(ES) č. 2223/96NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 2223/96 ze dne 25. června 1996 o Evropském systému národních a regionálních účtů ve Společenství

Publikováno: Úř. věst. L 310, 30.11.1996, s. 1-469 Druh předpisu: Nařízení
Přijato: 25. června 1996 Autor předpisu: Rada Evropské unie
Platnost od: 20. prosince 1996 Nabývá účinnosti: 20. prosince 1996
Platnost předpisu: Ano Pozbývá platnosti:
Konsolidované znění předpisu s účinností od 1. července 2013

Text aktualizovaného znění s celou hlavičkou je dostupný pouze pro registrované uživatele.



Tento dokument je třeba brát jako dokumentační nástroj a instituce nenesou jakoukoli odpovědnost za jeho obsah

►B

NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 2223/96

ze dne 25. června 1996

o Evropském systému národních a regionálních účtů ve Společenství

(Úř. věst. L 310, 30.11.1996, p.1)

Ve znění:

 

 

Úřední věstník

  No

page

date

►M1

NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 448/98 ze dne 16. února 1998,

  L 58

1

27.2.1998

►M2

NAŘÍZENÍ KOMISE (ES) č. 1500/2000 ze dne 10. července 2000,

  L 172

3

12.7.2000

 M3

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 2516/2000 ze dne 7. listopadu 2000,

  L 290

1

17.11.2000

►M4

NAŘÍZENÍ KOMISE (ES) č. 995/2001 ze dne 22. května 2001,

  L 139

3

23.5.2001

►M5

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 2558/2001 ze dne 3. prosince 2001,

  L 344

1

28.12.2001

►M6

NAŘÍZENÍ KOMISE (ES) č. 113/2002 ze dne 23. ledna 2002,

  L 21

3

24.1.2002

►M7

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 359/2002 ze dne 12. února 2002,

  L 58

1

28.2.2002

 M8

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 1267/2003 ze dne 16. června 2003,

  L 180

1

18.7.2003

►M9

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 1392/2007 ze dne 13. listopadu 2007,

  L 324

1

10.12.2007

►M10

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 400/2009 ze dne 23. dubna 2009,

  L 126

11

21.5.2009

►M11

NAŘÍZENÍ KOMISE (EU) č. 715/2010 ze dne 10. srpna 2010,

  L 210

1

11.8.2010

►M12

NAŘÍZENÍ RADY (EU) č. 517/2013 ze dne 13. května 2013,

  L 158

1

10.6.2013



Pozn.: Toto úplné znění obsahuje odkazy na evropskou účetní jednotku a/nebo ECU, které je třeba od 1. ledna 1999 chápat jako odkazy na euro – nařízení Rady (EHS) č. 3308/80 (Úř. věst. L 345, 20.12.1980, s. 1) a nařízení Rady (ES) č. 1103/97 (Úř. věst. L 162, 19.6.1997, s. 1).




▼B

NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 2223/96

ze dne 25. června 1996

o Evropském systému národních a regionálních účtů ve Společenství



RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména na článek 213 této smlouvy,

s ohledem na návrh nařízení předložený Komisí,

s ohledem na stanovisko Evropského parlamentu ( 1 ),

s ohledem na stanovisko Evropského měnového institutu ( 2 ),

s ohledem na stanovisko Hospodářského a sociálního výboru ( 3 ),

(1) vzhledem k tomu, že uskutečňování hospodářské a měnové unie a dozor nad ní vyžadují srovnatelné, aktuální a věrohodné informace o struktuře a vývoji hospodářské situace každé země nebo regionu;

(2)

vzhledem k tomu, že Komise by se měla podílet na řízení hospodářské a měnové unie, a mimo jiné podávat Radě zprávy o pokroku, kterého členské státy při plnění svých závazků týkajících se dosažení hospodářské a měnové unie dosáhly;

(3)

vzhledem k tomu, že hospodářské účty jsou základním nástrojem pro rozbor hospodářské situace země nebo regionu, pokud jsou sestaveny na základě jednotného souboru zásad, které není možné vykládat různě;

(4)

vzhledem k tomu, že Komise musí používat agregace národních účtů pro administrativní a zejména rozpočtové výpočty Společenství;

(5)

vzhledem k tomu, že v roce 1970 byl zveřejněn správní dokument nazvaný „Evropský systém integrovaných hospodářských účtů“ (systém ESA), který pokrýval oblast působnosti tohoto nařízení a který byl vypracován výhradně Statistickým úřadem Evropských společenství a na jeho vlastní odpovědnost; že uvedený dokument byl výsledkem několikaleté práce Statistického úřadu Evropských společenství a národních statistických úřadů členských států, zaměřené na vypracování systému národních účtů splňujícího požadavky hospodářské a sociální politiky Evropských společenství, a že byl verzí Systému národních účtů Organizace spojených národů platnou a až do té doby používanou na úrovni Společenství;

(6)

vzhledem k tomu, že v roce 1979 bylo zveřejněno druhé vydání tohoto dokumentu, aby byl aktualizován původní text (dále „druhé vydání systému ESA“ ( 4 );

(7)

vzhledem k tomu, že Statistická komise Organizace spojených národů přijala v únoru 1993 nový Systém národních účtů (SNA), aby výsledky ve všech členských zemích Organizace spojených národů byly mezinárodně srovnatelné;

(8)

vzhledem k tomu, že by se v případě účtů životního prostředí měla věnovat pozornost sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne 21. prosince 1994 nazvanému „Pokyny pro Evropskou unii o ukazatelích životního prostředí a národních environmentálních účtech“;

(9)

vzhledem k tomu, že Společenství spolupracuje ke vzájemnému prospěchu s třetími zeměmi, zejména se zeměmi Evropského hospodářského prostoru (EHP);

(10)

vzhledem k tomu, že se musí založit evropský systém účtů, který bude splňovat požadavky hospodářské a měnové unie a který se bude muset používat pro sestavování národních a regionálních účtů podle právních předpisů Společenství;

(11)

vzhledem k tomu, že Komise musí v přesných termínech zpřístupňovat uživatelům výsledky účtů a tabulek všech členských států vypracovaných podle systému stanoveného tímto nařízením, a to zejména s ohledem na sledování hospodářského sbližování a dosažení co nejužší koordinace hospodářské politiky členských států;

(12)

vzhledem k tomu, že systém založený tímto nařízením má postupně nahradit všechny ostatní systémy jako referenční rámec společných norem, definic, klasifikací a účetních pravidel pro sestavování účtů členských států splňujících statistické požadavky Společenství tak, aby bylo možné získat výsledky porovnatelné mezi členskými státy;

(13)

vzhledem k tomu, že k těmto statistickým výsledkům musí mít přístup občané v souladu se zásadou transparentnosti;

(14)

vzhledem k tomu, že systém založený tímto nařízením, který je verzí systému SNA přizpůsobenou struktuře hospodářství členských států, musí svým uspořádáním systému SNA odpovídat, aby údaje Společenství byly srovnatelné s údaji sestavovanými hlavními mezinárodními partnery Společenství;

(15)

vzhledem k tomu, že údaje musí být seskupeny podle široké kategorie účtů a tabulek a že pouze údaje nezbytné pro požadavky Společenství se musí zpracovávat a sdělovat Komisi v přesných termínech;

(16)

vzhledem k tomu, že se však členským státům, které nejsou objektivně schopny splnit lhůty stanovené tímto nařízením, výjimečně a dočasně udělují zvláštní lhůty pro předkládání údajů s ohledem na objem a velikost příslušných účtů, míru podrobnosti a zeměpisné pokrytí, jakož i s ohledem na situaci existující v této oblasti v členských státech;

(17)

vzhledem k tomu, že později je nutno přijmout rozhodnutí o tom, jak se mají členit nepřímo měřené finanční zprostředkovatelské služby (FISIM);

(18)

vzhledem k tomu, že tvorba společných statistických norem zajišťujících srovnatelné informace je podle zásady subsidiarity úloha, kterou lze účinně řešit pouze na úrovni Společenství, a že takové normy budou prováděny v každém členském státu pod vedením organizací a institucí odpovědných za sestavování úředních statistik;

(19)

vzhledem k tomu, že je nutné stanovit postup pro úpravu a aktualizaci tohoto nařízení ve spolupráci s Výborem pro statistické programy Evropského společenství (VSP), který byl zřízen rozhodnutím Rady 89/382/EHS, Euratom ( 5 ); že se postup úprav omezí na změny, které nezvyšují vlastní zdroje;

(20)

vzhledem k tomu, že se ve prospěch návrhu tohoto nařízení vyjádřily Výbor pro statistické programy a Výbor pro měnovou a finanční statistiku a statistiku platební bilance (CMFB), zřízené rozhodnutím 91/115/EHS ( 6 );

(21)

vzhledem k tomu, že směrnice Rady 89/130/EHS, Euratom ze dne 13. února 1998 o harmonizaci výpočtu hrubého národního produktu v tržních cenách ( 7 ) stanoví, že hrubý národní produkt v tržních cenách lze porovnávat jenom v případě, že se použijí definice a účetní pravidla evropského systému integrovaných hospodářských účtů; že nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1553/89 ze dne 29. května 1989 o konečné jednotné úpravě vybírání vlastních zdrojů vycházejících z daně z přidané hodnoty ( 8 ) stanoví, že členění zdanitelných plnění pro výpočet vážené průměrné sazby DPH se provádí pomocí národních účtů sestavených podle evropského systému integrovaných hospodářských účtů; že pro tyto nástroje a ve spojitosti s nařízením Rady (ES) č. 3605/93 ze dne 22. listopadu 1993 o použití Protokolu o postupu při nadměrném schodku ( 9 ), s rozhodnutím Rady 94/728/ES, Euratom ze dne 31. října 1994 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství ( 10 ) a s rozhodnutím Rady 94/729/ES ze dne 31. října 1994 o rozpočtové kázni ( 11 ), by se pro provedení systému založeného tímto nařízením mělo stanovit přechodné období,

PŘIJALA TOTO NAŘÍZENÍ:



Článek 1

Účel

1.  Účelem tohoto nařízení je založit evropský systém účtů 1995 (dále jen „ESA 95“) stanovením

a) metodiky pro společné normy, definice, klasifikace a účetní pravidla, určené pro používání při sestavování účtů a tabulek na srovnatelném základě pro potřeby Společenství, včetně výsledků požadovaných článkem 3;

b) programu předávání účtů a tabulek sestavených podle systému ESA 95 pro potřeby Společenství v přesně určených termínech.

2.  Toto nařízení se s ohledem na články 7 a 8 vztahuje na všechny právní předpisy Společenství, které odkazují na systém ESA nebo jeho definice.

3.  Toto nařízení nezavazuje žádný členský stát k používání systému ESA 95 při sestavování účtů pro jeho vlastní potřeby.

Článek 2

Metodika

1.  Metodika systému ESA 95 uvedená v čl. 1 odst. 1 písm. a) je obsažena v příloze A.

▼M10

2.  Změny metodiky systému ESA 95, jejichž cílem je objasnit a zdokonalit jeho obsah, jsou přijímány rozhodnutím Komise za podmínky, že nezmění jeho základní pojmy, nevyžadují další zdroje pro provádění ani nevedou ke zvýšení vlastních zdrojů. Tato opatření, jež mají za účel změnit jiné než podstatné prvky tohoto nařízení včetně jeho doplněním, se přijímají regulativním postupem s kontrolou podle čl. 4 odst. 2.

▼B

3.  V souladu s odpovídajícími ustanoveními Smlouvy přijme Rada nejpozději do 31. prosince 1997 rozhodnutí o zavedení systému rozvržení nepřímo měřených finančních zprostředkovatelských služeb (FISIM) popsaných v příloze I přílohy A a případně přijme nezbytná opatření pro jeho provedení.

Článek 3

Předávání Komisi

▼M9

1.  Členské státy předávají Komisi (Eurostatu) účty a tabulky uvedené v příloze B ve lhůtách stanovených pro každou tabulku, není-li v této příloze stanoveno jinak.

▼B

2.  Členské státy předají výsledky přílohy B, včetně údajů prohlášených členskými státy za důvěrné podle vnitrostátních právních předpisů nebo zvyklostí týkající se ochrany důvěrnosti statistických informací na základě nařízení Rady (Euratom, EHS) č. 1588/90 ze dne 11. června 1990 o předávání údajů, na které se vztahuje statistická důvěrnost, Statistickému úřadu Evropských společenství ( 12 ), kterým se řídí zacházení s důvěrnými informacemi.

▼M10

V rámci omezení stanovených v čl. 2 odst. 2 přijímá Komise jakékoliv změny údajů požadovaných od členských států (nové tabulky a jiné změny v daných státech nebo regionech). Tato opatření, jež mají za účel změnit jiné než podstatné prvky tohoto nařízení včetně jeho doplněním, se přijímají regulativním postupem s kontrolou podle čl. 4 odst. 2.

Článek 4

1.  Komisi je nápomocen Výbor pro statistické programy (dále jen „výbor“).

2.  Odkazuje-li se na tento odstavec, použijí se čl. 5a odst. 1 až 4 a článek 7 rozhodnutí 1999/468/ES s ohledem na článek 8 zmíněného rozhodnutí.

▼B

Článek 5

Úkoly výboru

Výbor projednává všechny záležitosti ohledně uplatňování tohoto nařízení předložené jeho předsedou buď z vlastního podnětu, nebo na žádost členského státu.

Článek 6

Spolupráce s jinými výbory

1.  Ke všem záležitostem, na které se vztahuje pravomoc Výboru pro měnovou a finanční statistiku a statistiku platební bilance, požádá Komise podle článku 2 rozhodnutí 91/115/EHS od tohoto výboru stanovisko.

2.  Komise poskytne Výboru pro hrubý národní produkt, zřízenému směrnicí 89/130/EHS, Euratom, všechny informace týkající se provádění tohoto nařízení, které jsou nezbytné pro plnění jeho úkolů.

Článek 7

Datum provedení a prvního předání údajů

1.  Systém ESA 95 se poprvé použije na údaje zpracované v souladu s přílohou B, které se předávají v dubnu 1999.

2.  Údaje se předávají Komisi (Statistickému úřadu) ve lhůtách stanovených v příloze B.

3.  V souladu s odstavcem 1 budou členské státy i nadále předávat Komisi (Statistickému úřadu) účty a tabulky vypracované podle druhého vydání systému ESA, a to až do prvního předání účtů a tabulek vypracovaných na základě systému ESA 95.

4.  Aniž je dotčen článek 19 nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1552/89 ze dne 29. května 1989, kterým se provádí rozhodnutí 88/376/EHS, Euratom o systému vlastních zdrojů Společenství ( 13 ), kontroluje Komise a dotyčné členské státy uplatňování tohoto nařízení, používá a předkládá výsledek této kontroly výboru uvedenému v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení.

Článek 8

Přechodná ustanovení

1.  Pro účely rozpočtu a vlastních zdrojů se odchylně od čl. 1 odst. 2 a článku 7 platným zněním Evropského systému integrovaných hospodářských účtů podle čl. 1 odst. 1 směrnice 89/130/EHS, Euratom a právních předpisů, které na uvedenou směrnici odkazují, zejména nařízení (EHS, Euratom) č. 1552/89 a č. 1553/89 a rozhodnutí 94/728/ES, Euratom a 94/729/ES, rozumí druhé vydání systému ESA po dobu platnosti rozhodnutí 94/728/ES, Euratom.

▼M7

1a.  Pro stanovení vlastních zdrojů vycházejících z DPH mohou členské státy odchylně od odstavce 1 používat po dobu platnosti rozhodnutí 94/728/ES, Euratom údaje, které jsou založeny na novém Evropském systému integrovaných hospodářských účtů (ESA 95).

▼B

2.  Pro účely oznámení členských států předkládaných Komisi v rámci postupu při nadměrném schodku podle nařízení (ES) č. 3605/93 se až do 1. září 1999 platným zněním Evropského systému integrovaných hospodářských účtů rozumí druhé vydání systému ESA.

3.  Používání druhého vydání systému ESA podle odstavců 1 a 2 se zajišťuje úpravou údajů předaných podle čl. 7 odst. 1 na základě systému ESA 95, aby se zohlednily změny vyplývající z rozdílů mezi druhým vydáním systému ESA a systémem ESA 95, pokud jde o pojetí, definice nebo klasifikace.

Provádění této zásady bude upraveno postupem podle článku 6 směrnice Rady 89/130/EHS, Euratom nejpozději do prosince 1996.

Článek 9

Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropských společenství.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.




PŘÍLOHA A

EVROPSKÝ SYSTÉM ÚČTŮ

ESA 1995

OBSAH

KAPITOLA 1.

OBECNÉ RYSY

POUŽÍVÁNÍ SYSTÉMU ESA

Rámec pro analýzu a politiku

Osm charakteristik pojetí systému ESA

ESA 1995 a SNA 1993 25

ESA 1995 a ESA 1970

ESA JAKO SYSTÉM

Statistické jednotky a jejich seskupení

Institucionální jednotky a sektory

Místní činnostní jednotky a odvětví

Rezidentské a nerezidentské jednotky, národní hospodářství celkem a zbytek světa

Toky a stavy

Toky

Transakce

Vlastnosti transakcí

Transakce mezi jednotkami navzájem versus transakce uvnitř jednotek

Peněžní versus nepeněžní transakce

Transakce s protihodnotou a bez protihodnoty

Přeskupené transakce

Přesměrování

Rozdělení

Rozpoznání hlavního účastníka transakce

Mezní případy

Ostatní změny aktiv

Ostatní změny objemu aktiv a závazků

Zisky nebo ztráty z držby

Stavy

Systém účtů a souhrnné ukazatele

Pravidla účtování

Terminologie pro dvě strany účtů

Podvojné zápisy/čtverné zápisy

Ocenění

Zvláštní ocenění týkající se produktů

Ocenění ve stálých cenách

Doba zachycení

Konsolidace a očišťování

Konsolidace

Očišťování

Účty, vyrovnávací položky a souhrnné ukazatele

Posloupnost účtů

Účet výrobků a služeb

Účet zbytku světa

Vyrovnávací položky

Souhrnné ukazatele

Soustava tabulek vstupů a výstupů

KAPITOLA 2.

JEDNOTKY A SESKUPENÍ JEDNOTEK

HRANICE NÁRODNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ

INSTITUCIONÁLNÍ JEDNOTKY

INSTITUCIONÁLNÍ SEKTORY

Nefinanční podniky (S.11)

Subsektor: Veřejné nefinanční podniky (S.11001)

Subsektor: Národní soukromé nefinanční podniky (S.11002)

Subsektor: Nefinanční podniky pod zahraniční kontrolou (S.11003)

Finanční instituce (S.12)

Subsektor: Centrální banka (S.121)

Subsektor: Ostatní měnové finanční instituce (S.122)

Subsektor: Ostatní finanční zprostředkovatelé, kromě pojišťoven a penzijních fondů (S.123)

Subsektor: Pomocné finanční instituce (S.124)

Subsektor: Pojišťovny a penzijní fondy (S.125)

Vládní instituce (S.13)

Subsektor: Centrální vládní instituce (S.1311)

Subsektor: Národní vládní instituce (S.1312)

Subsektor: Místní vládní instituce (S.1313)

Subsektor: Fondy sociálního zabezpečení (S.1314)

Domácnosti (S.14)

Subsektor: Zaměstnavatelé (včetně osob samostatně výdělečně činných) (S.141 + S.142)

Subsektor: Zaměstnanci (S.143)

Subsektor: Příjemci důchodu z vlastnictví (S.1441)

Subsektor: Příjemci dávek důchodového zabezpečení (S.1442)

Subsektor: Příjemci ostatních transferových důchodů (S.1442)

Subsektor: Ostatní domácnosti (S.145)

Neziskové instituce sloužící domácnostem (S.15)

Zbytek světa (S.2)

Sektorová klasifikace jednotek výrobců podle hlavních standardních právních forem vlastnictví

MÍSTNÍ ČINNOSTNÍ JEDNOTKY A ODVĚTVÍ

Místní činnostní jednotka

Odvětví

KLASIFIKACE ODVĚTVÍ

JEDNOTKY S HOMOGENNÍ VÝROBOU A HOMOGENNÍ ODVĚTVÍ

Jednotka s homogenní výrobou

Homogenní odvětví

KLASIFIKACE HOMOGENNÍCH ODVĚTVÍ

KAPITOLA 3.

TRANSAKCE S PRODUKTY

VÝROBA A PRODUKCE

Hlavní, vedlejší a pomocné činnosti

Produkce (P.1)

Doba zachycení a ocenění produkce

MEZISPOTŘEBA (P.2)

Doba zachycení a ocenění mezispotřeby

KONEČNÁ SPOTŘEBA (P.3, P.4)

Výdaje na konečnou spotřebu (P.3)

Skutečná konečná spotřeba (P.4)

Doba zachycení a ocenění výdajů na konečnou spotřebu

Doba zachycení a ocenění skutečné konečné spotřeby

TVORBA HRUBÉHO KAPITÁLU (P.5)

Tvorba hrubého fixního kapitálu (P.51)

Doba zachycení a ocenění tvorby hrubého fixního kapitálu

Změna stavu zásob (P.52)

Doba zachycení a ocenění změny stavu zásob

Čisté pořízení cenností (P.53)

DOVOZ A VÝVOZ ZBOŽÍ A SLUŽEB (P.6 A P.7)

Dovoz a vývoz zboží (P.61 a P.71)

Dovoz a vývoz služeb (P.62 a P.72)

TRANSAKCE S POUŽITÝMI VÝROBKY

KAPITOLA 4.

ROZDĚLOVACÍ TRANSAKCE

NÁHRADY ZAMĚSTNANCŮM (D.1)

Mzdy a platy (D.11)

Mzdy a platy v penězích

Mzdy a platy v naturáliích

Sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.12)

Skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.121)

Imputované sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.122)

DANĚ Z VÝROBY A DOVOZU (D.2)

Daně z produktů (D.21)

Daně typu daně z přidané hodnoty (DPH) (D.211)

Daně z dovozu a cla bez DPH (D.212)

Daně z produktů bez DPH a dovozních daní (D.214)

Ostatní daně z výroby (D.29)

Daně z výroby a dovozu placené institucím Evropské unie

SUBVENCE (D.3)

Subvence na produkty (D.31)

Dovozní subvence (D.311)

Ostatní subvence na produkty (D.319)

Ostatní subvence na výrobu (D.39)

DŮCHOD Z VLASTNICTVÍ (D.4)

Úroky (D.41)

Úroky z vkladů a úvěrů a z pohledávek a závazků

Úroky z cenných papírů

Úroky ze směnek a podobných krátkodobých nástrojů

Úroky z dluhopisů a jiných dluhových papírůs

Úrokové swapy a dohody o budoucích úrokových sazbách (forward rate agreements)

Úroky z finančního leasingu

Ostatní úroky

Doba zachycení

Rozdělované důchody podniků (D.42)

Dividendy (D.421)

Čerpání z důchodu kvazispolečností (D.422)

Reinvestované zisky z přímých zahraničních investic (D 43)

Důchod z vlastnictví přisuzovaný pojištěncům (D.44)

Pachtovné (D.45)

Pachtovné z půdy

Pachtovné z podzemních zdrojů

BĚŽNÉ DANĚ Z DŮCHODU, KAPITÁLU ATD. (D.5)

Daně z důchodů (D.51)

Ostatní běžné daně (D.59)

SOCIÁLNÍ PŘÍSPĚVKY A DÁVKY (D.6)

Sociální příspěvky (D.61)

Skutečné sociální příspěvky (D.611)

Imputované sociální příspěvky a dávky (D.612)

Sociální dávky jiné než naturální sociální transfery (D.62)

Peněžité dávky sociálního zabezpečení (D.621)

Soukromé fondové sociální dávky (D.622)

Nefondové sociální dávky zaměstnancům (D.623)

Výpomocné peněžité sociální dávky (D.624)

Naturální sociální transfery (D.63)

Naturální sociální dávky (D.631)

Refundace z dávek sociálního zabezpečení (D.6311)

Ostatní naturální dávky ze sociálního zabezpečení (D.6312)

Výpomocné naturální sociální dávky (D.6313)

Transfery individuálních netržních výrobků nebo služeb (D.632)

OSTATNÍ BĚŽNÉ TRANSFERY (D.7)

Čisté pojistné na neživotní pojištění (D.71)

Náhrady z neživotního pojištění (D.72)

Běžné transfery uvnitř sektoru vládních institucí (D.73)

Běžná mezinárodní spolupráce (D.74)

Jiné běžné transfery (D.75)

Běžné transfery pro NISD

Běžné transfery mezi domácnostmi

Pokuty a penále

Loterie a sázkové hry

Platby odškodného

Čtvrtý vlastní zdroj založený na HNP

Ostatní

ÚPRAVA O ZMĚNY ČISTÉHO PODÍLU DOMÁCNOSTÍ NA REZERVÁCH PENZIJNÍCH FONDŮ (D.8)

KAPITÁLOVÉ TRANSFERY (D.9)

Kapitálové daně (D.91)

Investiční dotace (D.92)

Ostatní kapitálové transfery (D.99)

KAPITOLA 5.

FINANČNÍ TRANSAKCE

KLASIFIKACE FINANČNÍCH TRANSAKCÍ

Měnové zlato a zvláštní práva čerpání (ZPČ) (F.1)

Měnové zlato (F.11)

Zvláštní práva čerpání (ZPČ) (F-12)

Oběživo a vklady (F.2)

Oběživo (F.21)

Převoditelné vklady (F.22)

Ostatní vklady (F.29)

Cenné papíry jiné než akcie (F.3)

Cenné papíry jiné než akcie, kromě finančních derivátů (F.33)

Krátkodobé cenné papíry jiné než akcie, kromě finančních derivátů (F.331)

Dlouhodobé cenné papíry jiné než akcie, kromě finančních derivátů (F.332)

Finanční deriváty (F.34)

Úvěry (F.4)

Krátkodobé úvěry (F.41)

Dlouhodobé úvěry (F.42)

Akcie a jiný vlastní kapitál (F.5)

Akcie a jiný vlastní kapitál jiné než akcie investičních fondů (F.51)

Kótované akcie jiné než akcie investičních fondů (F.511) a nekótované akcie jiné než akcie investičních fondů (F.512)

Jiný vlastní kapitál (F.513)

Akcie investičních fondů (F.52)

Pojistné technické rezervy (F.6)

Čistý podíl domácností na rezervách životního pojištění a na rezervách penzijních fondů (F.61)

Čistý podíl domácností na rezervách životního pojištění (F.611)

Čistý podíl domácností na rezervách penzijních fondů (F.612)

Předplacené pojistné a rezervy na nevyrovnané nároky (F.62)

Ostatní pohledávky a závazky (F.7)

Obchodní úvěry a zálohy (F.71)

Ostatní pohledávky a závazky jiné než obchodní úvěry a zálohy (F.79)

Poznámková položka: přímé zahraniční investice (F.m)

ÚČETNÍ PRAVIDLA PRO FINANČNÍ TRANSAKCE

Ocenění

Doba zachycení

Výpočet finančních transakcí ze změn v rozvaze

Příloha 5.1: Vazba na míru peněz

KAPITOLA 6.

OSTATNÍ TOKY

SPOTŘEBA FIXNÍHO KAPITÁLU (K.1)

ČISTÉ POŘÍZENÍ NEFINANČNÍCH NEVYRÁBĚNÝCH AKTIV (K.2)

OSTATNÍ ZMĚNY AKTIV (K.3 až K.12)

OSTATNÍ ZMĚNY OBJEMU (K.3 až K.10 a K.12)

EKONOMICKÝ VZNIK NEVYRÁBĚNÝCH AKTIV (K.3)

EKONOMICKÝ VZNIK VYRÁBĚNÝCH AKTIV (K.4)

PŘIROZENÝ RŮST NEPĚSTOVANÝCH BIOLOGICKÝCH ZDROJŮ (K.5)

EKONOMICKÝ ZÁNIK NEVYRÁBĚNÝCH AKTIV (K.6)

ZTRÁTY Z KATASTROF (K.7)

KONFISKACE BEZ NÁHRADY (K.8)

OSTATNÍ ZMĚNY OBJEMU NEFINANČNÍCH AKTIVJINDE NEUVEDENÉ (K.9)

OSTATNÍ ZMĚNY OBJEMU FINANČNÍCH AKTIV A ZÁVAZKŮJINDE NEUVEDENÉ (K.10)

ZMĚNY ZATŘÍDĚNÍ A STRUKTURY (K.12)

Změny sektorového zatřídění a struktury (K.12.1)

Změny klasifikace aktiv a závazků (K.12.2)

FIKTIVNÍ ZISKY NEBO ZTRÁTY Z DRŽBY (K.11)

Neutrální zisky nebo ztráty z držby (K.11.1)

Reálné zisky nebo ztráty z držby (K.11.2)

Zisky z držby podle typu finančních aktiv

Oběživo a vklady (AF.2)

Úvěry (AF.4) a ostatní pohledávky a závazky (AF.7)

Cenné papíry jiné než akcie (AF.3)

Akcie a jiný vlastní kapitál (AF.5)

Pojistné technické rezervy (AF.6)

Finanční aktiva v cizí měně

KAPITOLA 7.

ROZVAHY

TYPY AKTIV

Nefinanční vyráběná aktiva (AN.1)

Nefinanční nevyráběná aktiva (AN.2)

Finanční aktiva a závazky (AF)

OCEŇOVÁNÍ POLOŽEK ROZVAHY

Obecné zásady oceňování

NEFINANČNÍ AKTIVA (AN)

Vyráběná aktiva (AN.1)

Dlouhodobá aktiva (AN.11)

Dlouhodobá hmotná aktiva (AN.111)

Dlouhodobá nehmotná aktiva (AN.112)

Zásoby (AN.12)

Cennosti (AN.13)

Nevyráběná aktiva (AN.2)

Hmotná nevyráběná aktiva (AN.21)

Půda (AN.211)

Podzemní zdroje (AN.212)

Ostatní přírodní zdroje (AN.213 a AN.214)

Nehmotná nevyráběná aktiva (AN.22)

Finanční aktiva a závazky (AF)

Měnové zlato a ZPČ (AF.1)

Oběživo a vklady (AF.2)

Cenné papíry jiné než akcie (AF.3)

Úvěry (AF.4)

Akcie a jiný vlastní kapitál (AF.5)

Pojistné technické rezervy (AF.6)

Ostatní pohledávky a závazky (AF.7)

Poznámkové položky

Předměty dlouhodobé spotřeby (AN.m)

Přímé zahraniční investice (AF.m)

Finanční rozvahy

Příloha 7.1: Definice jednotlivých kategorií aktiv

Příloha 7.2: Přehled zápisů od počáteční rozvahy až po konečnou rozvahu

KAPITOLA 8.

POSLOUPNOST ÚČTŮ A VYROVNÁVACÍ POLOŽKY

POSLOUPNOST ÚČTŮ

Běžné účty

Účet výroby (I)

Účty rozdělení a užití důchodů (II)

Účty prvotního rozdělení důchodů (II.1)

Účet tvorby důchodů (II.1.1)

Účet rozdělení prvotních důchodů (II.1.2)

Účet podnikatelských důchodů (II.1.2.1)

Účet rozdělení ostatních prvotních důchodů (II.1.2.2)

Účet druhotného rozdělení důchodů (II.2)

Účet znovurozdělení naturálních důchodů (II.3)

Účet užití důchodů (II.4)

Účet užití disponibilního důchodu (II.4.1)

Účet užití upraveného disponibilního důchodu (II.4.2)

Účty akumulace (III)

Kapitálový účet (III.1)

Účet změn čistého kapitálu vlivem úspor a kapitálových transferů (III.1.1)

Účet pořízení nefinančních aktiv (III.1.2)

Finanční účet (III.2)

Účet ostatních změn aktiv (III.3)

Účet ostatních změn objemu aktiv (III.3.1)

Účet přecenění (III.3.2)

Účet neutrálních zisků nebo ztrát (III.3.2.1)

Účet reálných zisků nebo ztrát (III.3.2.2)

Rozvahy (IV)

Počáteční rozvaha (IV.1)

Změny rozvahy (IV.2)

Konečná rozvaha (IV.3)

KAPITOLA 8. ÚČTY ZBYTKU SVĚTA (V)

Běžné účty

Zahraniční účet výrobků a služeb (V.I)

Zahraniční účet prvotních důchodů a běžných transferů (V.II)

Zahraniční účty akumulace (V.III)

Kapitálový účet (V.III.1)

Finanční účet (V.III.2)

Účty ostatních změn aktiv (V.III.3)

Rozvahy (V.IV)

ÚČET VÝROBKŮ A SLUŽEB (0)

SOUHRNNÉ HOSPODÁŘSKÉ ÚČTY

SOUHRNNÉ UKAZATELE

Hrubý domácí produkt v tržních cenách (HDP)

Provozní přebytek za národní hospodářství celkem

Smíšený důchod za národní hospodářství celkem

Podnikatelský důchod za národní hospodářství celkem

Národní důchod (v tržních cenách)

Národní disponibilní důchod

Úspory

Zahraniční saldo běžných transakcí

Čisté půjčky (+) nebo výpůjčky (-) za národní hospodářství celkem

Čistý kapitál národního hospodářství celkem

VÝDAJE A PŘÍJMY VLÁDNÍCH INSTITUCÍ

MATICOVÉ ZOBRAZENÍ

Maticové zobrazení účtů ESA

Vlastnosti matic účtů

Úprava redukované formy matice pro specifické typy analýz

KAPITOLA 9.

SOUSTAVA TABULEK VSTUPŮ A VÝSTUPŮ

TABULKY DODÁVEK A UŽITÍ

TABULKY PROPOJUJÍCÍ TABULKY DODÁVEK A UŽITÍ SE SEKTOROVÝMI ÚČTY

SYMETRICKÉ TABULKY VSTUPŮ-VÝSTUPŮ

KAPITOLA 10.

CENOVÉ A OBJEMOVÉ MÍRY

ROZSAH CENOVÝCH A OBJEMOVÝCH INDEXŮ V SYSTÉMU ÚČTŮ

Integrovaná soustava cenových a objemových indexů

Cenové a objemové indexy pro jiné souhrnné ukazatele

VŠEOBECNÉ PRINCIPY MĚŘENÍ CENOVÝCH A OBJEMOVÝCH INDEXŮ

Definice cen a objemů tržních produktů

Rozdíly v kvalitě a rozdíly v ceně

Zásady pro netržní služby

Zásady pro přidanou hodnotu a pro HDP

PROBLÉMY PŘI POUŽÍVÁNÍ ZÁSAD

Obecné používání

Používání pro specifické toky

Toky zboží a tržních služeb

Toky netržních služeb

Daně a subvence na produkty a dovoz

Spotřeba fixního kapitálu

Náhrady zaměstnancům

Stavy vyráběných dlouhodobých aktiv a zásob

Míry reálného důchodu za národní hospodářství celkem

VOLBA VZORCE A ZÁKLADNÍHO ROKU PRO INDEX

CENOVÉ A OBJEMOVÉ INDEXY PRO PROSTOROVÉ SROVNÁVÁNÍ

KAPITOLA 11.

OBYVATELSTVO A VSTUPY PRÁCE

CELKOVÝ POČET OBYVATEL

EKONOMICKY AKTIVNÍ OBYVATELSTVO

ZAMĚSTNANOST

Zaměstnanci

Osoby samostatně výdělečně činné

Zaměstnanost a příslušnost k hospodářskému území

NEZAMĚSTNANOST

ZAMĚSTNÁNÍ

Zaměstnání a příslušnost k hospodářskému území

CELKOVÝ POČET ODPRACOVANÝCH HODIN

EKVIVALENCE DÉLKY PLNÉ PRACOVNÍ DOBY

VSTUP PRÁCE ZAMĚSTNANCŮ VYJÁDŘENÝ STÁLOU NÁHRADOU

KAPITOLA 12.

ČTVRTLETNÍ HOSPODÁŘSKÉ ÚČTY

KAPITOLA 13.

REGIONÁLNÍ ÚČTY

REGIONÁLNÍ ÚZEMÍ

JEDNOTKY A SÍDLO

METODY REGIONALIZACE

SOUHRNNÉ UKAZATELE PODLE ODVĚTVÍ

ÚČTY DOMÁCNOSTÍ

PŘÍLOHY

I. FINANČNÍ ZPROSTŘEDKOVATELSKÉ SLUŽBY NEPŘÍMO MĚŘENÉ

Změny, které je třeba provést v kapitolách esa, jestliže mají být tyto služby rozvrženy

II. LEASING A NÁKUP NA SPLÁTKY PŘEDMĚTŮ DLOUHODOBÉ SPOTŘEBY

Definice

Leasing

Operativní leasing

Finanční leasing

Nákup na splátky

Pojetí v účtech

Operativní leasing

Finanční leasing

Nákup na splátky

III. POJIŠTĚNÍ

Úvod

Definice

Sociální pojištění

Vládní programy sociálního zabezpečení

Programy soukromých fondů sociálního pojištění

Nefondové programy sociálního pojištění prováděné zaměstnavateli

Ostatní pojištění

Ostatní životní pojištění

Ostatní neživotní pojištění

Zajištění

Pomocné pojišťovací instituce

Pojetí v účtech

Sociální pojištění

Vládní programy sociálního zabezpečení

Programy soukromých fondů sociálního pojištění

Nefondové programy sociálního pojištění prováděné zaměstnavateli

Ostatní pojištění

Ostatní životní pojištění

Ostatní neživotní pojištění

Zajištění

Pomocné pojišťovací instituce

Pojištění: číselný příklad

IV. KLASIFIKACE A ÚČTY

Klasifikace

Klasifikace institucionálních sektorů (S)

Klasifikace transakcí a ostatních toků

Klasifikace vyrovnávacích položek (B)

Klasifikace aktiv (A)

Seskupení a kódování odvětví (A*), produktů (P*) a dlouhodobých aktiv (tvorby fixního kapitálu) (Pi)

Klasifikace individuální spotřeby podle účelu (COICOP)

Klasifikace funkcí vládních institucí (COFOG)

Klasifikace funkcí neziskových institucí sloužících domácnostem (COPNI)

Účty

V. DEFINICE VLÁDNÍHO SCHODKU V RÁMCI POSTUPU PŘI NADMĚRNÉM SCHODKU

Tabulky

2.1

Sektory a subsektory

2.2

Typ výrobce, základní činnosti a funkce klasifikované podle sektorů

2.3

Sektorová klasifikace jednotek výrobců za hlavní standardní právní formy vlastnictví

3.1

Rozlišení tržních výrobců, výrobců pro vlastní konečné užití a ostatních netržních výrobců za institucionální jednotky

3.2

Institucionální jednotky, místní činnostní jednotky a produkce a odlišení tržní produkce od produkce pro vlastní konečné užití a od ostatní netržní produkce

3.3

Rozlišení místních činnostních jednotek a jejich produkce na tržní, pro vlastní konečné užití a ostatní netržní produkci

3.4

Zachycení dopravy při vývozu zboží

3.5

Zachycení dopravy při dovozu zboží

5.1

Klasifikace finančních transakcí

8.1

Přehled účtů, vyrovnávacích položek a hlavních souhrnných ukazatelů

8.2

Účet I: Účet výroby

8.3

Účet II.1.1: Účet tvorby důchodů

8.4

Účet II.1.2: Účet rozdělení prvotních důchodů

8.5

Účty II.1.2.1: Podnikatelské důchody a II.1.2.2: rozdělení ostatních prvotních důchodů

8.6

Účet II.2: Účet druhotného rozdělení důchodů

8.7

Účet II.3: Účet znovurozdělení naturálních důchodů

8.8

Účet II.4.1: Účet užití disponibilních důchodů

8.9

Účet II.4.2: Účet užití upravených disponibilních důchodů

8.10

Účet III.1.1: Účet změn čistého kapitálu vlivem úspor a kapitálových transferů

8.11

AcÚčet III.1.2: Účet pořízení nefinančních aktiv

8.12

Účet III.2: Finanční účet

8.13

Účet III.3.1: Účet ostatních změn objemu aktiv

8.14

Účet III.3.2: Účet přecenění

8.15

Účet IV: Rozvahy

8.16

Úplná posloupnost účtů zbytku světa (zahraniční účet transakcí)

8.17

Účet 0: Účet výrobků a služeb

8.18

Souhrnné hospodářské účty

8.19

Maticové zobrazení úplné posloupnosti účtů a vyrovnávacích položekza národní hospodářství celkem

8.20

Schematické zobrazení matice sociálního účetnictví

8.21

Příklad podrobnější matice sociálního účetnictví

8.22

Příklad podrobné submatice: čistá přidaná hodnota (základní ceny)

9.1

Zjednodušená tabulka dodávek

9.2

Zjednodušená tabulka užití

9.3

Zjednodušená spojená tabulka dodávek a užití

9.4

Zjednodušená symetrická tabulka vstupů a výstupů (produkt na produkt)

9.5

Tabulka dodávek v základních cenách včetně převodu do kupních cen

9.6

Tabulka užití v kupních cenách

9.7

Jednoduchá tabulka obchodních a dopravních přirážek

9.8

Jednoduchá tabulka daní z produktů snížených o subvence na produkty

9.9

Tabulka užití dovezené produkce

9.10

Tabulka užití tuzemské produkce v základních cenách

9.11

Tabulka propojující tabulku dodávek a užití se sektorovými účty

9.12

Symetrická tabulka vstupů a výstupů v základních cenách (produkt na produkt)

9.13

Symetrická tabulka vstupů a výstupů pro tuzemskou produkci v základníchcenách (produkt na produkt)

A.I.1

Účinek umístění služeb Fisim do institucionálních sektorů, včetně změn za netržní výrobce

A.I.2

Účinek umístění služeb Fisim jenom do fiktivního sektoru

A.III.1

Vládní programy sociálního zabezpečení

A.III.2

Programy soukromých fondů sociálního zabezpečení

A.III.3

Nefondové programy sociálního zabezpečení prováděné zaměstnavateli

A.III.4

Ostatní životní pojištění

A.III.5

Ostatní neživotní pojištění

A.IV.1

Účet 0: účet výrobků a služeb

A.IV.2

Úplná posloupnost účtů za národní hospodářství celkem

A.IV.3

Úplná posloupnost účtů za nefinanční podniky

A.IV.4

Úplná posloupnost účtů za finanční instituce

A.IV.5

Úplná posloupnost účtů za vládní instituce

A.IV.6

Úplná posloupnost účtů za domácnosti

A.IV.7

Úplná posloupnost účtů za neziskové instituce sloužící domácnostem

KAPITOLA 1

OBECNÉ RYSY

1.01

Evropský systém národních a regionálních účtů (dále ESA 1995 nebo jen ESA) je mezinárodně porovnatelný účetní rámec pro systematický a podrobný popis celkového hospodářství (tj. regionu, země nebo skupiny zemí), jeho jednotlivých složek a jeho vztahů s ostatními hospodářskými celky.

ESA 1995 nahrazuje Evropský systém integrovaných hospodářských účtů vydaný v roce 1970 (ESA 1970; druhé, poněkud upravené vydání, vyšlo v roce 1978).

Systém ESA 1995 je plně v souladu s revidovanými celosvětově užívanými pravidly pro národní účetnictví, vydanými pod názvem Systém národních účtů (SNA 1993 nebo jen SNA; tato pravidla byla vytvořena pod společnou odpovědností a ve spolupráci OSN, MMF, Komise Evropských společenství, OECD a Světové banky). ESA se však více soustřeďuje na situaci a potřebu údajů v rámci Evropské unie. Stejně jako SNA je i ESA harmonizován s pojetími a tříděními používanými v mnoha ostatních společenských a ekonomických statistikách. Jde zejména o statistiku zaměstnanosti, statistiku průmyslu a statistiku zahraničního obchodu. ESA může tudíž sloužit jako centrální rámec při doporučeních pro společenské a ekonomické statistiky EU a jejích členských zemí.

1.02

ESA obsahuje dva hlavní soubory tabulek:

a) sektorové účty ( 14 );

b) tabulky vstupů a výstupů ( 15 ) a účty podle odvětví (15) .

Sektorové účty poskytují systematický popis různých etap hospodářského procesu, jako je výroba, tvorba důchodů, znovurozdělování důchodů, užití důchodů a finanční a nefinanční akumulace v členění podle institucionálních sektorů. Sektorové účty rovněž zahrnují rozvahy, které popisují stavy aktiv, závazků a čistého jmění k začátku a ke konci účetního období.

Tabulky vstupů a výstupů a odvětvové účty popisují podrobněji výrobní proces (strukturu nákladů, vytvořený důchod a zaměstnanost) a toky zboží a služeb (produkci, dovoz, vývoz, konečnou spotřebu, mezispotřebu a tvorbu kapitálu podle skupin produkce).

ESA zahrnuje rovněž i pojmy obyvatelstva a zaměstnanosti ( 16 ). Toto pojetí je shodné jak pro sektorové účty, tak pro tabulky vstupů a výstupů.

ESA se neomezuje jen na roční národní účetnictví, nýbrž se používá i pro čtvrtletní účty ( 17 ) a regionální účty ( 18 ).

Rámec pro analýzu a politiku

1.03

ESA se může používat pro analýzu a zhodnocení:

a) struktury celého národního hospodářství. Týká se to:

1. přidané hodnoty a zaměstnanosti podle odvětví;

2. přidané hodnoty a zaměstnanosti podle regionů;

3. rozdělení důchodů podle sektorů;

4. dovozu a vývozu podle skupin produktů;

5. výdajů na konečnou spotřebu podle skupin produktů;

6. tvorby fixního kapitálu a stavů fixního kapitálu podle odvětví;

7. skladby stavů a toků finančních aktiv podle druhů aktiv a podle sektorů.

b) určitých úseků nebo pohledů na celé národní hospodářství, jako jsou:

1. bankovnictví a financování v národním hospodářství;

2. úloha vládních institucí;

3. hospodářství určité oblasti (ve srovnání s celým národním hospodářstvím).

c) vývoje celého národního hospodářství z časového hlediska, což představuje:

1. analýzu temp růstu HDP;

2. analýzu inflace;

3. analýzu sezónnosti ve výdajích domácností na základě čtvrtletních účtů;

4. analýzu změny významnosti jednotlivých typů finančních nástrojů během doby, např. zvýšeného významu opcí;

5. srovnání odvětvové struktury národního hospodářství v delším časovém období, např. v průběhu třiceti let.

d) národního hospodářství ve vztahu k národním hospodářstvím ostatních zemí. Jde o:

1. porovnání úlohy vládních institucí v jednotlivých členských zemích EU;

2. analýzu vzájemných vztahů mezi národním hospodářstvím zemí EU;

3. analýzu skladby a určení vývozu v EU;

4. porovnání tempa růstu HDP a disponibilního důchodu na 1 obyvatele v rámci EU a ve Spojených státech a v Japonsku.

1.04

Pro Evropskou unii a její členské státy mají údaje ze soustavy národních účtů velkou úlohu při formulování a sledování důsledků jejich sociální a hospodářské politiky.

Dále existují některé velmi důležité zvláštní případy použití:

a) pro sledování a řízení evropské měnové politiky: kriteria sbližování pro Evropskou měnovou unii byla definována z hlediska údajů národních účtů (vládní deficit, vládní dluh a HDP);

b) pro poskytování finanční podpory regionům uvnitř EU: výdaje pro strukturální fondy EU se zčásti odvozují z údajů regionálních národních účtů;

c) pro stanovení vlastních zdrojů EU. Ty jsou závislé na údajích z národních účtů třemi způsoby:

1. celkové zdroje EU se určují jako procentní podíl z hrubého národního produktu (HNP) jednotlivých členských zemí;

2. třetí vlastní zdroj EU se tvoří z vlastních zdrojů DPH. Příspěvky členských států do tohoto zdroje jsou ve velké míře ovlivněny údaji z národních účtů, protože těch se používá k výpočtu průměrné sazby DPH;

3. relativní výše příspěvků členských zemí pro čtvrtý vlastní zdroj EU je založena na jejich hrubém národním produktu.

Osm charakteristik pojetí systému ESA

1.05

Pro zajištění dobré rovnováhy mezi potřebami údajů a možnostmi poskytování údajů je pojetí systému ESA charakterizováno osmi charakteristikami. Je:

a) mezinárodně slučitelné;

b) harmonizované s ostatními sociálními a hospodářskými statistikami;

c) sourodé;

d) sestavitelné;

e) odlišné od většiny případů administrativního pojetí;

f) zavedené, uznávané a ustálené na delší časové období;

g) soustředěné na popis hospodářských procesů v peněžním a snadno zjistitelném vyjádření;

h) pružné a víceúčelové.

1.06

Pojmy jsou mezinárodně slučitelné, neboť:

a) pro členské státy Evropské unie je ESA normou pro poskytování údajů z národních účtů pro všechny mezinárodní organizace. Pouze v národních publikacích není přísné dodržování pravidel ESA povinné;

b) pojetí ESA je po všech stránkách harmonizováno s pojetím celosvětových pravidel pro národní účetnictví, tj. SNA.

Mezinárodní slučitelnost pojetí je pro porovnání statistik za různé země rozhodující.

1.07

Pojetí je harmonizováno s pojetím v ostatních sociálních a hospodářských statistikách, protože:

a) ESA používá mnoho metodik a klasifikací (např. ►M11  NACE Rev. 2 ◄ ), které se rovněž používají v ostatních sociálních a hospodářských statistikách členských států Evropské unie, např. ve statistice zpracovatelského průmyslu, ve statistice zahraničního obchodu a statistice zaměstnanosti; metodické rozdíly byly omezeny na minimum. Dále jsou tato pojetí a klasifikace Evropské unie rovněž harmonizována s metodikou a klasifikacemi používanými ve Spojených národech;

b) stejně jako SNA je pojetí ESA také harmonizováno s pojetím v důležitých mezinárodních pravidlech pro některé ostatní úseky ekonomických statistik, zejména s příručkou pro platební bilanci (BPM) Mezinárodního měnového fondu (MMF), pro vládní finanční statistiku MMF (GFS) a pro statistiku příjmů OECD a s usneseními MOP o pojetí zaměstnanosti, odpracovaných hodin a nákladů práce.

Tato harmonizace s ostatními sociálními a hospodářskými statistikami široce napomáhá vzájemnému propojení a porovnatelnosti uvedených údajů. Důsledkem je to, že údaje v národních účtech mohou být sestaveny lépe. Dále mohou být informace obsažené v těchto zvláštních statistikách lépe vztahovány k celkovým statistickým údajům za národní hospodářství, tj. k údajům z národních účtů, jako je hrubý národní produkt nebo přidaná hodnota podle odvětví a podle sektorů.

1.08

Rovnice v účetním rámci prosazují sourodost pojetí používaného k popisu různých částí hospodářského procesu (výroby, rozdělení důchodů, užití důchodů, akumulace). Výsledkem této vnitřní sourodosti je, že statistiky z různých částí účetního rámce mohou být navzájem účelně porovnávány. Mohou se tak počítat například tyto poměrové ukazatele:

a) údaje o produktivitě, jako je přidaná hodnota připadající na odpracovanou hodinu (tento údaj vyžaduje sourodost mezi pojetí m přidané hodnoty a odpracovaných hodin);

b) disponibilní národní důchod na obyvatele (tento poměr vyžaduje sourodost mezi pojetím disponibilního národního důchodu a obyvatelstva);

c) tvorba fixního kapitálu jako procentní podíl ze stavu fixního kapitálu (to vyžaduje sourodost mezi definicemi uvedených toků a stavů);

d) procentní podíl vládního deficitu a dluhu na hrubém domácím produktu (tyto údaje vyžadují sourodost mezi pojetím vládního deficitu, vládního dluhu a hrubého domácího produktu).

Tato vnitřní sourodost v pojetí rovněž dovoluje, aby některé odhady byly odvozeny jako reziduální položky, např. Úspory mohou být odhadnuty jako rozdíl mezi disponibilním důchodem a výdaji na konečnou spotřebu ( 19 ).

1.09

Pojmy ESA jsou operativního charakteru, neboť jsou navrhovány tak, aby byly měřitelné. Operativní charakter pojmů se projevuje několika způsoby:

a) některé činnosti nebo položky se musí popisovat pouze v případě, že jejich velikost je významná. Týká se to například výroby výrobků ve vlastní režii domácností: tkaní látek a hrnčířská výroba nemusí být sledovány jako výroba, protože tyto typy výroby se pro země Evropské unie považují za nevýznamné. V jiném případě drobné ne příliš drahé nástroje a nářadí jsou sledovány jako tvorba fixního kapitálu pouze v případě, kdy výdaje na takovéto předměty dlouhodobé spotřeby přesahují částku 500 ECU (v cenách roku 1995) za jednotku (nebo v případě nákupu většího množství předmětů je to výše částky za celé nakoupené množství); pokud uvedené výdaje nedosahují této hranice, jsou sledovány jako mezispotřeba;

b) některé metodické pojmy jsou doprovázeny jasným návodem, jak je odhadovat. Například pro definování spotřeby kapitálu se doporučuje použití lineárních odpisů a pro odhad stavů fixního kapitálu se doporučuje metoda průběžné inventarizace. Jiným případem je ocenění pro výrobu ve vlastní režii: v zásadě by tato produkce měla být oceněna v základních cenách, ale pokud je to nutné, mohou být základní ceny odhadnuty načítáním příslušných nákladových druhů;

c) byly přijaty některé zjednodušující dohody. Například podle dohody se všechny kolektivní služby poskytované vládou zahrnují do výdajů na konečnou spotřebu;

d) pojetí je v souladu s pojetím sociálních a hospodářských statistik, které se využívají jako vstupy pro sestavování národních účtů.

1.10

Přesto však zároveň není vždy snadné toto pojetí zavést, neboť se obvykle liší v některých bodech od pojetí používaného v administrativních zdrojích údajů. Týká se to podnikového účetnictví, údajů o různých typech daní (DPH, daní z příjmů u fyzických osob, daní na dovoz atd.), údajů o sociálním pojištění a údajů z bankovní ho dohledu a dohledu nad pojišťovnami. Tyto administrativní údaje se často používají jako vstupní údaje pro sestavení národních účtů. Musí být tedy transformovány tak, aby byly v souladu s ESA.

Pojetí ESA se obvykle liší v některých bodech od svých administrativních protějšků, neboť:

a) administrativní pojetí je v jednotlivých zemích odlišné. Mezinárodní slučitelnosti prostřednictvím administrativního pojetí nemůže být dosaženo;

b) administrativní pojetí se v průběhu času mění, takže při použití administrativního pojetí nelze dosáhnout srovnatelnosti v časových řadách;

c) pojetí, na nichž jsou založeny zdroje administrativních údajů, nejsou navzájem v souladu. Přitom však propojení a srovnatelnost údajů, které jsou rozhodující při sestavování údajů pro národní účty, jsou možné pouze tehdy, jsou-li jednotlivá pojetí sourodá;

d) administrativní pojetí není obvykle nejvhodnější pro ekonomickou analýzu a hodnocení hospodářské politiky.

Přesto však někdy administrativní zdroje údajů vyhovují potřebám národních účtů i pro ostatní statistiky velmi dobře, neboť:

a) pojetí a třídění původně určené pro statistické účely může být také přizpůsobeno pro administrativní účely, např. třídění výdajů vládních institucí podle účelu;

b) administrativní zdroje údajů mohou být odvozeny z některých údajů pro statistiku; to platí například pro soustavu Intrastat pro poskytování informací o dodávkách zboží mezi členskými státy Evropské unie.

1.11

Hlavní pojmy ESA jsou uznávány a ustáleny pro dlouhé časové období, neboť:

a) byly schváleny jako mezinárodní standard pro příští desetiletí;

b) v dále uvedených mezinárodních pravidlech pro národní účetnictví se stěží bude měnit většina základních pojmů.

Tato pojmová návaznost omezuje potřebu přepočítávat časové řady a učit se novému pojetí. Dále omezuje ovlivnitelnost metodiky z hlediska vnitrostátních a mezinárodních politických tlaků. Z toho důvodu mohou údaje z národních účtů sloužit jako objektivní údajová základna pro hospodářskou politiku a analýzy po celá desetiletí.

1.12

Pojetí ESA se soustřeďuje na popis hospodářského procesu v hodnotovém zřetelně pozorovatelném vyjádření. Ve většině případů platí, že se neberou v úvahu stavové a tokové veličiny, které nejsou okamžitě zjistitelné v peněžním vyjádření nebo které nemají jasně stanovené peněžní protipoložky.

Tato zásada není dodržována přísně, protože by se mělo přihlížet k požadavku sourodosti a k náročnému charakteru získávání různých údajů. Například pro dosažení sourodosti je nutné, aby hodnota kolektivních služeb poskytovaných vládními institucemi byla sledována jako výstup, protože vládními institucemi placené náhrady zaměstnancům a nákupy všech druhů výrobků a služeb jsou snadno zjistitelné v peněžním vyjádření.

Dále pro účely ekonomické analýzy a politiky zvyšuje sledování kolektivních služeb vládních institucí ve vztahu k ostatním částem národního hospodářství účelnost národních účtů jako celku.

1.13

Rozsah pojetí ESA můžeme ukázat, vezmeme-li v úvahu některé důležité mezní případy.

Do vymezení výroby v ESA patří tyto případy (viz odstavce 3.07 až 3.09):

a) poskytování individuálních a kolektivních služeb vládními institucemi;

b) poskytování služeb bydlení ve vlastní režii vlastníky domů nebo bytů;

c) produkce pro vlastní konečnou spotřebu, např. zemědělských produktů;

d) stavební práce ve vlastní režii včetně individuální bytové výstavby;

e) poskytování služeb placeným domácím personálem;

f) chov ryb v rybářských farmách;

g) protiprávní produkce, např. prostituce a výroba drog;

h) výroba, z níž výnosy nejsou plně přiznány daňovým úřadům, jako např. ilegální výroba textilu.

Do vymezené výroby nepatří:

a) domácí a osobní služby, pokud jsou poskytovány a spotřebovány uvnitř téže domácnosti, například úklid a čištění, příprava jídel nebo péče o nemocné či starší osoby;

b) služby poskytované dobrovolníky, které nevedou k výrobě výrobků, například ošetřování a úklid bez placení;

c) přirozený přírůstek ryb na otevřených mořích.

Obecně je možno říci, že ESA zaznamenává veškeré výstupy, které jsou výsledkem výroby v rámci vymezení výroby. Přesto však existují některé zvláštní výjimky z tohoto pravidla:

a) nejsou zaznamenány výstupy pomocných činností; veškeré vstupy spotřebované v pomocných činnostech — materiál, práce, spotřeba fixního kapitálu atd. — se chápou jako vstupy do hlavní nebo vedlejší činnosti, jíž slouží;

b) výstupy produkce pro mezispotřebu v téže místní činnostní jednotce (ČJ, viz odstavec 1.29) se nezaznamenávají; ale veškeré výstupy produkce pro ostatní místní ČJ patřící do stejné institucionální jednotky se zaznamenávají jako výstupy.

Z účetní logiky ESA vyplývá, že pokud se činnosti posuzují jako výroba a jejich výstupy se mají zaznamenávat, pak odpovídající důchod, zaměstnanost, konečná spotřeba atd. se mají rovněž zaznamenat. Například protože poskytování služeb bydlení ve vlastní režii u vlastníků obydlí je sledováno jako výroba, tak také musí být sledován i důchod a výdaje na konečnou spotřebu, které se vyskytují u těchto vlastníků. Naopak když některé činnosti nejsou sledovány jako výroba: služby v domácnostech poskytované a spotřebované v téže domácnosti netvoří důchod ani výdaje na konečnou spotřebu a podle pojetí ESA se jich netýká ani zaměstnanost.

ESA rovněž obsahuje mnoho zavedených pojetí, například:

a) ocenění výstupů vládních institucí;

b) ocenění výstupů pojišťovacích služeb a nepřímo měřených finančních zprostředkovatelských služeb;

c) zachycení všech kolektivních služeb poskytovaných vládními institucemi jako výdajů na konečnou spotřebu a ne jako mezispotřeby;

d) zachycení užití nepřímo měřených finančních zprostředkovatelských služeb jako mezispotřeby fiktivního sektoru nebo fiktivního odvětví.

1.14

Systém ESA je víceúčelový: pro celou řadu použití je metodika ESA přijatelná, ačkoliv může vyžadovat pro některé případy použití určité doplnění (viz odstavec 1.18).

1.15

Podrobnosti v metodickém rámci ESA nabízejí příležitost pro jeho pružné využívání: některé pojmy se výslovně v ESA nevyskytují, ale přesto z ní mohou být snadno odvozeny. Například přidanou hodnotu v nákladech výrobních činitelů lze odvodit odečtením ostatních čistých daní na výrobu od přidané hodnoty v základních cenách. Jiným příkladem je vytvoření nových sektorů přeskupením subsektorů definovaných v rámci ESA.

1.16

Pružné použití je také umožněno zavedením dodatečných kriterií, která nejsou v rozporu s logikou systému. Takovým kritériem by například mohl být rozsah zaměstnanosti u výrobních jednotek nebo velikost důchodů u domácností. U zaměstnanosti může být zavedeno další třídění podle úrovně vzdělání, podle věku a podle pohlaví.

1.17

Toto pružné použití může být začleněno do matice sociálního účetnictví (SAM). SAM je maticové zobrazení, které vytváří propojení mezi tabulkami dodávek a užití a sektorovými účty (viz odstavce 8.133 až 8.155). SAM obvykle poskytuje dodatečné informace o úrovni a struktuře (ne)zaměstnanosti pomocí dalšího rozčlenění náhrad zaměstnancům podle typů zaměstnaných osob. Toto další členění se používá jak pro využití práce podle odvětví, jak je zobrazeno v tabulkách užití, tak pro nabídku práce podle sociálně ekonomických podskupin, jak je zobrazeno na účtu rozdělení prvotních důchodů pro subsektory sektoru domácností. Tímto způsobem se zobrazuje dodávka a užití různých kategorií práce systematicky.

1.18

Pro potřebu určitých údajů je nejlepším řešením sestavit samostatné satelitní účty. Týká se to například údajů potřebných pro:

a) analýzu významu cestovního ruchu v národním hospodářství;

b) analýzu nákladů a financování zdravotní péče;

c) analýzu významu výzkumu a vývoje a lidského potenciálu pro národní hospodářství;

d) analýzu příjmů a výdajů domácností na základě mikroekonomického pojetí příjmů a výdajů;

e) analýzu vzájemných vztahů mezi životním prostředím a hospodářstvím;

f) analýzu výroby v rámci domácností;

g) analýzu změn v sociálním zabezpečení;

h) analýzu rozdílů mezi národními účty a údaji z podnikového účetnictví a jejich vlivu na kapitálový a měnový trh;

i) odhady daňových výnosů.

1.19

Satelitní účty mohou sloužit pro takové potřeby údajů:

a) zobrazením více podrobných údajů tam, kde je to nutné, a vynecháním nadbytečných podrobností;

b) rozšířením rozsahu účetního rámce připojením informací v nepeněžním vyjádření, například o údaje o znečišťování a o aktivech na ochranu životního prostředí;

c) změnou některých základních pojetí, například rozšířením pojetí tvorby kapitálu o částku výdajů na výzkum a vývoj nebo o výdaje na vzdělávání.

1.20

Důležitým rysem satelitních účtů je to, že v zásadě všechna základní pojetí a třídění standardního rámce jsou zachována. Změny v základním pojetí jsou zaváděny pouze v případě, že zvláštní cíle satelitních účtů nezbytně vyžadují modifikaci. V takových případech by satelitní účty rovněž měly zahrnovat tabulku zobrazující propojení mezi hlavními ukazateli satelitního účtu a odpovídajícími ukazateli standardního rámce. Tímto způsobem si standardní rámec udržuje svoji úlohu doporučeného rámce a současně opravňuje k provedení určitých změn.

1.21

Standardní rámec nevěnuje mnoho pozornosti stavům a tokům, které nelze snadno pozorovat v peněžním vyjádření (nebo bez jasně stanovené protipoložky v peněžním vyjádření). Vzhledem k povaze takových stavových a tokových veličin obvykle také dobře slouží pro analýzu sestavování statistik v nepeněžním vyjádření, např.:

a) výroba v rámci domácnosti může být nejsnadněji popsána pomocí hodin, kterých by bylo využito na jiný účel;

b) vzdělávání může být popsáno ve vztahu k typu vzdělávání, počtu žáků, průměrnému počtu let vzdělávání nutných k získání vysokoškolského diplomu atd.;

c) vliv znečišťování lze nejlépe popsat ve vztahu ke změnám počtu žijících odrůd, ke stavu lesa, objemu odpadu, množství kysličníku uhelnatého a radiace atd.

Satelitní účty nabízejí možnost propojit takovéto statistiky v nepeněžním vyjádření se standardním rámcem národních účtů. Toto propojení je možné tak, že pro ty statistiky v nepeněžním vyjádření se co nejvíce využívají klasifikace používané ve standardním rámci, například klasifikace podle typů domácností nebo klasifikace podle odvětví. Tímto způsobem lze dosáhnout harmonizace rozšířeného rámce. Uvedený rámec může sloužit jako údajová základna pro analýzu a vyhodnocení všech druhů vzájemného působení mezi proměnnými ve standardním rámci a odpovídajícími proměnnými v rozšířené části.

1.22

Standardní rámec a jeho hlavní souhrnné ukazatele nepopisují změny v blahobytu. Rozšířené účty mohou být navrženy tak, aby zahrnovaly také imputované peněžní hodnoty, jako například:

a) domácí a osobní služby vytvářené a spotřebovávané v rámci téže domácnosti;

b) změny v rozsahu volného času;

c) výhody a nevýhody života ve městě;

d) nerovnosti v rozdělování důchodů mezi lidmi.

Mohou rovněž přeřadit např. nezbytně nutné konečné výdaje (např. na obranu) do mezispotřeby, tj. do výdajů, které nepřispívají ke zvýšení životní úrovně. Podobně škody způsobené povodněmi a ostatními přírodními pohromami by mohly být zatříděny jako mezispotřeba, která snižuje životní úroveň.

Takovýmto způsobem je možné zkonstruovat velmi hrubý a velmi nedokonalý ukazatel změn životní úrovně obyvatel. Avšak životní úroveň má mnoho rozměrů, z nichž většina není právě nejlépe vyjádřena penězi. Lepším řešením pro měření životní úrovně by proto bylo použít pro každý rozměr samostatný ukazatel a jednotky měření. Ukazatelem mohou být například dětská úmrtnost, očekávaná délka života, gramotnost dospělých a národní důchod na obyvatele. Tyto ukazatele by mohly být zahrnuty do satelitního účtu.

1.23

Pro získání harmonizovaného, mezinárodně porovnatelného rámce se v ESA nepoužívá administrativních přístupů. Nicméně pro všechny účty národních účtů může být získávání čísel založených na administrativním pojetí velmi užitečné. Například pro odhady daňových výnosů se požadují statistiky zdanitelných důchodů. Tyto statistiky mohou být poskytovány provedením určitých úprav ve statistice národních účtů.

Podobný přístup by mohl být zvolen pro některá pojetí užívaná v národní hospodářské politice, například pro:

a) pojetí inflace užívané pro zvyšování důchodů, dávek v nezaměstnanosti nebo platů státních zaměstnanců;

b) pojetí daní, sociálních příspěvků, vládního a kolektivního sektoru, užívaného v diskusi o optimální velikosti kolektivního sektoru;

c) pojetí „strategických“ sektorů či odvětví užívaných v národohospodářské politice nebo v hospodářské politice EU;

d) pojetí „podnikatelských“ investic užívané v národohospodářské politice.

Satelitní účty nebo zjednodušeně dodatkové tabulky mohou uspokojovat takové potřeby údajů, obvykle specifické na národní úrovni.

ESA 1995 a SNA 1993

1.24

ESA (ESA 1995) je plně v souladu s revidovaným Systémem národních účtů (SNA 1993), který poskytuje pravidla pro národní účetnictví pro všechny země světa. Přesto však existuje několik rozdílů mezi ESA 1995 a SNA 1993:

a) rozdíly ve způsobu popisu:

1. v ESA jsou některé samostatné kapitoly o transakcích s produkty, rozdělovacích a finančních transakcích. Naopak v SNA se tyto transakce vysvětlují v sedmi kapitolách uspořádaných podle účtů, například v kapitolách o účtu produkce, o účtu prvotního rozdělení důchodů, o kapitálovém účtu a o účtu zbytku světa;

2. ESA popisuje pojetí poskytováním definic a výčtem toho, co se zahrnuje a co se vylučuje; SNA obvykle popisuje pojetí obecněji a snaží se také vysvětlit racionální opodstatnění přijaté konvence;

3. ESA rovněž zahrnuje kapitoly o regionálních a čtvrtletních účtech;

4. SNA zahrnuje také kapitolu o satelitních účtech.

b) pojetí ESA je v některých případech specifičtější a přesnější, než v SNA, např.:

1. SNA neobsahuje velmi přesné definice pro rozlišení toho, co je tržní, pro vlastní použití a ostatní netržní pro institucionální jednotky a místní ČJ a pro jejich produkci. Z toho vyplývá, že ocenění produkce a třídění podle sektorů není definováno dostatečně přesně. V ESA je proto navíc zavedeno několik zvláštních klasifikací a pro některé zvláštní případy je doporučeno kritérium, podle něhož prodej tržního výrobce musí pokrývat alespoň 50 % výrobních nákladů (viz tabulka 3.1);

2. ESA stanoví určité mezní hodnoty, například pro zařazování drobných nástrojů a nářadí do mezispotřeby;

3. ESA předpokládá, že několik typů produktů z výroby domácností jako tkaní látek a výroba nábytku není v rámci členských zemí EU významných, a tudíž nemusí být sledovány;

4. ESA explicitně odkazuje na zvláštní institucionální uspořádání v Evropské unii, jako je systém Intrastat pro sledování toků zboží uvnitř Evropské unie a pro stanovení příspěvků členských států do Evropské unie;

5. ESA obsahuje klasifikace specifické pro Evropskou unii, např. CPA pro komodity a ►M11  NACE Rev. 2 ◄ pro odvětví (specifické, ale harmonizované s odpovídajícími klasifikacemi OSN);

6. ESA zahrnuje dodatečné třídění pro všechny zahraniční transakce: měly by být rozděleny na transakce mezi rezidenty Evropské unie a transakce s rezidenty třetích zemí.

Systém ESA může být specifičtější než systém SNA, protože ESA se vztahuje v prvé řadě na členské země Evropské unie. Pro potřeby údajů pro Evropskou unii by měl být systém ESA také specifičtější.

ESA 1995 a ESA 1970

1.25

ESA 1995 se liší ESA 1970 rozsahem i pojetím od. Většina rozdílů odpovídá rozdílům mezi SNA 1968 a SNA 1993. Mezi největší rozdíly v rozsahu patří:

a) zahrnutí rozvah;

b) zahrnutí ostatních změn účtů aktiv, tj. zavedení pojetí ostatních změn v množství, fiktivního zisku nebo ztráty z držby a skutečného zisku nebo ztráty z držby;

c) zavedení subsektorů v sektoru domácností;

d) zavedení nového pojetí konečné spotřeby: skutečná konečná spotřeba;

e) zavedení nového pojetí cenově upravených důchodů: skutečný národní disponibilní důchod;

f) zahrnutí pojmu parita kupní síly.

Mezi hlavní rozdíly v metodice patří:

a) literární a umělecká práce (psaní knih, skládání hudby) se nyní považují za výrobu; platby za literárně umělecká díla jsou tudíž platbami za služby a ne důchodem z vlastnictví;

b) ocenění produkce pojišťovacích služeb se v některých ohledech změnilo, například výnosy z pojistných technických rezerv jsou nyní brány v úvahu při oceňování produkce neživotního pojištění;

c) podrobnější zacházení s obchodními a dopravními přirážkami;

d) zavedení řetězení pro výpočet stálých cen;

e) bylo zavedeno pojetí finančního leasingu (SNA 1968 a ESA 1970 zahrnovaly pouze pojetí operativního leasingu);

f) výdaje na průzkum nerostných ložisek a na počítačové programové vybavení se nyní zaznamenávají jako tvorba kapitálu (namísto v mezispotřebě);

g) spotřeba kapitálu by měla být sledována i za infrastrukturní díla vládních institucí (silnice, hráze, atd.);

h) identifikace nových finančních nástrojů, jako jsou dohody o zpětném odkupu a deriváty finančních nástrojů, jako jsou opce;

Existují také rozdíly, které nevyplývají ze změn v SNA, např.:

a) zavedení tabulek dodávek a užití (byly již zahrnuty v SNA 1968);

b) zavedení některých mezních hodnot a odkazů na určité institucionální uspořádání v rámci EU (viz odst. 1.24);

c) jednoznačná volba ve prospěch ocenění produkce v základních cenách (ESA 1970, SNA 1968 a SNA 1993 rovněž připouštějí ocenění v cenách výrobců);

d) zavedení pojmu ekonomicky aktivní obyvatelstvo a nezaměstnanost (toto pojetí není obsaženo v SNA 1968 a v SNA 1993).

1.26

Hlavní rysy systému jsou:

a) statistické jednotky a jejich seskupování;

b) toky a stavy;

c) soustava účtů a souhrnných ukazatelů;

d) soustava tabulek vstupů a výstupů.

1.27

Charakteristickým rysem systému je používání dvou typů jednotek a dvou způsobů rozdělení hospodářství, které jsou zcela rozdílné a slouží samostatným analytickým účelům.

Pro popis důchodů, výdajů, finančních toků a rozvahy systém seskupuje institucionální jednotky do sektorů na základě jejich hlavních funkcí, chování a cílů.

K popisu procesů výroby a pro analýzy vstupů a výstupů systém seskupuje místní ČJ do odvětví podle jejich typů činnosti. Činnost je charakterizována vstupem produktů, procesem výroby a produkcí komodit.

1.28

Institucionální jednotky jsou ekonomické subjekty, které jsou schopné vlastnit výrobky a aktiva, vstupovat do závazků a zapojují se samostatně do hospodářských činností a transakcí s ostatními jednotkami na svůj účet. Pro účely systému jsou institucionální jednotky seskupeny do pěti vzájemně se vylučujících institucionálních sektorů skládajících se z těchto typů jednotek:

a) nefinanční podniky;

b) finanční instituce;

c) vládní instituce;

d) domácnosti;

e) neziskové instituce sloužící domácnostem.

Těchto pět sektorů dohromady představuje celkové hospodářství. Každý sektor je dále rozdělen na subsektory. Systém je vytvářen tak, aby za každý sektor, případně subsektor, pokud je to žádoucí, stejně jako pro celé hospodářství, mohla být sestavena úplná soustava tokových účtů a rozvah.

1.29

Většina institucionálních jednotek provozuje ve své rolu výrobců více než jednu činnost; pro zdůraznění technicko-ekonomických vztahů musí být rozděleny s ohledem na typ činnosti.

Pokud jde o přístup k provozu, je záměrem, aby tento požadavek splňovaly místní činnostní jednotky. Místní ČJ seskupuje všechny části institucionální jednotky jakožto výrobce, které jsou umístěny na jednom místě nebo těsně přilehlých místech a která přispívají k výkonu činnosti na úrovni třídy (čtyřmístný číselní kód) ►M11  NACE Rev. 2 ◄ .

V zásadě musí být registrováno tolik místních činnostních jednotek, kolik je vedlejších činností; pokud však účetní doklady nutné k popisu takovýchto činností nejsou k dispozici, může místní činnostní jednotka zahrnovat jednu nebo více vedlejších činností.

Skupina místních ČJ provozujících stejný nebo podobný druh činnosti tvoří odvětví.

Mezi institucionálními jednotkami a místními ČJ existují vztahy podřízenosti. Institucionální jednotka zahrnuje jednu nebo více celých místních ČJ; místní ČJ patří pouze do jedné institucionální jednotky.

Pro jemnější analýzy výrobního procesu se užívá analytická výrobní jednotka. Tato jednotka, která není zjistitelná (kromě případu místní ČJ, která vyrábí pouze jeden druh produktu), je jednotkou homogenní produkce, definovanou tak, že nemá žádné vedlejší činnosti. Seskupení těchto jednotek tvoří homogenní odvětví.

1.30

Národní hospodářství celkem je definováno ve vztahu k rezidentským jednotkám. Jednotka je rezidentskou jednotkou země, pokud je její ekonomický zájem soustředěn na ekonomickém území této země — tj. pokud se po delší dobu (jeden rok nebo více ) zabývá hospodářskými činnostmi na tomto území. Institucionální sektory zmíněné výše jsou skupinami rezidentských institucionálních jednotek.

Rezidentské jednotky se účastní transakcí s nerezidentskými jednotkami (tj. jednotkami, které jsou rezidenty v jiných národních hospodářstvích). Tyto transakce jsou zahraničními transakcemi hospodářství a jsou seskupeny v účtu zbytku světa. Takže ve struktuře soustavy účtů hraje zbytek světa podobnou roli jako ostatní institucionální sektory, ačkoliv nerezidentské jednotky jsou sem začleněny pouze tehdy, účastní-li se transakcí s rezidentskými institucionálními jednotkami. V důsledku toho je z hlediska třídění připojena na konec klasifikace sektorů zvláštní položka pro zbytek světa.

Fiktivní rezidentské jednotky, se kterými se v systému zachází jako s institucionálními jednotkami, jsou definovány jako:

a) ta část nerezidentských jednotek, která soustřeďuje ekonomický zájem na území dané země (tj. ve většině případů tehdy, pokud se účastní hospodářských transakci rok nebo více nebo když provádí stavební činnost po dobu kratší než jeden rok, ale výsledkem této činnosti je tvorba hrubého fixního kapitálu);

b) nerezidentské jednotky, které vlastní půdu nebo budovy na území dané země, ale pouze ve vztahu k transakcím, které se týkají této půdy nebo budov.

1.31

Systém zaznamenává dva základní druhy informací: toky a stavy. Toky se vztahují na působení a na následky událostí, které se vyskytly v daném časovém období, zatímco stavy se vztahují na postavení k určitému časovému okamžiku.

1.32

Toky odrážejí tvorbu, přeměnu, výměnu, převod nebo zánik hospodářské hodnoty.Týkají se změn v hodnotě aktiv nebo závazků institucionální jednotky. Ekonomické toky jsou dvojího druhu: transakce a ostatní změny aktiv. Transakce se objevují ve všech účtech a tabulkách, kde se toky vyskytují, kromě účtu ostatních změn aktiv a pasiv a účtu přecenění. Ostatní změny aktiv se objevují pouze na těchto dvou účtech.

Základních transakcí a ostatních toků je bezpočet. Systém je seskupuje do poměrně malého počtu typů podle jejich povahy.

1.33

Transakce je ekonomický tok, který představuje vzájemné působení mezi institucionálními jednotkami podle vzájemné dohody nebo činnost v rámci institucionální jednotky, kterou je užitečné považovat za transakci často proto, že jednotka působí ve dvou rozdílných funkcích. Je vhodné rozdělit transakce do čtyř hlavních skupin:

a) transakce s produkty: které popisují původ (tuzemskou produkci nebo dovoz) a užití (mezispotřebu, konečnou spotřebu, tvorbu kapitálu nebo vývoz) produktů ( 21 ).

b) rozdělovací transakce: které popisují rozdělování přidané hodnoty vytvořené při výrobě zaměstnancům, kapitálu a vládním institucím, a znovurozdělení důchodů a majetku (daně z příjmu a majetkové daně a ostatní transfery) ( 22 ).

c) finanční transakce: které popisují čisté pořízení finančních aktiv nebo čistý vstup do závazků pro každý typ finančních nástrojů. Takové transakce se často objevují jako protipoložka nefinančních transakcí, ale mohou se také objevit jako transakce týkající se pouze finančních nástrojů ( 23 ).

d) transakce nezahrnuté do tří výše uvedených skupin: spotřeba fixního kapitálu a čisté pořízení nevyráběných nefinančních aktiv ( 24 ).

1.34

Většina transakcí představuje vzájemné působení mezi dvěma nebo více institucionálními jednotkami. Přesto však systém zachycuje některé činnosti uvnitř institucionálních jednotek jako transakce. Účelem zápisu těchto transakcí uvnitř jednotek je podat analyticky více využitelný obraz produkce, konečného užití a nákladů.

Spotřeba fixního kapitálu, která je zachycena v systému jako náklad, je důležitou transakcí uvnitř jednotky. Většina ostatních transakcí uvnitř jednotek jsou transakce s produkty obvykle sledovanými, pokud institucionální jednotky vystupují jak jako výrobci, tak i koneční spotřebitelé výrobků a rozhodnou se, že spotřebují něco z produkce, kterou samy vyrobily. Týká se to často domácností a vládních institucí.

1.35

Zaznamenává se veškerá produkce užitá pro konečné užití v rámci téže institucionální jednotky. Produkce ve vlastní režii užitá na mezispotřebu v téže institucionální jednotce se sleduje pouze v případě, kdy výroba a mezispotřeba se vyskytnou v rozdílných místních činnostních jednotkách v rámci téže institucionální jednotky. Produkce vyrobená a užitá na mezispotřebu v rámci téže místní činnostní jednotky se nezaznamenává.

1.36

Většina transakcí sledovaných v systému jsou peněžní transakce, kdy zúčastněné jednotky platí nebo získávají platby nebo vstupují do závazků nebo získávají aktiva určená v měnových jednotkách.

Transakce, které nezahrnují výměnu za hotovost nebo za aktiva či závazky označené v měnových jednotkách, jsou nepeněžní transakce. Transakce uvnitř jednotky jsou obvykle nepeněžní transakce. Nepeněžní transakce týkající se více než jedné institucionální jednotky se vyskytují mezi transakcemi s výrobky (barterová výměna zboží), rozdělovacími transakcemi (odměny v naturáliích, naturální transfery atd.) a jinými transakcemi (barterová výměna nevyrobených nefinančních aktiv).

Systém zaznamenává všechny transakce v peněžním vyjádření. Hodnoty, které mají být zaznamenány za nepeněžní transakce, musí být tudíž měřeny nepřímo anebo odhadovány jinak.

1.37

Transakce týkající se více než jedné jednotky jsou transakcemi buď „něco za něco“ nebo „něco za nic“. Ty první jsou výměnou mezi institucionálními jednotkami, například získání zboží, služeb nebo aktiv za protihodnotu, například peníze. Ty druhé jsou obvykle platbami v hotovosti nebo v naturální formě z jedné institucionální jednotky do druhé bez protihodnoty. Transakce „něco za něco“ se vyskytují ve všech čtyřech skupinách transakcí, zatímco transakce „něco za nic“ se vyskytují hlavně mezi rozdělovacími transakcemi, například ve formě daní, dávek sociální výpomoci nebo darů.

1.38

Systém zachycuje většinu transakcí přímo; to znamená, že transakce se zaznamenávají tak, jak se objevují v zúčastněných jednotkách. Přesto však některé transakce jsou znovu přetříděny, aby jasněji ukázaly hospodářské vztahy, na nichž jsou založeny. Transakce mohou být přeskupeny třemi způsoby: přesměrováním, rozdělením a rozpoznáním hlavního účastníka transakce.

1.39

Transakce, které se jeví zúčastněné jednotce, jako uskutečněná přímo mezi jednotkou A a C, může být zaznamenána, jako že se uskutečňuje nepřímo prostřednictvím třetí jednotky B. Tudíž jediná transakce mezi A a C je zaznamenána jako dvě transakce: jedna mezi A a B a jedna mezi B a C. V tomto případě je transakce přesměrování.

Dobře známým příkladem přesměrování jsou příspěvky na sociální pojištění placené přímo zaměstnavatelem do sociálních pojišťovacích fondů. V systému se zaznamenávají tyto platby jako dvě transakce: zaměstnavatelé platí příspěvky zaměstnavatelů na sociální pojištění zaměstnancům a zaměstnanci platí tytéž příspěvky do sociálních pojišťovacích fondů. Jako u každého přesměrování je účelem přesměrování sociálních příspěvků zaměstnavatelů zdůraznit hospodářskou podstatu, na níž transakce spočívá. V tomto případě to znamená ukázat zaměstnavatelovy příspěvky na sociální zabezpečení jako příspěvky placené ve prospěch zaměstnanců.

Jiným typem přesměrování jsou změny u transakcí, zachycené jako uskutečněné mezi dvěma nebo více institucionálními jednotkami, ačkoliv se u účastníků nevyskytuje žádná transakce. Příkladem je zacházení se získáním důchodů z vlastnictví za jisté pojišťovací fondy, které si ponechají v držení pojišťovny. Systém zachycuje tento důchod z vlastnictví, jako by byl placen pojišťovnami pojištěncům, kteří pak platí stejné částky zpět pojišťovnám jako dodatečné pojistné.

1.40

Když se transakce jevící se zúčastněným stranám jako jediná transakce zaznamená jako dvě nebo více různě klasifikovaných transakcí, transakce se rozdělí. Rozdělení se obvykle netýká zahrnutí další zúčastněné jednotky do transakcí.

Typickou rozdělenou transakcí je placení pojistného neživotního pojištění. Ačkoliv pojištěnci a pojišťovatelé považují tyto platby za jednu transakci, v soustavě se dělí na dvě zcela rozdílné transakce: platby za poskytnuté služby a čisté neživotní pojišťovací prémie. Zachycení obchodních přirážek je dalším důležitým případem rozdělení.

1.41

Když jednotka uskutečňuje transakci jménem jiné jednotky, je transakce zaznamenávána pouze v účtech hlavní jednotky. Zpravidla není možné obejít tuto zásadu a pokusit se například umístit daně či subvence k posledním plátcům či posledním příjemcům, za přijetí určitých předpokladů.

1.42

Definice transakce určuje, že vzájemné působení mezi institucionálními jednotkami je po vzájemné dohodě. Když je transakce uskutečněna podle vzájemné dohody, vyplývá to z toho, že institucionální jednotky ji předem znají a souhlasí. Nicméně to neznamená, že všechny jednotky nutně vstupují do transakce dobrovolně, protože některé transakce jsou uloženy zákonem. To se týká zejména určitých rozdělovacích transakcí, jako jsou platby daní, pokut a penále. Avšak zabrání aktiv bez náhrady se nepovažuje za transakci, ani když je to uloženo zákonem.

Protiprávní hospodářské činnosti jsou transakcemi pouze tehdy, vstupují-li všechny zúčastněné jednotky do činnosti dobrovolně. Takže nákupy, prodej nebo výměnné obchody s nelegálními drogami a ukradeným majetkem jsou transakcemi, zatímco krádež transakcí není.

1.43

Ostatní změny aktiv zachycují změny, které nejsou výsledkem transakcí ( 25 ). Jsou to buď:

a) ostatní změny v objemu aktiv a závazků nebo

b) zisky a ztráty z držby.

1.44

Tyto změny mohou být zhruba rozděleny do tří hlavních kategorií:

a) běžný vznik nebo zánik aktiv kromě transakcí;

b) změny aktiv a závazků vlivem výjimečných a nepředpokládaných událostí;

c) změny v zatřídění a struktuře.

1.45

Příklady změn v kategorii a) jsou objevy nebo vyčerpání podzemních ložisek a přirozený růst nepěstovaných biologických zdrojů. Kategorie b) zahrnuje změny (obvykle ztráty) aktiv vlivem přírodních pohrom, válek nebo v důsledku závažných zločinů ( 26 ). Jednostranné zrušení dluhu a zabrání aktiv bez náhrady patří rovněž do kategorie b). Kategorie c) sestává ze změn v důsledku přetřídění a restrukturalizace institucionálních jednotek nebo aktiv a závazků.

1.46

Zisky a ztráty z držby vyplývají ze změn v cenách aktiv. Vyskytují se u všech druhů finančních i nefinančních aktiv i závazků. Zisky a ztráty z držby vznikají u vlastníků aktiv a závazků čistě jako výsledek držby aktiv nebo závazků v průběhu určitého období, aniž došlo k jejich jakékoliv přeměně.

Zisky a ztráty z držby měřené na základě běžných tržních cen se nazývají „fiktivní“ zisky a ztráty z držby. Mohou být rozloženy na neutrální zisky a ztráty z držby, které odrážejí změny ve všeobecné cenové úrovni, a na skutečné zisky a ztráty z držby, které odrážejí změny v poměru cen aktiv.

1.47

Stavy jsou držením aktiv a závazků k určitému okamžiku. Stavy se sledují k začátku a ke konci každého účetního období. Účty, které zobrazují stavy, se nazývají rozvahy ( 27 ).

Stavy se rovněž sledují za obyvatelstvo a zaměstnanost. Ale tyto stavy se zaznamenávají jako průměrné hodnoty za účetní období.

Stavy se zaznamenávají za všechna aktiva v rámci hranic systému: tj. za finanční aktiva a závazky a za nefinanční aktiva jak vyrobená, tak nevyráběná. Avšak sledování je omezeno pouze na ta aktiva, kterých se užívá v hospodářské činnosti a která jsou předmětem vlastnických práv. Takže stavy se nezaznamenávají za taková aktiva, jako je lidský potenciál a přírodní zdroje, které nejsou v ničím vlastnictví.

V rámci vymezení je systém vyčerpávající jak vzhledem k tokům, tak i stavům. Z toho vyplývá, že všechny změny stavů mohou být zcela vysvětleny zaznamenanými toky.

Pravidla účtování

1.48

Účet je prostředkem zachycení určitého pohledu na hospodářský život, užití a zdroje nebo na změny v aktivech a změny závazků v průběhu účetního období, nebo na stavy aktiv a závazků existujících na začátku nebo na konci tohoto období.

1.49

Systém používá termín „zdroje“ pro pravou stranu běžných účtů, kde se objevují transakce, které zvyšují částku ekonomické hodnoty jednotky nebo sektoru. Levá strana účtů, které se vztahují k transakcím, které snižují částku ekonomické hodnoty jednotky nebo sektoru, se nazývá „užití“.

Pravá strana účtů akumulace se nazývá „změny závazků a čistého jmění“ a jejich levá strana se nazývá „změny aktiv“.

V rozvaze se sledují „závazky a čisté jmění“ (rozdíl mezi aktivy a závazky) na pravé straně a „aktiva“ na levé straně. Porovnání dvou po sobě následujících rozvah ukazuje změny závazků a čistého jmění a změny aktiv.

1.50

Národní účetnictví je pro jednotky nebo pro sektory založeno na principu podvojného zápisu. Každá transakce musí být zaznamenána dvakrát, jednou jako zdroj (nebo změna závazků) a jednou jako užití (nebo změna aktiv). Úhrn transakcí zapsaných jako zdroje nebo změny závazků a úhrn transakcí zaznamenaných jako užití nebo změny aktiv se musí rovnat, což dovoluje kontrolu harmonizace účtů.

Ve skutečnosti však jsou národní účty — se všemi jednotkami a všemi sektory — založeny na zásadě čtverného zápisu, protože se většina zápisů týká dvou institucionálních jednotek. Každá transakce tohoto typu musí být zaznamenána dvakrát v každé ze zúčastněných jednotek. Například peněžní sociální dávka placená vládní jednotkou domácnosti je zaznamenána na účtu vládních institucí jako užití v transferech a jako záporná položka v pořízení aktiv v položce peníze a vklady; v účtech sektoru domácností je zaznamenána jako zdroj mezi transfery a jako pořízení aktiv v položce hotovosti a vklady.

Na druhé straně transakce uvnitř téže jednotky (jako je spotřeba produkce uvnitř téže jednotky, která si ji vyrobila) vyžaduje pouze dva zápisy, jejichž hodnoty musí být odhadnuty.

1.51

Kromě některých ukazatelů týkajících se obyvatelstva a práce se v systému uvádějí všechny toky a stavové veličiny v peněžním vyjádření. Systém se nepokouší určovat užitečnost toků a stavů. Na místo toho se toky a stavy měří podle své směnné hodnoty, to znamená hodnoty, za něž každý tok a stav ve skutečnosti je nebo může být směněn za peníze. Tržní ceny jsou v ESA základním zřetelem pro oceňování.

1.52

V případě finančních transakcí a stavu peněžní hotovosti a závazků jsou požadované hodnoty přímo dostupné. Ve většině ostatních případů se upřednostňuje metoda ocenění se zřetelem na tržní ceny obdobného zboží, služeb nebo aktiv. Tato metoda se užívá například pro ocenění barterových obchodů a služeb bydlení ve vlastních obydlích. Když nejsou pro podobné výrobky k dispozici žádné tržní ceny, například v případě netržních služeb vyráběných vládními institucemi, mělo by se oceň ování uvádět podle výrobních nákladů. Jestliže žádná z těchto dvou metod není uskutečnitelná, mohou být tokové a stavové veličiny oceněny v jejich diskontované současné fiktivní hodnotě očekávaných budoucích výnosů. Nicméně je tato poslední metoda vzhledem k značné nejistotě doporučena pouze v krajním případě.

1.53

Stavové veličiny by měly být oceněny v běžných cenách období, k němuž se vztahuje rozvaha a ne v cenách období, kdy byly výrobky nebo aktiva obsažené ve stavech vyrobeny nebo pořízeny. Někdy je nutné ocenit stavy v jejich odhadnutých zůstatkových běžných pořizovacích cenách nebo ve výrobních nákladech.

1.54

Výrobci a uživatelé určitého produktu obvykle chápou jeho hodnotu odlišně, a to z důvodu dopravních nákladů, obchodních přirážek a daní snížených o subvence na výrobky. Abychom se co nejblíže drželi hlediska jak výrobců, tak odběratelů, zachycuje se v systému veškeré užití v kupních cenách, které zahrnují dopravní náklady, obchodní přirážky a daně snížené o subvence na produkty, zatímco produkce je zachycena v základních cenách, které uvedené složky vylučují.

1.55

Dovoz a vývoz komodit je sledován v cenách na hranici. Celkový dovoz a vývoz je oceněn v cenách na hranicích vývozce nebo vyplaceně loď (FOB). Zahraniční doprava a služby pojištění mezi hranicemi dovozce a vývozce nejsou zahrnuty do ceny zboží, nýbrž se zaznamenávají jako služby. Protože se může stát, že není možné získat ceny FOB v podrobném členění podle komodit, tabulky obsahující podrobnosti o zahraničním obchodě v podrobném členění ukazují dovoz oceněný v hodnotě na hranicích dovozce (cena CIF). Veškerá doprava a služby pojištění až po hranice dovozce jsou zahrnuty do hodnoty dováženého zboží. Pokud se tyto služby týkají domácích služeb, je při takovém předkládání údajů provedena celková úprava mezi FOB a CIF

1.56

Ocenění ve stálých cenách znamená ocenění toků a stavů za určité účetní období v cenách nějakého předchozího období. Účelem ocenění ve stálých cenách je rozložit změny v čase v hodnotách toků a stavů na změny v cenách a změny v objemu. Vyjádření toků a stavů ve stálých cenách se nazývá objemové vyjádření.

Mnoho toků a stavů, například důchod, nemá svůj vlastní cenový a objemový rozměr. Přesto však kupní síla těchto proměnných může být získána deflováním běžných hodnot vhodným cenovým indexem, např. Cenovým indexem pro konečné národní užití při vyloučení změn v zásobách. Vyjádření deflovaných toků a stavů se nazývá skutečné vyjádření. Příkladem je skutečný disponibilní důchod.

1.57

Systém zachycuje toky na základě nároku; tj. v okamžiku, kdy se ekonomická hodnota vytváří, přeměňuje se nebo mizí nebo když pohledávky a závazky vznikají, přeměňují se nebo se zruší.

Takže produkce se zaznamenává, když se vyrábí a nikoliv až je placena odběratelem, a prodej majetku je zachycen v okamžiku změny majitele, a nikoliv až se provádí příslušná platba. Úrok se zaznamenává v tom účetním období, kdy na něj vzniká nárok bez ohledu na to, zda je či není v tom období skutečně zaplacen. Zjišťování na základě nároku se týká všech toků peněžních i nepeněžních a uvnitř jednotky stejně jako mezi jednotkami.

V některých případech je však přesto nezbytné ukázat pružnost ve vztahu k času zápisu. Týká se to zejména daní a dalších toků, které se týkají vládních institucí, které jsou často zachyceny na účtech vládních institucí jako pokladní plnění. Někdy je obtížné provést přesný převod těchto toků podle pokladního plnění na plnění podle časového rozlišení. V těchto případech by tudíž bylo možné použít přibližných výpočtů. ►M4  Kromě pružnosti ve vztahu k času záznamu bylo nezbytné z praktických důvodů souvisejících s postupem při nadměrném schodku definovat konkrétní zapisování daní a sociálních příspěvků splatných sektoru vládních institucí, aby čisté půjčky/čisté výpůjčky vládních institucí (a partnerských sektorů, jejich protějšků) nezahrnovaly částky daní a sociálních příspěvků, jejichž vybrání není pravděpodobné. Odchylně od obecné zásady zapisování transakcí, daně a sociální příspěvky pro platbu vládním institucím lze zapisovat bez části, jejíž vybrání není pravděpodobné nebo, pokud je tato část zahrnuta, měla by se neutralizovat ve stejném účetním období kapitálovým transferem od vládních institucí do příslušných sektorů. ◄

Každý tok by měl být zachycen ve stejném okamžiku za všechny zúčastněné jednotky a na všech příslušných účtech. Tato zásada se může zdát prostá, ale její uskutečnění snadné není. Institucionální jednotky nepoužívají vždy stejná účetní pravidla. Dokonce i když je používají, mohou se při skutečném zachycení vyskytnout rozdíly z praktických důvodů, jako je například zpoždění při komunikaci. Výsledkem toho je, že transakce u zúčastněných stran mohou být zachyceny v různém časovém termínu. Uvedené nesrovnalosti musí být vyloučeny prostřednictvím úprav.

1.58

Konsolidace se vztahuje k vyloučení transakcí, které se vyskytují mezi jednotkami, pokud jsou seskupovány jak na straně užití, tak zdrojů a k vyloučení odpovídajících finančních aktiv a závazků.

Toky a stavy v sektorech a subsektorech mezi jednotkami, z nichž se skládají, zásadně nejsou konsolidovány.

Nicméně konsolidované účty mohou být vytvořeny pro doplňkové přehledy a analýzy. Pro určité druhy analýz jsou informace o transakcích těchto sektorů či subsektorů s ostatními sektory a odpovídající „zahraniční“ finanční pozice mnohem významnější než celkové hrubé údaje.

Navíc ještě účty a tabulky zobrazující vztahy mezi věřiteli a dlužníky poskytují podrobný pohled na financování hospodářství a považují se za velmi užitečné pro pochopení kanálů, pomocí nichž se finanční přebytky přesunují od konečných věřitelů ke konečným dlužníkům.

1.59

Jednotlivé jednotky nebo sektory mohou mít stejný typ transakcí jak na straně užití, tak na straně zdrojů (např. obě strany platí i získávají úrok) a stejný typ finančních nástrojů jako aktiva i jako závazky.

Systém doporučuje hrubé zaznamenávání, nehledě na stupeň očištění, který je vlastní klasifikacím samotným.

Ve skutečnosti očišťování je vlastní různým druhům transakcí. Nejvýraznějším příkladem jsou „změny stavu zásob“, které podtrhují analyticky významný pohled na celkovou tvorbu kapitálu více než sledování denních přírůstků a úbytků.

Podobně, pouze s malými výjimkami, zachycují finanční účet a účet ostatních změn aktiv zvýšení aktiv a závazků na čisté základně při zdůraznění konečných důsledků těchto typů toků na konci účetního období.

1.60

Pro jednotky (institucionální jednotky; místní činnostní jednotky) nebo seskupení jednotek (institucionální sektory a při rozšířeném pojetí i zbytek světa; odvětví) se na různých podúčtech zaznamenávají transakce nebo ostatní toky, které jsou spojeny s některými zvláštními rysy hospodářského života (například výroba). Takový soubor transakcí není obvykle vybilancován; celkové částky zaznamenané jako přijaté a zaplacené se obvykle liší, takže musí být zavedena vyrovnávací položka. Vyrovnávací položka musí být obvykle zavedena rovněž mezi úhrnem aktiv a úhrnem závazků institucionální jednotky nebo sektoru. Vyrovnávací položky jsou významnými měrami hospodářského výkonu samy o sobě. Když je sečteme za celé hospodářství, tvoří významné souhrnné položky.

Posloupnost účtů

1.61

Systém je založen na posloupnosti vzájemně propojených účtů.

Celková posloupnost účtů pro institucionální jednotky a sektory se skládá z běžných účtů, účtu akumulace a rozvah.

Běžné účty se týkají výroby, tvorby, rozdělování a znovurozdělování důchodů a užití těchto důchodů v podobě konečné spotřeby. Účty akumulace zahrnují změny aktiv a závazků a změny v čistém jmění (pro každou institucionální jednotku nebo skupinu jednotek rozdíl mezi aktivy a závazky). Rozvahy ukazují stavy aktiv a závazků a čistého jmění.

1.62

Není možné si představovat, že se pro každou místní činnostní jednotku sestavuje úplný soubor účtů, protože obvykle taková jednotka není schopna samostatně mít ve vlastnictví výrobky nebo aktiva nebo účtovat svým vlastním jménem nebo schopna získávat a rozdělovat důchody. Posloupnost účtů pro místní ČJ a odvětví je zkrácena na první běžné účty: účet výroby a účet tvorby důchodů, jejichž vyrovnávací položkou je provozní přebytek.

Účet výrobků a služeb

1.63

Účet výrobků a služeb za národní hospodářství jako celek nebo za skupiny produktů ukazuje celkové zdroje (produkci a dovoz) a užití výrobků a služeb (mezispotřebu, konečnou spotřebu, změny zásob, tvorbu hrubého fixního kapitálu, čisté pořízení cenností a vývoz).

Účet zbytku světa

1.64

Účet zbytku světa zachycuje transakce mezi rezidentskými a nerezidentskými jednotkami a stavy aktiv a závazků, pokud to má smysl.

Protože zbytek světa hraje v účetní struktuře podobnou úlohu jako ostatní institucionální sektory, je účet zbytku světa sestaven z hlediska zbytku světa. Zdrojem pro zbytek světa je užití za celkové národní hospodářství, a naopak. Pokud je vyrovnávací položka kladná, znamená to přebytek pro zbytek světa a deficit celkového národního hospodářství a naopak, pokud je vyrovnávací položka záporná.

Vyrovnávací položky

1.65

Vyrovnávací položka je účetním výsledkem získaným odečtením celkové hodnoty zápisů na jedné straně účtu od celkové hodnoty na druhé straně. Nemůže být měřena nezávisle na ostatních zápisech; jako odvozený zápis odráží použití obecných účetních pravidel o zvláštních zápisech na obou stranách účtu.

Vyrovnávací položky nejsou pouze nástrojem zavedeným pro zajištění vyrovnanosti účtů. Poskytují značné množství informací a zahrnují některé z nejdůležitějších zápisů na účtech, jak je možno vidět z těchto příkladů vyrovnávacích položek: přidaná hodnota, provozní přebytek, disponibilní důchod, úspory, čisté půjčky a čisté výpůjčky, čisté jmění.

Souhrnné ukazatele

1.66

Souhrnné ukazatele jsou složené hodnoty, které měří výsledek činnosti celého hospodářství posuzovaného z určitého pohledu, například produkce, přidaná hodnota, disponibilní důchod, konečná spotřeba, úspory, tvorba kapitálu atd. Ačkoliv výpočet souhrnných ukazatelů není ani jediným ani hlavním účelem, v systému se uznává jejich důležitost jako souhrnných ukazatelů a klíčových veličin pro účely makroekonomických analýz a porovnávání v čase a prostoru.

Je možné rozlišit dva typy souhrnných ukazatelů:

a) souhrnné ukazatele, které se vztahují přímo k transakcím v systému, jako je produkce výrobků a služeb, skutečná konečná spotřeba, tvorba hrubého fixního kapitálu, náhrady zaměstnancům atd.;

b) souhrnné ukazatele, které představují vyrovnávací položky v účtech, jako je hrubý domácí produkt v tržních cenách (HDP), provozní přebytek celého národního hospodářství, národní důchod, národní disponibilní důchod, úspory, saldo běžného transakcí na účtu zbytku světa, čisté jmění celého národního hospodářství (národní bohatství).

1.67

Další rozměr k užitečnosti řady údajů z národních účtů se dodává přepočtem těchto údajů na jednoho obyvatele. Pro obsáhlé ukazatele jako HDP nebo národní důchod nebo konečná spotřeba domácností je společně používaným jmenovatelem celkový počet obyvatelstva (rezidentů). Pokud dále členíme účty podle subsektorů nebo členíme účet sektoru domácností, jsou rovněž nezbytné údaje o počtu domácností a počet osob patřících ke každému subsektoru ( 31 ).

1.68

Do rámce tabulek vstupů a výstupů patří tabulky dodávek a užití podle odvětví, tabulky spojující tabulky dodávek a užití se sektorovými účty a symetrické tabulky vstupů a výstupů podle homogenních odvětví (produktů).

1.69

Tabulky dodávek a užití jsou matice (v řádcích jsou produkty, ve sloupcích odvětví) zobrazující, jak je produkce odvětví rozčleněna podle typů produktů a jak jsou dodávky zboží a služeb z tuzemska i z dovozu rozděleny do mezispotřeby a konečného užití, včetně vývozu. Tabulka užití také ukazuje strukturu nákladů na výrobu a vytvořený důchod podle odvětví.

Tabulky dodávek a užití jsou jednotícím rámcem pro všechny tabulky členěné podle odvětví a (nebo) podle produktů, což zahrnuje údaje o vstupech práce, tvorbě hrubého fixního kapitálu, stavu dlouhodobých aktiv, podrobné cenové indexy, takže popisují podrobně nákladovou strukturu, vytvořený důchod, zaměstnanost, produktivitu práce, kapitálovou náročnost.

1.70

Tabulky dodávek a užití je možné navázat na sektorové účty pomocí kombinačního třídění produkce, mezispotřeby a složek přidané hodnoty podle sektorů a podle odvětví.

KAPITOLA 2

JEDNOTKY A SESKUPENÍ JEDNOTEK

2.01

Hospodářství země je výsledkem činnosti velmi velkého počtu jednotek, které provádějí četné transakce rozdílného druhu za účelem výroby, financování, pojišťování, znovurozdělení a spotřeby.

2.02

Jednotky a seskupení jednotek používané v národních účtech se musí definovat ve vztahu k druhu ekonomických analýz, pro něž jsou určeny a ne ve vztahu k typům jednotek obvykle používaných při statistickém šetření. Tyto druhé jednotky (podniky, holdingové společnosti, činnostní jednotky, místní jednotky, vládní resorty, neziskové instituce, domácnosti atd.) nemusí vždy odpovídat účelům národních účtů, protože jsou obvykle založeny na tradičních právních, správních nebo účetních kritériích.

Statistikové by měli vzít v úvahu definice analytických jednotek používaných v ESA, aby zajistili, aby se při zjišťování, jehož prostřednictvím se sbírají údaje o skutečnosti, postupně zaváděly všechny prvky informací, které jsou potřebné pro sestavení údajů na základě analytických jednotek užívaných v ESA.

2.03

Charakteristickým rysem soustavy je užívání tří typů jednotek, které odpovídají dvěma velmi rozdílným způsobům členění ekonomiky. Aby se mohl analyzovat proces výroby, je podstatné vybrat jednotky umožňující vysvětlení vztahů technicko-ekonomické povahy; aby se mohly analyzovat toky ovlivňující důchodové, kapitálové a finanční transakce a rozvahy, je důležité vybrat jednotky umožňující zkoumání vztahů mezi hospodářskými činiteli týkajících se chování.

Vzhledem k těmto dvěma cílům se dále v této kapitole definují institucionální jednotky vhodné pro analýzu hospodářského chování, místní ČJ a jednotky s homogenní výrobou vhodné pro analýzu technicko-ekonomických vztahů. V praxi jsou tyto tři typy jednotek vytvářeny spojováním nebo rozdělováním základních jednotek pro statistická šetření nebo někdy se získávají přímo ze statistických šetření. Před tím, než se budou přesně definovat tyto tři typy jednotek používaných v ESA, je nutné definovat vymezení národního hospodářství.

2.04

Jednotky, ať institucionální, místní činnostní nebo s homogenní výrobou, které tvoří národní hospodářství a jejichž transakce se zaznamenávají v ESA, jsou ty, jejichž ekonomický zájem se soustřeďuje na ekonomickém území země. Tyto jednotky, známé jako rezidentské jednotky, mohou nebo nemusí mít státní příslušnost dané země, mohou nebo nemusí být právnickou osobou a mohou nebo nemusí být přítomné na ekonomickém území země v době, kdy provádějí transakci. Jestliže tak máme definované hranice národního hospodářství v pojetí rezidentských jednotek, je nezbytné definovat pojmy ekonomické území a soustředění ekonomického zájmu.

2.05

Ekonomickým územím se rozumí:

a) geografické území spravované vládními institucemi, v jehož rámci se osoby, výrobky, služby a kapitál pohybují volně;

b) všechny volné zóny, včetně celních skladů a továren pod celním dohledem;

c) vzdušný prostor, výsostné vody a kontinentální šelf pod mezinárodními vodami, nad nimiž země požívá výlučného práva ( 33 );

d) teritoriální enklávy (tj. geografická území ve zbytku světa, ale využívaná vládními institucemi země podle mezinárodních nebo mezistátních smluv a dohod (vyslanectví, konzuláty, vojenské základny, vědecké základny atd.);

e) ložiska ropy, zemního plynu atd. V mezinárodních vodách, mimo kontinentální plošinu země, využívaná pro těžbu jednotkami rezidentskými na území, jak bylo definováno v předchozích bodech.

2.06

Ekonomické území země nezahrnuje extrateritoriální enklávy (části geografického území, které jsou ve vlastnictví dané země, ale podle mezinárodních nebo mezistátních smluv a dohod je užívají vládní instituce jiných zemí, orgány Evropské unie nebo mezinárodní organizace) ( 34 ).

2.07

Termín soustředění ekonomického zájmu vyjadřuje skutečnost, že existuje určité místo v rámci ekonomického území země, na kterém (nebo ze kterého) se jednotka zabývá hospodářskými činnostmi a transakcemi, které jsou svým rozsahem významné a zamýšlí v působení pokračovat po neurčitou nebo určitou, ale dlouhou dobu (rok nebo déle). Předpokládá se tedy, že jednotka, která provádí takové transakce na ekonomickém území několika zemí, soustřeďuje ekonomický zájem v každé z těchto zemí. Vlastnictví půdy a budov v rámci ekonomického území se samo o sobě považuje za dostatečné, aby se vlastníci považovali za ty, jejichž ekonomický zájem se tam soustřeďuje.

2.08

Na základě těchto definic je možné jednotky považované za rezidenty země rozdělit na:

a) jednotky, které se převážně zabývají výrobou, financováním, pojišťování m nebo znovurozdělováním, pokud jde o všechny jejich transakce, kromě těch, které se týkají vlastnictví půdy a budov;

b) jednotky, které se převážně zabývají spotřebou ( 35 ), pokud jde o všechny jejich transakce, kromě těch, které se týkají vlastnictví půdy a budov;

c) všechny jednotky v postavení vlastníků půdy a budov, kromě vlastníků extrateritoriálních enkláv, které jsou součástí ekonomického území jiných zemí nebo států sui generis (viz odst. 2.06).

2.09

U jednotek, které se převážně zabývají výrobou, financováním, pojišťováním nebo znovurozdělováním, se vzhledem ke všem jejich transakcím, kromě těch, které se týkají vlastnictví půdy a budov, mohou rozlišit tyto dva případy činností:

a) činnost prováděná výhradně na ekonomickém území země; jednotky, které provádějí takovou činnost, jsou rezidentské jednotky dané země;

b) činnost prováděná po dobu jednoho roku nebo déle na ekonomickém území několika zemí: za rezidenta se považuje pouze ta část jednotky, která svůj ekonomický zájem soustřeďuje na ekonomickém území země. Může to být:

1. buď rezidentská institucionální jednotka (viz odstavec 2.12), jejíž činnosti prováděné po dobu jednoho roku nebo déle v zahraničí se vylučují a pojímají se odděleně ( 36 ), nebo

2. fiktivní rezidentská jednotka (viz odstavec 2.15) — pokud jde o činnost prováděnou po dobu jednoho roku nebo déle jednotkou, která je rezidentem v jiné zemi (36) .

2.10

V případě jednotek, které se převážně zabývají spotřebou, kromě jejich postavení jako vlastníků půdy nebo budov, — domácnosti, jejichž ekonomický zájem je soustředěn v zemi, se považují za rezidentské jednotky i v případě, že odjíždějí do ciziny na krátká období (kratší než jeden rok). Zahrnují se zejména:

a) příhraniční pracovníci, tj. lidé, kteří přecházejí hranici denně, aby pracovali v sousední zemi;

b) sezónní pracovníci, tj. lidé, kteří opouštějí zemi na několik měsíců, ale méně než na rok, aby pracovali v jiné zemi, v odvětvích, ve kterých je periodicky potřebná dodatečná pracovní síla;

c) turisté, pacienti, studenti ( 37 ), úřední návštěvy, podnikatelé, obchodní cestující, umělci, členové posádek, kteří cestují do zahraničí;

d) místní personál najatý zahraničními vládami v extrateritoriálních enklávách na práci;

e) personál institucí Evropské unie a civilních nebo vojenských mezinárodních organizací, které mají svá sídla v extrateritoriálních enklávách;

f) úřední, civilní nebo vojenští vládní představitelé země (včetně jejich domácností) umístění na teritoriálních enklávách.

2.11

Všechny jednotky v postavení vlastníků pozemků nebo budov, které tvoří část ekonomického území, se považují za rezidentské jednotky nebo za fiktivní rezidentské jednotky (viz odstavec 2.15) země, ve které se daná půda nebo budovy nacházejí.

2.12



Definice:

Institucionální jednotka je centrem základního hospodářského rozhodování, charakterizovaným jednotností chování a rozhodovací samostatností při provádění své základní funkce. Rezidentská institucionální jednotka se považuje za institucionální jednotku, jestliže má samostatnost při rozhodování, pokud jde o její základní funkci, a buď vede úplnou sestavu účtů, nebo by bylo možné a účelné, jak z hospodářského, tak právního hlediska, aby sestavovala úplný soubor účtů.

Aby se mohlo říci, že jednotka má rozhodovací samostatnost týkající se její základní funkce, musí:

a) být oprávněna vlastnit výrobky nebo aktiva ve své pravomoci; bude proto schopná vyměnit vlastnictví zboží nebo služeb v transakcích s jinými institucionálními jednotkami;

b) být schopná přijímat hospodářská rozhodnutí a zapojit se do hospodářských činností, za které sama nese přímou zodpovědnost a zodpovědnost ze zákona;

c) být schopná vlastním jménem nabývat závazky, brát na sebe jiné závazky nebo další povinnosti a uzavírat smlouvy.

Aby se mohlo říci, že jednotka vede úplnou sestavu účtů, musí vést účetní záznamy, které pokrývají všechny její hospodářské a finanční transakce prováděné v průběhu účetního období, jakož i rozvahu aktiv a závazků.

2.13

Kdykoliv není jasné, zda subjekt splňuje obě charakteristiky institucionální jednotky, uplatní se tyto zásady:

a) domácnosti mají vždy rozhodovací samostatnost týkající se jejich základní funkce, a proto musí být institucionální jednotkou, ačkoli nevedou kompletní sestavu účtů;

b) subjekty, které nevedou úplnou sestavu účtů a u kterých by nebylo možné nebo účelné vést úplnou sestavu účtů, jestliže se to požaduje, jsou spojené s institucionálními jednotkami, s jejichž účty tvoří jejich částečné účty nedělitelný celek;

c) subjekty, které vedou úplnou sestavu účtů, ale nemají žádnou rozhodovací samostatnost při provádění své základní funkce, jsou spojovány s jednotkami, které je řídí;

d) subjekty, které splňují definici institucionální jednotky, se za takové považují, i když své účty nezveřejňují;

e) subjekty, které jsou součástí skupiny jednotek zabývajících se výrobou a vedou úplnou sestavu účtů, se považují za institucionální jednotku, i když část své rozhodovací samostatnosti převedly na centrální subjekt (holdingovou společnost) zodpovědný za celkové řízení skupiny; samotná holdingová společnost se považuje za institucionální jednotku, odlišnou od těch, které řídí, ledaže by byl aplikovatelný způsob uvedený v písmeni b);

f) kvazispolečnosti vedou úplnou sestavu účtů, ale nemají samostatnou právní subjektivitu. Mají však hospodářské a finanční chování, které je odlišuje od chování jejich vlastníků a je podobné chování společnosti. Proto se předpokládá, že mají rozhodovací samostatnost a považují se za odlišnou institucionální jednotku.

2.14

Holdingové společnosti jsou institucionální jednotky, jejichž hlavní funkcí je kontrolovat a řídit skupinu dceřiných společností.

2.15

Fiktivní rezidentské jednotky se definují jako:

a) ty části nerezidentských jednotek, jejichž ekonomický zájem se soustřeďuje na ekonomické území země (tj. ve většině případů ty, které se účastní hospodářských transakcí po dobu jednoho roku nebo déle nebo se zabývají stavební činností po dobu kratší než jeden rok, jestliže jejich produkce vstupuje do tvorby hrubého fixního kapitálu);

b) nerezidentské jednotky v postavení vlastníků půdy nebo budov na ekonomickém území země, ale pouze pokud jde o transakce týkající se půdy nebo budov.

Fiktivní rezidentské jednotky, i když vedou pouze částečné účty a nemají vždy rozhodovací samostatnost, se považují za institucionální jednotky.

2.16

Závěrem, za institucionální jednotky se považují:

a) jednotky, které mají úplnou sestavu účtů a rozhodovací samostatnost:

1. soukromé a veřejné společnosti

2. družstva nebo osobní společnosti uznávaná za osoby se samostatnou právní subjektivitou;

3. veřejní výrobci, kteří se podle zvláštních zákonů považují za osoby se samostatnou právní subjektivitou;

4. neziskové instituce uznané za osoby se samostatnou právní subjektivitou;

5. vládní orgány;

b) jednotky, které mají úplnou sestavu účtů a u kterých se předpokládá, že mají rozhodovací samostatnost:

kvazispolečnosti (viz odst. 2.13 písm. f));

c) jednotky, které nemusí nezbytně vést úplnou sestavu účtů, ale u kterých se podle konvence předpokládá, že mají rozhodovací samostatnost:

1. domácnosti;

2. fiktivní rezidentské jednotky (viz odstavec 2.15)

2.17

Potřeba agregace znamená, že je nemožné posuzovat jednotlivé institucionální jednotky odděleně; ty se musí spojit do skupin nazvaných institucionální sektory nebo zjednodušeně sektory, z nichž některé rozdělí do subsektorů.



Tabulka 2.1 — Sektory a subsektory

Sektory a subsektory

Veřejný

Národní soukromý

Pod zahraniční kontrolou

Nefinanční podniky

S.11

S.11001

S. 11002

S. 11003

Finanční instituce

S.12

 
 
 

Centrální banka

S.121

 
 
 

Ostatní měnové finanční instituce

S.122

S.12201

S. 12202

S. 12203

Ostatní finanční zprostředkovatelé,

kromě pojišťoven a penzijních fondů

S.123

S.12301

S.12302

S.12303

Pomocné finanční instituce

S.124

S.12401

S. 12402

S. 12403

Pojišťovny a penzijní fondy

S.125

S.12501

S.12502

S.12503

Vládní instituce

S.13

 
 
 

Centrální vládní instituce

S.1311

 
 
 

Národní vládní instituce

S.1312

 
 
 

Místní vládní instituce

S.1313

 
 
 

Fondy sociálního zabezpečení

S.1314

 
 
 

Domácnosti

S.14

 
 
 

Zaměstnavatelé (včetně osob samostatně výdělečně činných)

S.141 + S.142

 
 
 

Zaměstnanci

S.143

 
 
 

Příjemci důchodů z vlastnictví

S.1441

 
 
 

Příjemci dávek důchodového zabezpečení

S.1442

 
 
 

Příjemci jiných transferových důchodů

S.1443

 
 
 

Ostatní domácnosti

S.145

 
 
 

Neziskové instituce sloužící domácnostem

S.15

 
 
 

Zbytek světa

S.2

 
 
 

Evropská unie

S.21

 
 
 

Členské státy EU

S.211

 
 
 

Instituce EU

S.212

 
 
 

Třetí země a mezinárodní organizace

S.22

 
 
 

2.18

Každý sektor a subsektor zahrnuje institucionální jednotky, které mají podobný typ hospodářského chování.

Institucionální jednotky jsou seskupeny do sektorů na základě typu výrobce, podle své základní činnosti a funkce, které se považují za určující pro jejich hospodářské chování.

Sektor se rozděluje do subsektorů podle kritéria, které je vhodné pro daný sektor; to umožňuje přesněji popsat hospodářské chování jednotek.

Účty sektorů a subsektorů zobrazují všechny činnosti (ať hlavní nebo vedlejší) institucionálních jednotek, které jsou v nich zahrnuty.

Každá institucionální jednotka patří pouze do jednoho sektoru nebo subsektoru.

2.19

V případě, že základní funkcí institucionální jednotky je produkce výrobků a služeb, je nezbytné — při rozhodování o jejím zařazení do některého ze sektorů — v prvé řadě rozlišit, ke kterému typu výrobců patří.

V ESA se rozlišují tři typy výrobců:

a) soukromí a veřejní tržní výrobci (viz kap. 3 odst. 3.24 a tab. 3.1);

b) soukromí výrobci výrobků a služeb pro vlastní konečné užití (viz kap. 3 odst. 3.25 a tab. 3.1);

c) ostatní netržní soukromí a veřejní výrobci (viz kap. 3 odst. 3.26 a tab. 3.1);

Institucionální jednotky, které jsou tržními výrobci, se klasifikují v sektoru nefinančních podniků (S.11), finančních institucí (S.12) nebo sektoru domácností (S.14).

Institucionální jednotky, které jsou soukromými výrobci a vyrábějí výrobky a služby pro vlastní konečné užití, se klasifikují do sektoru domácností (S.14) spolu se společnostmi nezapsanými do obchodního rejstříku, které jsou ve vlastnictví domácností (viz odst. 3.30).

Institucionální jednotky, které jsou ostatními netržními výrobci, se klasifikují v sektoru vládních institucí (S.13) nebo sektoru neziskových institucí sloužících domácnostem (S.15).

2.20

Tabulka 2.2 ukazuje typy výrobců, základní činnosti a funkce, které charakterizují každý sektor:



Tabulka 2.2 — Typ výrobce, základní činnosti a funkce klasifikované podle sektorů

Sektor

Typ výrobce

Základní činnost a funkce

Nefinanční podniky (S.11)

(viz odstavec 2.21)

Tržní výrobci

Výroba tržních výrobků a nefinančních služeb

Finanční instituce (S.12)

(viz odstavec 2.32)

Tržní výrobci

Finanční zprostředkování včetně pojištění, pomocné finanční činnosti

Vládní instituce (S.13)

(viz odstavec 2.68)

Ostatní netržní veřejní výrobci

Výroba a dodávky ostatní netržní produkce pro kolektivní a individuální spotřebu a provádění transakcí při znovurozdělení národního důchodu a jmění

Domácnosti (S.14)

— jako spotřebitelé

 

Spotřeba

— jako podnikatelé

(viz odstavec 2.75)

Tržní výrobci nebo soukromí výrobci výrobků a služeb pro vlastní konečné užití

Výroba tržní produkce a produkce pro vlastní konečné užití

Neziskové instituce sloužící domácnostem (S.15)

(viz odstavec 2.87)

Ostatní soukromí netržní výrobci

Výroba a dodávky ostatní netržní produkce pro individuální spotřebu

Zbytek světa (S.2) je seskupení institucionálních jednotek (viz odst. 2.89), které nejsou charakterizovány podobnými cíli a typy chování; jsou zde seskupeny nerezidentské institucionální jednotky, pokud provádějí transakce s rezidentskými institucionálními jednotkami.

2.21

Definice : Sektor nefinančních podniků (S.11) zahrnuje institucionální jednotky, jejichž rozdělovací a finanční transakce jsou odlišné od transakcí jejich vlastníků a které jsou tržními výrobci (viz odstavce 3.31, 3.32 a 3.37), jejichž základní činností je výroba výrobků a nefinančních služeb ( 38 ).

2.22

Sektor nefinančních podniků zahrnuje také nefinanční kvazispolečnosti.

2.23

Pojem „nefinanční podniky“ označuje všechny subjekty, uznané za samostatné právnické osoby, které jsou tržními výrobci a jejichž základní činností je výroba zboží a nefinančních služeb.

Jde o tyto jednotky:

a) soukromé a veřejné společnosti, které jsou tržním výrobcem a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb;

b) družstva a osobní společnosti, uznaná za osoby se samostatnou právní subjektivitou, které jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb;

c) veřejné výrobce, kteří jsou podle zvláštních zákonů uznáni za osoby se samostatnou právní subjektivitou, jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb;

d) neziskové instituce nebo sdružení poskytující služby nefinančním podnikům, které se považují za subjekty se samostatnou právní subjektivitou a které jsou tržními výrobci — převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb ( 39 );

e) holdingové společnosti kontrolující (viz odstavec 2.26) skupinu společností, které jsou tržními výrobci, jestliže převažujícím typem činnosti této skupiny podniků jako celku — měřeno na základě přidané hodnoty — je výroba zboží a nefinančních služeb;

f) soukromé a veřejné kvazispolečnosti, které jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb.

2.24

Pojem „nefinanční kvazispolečnosti“ označuje všechny subjekty bez samostatné právní subjektivity, které jsou tržními výrobci, převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb a splňují podmínky, které je kvalifikují jako kvazispolečnosti (viz odst. 2.13 písm. f)).

Kvazispolečnosti musí vést úplnou sestavu účtů a fungují, jako kdyby byly společností. De facto vztah kvazispolečností k vlastníkovi je stejný jako vztah společnosti k jejím podílníkům.

Nefinanční kvazispolečnosti, které jsou ve vlastnictví domácností, vládních jednotek nebo neziskových institucí, jsou proto seskupeny spolu s nefinančními společnostmi v sektoru nefinančních podniků.

Existence úplné sestavy účtů, včetně rozvahy, není dostatečnou podmínkou pro to, aby byli tržní výrobci považováni za kvazispolečnosti. Proto osobní společnosti a veřejní výrobci, kromě uvedených v odst. 2.23 písm. a), b), c) a f) a podniky s jedním vlastníkem — dokonce i když vedou úplnou sestavu účtů — se obvykle jako institucionální jednotky nevykazují, protože nemají rozhodovací samostatnost, jejich správa je pod kontrolou domácností, neziskových institucí nebo vládních institucí, které je vlastní.

2.25

Sektor nefinančních podniků také zahrnuje všechny fiktivní rezidentské jednotky (viz odstavec 2.15), které jsou podle konvence pojímány, jako by byly kvazispolečností.

2.26

Kontrola nad podniky se definuje jako schopnost stanovit obecnou politiku společnosti výběrem vhodných ředitelů, jestliže je to nutné.

Jednotlivá institucionální jednotka (jiná společnost, domácnost nebo vládní jednotka) zajišťuje kontrolu nad podnikem tím, že vlastní více než polovinu majetkových účastí s hlasovacím právem nebo jiným způsobem kontroluje více než polovinu hlasovacích práv akcionářů.

Kromě toho vládní instituce zajišťují kontrolu nad podnikem v důsledku speciálního legislativního výnosu nebo nařízení, které opravňují vládu určovat politiku podniku nebo jmenovat ředitele.

Aby institucionální jednotka mohla kontrolovat více než polovinu hlasovacích práv akcionářů, nemusí sama vlastnit žádné akcie s hlasovacím právem. Společnost C by mohla být dceřinou společností jiné společnosti B, ve které třetí společnost A vlastní většinu majetkových účastí s hlasovacím právem.

O společnosti C se říká, že je dceřiná vůči společnosti B, když: buď společnost B kontroluje více než polovinu hlasovacích práv akcionářů ve společnosti C nebo společnost B je akcionářem v C s právem jmenovat nebo odvolat většinu ředitelů C.

2.27

Sektor nefinančních podniků je rozdělen do třech subsektorů:

a) veřejné nefinanční podniky (S.11001);

b) národní soukromé nefinanční podniky (S.11002);

c) nefinanční podniky pod zahraniční kontrolou (S.11003).

2.28



Definice:

Subsektor veřejných nefinančních podniků zahrnuje všechny nefinanční podniky a kvazispolečnosti, které jsou podrobeny kontrole (viz odstavec 2.26) ze strany vládních jednotek.

2.29

Veřejné kvazispolečnosti jsou kvazispolečnosti ve vlastnictví vládních institucí.

2.30



Definice:

Subsektor národních soukromých nefinančních podniků zahrnuje všechny nefinanční podniky a kvazispolečnosti, které nejsou kontrolovány vládou nebo nerezidentskými institucionálními jednotkami. Tento subsektor obsahuje všechny neziskové instituce, které se zahrnují do sektoru nefinančních podniků (viz odst. 2.23 písm. d)).

Tento subsektor zahrnuje podniky a kvazispolečnosti podniků z přímých zahraničních investic (viz odst. 4.65), které nejsou klasifikovány v subsektoru podniků pod zahraniční kontrolou (S.11003).

2.31



Definice:

Subsektor nefinančních podniků pod zahraniční kontrolou zahrnuje všechny nefinanční podniky a kvazispolečnosti, které jsou kontrolovány (viz odstavec 2.26) nerezidentskými institucionálními jednotkami.

Tento subsektor zahrnuje:

a) všechny dceřiné společnosti nerezidentských podniků;

b) všechny podniky kontrolované nerezidentskou institucionální jednotkou, která sama není podnikem: například podnik, který je kontrolován zahraniční vládou; zahrnuje podniky kontrolované skupinou nerezidentských jednotek, které působí ve vzájemné shodě;

c) všechny pobočky nebo jiné společnosti nezapsané do obchodního rejstříku nerezidentských podniků nebo výrobci nezapsaní do obchodního rejstříku, kteří jsou fiktivními rezidentskými jednotkami, a kteří se považují za nefinanční kvazispolečnosti (viz odstavec 2.25).

2.32

Definice

:

Sektor finančních institucí (S.12) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazispolečnosti, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním (finanční zprostředkovatelé) nebo pomocnými finančními činnostmi (pomocné finanční instituce) ( 40 ).

Finanční zprostředkování je činnost, při které institucionální jednotka pořizuje finanční aktiva a zároveň přijímá závazky (viz odstavec 2.34) na svůj vlastní účet (viz odstavec 2. 33) tím, že se na trhu zapojuje do finančních transakcí (viz odstavce 2.37 a 2.38). Aktiva a závazky finančních zprostředkovatelů mají odlišné charakteristiky včetně toho, že se prostředky v procesu finančního zprostředkování transformují nebo přeskupují podle doby splatnosti, rozsahu, rizika apod.

Pomocné finanční činnosti jsou činnosti těsně spojené s finančním zprostředkováním, které však samy finančním zprostředkováním nejsou (viz odstavec 2.39).

2.33

V procesu finančního zprostředkování se převádějí prostředky mezi třetími stranami s přebytkem prostředků na jedné straně a nedostatkem prostředků na straně druhé. Finanční prostředník mezi těmito institucionálními jednotkami neprovádí jednoduchou činnost agenta, nýbrž se sám vystavuje riziku tím, že pořizuje finanční aktiva a přijímá závazky na svůj vlastní účet.

2.34

Do procesu finančního zprostředkování je možné zahrnovat všechny kategorie závazků, kromě kategorie ostatních závazků (AF.7).

Finanční aktiva zapojená do procesu finančního zprostředkování se mohou klasifikovat v kterékoliv kategorii, kromě kategorie pojistných technických rezerv (AF.6), ale včetně kategorie ostatních pohledávek (factoringu). Mimo to finanční zprostředkovatelé mohou investovat své prostředky do nefinančních aktiv, včetně nemovitostí. Aby se však společnost považovala za finančního zprostředkovatele, měla by kromě toho vstupovat na trhu do závazků a kapitál transformovat. Proto společnosti, které se zabývají operacemi s nemovitostmi ( ►M11  NACE Rev. 2 ◄ ►M11  oddíl 68 ◄ ), se vylučují.

2.35

Prvořadá funkce pojišťoven a penzijních fondů spočívá ve sdílení rizik. Hlavními závazky těchto institucionálních jednotek jsou pojistné technické rezervy (AF.6). Protějškem těchto rezerv jsou investice pojišťoven a penzijních fondů, které proto působí jako finanční zprostředkovatelé.

2.36

Fondy, které se zabývají kolektivním investováním vstupují do závazků především vydáváním akcií (AF.52). Tento kapitál pak přeměňují pořizováním finančních aktiv nebo nemovitostí. Proto se investiční fondy klasifikují jako finanční zprostředkovatelé. Jako u jiných společností, jakákoliv změna v hodnotě jejich aktiv a závazků, jiných než vlastní akcie, se odráží v jejich vlastních fondech (viz odstavec 7.05). Protože se částka těchto vlastních fondů obvykle rovná hodnotě akcií investičních fondů, jakákoliv změna v hodnotě jejich aktiv a závazků se odrazí v tržní hodnotě těchto akcií.

Za finanční zprostředkovatele jsou také považovány ty fondy, které investují pouze do nemovitostí.

2.37

Finanční zprostředkování je všeobecně omezeno na finanční transakce na trhu. Jinými slovy, pořizování aktiv a vstup do závazků by mělo být ve vztahu k široké veřejnosti nebo v jejím rámci se specifickými a poměrně velkými podskupinami. V případě, že se činnost omezuje na malé skupiny osob nebo na rodiny, se obecně žádné finanční zprostředkování neuskutečňuje. Finanční zprostředkování nezahrnuje zejména institucionální jednotky, které poskytují pokladní služby skupině společností.Tyto institucionální jednotky se zařazují do sektoru podle převážné funkce dané skupiny společností v rámci ekonomického území. Avšak v případě, že institucionální jednotka poskytující pokladní služby je podrobena finančnímu dozoru, zařazuje se podle konvence do sektoru finančních institucí.

2.38

Ze všeobecného omezení finančního zprostředkování na tržní finanční transakce mohou být výjimky. Příkladem jsou obecní úvěrové banky a spořitelny, které silně spoléhají na příslušnou obec nebo na společnost pro finanční pronájem, a které při pořizování nebo při investování fondů závisí na mateřské skupině společností. Avšak jejich úvěrová činnost nebo přijímání úspor by měly být nezávislé na obci nebo na mateřské skupině, pokud jde o jejich zatřídění jako finančních zprostředkovatelů.

2.39

Pomocné finanční činnosti zahrnují pomocné činnosti při realizaci transakcí s finančními aktivy a závazky nebo při přeměně a přeskupení kapitálu. Finanční pomocné instituce samy nenesou rizika pořizováním finančních aktiv nebo vstupem do závazků. Pouze usnadňují finanční zprostředkování.

2.40

Sektor finančních institucí (S.12) zahrnuje tyto institucionální jednotky:

a) soukromé nebo veřejné společnosti, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi;

b) družstva a osobní společnosti uznaná za osoby se samostatnou právní subjektivitou, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi;

c) veřejné výrobce, kteří se podle zvláštních zákonů považují za osoby se samostatnou právní subjektivitou a kteří se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi;

d) neziskové instituce uznané za osoby se samostatnou právní subjektivitou, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi nebo které poskytují služby finančním institucím;

e) holdingové společnosti (viz odst. 2.14) v případě, že skupina dceřiných společností v rámci ekonomického území se jako celek převážně zabývá finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi;

f) investiční fondy neustavené jako společnost, jejichž investiční portfolio vlastní skupina účastníků a jejichž správu provádějí zpravidla jiné finanční společnosti. Podle konvence jsou tyto investiční fondy institucionálními jednotkami, oddělenými od řídící finanční společnosti;

g) finanční kvazispolečnosti:

1. společnosti nezapsané do obchodního rejstříku zabývající se převážně finančním zprostředkováním, podrobené regulaci a dozoru (ve většině případů klasifikované v subsektoru ostatních měnových finančních institucí nebo v subsektoru pojišťoven a penzijních fondů), považované za jednotky samostatné při rozhodování, se samostatnou správou nezávislou na vlastnících těchto jednotek. Jejich hospodářské a finanční chování je podobné jako chování finančních společností. Proto se považují za samostatné institucionální jednotky. Příkladem jsou pobočky nerezidentských finančních společností;

2. ostatní společnosti nezapsané do obchodního rejstříku zabývající se převážně finančním zprostředkováním, které nejsou podrobeny regulaci a dozoru, se považují za kvazispolečnosti pouze v případě, že splňují podmínky, jež je vymezují jako kvazispolečnosti (viz odst. 2.13 písm. f));

3. společnosti nezapsané do obchodního rejstříku zabývající se převážně pomocnými finančními činnostmi se považují za kvazispolečnosti pouze v případě, že splňují podmínky, které je vymezují jako kvazispolečnosti (viz odst. 2.13 písm. f)).

2.41

Sektor finančních institucí se dále rozděluje do pěti subsektorů:

a) centrální banka (S.121);

b) ostatní měnové finanční instituce (S.122);

c) ostatní finanční zprostředkovatelé, kromě pojišťoven a penzijních fondů (S.123);

d) pomocné finanční instituce (S.124);

e) pojišťovny a penzijní fondy (S.125).

Subsektor ostatních měnových finančních institucí se považuje za ekvivalent subsektoru vkladových společností, jak je definován v SNA 1993 (viz odstavce 4.88 až 4.94). Zatímco definice subsektoru ostatních měnových finančních institucí (viz odstavec 2.48) zahrnuje ty finanční zprostředkovatele, jejichž prostřednictvím se přenášejí účinky měnové politiky centrální banky na ostatní subjekty národního hospodářství, je subsektor ostatních vkladových společností v SNA 1993 definován ve vztahu k pojetí širokých peněz. Spojení subsektorů S.121 a S.122 se shoduje s pojetím měnových finančních institucí, které pro statistické účely definoval EMI (viz odstavec 2.49).

2.42

Každý subsektor, kromě subsektoru S.121, se může dále rozdělit na:

a) veřejné finanční instituce;

b) národní soukromé finanční instituce;

c) finanční instituce pod zahraniční kontrolou.

Kritéria pro toto rozdělení jsou stejná jako pro rozdělení nefinančních podniků (viz odstavce 2.26 až 2.31)

2.43

Holdingové společnosti, které pouze kontrolují a řídí skupinu dceřiných společností převážně se zabývajících finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi, se zařazují do subsektoru ostatních finančních zprostředkovatelů, kromě pojišťoven a penzijních fondů (S.123) ( 41 ).

2.44

Neziskové instituce, které jsou uznány za samostatné právnické osoby a poskytují služby finančním institucím, ale samy se nezabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi, se zařazují do subsektoru pomocných finančních institucí (S.124).

2.45



Definice:

Subsektor centrální banky (S.121) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazispolečnosti, jejichž základní funkcí je emise oběživa, udržování vnitřní a mezinárodní hodnoty měny a správa mezinárodních rezerv země (v jejich úplném nebo částečném rozsahu).

2.46

V subsektoru S.121 se klasifikují tito finanční zprostředkovatelé:

a) národní centrální banka — i v případě, že je součástí Evropské soustavy centrálních bank;

b) centrální orgány, ve své podstatě veřejné, (tj. orgány spravující devizové rezervy nebo emitující oběživo), které vedou úplnou soustavu účtů a ve vztahu k centrální vládě jsou při rozhodování samostatné. Většina těchto činností se provádí buď v rámci centrálních vládních institucí, nebo v rámci centrální banky. V těchto případech neexistují žádné samostatné institucionální jednotky.

2.47

Subsektor S.121 zahrnuje pouze centrální banku. Nezahrnuje orgány a organizace, které řídí nebo provádějí dozor nad finančními institucemi nebo finančními trhy. Ty se zahrnují do subsektoru S.124 (viz odstavec 2.58) ( 42 ).

2.48



Definice:

Subsektor ostatních měnových finančních institucí (D.122) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazispolečnosti (kromě těch, které jsou zahrnuty do subsektoru centrální banky), které se zabývají převážně finančním zprostředkováním a jejichž předmětem podnikání je přijímat vklady nebo vkladům velmi podobné prostředky od jiných institucionálních jednotek, (jiných než měnových finančních institucí) a poskytovat půjčky nebo investovat do cenných papírů na svůj vlastní účet.

2.49

Měnové finanční instituce (MFI) zahrnují subsektor centrální banky (S.121) a subsektor ostatních měnových finančních institucí (D.122) a shodují se s definicí měnových finančních institucí, kterou pro statistické účely formuloval EMI (viz odstavec 2.41).

2.50

MFI není možné jednoduše popsat jako „banky“, protože mohou zahrnovat některé finanční instituce, které se nemusí bankami nazývat a některé z nich nemusí mít pro tento název v některých zemích povolení, zatímco některé jiné finanční instituce charakterizují samy sebe jako banky a ve skutečnosti nemusí být MFI. Obecně se do subsektoru S.122 zahrnují tito finanční zprostředkovatelé:

a) komerční banky, „univerzální“ banky, banky pro „všechny účely“;

b) spořitelny (včetně svěřeneckých spořitelen, spořitelní bankovní a úvěrová sdružení;

c) žirové instituce poštovních úřadů, poštovní banky, žirobanky;

d) venkovské úvěrové banky, zemědělské úvěrové banky;

e) družstevní úvěrové banky, úvěrové unie;

f) specializované banky (např. obchodní banky, emisní firmy, soukromé banky).

2.51

Do subsektoru S.122 je možné zahrnout také ty finanční zprostředkovatele, jejichž činnost spočívá v přijímání návratného kapitálu od veřejnosti buď ve formě vkladů, nebo v takové formě, jakou je nepřetržitá emise obligací a jiných srovnatelných cenných papírů (jinak by se měly zahrnout do subsektoru S.123):

a) instituce, které se zabývají poskytováním hypoték (včetně stavebních společností, hypotečních bank, úvěrově hypotečních institucí);

b) investiční fondy (včetně investičních společností, investičních fondů a jiných programů kolektivního investování, např. Subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů — SKIPCP);

c) obecní úvěrové instituce.

2.52

Subsektor S.122 nezahrnuje:

a) holdingové společnosti, které pouze kontrolují a řídí skupinu obsahující převážně ostatní měnové finanční instituce, ale které samy nejsou jinou měnovou finanční institucí. Ty se zahrnují do subsektoru S.123 (viz odstavec 2.43);

b) neziskové instituce považované za osoby se samostatnou právní subjektivitou poskytující služby ostatním měnovým finančním institucím, které se však nezabývají finančním zprostředkováním. Ty se zahrnují do subsektoru S.124 (viz odstavec 2.44).

2.53



Definice:

Subsektor ostatních finančních zprostředkovatelů kromě pojišťoven a penzijních fondů (S.123) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazispolečnosti, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním, a to tím, že přijímají závazky v jiné formě, než je oběživo, vklady nebo vkladům velmi podobné prostředky od institucionálních jednotek jiných než měnových finančních institucí nebo pojistně technické rezervy.

2.54

Subsektor S.123 zahrnuje různé typy finančních zprostředkovatelů, zejména takové, kteří se zabývají převážně dlouhodobým financováním. Ve většině případů tak dlouhodobá splatnost tvoří základ pro odlišení od subsektoru ostatních měnových finančních institucí. Hranice s pojišťovnami a penzijními fondy může být určena neexistencí závazků ve formě pojistně technických rezerv.

2.55

Do subsektoru S.123 se zahrnují zejména tyto instituce a kvazispolečnosti (jestliže nejsou měnovými finančními institucemi (MFI):

a) instituce, které se zabývají finančním leasingem;

b) instituce, které se zabývají splátkovým prodejem a opatřováním financí pro osobní nebo komerční účely;

c) instituce, které se zabývají faktoringem;

d) obchodníci s cennými papíry nebo deriváty (na vlastní účet);

e) specializované finanční instituce, takové jako rizikové a rozvojové kapitálové společnosti, společnosti pro financování vývozu/dovozu;

f) finanční společnosti vytvořené pro držbu aktiv přeměněných na cenné papíry;

g) finanční zprostředkovatelé, kteří přijímají vklady nebo vkladům velmi podobné prostředky pouze od měnových finančních institucí;

h) holdingové společnosti, které pouze kontrolují a řídí skupinu dceřiných společností převážně se zabývajících finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi, ale které samy nejsou finanční institucí (viz odstavec 2.43).

2.56

Subsektor S.123 nezahrnuje neziskové instituce, které jsou uznané za osobu se samostatnou právní subjektivitou a poskytují služby ostatním finančním zprostředkovatelům, kromě pojišťoven a penzijních fondů, ale samy se finančním zprostředkováním nezabývají. Ty se zahrnují do subsektoru S.124 (viz odstavec 2.44).

2.57



Definice:

Subsektor finančních pomocných institucí (S.124) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazispolečnosti, které se převážně zabývají pomocnými finančními činnostmi, to znamená činnostmi, které jsou těsně spojené s finančním zprostředkováním, ale které samy finanční zprostředkování neprovádějí (viz odstavec 2.39).

2.58

Do subsektoru S.124 se zahrnují zejména tyto finanční instituce a kvazispolečnosti:

a) pojišťovací makléři, odhadci škod, pojišťovací a penzijní poradci atd.;

b) makléři s půjčkami, cennými papíry, investiční poradci atd.;

c) instituce, které zařizují emise cenných papírů;

d) instituce, jejichž základní funkcí je poskytování záruky pomocí převodu rubopisem, směnkami a podobnými nástroji;

e) instituce, které organizují derivátové a zajišťovací nástroje, jako swapy, opce a futures (aniž je vydávají);

f) instituce, které zajišťují infrastrukturu finančního trhu;

g) instituce centrálního dozoru nad finančními zprostředkovateli a finančními trhy, jestliže jsou samostatnými institucionálními jednotkami;

h) správci penzijních fondů, investičních fondů atd.;

i) instituce zajišťující směnu cenných papírů a pojištění;

j) neziskové instituce, které jsou uznány za právnické osoby a poskytují služby finančním institucím, které se však samy finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi nezabývají (viz odstavec 2.44).

2.59

Subsektor S.124 nezahrnuje holdingové společnosti, které pouze kontrolují a řídí dceřiné společnosti převážně se zabývající pomocnými finančními činnostmi, ale které samy nejsou pomocnými finančními institucemi. Ty se zahrnují do subsektoru S.123 (viz odstavec 2.43).

2.60



Definice:

Subsektor pojišťoven a penzijních fondů (S.125) zahrnuje všechny finanční společnosti a kvazispolečnosti, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním v důsledku sdílení rizik (viz odstavec 2.35).

2.61

Spravované pojistné smlouvy se mohou vztahovat k jednotlivcům nebo ke skupinám, bez ohledu na to, zda účast vyplývá nebo nevyplývá z všeobecné povinnosti stanovené vládou. Kromě toho významnou součástí spravovaných smluv jsou někdy smlouvy sociálního pojištění (viz odstavce 4.83 až 4.91).

2.62

Subsektor S.125 zahrnuje jak pojišťovny, tak společnosti zajišťovací.

2.63

Subsektor S.125 nezahrnuje:

a) institucionální jednotky, které splňují obě kritéria uvedená v odstavci 2.74. Ty se zahrnují do subsektoru S.1314;

b) holdingové společnosti, které pouze kontrolují a řídí skupinu skládající se převážně z pojišťoven a penzijních fondů, ale které samy nejsou pojišťovací společností a penzijním fondem. Ty se zahrnují do subsektoru S.123 (viz odstavec 2.43);

c) neziskové instituce, které mají přiznánu samostatnou právní subjektivitu a které poskytují služby pojišťovnám a penzijním fondům, ale samy se nezabývají finančním zprostředkováním. Ty se zahrnují do subsektoru S.124 (viz odstavec 2.44).

2.64

Subsektor pojišťoven a penzijních fondů se může rozdělit na:

a) pojišťovny;

b) (autonomní) penzijní fondy.

Autonomní penzijní fondy jsou penzijní fondy, které mají samostatnou rozhodovací samostatnost a vedou úplnou soustavu účtů. Proto jsou institucionální jednotkou. Neautonomní penzijní fondy nejsou institucionální jednotkou a zůstávají součástí té institucionální jednotky, která je založila.

2.65

Rizika týkající se jednotlivců nebo skupin se mohou zahrnovat do činností pojišťoven pro životní nebo pro neživotní pojištění. Některé pojišťovny mohou omezit své činnosti pouze na hromadné pojistné smlouvy. Tyto společnosti jsou oprávněny pojišťovat každou skupinu.

2.66

Penzijní fondy se mohou charakterizovat jako instituce, které pojišťují skupinová rizika vztahující se k sociálním rizikům a potřebám (viz odst. 4.84) pojišťovaných osob. Obvyklá skupina účastníků v takových pojistkách zahrnuje zaměstnance jednotlivého podniku nebo skupiny podniků, zaměstnance oboru nebo odvětví a osoby mající stejnou profesi. Dávky zahrnuté do pojistné smlouvy představují dávky vyplácené po úmrtí pojištěné osoby vdově (vdovci) a dětem (zejména úmrtí při výkonu povolání), dávky vyplácené po odchodu do důchodu a dávky vyplácené v případě, že se pojištěná osoba stane zdravotně postiženou osobou.

2.67

V některých zemích je možné všechny tyto typy rizik pojišťovat jak u pojišťoven pro životní pojištění, tak u penzijních fondů. V jiných zemích je možné některé z těchto rizik pojistit u společností pro životní pojištění. Na rozdíl od pojišťoven pro životní pojištění se penzijní fondy vztahují výlučně (podle zákona) na specifické skupiny zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných.

2.68



Definice:

Sektor vládních institucí (S.13) zahrnuje všechny institucionální jednotky, které jsou ostatními netržními výrobci (viz odstavec 3.26), jejichž produkce je určena pro individuální a kolektivní spotřebu a je financována zejména povinnými platbami od jednotek, které patří do ostatních sektorů, nebo institucionální jednotky, které se převážně zabývají znovurozdělením národního důchodu a bohatství.

2.69

V sektoru S.13 jsou obsaženy tyto institucionální jednotky:

a) vládní instituce (mimo veřejné výrobce organizované jako veřejné společnosti nebo s přiznanou samostatnou právní subjektivitou podle zvláštních zákonů nebo kvazispolečnosti, v případě, že jsou zařazeny do nefinančního nebo finančního sektoru), které spravují a financují skupinu činností, převážně poskytujících netržní výrobky a služby, určené ve prospěch společnosti ( 43 );

b) neziskové instituce s přiznanou samostatnou právní subjektivitou, které jsou jiným tržním výrobcem a jsou kontrolovány a financovány hlavně vládními institucemi;

c) autonomní penzijní fondy, jestliže splňují oba požadavky uvedené v odstavci 2.74.

2.70

Sektor vládních institucí se rozděluje do čtyř subsektorů:

a) centrální vládní instituce (S.1311);

b) národní vládní instituce (S.1312);

c) místní vládní instituce (S.1313);

d) fondy sociálního zabezpečení (S.1314).

2.71



Definice:

Subsektor centrálních vládních institucí zahrnuje všechny správní resorty státu, ministerstva a jiné centrální orgány, jejichž pravomoc se obvykle vztahuje na celé ekonomické území, kromě správy fondů sociálního zabezpečení.

Do subsektoru S.1311 jsou zahrnuty ty neziskové instituce, které jsou kontrolovány a financovány hlavně centrálními vládními institucemi a jejichž pravomoc se vztahuje na celé ekonomické území.

2.72



Definice:

Subsektor národních vládních institucí zahrnuje národní vládní instituce, což jsou oddělené institucionální jednotky vykonávající některé z funkcí vlády na nižší úrovni než centrální vládní instituce a na úrovni vyšší, než je úroveň institucionálních jednotek existujících na místní úrovni, kromě správy fondů sociálního zabezpečení.

Do subsektoru S.1312 jsou zahrnuty ty neziskové instituce, které jsou kontrolovány a financovány zejména národními vládními institucemi a jejichž pravomoc se omezuje na ekonomické území ve správě národních vlád.

2.73



Definice:

Definice: Subsektor místních vládních institucí zahrnuje takové typy veřejné správy, jejichž pravomoc se vztahuje pouze na místně určenou část ekonomického území, kromě místních orgánů fondů sociálního zabezpečení.

Do subsektoru S.1313 jsou zahrnuty ty neziskové instituce, které jsou kontrolovány a financovány hlavně místními vládními institucemi a jejichž pravomoc se vztahuje na ekonomické území ve správě místní vlády.

2.74



Definice:

Subsektor fondů sociálního zabezpečení zahrnuje všechny centrální, národní a místní institucionální jednotky, jejichž hlavní činnost spočívá v poskytování sociálních dávek, a která splňují tato dvě kritéria:

a)  určité skupiny obyvatelstva jsou povinné podle zákona nebo podle nařízení účastnit se v programech nebo platit příspěvky;

b)  vládní instituce jsou odpovědné za řízení institucí, pokud se týká stanovení nebo schválení příspěvků a dávek, nezávisle na své úloze jako orgánu dozoru nebo zaměstnavatele (viz odstavec 4.89).

Mezi částkou placených příspěvků jednotlivcem a rizikem, kterému je tento jednotlivec vystaven, neexistuje obvykle žádná přímá vazba.

2.75



Definice:

Sektor domácností (S.14) zahrnuje jednotlivce nebo skupiny jednotlivců jako konečné spotřebitele a také jako podnikatele produkující tržní výrobky, nefinanční a finanční služby (tržní výrobce) za předpokladu, že odpovídající činnosti nejsou oddělené od těchto subjektů, že se nepovažují za kvazispolečnosti. Také se zahrnují jednotlivci nebo skupiny jednotlivců jako výrobci zboží a nefinančních služeb výlučně pro vlastní konečné užití (viz odstavce 3.20, 3.25 a 3.30).

Domácnosti jako spotřebitele je možné definovat jako malé skupiny osob, které sdílejí stejné podmínky života v ubytování, společně se podílejí na některém nebo na všech jejich důchodech a na jmění a spotřebovávají určité typy výrobků a služeb, zejména bydlení a potraviny, kolektivně. Je možné připojit kritérium existence rodiny nebo citových vztahů.

Základní zdroje těchto jednotek se odvozují z náhrad zaměstnanců, důchodů z vlastnictví, transferů od jiných sektorů nebo příjmů z prodejů tržních produktů, či z imputovaných příjmů z výroby produktů pro vlastní konečnou spotřebu.

2.76

Sektor domácností zahrnuje:

a) jednotlivce nebo skupiny jednotlivců, jejichž hlavní funkcí je spotřeba;

b) osoby trvale žijící v institucích, a které mají malou nebo žádnou samostatnost v jednání nebo rozhodování v hospodářských záležitostech (tj. členové náboženských řádů žijící v klášterech, dlouhodobě nemocní v nemocnicích, dlouhodobě odsouzení, staré osoby trvale žijící v domovech důchodců). U takových lidí se předpokládá, že vytvářejí dohromady jednu institucionální jednotku, tj. jednu domácnost;

c) jednotlivce nebo skupiny jednotlivců, jejichž hlavní funkcí je spotřeba a kteří produkují výrobky a nefinanční služby výhradně pro vlastní konečné užití; v rámci soustavy se zahrnují pouze dvě kategorie služeb produkovaných pro vlastní konečné užití, a to služby vlastníků bydlících ve vlastních obydlích a služby v domácnostech vyráběné placenými zaměstnanci;

d) jednotlivé vlastníky a osobní společnosti, kteří nemají přiznánu samostatnou právní subjektivitu — kromě kvazispolečností — a kteří jsou tržními výrobci;

e) neziskové instituce sloužící domácnostem, které nemají přiznánu samostatnou právní subjektivitu nebo takové, které ji přiznánu mají, ale které mají pouze malý význam (viz odstavec 2.88).

2.77

Sektor domácností se rozděluje do šesti subsektorů:

a) zaměstnavatelé (včetně těch, kteří pracují na vlastní účet) (S.141 + S.142);

b) zaměstnanci (S.143);

c) příjemci důchodů z vlastnictví (S.1441);

d) příjemci dávek důchodového zabezpečení (S.1442);

e) příjemci ostatních transferových důchodů (S.1443);

f) ostatní (S.145).

2.78

Domácnosti se rozdělují do subsektorů podle nejvyšší kategorie důchodu (důchod zaměstnavatelů, náhrady zaměstnancům atd.) domácnosti jako celku. V případě, že stejná domácnost získává více než jeden důchod určité kategorie, musí být klasifikace založena na celkovém důchodu domácnosti v každé kategorii.

2.79



Definice:

Subsektor zaměstnavatelů (včetně osob samostatně výdělečně činných) zahrnuje skupinu domácností, pro které je (smíšený) důchod (B.3) plynoucí majitelům společností nezapsaných do obchodního rejstříku domácností z jejich činnosti jako výrobců tržních výrobků a služeb, ať mají nebo nemají placené zaměstnance, největším zdrojem celkových důchodů domácnosti, a to i v případě, že netvoří více než polovinu důchodů této domácnosti.

2.80



Definice:

Subsektor zaměstnanců zahrnuje skupinu domácností, pro které je důchod získávaný ve formě náhrad zaměstnancům (D.1) největším zdrojem důchodu domácnosti jako celku.

2.81



Definice:

Subsektor příjemců důchodu z vlastnictví zahrnuje tu skupinu domácností, pro kterou je důchod z vlastnictví (D.4) největším zdrojem důchodu domácnosti jako celku.

2.82



Definice:

Subsektor příjemců dávek důchodového zabezpečení zahrnuje tu skupinu domácností, pro které je důchod z dávek důchodového zabezpečení největším zdrojem důchodu domácnosti jako celku.

Domácnosti příjemců dávek důchodového zabezpečení jsou domácnosti, jejichž nejvyšší důchod spočívá ve starobní penzi nebo jiné penzi, včetně penzí od dřívějších zaměstnavatelů.

2.83



Definice:

Subsektor příjemců ostatních transferových důchodů se skládá ze skupiny domácností, pro kterou je důchod získávaný z ostatních transferů největším zdrojem důchodu pro domácnost jako celek.

Ostatní běžné transfery jsou všechny běžné transfery, jiné než důchody z vlastnictví, dávky z důchodového zabezpečení a důchody osob žijících trvale v institucích.

2.84



Definice:

Subsektor ostatních domácností zahrnuje osoby trvale žijící v institucích.

Osoby trvale žijící v institucích se klasifikují odděleně, protože kritérium největšího zdroje důchodů neumožňuje zatřídit tyto osoby do některého z předcházejících subsektorů.

2.85

Jestliže hlavní zdroj domácnosti jako celku není pro rozdělení domácností do subsektorů k dispozici, je možné pro klasifikační účely použít druhou nejlepší charakteristiku — důchod osoby, na kterou je možné se obrátit. Tato osoba, na kterou je možné se obrátit v domácnosti, je obvykle osoba s nejvyšším příjmem. Jestliže tato informace není dostupná, je možné pro zařazení domácnosti do subsektorů použít důchod té osoby, která prohlásí, že on nebo ona je takovou osobou.

2.86

Pro různé druhy analýzy nebo jako základna pro tvorbu politiky však mohou být vhodná a potřebná i jiná kritéria, např. rozdělení domácností jako podnikatelů podle činností na: zemědělské domácnosti, nezemědělské domácnosti (v průmyslu; ve službách).

2.87

Definice : Sektor neziskových institucí sloužících domácnostem (NISD) (S.15) zahrnuje neziskové instituce, které jsou oddělenými právnickými osobami, poskytují služby domácnostem a jsou ostatními soukromými netržními výrobci (viz odst. 3.32). Jejich základní zdroje, mimo zdroje odvozené z příležitostných prodejů, vyplývají z dobrovolných (peněžních nebo naturálních) příspěvků domácností jako spotřebitelů, z plateb poskytovaných vládními institucemi ( 44 )a z důchodů z vlastnictví.

2.88

V případě, že tyto instituce nejsou příliš důležité, nezahrnují se do tohoto sektoru a jejich transakce jsou sloučeny s transakcemi domácností (S.14).

Sektor NISD zahrnuje tyto hlavní druhy NI poskytujících domácnostem netržní výrobky a služby:

a) odborové svazy, profesní a vzdělávací společnosti, sdružení spotřebitelů, politické strany, církve nebo náboženské společnosti (včetně těch, které jsou vládou financovány, ale nejsou vládou kontrolovány) a sociální, kulturní, rekreační a sportovní kluby;

b) dobročinné, podpůrné a výpomocné organizace, které jsou financovány na základě dobrovolných transferů (peněžních nebo naturálních) od jiných institucionálních jednotek.

Sektor S.15 zahrnuje dobročinné, podpůrné a výpomocné organizace, které slouží nerezidentským jednotkám, ale nezahrnuje subjekty, ve kterých členství dává právo na předem stanovený soubor výrobků a služeb.

2.89

Definice : Zbytek světa (S.2) představuje seskupení jednotek bez ohledu na charakteristiku jejich funkcí a zdrojů; tvoří je nerezidentské jednotky ( 45 ), pokud jsou zapojeny do transakcí s rezidentskými institucionálními jednotkami nebo mají jiné hospodářské vztahy k rezidentským jednotkám. Jejich účty poskytují souhrnný pohled na hospodářské vztahy mezi národním hospodářstvím a zbytkem světa.

2.90

Zbytek světa nevytváří sektor, za který se musí sestavovat úplná soustava účtů, ačkoli je často výhodné popisovat zbytek světa, jako by to byl sektor. Sektory se vytvářejí desagregací národního hospodářství tak, aby se získaly stejnorodější skupiny rezidentských institucionálních jednotek, které jsou si podobné hospodářským chováním, účelem a funkcemi. Toto není případ sektoru zbytku světa: zobrazují se transakce a jiné toky, které uskutečňují nefinanční a finanční společnosti, neziskové instituce, domácnosti a vládní instituce s nerezidentskými institucionálními jednotkami a jiné hospodářské vztahy mezi rezidenty a nerezidenty, např. pohledávky rezidentů vůči nerezidentům.

2.91

Je třeba poznamenat, že pravidlo, podle kterého účty zbytku světa zahrnují pouze transakce, které se uskutečňují mezi rezidentskými a nerezidentskými jednotkami, má tyto výjimky:

a) dopravní služby (až po hranici vyvážející země), které se týkají dováženého zboží a jsou poskytovány rezidentskými jednotkami, se uvádějí v účtech zbytku světa v rámci dovozů FOB, ačkoliv je produkují rezidentské jednotky (viz odst. 3.144);

b) transakce se zahraničními aktivy mezi rezidenty, kteří patří do různých sektorů, se uvádějí v podrobných finančních účtech zbytku světa; ačkoli ve vztahu k zahraničí neovlivňují finanční pozici země, ovlivňují finanční vztahy jednotlivých sektorů se zbytkem světa.

c) transakce se závazky země mezi nerezidenty, kteří patří do geograficky rozdílných oblastí, se uvádějí v geografické struktuře účtů zbytku světa. Ačkoliv tyto transakce neovlivňují celkové závazky země ke zbytku světa, působí na její závazky vůči rozdílným částem světa.

2.92

Sektor zbytku světa (S.2) se dělí na :

a) Evropskou unii (S.21);

1. členské státy EU (S.211);

2. instituce Evropské unie (S.212);

b) Třetí země a mezinárodní organizace (S.22).

2.93

V dále uvedeném přehledu a odstavcích 2.94. až 2.101 se shrnují zásady pro zařazování jednotek výrobců do sektorů při použití standardní terminologie pro popis hlavních typů institucí.

2.94

Soukromé a veřejné společnosti, které jsou tržními výrobci, se klasifikují takto:

a) do sektoru S.11 — nefinanční podniky, jestliže se převážně zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb (viz odst. 2.23 písm. a));

b) do sektoru S.12 — finanční instituce, jestliže se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi (viz odst. 2.40 písm. a) a odst. 2.40 písm. f)).

2.95

Družstva a osobní společnosti, která jsou subjekty se samostatnou právní subjektivitou a tržními výrobci, se klasifikují takto:

a) do sektoru S.11 — nefinanční podniky, jestliže se převážně zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb (viz odst. 2.23 písm. b));

b) do sektoru S.12 — finanční instituce, jestliže se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi (viz odst. 2.40 písm. b)).



Tabulka 2.3. — Sektorová klasifikace jednotek výrobců podle hlavních standardních právních forem vlastnictví

Typ výrobceStandardní právní forma

Tržní výrobci převážně se zabývající výrobou zboží a služeb

Tržní výrobci převážně se zabývající finančním zprostředkováním

Ostatní netržní výrobci

Veřejní výrobci

(viz odstavec 3.28)

Soukromí výrobci

(viz odstavec 3.29)

Standardní právní forma

S.11 nefinanční podniky

(viz odst. 2.23 písm. a))

S.12 finanční instituce

(viz odst. 2.40 písm. a) a f))

 
 

Družstva a osobní společnosti s přiznanou samostatnou právní subjektivitou

S.11 nefinanční podniky

(viz odst. 2.23 písm. b)

S.12 finanční instituce

(viz odst. 2.40 písm. b)

 
 

Veřejní výrobci, kteří mají přiznánu samostatnou právní subjektivitu podle zvláštních zákonů

S.11 nefinanční podniky

(viz odst. 2.23 písm. c)

S.12 finanční instituce

(viz odst. 2.40 písm. c)

 
 

Veřejní výrobci, kteří nemají přiznánu samostatnou právní subjektivitu

ti, kteří se charakterizují jako kvazispolečnosti

S.11 nefinanční podniky

(viz odst. 2.23 písm. f)

S.12 finanční instituce

(viz odst. 2.40 písm. g

 
 

ostatní

 
 

S.13 vládní instituce

(viz odst. 2.69 písm. a)

 

Neziskové instituce, které mají přiznánu samostatnou právní subjektivitu

S.11 nefinanční podniky

(viz odst. 2.23 písm. d)

S.12 finanční instituce

(viz odst. 2.40 písm. d)

S.13 vládní instituce

(viz odst. 2.69 písm. b)

S.15 neziskové instituce sloužící domácnostem (1)

(viz odstavec 2.87)

Osobní společnosti, která nemají přiznánu samostatnou právní subjektivitu

Podniky s jedním vlastníkem

ty, které se charakterizují jako kvazispolečnosti

S.11 nefinanční podniky

(viz odst. 2.23 písm. f)

S.12 finanční instituce

(viz odst. 2.40 písm. g)

 
 

ostatní

S.14 domácnosti

(viz odstavec 2.75)

S.14 domácnosti

(viz odstavec 2.75)

 
 

Holdingové společnosti kontrolující skupinu společností, které vyrábějí

výrobky a nefinanční služby

S.11 nefinanční podniky

(viz odst. 2.23 písm. e)

 
 
 

finanční služby

 

S.12 finanční instituce

(viz odst. 2.40 písm. e)

 
 

(1)   Kromě neziskových institucí menšího významu (viz odstavec 2.88).

2.96

Veřejní výrobci, kteří mají přiznánu samostatnou právní subjektivitu podle zvláštních zákonů a kteří jsou tržními výrobci, se zahrnují:

a) do sektoru S.11 — nefinanční podniky, jestliže se převážně zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb (viz odst. 2.23 písm. c));

b) do sektoru S.12 — finanční instituce, jestliže se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi (viz odst. 2.40 písm. c)).

2.97

Veřejní výrobci, kterým nebyla přiznána samostatná právní subjektivita, ale jsou tržními výrobci, se zatřiďují takto:

a) jestliže jsou kvazispolečnostmi (viz odst. 2.13 písm. f)):

1. a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb: do sektoru S.11 — nefinanční podniky (viz odst. 2.23 písm. f));

2. a převážně se zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi: do sektoru S.12 — finanční instituce (viz odst. 2.40 písm. g)).

b) jestliže nejsou kvazispolečnostmi: do sektoru S.13, vládní instituce, protože zůstávají nedílnou součástí jednotek, které je kontrolují (viz odst. 2.69 písm. a)).

2.98

Neziskové instituce (sdružení, nadace), uznané za osoby se samostatnou právní subjektivitou, se klasifikují takto:

a) ty, které jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb: do sektoru S.11 — nefinanční podniky (viz odst. 2.23 písm. d));

b) ty, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi: do sektoru S.12 — finanční instituce (viz odst. 2.40 písm. d));

c) ty, které jsou netržními výrobci:

1. do sektoru S.13 — vládní instituce, jestliže jsou veřejnými výrobci a jsou kontrolovány a financovány hlavně vládou (viz odst. 2.69 písm. b));

2. do sektoru S.15 — NISD, jestliže jsou soukromými výrobci (viz odstavec 2.87).

2.99

Podniky s jedním vlastníkem a osobní společnosti, které nejsou uznány za osoby se samostatnou právní subjektivitou, ale jsou tržními výrobci, se klasifikují takto:

a) jestliže jsou kvazispolečností (viz odst. 2.13 písm. f)):

1. a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb: do sektoru S.11 — nefinanční podniky (viz odst. 2.23 písm. f));

2. a převážně se zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi: do sektoru S.12 — finanční instituce (viz odst. 2.40 písm. g));

b) jestliže nejsou kvazispolečností, klasifikují se do sektoru S.14 — domácnosti (viz odstavec 2.75).

2.100

Holdingové společnosti (tj. společnosti, které řídí skupinu společností) se klasifikují takto:

a) do sektoru S.11 — nefinanční podniky, jestliže převládajícím typem činnosti skupiny společností jako celku, které jsou tržními výrobci, je výroba zboží a nefinančních služeb (viz odst. 2.23 písm. e));

b) do sektoru S.12 — finanční instituce, jestliže převládajícím typem činnosti skupiny společností jako celku je finanční zprostředkování (viz odst. 2.40 písm. e)).

2.101

Tabulka 2.3 zobrazuje schematicky formy různých výše uvedených případů.

2.102

V praxi se většina institucionálních jednotek vyrábějících výrobky a služby zabývá ve stejné době kombinací činností. Mohou se zabývat hlavní činností, některými vedlejšími a některými pomocnými činnostmi (viz odstavce 3.10 — 3.13).

2.103

O činnosti je možné říci, že se provádí, když se takové zdroje jako zařízení, práce, výrobní technika, informační sítě nebo výrobky spojují za účelem vytvoření určitých výrobků nebo služeb. Činnost je charakterizována vstupem produktů (výrobků a služeb), výrobním procesem a výstupem produktů.

Činnosti je možné určit pomocí odkazů na úroveň v odvětvové klasifikaci ekonomických činností odvětví ( ►M11  NACE Rev. 2 ◄ ) ( 46 ).

2.104

Jestliže jednotka provádí více než jednu činnost, setřídí se všechny činnosti, které nejsou pomocné, podle hrubé přidané hodnoty. Na základě vytvořené hrubé přidané hodnoty, která převažuje, je pak možné odlišit hlavní a vedlejší činnosti. Pomocné činnosti nejsou izolované ve formě rozdílných subjektů nebo oddělené od hlavní či vedlejších činností subjektů, které obsluhují.

2.105

Aby bylo možné analyzovat toky, ke kterým v procesu výroby a užití výrobků a služeb dochází, je nutné zvolit jednotky, které zdůrazní vztahy technicko-ekonomického druhu. Tento požadavek znamená, že se institucionální jednotky musí zpravidla rozdělit na menší, vzhledem k druhu výroby více homogenní jednotky. V prvé řadě mají tento požadavek splnit místní ČJ, ale je to funkční přístup zaměřený na praxi.

2.106

Definice : Místní činnostní jednotka (místní ČJ) je tou částí ČJ, která se vztahuje k místní jednotce ( 47 ). ČJ seskupuje všechny části institucionální jednotky v její funkci jako výrobce přispívající k výkonu činnosti na úrovni třídy (4místné) ►M11  NACE Rev. 2 ◄ a odpovídá jedné nebo více provozním útvarům institucionální jednotky. Informační systém institucionální jednotky musí být schopný ukázat nebo kalkulovat za každou místní ČJ alespoň hodnotu produkce, mezispotřeby, náhrady zaměstnancům, provozní přebytek a zaměstnanost a tvorbu hrubého fixního kapitálu.

Místní jednotka je institucionální jednotka vyrábějící výrobky a služby nebo jejich část, umístěná na geograficky identifikovatelném místě.

Místní ČJ může být shodná s institucionální jednotkou jako výrobcem nebo s její částí; na druhé straně nikdy nemůže patřit ke dvěma různým institucionálním jednotkám.

2.107

Jestliže institucionální jednotka vyrábějící výrobky a služby obsahuje hlavní činnost a také jednu nebo několik vedlejších činností, měla by se rozdělit na stejný počet ČJ a vedlejší činnosti by se měly zatřídit do položek odlišných od hlavní činnosti. Na druhé straně pomocné činnosti se od hlavní nebo vedlejších činností neoddělují. Ale ČJ, které v klasifikačním systému patří do určité položky, mohou vyrábět produkty mimo homogenní skupinu na účet vedlejších činností s nimi spojených, které není možné z dostupných účetních dokladů identifikovat. Tak může ČJ provádět jednu nebo více vedlejších činností.

2.108



Definice:

Odvětví se skládá ze skupiny místních ČJ, které se zabývají stejným nebo podobným druhem činnosti. Podle nejpodrobnější klasifikace obsahuje odvětví všechny místní ČJ, které patří do jedné (čtyřmístné) třídy ►M11  NACE Rev. 2 ◄ a které se zpravidla zabývají stejným druhem produkční činnosti vymezené v ►M11  NACE Rev. 2 ◄ .

Odvětví zahrnují místní ČJ vyrábějící tržní výrobky a služby i ČJ vyrábějící netržní výrobky a služby. Podle definice obsahuje odvětví skupinu místních ČJ, které se zabývají stejným typem výrobní činnosti, bez ohledu na to, zda institucionální jednotky, ke kterým ČJ patří, vyrábějí tržní nebo netržní produkci.

2.109

Odvětví je možné rozdělit do třech kategorií:

a) odvětví vyrábějící tržní výrobky a služby (tržní odvětví) a výrobky a služby pro vlastní konečné užití ( 48 );

b) odvětví vyrábějící netržní výrobky a služby vládních institucí: netržní odvětví vládních institucí;

c) odvětví vyrábějící netržní výrobky a služby neziskových institucí sloužících domácnostem: netržní odvětví neziskových institucí sloužících domácnostem.

2.110

Klasifikací používanou pro seskupení místních ČJ do odvětví je ►M11  NACE Rev. 2 ◄ .

2.111

Místní ČJ vyhovují požadavkům analýzy výrobního procesu pouze přibližně (viz odstavce 2.105 a 2.107). Jednotka, která je pro tento druh analýzy optimální, tj. pro analýzu vstupů a výstupů, je jednotka s homogenní výrobou.

2.112



Definice:

Rozlišujícím rysem jednotky s homogenní výrobou je jedinečná činnost, která je identifikována svými vstupy, určitým procesem výroby a svými výstupy. Produkty, které tvoří vstupy a výstupy, se odlišují nejen svými fyzikálními charakteristikami a rozsahem, ve kterém jsou zpracovány, nýbrž také technikou, která se používá při výrobě: mohou se identifikovat odkazem na klasifikaci produktů (viz odst. 2.118).

2.113

Jestliže jednotka vyrábějící výrobky a služby má hlavní a také jednu nebo více vedlejších činností, rozdělí se do stejného počtu jednotek se stejnorodou výrobou. Pomocné činnosti se od hlavní nebo vedlejších činností neoddělují. Stejně jako místní ČJ může být i jednotka s homogenní výrobou shodná s institucionální jednotkou nebo s její částí; na druhé straně nemůže nikdy patřit do dvou různých institucionálních jednotek.

2.114



Definice:

Homogenní odvětví je seskupení jednotek se stejnorodou výrobou. Souhrn činností obsažených v homogenním odvětví se identifikuje odkazem na klasifikaci výrobků. Stejnorodé odvětví vyrábí takové výrobky nebo služby a pouze takové produkty, které jsou specifikovány v dané klasifikaci.

2.115

Homogenní odvětví představují jednotky určené pro ekonomickou analýzu. Jednotky se stejnorodou výrobou není obvykle možné zkoumat přímo; údaje získané od jednotek pomocí statistických šetření se proto musí do formy stejnorodých odvětví přeskupit.

2.116

Homogenní odvětví je možné rozdělit do třech kategorií:

a) homogenní odvětví vyrábějící tržní výrobky a služby (tržní odvětví) a výrobky a služby pro vlastní konečné užití (48) ;

b) homogenní odvětví vyrábějící netržní výrobky a služby vládních institucí: netržní odvětví vládních institucí;

c) homogenní odvětví vyrábějící netržní výrobky a služby neziskových institucí sloužících domácnostem: netržní odvětví neziskových institucí sloužících domácnostem;

2.117

Homogenní odvětví vyrábějící tržní výrobky a služby a výrobky a služ by pro vlastní konečné užití tvoří všechny jednotky se stejnorodou produkcí jakéhokoliv institucionálního sektoru, které se zabývají výlučně výrobou tržních výrobků a služeb nebo výrobou výrobků a služeb pro vlastní konečné užití. Výroba tržních výrobků a služeb v rámci sektorů vládních institucí a neziskových institucí sloužících domácnostem (včetně těch, které jsou určené pro ně samotné) se považuje za jednotky se stejnorodou produkcí a klasifikuje se v příslušném tržním odvětví.

Homogenní netržní odvětví vládních institucí vyrábějících netržní výrobky a služby tvoří všechny jednotky se stejnorodou výrobou, které produkují netržní výrobky a služby a jsou zahrnuty do sektoru vládních institucí.

Homogenní netržní odvětví neziskových institucí sloužících domácnostem tvoří všechny jednotky se stejnorodou výrobou, které produkují netržní výrobky a služby a jsou zahrnuty do sektoru neziskových institucí sloužících domácnostem.

2.118

Klasifikace homogenních odvětví užívaná v tabulkách vstupů a výstupů je založena na klasifikaci produkce podle činností (CPA) ( 49 ). CPA je klasifikace produkce, jejíž prvky jsou strukturovány podle kritéria odvětvového původu; odvětvový původ je definován v ►M11  NACE Rev. 2 ◄ .

KAPITOLA 3

TRANSAKCE S PRODUKTY

3.01



Definice:

Produkty jsou všechny výrobky a služby vytvářené v rámci výroby. Hranice výrobní činnosti jsou vymezeny v odstavci 3.07.

3.02

V ESA se rozlišují tyto hlavní kategorie transakcí s produkty:



Kategorie transakcí

Kód

Produkce

P.1

Mezispotřeba

P.2

Výdaje na konečnou spotřebu

P.3

Skutečná konečná spotřeba

P.4

Tvorba hrubého kapitálu

P.5

Vývoz zboží a služeb

P.6

Dovoz zboží a služeb

P.7

3.03

Transakce s produkty se zachycují na těchto účtech:

a) na účtu výrobků a služeb se produkce a dovoz zachycují jako zdroje a ostatní transakce s produkty se zachycují jako užití;

b) na účtu výroby se produkce se zachycuje jako zdroj a mezispotřeba se zachycuje jako užití;

c) na účtu užití disponibilních důchodů se výdaje na konečnou spotřebu zachycují jako užití;

d) na účtu upravených disponibilních důchodů se skutečná konečná spotřeba zachycuje jako užití;

e) na kapitálovém účtu se tvorba hrubého kapitálu zaznamenává jako užití (změna aktiv);

f) na zahraničním účtu výrobků a služeb se dovoz zboží a služeb zachycuje jako zdroj, zatímco vývoz zboží a služeb se zapisuje jako užití.

3.04

V tabulce dodávek se produkce a dovoz zachycují jako dodávky. V tabulce užití se mezispotřeba, tvorba hrubého kapitálu, výdaje na konečnou spotřebu a vývoz zaznamenávají jako užití. V symetrické tabulce vstupů a výstupů se produkce a dovoz zachycují jako dodávky a ostatní transakce s produkty jako užití.

3.05

Dodávky produkce se oceňují v základních cenách (viz odstavec 3.48). Užití produkce se oceňuje v kupních cenách (viz odstavec 3.06). Pro některé typy dodávek a užití se používají specifické principy oceňování, např. pro dovoz a vývoz zboží.

3.06



Definice:

Kupní cena je cenou, za kterou kupující skutečně platí za produkty k okamžiku nákupu; včetně jakýchkoliv daní snížených o subvence na produkty (vyloučeny jsou však odpočitatelné daně na produkty jako DPH); včetně jakýchkoliv dopravních přirážek, které platí kupující, aby převzali dodávku v požadovaném čase a na požadovaném místě; po odpočtu množstevních nebo sezónních slev z obvyklé ceny nebo sazby; bez úroků nebo poplatků za služby připočtených za poskytnutí úvěru; bez jakýchkoliv přirážek vznikajících v důsledku nezaplacení v rámci lhůty stanovené v době, kdy byly nákupy uskutečněny.

Pokud doba užití neodpovídá době nákupu, měla by být provedena úprava ceny, aby se vzaly v úvahu změny ceny připadající na období uplynulé od doby nákupu (v souladu se změnou cen zásob). Takovéto modifikace jsou obzvlášť důležité v případě, že ceny produkce se v průběhu roku výrazně mění.

3.07



Definice:

Výroba je činnost prováděná pod řízením a v odpovědnosti institucionální jednotky, která používá vstupy práce, kapitálu a výrobků a služeb za účelem vytvoření výrobků a služeb. Výroba nezahrnuje čistě přírodní procesy bez jakéhokoliv lidského přičinění či řízení, jako je např. neovlivňovaný růst zásob ryb v mezinárodních vodách (ale chov ryb je výrobní činností).

3.08

Výroba zahrnuje:

a) výrobu všech individuálně nebo kolektivně užívaných výrobků a služeb, které jsou dodávány jiným jednotkám, než jsou jejich výrobci (nebo jsou určeny k takovéto dodávce);

b) výrobu všech výrobků prováděnou ve vlastní režii, které si jejich výrobce ponechá pro vlastní konečnou spotřebu a nebo pro tvorbu hrubého kapitálu. Výroba prováděná ve vlastní režii určená pro tvorbu hrubého kapitálu zahrnuje výrobu dlouhodobých aktiv, jako např. stavby, vývoj programového vybavení a průzkum ložisek určených pro vlastní tvorbu hrubého fixního kapitálu (k pojetí tvorby hrubého fixního kapitálu viz odstavce 3.100 — 3.127).

Výroba ve vlastní režii prováděná domácnostmi zahrnuje:

1. výstavbu obydlí ve vlastní režii;

2. výrobu a skladování zemědělských produktů;

3. zpracování zemědělských produktů, jako např. výrobu mouky mletím, konzervování ovoce sušením a zavařováním; výrobu mléčných výrobků jako másla a sýru a výrobu piva, vína a alkoholu;

4. výrobu ostatních primárních produktů, jako např. těžbu soli, těžbu rašeliny a čerpání vody;

5. jiné druhy zpracování, jako např. tkaní látek, hrnčířskou výrobu a výrobu nábytku.

Výroba ve vlastní režii prováděná domácnostmi by měla být zachycena, pokud je tento typ výroby významný, tj. pokud se považuje za kvantitativně důležitý ve vztahu k celkovým zdrojům příslušných výrobků v zemi.

Podle konvence se v ESA zachycuje pouze výstavba obydlí ve vlastní režii a výroba, skladování a zpracování zemědělských produktů; jakákoliv jiná produkce výrobků ve vlastní režii prováděná domácnostmi se považuje v členských zemích EU za nevýznamnou.

c) služby bydlení poskytované vlastníky obydlí sobě samým;

d) domácí a osobní služby poskytované zaměstnáváním placeného domácího personálu;

e) dobrovolné činnosti, jejichž výsledkem jsou výrobky, např. Výstavba obydlí, kostelů nebo jiných budov, se zachycuje jako výroba. Dobrovolné činnosti, jejichž výsledkem nejsou výrobky, např. Bezplatné pečování nebo úklid, se vylučují.

Všechny takovéto činnosti se zahrnují do produkce i v případě, že jsou nelegální nebo nejsou zachyceny daňovými úřady, úřady sociálního zabezpečení, statistickými nebo jinými veřejnými orgány.

3.09

Z produkce se vylučují domácí a osobní služby, které jsou poskytovány a spotřebovány uvnitř stejné domácnosti (kromě zaměstnávání placeného domácího personálu a služeb bydlení vlastníků obydlí pro vlastní potřebu). Typickými případy jsou:

a) úklid, malování a údržba obydlí, pokud tyto činnosti běžně provádějí i nájemníci;

b) čištění, údržba a opravy předmětů dlouhodobé spotřeby domácností;

c) příprava a podávání jídel;

d) pečování o děti, jejich výchova a vzdělávání;

e) péče o nemocné, nemohoucí nebo staré lidi;

f) doprava členů domácnosti nebo jejich předmětů.

3.10



Definice:

Hlavní činnost místní ČJ je taková činnost, jejíž přidaná hodnota převyšuje přidanou hodnotu jakékoliv jiné činnosti provozované v téže jednotce. Zařazení hlavní činnosti se určuje podle klasifikace ►M11  NACE Rev. 2 ◄ , nejprve na nejvyšší úrovni klasifikace a pak na podrobnějších úrovních.

3.11



Definice:

Vedlejší činnost je činnost, která je provozována vedle hlavní činnosti uvnitř jedné místní ČJ. Produkcí vedlejší činnosti je vedlejší produkt.

3.12



Definice:

Produkce pomocné činnosti není určena pro užití mimo podnik. Pomocná činnost je podpůrnou činností zřízenou uvnitř podniku za účelem vytvoření podmínek k provozování hlavní nebo vedlejších činností místní ČJ. Pomocné činnosti jsou zpravidla typické tím, že vyrábějí produkci, která je obvykle vstupem do téměř všech výrobních činností, jak malých, tak i velkých.

Pomocnými činnostmi mohou být např. nákup, prodej, marketing, vedení účetnictví, zpracování dat, doprava, skladové hospodářství, údržba, úklidové a bezpečnostní služby. Podniky si mohou zvolit mezi provozováním pomocných činností a nákupem takovýchto služeb na trhu od specializovaných výrobců poskytujících tyto služby.

Tvorba kapitálu ve vlastní režii se nepovažuje za pomocnou činnost.

3.13

Pomocné činnosti jsou považovány za nedílnou součást hlavní nebo vedlejších činností, ke kterým se váží. Výsledkem je, že:

a) produkce pomocné činnosti se explicitně nerozlišuje a není samostatně zachycena. Z toho vplývá, že ani užití této produkce se nezachycuje;

b) všechny vstupy spotřebované pomocnou činností (materiál, práce, spotřeba fixního kapitálu apod.) se považují za vstupy do hlavní nebo do vedlejších činností, které jsou pomocnou činností podporovány.

3.14



Definice:

Produkce se skládá z produktů vytvořených během účetního období.

Zahrnuje specifické případy:

a) výrobky a služby, které jedna místní ČJ poskytuje jiné místní ČJ patřící do téže institucionální jednotky;

b) výrobky, které vyrobila místní ČJ a na konci období zůstaly na zásobách v jednotce, která je vyrobila, ať je jejich další užití jakékoliv.

Avšak výrobky a služby vyrobené a spotřebované v rámci téhož účetního období uvnitř téže místní ČJ se samostatně neidentifikují. Z tohoto důvodu nejsou zachyceny jako součást produkce nebo mezispotřeby místní ČJ.

3.15

Když se institucionální jednotka skládá z více než jedné místní ČJ, je produkcí institucionální jednotky součet produkcí jejích místních ČJ, včetně produkce poskytované si mezi těmito místními ČJ navzájem.

3.16

V ESA se rozlišují tři typy produkce:

a) tržní produkce (P.11);

b) produkce pro vlastní konečné užití (P.12);

c) ostatní netržní produkce (P.13).

Toto členění se také vztahuje na místní ČJ a na institucionální jednotky:

a) tržní výrobci;

b) výrobci pro vlastní konečné užití;

c) ostatní netržní výrobci.

Rozlišení pojmů tržní, pro vlastní konečné užití a ostatní netržní má zásadní význam, neboť předurčuje použití zásady ocenění produkce: tržní produkce, produkce pro vlastní konečné užití a celková produkce tržních výrobců a výrobců pro vlastní konečné užití se oceňuje v základních cenách, zatímco celková produkce ostatních netržních výrobců (místních ČJ) se oceňuje na základě nákladů. Celková produkce institucionální jednotky se oceňuje jako součet celkových produkcí jejích místních ČJ, a je tak také závislá na rozliš ování mezi tržní, pro vlastní konečné užití a na ostatní netržní (viz odstavce 3.54 až 3. 56). Toto rozlišování se dále používá k zařazení institucionálních jednotek do sektorů (viz odstavce 3.27 až 3.37).

Rozlišování se definuje shora dolů, tj. nejprve se vymezí pro institucionální jednotku, pak pro místní ČJ a pak pro jejich produkci. V důsledku toho přesný obsah pojmů na úrovni produktů (tj. definice obsahu pojmů tržní produkce, produkce pro vlastní konečné užití a ostatní netržní produkce) je srozumitelný pouze s přihlédnutím k charakteru institucionální jednotky a místní ČJ, která vyrábí tuto produkci.

Po obecném vymezení tří typů produkce a tří typů výrobců (viz odstavce 3.17 až 3.26) je metodou shora dolů uvedeno rozlišení mezi pojmy tržní, pro vlastní konečné užití a ostatní netržní.

3.17



Definice:

Tržní produkce se skládá z produkce, která se dodává na trh (viz odstavec 3.18) nebo je k dodávce pro trh určena.

3.18

Tržní produkce zahrnuje:

a) produkty prodané za ekonomicky významné ceny;

b) produkty, které byly vyměněny (barter);

c) produkty použité jako naturální platba (včetně naturálních náhrad zaměstnancům a naturálního smíšeného důchodu);

d) produkty, které jsou uvnitř stejné institucionální jednotky dodávané jednou místní ČJ jiné místní ČJ k užití pro mezispotřebu nebo pro konečné užití;

e) produkty zvyšující zásoby hotových výrobků a nedokončené výroby určené pro jedno nebo více výše uvedených užití (včetně přirozeného přírůstku zvířat a rostlinných produktů a nedokončených staveb, pro které není znám kupující).

3.19



Definice:

V ESA se pojem ekonomicky významná cena produktu definuje zčásti ve vztahu jak k institucionální jednotce, tak k místní ČJ, která produkci vyrobila (viz odstavce 3.27 až 3.40). Např. podle konvence celá produkce společností nezapsaných do obchodního rejstříku vlastněných domácnostmi prodaná jiným institucionálním jednotkám je prodána za ekonomicky významné ceny, tj. má být považována za tržní produkci. Pro produkci některých jiných institucionálních jednotek platí, že výkon je prodáván za ekonomicky významnou cenu jen tehdy, když více než 50 % nákladů na produkci je pokryto tržbami z prodeje.

3.20



Definice:

Produkce vyrobená pro vlastní konečné užití zahrnuje výrobky a služby, které si ponechá institucionální jednotka buď pro svou konečnou spotřebu nebo pro svou tvorbu hrubého kapitálu.

3.21

Produkty ponechané pro vlastní konečnou spotřebu mohou být vyprodukovány pouze v sektoru domácností. Typickými příklady jsou:

a) zemědělské produkty, které si ponechají zemědělci;

b) služby bydlení poskytované vlastníky obydlí, kteří v nich bydlí;

c) služby pro domácnost poskytované zaměstnáváním placeného personálu.

3.22

Produkty užité pro vlastní tvorbu hrubého fixního kapitálu mohou být vyrobeny v každém sektoru. Příkladem jsou:

a) speciální nástroje vyrobené strojírenskými podniky;

b) obydlí nebo přístavby obydlí postavené domácnostmi;

c) výstavba ve vlastní režii, včetně komunální výstavby prováděné skupinami domácností.

3.23



Definice:

Ostatní netržní produkce zahrnuje produkci poskytovanou jiným jednotkám zdarma nebo za ceny, které nejsou ekonomicky významné.

▼M2

Ostatní netržní produkci (P.13) lze rozdělit na dvě položky: „Platby za ostatní netržní produkci“ (P.131), které zahrnují různé poplatky a úhrady, a „Bezplatná ostatní netržní produkce“ (P.132) týkající se produkce poskytované zdarma.

▼B

3.24



Definice:

Tržními výrobci jsou místní ČJ nebo institucionální jednotky, jejichž převážná část produkce je tržní produkcí.

Je nutné podotknout, že pokud je místní ČJ anebo institucionální jednotka tržním výrobcem, je podle definice její hlavní produkcí tržní produkce, neboť koncepce tržní produkce je definována až po přiřazení tržního charakteru (resp. pro vlastní konečné užití nebo ostatní netržní) místní ČJ a institucionální jednotce, která vyrábí příslušnou produkci.

3.25



Definice:

Výrobci pro vlastní konečné užití jsou místní ČJ nebo institucionální jednotky, jejichž převážná část produkce je určena pro vlastní konečné užití uvnitř téže institucionální jednotky.

3.26



Definice:

Ostatními netržními výrobci jsou místní ČJ nebo institucionální jednotky, jejichž převážná část produkce je poskytována zdarma nebo za ekonomicky nevýznamné ceny.

3.27

Rozlišování institucionálních jednotek, jakožto výrobců, na tržní, pro vlastní konečné užití a na ostatní netržní je shrnuto v tabulce 3.1. Je zde také ukázáno, co z toho vyplývá pro klasifikaci podle sektorů.



Tabulka 3.1 — Rozlišení tržních výrobců, výrobců pro vlastní konečné užití a ostatních netržních výrobců za institucionální jednotky

Typ institucionální jednotky

Klasifikace

Soukromá nebo veřejná?

 

Neziskové instituce ano či ne?

Pokrývají tržby více než 50 % nákladů na výrobu?

Typ výrobce

Sektor(y)

1  Soukromí výrobci

1.1  společnosti nezapsané do obchodního rejstříku ve vlastnictví domácností (kromě kvazispolečností ve vlastnictví domácností)

 
 

1.1 = Tržní nebo pro vlastní použití

Domácnosti

 

1.2  Ostatní soukromí výrobci (včetně kvazispolečností ve vlastnictví domácností)

1.2.1  Soukromé neziskové instituce

1.2.1.1  Ano

1.2.1.1 = Tržní

Společnosti

 

1.2.1.2  Ne

1.2.1.2 = Ostatní netržní

NISD

 
 

1.2.2  Ostatní soukromí výrobci, kteří nejsou neziskovými institucemi

 

1.2.2 = Tržní

Společnosti

2.  Veřejní výrobci

 
 

2.1  Ano

2.1 = Tržní

Společnosti

 
 

2.2  Ne

2.2 = Ostatní netržní

Vládní instituce

Tabulka ukazuje, že rozhodnutí o tom, zda by institucionální jednotka měla být zatříděna jako tržní výrobce, výrobce pro vlastní konečné užití anebo jako výrobce ostatních netržních služeb, by mělo být prováděno postupně na základě několika rozlišení.

3.28

První rozlišení je mezi soukromými a veřejnými výrobci. Veřejný výrobce je ten, který je řízen vládními institucemi. V případě neziskových institucí (NI) je veřejným výrobcem ta NI, která je řízena a převážné financována vládními institucemi. Všichni ostatní výrobci jsou soukromými výrobci. Řízení je definováno jako schopnost určit obecnou (společnou) politiku nebo program institucionální jednotky, pokud je to nezbytné, tak i dosazením příslušných ředitelů nebo vedoucích. Vlastnictví více než poloviny akcií společnosti je postačující, ale ne nezbytnou podmínkou pro řízení (viz také odstavec 2.26).

3.29

Jak je vidět z tabulky 3.1, soukromí výrobci se nacházejí ve všech sektorech kromě sektoru vládních institucí. Naproti tomu veřejní výrobci se nacházejí jen v sektorech společností (nefinančních podniků a finančních institucí) a v sektoru vládních institucí.

3.30

Specifickou kategorií soukromých výrobců jsou společnosti nezapsané do obchodního rejstříku ve vlastnictví domácností. Jsou to vždy tržní výrobci a nebo výrobci produkce pro vlastní konečné užití. Mezi výrobci produkce pro vlastní užití se zahrnují případy služeb bydlení poskytovaných vlastníky obydlí sobě samým a výroba výrobků ve vlastní režii. Všechny společnosti nezapsané do obchodního rejstříku ve vlastnictví domácností se zařazují do sektoru domácností. Výjimkou mohou být pouze kvazispolečnosti ve vlastnictví domácností. Jedná se o tržní výrobce a zařazují se do sektorů nefinančních podniků nebo finančních institucí.

3.31

U ostatních soukromých výrobců by se měli rozlišovat soukromé NI a ostatní soukromí výrobci.



Definice:

NI je definována jako právní nebo společenská jednotka vytvořená za účelem výroby výrobků a služeb a jejíž status nedovoluje, aby tato produkce byla pro jednotky, které ji založily, řídí nebo financují, zdrojem příjmů, zisku nebo finančních výnosů. V praxi je s její činností spojena tvorba přebytku nebo ztráty, ale žádné přebytky, ke kterým dojde, si nemohou přivlastnit jiné institucionální jednotky.

Všichni ostatní soukromí výrobci, kteří nejsou NI, jsou tržními výrobci. Jsou zařazeni do sektorů nefinančních podniků nebo finančních institucí.

3.32

Pro určení typu výrobce a sektoru za NI by se mělo použít tzv. „padesátiprocentní“ kritérium:

a) jestliže více než 50 % nákladů na výrobu je pokryto tržbami, pak tato institucionální jednotka je tržním výrobcem a zařazuje se do sektoru nefinančních podniků nebo finančních institucí;

b) jestliže méně než 50 % nákladů na výrobu je pokryto tržbami, pak tato institucionální jednotka je netržním výrobcem a zařazuje se do sektoru NISD. Pokud jsou však netržní NI řízeny a převážně financovány vládními institucemi, pak se zařazují do sektoru vládních institucí.

3.33

Při rozlišování tržních a ostatních netržních výrobců podle padesátiprocentní kritéria se tržby a náklady na výrobu definují takto:

a) tržby zahrnují tržby bez daní na výrobky, ale včetně všech plateb uskutečněných vládními institucemi nebo institucemi Evropské unie a věnovaných jakémukoliv druhu výrobců v tomto typu činnosti, tj. všechny platby vázané k objemu nebo hodnotě produkce se zahrnují, ale platby pokrývající celkový schodek se vylučují.

Tato definice tržeb odpovídá produkci v základních cenách, kromě toho, že

1) produkce v základních cenách se definuje až poté, kdy je rozhodnuto, zda jde o produkci tržní nebo netržní: tržby se používají pouze pro ocenění tržní produkce; ostatní netržní produkce se oceňuje ve výši nákladů;

2) platby prováděné vládními institucemi k pokrytí celkového schodku veřejných společností nebo kvazispolečností jsou součástí ostatních subvencí na produkty, v souladu s definicí v odstavci 4.35c. V důsledku toho tržní produkce v základních cenách zahrnuje také ty platby, kterými vládní instituce pokrývají celkový schodek.

b) náklady na výrobu jsou součtem mezispotřeby, náhrad zaměstnancům, spotřeby fixního kapitálu a ostatních daní na výrobu. Pro toto kritérium se ostatní subvence na výrobu neodečítají. Pro zajištění konzistence mezi pojetím tržeb a nákladů na produkci při aplikaci padesátiprocentního kritéria by měly být z nákladů na výrobu vyloučeny všechny náklady vynaložené na tvorbu kapitálu ve vlastní režii.

Padesátiprocentní kritérium by se mělo používat s přihlédnutím k delšímu období než jeden rok: Kritérium by se mělo striktně použít pouze pokud platí po několik let anebo platí po běžný rok a očekává se, že bude platit i v blízké budoucnosti. Kvůli malým meziročním výkyvům ve velikosti tržeb není nezbytné měnit zařazení institucionálních jednotek (a jejich místních ČJ a produkce).

3.34

Tržby se mohou skládat z různých prvků. Např. v případě služeb zdravotní péče poskytovaných nemocnicí mohou tržby odpovídat:

a) nákupům provedeným zaměstnavateli, zachyceným jako naturální příjem placený zaměstnancům a současně jako výdaj těchto zaměstnanců na konečnou spotřebu;

b) nákupům prováděným soukromými pojišťovnami;

c) nákupům prováděným fondy sociálního zabezpečení a vládními institucemi, které mají být klasifikovány jako naturální sociální dávky;

d) nákupům prováděným domácnostmi bez následné náhrady (výdaje na konečnou spotřebu).

Za tržby se nepovažují pouze ostatní subvence na výrobu a přijaté dary (např. z dobročinnosti).

Podobně prodej služeb dopravním podnikem může odpovídat příslušné mezispotřebě u výrobců, naturálním příjmům, které poskytují zaměstnavatelé, sociálním naturálním dávkám poskytovaným vládou a nákupům těchto služeb domácnostmi bez následné jejich náhrady.

3.35

Soukromé NI sloužící k podnikání jsou zvláštním případem. Obvykle jsou financovány příspěvky a předplatným od skupiny příslušných podniků. Předplatné se nepovažuje za transfer, nýbrž za platbu za poskytnutou službu, tj. za tržbu. Tyto NI se proto považují za tržní výrobce a zařazují se do sektorů nefinančních podniků nebo finančních institucí.

3.36

Při používání padesátiprocentního kritéria pro hodnocení tržeb a nákladů na produkci soukromých nebo veřejných NI může v některých specifických případech být chybou zahrnutí veškerých plateb, které se váží k objemu produkce do tržeb. To platí např. pro financování výkonů soukromých a veřejných škol: platby prováděné vládními institucemi se mohou vázat na počet žáků, ale bývají předmětem vyjednávání s vládními institucemi. V takovémto případě by neměly být tyto platby považovány za tržby, ačkoliv mají výslovnou vazbu na objem produkce, např. na počet žáků. To znamená, že škola financovaná převážně takovýmito platbami je ostatním netržní m výrobcem. Když je tato škola veřejným výrobcem, tj. když je převážně financována a řízena vládou, měla by být zařazena do sektoru vládních institucí. Když je tato škola soukromým ostatním netržním výrobcem, měla by být zařazena do sektoru NISD.

3.37

Veřejný výrobce může být tržním nebo jiným netržním výrobcem. Jestliže padesátiprocentní kritérium rozhodne, že by institucionální jednotka měla být považována za tržního výrobce, zařazuje se do sektorů nefinančních podniků nebo finančních institucí. padesátiprocentní kritérium také rozhoduje, kdy se má vládní jednotka považovat za kvazispolečnost ve vlastnictví vlády: kvazispolečnost by měla být vytvořena, pouze když je padesátiprocentní kritérium splněno. Když je takováto institucionální jednotka jiným netržním výrobcem, zařazuje se do sektoru vládních institucí. Rozlišení mezi NI a ostatními výrobci není tudíž určující pro za řazení veřejných výrobců.

3.38

Po rozlišení institucionálních jednotek na tržní, pro vlastní konečné použití a ostatní netržní je možné toto dělení uplatnit i na místní ČJ a jejich produkci. Tento vztah je zřejmý z tabulky 3.2.



Tabulka 3.2 — Institucionální jednotky, místní ČJ a produkce a odlišení tržní produkce od produkce pro vlastní konečné užití a od ostatní netržní produkce

Institucionální jednotka

Hlavní místní ČJ

Vedlejší místní ČJ

Převažující produkce hlavní místní ČJ

Vedlejší produkce hlavní místní ČJ

Převažující produkce vedlejší místní ČJ

Vedlejší pro-dukce vedlejší místní ČJ

Tržní výrobce

Tržní výrobce

 

Tržní produkce

Tržní produkce

 
 
 
 
 
 

Produkce pro vlastní konečné užití

 
 
 
 

Tržní výrobce

 
 

Tržní produkce

Tržní produkce

 
 
 
 
 
 

Produkce pro vlastní konečné užití

 
 

Výrobce pro vlastní konečné užití

 
 

Produkce pro vlastní konečné užití

Tržní produkce

Výrobce pro vlastní konečné užití

Výrobce pro vlastní konečné užití

 

Produkce pro vlastní konečné užití

Tržní produkce

 
 

Jiný netržní výrobce

Jiný netržní výrobce

 

Ostatní netržní produkce

Tržní produkce

 
 
 
 
 
 

Produkce pro vlastní konečné užití

 
 
 
 
 
 

Ostatní netržní produkce

 
 
 
 

Tržní výrobce

 
 

Tržní produkce

Tržní produkce

 
 
 
 
 
 

Produkce pro vlastní konečné užití

 
 

Ostatní netržní výrobce

 
 

Ostatní netržní produkce

Tržní produkce

 
 
 
 
 
 

Produkce pro vlastní konečné užití

 
 
 
 
 
 

Ostatní netržní produkce

3.39

U institucionálních jednotek zařazených mezi tržní výrobce je hlavní místní ČJ samozřejmě také tržním výrobcem. Vedlejší místní ČJ může být tržním výrobcem, ale také výrobcem pro vlastní konečné užití. Avšak, podle konvence, vedlejší místní ČJ nemůže být ostatním netržním výrobcem. Z toho vyplývá, že (vedlejší) místní ČJ v sektorech nefinančních podniků a finančních institucí jsou všechny tržními výrobci nebo výrobci pro vlastní konečné užití.

3.40

U institucionálních jednotek, které jsou ostatními netržními výrobci, je hlavní místní ČJ také ostatním netržním výrobcem. Vedlejší místní ČJ mohou být tržními výrobci nebo také ostatními netržními výrobci. Z toho vyplývá, že sektory vládních institucí a NISD mohou zahrnovat některé (vedlejší) místní ČJ, které jsou tržními výrobci (ačkoliv celé institucionální jednotky v těchto sektorech jsou ostatními netržními výrobci). Pro určení, zda-li jsou vedlejší místní ČJ tržními či ostatními netržními výrobci, by se mělo použít padesátiprocentní kritérium.

3.41

Po rozdělení institucionálních jednotek a jejich místních ČJ na tržní výrobce, výrobce pro vlastní konečné užití a na ostatní netržní výrobce je možné toto rozdělení uplatnit i na výkony místních ČJ. Tyto vazby jsou zřejmé z tabulky 3.3.



Tabulka 3.3 — Rozlišení místních ČJ a jejich produkce na tržní, pro vlastní konečné užití a ostatní netržní

 

Tržní výrobci

Výrobci pro vlastní konečné užití

Ostatní netržní výrobci

Celkem

Tržní produkce

X

x

x

Tržní produkce celkem

Produkce pro vlast-ní konečné užití

x

X

x

Produkce pro vlastní konečné užití celkem

Ostatní netržní produkce

0

0

X

Ostatní netržní produkce celkem

Celkem

Celková produkce tržních výrobců

Celková produkce výrobců pro vlastní konečné užití

Celková produkce ostatních netržních výrobců

Produkce celkem

X = velká produkce; x = malá produkce; 0 = žádná produkce (podle konvence)

3.42

Místní ČJ, které jsou tržními výrobci a výrobci pro vlastní konečné užití, nemohou podle konvence dodávat ostatní netržní produkci. Jejich produkce může být proto zachycena pouze jako tržní produkce nebo produkce pro vlastní konečné užití a podle toho být oceněna (viz odstavce 3.46 až 3.52).

3.43

Místní ČJ jakožto ostatní netržní výrobci mohou poskytovat jako vedlejší produkci netržní produkci a produkci pro vlastní konečné užití. Produkce pro vlastní konečné užití spočívá v tvorbě kapitálu ve vlastní režii. Výskyt netržní produkce by se měl v principu určovat aplikací padesátiprocentního kritéria na jednotlivé produkty: tržní produkce je takovou produkcí, která je prodána nejméně za 50 % nákladů na její výrobu. Může to být například případ, kdy vládní nemocnice účtují za některé ze svých služeb ekonomicky významné ceny. Jiným příkladem je prodej reprodukcí vládním muzeem nebo prodej předpovědí počasí meteorologickými ústavy.

3.44

Ve statistické praxi může být obtížné jasné rozlišování mezi různými produkty místních ČJ vládních institucí a NISD. Ještě více to platí pro náklady na výrobu ve vztahu k různým produktům. V tomto případě je jednoduchým řešením považovat všechny výnosy ostatního netržního výrobce z jeho vedlejší(ch) činnosti (činností) za výnosy za jeden typ tržní produkce. Používá se to například u příjmů muzeí z prodeje plakátů a pohlednic ( 50 ).

3.45

Ostatní netržní výrobci mohou mít také výnosy z prodeje své ostatní netržní produkce za ekonomicky nevýznamné ceny, např. výnosy muzea ze vstupného. Tyto výnosy se týkají ostatní netržní produkce. Avšak jestliže oba typy výnosů (výnosy muzea ze vstupenek a z prodeje plakátů a pohlednic) jsou obtížně odlišitelné, mohou se celé považovat buď za výnosy z tržní produkce nebo za výnosy z ostatní netržní produkce. Výběr jedné z těchto dvou možností zápisu by měl záviset na předpokládané relativní důležitosti obou typů výnosů (za vstupenky a z prodeje plakátů a pohlednic).

3.46

Produkce má být zachycena a oceněna tehdy, kdy se vytváří výrobním procesem.

3.47

Celá produkce má být oceněna v základních cenách, ale pro dále uvedené případy se uplatňuje zvláštní úmluva:

a) ocenění ostatní netržní produkce;

b) ocenění celkové produkce ostatního netržního výrobce (místní ČJ);

c) ocenění celkové produkce institucionální jednotky, jejíž místní ČJ je ostatním netržním výrobcem (viz odstavce 3.53 až 3.56).

3.48



Definice:

►M4  Základní cena je cena, kterou má dostat výrobce od kupujícího za jednotku vyrobené produkce výrobků nebo služeb minus jakákoliv daň splatná (viz odst. 4.27) na tuto jednotku v důsledku její výroby nebo prodeje (tj. daně z produktů), plus jakákoliv dotace získaná na tuto jednotku v důsledku její výroby nebo prodeje (tj. dotace na produkty). ◄ Jsou vyloučeny jakékoliv dopravní přirážky fakturované výrobcem samostatně. Zahrnuty jsou dopravní přirážky účtované výrobcem na stejné faktuře, a to i když jsou na faktuře uvedeny jako samostatná položka.

3.49

Produkce pro vlastní konečné užití (P.12) má být oceňována podle základních cen podobných produktů prodávaných na trhu; v důsledku toho se vyskytuje čistý provozní přebytek nebo smíšený důchod i u takovéto produkce. Toto platí i pro služby bydlení poskytované bydlícími vlastníky obydlí samými sobě (viz odstavec 3.64). Avšak výstavbu prováděnou ve vlastní režii je obvykle nezbytné ocenit na základě nákladů na výrobu.

3.50

Přírůstek nedokončené produkce se oceňuje úměrně k odhadovaným běžným základním cenám dokončeného produktu.

3.51

Pokud má být hodnota produkce pojaté jako nedokončená výroba odhadnuta předem, mělo by se vycházet ze skutečně vynaložených nákladů plus přirážka na odhadnutý provozní přebytek nebo odhadnutý smíšený důchod. Předběžné odhady by měly být pak nahrazeny odhady, které se získají rozčleněním skutečné hodnoty (až se to stane známým) hotových výrobků. Jde o součet hodnot:

a) hotových výrobků prodaných nebo směněných;

b) změny stavu zásob hotových výrobků;

c) hotových výrobků pro vlastní užití jejich výrobcem.

3.52

Za nedokončené budovy a stavby se hodnota odhaduje na základě nákladů k danému datu, včetně přirážky určené na provozní přebytek nebo smíšený důchod. Tato přirážka vyplývá z toho, že hodnota má být odhadnuta na základě cen podobných budov a staveb. Pro odhad hodnoty tvorby hrubého fixního kapitálu přebírané kupujícím po etapách je možné také použít objemu plateb v každé jednotlivé etapě výstavby (za předpokladu, že nedojde k zálohovým platbám nebo k nedoplatkům).

Pokud není dokončena stavba prováděná ve vlastní režii v jednom účetním období, pak by hodnota produkce a jí odpovídající tvorba hrubého fixního kapitálu měla být odhadnuta podle poměru celkových nákladů vynaložených během příslušného období k odhadované běžné základní ceně. Jestliže není možné odhadnout základní cenu dokončené stavby, musí být oceněna celkovými náklady na produkci. Pokud je nějaká nebo veškerá práce prováděna bezplatně, což se může stát při komunální výstavbě prováděné domácnostmi, odhad toho, co by bylo zaplaceno za práci, by měl být zahrnut do odhadnutých celkových výrobních nákladů na produkci ve výši mzdové sazby za podobný druh práce v blízkém okolí nebo regionu.

3.53

Celková produkce ostatního netržního výrobce (místní ČJ) se má oceňovat celkovými náklady na produkci, tj. jako součet:

a) mezispotřeby (P.2);

b) náhrad zaměstnancům (D.1);

c) spotřeby fixního kapitálu (K.1);

d) ostatních daní na výrobu (D.29) mínus ostatních subvencí na výrobu (D.39).

Ostatní subvence na výrobu by měly být odečteny. Je však třeba si uvědomit, že ostatní subvence na výrobu u ostatních netržních výrobců prakticky chybí anebo představují velmi malé částky (viz odst. 4.36).

Podle konvence se do nákladů na ostatní netržní produkci nezahrnují platby úroků (ačkoliv by v některých případech mohly být velkou položkou nákladů na výrobu, např. v případě společností v bytovém hospodářství). Do nákladů na ostatní netržní produkci se také nezahrnuje imputace nájemného za vlastní nebytové budovy užívané pro ostatní netržní produkci.

3.54

Celková produkce institucionální jednotky je součtem celkové produkce místních ČJ, které ji tvoří. Tento princip se používá i pro institucionální jednotky, které jsou ostatními netržními výrobci.

3.55

V případě, že netržní výrobce (místní ČJ) nemá vedlejší tržní výkony, se ostatní netržní produkce oceňuje ve výši nákladů vynaložených na výrobu. V případě, že netržní výrobce má vedlejší tržní produkci, oceňuje se jeho ostatní netržní produkce jako zbytková položka, tj. jako rozdíl mezi celkovými náklady na výrobu netržního výrobce a jeho příjmy za tržní produkci.

3.56

Tržní produkce netržního výrobce se má v zásadě oceňovat v základních cenách. Avšak dokonce i když ostatní netržní místní ČJ může mít příjmy z prodeje, oceňuje se její celková produkce pokrývající jak tržní, tak i ostatní netržní produkci (a případně i produkci pro vlastní konečné užití) stále pomocí nákladů na výrobu. Hodnota její tržní produkce je dána příjmy z prodeje tržních produktů, hodnota její ostatní netržní produkce se získá jako rozdíl mezi její celkovou produkcí na jedné straně a její tržní produkcí a produkcí pro vlastní konečné užití na druhé straně. Hodnota jejích příjmů z prodeje ostatních netržních výrobků a služeb za ekonomicky nevýznamné ceny zůstává součástí hodnoty její ostatní netržní produkce.

3.57

Předmětem dále uvedeného výkladu jsou některé specifické typy produkce, doba jejího zachycení a způsobu ocenění. Výklad je uspořádán podle oddílů CPA.

3.58

A. Produkty zemědělské výroby, myslivosti a lesnictví;

Produkce zemědělských výrobků by měla být zachycována průběžné po celou dobu výroby (a ne zjednodušeně při sklizeni úrody nebo porážce zvířat).

Rostoucí plodiny, dřevo na pni a stavy ryb nebo zvířat chovaných na porážku by měly být považovány v průběhu celého procesu za nedokončenou výrobu, a když je proces ukončen, měly by být převedeny do zásob hotových výrobků.

3.59

D. Průmyslové výrobky;

Když je dopředu uzavřena dohoda o prodeji stavěných budov a jiných staveb, jejichž výstavba probíhá po několik účetních období, pak se produkce vytvořená v každém období zachycuje, jako by byla prodána kupujícímu na konci každého období: tj. považuje se spíše za tvorbu fixního kapitálu u kupujícího než za nedokončenou výrobu ve stavebnictví. Výsledkem je, že vyrobená produkce se považuje za prodanou kupujícímu po etapách, tak jak kupující právně přebírá vlastnictví této produkce. Když kontrakt vyžaduje platby po etapách, pak hodnota produkce může být nahrazena hodnotou postupných plateb provedených v každém období. Avšak v případě neexistence kupní smlouvy se nedokončená produkce vyrobená v každém období zachycuje jako nedokončená výroba.

3.60

G. Služby velkoobchodu a maloobchodu; opravy motorových vozidel, motocyklů a spotřebního zboží

Produkce velkoobchodu a maloobchodu se měří pomocí obchodního rozpětí realizovaného u zboží, které je nakoupeno za účelem prodeje.



Definice:

Obchodní rozpětí je rozdíl mezi skutečnou nebo imputovanou cenou realizovanou u zboží, které bylo nakoupeno za účelem prodeje a cenou, kterou by musel zaplatit prodejce, aby prodané zboží nahradil v okamžiku, kdy bylo prodáno nebo jiným způsobem ubylo.

Podle konvence se do obchodního rozpětí nezahrnuje zisk ani ztráta z držby. Avšak v praxi zdroje údajů nedovolují vydělit celý zisk nebo ztrátu z držby.

3.61

H. Služby hotelů a restaurací

Hodnota produkce hotelů, restaurací a kaváren zahrnuje hodnotu spotřebovaných potravin, nápojů a pod.

3.62

I. Doprava, skladování a spoje

Produkce dopravy se měří výší částky dosažené za dopravu výrobků nebo osob. Doprava pro vlastní užití místní ČJ se považuje za pomocnou činnost a samostatně se nezjišťuje ani nezachycuje.

Produkce skladování se měří jako hodnota přidaná k nedokončené výrobě, buď jako přidaná produkce ve smyslu překlenutí v čase (např. skladování pro jinou místní činnostní jednotku) nebo jako fyzická změna (např. v případě zrání vína).

Produkce cestovních kanceláří se měří jako hodnota služby účtovaná kanceláří (účtovaný poplatek nebo provize) a nikoliv jako úplné výdaje, které měli jejich klienti vůči cestovní kanceláři. Tyto úplné výdaje mohou také zahrnovat např. částky za dopravu třetí stranou.

Produkce cestovních kanceláří se měří jako hodnota služby účtovaná kanceláří (účtovaný poplatek nebo provize) a nikoliv jako úplné výdaje, které měli jejich klienti vůči cestovní kanceláři. Tyto úplné výdaje mohou také zahrnovat např. částky za dopravu třetí stranou.

Služby cestovních kanceláří se odlišují od služeb turistických provozovatelů tím, že služby cestovních kanceláří jsou pouze zprostředkováním poskytnutým klientům cestovních kanceláří, zatímco služby turistických provozovatelů vytvářejí novou produkci, tj. turistická cesta je organizována tak, že ceny jejích jednotlivých složek (např. dopravy, ubytování, zábavy) turista nerozpozná.

3.63

J. Finanční zprostředkovatelské služby (včetně pojišťovacích služeb a služeb penzijních fondů)

Produkce finančního zprostředkování, za které se neúčtují přímé poplatky, se měří, podle konvence, jako celkový důchod z majetku, který dosáhla jednotka poskytující služby mínus celkové jí zaplacené úroky, s vyloučením hodnoty jakýchkoliv důchodů získaných z investování vlastních fondů (neboť takovéto důchody nevyplývají z finančního zprostředkování), a v případě vedlejších pojišťovacích činností provozovaných finančním zprostředkovatelem s vyloučení m důchodů z investování pojistně technických rezerv. Zisky a ztráty z držby by se měly při měření této produkce vyloučit, protože v systému se nezachycují na účtu produkce, nýbrž se zachycují na samostatném účtu (účet ostatních změn aktiv). Toto se týká také zisku z držby při směně cizí měny a cenných papírů u profesionálních zprostředkovatelů (i když jejich zisk z držby bývá obvykle kladný a samotnými zprostředkovateli je považován za část jejich normálních příjmů). Avšak obchodní rozpětí u směny cizí měny a směny cenných papírů (tj. u obou rozdíly mezi kupní cenou zprostředkovatele a kupní cenou kupujícího) se má zahrnovat do produkce stejně jako u velkoobchodu či maloobchodu. Analogicky zde mohou nastat problémy s údaji při odlišení takového obchodního rozpětí od zisku z držby; tento problém je třeba překonat co možná nejlépe.

Produkce služeb finančního zprostředkování poskytovaných centrální bankou by se měla měřit stejným způsobem, jaký se používá při poskytování těchto služeb ostatními finančními zprostředkovateli.

Činnost půjčovatelů peněz, kteří půjčují pouze svůj vlastní kapitál, se nepovažuje za finanční zprostředkování.

Finanční zprostředkovatelé mohou také poskytovat různé finanční služby a podnikatelské služby, za které se přímo účtují poplatky a provize. Typickými případy zde mohou být např. směna peněz, poradenství při investování, nákup nemovitostí nebo daňové poradenství. Produkce takovýchto služeb se oceňuje na základě účtovaných poplatků a provizí.

Produkce služeb pojišťovnictví (poplatek za službu) se měří jako:



 

celkové skutečně přijaté pojistné

plus

důchod z finančního umístění (doplňky k pojistnému) (což se rovná důchodu z investování pojistně technických rezerv)

minus

nároky na pojistné náhrady

minus

změna stavu pojistně technických rezerv a rezerv pojištění s účastí na zisku.

Zisky a ztráty z držby se mají při měření produkce pojišťovny vylučovat: nemá se na ně pohlížet jako na důchod z investování pojistně technických rezerv a nemají se považovat za změnu stavu pojistně technických rezerv a rezerv pojištění s účastí na zisku.

Je třeba poznamenat, že pojistně technické rezervy se mohou investovat do vedlejších činností pojišťovny, např. do pronájmu obydlí, bytů nebo kanceláří. V tomto případě je čistý provozní přebytek těchto vedlejších činností důchodem z investování pojistně technických rezerv.

Obdobně produkce služeb penzijních fondů se měří jako:



 

celkové skutečně přijaté příspěvky na penzijní pojištění

plus

celkové dodatkové příspěvky (což se rovná důchodu z investování technických rezerv penzijních fondů)

minus

dávky, které mají být vyplaceny

minus

změna stavu technických rezerv penzijních fondů.

3.64

K. Služby v oblasti nemovitostí, pronájem a služby pro podnikání

Produkce služeb za bydlení ve vlastních obydlích by měla být oceněna ve výši nájemného, které by nájemník platil za stejné bydlení, přičemž se bere v úvahu umístění, okolí atd., jakož i velikost a kvalita samotného obydlí. Za garáže umístěné odděleně od domu, které vlastník používá pro účely konečné spotřeby ve spojení s užíváním obydlí, by se měla provádět podobná imputace. Za garáže, které jejich soukromý vlastník používá pouze za účelem parkování poblíž svého pracoviště, se imputace neprovádí. Hodnota nájemného za obydlí, které mají jejich vlastníci v zahraničí, např. rekreačních domů, by neměla být zachycována jako součást tuzemské produkce, nýbrž jako dovoz služeb a odpovídající čistý provozní přebytek jako prvotní důchod získaný ze zbytku světa. Za obydlí, která obývají a vlastní nerezidenti, by se měly provádět analogické zápisy. V případě dočasně sdílených bytů by se měl zachycovat příslušný podíl poplatku za službu.

Produkce služeb v oblasti nemovitostí za nebytové budovy se měří hodnotou nájemného za ně.

Produkce operativního leasingu (pronájem strojů nebo zařízení atd.) se měří hodnotou nájemného, které nájemce platí pronajímateli. Jednoznačně se to odlišuje od finančního leasingu, který je způsobem financování pořízení dlouhodobých aktiv, tj. poskytnutím půjčky pronajímatelem nájemci. V případě finančního leasingu nájemné obsahuje (zejména) splátky a platby úroku, a hodnota služeb je ve srovnání s celkovým placeným nájemným velmi malá (viz přílohu II „Leasing a koupě předmětů dlouhodobé spotřeby na splátky“).

Pokud je to možné, pak by měla být činnost výzkumu a vývoje (V&V) vyčleněna do samostatné místní ČJ. Pokud to možné není, pak by všechen V&V značného významu (v porovnání s hlavní činností) měl být zachycen jako vedlejší činnost místní ČJ.

Produkce V&V se měří takto:

a) V&V provozovaný specializovanými komerčními výzkumnými laboratořemi nebo ústavy se oceňuje obvyklým způsobem na úrovni výnosů z prodejů, smluv, provizí, poplatků atd.;

b) produkce V&V určená pro použití v tomtéž podniku by měla být v zásadě oceněna na základě odhadnutých základních cen, které by byly zaplaceny, pokud by výzkum byl dodáván na základě obchodní smlouvy jako poddodávka. Avšak v praxi se pravděpodobně musí ocenit na základě úhrnu nákladů na výrobu;

c) V&V provozovaný vládními institucemi, univerzitami, výzkumnými NI atd. je obvykle ostatní netržní produkcí, a tudíž se oceňuje na základě nákladů na výrobu. Výnosy z prodeje V&V se u ostatních netržních výrobců mají zachycovat jako výnosy z vedlejší tržní produkce.

Výdaje na V&V by se měly rozlišovat od výdajů na vzdělání a zaškolení. Výdaje na V&V nezahrnují náklady na vývoj programového vybavení provozovaný jako hlavní či vedlejší činnost. Avšak postup zaúčtování je zde téměř stejný; rozdíl je pouze v tom, že programové vybavení se považuje za vyrobené nehmotné aktivum a nepatentuje se.

3.65

L. Služby veřejné správy, obrany a povinného sociálního zabezpečení

Služby veřejné správy, obrany, povinného sociálního zabezpečení se vždy poskytují jako netržní služby a podle toho by se také odpovídajícím způsobem měly oceňovat.

3.66

M. Služby vzdělávání;

U služeb vzdělání a zdravotnictví je často nezbytné popsat přesné hranice mezi tržními a ostatními netržními výrobci a mezi jejich tržní a netržní produkcí. Například, za ně které typy vzdělávání a léčení mohou vládní instituce (anebo v důsledku specifických subvencí i jiné instituce) vybírat fiktivní poplatky, ale za jiné typy vzdělávání a zvláštní léčební úkony mohou účtovat podle komerčních tarifů. Dalším běžným případem je, když stejný typ služby (např. vyšší vzdělání) je poskytován jak vládní institucí (nebo jejím zprostředkovatelem), tak i komerční institucí. Pak je obvykle velký rozdíl mezi účtovanou cenou a kvalitou poskytovaných služeb.

Ze vzdělávání a zdravotních služeb se vylučují činnosti V&V; ze zdravotních služeb se vylučuje zdravotnické vzdělávání, např. ve fakultních nemocnicích.

3.67

O. Ostatní komunální, sociální a osobní služby

Výroba knih, hudebních nahrávek, filmů, programového vybavení, magnetických pásek, disků atd. je dvoustupňovým procesem, a podle toho se měří:

1. Produkce z výroby originálů (nehmotných dlouhodobých aktiv) se měří zaplacenou cenou, pokud se prodávají, nebo, pokud nejsou prodány, základní cenou placenou za obdobné originály, náklady na jejich výrobu anebo diskontovanou hodnotou z očekávaných budoucích výnosů z jejich používání ve výrobě;

2. Vlastník takovéhoto aktiva ho může využívat přímo nebo vyrábět v následujících obdobích kopie. Pokud vlastník poskytne ostatním výrobcům licenci k využití originálu ve výrobě, pak poplatky, provize, honoráře a pod., které získává z licencí jsou produkcí jím poskytnuté služby. Avšak prodej nehmotného aktiva je zápornou tvorbou fixního kapitálu.

3.68

P. Soukromé domácnosti zaměstnávající personál

Produkce služeb poskytovaných placeným domácím personálem se podle konvence oceňuje ve výši zaplacených náhrad zaměstnancům; do náhrad zaměstnancům patří i všechny naturální požitky jako potraviny nebo ubytování.

3.69



Definice:

Mezispotřeba se skládá z hodnoty zboží a služeb spotřebovaných jako vstupy do výrobního procesu, vyjma dlouhodobých aktiv, jejichž spotřeba se zachycuje jako spotřeba fixního kapitálu. Výrobky a služby mohou být ve výrobním procesu buď přeměněny nebo spotřebovány.

3.70

Mezispotřeba zahrnuje tyto hraniční případy:

a) hodnotu všech výrobků a služeb použitých jako vstupy do pomocných činností. Obvyklým příkladem pomocné činnosti je nákup, prodej, marketing, účetnictví, zpracování údajů, doprava, skladování, údržba, bezpečnost atd. Tyto výrobky a služby spotřebované pro tyto pomocné činnosti se neodlišují od výrobků a služeb spotřebovaných přímo pro hlavní (nebo vedlejší) činnost místní ČJ;

b) hodnotu výrobků a služeb, které místní ČJ obdržela od jiné místní ČJ v rámci téže institucionální jednotky (pouze pokud jsou v souladu s obecnou definici v odstavci 3.69);

c) náklady na používání najatých dlouhodobých aktiv, např. operativní leasing strojů a osobních automobilů;

d) předplatné, příspěvky a poplatky placené neziskovým podnikatelským sdružením;

e) položky nepovažované za tvorbu hrubého kapitálu, jako:

1. malé nástroje, které nejsou drahé a používají se pro poměrně jednoduché úkony, jako např. pily, kladiva, šroubováky a ostatní ruční nástroje; malé přístroje, jako např. kapesní kalkulačky. Podle konvence se v ESA považují za mezispotřebu všechny výdaje na předměty dlouhodobé spotřeby, jejichž cena nepřevyšuje 500 ECU (v cenách roku 1995) za kus (nebo, když se nakupují ve větším množství, tak za celkové nakoupené množství);

2. běžná, pravidelná údržba a opravy dlouhodobých aktiv používaných ve výrobě;

3. zbraně pro armádu určené k ničení a zařízení k jejich dopravě (ale ne lehké zbraně nebo obrněné vozy pořízené policií a bezpečnostními službami, neboť ty se považují za tvorbu hrubého fixního kapitálu);

4. služby V&V, výcvik pracovníků, průzkum trhu a podobné činnosti nakoupené od externí organizace nebo poskytnuté samostatnou místní ČJ v rámci téže institucionální jednotky;

f) poplatky za užívání nehmotných nevyrobených aktiv, jako např. patentů, obchodních značek atd. (vyjma platby za nákup takovýchto vlastnických práv: tyto platby se považují za pořízení nehmotných nevyráběných aktiv);

g) výdaje zaměstnanců, hrazené zaměstnavatelem, za položky nezbytné pro výrobu provozovanou zaměstnavatelem, jako např. na nákupy nástrojů a ochranných oděvů na vlastní účet zaměstnanců prováděné podle smluvních závazků;

h) výdaje zaměstnavatelů, které zaměstnavatel vynakládá jak ve prospěch svůj, tak i zaměstnanců, neboť je to nezbytné pro zabezpečení výrobního procesu zaměstnavatele. Týká se to těchto případů:

1. náhrada zaměstnancům jejich cestovních a stěhovacích výdajů, odlučného a výdajů na pohoštění v případech, že byli pověřeni jejich vynaložením při plnění svých povinností;

2. vybavení pracoviště;

(širší přehled je uveden v odstavcích k náhradám zaměstnancům (D.1);

i) pojistné neživotního pojištění placené místní ČJ (viz také přílohu III „Pojištění“): vzhledem k tomu, že se v mezispotřebě zachycuje pouze poplatek za službu, musí být placené pojistné sníženo, např. o vyplacené pojistné nároky a čistou změnu rezerv neživotního pojištění. Čistá změna rezerv může být umístěna do místních ČJ proporcionálně k placenému pojistnému;

j) pouze za ekonomiku jako celek: veškeré nepřímo měřené finanční zprostředkovatelské služby (FISIM) poskytované rezidentskými subjekty.

3.71

Z mezispotřeby se vylučují:

a) položky, které se považují za tvorbu hrubého kapitálu, jako jsou:

1. cennosti;

2. průzkum nerostných ložisek;

3. velká zlepšení, která významně překračují běžné udržení dlouhodobých aktiv v dobrém provozním stavu, např. renovace, rekonstrukce nebo rozšíření kapacity;

4. programové vybavení, který je nakoupeno nebo vyrobeno ve vlastní režii;

b) výdaje zaměstnavatelů, které se považují za naturální mzdy a platy (viz odstavec 4.05);

c) užití kolektivních služeb poskytovaných vládními institucemi tržním jednotkám nebo výrobcům ve vlastní režii (tyto služby se považují za výdaje vlády na kolektivní spotřebu);

d) výrobky a služby vyrobené a spotřebované ve stejném účetním období uvnitř téže místní ČJ (nezachycují se ani jako produkce);

e) platby vládě za udělení licencí a poplatky, které se považují za daně na výrobu (viz odstavce 4.79 až 4.80).

3.72

Produkty použité pro mezispotřebu by se měly zachycovat a oceňovat v okamžiku, kdy vstupují do výrobního procesu. Oceňují se kupními cenami podobných výrobků či služeb pořizovaných v té době.

3.73

Výrobní jednotky v praxi obvykle nezachycují skutečné užití výrobků ve výrobním procesu přímo. Zachycují nákupy určené k užití jako vstupy a změny množství těchto výrobků v zásobách. Při odhadu mezispotřeby musí být proto od nákupů odečtena změna stavu zásob materiálu (viz odstavce 3.120 -3.124 o správném ocenění zásob).

3.74

Pro konečnou spotřebu se používají dvě pojetí:

a) výdaje na konečnou spotřebu (P.3);

b) skutečná konečná spotřeba (P.4).

Výdaje na konečnou spotřebu jsou pojetím, které se vztahuje na výdaje sektoru na spotřebu zboží a služeb. Skutečná konečná spotřeba naopak ukazuje, kdo výrobky a služby pro spotřebu získal. Rozdíl mezi oběma koncepcemi spočívá v přístupu k některým druhům zboží a služeb, které jsou financovány vládou nebo NISD, ale poskytovány jsou domácnostem jako naturální sociální transfer.

3.75



Definice:

Výdaje na konečnou spotřebu se skládají z výdajů vynaložených rezidentskými institucionálními jednotkami na výrobky a služby, které jsou určeny pro přímé uspokojení individuálních potřeb nebo přání nebo kolektivních potřeb členů společnosti. Výdaje na konečnou spotřebu mohou být realizovány v tuzemsku nebo v zahraničí.

3.76

Výdaje domácností na konečnou spotřebu zahrnují tyto hraniční případy:

a) služby bydlení poskytované vlastníky obydlí, kteří v nich bydlí;

b) naturální příjmy, jako:

1. výrobky a služby, které dostali zaměstnanci formou naturálního příjmu;

2. výrobky a služby vyrobené jako produkce společností nezapsaných do obchodního rejstříku ve vlastnictví domácností, které si členové domácností ponechali pro svou spotřebu. Jde hlavně o potraviny a ostatní zemědělské produkty, služby pro bydlení ve vlastních domech a domácí služby poskytované zaměstnáváním placeného personálu (sluhů, kuchařů, zahradníků, řidičů atd.);

c) položky, které se nepovažují za mezispotřebu, jako jsou:

1. materiál pro malé opravy a vnitřní vymalování obydlí, které zpravidla provádějí jak nájemníci, tak i vlastníci;

2. materiál pro opravy a údržbu předmětů dlouhodobé spotřeby, včetně dopravních prostředků;

d) položky, které se nepovažují za tvorbu kapitálu, zejména předměty dlouhodobé spotřeby, které plní svou funkci v průběhu několika účetních období; patří sem i převod vlastnictví k předmětům dlouhodobé spotřeby z podniku na domácnost (viz transakce s použitými výrobky, odstavec 3.148);

e) přímo účtované finanční služby;

f) služby pojišťoven ve výši implicitního poplatku za službu (viz odstavec 3.63);

g) služby penzijních fondů ve výši implicitního poplatku za službu (viz odstavec 3.63);

h) platby domácností za licence, povolení atd., které se považují za nákup služby (viz odstavce 4.79 a 4.80);

i) nákupy produkce za ekonomicky nevýznamné ceny, např. vstupné do muzea (viz odstavec 3.45).

3.77

Výdaje na konečnou spotřebu domácností nezahrnují:

a) naturální sociální transfery, jako jsou výdaje nejdříve vynaložené domácnostmi, ale následně pak uhrazené ze sociálního zabezpečení, např. některé zdravotní výdaje;

b) položky považované za mezispotřebu nebo tvorbu hrubého kapitálu, jako jsou:

1. výdaje domácností, vlastnících společnosti nezapsané do obchodního rejstříku, určené k podnikatelský m účelům — např. na předměty dlouhodobé spotřeby, jako je nábytek, nebo elektrické zařízení (tvorba hrubého fixního kapitálu), a také na předměty krátkodobé spotřeby, jako jsou pohonné hmoty (mezispotřeba);

2. výdaje, které bydlící vlastníci vynaloží na malování, údržbu a opravu obydlí a které nejsou obvykle prováděny nájemníky (považují se za mezispotřebu produkce bydlení);

3. nákupy obydlí (považují se za tvorbu hrubého fixního kapitálu);

4. výdaje za cennosti (považují se za tvorbu hrubého kapitálu).

c) položky považované za pořízení nevyráběných aktiv, zejména nákup půdy;

d) všechny platby domácností, které se mají považovat za daně, jako jsou např. platby za technický průkaz na vlastní motorové vozidlo, loď nebo letadlo, a také za lovecký lístek, za zbrojní pas nebo rybářský lístek (viz odstavce 4.79 až 4.80);

e) předplatné, příspěvky a poplatky placené domácnostmi NISD, jako např. odborům, profesním společnostem, spotřebitelským sdružením, církvím a sociálním, kulturním, rekreačním a sportovním klubům;

f) dobrovolné peněžní nebo naturální převody domácností charitativním a podpůrným organizacím a organizacím první pomoci.

3.78

Výdaje na konečnou spotřebu NISD zahrnují dvě odlišné kategorie:

a) hodnotu zboží a služeb vyprodukovaných NISD, které nejsou určeny pro investice ve vlastní režii a nejsou předmětem výdajů domácností nebo jiných jednotek;

b) výdaje NISD za výrobky a služby vyprodukované tržními subjekty, které jsou dodávány, bez jakékoliv změny, domácnostem pro jejich spotřebu jako naturální sociální transfer.

▼M2

3.79

Výdaje na konečnou spotřebu (P.3) vládních institucí zahrnují, obdobně jako u neziskových institucí sloužících domácnostem (NISD), dvě kategorie výdajů:

a) hodnotu výrobků a služeb vyprodukovaných samotnými vládními institucemi (P.1), jiných než na tvorbu kapitálu ve vlastní režii (odpovídající P.12) nebo na prodej. Tržní produkce (P.11) a platby za ostatní netržní produkci (P.131);

b) naturální sociální transfery týkající se výdajů na produkty dodávané domácnostem prostřednictvím tržních výrobců (D.6311 + D.63121 + D.63131). V tomto případě vládní instituce platí za výrobky a služby, které prodávající poskytuje domácnostem.

▼B

3.80

Nefinanční podniky a finanční instituce nemají výdaje na konečnou spotřebu. Jejich výdaje na nákup téhož druhu výrobku či služby, které domácnosti užívají na konečnou spotřebu, jsou užity buď pro mezispotřebu, anebo jsou poskytnuty zaměstnancům jako naturální náhrada, tj. jsou imputovaným výdajem domácností na konečnou spotřebu. Dokonce i když financují individuální spotřebu, např. prostřednictvím reklamy, považují se tyto výdaje za mezispotřebu.

3.81



Definice:

Skutečná konečná spotřeba se skládá z zboží a služeb, které získaly rezidentské institucionální jednotky pro přímé uspokojení lidských potřeb, a to individuálních nebo kolektivních.

3.82



Definice:

Výrobky a služby pro individuální spotřebu („individuální výrobky a služby“) získávají domácnosti a užívají je pro uspokojení potřeb a tužeb členů těchto domácností. Individuální výrobky a služby mají tento charakter:

a)  musí být možné zjistit a zachytit získání takovéhoto výrobku a služby jednotlivou domácností nebo jejím členem, a také dobu, kdy k tomu došlo;

b)  domácnost musí souhlasit s poskytnutím výrobku či služby, a vykonat nezbytnou činnost, která to umožní, např. navštívit školu nebo polikliniku;

c)  výrobek či služba musí být takového charakteru, že jejich získání jednou domácností nebo osobou, nebo i malou omezenou skupinou osob, brání jejich získání jinou domácností či osobou.

3.83



Definice:

Služby pro kolektivní spotřebu („kolektivní služby“) jsou poskytovány současně všem členům společnosti nebo všem členům určité části společnosti, jako jsou např. domácnosti žijící v určitém regionu. Kolektivní služby mají tento charakter:

a)  mohou být poskytovány současně všem členům společnosti nebo určité části společnosti tvořené např. určitým regionem či lokalitou;

b)  užití takovýchto služeb je obvykle pasivní a nevyžaduje vyjádření souhlasu nebo aktivní účasti všech jednotlivců, kterých se tato služba týká;

c)  poskytnutí kolektivní služby jedné osobě nesnižuje množství, které je k dispozici ostatním jednotlivcům ve stejné komunitě nebo její části. Získáním těchto služeb se jejich objem nesnižuje.

3.84

Všechny výdaje domácností na konečnou spotřebu jsou individuální. Podle konvence se veškeré výrobky a služby poskytované NISD považují za individuální.

▼M6

3.85

Pro výrobky a služby poskytované vládními institucemi je hranice mezi individuálním a kolektivním charakterem dána na základě klasifikace funkcí vládních institucí (COFOG).

Podle konvence by se veškeré výdaje na konečnou spotřebu vládních institucí, které patří do některé z dále uvedených položek, měly považovat za výdaje na individuální spotřebu:

a) 

7.1 Léčiva a zdravotnické prostředky

7.2 Ambulantní zdravotní péče

7.3 Ústavní zdravotní péče

7.4 Veřejné zdravotnické služby

b) 

8.1 Rekreační a sportovní služby

8.2 Kulturní služby

c) 

9.1 Preprimární a primární vzdělávání

9.2 Sekundární vzdělávání

9.3 Postsekundární vzdělávání nižší než terciární

9.4 Terciární vzdělávání

9.5 Vzdělávání nedefinované podle úrovně

9.6 Vedlejší služby ve vzdělávání

d) 

10.1 Nemoc a invalidita

10.2 Stáří

10.3 Pozůstalí

10.4 Rodina a děti

10.5 Nezaměstnanost

10.6 Bydlení

10.7 Sociální pomoc jinde neuvedená

Použije-li se klasifikace COICOP, odpovídají výdaje vládních institucí na individuální spotřebu oddílu 14, který zahrnuje tyto skupiny:

14.1 Bydlení (odpovídá skupině 10.6 COFOG)

14.2 Zdraví (odpovídá skupinám 7.1 až 7.4 COFOG)

14.3 Rekreace a kultura (odpovídá skupinám 8.1 a 8.2 COFOG)

14.4 Vzdělávání (odpovídá skupinám 9.1 až 9.6 COFOG)

14.5 Sociální péče (odpovídá skupinám 10.1 až 10.5 a 10.7 COFOG)

Výdaji na kolektivní spotřebu se rozumí zbývající část výdajů vládních institucí na konečnou spotřebu.

Použije-li se klasifikace COFOG, odpovídají tyto výdaje zejména těmto položkám:

a) Všeobecné veřejné služby (oddíl 1)

b) Obrana (oddíl 2)

c) Veřejný pořádek a bezpečnost (oddíl 3)

d) Ekonomické záležitosti (oddíl 4)

e) Ochrana životního prostředí (oddíl 5)

f) Bydlení a společenská infrastruktura (oddíl 6)

g) Všeobecná správa, regulace, šíření obecných informací a statistik (všechny oddíly)

h) Výzkum a vývoj (všechny oddíly).

▼B

3.86

Vztahy mezi použitými odlišnými koncepcemi jsou zřejmé z tabulky:



 

Sektor vynakládající výdaje

 

Vláda

NISD

Domácnosti

Celkem získáno

Individuální spotřeba

X

(= sociální naturální transfer)

X

(= sociální naturální transfer)

X

Skutečná individuální konečná spotřeba domácností

Kolektivní spotřeba

X

0

0

Skutečná kolektivní konečná spotřeba vládních institucí

Celkem

Výdaje na konečnou spotřebu vládních institucí

Výdaje na konečnou spotřebu NISD

Výdaje na konečnou spotřebu domácností

Skutečná konečná spotřeba = výdaje na konečnou spotřebu celkem

3.87

Výdaje na konečnou spotřebu NISD jsou podle konvence všechny individuální. V důsledku toho úhrn skutečné konečné spotřeby se rovná součtu skutečné konečné spotřeby domácností a skutečné konečné spotřeby vlády.

3.88

Podle konvence neexistují naturální sociální transfery se zahraničím (ačkoliv v peněžním vyjádření takovéto transfery existují). V důsledku toho úhrn skutečné konečné spotřeby se rovná úhrnu výdajů na konečnou spotřebu.

3.89

Jak je vysvětleno v kapitole 1., obecně platí, že výrobky a služby by měly být zachyceny, když vzniká nárok na platbu, to znamená, když kupující vstoupí do závazku vůči prodávajícímu. Z toho vyplývá, že výdaj za výrobky má být zachycen v okamžiku, kdy se mění vlastnictví; výdaje za služby se zachycují, až je dodání služby dokončeno.

3.90

Výdaje za výrobek pořízený koupí na splátky nebo podobnou dohodou o úvěru (a také formou finančního leasingu) by měly být zachyceny k tomu okamžiku, kdy je výrobek dodán, a to i když přitom nedošlo k právní změně vlastnictví.

3.91

Užití produkce vyrobené ve vlastní režii by mělo být zachyceno k okamžiku, kdy je tato produkce pro vlastní konečné užití vyrobena.

3.92

Výdaje na konečnou spotřebu domácností se zachycují v kupních cenách. Jsou to ceny, které kupující skutečně platí za výrobky k okamžiku nákupu. Podrobnější definici lze nalézt v odstavci 3.06.

3.93

Výrobky a služby poskytované formou naturální náhrady zaměstnancům se oceňují základními cenami, když je zaměstnavatel vyrobí, nebo kupními cenami, když je nakupuje.

3.94

Výrobky a služby použité pro vlastní spotřebu se oceňují v základních cenách.

3.95

Výdaje na konečnou spotřebu vynakládané vládou nebo NISD na produkty jimi vyráběné se zachycují k okamžiku, kdy jsou vyrobeny, což je současně i doba, kdy jsou takové služby vládními institucemi a NISD dodány. U výdajů na konečnou spotřebu za výrobky a služby poskytované prostřednictvím tržních výrobců je doba dodávky i dobou zachycení.

▼M2

3.96

Výdaje na konečnou spotřebu (P.3) vládních institucí nebo NISD jsou rovny jejich produkci (P.1) plus naturální sociální transfery týkající se výdajů na produkty dodávané domácnostem prostřednictvím tržních výrobců (D.6311 + D.63121 + D.63131) minus platby od jiných jednotek, tržní produkce (P.11) a platby za ostatní netržní produkci (P.131) minus tvorba kapitálu ve vlastní režii (odpovídající P.12).

▼B

3.97

Institucionální jednotky pořizují výrobky a služby v okamžiku, kdy se stávají novými vlastníky zboží nebo když je dodávka zboží nebo služeb dokončena.

3.98

Pořízení zboží a služeb (skutečná konečná spotřeba) se oceňuje v kupních cenách jednotky, která výdaje vynaložila.

Naturální transfery, kromě ostatních naturálních sociálních transferů od vlády a NISD, se chápou stejně, jako by to byly transfery v penězích. V důsledku toho se hodnota zboží a služeb skutečně zachycuje jako výdaj institucionálních jednotek nebo sektorů, které je pořizují.

3.99

Hodnota obou souhrnných ukazatelů, výdajů na konečnou spotřebu a skutečné konečné spotřeby, je stejná. Výrobky a služby získané rezidentskými domácnostmi jako naturální sociální transfer jsou proto oceněny stejnými cenami, jakými jsou oceněny výdajové položky.

3.100

Tvorba hrubého kapitálu se skládá z:

a) tvorby hrubého fixního kapitálu (P.51);

b) změny stavu zásob (P.52);

c) čistého pořízení cenností (P.53).

3.101

Za tvorbu hrubého kapitálu se považuje tvorba neočištěná o spotřebu fixního kapitálu. K čisté tvorbě kapitálu se dojde odpočtem spotřeby fixního kapitálu od tvorby hrubého kapitálu.

3.102



Definice:

Tvorba hrubého fixního kapitálu (P.51) se skládá z pořízení mínus úbytky dlouhodobých aktiv u rezidentských výrobců v průběhu daného období plus určité zvýšení k hodnotě nevyráběných aktiv, které vzniká v důsledku produkční činnosti výrobců nebo institucionálních jednotek. Dlouhodobá aktiva jsou hmotná nebo nehmotná aktiva, vyrobená jako výstup z výrobního procesu, a používají se ve výrobním procesu opakovaně nebo průběžně po dobu více než jednoho roku.

3.103

Tvorba hrubého fixního kapitálu se skládá z kladných a ze záporných hodnot:

a) kladné hodnoty:

1. nákup nových nebo použitých dlouhodobých aktiv;

2. dlouhodobá aktiva, vyrobená a držená svým výrobcem pro vlastní užití (včetně dlouhodobých aktiv vyrobených ve vlastní režii, která nejsou dosud dokončena nebo plně nedozrála);

3. nová nebo použitá dlouhodobá aktiva, která jsou pořízena prostřednictvím barterové směny;

4. nová nebo použitá dlouhodobá aktiva získaná prostřednictvím naturálního kapitálového transferu

5. nová nebo použitá dlouhodobá aktiva, která jejich uživatel pořídil finančním leasingem;

6. velká zlepšení dlouhodobých aktiv a existujících historických památek;

7. přirozený přírůstek těch přírodních aktiv, která přinášejí opakovanou úrodu;

b) záporné hodnoty (tj. úbytek dlouhodobých aktiv zachycovaný jako negativní pořízení):

1. prodej použitých dlouhodobých aktiv;

2. předání použitých dlouhodobých aktiv prostřednictvím barterové směny;

3. předání použitých dlouhodobých aktiv prostřednictvím naturálního kapitálového transferu.

3.104

Do úbytkových položek dlouhodobých aktiv se nezařazuje:

a) spotřeba fixního kapitálu (která zahrnuje předvídané normální nahodilé škody);

b) mimořádné ztráty, jako např. v důsledku sucha nebo jiných přírodních pohrom (zaznamenávají se jako ostatní změny objemu aktiv).

3.105

Tvorba hrubého fixního kapitálu se může členit na tyto typy:

a) přírůstek minus úbytek hmotných dlouhodobých aktiv:

1. obydlí;

2. ostatní budovy a stavby;

3. stroje a zařízení;

4. pěstovaná aktiva, např. stromy a zvířata;

b) přírůstek mínus úbytek nehmotných dlouhodobých aktiv:

1. geologický průzkum přírodních zdrojů;

2. počítačové a programové vybavení;

3. původní kulturní a umělecká díla;

4. ostatní nehmotná dlouhodobá aktiva;

c) velká zlepšení hmotných nevyráběných aktiv, zejména těch, která se týkají půdy (přestože pořízení nevyráběných aktiv se sem nezahrnuje);

d) náklady spojené s převody vlastnictví nevyráběných aktiv, jako je půda a patenty (přestože pořízení těchto aktiv se sem nezahrnuje).

3.106

Velká zlepšení půdy zahrnují:

a) rekultivaci půdy mořského dna stavbou hrází, mořských valů nebo přehrad, stavěných za tímto účelem;

b) očištění od lesa, kamení atd., které poprvé umožňuje využití půdy pro výrobní účely;

c) vysoušení bažin nebo zavlažování pouští výstavbou hrází, pří kopů, zavlažovacích kanálů;

d) výstavba přehrad, mořských hrází nebo protipovodňových bariér za účelem prevence proti záplavám a erozi způsobené mořem a řekami.

Tyto činnosti mohou vést k vytvoření důležitých nových staveb jako např. přímořských hrází, protipovodňových bariér a přehrad, které samy o sobě nejsou využívány přímo k výrobě jiných výrobků a služeb, tak jak to bývá u většiny staveb. Budují se za účelem získání více a lepší půdy, ale tato půda se považuje za nevyráběné aktivum, které je však potřebné pro výrobní účely. Například přehrada, postavená k výrobě elektřiny, slouží zcela odlišnému účelu než přehrada postavená k zadržení moře. Do zlepšení půdy by měly být zatříděny pouze stavby druhého typu přehrad.

3.107

Tvorba hrubého fixního kapitálu zahrnuje tyto hraniční případy:

a) pořízení obytných lodí (hausbótů), prámů, mobilních příbytků a karavanů, které domácnosti používají k bydlení, a všechny k nim přidružené stavby, jako např. garáže;

b) stavby a zařízení používané pro vojenské účely, obdobné stavbám, které používají civilní subjekty, jako např. letiště, doky, silnice a nemocnice;

c) lehké zbraně a obrněná vozidla používaná nevojenskými jednotkami;

d) změny stavu hospodářských zvířat používaných dlouhodobě k produkci, jako např. chovných zvířat, dojnic, ovcí chovaných pro vlnu a tažných zvířat;

e) změny stavu stromů, které jsou pěstovány dlouhodobě, jako např. ovocných stromů, vinné révy, kaučukovníků, palem atd.

f) zlepšení vložená do používaných dlouhodobých aktiv, která převyšují požadavky na běžnou údržbu a opravy;

g) pořízení dlouhodobých aktiv prostřednictvím finančního leasingu.

3.108

Tvorba hrubého fixního kapitálu nezahrnuje:

a) transakce zahrnuté do mezispotřeby, jako např.:

1. nákup drobných nástrojů, které se používají k výrobním účelům (viz odst. 3.70. písm. e));

2. běžnou údržbu a opravy;

3. nákup vojenských zbraní a podpůrných systémů k nim;

4. nákup dlouhodobých aktiv, která mají být užívána podle smluv o operativním leasingu (viz také přílohu II „Leasing a nákup předmětů dlouhodobé spotřeby na splátky“);

b) transakce zachycené jako změna stavu zásob:

1. ateční zvířata včetně drůbeže;

2. stromy pěstované pro dřevo (nedokončená výroba);

c) stroje a zařízení získaná domácnostmi za účelem konečné spotřeby (výdaje na konečnou spotřebu);

d) zisky a ztráty z držby u dlouhodobých aktiv (ostatní změny aktiv);

e) ztráty na dlouhodobých aktivech v důsledku katastrofy (ostatní změny aktiv), např. zničení pěstovaných trvalých porostů a úhynu hospodářských zvířat v důsledku epidemií (které nejsou normálně pokryty pojištěním) nebo škody v důsledku mimořádných povodní, škody způsobené větrem nebo lesními požáry (viz kapitolu 6).

3.109

Tvorba hrubého fixního kapitálu v podobě zlepšení použitých dlouhodobých aktiv se má klasifikovat spolu s pořízením nových dlouhodobých aktiv stejného druhu.

3.110

Nehmotná dlouhodobá aktiva obvykle obsahují nové informace, speciální znalosti atd.; zahrnují:

a) geologický průzkum, který zahrnuje náklady na zkušební vrty, mapování a jiná šetření, dopravní náklady atd.;

b) počítačové programové vybavení a velké databáze, které se používají pro výrobní činnosti déle než jeden rok;

c) originály literárních a uměleckých rukopisů, reprodukcí, modelů, filmů, zvukových záznamů atd.

3.111

Náklady spojené se změnou vlastnictví (náklady na převod vlastnictví), které vznikají novému vlastníkovi jak dlouhodobých aktiv, tak i nevyráběných nefinančních aktiv, obsahují:

a) náklady na dodání aktiv (nových nebo použitých) na požadované místo a v požadovaném čase, jako např. platby za dopravu, instalaci, montáž atd.);

b) poplatky odborníkům nebo provize za zprostředkování, jako např. poplatky placené zeměměřičům, inženýrům, právníkům, odhadcům atd. A provize placené za zprostředkování realitním agenturám, aukčním síním apod.;

c) daně, které platí nový vlastník za změnu vlastnictví aktiva.

Všechny tyto poplatky mají být zachyceny jako tvorba hrubého fixního kapitálu u nového vlastníka. Je třeba si uvědomit, že daně se považují za daně ze zprostředkovatelské činnosti a ne za daně na nakoupená aktiva.

3.112

Tvorba hrubého fixního kapitálu se zachycuje, když se vlastnictví dlouhodobých aktiv převádí institucionální jednotce, která má v úmyslu tento majetek využít k výrobním účelům.

Toto obecné pravidlo je třeba modifikovat v případě:

a) finančního leasingu (změna vlastnictví se zde imputuje),

b) tvorby dlouhodobých aktiv ve vlastní režii.

Aktiva pořízená na finanční leasing se mají zachycovat, jako by se uživatel stal jejich vlastníkem, když je převezme. Tvorba kapitálu ve vlastní režii se zachycuje, když je vyráběn.

3.113

Tvorba hrubého fixního kapitálu se oceňuje v kupních cenách včetně nákladů spojených s instalací a ostatních nákladů na převod vlastnictví. Aktiva vyráběná ve vlastní režii se oceňují v základních cenách obdobných dlouhodobých aktiv (což znamená, že v sobě zahrnují přirážku na provozní přebytek nebo smíšený důchod) nebo v ocenění podle výrobních nákladů, pokud základní ceny nejsou k dispozici.

3.114

Pořízení nehmotných dlouhodobých aktiv se oceňuje různým způsobem:

a) geologický průzkum: podle nákladů na provedené zkušební sondy a vrty a nákladů umožňujících provádět zkoušky, jako na letecké snímkování nebo jiná zjišťování);

b) počítačové programové vybavení: v kupních cenách, když je kupován na trhu, nebo v odhadované základní ceně, když je vyvinut ve vlastní režii (nebo ve výši nákladů vynaložených na jeho výrobu, pokud není základní cena k dispozici);

c) kulturní, literární a umělecké originály: v cenách, které kupující zaplatil, když je originál předmětem prodeje, anebo když není předmětem prodeje, tak na základě cen placených za podobné originály, podle nákladů na jejich vytvoření, anebo podle diskontované hodnoty z budoucích příjmů očekávaných z jejich využití ve výrobě.

3.115

Úbytky použitých dlouhodobých aktiv prodejem se oceňují v (základních) cenách po odečtení všech nákladů spojených s převodem vlastnictví, které vynaložil prodejce.

3.116

Náklady na převod vlastnictví se mohou vztahovat jak na vyrobená aktiva, včetně dlouhodobých aktiv, tak i na nevyráběná aktiva, jako např. půdu.

V případě vyrobených aktiv se tyto náklady zahrnují do kupních cen. V případě nákupů a prodejů půdy a ostatních nevyráběných aktiv je třeba tyto náklady oddělit od samotných nákupů a prodejů a zachytit je jako samostatnou položku v klasifikaci tvorby hrubého fixního kapitálu.

3.117



Definice:

Změna stavu zásob se měří hodnotou přírůstků zásob mínus hodnotou úbytků a hodnotou všech běžných ztrát na zásobách.

3.118

V důsledku fyzického znehodnocení, nahodilých škod a drobných krádeží se ztráty mohou opakovaně vyskytovat u všech druhů zásob, jako:

a) ztráty na materiálu a surovinách;

b) ztráty na nedokončené výrobě;

c) ztráty na hotových výrobcích;

d) ztráty na obchodním zboží (například krádeže v obchodech).

3.119

Zásoby se skládají z těchto kategorií:

a) materiál a suroviny;

materiál a suroviny jsou tvořeny všemi komoditami, které se skladují se záměrem jejich použití pro mezispotřebu při výrobě; zahrnují se sem také komodity, které mají na zásobách vládní instituce. Položky jako např. zlato, diamanty apod. sem patří, pokud jsou určeny pro průmyslové využití nebo pro jinou výrobu.

b) nedokončená výroba;

nedokončená výroba je tvořena vyráběnou produkcí, která není ještě dokončena. Zachycuje se na zásobách u svého výrobce. Může se vyskytovat v mnoha různých formách, např. jako:

1. zemědělské plodiny před sklizní;

2. stromy a zvířata v růstu;

3. nedokončené stavby (vyjma těch, které jsou stavěny podle smlouvy na dopředu dohodnutý prodej nebo jsou stavěny ve vlastní režii, neboť tyto stavby se považují za tvorbu fixního kapitálu);

4. nedokončená jiná dlouhodobá aktiva, např. lodě a zařízení na těžbu nafty;

5. částečně ukončené práce v právní nebo poradenské oblasti;

6. částečně ukončená výroba filmu;

7. částečně ukončené počítačové programy.

Nedokončená výroba musí být zachycena za jakýkoliv výrobní proces, který na konci daného období není ukončen. Toto je významné zejména pro čtvrtletní účty, např. v zemědělství se nedosáhne sklizně v průběhu jednoho čtvrtletí.

Ke snížení nedokončené výroby dochází tehdy, když je dokončen výrobní proces. V tomto okamžiku se celá nedokončená výroba mě ní na hotové výrobky.

c) hotové výrobky;

hotové výrobky jako součást zásob představují produkty, které jejich výrobce nezamýšlí dále zpracovat před jejich dodáním uživateli (i když jsou dodávány pro mezispotřebu v jiném výrobním procesu).

d) obchodní zboží;

obchodním zbožím jsou takové výrobky, které jsou nakoupeny za účelem dalšího prodeje v nezměněném stavu.

3.120

Doba zachycení a způsob ocenění změny stavu zásob by měly být v souladu se zachycením a oceněním ostatních transakcí s produkty. Týká se to zejména mezispotřeby (tj. v případě materiálu a surovin), produkce (tj. v případě nedokončené výroby, produkce vznikající skladováním zásob zemědělských produktů) a tvorby hrubého fixního kapitálu (tj. v případě nedokončené výroby). Tento soulad je nutný i při zachycení toků v případě prací na zakázku. Například pokud jsou výrobky zpracovávány v zahraničí a vyžaduje to podstatnou fyzickou změnu výrobků, pak se tyto výrobky mají zahrnovat do vývozu (a později do dovozu) (viz odst. 3.135). Tento vývoz se odrazí v souběžném snížení zásob a k tomu vztahující se dovoz je později zachycen jako přírůstek zásob (pokud tyto výrobky nejsou okamžitě užity nebo prodány).

3.121

Změna stavu zásob by měla být oceněna cenami platnými v okamžiku vstupu do zásob (při přírůstku zásob) nebo v okamžiku jejich úbytku (při čerpání ze zásob).

3.122

Použité ceny by měly být v souladu s cenami ostatních toků, v konkrétních případech to znamená, že:

a) produkce hotových výrobků převedených do zásob výrobce se oceňuje, jako by byly v tomto okamžiku prodány v běžných základních cenách;

b) doplnění zásob nedokončené výroby se oceňuje úměrně k odhadnuté běžné základní ceně hotového výrobku;

c) snížení nedokončené výroby v důsledku dokončení produkce se oceňují v běžných základních cenách nedokončené výroby;

d) výrobky převedené ze zásob za účelem jejich prodeje se oceňuje v základních cenách;

e) obchodní zboží zvyšující velkoobchodní, maloobchodní a podobné zásoby se oceňuje podle skutečných nebo odhadnutých kupních cen obchodníka;

f) vyskladnění obchodního zboží se oceňuje v takových kupních cenách, kterými může být nahrazeno v době čerpání ze zásob (ne v cenách jeho pořízení).

3.123

Ztráty jako výsledek fyzického znehodnocení, pojistitelných náhodných škod nebo krádeží se zachycují a oceňují takto:

a) materiál a suroviny: jako materiál a suroviny, vyskladněné v daném momentě za účelem jejich použití pro výrobu (mezispotřebu);

b) nedokončená výroba: jako snížení přírůstku produkce připadajícího na výrobu provedenou ve stejném období;

c) hotové výrobky a obchodní zboží: se zachytí jako vyskladnění zásob, oceněné v běžných cenách neznehodnocených výrobků či zboží.

3.124

Předchozí odstavce popsaly koncepčně správné ocenění každé jednotlivé transakce týkající se přírůstku a úbytku zásob, je nutné proto, aby bylo v souladu s oceněním produkce, mezispotřeby a konečného užití. Aplikace těchto principů je v praxi často příliš obtížná, a proto by měly být použity alespoň tyto přibližné metody:

a) když se objem zásob mění téměř pravidelně, je praktickou metodou metoda, blízká teoretickému principu ocenění, založená na vynásobení změny objemu zásob průměrný mi cenami daného období (kupními cenami — v případě zásob v držení u jejich uživatele, velkoobchodníka nebo maloobchodníka, základními cenami — v případě zásob v držení u jejich výrobce);

b) v případě, že ceny dotyčných výrobků jsou dostatečně stálé, nemůže ani velké kolísání fyzického objemu zásob narušit jednoduchou aproximaci, založenou na vynásobení objemu změny stavu zásob průměrnou cenou;

c) když se v průběhu účetního období podstatně mění jak fyzický objem, tak i ceny zásob, vyžaduje to složitější metody aproximace. Například, čtvrtletní ocenění změn stavu zásob nebo použití předem známé informace o rozložení pohybu zásob v průběhu daného období (pohyb může být největší na konci kalendářní ho roku, v průběhu sklizně atd.);

d) pokud jsou k dispozici pouze informace o hodnotách zásob na počátku a na konci období (např. ve velkoobchodě nebo v maloobchodě, kde je na zásobách často mnoho rozdílných výrobků), měly by se odhadovat také změny ve fyzickém objemu zásob mezi počátkem a koncem období. Takovýto odhad může být proveden odhadem doby obratu zásob vypočtené podle jednotlivých výrobků.

Je třeba si uvědomit, že sezónní změny cen mohou částečně odrážet rozdíly v kvalitě, např. ceny při výprodeji nebo mimosezonní ceny ovoce a zeleniny. Tyto změny kvality by se měly považovat za změny fyzického objemu.

3.125



Definice:

Cennosti jsou takovým nefinančním zbožím, které není prvotně určeno pro výrobu nebo spotřebu, za normálních podmínek se v průběhu času fyzicky neznehodnocuje a které jeho majitelé nabývají a drží hlavně za účelem uchování hodnot.

3.126

Cennosti obsahují tyto typy zboží:

a) drahé kameny a vzácné kovy, jako např. diamanty, nepeněžní zlato, platinu, stříbro atd.;

b) starožitnosti a ostatní umělecké předměty, jako např. obrazy, sochy atd.;

c) ostatní cennosti, jako např. klenoty zpracované z drahých kamenů a kovů a sběratelské předměty.

Tyto druhy zboží se mají zachycovat jako pořízení a úbytek cenností v případě:

a) pořízení a úbytků neměnového zlata, stříbra, atp. (centrálními) u bank a ostatních finančních zprostředkovatelů;

b) pořízení a úbytků těchto druhů zboží u podniků, jejichž hlavní nebo vedlejší činnosti nejsou zaměřeny na zpracování nebo na obchodování s takovýmito druhy zboží; v důsledku toho se pořízení nebo úbytek cenností u těchto podniků nezahrnuje do mezispotřeby ani do tvorby fixního kapitálu;

c) pořízení a úbytků těchto druhů zboží v domácnostech; v důsledku toho se pořízení nezahrnuje do výdajů na konečnou spotřebu domácností.

Podle konvence ESA se do pořízení a úbytků cenností zahrnují také tyto případy:

a) pořízení nebo úbytky těchto druhů zboží u klenotníků a obchodníků s uměleckými předměty (podle obecné definice cenností by se pořízení těchto druhů zboží klenotníky a obchodníky s uměleckými předměty mělo zachycovat jako změna stavu zásob);

b) pořízení nebo úbytky těchto druhů výrobků v muzeích (podle obecné definice cenností by se pořízení těchto druhů zboží muzei mělo zachycovat jako tvorba fixního kapitálu).

Tato úmluvy umožňuje vyhnout se častým změnám v zatřídění mezi tři hlavními typy tvorby kapitálu, tj. mezi pořízení cenností snížených o úbytky, tvorbu fixního kapitálu a změnu stavu zásob, např. v případě transakcí s těmito druhy zboží mezi domácnostmi a obchodníky s uměleckými předměty.

3.127

Produkce cenností se oceňuje v základních cenách (viz odst. 3.67 o výrobě originálů). Všechna ostatní pořízení cenností se oceňují kupními cenami, které jsou za ně placeny, včetně v šech poplatků a provizí agentů. Při nákupu od zprostředkovatelů zahrnují i obchodní rozpětí. Úbytky cenností se oceňují v cenách, které dostane prodávající po odpočtu všech poplatků a provizí, které zaplatil agentům a jiným zprostředkovatelům. Ponechá- li se stranou produkce cenností, pak celkové pořízení snížené o celkové úbytky cenností mezi rezidentskými sektory se navzájem v úhrnu vyruší, zůstává pouze rozpětí agentů a dealerů.

3.128



Definice:

Vývoz zboží a služeb zahrnuje transakce se zbožím a službami (prodeje, barter, dary nebo granty) od rezidentů nerezidentům.

3.129



Definice:

Dovoz zboží a služeb zahrnuje transakce se zbožím a službami (nákupy, barter, dary nebo granty) od nerezidentů rezidentům.

3.130

Dovoz a vývoz zboží a služeb nezahrnuje:

a) obchod mezi závody, tj.:

1. dodávky nerezidentům od nerezidentních poboček rezidentních podniků, např. prodeje v zahraničí zahraničními pobočkami nadnárodních podniků, které vlastní nebo kontrolují rezidenti;

2. dodávky rezidentům od rezidentních poboček nerezidentních podniků, např. prodeje tuzemských poboček zahraničních nadnárodních podniků;

b) toky prvotních důchodů mezi zahraničím a tuzemskem, jako jsou náhrady zaměstnancům, úroky a příjmy z přímých investic. Příjmy z přímých investic mohou obsahovat i neoddělitelnou část příjmů za poskytování různých služeb, např. výcvik zaměstnanců, manažerské služby a využívání patentů a obchodních značek;

c) prodej a nákup finančních nebo nevyráběných aktiv, jakými jsou půda a patenty.

3.131

Dovoz a vývoz zboží a služeb by měl být rozlišován na:

a) dodávky uvnitř EU;

b) dovoz a vývoz mimo EU.

Pro zjednodušení se zde oba pojmy nazývají dovozem resp. vývozem.

3.132

Dovoz a vývoz zboží nastává tehdy, když dochází ke změně vlastnictví výrobků mezi rezidenty a nerezidenty (bez ohledu na to, zda dochází nebo nedochází k odpovídajícímu fyzickému pohybu výrobků přes hranice).

3.133

Avšak ve čtyřech případech je princip změny vlastnictví při zachycení dovozu a vývozu zboží modifikován:

a) finanční leasing: u zboží na finanční leasing je nutné změnu vlastnictví od pronajímatele nájemci imputovat; tato transakce se má zachytit v okamžiku, kdy nájemce převezme majetek do držení (viz Přílohu II „Leasing a nákup předmětů dlouhodobé spotřeby na splátky“);

b) dodávky mezi sesterskými podniky (pobočkou nebo pomocným závodem nebo zahraniční afilací): změna vlastnictví se má imputovat, kdykoliv dochází k dodávkám výrobků mezi sesterskými podniky;

c) zboží poskytnuté k podstatnému zpracování na zakázku nebo k opravě se zachycuje jak v dovozu, tak i ve vývozu, ačkoliv nenastává změna ve vlastnictví;

d) reexportní služby: do dovozu ani do vývozu se nezahrnují takové případy, kdy velkoobchodníci nebo zprostředkovatelé provedou nákup od nerezidentů a ve stejném účetním období to opět prodají nerezidentům. Obdobného postupu se používá při obchodování prováděné nerezidenty.

3.134

V dále uvedených případech dochází k dovozu a vývozu, aniž zboží překročí hranice země:

a) zboží vyrobené rezidentskými jednotkami pracujícími v mezinárodních vodách a prodané přímo nerezidentům v zahraničí (ropa, přírodní plyn, výrobky z ryb, námořní záchranná služba, a pod.);

b) dopravní prostředky nebo jiné přenosné zařízení, které není vázáno na pevné místo, nemusí při prodeji rezidentem nerezidentovi překročit hranice vyvážející země;

c) zboží, které bylo po změně vlastnictví ztraceno nebo zničeno, aniž překročilo hranice vyvážející země.

Analogické případy se týkají i dovozu zboží.

3.135

Dovoz a vývoz zboží zahrnuje transakce mezi rezidenty a nerezidenty:

a) s neměnovým zlatem, tj. se zlatem, které není používáno pro účely měnové politiky;

b) se stříbrem v prutech, diamanty a ostatními drahými kovy a kameny;

c) s papírovými penězi a mincemi, které nejsou v oběhu a s nevydanými cennými papíry (oceňují se jako výrobky, nikoliv vyznačenou cenou);

d) s elektřinou, plynem a vodou;

e) s živými zvířaty přepravovanými přes hranice;

f) balíkovou poštu;

g) vývoz uskutečňovaný vládou, včetně zboží financovaného granty a půjčkami;

h) zboží převáděné do a z vlastnictví organizací vytvářejících rezervní zásoby na vyrovnání nabídky a poptávky;

i) výrobky dodávané rezidentským podnikem jeho nerezidentským filiálkám;

j) výrobky obdržené rezidentským podnikem od jeho nerezidentských filiálek;

k) pašované zboží;

l) jiné neevidované dodávky, jako např. dary, a to i s menší než stanovenou minimální hodnotou;

m) výrobky dodané do zahraničí na zpracování na zakázku, pokud u něho dochází k podstatné fyzické změně. Obdobně i výrobky zpracovávané v tuzemsku pro nerezidenta;

n) předměty investičního charakteru opravované v zahraničí, pokud je do nich vloženo podstatné množství práce. Obdobně i výrobky opravované v tuzemsku pro nerezidenta.

3.136

Do dovozu a vývozu zboží se nezahrnují tyto druhy výrobků, i když mohou překračovat hranice země:

a) zboží v tranzitu;

b) zboží dodávané ze (do) země na vlastní vyslanectví, vojenské základny nebo jiné enklávy uvnitř státních hranic jiné země;

c) dopravní prostředky nebo jiné druhy přenosného zařízení, které opouštějí zemi dočasně, bez jakékoliv změny vlastnictví (např. stavební zařízení pro montážní a stavební účely v zahraničí);

d) zařízení a jiné výrobky zaslané do zahraničí pro malé opracování, údržbu, servisní službu nebo opravu;

e) ostatní výrobky, které dočasně opustí zemi a během roku se vrátí zpět do původního státu a přitom nedochází ke změně vlastnictví (např. předměty zasílané do zahraničí na výstavu a zábavní představení, zboží na operativní leasing, včetně leasingu na několik let, zboží, které se vrací, neboť očekávaný prodej se neuskutečnil);

f) zásilku zboží v komisním prodeji ztracenou nebo zničenou po překročení hranice, dříve než došlo ke změně vlastníka.

3.137

Dovoz a vývoz zboží by měl být zachycen, v zásadě, v okamžiku, kdy dochází ke změně vlastnictví zboží. V praxi se změna vlastnictví považuje za uskutečněnou v okamžiku, kdy strany zachytí transakci ve svých účetních knihách nebo na účtech. Tento okamžik se nemusí shodovat s jednotlivými etapami smluvního procesu, tj.:

a) s okamžikem závazku (den smlouvy);

b) s okamžikem poskytnutí výrobků a služeb a vznikem nároku na proplacení (den převodu);

c) s okamžikem zaplacení tohoto nároku (den zaplacení).

3.138

Dovoz a vývoz zboží se má oceňovat cenami FOB na hranicích vyvážející země. Tato cena zahrnuje:

a) hodnotu zboží v základních cenách;

b) plus k němu se vztahující náklady na dopravné a distribuční služby až do místa na hranicích, včetně nákladů na naložení na dopravní prostředek za účelem následující přepravy (pokud je to potřeba) (viz tabulka 3.4, druhý sloupec v druhé části tabulky);

c) plus veškeré daně mínus veškeré subvence na vyvážené zboží; u dodávek mezi zeměmi EU sem patří DPH a ostatní daně na výrobky placené ve vyvážející zemi.

V tabulce dodávek a užití a v symetrické tabulce vstupů a výstupů se dovoz zboží za jednotlivé skupiny výrobků musí oceňovat odlišně: v cenách CIF na hranicích dovážející země.

Definice : Cena CIF je cenou zboží dodaného na hranice dovážející země, nebo cenou služby poskytnuté rezidentovi, před zaplacením jakýchkoliv dovozních cel a ostatních daní na dovoz nebo obchodních a dopravních přirážek uvnitř země ( 51 ).

3.139

Za určitých okolností je nezbytné cenu FOB měřit přibližně nebo náhradním způsobem, jako například:

a) zboží naturálně směňované (barter) by mělo být oceněno v základních cenách, kterých by bylo dosaženo, kdyby toto zboží bylo prodáno za peníze;

b) transakce mezi sesterskými podniky: zpravidla by se měly použít skutečné hodnoty transferu. Avšak pokud jsou znač ně odlišné od tržních cen, pak by měly být nahrazeny ekvivalentem odhadnuté tržní ceny, anebo alespoň samostatně evidovány pro analytické účely;

c) předměty poskytnuté na finanční leasing: výrobky by měly být oceněny na základě kupní ceny zaplacené pronajímatelem (nikoliv ve výši kumulované hodnoty splátek);

d) dovoz zboží, který se má odhadovat na základě celní statistiky (pro obchod s třetími zeměmi), nebo Intrastat informací (pro obchod mezi členskými zeměmi EU). Oba zdroje údajů neuplatňují FOB ocenění, nýbrž používají ocenění CIF na hranicích EU nebo CIF na národních hranicích. Jelikož FOB hodnoty se používají pouze na více agregované úrovni a CIF hodnoty se používají na úrovni skupin výrobků, tyto modifikace se musí použít až na nejvyšší úrovni agregace, tj. CIF/FOB korekce.

e) dovoz a vývoz zboží, který má být odhadovat na základě informací ze šetření nebo na základě informací zjištěných případ od případu. V takovýchto případech je obvykle možné získat pouze celkovou hodnotu prodejů rozdělenou podle jednotlivých produktů. V důsledku toho se ocenění bude zakládat na kupních cenách, nikoliv na cenách FOB.

3.140



Definice:

Vývoz služeb zahrnuje veškeré služby, které rezidenti poskytují nerezidentům.

3.141



Definice:

Dovoz služeb zahrnuje veškeré služby, které nerezidenti poskytují rezidentům.

3.142

Vývoz služeb zahrnuje tyto hraniční případy:

a) dopravu vyváženého zboží poté, co opustilo hranice vyvážející země, pokud je poskytována rezidentským přepravcem (případ 2 a 3 v tabulce 3.4);

b) dopravu dováženého zboží poskytnutou rezidentským přepravcem:

1. až na hranice vyvážející země při ocenění zboží cenami FOB, z důvodu kompenzace hodnoty dopravy zahrnuté v hodnotě FOB (případ 3 v tabulce 3.5);

2. až na hranice dovážející země při ocenění zboží cenami CIF, z důvodu kompenzace hodnoty dopravy zahrnuté v hodnotě CIF (případy 3 a 2 CIF v tabulce 3.5);

c) dopravu zboží rezidenty pro nerezidenty, která není zahrnuta do dovozu nebo vývozu zboží (např. doprava zboží, které neopustí zemi jako vývoz nebo doprava zboží vně tuzemska);

d) mezinárodní nebo tuzemskou přepravu osob provozovanou rezidentskými přepravci pro nerezidenty;

e) malé výrobní a opravárenské činnosti prováděné pro nerezidenty;

f) stavební práce, když se staveniště v zahraničí nepovažuje za kvazispolečnost. Tento postup se uplatňuje, když stavební projekt trvá méně než rok a tato produkce se nepovažuje za tvorbu hrubého fixního kapitálu {viz odstavec 2.09 a zejména k němu se vztahující poznámka číslo čtyři;

g) instalaci zařízení v zahraničí, když trvání projektu je svou povahou omezené;

h) finanční služby v rozsahu odpovídajícím přímým provizím a poplatkům;

i) pojišťovací služby v rozsahu sazby za službu;

j) výdaje nerezidentů — turistů a pracovníků na služebních cestách (podle konvence jsou klasifikovány jako služby; avšak pro účely tabulek dodávek a užití a symetrických tabulek vstupů a výstupů může být nezbytné celek rozvrhnout podle produktů);

k) výdaje nerezidentů za zdravotnické služby a vzdělání poskytnuté rezidenty; zahrnuje se sem poskytnutí těchto služeb jak v tuzemsku, tak i v zahraničí;

l) služby bydlení u rekreačních objektů nerezidentů, které vlastníci-nerezidenti poskytují sami sobě (viz odst. 3.64);

m) poplatky za užívání práv a licenční poplatky, příjmy spojené s autorizovaným u žíváním nehmotných nevyrobených nefinančních aktiv a vlastnických práv, jako jsou patenty, autorská práva, ochranné značky, průmyslové postupy, licence atd. A s používáním originálů nebo prototypů, jako jsou rukopisy, obrazy atd. Na základě licenčních dohod.

3.143

Pro dovoz služeb platí zrcadlově hraniční případy pro vývoz služeb; proto je nezbytný zvláštní výklad pouze u některých dovozů služeb.

3.144

Dovoz služeb dopravy zahrnuje tyto hraniční případy:

a) dopravu vyváženého zboží až na hranice vyvážející země, pokud je poskytována nerezidentským přepravcem, z důvodu kompenzace hodnoty dopravy zahrnuté v hodnotě FOB vyváženého zboží (případ 4 v tabulce 3.4);

b) dopravu dováženého zboží poskytovanou nerezidentským přepravcem:

1. od hranice vyvážející země, jako samostatnou dopravní službu, když dovážené zboží je oceněno cenami FOB (případy 4 a 5 FOB v tabulce 3.5);

2. od hranice dovážející země, jako samostatnou dopravní službu, když dovážené zboží je oceněno cenami CIF (v tomto případě hodnota dopravy mezi hranicemi vyvážející a dovážející země je již zahrnuta v hodnotě zboží CIF; případ 4 v tabulce 3.5);

c) dopravu zboží nerezidenty poskytovanou ve prospěch rezidentů, která se netýká dovozu nebo vývozu zboží (např. doprava zboží v tranzitu nebo doprava mimo tuzemsko);

d) mezinárodní nebo tuzemskou přepravu osob provozovanou nerezidentskými přepravci pro rezidenty.

Dovoz dopravních služeb nezahrnuje dopravu vyváženého zboží, když zboží opustí hranice vyvážející země a doprava je poskytována nerezidentským přepravcem (případy 5 a 6 v tabulce 3.4). Vývoz zboží je oceněn cenami FOB a všechna takováto doprava má tudíž být zachycena jako transakce mezi nerezidenty, tj. Mezi nerezidentským přepravcem a nerezidentským dovozcem. Tento postup se uplatňuje dokonce i tehdy, když dopravu platí při vývozu podle CIF kontraktu vývozce.

3.145

Dovoz, pokud se týče přímých nákupů rezidentů v zahraničí, zahrnuje všechny nákupy zboží a služeb uskutečňované rezidenty v průběhu zahraničních cest ze služebních nebo soukromých důvodů. Je třeba rozlišovat dva pojmy, neboť se s nimi zachází odlišně:

a) výdaje při služebních cestách jsou mezispotřebou;

b) výdaje ostatních cestujících na soukromých cestách jsou výdajem domácností na konečnou spotřebu.

3.146

Dovoz a vývoz služeb se zachycuje v okamžiku, kdy jsou poskytnuty, což většinou odpovídá okamžiku kdy jsou služby vyprodukovány. Dovoz služeb má být oceňován v kupních cenách a vývoz služeb v základních cenách.

Vysvětlivky ke čtení této tabulky: první část tabulky uvádí, že existuje šest různých možností dopravy vyváženého zboží v závislosti na tom, zda přepravcem je rezident nebo ne, a zda se doprava uskutečňuje: z místa v tuzemsku k národním hranicím, od národních hranic k hranicím dovážející země nebo od hranic dovážející země do místa určení uvnitř dovážející země. V druhé části této tabulky je pro každou z těchto šesti možností uvedeno, zda se mají zachycovat jako vývoz zboží, vývoz služeb, dovoz zboží nebo dovoz služeb.



Tuzemsko

Území mezi

Území dovážející země

1.  rezidentský dopravce =>

2.  rezidentský dopravce =>

3.  rezidentský dopravce =>

4.  nerezidentský dopravce =>

5.  nerezidentský dopravce =>

6.  nerezidentský dopravce =>



 

Vývoz zboží (FOB)

Vývoz služeb

Dovoz zboží (CIF/FOB)

Dovoz služeb

1

X

2

X

3

X

4

X

X

5

6

Vysvětlivky ke čtení této tabulky: první část tabulky uvádí, že existuje šest různých možností dopravy dováženého zboží v závislosti na tom, zda přepravcem je rezident nebo nerezident, a zda se doprava uskutečňuje: z místa ve vyvážející zemi na hranice vyvážející země, od hranic vyvážející země k hranicím dovážející země nebo od hranic dovážející země do místa určení uvnitř dovážející země. V druhé části této tabulky je pro každou z těchto šesti možností uvedeno, zda se zachycuje jako dovoz zboží, dovoz služeb, vývoz zboží nebo vývoz služeb. V některých případech (případy 2 a 5) zápis závisí na principu ocenění dovozního zboží.



Tuzemsko

Území mezi

Území dovážející země

1.  rezidentský dopravce <=

2.  rezidentský dopravce <=

3.  rezidentský dopravce <=

4.  nerezidentský dopravce <=

5.  nerezidentský dopravce <=