kalibrační závaží) a pak se odebere a zkontroluje se, zda se váha za normální dobu stabilizace vrátila k údaji přijatelné nuly;

e)

Každé z referenčních médií (např. filtrů) se zváží a jeho hmotnost se zaznamená. Pokud se střední hodnoty normálně získávají tím, že se opakuje vážení s cílem zlepšit správnost a přesnost hmotností referenčních médií (např. filtrů) částic, použije se tentýž postup i pro změření středních hodnot hmotností médií se vzorkem (např. filtrů);

f)	Zaznamenají se rosný bod, teplota okolí a atmosférický tlak v okolí váhy;

g)	Zaznamenané podmínky okolí slouží ke korigování výsledků vztlakem podle popisu v bodě 8.1.13.2. Zaznamená se hmotnost každého z referenčních médií korigovaná vztlakem;

h)	Hmotnost korigovaná vztlakem každého z referenčních médií (např. filtrů) se odečte od dříve změřené a zaznamenané hmotnosti korigované vztlakem;

i)

Jsou-li zjištěné změny hmotnosti u některých referenčních filtrů větší, než povoluje tento oddíl, stávají se všechna určení hmotnosti částic vykonaná od posledního potvrzení správnosti hmotnosti referenčního média (např. filtru) neplatnými. Referenční filtry částic lze vyřadit, pokud se změnila pouze jedna z hmotností filtrů o více, než je dovolená hodnota, a je možné jednoznačně identifikovat zvláštní příčinu změny hmotnosti tohoto filtru, která by neovlivnila jiné filtry tohoto procesu. Potvrzení správnosti lze tudíž považovat za úspěšné. V takovém případě nejsou kontaminovaná referenční média součástí určování, zda je dosaženo souladu s písm. j) tohoto bodu, ale dotyčný referenční filtr se vyřadí a nahradí;

j)

Pokud se některá z referenčních hmotností změní o více, než povoluje tento bod 8.1.13.1.4, všechny výsledky měření částic, které byly zjištěny mezi dvěma časy, při nichž se určovaly referenční hmotnosti, se stanou neplatnými. Pokud se referenční médium se vzorkem částic podle písm. i) tohoto bodu vyřadí, je nutné, aby zůstal minimálně jeden rozdíl referenčních hmotností, který splňuje kritéria podle bodu 8.1.13.1.4. V opačném případě se výsledky měření částic vykonaného mezi těmito dvěma časy, při nichž se určily hmotnosti referenčních médií (např. filtrů), stanou neplatnými.

8.1.12.2   Korekce kvůli vztlaku vzduchu u filtru pro odběr částic

8.1.12.2.1   Obecně

U filtru pro odběr částic se musí provést korekce vztlaku vzduchu. Korekce vztlaku závisí na hustotě odběrného filtru, hustotě vzduchu a hustotě kalibračního závaží použitého ke kalibraci váhy. Korekce vztlaku nezohledňuje vztlakový účinek samotných znečišťujících částic, protože hmotnost částic činí typicky pouze (0,01 až 0,1) % celkové hmotnosti. Korekce takto malého podílu hmotnosti by činila nejvíce 0,010 %. Hodnoty korigované o vztlak jsou hmotnosti tara vzorků částic. Tyto hodnoty korigované o vztlak získané zvážením filtrů před zkouškou se následně odečtou od hodnot korigovaných o vztlak získaných zvážením příslušných filtrů po zkoušce s cílem určit hmotnost částic emitovaných během zkoušky.

8.1.12.2.2   Hustota filtru pro odběr částic

Různé filtry pro odběr částic mají různou hustotu. Použije se známá hustota odběrného média, nebo jedna z hustot některých běžných odběrných médií, viz:

a)	pro borosilikátové sklo pokryté PTFE platí hustota odběrného média 2 300 kg/m3;

b)	pro médium s membránou (filmem) z PTFE s integrálním nosným kruhem z polymethylpentenu, který má 95 % hmotnosti média, platí hustota odběrného média 920 kg/m3;

c)	pro médium s membránou (filmem) z PTFE s integrálním nosným kruhem z PTFE, platí hustota odběrného média 2 144 kg/m3.

8.1.12.2.3   Hustota vzduchu

Prostředí váhy k vážení částic musí být přísně regulováno na teplotu okolí 295 ±1 K (22 ± 1 °C) a rosný bod 282,5 ± 1 K (9,5 ± 1 °C), a proto je hustota vzduchu primárně funkcí atmosférického tlaku. Korekce vztlakem je tudíž specifikována jen jako funkce atmosférického tlaku.

8.1.12.2.4   Hustota kalibračního závaží

Použije se udávaná hustota materiálu kovových kalibračních závaží.

8.1.12.2.5   Výpočet korekce

Korekce filtru pro odběr částic z důvodu vztlaku se provede za použití rovnice (6-27):

(6-27)

kde:

m cor	je hmotnost filtru pro odběr částic korigovaná vztlakem
m uncor	je hmotnost filtru pro odběr částic nekorigovaná vztlakem
ρ air	je hustota vzduchu v prostředí váhy
ρ weight	je hustota kalibračního závaží použitého ke kalibraci váhy
ρ media	je hustota filtru pro odběr částic

přičemž

(6-28)

kde:

p abs	je absolutní tlak v prostředí váhy
M mix	je molární hmotnost vzduchu v prostředí váhy
R	je molární plynová konstanta
T amb	je absolutní teplota v okolí váhy.

8.2.   Potvrzení správnosti přístrojů pro zkoušku

8.2.1.   Potvrzení správnosti regulace proporcionálního toku k odběru vzorků dávkami a minimálního ředicího poměru pro odběr částic dávkami.

8.2.1.1   Kritéria proporcionality pro CVS

8.2.1.1.1   Proporcionální průtoky

Pro každý pár průtokoměrů se použijí zaznamenané průtoky u vzorku a u plného toku, nebo jejich střední hodnoty při 1 Hz ke statistickým výpočtům v dodatku 3 přílohy VII. Určí se směrodatná chyba (SEE) odhadnuté hodnoty průtoku vzorku v závislosti na celkovém průtoku. Při každém zkušebním intervalu je nutné prokázat, že se SEE rovná nejvýše 3,5 % střední hodnoty průtoku vzorku.

8.2.1.1.2   Konstantní průtoky

Pro každý pár průtokoměrů se použijí zaznamenané průtoky u vzorku a u plného toku, nebo jejich střední hodnoty při 1 Hz pro účely prokázání, že každý průtok byl konstantní v rozmezí ± 2,5 % příslušných středních nebo cílových hodnot průtoku. Namísto zaznamenávání příslušného průtoku každým druhem průtokoměru lze použít tyto možnosti:

a)

Venturiho trubice s kritickým prouděním. Pro Venturiho trubici s kritickým prouděním se použijí zaznamenané podmínky na vstupu Venturiho trubice nebo jejich střední hodnoty při 1 Hz. Je nutné prokázat, že hustota proudění na vstupu Venturiho trubice byla konstantní v rozmezí ± 2,5 % příslušné střední nebo cílové hustoty během každého zkušebního intervalu. U Venturiho trubice CVS s kritickým prouděním to může být prokázáno tím, že absolutní teplota na vstupu Venturiho trubice byla konstantní v rozmezí ± 4 % od střední nebo cílové absolutní teploty během každého zkušebního intervalu;

b)

Objemové dávkovací čerpadlo. Použijí se zaznamenané podmínky na vstupu čerpadla nebo jejich střední hodnoty při 1 Hz. Je nutné prokázat, že hustota proudění na vstupu Venturiho trubice byla konstantní v rozmezí ± 2,5 % příslušné střední nebo cílové hustoty během každého zkušebního intervalu. U čerpadla CVS to může být prokázáno tím, že absolutní teplota na vstupu čerpadla byla konstantní v rozmezí ±2 % od střední nebo cílové absolutní teploty během každého zkušebního intervalu;

8.2.1.1.3   Prokázání proporcionálního odběru vzorků

V případě každého proporcionálního odběru vzorků dávkami, např. vaku k jímání vzorků nebo filtru částic, je nutné prokázat, že proporcionální odběr vzorků byl zachován s použitím jednoho z následujících způsobů, přičemž je možné vypustit až 5 % celkového počtu údajů jako odlehlé výsledky.

Technickou analýzou za použití osvědčeného technického úsudku je nutno prokázat, že systém regulace proporcionálního toku inherentně zajišťuje proporcionální odběr vzorku za všech okolností, které lze očekávat během zkoušky. Venturiho trubice s kritickým prouděním lze například použít jak pro tok odebraného vzorku, tak pro tok plný, prokáže-li se, že mají vždy stejné tlaky a teploty na vstupu a že v podmínkách kritického proudění jsou stále v činnosti.

Minimální ředicí poměr pro odběr vzorků částic dávkami ve zkušebním intervalu se určí za pomoci naměřených nebo vypočtených průtoků či koncentrací sledovacího plynu (např. CO2).

8.2.1.2   Potvrzení správnosti u systému s ředěním části toku

K regulaci systému s ředěním části toku, kterým se odebírá proporcionální vzorek výfukového plynu, je nutná rychlá odezva systému. Tu odhalí pohotovost systému k ředění části toku. Doba transformace systému se určí postupem stanoveným v bodě 8.1.8.6.3.2. Skutečná regulace systému s ředěním části toku je založena na běžných podmínkách měření. Je-li kombinovaná doba transformace systému k měření průtoku výfukového plynu a systému s ředěním části toku ≤ 0,3 sekundy, je možno použít regulaci on-line. Je-li doba transformace delší než 0,3 sekundy, je nutno použít regulaci předem stanoveného průběhu na základě předem zaznamenané zkoušky. V takovém případě musí být kombinovaná doba náběhu ≤ 1 sekunda a kombinovaná doba zpoždění ≤ 10 sekund. Celková odezva systému musí být nastavena tak, aby byl zajištěn reprezentativní vzorek částic qm p,i (tj. toku vzorku výfukového plynu do systému s ředěním části toku), úměrný hmotnostnímu průtoku výfukového plynu. K určení úměrnosti se provede regresní analýza qm p,i v závislosti na qm ew,i (hmotnostní průtok výfukového plynu ve vlhkém stavu), s frekvencí sběru dat nejméně 5 Hz a musí být splněna tato kritéria:

a)	korelační koeficient r 2 lineární regrese mezi qm p,i a qm ew,i nesmí být nižší než 0,95;

b)	Směrodatná chyba odhadnuté hodnoty qm p,i ve vztahu k qm ew,i nesmí překročit 5 % maximální hodnoty qm p;

c)	qm p pořadnice regresní přímky nesmí překročit ± 2 % maximální hodnoty qm p.

Je-li kombinovaná doba transformace systému odběru vzorku částic (t 50,P) a snímače signálu hmotnostního průtoku výfukového plynu (t 50,F) větší než 0,3 sekundy, musí se použít regulace předem stanoveného průběhu. V takovém případě se provede předběžná zkouška a k regulaci průtoku vzorku do systému částic se může použít signál hmotnostního průtoku výfukových plynů z předběžné zkoušky. Správné regulace systému s ředěním části toku se dosáhne, pokud se časová křivka qm ew,pre z předběžné zkoušky, která reguluje qm p, posune o předem stanovený čas t 50,P + t 50,F.

Pro stanovení korelace mezi qm p,i a qm ew,i se použijí údaje získané při samotné zkoušce, přičemž čas qm ew,i se podle t 50,F synchronizuje s časem qm p,i (bez příspěvku t 50,P k časové synchronizaci). Časový posun mezi qm ew a qm p je rozdílem mezi jejich dobami transformace, které byly určeny podle bodu 8.1.8.6.3.2.

8.2.2.   Potvrzení správnosti rozsahu analyzátoru plynu, potvrzení správnosti posunu a korekce posunem

8.2.2.1   Potvrzení správnosti rozsahu

Pokud se analyzátor kdykoli během zkoušky dostane nad 100 % svého rozsahu, provede se toto:

8.2.2.1.1   Odběr dávek

V případě odběru vzorků dávkami se odebraný vzorek podrobí nové analýze s nejnižším rozsahem analyzátoru, při kterém je maximální odezva přístroje pod 100 %. V protokolu se uvede výsledek z nejnižšího rozsahu, při kterém analyzátor funguje pod 100 % svého rozsahu po celou zkoušku.

8.2.2.1.2   Kontinuální odběr vzorků

V případě kontinuálního odběru vzorků se celá zkouška zopakuje s nejbližším vyšším rozsahem analyzátoru. Pokud analyzátor znovu pracuje nad 100 % svého rozsahu, je nutné zkoušku zopakovat s nejbližším vyšším rozsahem. Se zkouškami se pokračuje, dokud analyzátor vždy během celé zkoušky nepracuje pod 100 % svého rozsahu.

8.2.2.2   Potvrzení správnosti posunu a korekce posunem

Pokud se posun nachází v intervalu ±1 %, lze údaje přijmout bez jakékoli korekce, případně je lze přijmout po korekci. Je-li posun větší než ±1 %, musí se vypočítat dvě sady výsledků emisí specifických pro brzdění pro každou znečišťující látku s mezní hodnotou specificky pro brzdění a pro CO2, jinak je zkouška neplatná. Jedna sada se vypočítá s údaji před korekcí posunem a druhá sada se vypočítá po korekci všech údajů posunem podle bodu 2.6 přílohy VII a dodatku 1 přílohy VII. Porovnání se vyjádří jako procento z nekorigovaných výsledků. Rozdíl mezi nekorigovanými a korigovanými hodnotami emisí specifických pro brzdění musí být ±4 % buď od nekorigovaných hodnot emisí specifických pro brzdění, nebo od mezní hodnoty emisí, podle toho, která hodnota je větší. Není-li tomu tak, je zkouška neplatná.

8.2.3.   Přípravná stabilizace médií pro odběr vzorků částic (např. filtrů) a vážení jejich hmotnosti tara

Před zkouškou emisí je nutné podniknout tyto kroky k přípravě médií pro odběr vzorků PM a zařízení pro měření PM:

8.2.3.1   Pravidelná ověření

Je nutné zajistit, že váha a prostředí pro stabilizaci částic splňují pravidelná ověření podle bodu 8.1.12. Referenční filtr se zváží těsně před vážením filtrů pro zkoušku, aby se získal odpovídající referenční bod (viz podrobnosti postupu v bodě 8.1.12.1). Stabilita referenčních filtrů se ověří po době stabilizace po zkoušce bezprostředně před vážením po zkoušce.

8.2.3.2   Vizuální kontrola

Nepoužitá filtrovací média k odběru vzorků se zkontrolují vizuálně, zda nemají závady, a vadné filtry se vyřadí.

8.2.3.3   Uzemnění

S filtry částic se manipuluje pomocí elektricky uzemněných pinzet nebo za pomoci zemnicí pásky, podle popisu v bodě 9.3.4.

8.2.3.4   Nepoužitá média k odběru vzorků

Nepoužitá média k odběru vzorků se vloží do jednoho, případně několika kontejnerů, otevřených vůči prostředí pro stabilizaci částic. Jsou-li použity filtry, lze je umístit do dolní poloviny pouzdra na filtr.

8.2.3.5   Stabilizace

Média k odběru vzorků se stabilizují v prostředí, které stabilizuje částice. Nepoužité médium k odběru vzorků lze považovat za stabilizované, pokud bylo v prostředí, které stabilizuje částice, po dobu nejméně 30 minut, přičemž prostředí pro stabilizaci částic musí splňovat specifikace bodu 9.3.4. Předpokládá-li se však hmotnost 400 μg nebo více, stabilizují se média k odběru vzorků po dobu nejméně 60 minut.

8.2.3.6   Vážení

Média k odběru vzorků se zváží manuálně nebo automaticky takto:

a)	v případě automatického vážení se při přípravě vzorků pro vážení postupuje podle instrukcí výrobce automatického systému; to může zahrnovat uložení vzorků do zvláštního kontejneru;

b)	v případě manuálního vážení se postupuje podle osvědčeného technického úsudku;

c)	přípustné je i substituční vážení (viz bod 8.2.3.10);

d)	jakmile je filtr zvážen, umístí se zpět do Petriho misky a miska se zavře.

8.2.3.7   Korekce vztlakového účinku

Naměřená váha se koriguje o vztlakový účinek v souladu s postupem v bodě 8.1.13.2.

8.2.3.8   Opakování

Měření hmotnosti filtrů lze opakovat s cílem stanovit za pomoci osvědčeného technického úsudku průměrnou hmotnost filtru a vyloučit odlehlé výsledky při výpočtu průměrné hodnoty.

8.2.3.9   Zjištění hmotnosti tara

Předtím než jsou přineseny do zkušební komory k odběru vzorků, se nepoužité filtry, u nichž byla zjištěna jejich hmotnost tara, umístí do čistých pouzder na filtry a pouzdra se vloží do krytého nebo utěsněného kontejneru.

8.2.3.10   Substituční vážení

Substituční vážení představuje volitelnou možnost, a přistoupí-li se k němu, zahrnuje změření referenčního závaží před každým vážením média k odběru vzorků částic (např. filtru) a po tomto vážení. Substituční vážení vyžaduje větší počet měření, koriguje posun nuly váhy a vychází z linearity váhy pouze v malém rozsahu. Nejvhodnější je při kvantifikaci celkové hmotnosti částic, která představuje méně než 0,1 % hmotnosti média k odběru vzorků. Nemusí se však jednat o vhodný postup, když celková hmotnost částic překračuje 1 % hmotnosti média k odběru vzorků. Použije-li se substituční vážení, je nutné jej použít k vážení před zkouškou i po ní. K vážení před zkouškou i po ní se musí použít totéž substituční závaží. Je-li hustota substitučního závaží menší než 2,0 g/cm3, hmotnost substitučního závaží se koriguje o vztlak. Následující kroky představují příklad substitučního vážení:

a)	používají se elektricky uzemněné pinzety nebo zemnicí pásky, podle popisu v bodě 9.3.4.6;

b)	před vložením předmětu na misku váhy se minimalizuje jeho statický elektrický náboj pomocí statického neutralizátoru, podle popisu v bodě 9.3.4.6;

c)

zvolí se substituční závaží, které splňuje specifikace pro kalibrační závaží v bodě 9.5.2. Substituční závaží též musí mít shodnou hustotu jako závaží, které se použije ke kalibraci mikrováhy pro plný rozsah, a podobnou hmotnost jako nepoužité médium k odběru vzorků (např. filtr). Jsou-li použity filtry, mělo by mít závaží hmotnost zhruba 80 mg až 100 mg pro typické filtry s průměrem 47 mm;

d)	stabilizovaný údaj váhy se zaznamená a následně se kalibrační závaží odebere;

e)	nepoužité médium k odběru vzorků (např. nový filtr) se zváží, stabilizovaný údaj váhy se zaznamená, a dále se zaznamená rosný bod, teplota a atmosférický tlak okolí váhy;

f)	kalibrační závaží se znovu zváží a zaznamená se stabilizovaný údaj váhy;

g)

z těchto dvou údajů vážení kalibračního závaží, zaznamenaných bezprostředně před a po vážení nepoužitého média k odběru vzorků, se vypočítá aritmetický průměr. Ten se odečte od hodnoty nepoužitého média k odběru vzorků a následně se přičte skutečná hmotnost kalibračního závaží uvedená na jeho osvědčení. Tento výsledek se zaznamená. Jde o hmotnost tara nepoužitého média k odběru vzorků bez korekce o vztlak;

h)	tyto kroky týkající se substitučního vážení se opakují se zbývajícími nepoužitými médii k odběru vzorků;

i)	po dokončení vážení se postupuje podle pokynů v bodech 8.2.3.7 až 8.2.3.9.

8.2.4.   Stabilizace a vážení vzorku částic po zkoušce

Použité filtry částic se musí umístit do zakrytých nebo utěsněných kontejnerů nebo se uzavřou držáky filtru, aby se odběrné filtry chránily proti kontaminaci z okolí. Tímto způsobem chráněné se zaplněné filtry musí vrátit do komory nebo místnosti, které jsou určeny ke stabilizaci filtrů částic. Následně se odběrné filtry částic stabilizují a zváží.

8.2.4.1   Pravidelné ověření

Je nutné zajistit, že vážení a prostředí pro stabilizaci částic vyhověly v pravidelných ověřeních podle bodu 8.1.13.1. Po dokončení zkoušky se filtry vrátí zpět do prostředí k vážení a ke stabilizaci částic. Při vážení a v prostředí pro stabilizaci částic musí být dodrženy požadavky na podmínky okolí stanovené v bodě 9.3.4.4, jinak se musí zkušební filtry ponechat přikryté až do okamžiku, kdy jsou požadované podmínky splněny.

8.2.4.2   Vyjmutí z uzavřených kontejnerů

Odebrané vzorky částic se vyjmou z uzavřených kontejnerů v prostředí pro stabilizaci částic. Filtry lze vyjmout z pouzder před stabilizací nebo až po ní. Po vyjmutí filtru z pouzdra se speciálním oddělovačem oddělí horní polovina pouzdra od dolní poloviny.

8.2.4.3   Elektrické uzemnění

Při nakládání se vzorky částic se používají elektricky uzemněné pinzety nebo zemnicí pásky, podle popisu v bodě 9.3.4.5.

8.2.4.4   Vizuální kontrola

Odebrané vzorky částic a filtrační média se podrobí vizuální kontrole. Pokud se zdá, že došlo k porušení podmínek u filtru nebo u odebraného vzorku částic, nebo pokud se částice dotýkají jiného povrchu než filtru, nesmí se vzorek použít k určení emisí částic. V případě styku s jinými povrchy se musí před dalším postupem dotyčný povrch vyčistit.

8.2.4.5   Stabilizace vzorků částic

Vzorky částic se vloží do jednoho, případně několika kontejnerů, otevřených vůči prostředí pro stabilizaci částic, které je popsáno v bodě 9.3.4.3. Vzorek částic je stabilizován, pokud byl v prostředí pro stabilizaci částic po následující doby trvání, přičemž prostředí pro stabilizaci částic musí splňovat specifikace bodu 9.3.4.3:

a)	pokud se očekává, že koncentrace částic na celkovém povrchu bude větší než 0,353 μg/mm2 za předpokladu pokrytí 400 μg na ploše skvrny filtru s průměrem 38 mm, musí být filtr před vážením vystaven prostředí pro stabilizaci po dobu nejméně 60 minut;

b)	pokud se očekává, že koncentrace částic na celkovém povrchu bude menší než 0,353 μg/mm2, musí být filtr před vážením vystaven prostředí pro stabilizaci po dobu nejméně 30 minut;

c)	pokud není známa očekávaná koncentrace částic na celkovém povrchu, musí být filtr před vážením vystaven prostředí pro stabilizaci po dobu nejméně 60 minut.

8.2.4.6   Určení hmotnosti filtru po zkoušce

K určení hmotnosti filtrů po zkoušce se zopakují postupy uvedené v bodě 8.2.3 (body 8.2.3.6 až 8.2.3.9).

8.2.4.7   Celková hmotnost

Každá hmotnost samotného filtru korigovaná o vztlak se odečte od příslušné hmotnosti filtru po zkoušce korigované o vztlak. Výsledkem je celková hmotnost m total, která se použije při výpočtech emisí v příloze VII.

9.   Měřicí zařízení

9.1.   Specifikace dynamometru pro zkoušky motorů

9.1.1.   Práce hřídele

Je nutné použít motorový dynamometr, který má vhodné vlastnosti k provedení příslušného zkušebního cyklu i schopnost splnit odpovídající kritéria potvrzení správnosti cyklu. Lze použít tyto dynamometry:

a)	dynamometry s vířivým proudem nebo s hydrodynamickou brzdou;

b)	dynamometry pracující se střídavým nebo stejnosměrným proudem;

c)	jeden či více dynamometrů.

9.1.2.   Zkušební cykly v neustáleném stavu (NRTC a LSI-NRTC)

Pro účely měření točivého momentu lze použít siloměr nebo sériově zapojený měřič točivého momentu.

Při použití siloměru se signál točivého momentu přenáší na hřídel motoru, přičemž je nutno brát v úvahu setrvačnost dynamometru. Skutečný točivý moment motoru je točivý moment odečtený na siloměru plus moment setrvačnosti brzdy násobený úhlovým zrychlením. Systém regulace musí tento výpočet provádět v reálném čase.

9.1.3.   Příslušenství motoru

Je nutné zohlednit práci příslušenství motoru, která je potřeba k dodávkám paliva, lubrikaci nebo ohřevu motoru, cirkulaci chladicí kapaliny motoru, nebo k činnosti systému následného zpracování výfukových plynů, a tato zařízení se namontují v souladu s bodem 6.3.

9.1.4.   Upevnění motoru a hřídelový systém pro přenos výkonu (kategorie NRSh)

Je-li to nezbytné k náležitému zkoušení motoru kategorie NRSh, upevní se motor ke zkušebnímu stavu a hřídelový systém pro přenos výkonu k rotačnímu dynamometrickému systému způsobem, který stanovil výrobce.

9.2.   Postup ředění (použije-li se)

9.2.1.   Podmínky týkající se ředicího média a koncentrace pozadí

Plynné složky lze měřit v surovém stavu nebo ve zředěném stavu, zatímco pro měření PM je obecně nutné ředění. Ředit je možné systémem s ředěním části toku nebo systémem s ředěním plného toku. Při ředění lze výfukový plyn ředit okolním vzduchem, syntetickým vzduchem nebo dusíkem. V případě měření plynných emisí je nutné, aby ředicí médium mělo teplotu nejméně 288 K (15 °C). V případě odběru vzorků částic je teplota ředicího média specifikována v bodě 9.2.2 pro CVS a v bodě 9.2.3 pro PFD s variabilním ředicím poměrem. Průtok ředicím systémem musí být dostatečně velký, aby se zcela vyloučila kondenzace vody v ředicím i odběrném systému. Při vysoké vlhkosti vzduchu je přípustné vysoušení ředicího vzduchu před vstupem do ředicího systému. Stěny ředicího tunelu a potrubí hlavního proudu za tunelem lze vyhřívat nebo izolovat, aby se zabránilo kondenzaci složek obsahujících vodu při přechodu z plynného do kapalného skupenství („kondenzace vody“).

Před smísením s výfukovým plynem je možné ředicí médium stabilizovat zvýšením nebo snížením jeho teploty nebo vlhkosti. Z ředicího média je možné odstranit některé složky, aby se snížila jejich koncentrace pozadí. Při odstraňování některých složek nebo zohledňování koncentrace pozadí se postupuje podle těchto ustanovení:

a)	Koncentrace složek v ředicím médiu je možné změřit a vykompenzovat z důvodu účinků pozadí na výsledky zkoušky. Výpočty kompenzující koncentrace pozadí viz příloha VII.

b)

Pro účely měření pozadí plynných znečišťujících látek nebo částic jsou povoleny tyto změny požadavků bodů 7.2, 9.3 a 9.4: i) není nutné používat proporcionální odběr vzorků, ii) lze použít nevyhřívané systémy odběru vzorků, iii) kontinuální odběr vzorků lze použít, i když se u zředěných emisí používá odběr vzorků dávkami, iv) odběr vzorků dávkami lze použít, i když se u zředěných emisí používá kontinuální odběr vzorků;

c)

Pro zohlednění částic na pozadí existují tyto možnosti: i) pro odstranění částic z pozadí je nutné ředicí médium filtrovat vysoce účinnými vzduchovými filtry částic (HEPA) se specifikovanou počáteční účinností jímání 99,97 % (postupy týkající se účinnosti filtrace HEPA viz čl. 2 odst. 19), ii) pro korekci pozadí částic bez filtrace filtrem HEPA je nutné, aby se částice pozadí nepodílely více než z 50 % na částicích netto zachycených filtrem k odběru vzorků, iii) korekce pozadím částic netto u filtrace s filtrem HEPA je přípustná bez použití odporu.

9.2.2.   Systém plného toku

Ředění plného toku; odběr vzorků s konstantním objemem (CVS). Plný tok surového výfukového plynu se ředí v ředicím tunelu. Konstantní tok lze zajistit udržováním teploty a tlaku v průtokoměru v příslušných mezích. V případě toku, který není konstantní, je třeba tok měřit přímo, aby se vzorky mohly odebírat proporcionálně. Systém je třeba navrhnout takto (viz obrázek 6.6):

a)	Je třeba použít tunel, který má vnitřní stěny z nerezavějící oceli. Celý ředicí tunel musí mít elektrické uzemnění; U kategorií motorů nepodléhajících mezním hodnotám PM nebo PN lze případně použít i nevodivé materiály;

b)	Protitlak výfukového plynu se nesmí uměle snižovat systémem vpouštění ředicího vzduchu. Statický tlak v místě, kde se do tunelu vpouští surový výfukový plyn, je nutno udržovat v intervalu ±1,2 kPa od atmosférického tlaku;

c)	Pro podporu mísení se do tunelu zavede surový výfukový plyn a nasměruje se po směru podél střednice tunelu. Část ředicího vzduchu lze zavést radiálně z vnitřního povrchu tunelu, aby se minimalizovala interakce výfukového plynu se stěnami tunelu;

d)	Ředicí médium. Pro účely odběru vzorků částic se teplota ředicího média (okolní vzduch, syntetický vzduch nebo dusík, viz bod 9.2.1) v těsné blízkosti vstupu do ředicího tunelu udržuje mezi 293 K a 325 K (20 °C až 52 °C);

e)

Reynoldsovo číslo (Re) musí činit minimálně 4 000 pro průtok zředěného výfukového plynu, kde Re je odvozeno od vnitřního průměru ředicího tunelu. Veličina Re je definována v příloze VII. Při přesouvání odběrné sondy napříč tunelem po průměru, svisle a vodorovně se prověří, že došlo k dostatečnému promísení. Indikuje-li odezva analyzátoru jakoukoli odchylku převyšující ±2 % střední hodnoty naměřené koncentrace, musí CVS pracovat při vyšším průtoku, nebo se namontuje mísicí deska či clona, aby se promísení zlepšilo;

f)

Přípravná stabilizace měření průtoku. Zředěný výfukový plyn lze před měřením jeho průtoku stabilizovat, pokud k této stabilizaci dochází za vyhřívanými sondami pro odběr HC nebo částic, takto: i) použitím narovnávače toku, tlumiče pulsací, případně obojím, ii) použitím filtru, iii) použitím výměníku tepla k řízení teploty před každým průtokoměrem, je však třeba přijmout opatření zabraňující kondenzaci vody;

g)

Kondenzace vody. Kondenzace vody je funkcí vlhkosti, tlaku, teploty a koncentrací jiných složek, jako je kyselina sírová. Tyto parametry kolísají v závislosti na vlhkosti vzduchu nasávaného motorem, vlhkosti ředicího vzduchu, poměru vzduch/palivo v motoru a složení paliva, jakož i množství vodíku a síry v palivu; Aby bylo zajištěno, že je měřen tok, který odpovídá měřené koncentraci, je nutné buď zabránit kondenzaci vody mezi místem sondy k odběru vzorků a vstupem průtokoměru v ředicím tunelu, nebo kondenzaci vody připustit a měřit vlhkost na vstupu průtokoměru. Stěny ředicího tunelu a potrubí hlavního proudu za tunelem lze vyhřívat nebo izolovat, aby se zabránilo kondenzaci vody. Kondenzaci vody je třeba zabránit po celé délce ředicího tunelu. Některé složky výfukového plynu může přítomná vlhkost zředit nebo eliminovat. V případě odběru vzorků částic u proporcionálního toku, přicházejícího z CVS, dochází k sekundárnímu ředění (jednomu nebo několika), aby se dosáhlo požadovaného celkového ředicího poměru, což je znázorněno na obrázku 9.2 a uvedeno v bodě 9.2.3.2;

h)	Minimální celkový ředicí poměr musí být v rozmezí 5:1 až 7:1 a nejméně 2:1 v primárním ředicím stupni a musí vycházet z maximálního průtoku výfukového plynu z motoru během zkušebního cyklu nebo intervalu;

i)	Celkový čas přítomnosti v systému musí být od 0,5 do 5 sekund, při měření od místa zavedení ředicího média k držáku (držákům) filtru;

j)	Celkový čas přítomnosti v případném sekundárním ředicím systému musí být nejméně 0,5 sekundy, při měření od místa zavedení ředicího média k držáku (držákům) filtru.

K určení hmotnosti částic jsou nutné: systém k odběru vzorků částic, filtr k odběru vzorků částic, gravimetrická váha a vážicí komora s řízenou teplotou a vlhkostí.

Obrázek 6.6

Příklady sestavení odběru vzorků s ředěním plného toku

9.2.3.   Systém s ředěním části toku (PFD)

9.2.3.1   Popis systému s ředěním části toku

Schéma PFD je znázorněno na obrázku 6.7. Jde o obecné schéma znázorňující principy odebírání vzorků, ředění a odběru vzorků částic. Všechny komponenty znázorněné na obrázku nemusí nutně být ve všech systémech k odběru vzorků splňujících svůj účel. Jsou přípustné i jiné konfigurace, pokud plní stejný účel, tj. odebírají vzorky, ředí a odebírají vzorky částic. Musí však splňovat další kritéria, uvedená např. v bodě 8.1.8.6. (periodická kalibrace) a 8.2.1.2 (potvrzení správnosti) pro PFD s variabilním ředěním a bodě 8.1.4.5 a tabulce 8.2 (ověření linearity) a bodě 8.1.8.5.7 (ověření) pro PFD s konstantním ředěním.

Jak znázorňuje obrázek 6.7, surový výfukový plyn nebo primárně zředěný tok se odběrnou sondou SP a přenosovým potrubím TL přenáší z výfukové trubky EP (nebo případně z CVS) do ředicího tunelu DT. Celkový průtok tunelem se nastavuje regulátorem průtoku a odběrným čerpadlem P systému odběru vzorku částic (PSS). Pro účely proporcionálního odběru vzorků ze surového výfukového plynu se tok ředicího vzduchu reguluje regulátorem průtoku FC1 s možným použitím ovládacích signálů qm ew (hmotnostní průtok výfukového plynu ve vlhkém stavu) nebo qm aw (hmotnostní průtok nasávaného vzduchu ve vlhkém stavu) a qm f (hmotnostní průtok paliva), tak, aby vznikl požadovaný poměr rozdělení výfukového plynu. Průtok vzorku do ředicího tunelu DT je rozdílem celkového průtoku a průtoku ředicího vzduchu. Průtok ředicího vzduchu se měří průtokoměrem FM1, celkový průtok průtokoměrem systému pro odběr vzorku částic. Ředicí poměr se vypočte z těchto dvou průtoků. Při odběru vzorků s konstantním ředicím poměrem ze surového nebo zředěného výfukového plynu na toku výfukového plynu (např. sekundární ředění pro odběr vzorků částic) je průtok ředicího vzduchu obvykle konstantní a reguluje jej regulátor průtoku FC1 nebo čerpadlo ředicího vzduchu.

Ředicí vzduch (okolní vzduch, syntetický vzduch, nebo dusík) je nutné filtrovat vzduchovým filtrem částic s vysokou účinností (HEPA).

Obrázek 6.7

Schéma systému s ředěním části toku (typ s odběrem celkového vzorku)

a	=	výfukový plyn nebo primárně zředěný tok
b	=	volitelné
c	=	odběr vzorků částic

Popis součástí na obrázku 6.7

DAF	:	filtr ředicího vzduchu
DT	:	ředicí tunel nebo sekundární ředicí systém
EP	:	výfuková trubka nebo primární ředicí systém
FC1	:	regulátor průtoku
FH	:	držák filtru
FM1	:	průtokoměr měřící průtok ředicího vzduchu
P	:	odběrné čerpadlo
PSS	:	systém pro odběr vzorku částic
PTL	:	přenosové potrubí částic
SP	:	odběrná sonda surového nebo zředěného výfukového plynu
TL	:	přenosové potrubí

Hmotnostní průtoky použitelné jen v případě odběru proporcionálních vzorků surového výfukového plynu v systému PFD:

qm ew	je hmotnostní průtok výfukového plynu ve vlhkém stavu
qm aw	je hmotnostní průtok nasávaného vzduchu ve vlhkém stavu
qm f	je hmotnostní průtok paliva

9.2.3.2   Ředění

Teplota ředicího média (okolní vzduch, syntetický vzduch nebo dusík, viz bod 9.2.1) se v těsné blízkosti vstupu do ředicího tunelu udržuje mezi 293 K a 325 K (20 °C až 52 °C).

Ředicí vzduch lze před vstupem do ředicího systému odvlhčovat. Systém s ředěním části toku musí být konstruován tak, aby odděloval proporcionální vzorek surového výfukového plynu od proudu výfukových plynů z motoru, tedy reagoval na odchylky v průtoku výfukových plynů, a přiváděl k tomuto vzorku ředicí vzduch, aby bylo na zkušebním filtru dosaženo teploty předepsané v bodě 9.3.3.4.3. K tomuto účelu je podstatné, aby byl ředicí poměr stanoven tak, aby byly splněny požadavky na přesnost podle bodu 8.1.8.6.1.

Aby bylo zajištěno, že je měřen tok, který odpovídá měřené koncentraci, je nutné buď zabránit kondenzaci vody mezi místem sondy k odběru vzorků a vstupem průtokoměru v ředicím tunelu, nebo kondenzaci vody připustit a měřit vlhkost na vstupu průtokoměru. PFD lze vyhřívat nebo izolovat, aby se zabránilo kondenzaci vody. Kondenzaci vody je třeba zabránit po celé délce ředicího tunelu.

Minimální ředicí poměr musí být v rozmezí 5:1 až 7:1 a musí vycházet z maximálního průtoku výfukového plynu z motoru během zkušebního cyklu nebo intervalu.

Čas přítomnosti v systému musí být od 0,5 do 5 sekund, při měření od místa zavedení ředicího média k držáku (držákům) filtru.

K určení hmotnosti částic jsou nutné: systém k odběru vzorků částic, filtr k odběru vzorků částic, gravimetrická váha a vážicí komora s řízenou teplotou a vlhkostí.

9.2.3.3   Použitelnost

PFD lze použít k odběru proporcionálního vzorku surového výfukového plynu pro každý odběr částic a plynných emisí, v dávkách nebo kontinuálně, v průběhu jakéhokoli cyklu v neustáleném stavu (NRTC a LSI-NRTC), jakéhokoli cyklu NRSC s diskrétními režimy, nebo jakéhokoli cyklu RMC.

Systém lze rovněž použít pro již dříve zředěný výfukový plyn, u kterého byl zředěn proporcionální tok konstantním ředicím poměrem (viz obrázek 9.2). Takto se provádí sekundární ředění, které počíná tunelem CVS, pro dosažení potřebného celkového ředicího poměru pro odběr vzorku částic.

9.2.3.4   Kalibrace

Kalibrace PFD k odběru proporcionálního vzorku surového výfukového plynu podle bodu 8.1.8.6.

9.3.   Postupy odběru vzorků

9.3.1.   Obecné požadavky na odběr vzorků

9.3.1.1   Návrh a konstrukce odběrné sondy

Sonda je prvním prvkem potrubí odběrného systému. Je vnořena do proudu surového nebo zředěného výfukového plynu pro odběr vzorku a její vnitřní a vnější povrchy jsou ve styku s výfukovým plynem. Vzorek je ze sondy odváděn do přenosového potrubí.

Sondy k odběru vzorků musí mít vnitřní povrchy z nerezavějící oceli, případně pro odběr vzorků surového výfukového plynu, z jakéhokoli inertního materiálu, který je schopen vydržet teploty surového výfukového plynu. Sondy k odběru vzorků je nutné umístit v místě, kde mají promísené složky střední koncentraci vzorku a kde je minimální ovlivňování s jinými sondami. Doporučuje se, aby žádné sondy nebyly vystaveny vlivům z mezních vrstev, úplavů a turbulencí (zvláště v blízkosti výstupu trubky průtokoměru surového výfukového plynu), kde může nastávat nezamýšlené ředění. Pročištění nebo zpětný proplach sondy nesmí při zkoušce ovlivnit jinou sondu. K odběru vzorku více než jedné složky lze použít jedinou sondu, pokud tato sonda splňuje všechny specifikace stanovené pro každou jednotlivou složku.

9.3.1.1.1   Směšovací komora (kategorie NRSh)

Dovoluje-li to výrobce, lze při zkoušení motorů kategorie NRSh použít směšovací komoru. Směšovací komora je nepovinnou součástí systému pro odběr surového plynu a ve výfukovém systému je umístěna mezi tlumičem a odběrnou sondou. Tvar a rozměry směšovací komory a potrubí umístěného před ní a za ní musí být takové, aby v místě sondy k odběru vzorků poskytovaly dobře promíchaný homogenní vzorek, a aby u komory nedocházelo k silným pulsacím nebo rezonancím, které by ovlivnily výsledky emisí.

9.3.1.2   Přenosové potrubí

Přenosová potrubí vedoucí odebraný vzorek ze sondy do analyzátoru, do úložného média, nebo do ředicího systému musí být co nejkratší, proto musí být analyzátory, úložná média, nebo ředicí systémy umístěny co nejblíže k sondám. Počet ohybů přenosového potrubí musí být co nejmenší a poloměr všech nevyhnutelných ohybů musí být co největší.

9.3.1.3   Metody odběru vzorků

Pro kontinuální odběr vzorků a pro odběr vzorků dávkami, uvedené v bodě 7.2, platí tyto podmínky:

a)	při odběru vzorku z konstantního průtoku musí být vzorek také odváděn dále s konstantním průtokem;

b)	při odběru vzorku z variabilního průtoku musí být průtok vzorku upravován poměrně k měnícímu se průtoku;

c)	při proporcionálním odběru vzorků je nutné potvrdit správnost podle bodu 8.2.1.

9.3.2.   Odběr vzorků plynu

9.3.2.1   Odběrné sondy

K odběru vzorků plynných emisí se používají sondy jednoportové nebo víceportové. Orientace sondy vůči toku surového nebo zředěného výfukového plynu může být jakákoliv. U některých sond je třeba teplotu vzorků regulovat takto:

a)	v případě sond odebírajících NOx ze zředěného výfukového plynu je nutné regulovat teplotu stěny sondy tak, aby nedocházelo ke kondenzaci vody;

b)	v případě sond odebírajících uhlovodíky ze zředěného výfukového plynu se doporučuje udržovat teplotu stěny sondy na přibližně 191 °C, aby se minimalizovala kontaminace.

9.3.2.1.1   Směšovací komora (kategorie NRSh)

Použije-li se v souladu s bodem 9.3.1.1.1, nesmí mít směšovací komora vnitřní objem menší než desetinásobek zdvihového objemu zkoušeného motoru. Směšovací komora musí být namontována co nejblíže k tlumiči motoru a vnitřní povrchovou teplotu musí mít minimálně 452 K (179 °C). Konstrukci směšovací komory může stanovit výrobce.

9.3.2.2   Přenosové potrubí

Použije se přenosové potrubí s vnitřními povrchy z nerezavějící oceli, PTFE, VitonTM, nebo z jiného materiálu, který má vhodnější vlastnosti pro odběr vzorků emisí. Použije se inertní materiál, který je schopen odolávat teplotám výfukového plynu. Lze použít filtry vložené do potrubí, pokud filtr a jeho držák vyhovují stejným požadavkům týkajícím se teploty jako přenosové potrubí, tj.:

a)	u přenosového potrubí pro NOx před konvertorem NO2 na NO splňujícím specifikace v bodě 8.1.11.5 nebo před chladičem splňujícím specifikace v bodě 8.1.11.4 je nutné udržovat teplotu vzorku, která zabraňuje kondenzaci vody;

b)

u přenosového potrubí pro THC je nutné udržovat teplotu stěny v celém potrubí v rozmezí 191 ± 11 °C. Odebírá-li se vzorek ze surového výfukového plynu, lze sondu spojit přímo s izolovaným a nevyhřívaným přenosovým potrubím. Délku a izolaci přenosového potrubí je třeba zvolit tak, aby nedošlo k ochlazení nejvyšší očekávané teploty surového výfukového plynu na hodnotu nižší než 191 °C, při měření na výstupu přenosového potrubí. Odebírá-li se vzorek ze zředěného výfukového plynu, činí přípustná přechodová zóna mezi sondou a přenosovým potrubím maximálně 0,92 m, aby teplota stěny mohla dosáhnout hodnoty 191 ± 11 °C.

9.3.2.3   Komponenty pro stabilizaci vzorku

9.3.2.3.1   Vysoušeče vzorku

9.3.2.3.1.1   Požadavky

Vysoušeče vzorku lze použít k odstranění vlhkosti ze vzorku, aby se snížil vliv vody na měření plynných emisí. Vysoušeče vzorku musí splňovat požadavky stanovené v bodech 9.3.2.3.1.1 a 9.3.2.3.1.2. V rovnici (7-13) je použit obsah vlhkosti 0,8 % objemových.

Metoda odstraňování vody musí pro nejvyšší očekávanou koncentraci vodní páry H m udržovat vlhkost na ≤ 5 g vody/kg suchého vzduchu (nebo kolem 0,8 % objemových H2O), což je 100 % relativní vlhkost při 277,1 K (3,9 °C) a 101,3 kPa. Tato specifikace vlhkosti odpovídá přibližně 25 % relativní vlhkosti při 298 K (25 °C) a 101,3 kPa. To lze prokázat:

a)	měřením teploty na výstupu vysoušeče vzorku;

b)	měřením vlhkosti v místě těsně před CLD,

provedením ověřovacího postupu podle bodu 8.1.8.5.8.

9.3.2.3.1.2   Povolené typy vysoušeče vzorku a vyhodnocování obsahu vlhkosti za vysoušečem

Lze použít veškeré typy vysoušečů uvedené v tomto bodě.

a)

Vysoušeč s osmotickou membránou, který je použit před jakýmkoli analyzátorem plynů nebo úložným médiem, musí splňovat specifikace týkající se teploty podle bodu 9.3.2.2. Za vysoušečem s osmotickou membránou se kontroluje rosný bod (T dew) a absolutní tlak (p total). Vypočítá se množství vody podle specifikace v příloze VII pomocí kontinuálně zaznamenávaných hodnot T dew a p total, nebo jejich špičkových hodnot zjištěných během zkoušky, nebo hodnot nastavených pro jejich výstražnou signalizaci. Jelikož nelze měřit přímo, vezme se jmenovitá hodnota p total při nejnižším absolutním tlaku vysoušeče, který se při zkoušce očekává;

b)

Nesmí se používat termální chladič před systémem měření THC pro vznětové motory. Při použití termálního chladiče před konvertorem NO2 na NO nebo systému k odběru vzorků bez konvertoru NO2 na NO musí chladič vyhovět ověření kontroly na ztrátu NO2, která je specifikována v bodě 8.1.11.4. Za termálním chladičem se kontroluje rosný bod (T dew) a absolutní tlak (p total). Vypočítá se množství vody podle specifikace v příloze VII pomocí kontinuálně zaznamenávaných hodnot T dew a p total, nebo jejich špičkových hodnot zjištěných během zkoušky, nebo hodnot nastavených pro jejich výstražnou signalizaci. Jelikož nelze měřit přímo, vezme se jmenovitá hodnota p total při nejnižším absolutním tlaku termálního chladiče, který se při zkoušce očekává. Lze-li důvodně předpokládat stupeň nasycení v termálním chladiči, je možné vypočítat T dew na základě známé účinnosti chladiče a kontinuálního monitorování teploty chladiče T chiller. Pokud se teplota T chiller nezaznamenává kontinuálně, lze použít její špičkovou hodnotu zjištěnou během zkoušky, nebo její hodnotu nastavenou pro výstražnou signalizaci, jako konstantní hodnotu pro určení konstantního množství vody v souladu s přílohou VII. Lze-li důvodně předpokládat, že T chiller se rovná T dew, je v souladu s přílohou VII možné použít T chiller namísto T dew. Lze-li důvodně předpokládat konstantní kompenzaci teploty mezi T chiller a T dew danou známým a stanoveným ohříváním vzorku mezi výstupem chladiče a místem měření teploty, je možné tuto kompenzaci zohlednit jako faktor při výpočtech emisí. Oprávněnost všech předpokladů přípustných podle tohoto bodu je nutné potvrdit technickou analýzou nebo údaji.

9.3.2.3.2   Odběrná čerpadla

Před analyzátorem nebo úložným médiem pro každý plyn se použijí odběrná čerpadla. Je třeba použít odběrná čerpadla s vnitřními povrchy z nerezavějící oceli, PTFE nebo z jiného materiálu, který má vhodnější vlastnosti pro odběr vzorků emisí. U některých odběrných čerpadel je třeba teplotu regulovat takto:

a)	při použití odběrného čerpadla pro NOx před konvertorem NO2 na NO splňujícím požadavky v bodě 8.1.11.5 nebo před chladičem splňujícím požadavky v bodě 8.1.11.4 je nutné čerpadlo ohřívat, aby se zabránilo kondenzaci vody;

b)	při použití odběrného čerpadla před analyzátorem THC nebo úložným médiem je třeba vnitřní povrch čerpadla vyhřívat na teplotu 464 ± 11 K (191 ± 11) °C.

9.3.2.3.3   Odlučovače amoniaku

Odlučovače amoniaku lze použít u některých nebo všech systémů pro odběr vzorků plynu, aby se předešlo rušivému vlivu NH3, kontaminaci konvertoru NO2 na NO a tvorbě úsad v systému pro odběr vzorků nebo v analyzátorech. Při montáži odlučovače amoniaku je třeba se řídit doporučeními výrobce.

9.3.2.4   Úložná média pro odebrané vzorky

Při odebírání vzorků do vaku se objemy plynu ukládají do dostatečně čistých zásobníků, které jsou těsné a nepropustné. Přijatelné meze pro čistotu a nepropustnost úložných médií se stanoví na základě osvědčeného technického úsudku. K vyčištění je zásobník možné opakovaně pročistit a vyprázdnit a lze jej zahřát. Je třeba použít pružný zásobník (např. vak) v prostředí s regulovanou teplotou, nebo rigidní zásobník s regulovanou teplotou, který se na začátku vyprázdní nebo jehož objem se může měnit (např. válec s pístem). Je nutné použít zásobníky, které splňují specifikace v tabulce 6.6.

Tabulka 6.6

Materiály pro zásobníky k odběru vzorků plynných emisí dávkami

CO, CO2, O2, CH4, C2H6, C3H8, NO, NO2  (2)	polyvinylfluorid (PVF) (3), například TedlarTM, polyvinylidenfluorid (3), například KynarTM, polytetrafluorethylen (4), například TeflonTM, nebo nerezavějící ocel (4)
HC	polytetrafluorethylen (5) nebo nerezavějící ocel (5)

9.3.3.   Odběr vzorků částic

9.3.3.1   Odběrné sondy

Je třeba použít odběrné sondy s jedním otvorem na konci. Odběrné sondy částic směřují přímo proti proudu.

Odběrná sonda částic může mít stínění krytem splňujícím požadavky podle obrázku 6.8. V takovém případě nelze použít předsazený separátor popsaný v bodě 9.3.3.3, který odděluje částice podle velikosti.

Obrázek 6.8

Schéma odběrné sondy s předsazeným separátorem ve tvaru kloboučku

9.3.3.2   Přenosové potrubí

Doporučuje se použít izolované nebo vyhřívané přenosové potrubí nebo vyhřívané zakrytí, aby se minimalizovaly teplotní rozdíly mezi přenosovým potrubím a složkami výfukového plynu. Je třeba použít přenosová potrubí, inertní z hlediska částic a elektricky vodivá na vnitřním povrchu. Doporučuje se použít přenosové potrubí částic z nerezavějící oceli. Každý jiný materiál než nerezavějící ocel musí mít stejné vlastnosti z hlediska odběru vzorků jako nerezavějící ocel. Vnitřní povrch přenosového potrubí částic musí mít elektrické uzemnění.

9.3.3.3   Předsazený separátor

Před držák filtru přímo do ředicího systému lze namontovat předsazený separátor k odstraňování částic velkého průměru. Povolen je pouze jeden separátor. Při použití sondy s krytem ve tvaru kloboučku (viz obrázek 6.8) není povoleno použít předsazený separátor.

Předsazený separátor částic může představovat inerciální lapač hrubých částic nebo cyklonový separátor. Musí být zhotoven z nerezavějící oceli. Předsazený separátor musí mít takové parametry, aby odstraňoval minimálně 50 % částic o aerodynamickém průměru 10 μm, avšak ne více než 1 % částic o aerodynamickém průměru 1 μm v rozsahu průtoků, pro které je používán. Výstup předsazeného separátoru musí být nakonfigurován tak, aby bylo možné obtékat všechny filtry k zachycování částic, a tím proud procházející předsazeným separátorem před začátkem zkoušky stabilizovat. Filtr k odběru částic musí být umístěn za výstupem předsazeného separátoru po směru toku ve vzdálenosti maximálně 75 cm.

9.3.3.4   Filtr k odběru vzorku

Vzorek zředěného výfukového plynu se odebírá v průběhu celého postupu zkoušky pomocí filtru, který splňuje požadavky uvedené v bodech 9.3.3.4.1 až 9.3.3.4.4.

9.3.3.4.1   Specifikace filtrů

Všechny typy filtrů musí mít účinnost zachycování nejméně 99,7 %. K prokázání tohoto požadavku lze použít rozměry uváděné výrobcem odběrného filtru. Materiálem filtrů musí být buď:

a)	skelné vlákno potažené fluorkarbonem (PTFE) nebo

b)	membrána z fluorkarbonu (PTFE).

Pokud očekávaná netto hmotnost částic na filtru překročí 400 μg, je možné použít filtr s minimální počáteční účinnosti zachycování 98 %.

9.3.3.4.2   Velikost filtrů

Jmenovitá velikost filtru je dána průměrem 46,50 mm ±0,6 mm (účinný průměr alespoň 37 mm). Filtry větších průměrů lze použít po předchozí dohodě se schvalovacím orgánem. Doporučuje se dodržet proporcionalitu mezi filtrem a činnou plochou.

9.3.3.4.3   Ředění a regulace teploty vzorků částic

V případě systému CVS se vzorky částic ředí nejméně jednou před přenosovým potrubím a v případě PFD za přenosovým potrubím (viz bod 9.3.3.2 o přenosovém potrubí). Teplotu vzorku je třeba regulovat na 320 ± 5 K (47 ± 5 °C), při měření kdekoli v rozmezí 200 mm před nebo za úložnými médii pro částice. Vzorek částic má být zahříván nebo ochlazován především ředěním podle specifikací v písm. a) bodu 9.2.1.

9.3.3.4.4   ychlost proudění plynu na filtr

Rychlost, kterou plyn proudí na filtr, musí být mezi 0,90 m/s a 1,00 m/s, přičemž tento rozsah smí překročit méně než 5 % zaznamenaných hodnot průtoku. Překročí-li celková hmotnost částic 400 μg, je možné rychlost proudění na filtr snížit. Rychlost, kterou proudí plyn na filtr, se měří jako objemový průtok vzorku při tlaku, který je před filtrem, a při teplotě čela filtru, děleno exponovanou plochou filtru. Poklesne-li tlak z důvodu průchodu zařízením k odběru částic až k filtru o méně než 2 kPa, tlak ve výfukové trubce nebo v tunelu CVS se použije jako tlak před filtrem.

9.3.3.4.5   Držák filtru

Pro minimalizaci úsad způsobených turbulencí a pro rovnoměrné zachycování částic na filtru musí být použit přechod v kuželovitém tvaru rozbíhající se v úhlu 12,5° (od střednice) od průměru přenosové trubky k exponovanému průměru čela filtru. Tento přechod musí být z nerezavějící oceli.

9.3.4.   Prostředí pro stabilizaci a vážení částic pro gravimetrickou analýzu

9.3.4.1   Prostředí pro gravimetrickou analýzu

Tento oddíl popisuje dvě prostředí nutná pro stabilizaci a vážení částic pro gravimetrickou analýzu: prostředí pro stabilizaci částic, v němž jsou filtry uloženy před zvážením, a prostředí pro vážení, v němž je umístěna váha. Obě prostředí mohou sdílet společný prostor.

Prostředí pro stabilizaci a prostředí pro vážení musí být prosté jakéhokoli okolního znečištění, jako je prach, aerosol, nebo polotěkavý materiál, které by mohlo vzorky částic kontaminovat.

9.3.4.2   Čistota

Čistota prostředí pro stabilizaci částic se ověřuje referenčními filtry podle popisu v bodě 8.1.12.1.4.

9.3.4.3   Teplota v komoře

Teplota v komoře (nebo místnosti), ve které se filtry částic stabilizují a váží, se musí po celou dobu stabilizování a vážení udržovat na hodnotě 295 ± 1 K (22 °C ± 1 °C). Vlhkost se musí udržovat na rosném bodě 282,5 ± 1 K (9,5 °C ± 1 °C) a relativní vlhkost musí činit 45 % ±8 %. Pokud jsou oddělená prostředí pro stabilizaci a pro vážení, udržuje se v prostředí pro stabilizaci teplota 295 ± 3 K (22 °C ± 3 °C).

9.3.4.4   Ověření podmínek okolí

Při použití měřicích přístrojů splňujících specifikace podle bodu 9.4 je nutné ověřit tyto podmínky okolí:

a)	zaznamenává se rosný bod a teplota okolí. Tyto hodnoty se použijí k určení, zda prostředí pro stabilizaci a pro vážení zůstala v rámci dovolených odchylek uvedených v bodě 9.3.4.3 po dobu nejméně 60 minut před vážením filtrů;

b)

soustavně se zaznamenává atmosférický tlak v prostředí pro vážení. Za přijatelné se považuje použití barometru, kterým se měří atmosférický tlak mimo prostředí pro vážení, pokud lze zajistit, že se atmosférický tlak bude stále nacházet v intervalu ±100 Pa od sdíleného atmosférického tlaku. Je třeba zajistit prostředek pro měření nejnovějšího atmosférického tlaku při vážení každého vzorku částic. Tato hodnota se použije k výpočtu korekce vztlaku u částic podle bodu 8.1.12.2.

9.3.4.5   Instalace váhy

Instalace se provádí takto:

a)	na plošině izolující vibrace, která ji chrání před vnějším hlukem a vibracemi;

b)	se stíněním proti konvektivnímu proudění vzduchu elektricky uzemněným krytem odvádějícím statickou elektřinu.

9.3.4.6   Elektrostatický náboj

Elektrostatický náboj v prostředí vah se musí minimalizovat tímto způsobem:

a)	váha se elektricky uzemní;

b)	při ruční manipulaci se vzorky částic se použije pinzeta z nerezavějící oceli;

c)	pinzeta musí být uzemněna zemnicím páskem nebo se zemnicí pásek připojí k operátorovi tak, aby tento pásek měl společné uzemnění s váhou;

d)	k odstranění elektrostatického náboje ze vzorků částic se použije neutralizátor statické elektřiny, který je elektricky uzemněn společně s váhou.

9.4.   Měřicí přístroje

9.4.1.   Úvod

9.4.1.1   Oblast působnosti

Tento bod specifikuje měřicí přístroje a přidružené systémy související se zkouškou emisí. Patří mezi ně laboratorní přístroje pro měření parametrů motoru, podmínek okolí, parametrů průtoku a koncentrací emisí (v surovém nebo zředěném výfukovém plynu).

9.4.1.2   Druhy přístrojů

Všechny přístroje uvedené v tomto nařízení se používají způsobem v něm uvedeným (viz tabulka 6.5 týkající se měřených hodnot udávaných těmito přístroji). Kdykoli je přístroj uvedený v tomto nařízení použit nespecifikovaným způsobem, nebo je místo něj použit přístroj jiný, platí požadavky na rovnocennost stanovené v bodě 5.1.1. V případě, že je pro konkrétní měření specifikováno více přístrojů, určí na žádost schvalovací nebo certifikační orgán jeden z nich za referenční pro účely prokázání, že alternativní postup je rovnocenný specifikovanému postupu.

9.4.1.3   Záložní systémy

S předchozím souhlasem schvalovacího nebo certifikačního orgánu lze pro výpočet výsledků jedné zkoušky použít údaje z více přístrojů v případě všech měřicích přístrojů, které jsou popsány v tomto bodě. Výsledky všech měření se zaznamenají a uchovají se výchozí údaje. Tento požadavek platí bez ohledu na skutečnost, zda se naměřené údaje fakticky použijí ve výpočtech.

9.4.2.   Záznam údajů a kontrola

Je nutné, aby byl zkušební systém schopen provádět aktualizaci údajů, záznam údajů a regulovat příslušné systémy, dynamometr, zařízení k odběru vzorků a měřicí přístroje podle požadavků operátora. Je nutné použít systémy k získávání údajů a systémy regulace, které mohou provádět záznam při specifikovaných minimálních frekvencích, jak je uvedeno v tabulce 6.7 (tato tabulka neplatí pro zkoušení v cyklu NRSC s diskrétními režimy).

Tabulka 6.7

Záznam údajů a kontrola minimálních frekvencí

Příslušný oddíl zkušebního protokolu	Měřené hodnoty	Minimální frekvence řídicích pokynů a kontrol	Minimální frekvence záznamu
7.6	Otáčky a točivý moment během postupného mapování motoru	1 Hz	1 střední hodnota za etapu
7.6	Otáčky a točivý moment během průběžného mapování motoru	5 Hz	1 Hz střední
7.8.3	Referenční a naměřené otáčky a točivé momenty u zkušebního cyklu v neustáleném stavu (NRTC a LSI-NRTC)	5 Hz	1 Hz střední
7.8.2	Referenční a naměřené otáčky a točivé momenty u zkušebního cyklu NRSC s diskrétními režimy a cyklu RMC	1 Hz	1 Hz
7.3	Kontinuální koncentrace analyzátorů surového plynu	neuvádí se	1 Hz
7.3	Kontinuální koncentrace analyzátorů zředěného plynu	neuvádí se	1 Hz
7.3	Koncentrace dávek analyzátorů surového či zředěného plynu	neuvádí se	1 střední hodnota za zkušební interval
7.6 8.2.1	Průtok zředěného výfukového plynu z CVS s výměníkem tepla před místem měření průtoku	neuvádí se	1 Hz
7.6 8.2.1	Průtok zředěného výfukového plynu z CVS bez výměníku tepla před místem měření průtoku	5 Hz	1 Hz střední
7.6 8.2.1	Průtok nasávaného vzduchu nebo výfukového plynu (při měření surového plynu v neustáleném režimu)	neuvádí se	1 Hz střední
7.6 8.2.1	Průtok ředicího vzduchu, je-li aktivně řízen	5 Hz	1 Hz střední
7.6 8.2.1	Průtok odebraného vzorku z CVS s výměníkem tepla	1 Hz	1 Hz
7.6 8.2.1	Průtok odebraného vzorku z CVS bez výměníku tepla	5 Hz	1 Hz střední

9.4.3.   Specifikace vlastností měřicích přístrojů

9.4.3.1   Shrnutí

Zkušební systém jako celek musí vyhovět všem příslušným kalibracím, ověřením a kritériím potvrzení správnosti zkoušky stanoveným v bodě 8.1, a rovněž požadavkům na kontrolu linearity podle bodů 8.1.4 a 8.2. Přístroje musí mít specifikace podle tabulky 6.7 ve všech rozsazích, které se použijí při zkouškách. Dále se musí uchovávat veškerá dokumentace od výrobce přístrojů, která dokládá, že přístroje vyhovují specifikacím v tabulce 6.7.

9.4.3.2   Požadavky na komponenty

V tabulce 6.8 jsou uvedeny specifikace snímačů točivého momentu, otáček a tlaku, čidla teploty a rosného bodu a dalších přístrojů. Celkový systém, kterým se měří daná fyzikální nebo chemická veličina, musí být v souladu s požadavky na ověření linearity v bodě 8.1.4. Pro měření plynných emisí lze použít analyzátory s kompenzačními algoritmy, které jsou funkcemi jiných měřených plynných složek a vlastností paliva pro specifickou zkoušku motoru. Každý kompenzační algoritmus slouží pouze ke kompenzaci posunu bez jakéhokoli zesílení (tj. nedochází ke zkreslení).

Tabulka 6.8

Doporučené specifikace vlastností měřicích přístrojů

Měřicí přístroje	Značka měřené veličiny	Celý systém Doba náběhu	Frekvence aktualizace záznamů	Přesnost (3)	Opakovatelnost (3)
Snímač otáček motoru	n	1 s	1 Hz střední	2,0 % pt. nebo 0,5 % max	1,0 % pt. nebo 0,25 % max
Snímač točivého momentu motoru	T	1 s	1 Hz střední	2,0 % pt. nebo 1,0 % max	1,0 % pt. nebo 0,5 % max
Průtokoměr paliva (palivový sčítač)		5 s (–)	1 Hz (neuvádí se)	2,0 % pt. nebo 1,5 % max	1,0 % pt. nebo 0,75 % max
Průtokoměr celkového zředěného výfukového plynu (CVS) (s výměníkem tepla před průtokoměrem)		1 s (5 s)	1 Hz střední (1 Hz)	2,0 % pt. nebo 1,5 % max	1,0 % pt. nebo 0,75 % max
Průtokoměry ředicího vzduchu, nasávaného vzduchu, výfukového plynu a odebíraných vzorků		1 s	1 Hz střední ze vzorků o frekvenci 5 Hz	2,5 % pt. nebo 1,5 % max	1,25 % pt. nebo 0,75 % max
Kontinuální analyzátor surového plynu	x	5 s	2 Hz	2,0 % pt. nebo 2,0 % meas.	1,0 % pt. nebo 1,0 % meas.
Kontinuální analyzátor zředěného plynu	x	5 s	1 Hz	2,0 % pt. nebo 2,0 % meas.	1,0 % pt. nebo 1,0 % meas.
Kontinuální analyzátor plynu	x	5 s	1 Hz	2,0 % pt. nebo 2,0 % meas.	1,0 % pt. nebo 1,0 % meas.
Dávkový analyzátor plynu	x	neuvádí se	neuvádí se	2,0 % pt. nebo 2,0 % meas.	1,0 % pt. nebo 1,0 % meas.
Gravimetrická váha na částice	m PM	neuvádí se	neuvádí se	viz 9.4.11	0,5 μg
Inerciální váha na částice	m PM	5 s	1 Hz	2,0 % pt. nebo 2,0 % meas.	1,0 % pt. nebo 1,0 % meas.

9.4.4.   Měření parametrů motoru a podmínky okolí

9.4.4.1   Snímače otáček a točivého momentu

9.4.4.1.1   Použití

Přístroje měřící vstupní a výstupní práci během činnosti motoru musí splňovat specifikace stanovené v tomto bodě. Doporučuje se použít snímače, čidla a měřiče se specifikacemi uvedenými v tabulce 6.8. Celkové systémy měřící vstupní a výstupní práci musí vyhovovat požadavkům na ověření linearity v bodě 8.1.4.

9.4.4.1.2   Práce hřídele

Práce a výkon se vypočítají z výstupních údajů snímačů otáček a točivého momentu podle bodu 9.4.4.1. Celkové systémy měřící otáčky a točivý moment musí splňovat požadavky na kalibraci a ověření v bodech 8.1.7 a 8.1.4.

Točivý moment vytvářený setrvačností zrychlujících se a zpomalujících se komponentů připojených k setrvačníku, např. hnací hřídelí a rotorem dynamometru, je nutné případně podle osvědčeného technického úsudku kompenzovat.

9.4.4.2   Snímače tlaku, teploty a rosného bodu

Celkové systémy měřící tlak, teplotu a rosný bod musí splňovat požadavky na kalibraci v bodě 8.1.7.

Snímače tlaku se umístí do prostředí s regulovanou teplotou, nebo je nutné kompenzovat změny teploty v rámci očekávaného rozsahu měření. Snímače musí být vyrobeny z materiálů, které jsou kompatibilní s měřenými médii.

9.4.5.   Měření průtoku

Pro každý typ průtokoměru (pro palivo, nasávaný vzduch, surový výfukový plyn, zředěný výfukový plyn, odebíraný vzorek) je třeba dle potřeby průtok stabilizovat, a zabránit tak zkreslení přesnosti a opakovatelnosti měřiče vyplývající z úplavů, turbulencí nebo pulzací toku. Toho lze u některých průtokoměrů dosáhnout dostatečnou délkou přímého potrubí (např. délkou rovnající se nejméně 10 průměrům trubky) nebo speciálně tvarovanými ohyby potrubí, usměrňovači, clonami (nebo pneumatickými tlumiči pulzací u průtokoměrů paliva) pro dosažení stabilního a předvídatelného rychlostního profilu před průtokoměrem.

9.4.5.1   Průtokoměr paliva

Celkový systém měřící průtok paliva musí splňovat požadavky na kalibraci v bodě 8.1.8.1. Každé měření průtoku paliva musí zohlednit případné palivo, které obchází motor nebo se z motoru vrací zpět do palivové nádrže.

9.4.5.2   Průtokoměr nasávaného vzduchu

Celkový systém měřící průtok nasávaného vzduchu musí splňovat požadavky na kalibraci v bodě 8.1.8.2.

9.4.5.3   Průtokoměr surového výfukového plynu

9.4.5.3.1   Požadavky na komponenty

Celkový systém měřící průtok surového výfukového plynu musí vyhovovat požadavkům linearity v bodě 8.1.4. Průtokoměr surového výfukového plynu musí být vždy navržen tak, aby odpovídajícím způsobem kompenzoval změny stavů termodynamiky, fluidity a kompozice surového výfukového plynu.

9.4.5.3.2   Doba odezvy průtokoměru

Z důvodu regulace v systému s ředěním části toku, kterým se odebírá proporcionální vzorek výfukového plynu, musí být doba odezvy průtokoměru rychlejší, než je uvedeno v tabulce 9.3. V případě systémů s ředěním části toku s online regulací musí doba odezvy průtokoměru splňovat specifikace v bodě 8.2.1.2.

9.4.5.3.3   Chlazení výfukového plynu:

Tento bod neplatí pro chlazení výfukových plynů vznikajících při konstrukci motoru, včetně, ale ne výhradně, vodou chlazených výfukových potrubí nebo turbodmychadel.

Chlazení výfukového plynu před průtokoměrem je přípustné s těmito omezeními:

a)	vzorky částic se neodebírají za místem chlazení;

b)	pokud se chlazením teplota výfukového plynu nad 475 K (202 °C) sníží pod 453 K (180 °C), neodebírají se za místem chlazení vzorky HC;

c)	pokud chlazení způsobuje kondenzaci vody, neodebírají se za chlazením vzorky NOx, vyjma případů, kdy chladič splňuje ověření vlastností podle bodu 8.1.11.4;

d)	pokud chlazení způsobuje kondenzaci vody před tím, než tok dosáhne průtokoměru, měří se hodnoty rosného bodu T dew a tlaku p total na vstupu průtokoměru. Tyto hodnoty slouží pro výpočty emisí podle přílohy VII.

9.4.5.4   Průtokoměry ředicího vzduchu a zředěného výfukového plynu

9.4.5.4.1   Použití

Momentální průtoky zředěného výfukového plynu nebo celkový průtok zředěného výfukového plynu za zkušební interval určuje průtokoměr zředěného výfukového plynu. Průtoky surového výfukového plynu nebo celkový průtok surového výfukového plynu za zkušební interval lze vypočítat z rozdílu mezi hodnotami průtokoměru zředěného výfukového plynu a průtokoměru ředicího vzduchu.

9.4.5.4.2   Požadavky na komponenty

Celkový systém měření zředěného výfukového plynu musí splňovat požadavky na kalibraci a ověření v bodech 8.1.8.4 a 8.1.8.5. Lze použít tyto průtokoměry:

a)

V případě odběru vzorků s konstantním objemem (CVS) z plného toku zředěného výfukového plynu je možné použít Venturiho trubice s kritickým prouděním (CFV) nebo vícečetné Venturiho trubice s kritickým prouděním s paralelním uspořádáním, objemové dávkovací čerpadlo (PDP), Venturiho trubice s podzvukovým prouděním (SSV) nebo ultrazvukový průtokoměr (UFM). Při nakombinování s předřazeným výměníkem tepla může CFV nebo PDP rovněž sloužit jako zařízení k pasivnímu řízení průtoku udržováním konstantní teploty zředěného výfukového plynu v systému CVS;

b)

V případě systému s ředěním části toku (PFD) je možné použít kombinaci jakéhokoliv průtokoměru s kterýmkoli systémem s aktivní regulací průtoku, aby došlo k udržení proporcionálního odběru složek výfukového plynu. K zachování proporcionálního odběru vzorků je možné regulovat plný průtok zředěného výfukového plynu, nebo jeden nebo více průtoků vzorku, případně kombinaci těchto průtoků.

V případě jakéhokoliv jiného systému s ředěním je možné použít prvek s laminárním prouděním, ultrazvukový průtokoměr, Venturiho trubici s podzvukovým prouděním, Venturiho trubici s kritickým prouděním nebo vícečetné Venturiho trubice s kritickým prouděním s paralelním uspořádáním, objemový dávkovací měřič, měřič množství tepla, Pitotovu trubici udávající střední hodnoty nebo žárový anemometr.

9.4.5.4.3   Chlazení výfukového plynu:

Zředěný výfukový plyn lze chladit před průtokoměrem při dodržení těchto podmínek:

a)	vzorky částic se neodebírají za místem chlazení;

b)	pokud se chlazením teplota výfukového plynu nad 475 K (202 °C) sníží pod 453 K (180 °C), neodebírají se za místem chlazení vzorky HC;

c)	pokud chlazení způsobuje kondenzaci vody, neodebírají se za chlazením vzorky NOx, vyjma případů, kdy chladič splňuje ověření vlastností podle bodu 8.1.11.4;

d)	pokud chlazení způsobuje kondenzaci vody před tím, než tok dosáhne průtokoměru, měří se hodnoty rosného bodu T dew a tlaku p total na vstupu průtokoměru. Tyto hodnoty slouží pro výpočty emisí podle přílohy VII.

9.4.5.5   Průtokoměr vzorku v případě odběru vzorků dávkami

Průtok vzorků nebo celkový průtok vzorků odebraných za zkušební interval do systému k odběru vzorků dávkami určí průtokoměr vzorků. Rozdílné hodnoty dvou průtokoměrů mohou sloužit k výpočtu průtoku vzorku do ředicího tunelu, např. v případě měření PM u ředění části toku a měření PM u sekundárního ředění toku. Bod 8.1.8.6.1 obsahuje specifikace pro rozdílové měření průtoku pro odebrání proporcionálního vzorku surového výfukového plynu a bod 8.1.8.6.2 popisuje kalibraci rozdílového měření průtoku.

Celkový systém měřící průtok v případě odběru vzorků dávkami musí splňovat požadavky na kalibraci v bodě 8.1.8.

9.4.5.6   Dělič plynů

Ke smísení kalibračních plynů lze použít dělič plynů.

Je třeba použít dělič plynů, který mísí plyny podle specifikací v bodě 9.5.1 a na koncentrace, které se očekávají během zkoušky. Lze použít děliče plynu s kritickým prouděním, děliče plynu s kapilární trubicí nebo děliče plynu s měřičem množství tepla. V případě potřeby se použijí viskozitní korekce pro zajištění správného dělení plynu (neprovádí-li je interní software děliče plynu). Systém děliče plynů musí splňovat ověření linearity uvedené v bodě 8.1.4.5. Volitelně je možno ověřit směšovací zařízení přístrojem, který je ze své podstaty lineární, např. použitím plynu NO s detektorem CLD. Hodnota pro plný rozsah přístroje se nastaví kalibračním plynem pro plný rozsah přímo připojeným k přístroji. Dělič plynů se ověří při použitých nastaveních a jmenovitá hodnota se porovná s koncentrací změřenou přístrojem.

9.4.6.   Měření CO a CO2

Koncentrace CO a CO2 v surovém nebo zředěném výfukovém plynu při odběru vzorků dávkami i při kontinuálním odběru vzorků se měří nedisperzním analyzátorem s absorpcí v infračerveném pásmu (NDIR).

Systém založený na NDIR musí splňovat ověření linearity uvedené v bodě 8.1.8.1.

9.4.7.   Měření uhlovodíků

9.4.7.1   Plamenoionizační detektor

9.4.7.1.1   Použití

Koncentrace uhlovodíků v surovém nebo zředěném výfukovém plynu při odběru vzorků dávkami i při kontinuálním odběru vzorků se měří vyhřívaným plamenoionizačním detektorem (HFID). Koncentrace uhlovodíků se určují na bázi uhlíkového čísla jedna (C1). U analyzátorů s vyhřívaným FID musí mít všechny povrchy vystavené emisím udržovány na teplotě 464 ± 11 K (191 ± 11 °C). U motorů spalujících zemní plyn a LPG a u zážehových motorů lze případně použít analyzátor uhlovodíků typu nevyhřívaného plamenoionizačního detektoru (FID).

9.4.7.1.2   Požadavky na komponenty

Systém s FID měřící THC musí splňovat všechny požadavky na ověření pro měření uhlovodíků uvedené v bodě 8.1.10.

9.4.7.1.3   Palivo a spalovací vzduch pro detektor FID

Palivo a spalovací vzduch pro detektor FID musí splňovat všechny specifikace v bodě 9.5.1. Palivo a spalovací vzduch pro detektor FID se před vstupem do analyzátoru FID nesmí smísit, aby analyzátor FID mohl pracovat s difúzním plamenem a ne s plamenem předem smísené směsi.

9.4.7.1.4   Vyhrazeno

9.4.7.1.5   Vyhrazeno

9.4.7.2   Vyhrazeno

9.4.8.   Měření NOx

K měření NOx jsou specifikovány dva měřicí přístroje a každý z nich se smí použít za podmínky, že splňuje kritéria určená v bodě 9.4.8.1 pro jeden nebo v bodě 9.4.8.2 pro druhý přístroj. Chemoluminiscenční detektor se použije jako referenční postup pro porovnání navržených alternativních postupů měření podle bodu 5.1.1.

9.4.8.1   Chemoluminiscenční detektor

9.4.8.1.1   Použití

Chemoluminiscenčním detektorem (CLD) spojeným s konvertorem NO2 na NO se měří koncentrace NOx v surovém nebo zředěném výfukovém plynu u odběru vzorků dávkami nebo odběru kontinuálním.

9.4.8.1.2   Požadavky na komponenty

Systém CLD musí splňovat ověření utlumujícího rušivého vlivu uvedené v bodě 8.1.11.1. Je možné použít vyhřívaný nebo nevyhřívaný CLD, který pracuje v podmínkách atmosférického tlaku nebo podtlaku.

9.4.8.1.3   Konvertor NO2 na NO

Interní nebo externí konvertor NO2 na NO splňující požadavky ověření podle bodu 8.1.11.5 se ve směru proudu umístí před CLD. Konvertor je konfigurován s obtokem, aby se toto ověření usnadnilo.

9.4.8.1.4   Účinky vlhkosti

Aby se vyloučil vznik kondenzace vody, udržují se všechny teplotní parametry CLD. Vlhkost ze vzorku před CLD se odstraňuje pomocí jedné z těchto konfigurací:

a)	CLD se připojí za vysoušeč nebo chladič, který je za konvertorem NO2 na NO splňujícím ověření podle bodu 8.1.11.5;

b)	CLD se připojí za vysoušeč nebo termální chladič, který splňuje ověření podle bodu 8.1.11.4.

9.4.8.1.5   Doba odezvy

Pro zlepšení doby odezvy CLD je možné použít vyhřívaný CLD.

9.4.8.2   Nedisperzní analyzátor s absorpcí v ultrafialovém pásmu

9.4.8.2.1   Použití

Koncentrace NOx v surovém nebo zředěném výfukovém plynu při odběru vzorků dávkami i při kontinuálním odběru vzorků se měří nedisperzním analyzátorem s absorpcí v ultrafialovém pásmu (NDUV).

9.4.8.2.2   Požadavky na komponenty

Systém NDUV musí splňovat ověření podle bodu 8.1.11.3.

9.4.8.2.3   Konvertor NO2 na NO

Pokud analyzátor NDUV měří pouze NO, umístí se před analyzátor NDUV interní nebo externí konvertor NO2 na NO splňující požadavky ověření podle bodu 8.1.11.5. Konvertor je v konfiguraci s obtokem, aby se toto ověření usnadnilo.

9.4.8.2.4   Účinky vlhkosti

Teplota NDUV se musí udržovat na hodnotě, která znemožní kondenzaci vody, není-li použita jedna z těchto konfigurací:

a)	NDUV se připojí za vysoušeč nebo chladič, který je za konvertorem NO2 na NO splňujícím ověření podle bodu 8.1.11.5;

b)	NDUV se připojí za vysoušeč nebo termální chladič, který splňuje ověření podle bodu 8.1.11.4.

9.4.9.   Měření O2

Koncentrace O2 v surovém nebo zředěném výfukovém plynu při odběru vzorků dávkami i při kontinuálním odběru vzorků se měří analyzátorem s paramagnetickou detekcí (PMD) nebo magneticko-pneumatickou detekcí (MPD).

9.4.10.   Měření poměru vzduchu a paliva

Poměr vzduchu a paliva v surovém výfukovém plynu u kontinuálního odběru vzorků je možné měřit analyzátorem se zirkonovou (ZrO2) sondou. Měření O2 s měřeními nasávaného vzduchu nebo průtoku paliva je možné použít pro výpočet průtoku výfukového plynu podle přílohy VII.

9.4.11.   Měření PM gravimetrickou váhou

Hmotnost netto částic zachycených na odběrném filtru se zváží na váze.

Minimálním požadavkem na rozlišovací schopnost váhy je hodnota opakovatelnosti rovná nebo nižší než 0,5 mikrogramů doporučená v tabulce 6.8. Pokud při rutinním ověřování plného rozsahu a linearity používá váha vnitřní kalibrační závaží, musí toto kalibrační závaží splňovat požadavky stanovené v bodě 9.5.2.

Váha musí být nakonfigurována na optimální dobu ustálení a stabilizaci v místě své instalace.

9.4.12.   Měření amoniaku (NH3)

Podle pokynů dodavatele přístroje lze použit FTIR (Analyzátor využívající Fourierovu transformaci infračerveného pásma), NDUV nebo laserový infračervený analyzátor.

9.5.   Analytické plyny a hmotnostní normy

9.5.1.   Analytické plyny

Analytické plyny musí splňovat specifikace týkající se přesnosti a čistoty, které jsou obsaženy v tomto oddílu.

9.5.1.1   Specifikace plynů

Přihlíží se k těmto specifikacím plynů:

a)

Aby se dosáhlo odezvy nula na kalibrační standard nula, použijí se k mísení s kalibračními plyny a k úpravě měřicích přístrojů čištěné plyny. Je třeba používat plyny, které nemají vyšší kontaminaci, než je nejvyšší z následujících hodnot v láhvi s plynem, nebo na výstupu generátoru nulovacího plynu: i) 2 % kontaminace, měřená ke střední koncentraci očekávané podle normy. Například, očekává-li se koncentrace CO o hodnotě 100,0 μmol/mol, je možné použít nulovací plyn s kontaminací CO nepřesahující 2 000 μmol/mol, ii) kontaminace specifikovaná v tabulce 6.9, která platí pro měření plynů v surovém nebo zředěném stavu, iii) kontaminace specifikovaná v tabulce 6.10, která platí pro měření plynů v surovém stavu; Tabulka 6.9 Mezní hodnoty kontaminace platné pro měření v surovém nebo zředěném stavu [μmol/mol = ppm] Složka Čištěný syntetický vzduch  (4) Čištěný N 2  (4) THC (ekvivalent C1) ≤ 0,05 μmol/mol ≤ 0,05 μmol/mol CO ≤ 1 μmol/mol ≤ 1 μmol/mol CO2 ≤ 1, μmol/mol ≤ 10 μmol/mol O2 0,205 až 0,215 mol/mol ≤ 2 μmol/mol NOx ≤ 0,02 μmol/mol ≤ 0,02 μmol/mol Tabulka 6.10 Mezní hodnoty kontaminace platné pro měření v surovém stavu [μmol/mol = ppm] Složka Čištěný syntetický vzduch  (5) Čištěný N 2  (5) THC (ekvivalent C1) ≤ 1 μmol/mol ≤ 1 μmol/mol CO ≤ 1 μmol/mol` ≤ 1 μmol/mol CO2 ≤ 400 μmol/mol ≤ 400 μmol/mol O2 0,18 až 0,21 mol/mol – NOx ≤ 0,1 μmol/mol ≤ 0,1 μmol/mol

b)

Pro analyzátor FID lze použít tyto plyny: i) pro FID se použije palivo s koncentrací H2 (0,39 až 0,41) mol/mol, zůstatek He nebo N2. Směs by neměla obsahovat více než 0,05 μmol/mol THC, ii) Pro FID se použije spalovací vzduch splňující specifikace čištěného vzduchu podle písm. a) tohoto bodu, iii) Nulovací plyn pro FID. Detektory s ionizací plamenem se vynulují čištěným plynem splňujícím specifikace podle písm. a) tohoto bodu, s tím, že koncentrace O2 čištěného plynu může být jakákoliv, iv) Propan jako kalibrační plyn pro plný rozsah pro FID. Detektor FID analyzátoru THC se kalibruje na plný rozsah a pro příslušné části stupnice kalibračními koncentracemi propanu C3H8. Kalibrace se provádí na bázi uhlíkového čísla jedna (C1), v) vyhrazeno;

c)

Používají se tyto směsi plynů obsahující plyny v limitu ± 1,0 % skutečné hodnoty uznávaných mezinárodních nebo vnitrostátních norem nebo jiných schválených norem pro plyny: i) vyhrazeno, ii) vyhrazeno, iii) C3H8, zůstatek čištěný syntetický vzduch nebo případně N2, iv) CO, zůstatek čištěný N2, v) CO2, zůstatek čištěný N2, vi) NO, zůstatek čištěný N2, vii) NO2, zůstatek čištěný syntetický vzduch, viii) CO2, zůstatek čištěný N2, ix) C3H8, CO, CO2, NO, zůstatek čištěný N2, x) C3H8, CH4, CO, CO2, NO, zůstatek čištěný N2;

d)

Jiné druhy plynů, než uvedené v písm. c) tohoto bodu (např. methanol ve vzduchu, který se může použít k určení faktorů odezvy), je možné použít, pokud jejich skutečné hodnoty jsou v limitu ± 3,0 % uznávaných mezinárodních nebo vnitrostátních norem a pokud splňují požadavky týkající se stability podle bodu 9.5.1.2;

e)

Je rovněž přípustné vytvořit vlastní kalibrační plyny použitím přesného směšovacího zařízení, např. děliče plynu a zředit plyny čištěným N2 nebo čištěným syntetickým vzduchem. Pokud dělič plynu splňuje specifikace bodu 9.4.5.6 a míšené plyny splňují požadavky písm. a) a c) tohoto bodu, má se za to, že výsledné směsi splňují požadavky tohoto bodu 9.5.1.1.

9.5.1.2   Koncentrace a datum expirace

Zaznamená se koncentrace každého standardního kalibračního plynu a datum jeho expirace uvedené výrobcem.

a)	Po exspiraci se nesmí používat žádný standardní kalibrační plyn, s výjimkou možnosti připuštěné v písm. b) tohoto bodu;

b)	Kalibrační plyny mohou být opatřeny novým označením a lze je použít po datu exspirace, pokud to předem schválí schvalovací nebo certifikační orgán.

9.5.1.3   Přenos plynů

Přenos plynů z jejich zdrojů do analyzátorů probíhá částmi, které jsou vyhrazeny k regulaci a přenosu pouze těchto plynů.

Musí se respektovat doba trvanlivosti všech kalibračních plynů. Musí se zaznamenat datum exspirace kalibračních plynů podle údajů výrobce.

9.5.2.   Normy hmotnosti

Použijí se váhy na částice s kalibračními závažími, která jsou certifikována podle uznávaných mezinárodních nebo vnitrostátních norem na nejistotu měření do 0,1 %. Kalibrační závaží může certifikovat každá kalibrační laboratoř, která dodržuje uznávané mezinárodní nebo vnitrostátní normy. Hmotnost nejmenšího kalibračního závaží nesmí přesáhnout desetinásobek hmotnosti nepoužitého odběrného média na částice. Kalibrační protokol musí rovněž uvádět hustotu závaží.

---

(1)  Provádět kalibrace a ověřování častěji, podle instrukcí výrobce měřicího systému a osvědčeného technického úsudku.

(2)  Ověření CVS není nutné v případě systémů, které se shodují v rozmezí ± 2 % z hlediska chemické bilance uhlíku nebo kyslíku nasávaného vzduchu, paliva a zředěného výfukového plynu.

(1)  Namísto standardního objemového průtoku může být jako veličina „množství“ použit molární průtok. V tomto případě lze v příslušných kritériích linearity namísto maximálního standardního objemového průtoku použít maximální molární průtok.

(2)  Je-li zabráněno kondenzaci vody v zásobníku.

(3)  Až 313 K (40 °C).

(4)  Až 475 K (202 °C).

(5)  Při 464 ± 11 K (191 ± 11 °C).

(3)  Přesnost a opakovatelnost se určí ze stejných shromážděných údajů podle popisu v bodě 9.4.3 a jsou založeny na absolutních hodnotách. Hodnota „pt“ značí celkovou střední hodnotu očekávanou při mezních hodnotách emisí, hodnota „max“ značí špičkovou hodnotu očekávanou při mezních hodnotách emisí během zkušebního cyklu, nikoli však maximální rozsah přístroje, hodnota „meas“ značí skutečnou střední hodnotu změřenou za celý zkušební cyklus.

(4)  Tyto mezní hodnoty čistoty nemusí odpovídat mezinárodním nebo vnitrostátnímuznávaným normám.

(5)  Tyto mezní hodnoty čistoty nemusí odpovídat mezinárodním nebo vnitrostátním uznávaným normám.