(EHK/OSN) č. 43Předpis Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů (EHK/OSN) č. 43 – Jednotná ustanovení pro schválení typu bezpečnostních zasklívacích materiálů a jejich montáž ve vozidlech

PŘÍLOHA 1

SDĚLENÍ

(Maximální formát: A4 (210 × 297 mm))

PŘÍLOHA 1A

SDĚLENÍ

(maximální formát: A4 (210 × 297 mm))

PŘÍLOHA 2

USPOŘÁDÁNÍ ZNAČEK SCHVÁLENÍ PRO KONSTRUKČNÍ ČÁSTI

(Viz bod 5.5 tohoto předpisu)

Tvrzená čelní skla

Výše uvedená značka schválení umístěná na tvrzené čelní sklo označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

Tvrzená čelní skla s povlakem z plastu

Výše uvedená značka schválení umístěná na tvrzené čelní sklo s povlakem z plastu označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

Normální vrstvená čelní skla

Výše uvedená značka schválení umístěná na normální vrstvené čelní sklo označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

Normální vrstvená čelní skla s povlakem z plastu

Výše uvedená značka schválení umístěná na normální vrstvené čelní sklo s povlakem z plastu označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

Čelní skla z upraveného vrstveného skla

Výše uvedená značka schválení umístěná na upravené vrstvené čelní sklo označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

Skloplastová čelní skla

Výše uvedená značka schválení umístěná na skloplastové čelní sklo označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

Skleněné tabule jiné než čelní skla s normálním prostupem světla menším než 70 %

Výše uvedená značka schválení umístěná na skleněné tabuli jiné než čelní sklo, na kterou se vztahují požadavky přílohy 3 bodu 9.1.4, označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

Celky s dvojitým zasklením s normálním prostupem světla nižším než 70 %

Výše uvedená značka schválení umístěná na celku s dvojitým zasklením označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

Tabule rovnoměrně tvrzeného skla pro použití jako čelní sklo pro pomalu se pohybující vozidla, která z konstrukčních důvodů nemohou překročit rychlost 40 km/h

Výše uvedená značka schválení umístěná na tabuli rovnoměrně tvrzeného skla pro použití jako čelní sklo pro pomalu se pohybující vozidlo, které z konstrukčních důvodů nemůže překročit rychlost 40 km/h, označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

Skleněné tabule jiné než čelní skla s normálním prostupem světla větším než 70 %

Výše uvedená značka schválení umístěná na skleněné tabuli jiné než čelní sklo, na kterou se vztahují požadavky přílohy 3 bodu 9.1.4.1, označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

Tuhé plastové zasklení jiné než čelní skla

Výše uvedená značka schválení umístěná na tuhém plastovém zasklení pro dopředu orientované tabule s rozptylem světla nepřesahujícím 2 % po 1 000 cyklech na vnějším povrchu a 4 % po 100 cyklech na vnitřním povrchu označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

Pružné plastové zasklení jiné než čelní skla

Výše uvedená značka schválení umístěná na pružném plastovém zasklení označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

Tuhé plastové celky s dvojitým zasklením

Výše uvedená značka schválení umístěná na tuhém plastovém celku s dvojitým zasklením označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

Tabule vrstveného skla jiné než čelní skla

Výše uvedená značka schválení umístěná na tabuli vrstveného skla jiné než čelní sklo označuje, že dotyčná konstrukční část byla schválena v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43 pod číslem schválení 002439. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

PŘÍLOHA 2A

USPOŘÁDÁNÍ ZNAČEK SCHVÁLENÍ PRO VOZIDLA

VZOR A

(viz bod 5.11 tohoto předpisu)

Výše uvedená značka schválení typu umístěná na vozidle označuje, že dotyčný typ vozidla byl z hlediska montáže zasklení schválen v Nizozemsku (E 4) podle předpisu č. 43. Číslo schválení typu udává, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky předpisu č. 43.

VZOR B

(viz bod 5.12 tohoto předpisu)

Výše uvedená značka schválení typu umístěná na vozidle označuje, že tento typ vozidla byl schválen v Nizozemsku (E 4) podle předpisů č. 43 a 52 (1). Čísla schválení typu udávají, že k datu, kdy byla příslušná schválení udělena, byl předpis č. 43 v původním znění a předpis č. 52 již zahrnoval sérii změn 01.

---

(1)  Druhé číslo je uvedeno pouze jako příklad.

PŘÍLOHA 3

OBECNÉ ZKUŠEBNÍ PODMÍNKY

1.   ZKOUŠKA FRAGMENTACE

1.1.	Zkoušená skleněná tabule nesmí být pevně upnuta; může však být připevněna ke shodnému kusu skla lepicí páskou, nalepenou po celém obvodu.

1.2.	K fragmentaci skla se užije kladivo o hmotnosti přibližně 75 g nebo jiný nástroj zajištující rovnocenné výsledky. Poloměr zakřivení špičky musí být 0,2 ± 0,05 mm.

1.3.	V každém z předepsaných bodů nárazu se provede jedna zkouška.

1.4.

K prozkoumání úlomků se použije jakákoliv metoda ověřená z hlediska přesnosti samotného počítání a její schopnosti nalézt přesné místo jejich minimálního a maximálního výskytu. Trvalé zaznamenání fragmentačního obrazce musí začít do 10 sekund po nárazu a musí skončit do 3 minut po něm. Trvalý záznam fragmentačního obrazce uchovává technická zkušebna.

2.   ZKOUŠKY NÁRAZEM KOULE

2.1.   Zkouška koulí o hmotnosti 227 g

2.1.1.   Zařízení

2.1.1.1.

Kalená ocelová koule o hmotnosti 227 ± 2 g a průměru přibližně 38 mm.

2.1.1.2.

Zařízení k volnému pádu koule ze stanovené výšky nebo zařízení dovolující udělovat kouli rychlost rovnající se rychlosti, jíž by dosáhla volným pádem. Pokud se použije se zařízení k vrhání koule, musí se rychlost rovnat rychlosti při volném pádu s tolerancí ±1 %.

2.1.1.3.

Podpůrná konstrukce znázorněná na obrázku 1, skládající se z ocelových rámů s obrobenými, k sobě přiléhajícími okraji šířky 15 mm, opatřenými pryžovým obložením tloušťky přibližně 3 mm, šířky 15 mm a tvrdosti 50 IRHD. Spodní rám spočívá na ocelové skříni vysoké přibližně 150 mm. Zkušební kus je přidržován horním rámem, jehož hmotnost je přibližně 3 kg. Podpůrný rám je přivařen na ocelovou desku o tloušťce přibližně 12 mm, spočívající na zemi s vloženou pryžovou deskou o tloušťce přibližně 3 mm a tvrdosti 50 IRHD. Obrázek 1 Podpěra pro zkoušky nárazem koule

2.1.2.   Zkušební podmínky

Teplota	:	20 ± 5 oC
Tlak	:	860 až 1 060 mbar
Relativní vlhkost	:	60 ± 20 procent

2.1.3.   Zkušební kus

Zkušebním kusem je plochý čtverec o straně 300 +10/–0 mm nebo výřez nejplošší části čelního skla nebo jiné zakřivené tabule bezpečnostního zasklení.

Může se též zkoušet zakřivená tabule bezpečnostního skla. V takovém případě je nutno zajistit přiměřený kontakt mezi bezpečnostním zasklením a podpěrou.

2.1.4.   Postup

Bezprostředně před zahájením zkoušky se zkušební kus vystaví předepsané teplotě na dobu nejméně čtyři hodiny.

Zkušební kus se vloží do nosné konstrukce (bod 2.1.1.3). Plocha zkušebního kusu musí být kolmá, s tolerancí 3°, ke směru dopadající koule.

V případě pružného plastového zasklení musí být zkušební kus připevněn k podpěře.

Bod nárazu musí být ve vzdálenosti nejvýše 25 mm od geometrického středu zkušebního kusu pro výšku pádu nepřesahující 6 m a ve vzdálenosti nejvýše 50 mm od středu zkušebního kusu pro výšku pádu větší než 6 m. Koule musí narazit na tu stranu zkušebního kusu, která představuje vnější stranu tabule bezpečnostního zasklení po namontování na vozidlo. Koule smí narazit pouze jednou.

2.2.   Zkouška koulí o hmotnosti 2 260 g

2.2.1.   Zařízení

2.2.1.1.

Kalená ocelová koule o hmotnosti 2 260 ± 20 g a průměru přibližně 82 mm.

2.2.1.2.

Zařízení k volnému pádu koule ze stanovené výšky nebo zařízení dovolující udělit kouli rychlost rovnající se rychlosti, jíž by dosáhla volným pádem. Pokud se použije se zařízení k vrhání koule, musí se rychlost rovnat rychlosti při volném pádu s tolerancí ±1 %.

2.2.1.3.

Podpůrná konstrukce musí odpovídat obrázku 1 a musí být shodná s konstrukcí popsanou v bodě 2.1.1.3.

2.2.2.   Zkušební podmínky

Teplota	:	20 ± 5°
Tlak	:	860 až 1 060 mbar
Relativní vlhkost	:	60 ± 20 procent

2.2.3.   Zkušební kus

Zkušebním kusem je plochý čtverec o straně 300 +10/–0 mm nebo výřez nejplošší části čelního skla nebo jiné zakřivené tabule bezpečnostního zasklení.

Může se též zkoušet celé čelní sklo nebo jiná zakřivená tabule bezpečnostního zasklení. V takovém případě je nutno zajistit přiměřený kontakt mezi tabulí bezpečnostního zasklení a podpěru.

2.2.4.   Postup

Bezprostředně před zahájením zkoušky se zkušební kus vystaví předepsané teplotě na dobu nejméně čtyři hodiny.

Zkušební kus se vloží do nosné konstrukce (bod 2.1.1.3). Plocha zkušebního kusu musí být kolmá, s tolerancí 3°, ke směru dopadající koule.

V případě skloplastového zasklení musí být zkušební kus připevněn k podpěře.

Bod dopadu musí být ve vzdálenosti nejvýše 25 mm od geometrického středu zkušebního kusu.

Koule musí narazit na tu stranu zkušebního kusu, která představuje vnitřní stranu tabule bezpečnostního skla po namontování na vozidlo.

Koule smí narazit pouze jednou.

3.   ZKOUŠKA MAKETOU HLAVY

3.1.   Zkouška maketou hlavy bez měření zpomalení

3.1.1.   Zařízení

Maketa hlavy kulového nebo polokulového tvaru zhotovená z tvrdé překližky, potažená vyměnitelnou plstí, s dřevěným příčníkem nebo bez něho. Mezi kulovou částí a příčníkem a montážní tyčí na druhé straně příčníku je vložen kus ve tvaru krku.

Rozměry musí odpovídat údajům na obrázku 2. Celková hmotnost zařízení musí být 10 ± 0,2 kg.

Obrázek 2

Maketa hlavy

3.1.2.   Zařízení k volnému pádu makety hlavy ze stanovené výšky nebo zařízení dovolující udělit této maketě rychlost rovnající se rychlosti, jíž by dosáhla volným pádem. Pokud se užije zařízení k vrhání makety hlavy, musí se rychlost rovnat rychlosti získané při volném pádu s tolerancí ±1 %.

3.1.3.   Podpůrná konstrukce odpovídající obrázku 3, ke zkoušení plochých zkušebních kusů. Nosná konstrukce se skládá z dvou ocelových rámů s obrobenými, k sobě přiléhajícími okraji šířky 50 mm, opatřenými pryžovým obložením tloušťky přibližně 3 mm, šířky 15 ± 1 mm a tvrdosti 70 IRHD. Horní rám je k spodnímu rámu upnut nejméně osmi šrouby.

3.1.4.   Zkušební podmínky

Teplota	:	20 ± 5 C
Tlak	:	860 až 1 060 mbar
Relativní vlhkost	:	60 ± 20 procent

3.1.5.   Postup

3.1.5.1.   Zkouška s plochým zkušebním kusem

Plochý zkušební kus délky 1 100 +5/–2 mm a šířky 500 +5/–2 mm se musí bezprostředně před zkouškou udržovat nejméně čtyři hodiny za stálé teploty 20 ± 5 oC.

Obrázek 3

Podpěra pro zkoušku maketou hlavy

Zkušební kus se upevní do podpůrných rámů (bod 3.1.3); šrouby musí být utaženy tak, aby se zkušební kus během zkoušky nemohl posunout o více než 2 mm. Rovina zkušebního kusu musí být prakticky kolmá ke směru dopadu makety hlavy. Maketa musí narazit na zkušební kus v místě vzdáleném nejvýše 40 mm od jeho geometrického středu na straně představující vnitřní stranu bezpečnostního skla namontovaného na vozidle, přičemž smí dojít jen k jednomu nárazu.

Nárazový povrch plstěného obložení se musí po 12 zkouškách vyměnit.

3.1.5.2.   Zkoušky úplného čelního skla (pouze pro výšku pádu nepřesahující 1,5 m)

Čelní sklo se volně položí na podpěru, a mezi ně a podpěru se vloží pryžový pás o tvrdosti 70 IRHD a tloušťce přibližně 3 mm, přičemž šířka stykové plochy je po celém obvodu přibližně 15 mm.

Podpěru tvoří tuhá součást odpovídající tvaru čelního skla tak, aby maketa hlavy narazila na vnitřní povrch. V případě potřeby musí být čelní sklo upevněno k nosné konstrukci.

Podpěra spočívá na tuhé konstrukci s pryžovou vložkou tvrdosti 70 IRHD a tloušťky přibližně 3 mm. Povrch čelního skla musí být prakticky kolmý ke směru dopadu makety hlavy.

Maketa hlavy musí narazit na čelní sklo v místě vzdáleném nejvýše 40 mm od jeho geometrického středu na té straně, která představuje vnitřní stranu tabule bezpečnostního skla, když je montována na vozidlo, a smí narazit pouze jednou.

Nárazový povrch plstěného obložení se musí po 12 zkouškách vyměnit.

3.2.   Zkouška maketou hlavy s měřením zpomalení

3.2.1.   Zařízení

V případě zkoušek s maketou hlavy se současným stanovením hodnot HIC má padající těleso podobu hlavice podle obrázku 2.1. Celková hmotnost hlavice musí být 10,0 +0,2/–0,0 kg.

Ve středu základové desky (24) se do těžiště namontuje tříosý montážní blok (26) se snímači zrychlení (27). Jednotlivé snímače se nastaví tak, aby byly vzájemně kolmé.

Miska (18) a kryt (19) umístěné pod základovou deskou (24) se do značné míry podílejí na simulaci elastických vlastností lidské lebky. Elastické vlastnosti hlavice při nárazu jsou dány tvrdostí a tloušťkou mezikroužku (13) a misky.

Obrázek 2.1

Maketa hlavy o hmotnosti 10 kg

Kusovník pro maketu hlavy o hmotnosti 10 kg podle obrázku 2.1

Číslo součásti	Počet kusů	Název	Materiál	Poznámky
1	1	Magnetický držák	Ocel DIN 17100	—
2	1	Tlumič vibrací	Guma/ocel	Průměr: 50 mm Tloušťka: 30 mm Závit: M10
3	4	Konektor HF BNC	—	—
4	1	Šestihranná matice DIN 985	—	—
5	6	Podložka DIN 125	—	—
6	3	Přechodový kus	—	—
7	6	Válcový šroub DIN 912	—	—
8	3	Šestihranná matice	—	—
9	3	Podložka	Ocel DIN 17100	Vnitřní průměr: 8 mm Vnější průměr: 35 mm Tloušťka: 1,5 mm
10	3	Gumový kroužek	Guma, tvrdost 60 IRHD	Vnitřní průměr: 8 mm Vnější průměr: 30 mm Tloušťka: 10 mm
11	1	Tlumicí kroužek	Papírové těsnění	Vnitřní průměr: 120 mm Vnější průměr: 199 mm Tloušťka: 0,5 mm
12	—	—	—	—
13	1	Mezikroužek	Butadienová guma, tvrdost IRHD cca 80	Vnitřní průměr: 129 mm Vnější průměr: 192 mm Tloušťka: 4 mm
14	3	Vodicí trubka	Polytetrafluorethen (PTFE)	Vnitřní průměr: 8 mm Vnější průměr: 10 mm Délka: 40 mm
15	3	Šestihranná matice	—	—
16	3	Svorník DIN 976	—	—
17	3	Závitová vložka	Slitina DIN 1709-GD-CuZn 37Pb	—
18	1	Miska	Polyamid 12	—
19	1	Kryt	Butadienová guma	Tloušťka: 6 mm žebra na jedné straně
20	1	Vodící pouzdro	Ocel DIN 17100	—
21	4	Zápustný šroub	—	—
22	1	Tlumicí podložka	Papírové těsnění	Průměr: 65 mm Tloušťka: 0,5 mm
23	—	—	—	—
24	1	Základová deska	Ocel DIN 17100	—
25	1	Sada šroubů Imbus	Třída pevnosti 45 H	—
26	1	Tříosý montážní blok	—	—
27	3	Snímač zrychlení	—	—
28	1	Dřevěná část	Z habrového dřeva, lepená ve vrstvách	—
29	1	Krycí deska	Slitina (AlMg5)	—
30	1	Ochranné víko	Polyamid 12	—

3.2.2.   Nastavení a kalibrace

Při provádění zkoušky maketou hlavy je hlavice upevněna k příčníku vodícího systému (obrázek 2.2) a pomocí zdvihacího zařízení se nastaví do požadované výšky pádu. V průběhu zkoušky maketou hlavy se příčník s hlavicí uvolní. Po přejetí výškově nastavené světelné závory se hlavice od příčníku uvolnění, pád příčníku se zpomalí a hlavice dopadá na vzorek.

Na hlavici nesmí působit žádný impuls vyvolaný padacím zařízením nebo měřicím kabelem, hlavice je urychlována pouze gravitací a padá svisle.

Obrázek 2.2

Zkušební zařízení pro zkoušku s maketou hlavy s měřením zpomalení

3.2.2.1.

Měřicí zařízení umožňující stanovení hodnot HIC s maketou popsanou v bodě 3.2.1.

3.2.2.2.

Zařízení pro kalibraci hlavice Padací zařízení musí umožnit nastavení výšky pádu od 50 mm do 254 mm s přesností do 1 mm. Pro tyto malé výšky pádu není vodicí systém nezbytný. Nárazová deska je vyrobena z oceli o rozměrech 600 × 600 mm a tloušťce nejméně 50 mm. Nárazová plocha musí být leštěná: drsnost povrchu Rmax = 1 μm a tolerance nerovnosti t = 0,05 mm.

3.2.2.3.

Kalibrace a nastavení hlavice Hlavice se musí kalibrovat a nastavit před každou řadou zkoušek a nejméně po každé 50 zkoušce v řadě, pokud je to nezbytné. Nárazová deska musí být čistá a suchá a při zkoušce musí ležet na betonovém základě. Hlavice narazí na nárazovou desku svisle. Výšky pádu (měřené od nejnižšího bodu hlavice k povrchu nárazové desky) jsou 50, 100, 150 a 254 mm. Křivky zpomalení je nutno zaznamenat. Největší zpomalení az naměřené v ose z pro různé padací výšky musí ležet v mezích uvedených v následující tabulce: Výška pádu v mm Největší zpomalení az jako násobek gravitačního zrychlení g 50 64 ± 5 100 107 ± 5 150 150 ± 7 254 222 ± 12 Křivky zpomalení musí být založeny na unimodální vibraci. Křivka zpoždění z výšky pádu 254 mm musí probíhat nejméně 1,2 ms a nejvíce 1,5 ms nad úrovní 100 g. Nejsou-li splněny požadavky bodu 3.2.2.3, musí se upravit elastické vlastnosti hlavice změnou tloušťky mezikroužku (13) v základové desce (24). Úpravy lze provést nastavením tří samosvorných šestihranných matic (8) na svornících (16), kterými je miska (18) upevněna k základové desce (24). Gumové kroužky (10) pod šestihrannými maticemi (8) nesmí být rozlomené nebo přetržené. Kryt (19) nárazového povrchu a mezikroužek (13) je nutno v případě poškození ihned vyměnit, zejména pokud již hlavici nelze nastavit.

3.2.3.   Podpůrná konstrukce pro zkoušení plochých zkušebních vzorků je popsána v bodě 3.1.3.

3.2.4.   Zkušební podmínky jsou uvedeny v bodě 3.1.4.

3.2.5.   Zkoušky s úplnými tabulemi (používanými pro výšky pádu od 1,5 m do 3 m). Tabule se umístí volně na podpěru, a mezi ni a podpěru se vloží pryžový pás o tvrdosti 70 IRHD a tloušťky přibližně 3 mm.

Tabule se k podpůrné konstrukci upevní pomocí vhodných zařízení. Povrch tabule musí být prakticky kolmý ke směru dopadu makety hlavy. Maketa hlavy musí dopadnout na tabuli v místě vzdáleném nejvýše 40 mm od jejího geometrického středu na straně reprezentující vnitřní stranu plastové tabule namontované na vozidlo, přičemž smí narazit pouze jednou.

Od vybrané počáteční výšky pádu se při každé následující zkoušce výšky pádu se postupně zvyšují o 0,5 m. Křivky zpomalení ax, ay a az při nárazu na vzorek je třeba zaznamenat v závislosti na čase t.

Po zkoušce maketou hlavy se musí zkontrolovat, zda se hrana zasklení neposunula v podstavci o více než 2 mm a zda byly splněny požadavky na bod dopadu. Složky zpomalení ax a ay pro svislý náraz musí být menší než 0,1 az.

3.2.6.   Vyhodnocení

Křivky zpomalení se vyhodnotí následovně:

Výsledné zpomalení ares(t) v těžišti se stanoví podle rovnice (1) z naměřených křivek zpomalení ax(t), ay(t) a az(t) jako násobky gravitačního zrychlení.

(1)

Je třeba stanovit největší hodnotu zpomalení ares a časový interval, po který ares nepřetržitě přesahuje hladinu zpomalení 80 g. Hodnota HIC jako míra nebezpečí poranění lebky/mozku tupým nárazem se vypočítá z následující rovnice (2):

(2)

integrační meze t1 a t2 je nutno vybrat tak, aby integrál dosáhl maximální hodnoty.

4.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI ODĚRU

4.1.   Zařízení

4.1.1.

Přístroj zajišťující oděr (1) je schematicky znázorněn na obrázku 4 a sestává z: vodorovné otáčivé desky se středním upnutím, která se otáčí proti směru hodinových ručiček rychlostí 65 až 75 otáček za minutu, a Obrázek 4 Přístroj zajišťující oděr dvou zatížených rovnoběžných ramen, z nichž každé nese zvláštní brusný kotouč volně se otáčející na vodorovném hřídeli s kuličkovými ložisky; každý z kotoučů spočívá na zkoušeném vzorku, přičemž na ně působí síla vyvolaná hmotností 500 g. Otočná deska přístroje zajišťujícího oděr se musí otáčet pravidelně, prakticky jedné rovině (odchylka od této roviny nesmí být vyšší než ± 0,05 mm ve vzdálenosti 1,6 mm od okraje otočné desky). Kotouče musí být uspořádány tak, aby se při styku s otáčejícím zkušebním kusem otáčely v opačném směru tak, aby dvakrát při každém otočení zkušebního kusu působily tlakem a brusným účinkem podél zakřivených čar na prstencové ploše přibližně 30 cm2.

4.1.2.

Brusné kotouče (2), každý o průměru 45 až 50 mm a tloušťce 12,5 mm se skládají ze speciálního jemného brusiva, zalitého do pryžové hmoty střední tvrdosti. Kotouče musejí mít tvrdost 72 ± 5 IRHD, měřenou na čtyřech bodech rovnoměrně rozložených na střednici brusného povrchu, přičemž tlakem se působí svisle podél průměru kotouče a odečítá se 10 sekund po plném působení tlaku. Brusné kotouče se pro užívání připraví velmi pomalým otáčením ve styku s tabulí plochého skla tak, aby jejich povrch byl dokonale rovný.

4.1.3.

Světelný zdroj, tvořený žárovkou, jejíž vlákno leží v hranolu o rozměrech 1,5 × 1,5 × 3 mm. Napětí na vláknu žárovky musí být takové, aby jeho barevná teplota byla 2 856 ± 50 K. Toto napětí musí být ustáleno s přesností ± 1/1 000. Přístroj použitý k ověření tohoto napětí musí mít odpovídající přesnost.

4.1.4.

Optický systém skládající se z čočky s ohniskovou vzdáleností f nejméně 500 mm a korekcí barevných vad. Plné otevření čočky nesmí být větší než f/20. Vzdálenost mezi čočkou a světelným zdrojem se musí seřídit tak, aby se dosáhlo prakticky rovnoběžného svazku světelných paprsků. Do svazku světelných paprsků se vloží clona tak, aby se jeho průměr zmenšil na 7 ± 1 mm. Tato clona se umístí ve vzdálenosti 100 ± 50 mm od čočky na straně odvrácené od světelného zdroje.

4.1.5.

Zařízení na měření rozptýleného světla (viz obrázek 5) se skládá z fotoelektrického článku s Ulbrichtovou koulí o průměru 200 až 250 mm. Koule musí mít otvory pro vstup a výstup světla. Vstupní otvor musí být kruhový a jeho průměr musí být nejméně dvojnásobkem průměru svazku světelných paprsků. Výstupní otvor koule je vybaven bud světelnou pastí nebo etalonem odrazivosti postupem podle bodu 4.4.3. Světelná past musí pohlcovat veškeré světlo, není-li v dráze světelných paprsků žádný zkušební kus. Osa svazku světelných paprsků musí procházet středem vstupního a výstupního otvoru. Průměr výstupního otvoru b se musí rovnat 2 a.tg 4°, kde a. je průměr koule. Fotoelektrický článek se umístí tak, aby nemohl být zasažen světlem vycházejícím přímo ze vstupního otvoru nebo z etalonu odrazivosti. Vnitřní povrchy Ulbrichtovy koule a etalonem odrazivosti musí mít přibližně stejnou odrazivost a musí být matné a neselektivní. Výstup fotoelektrického článku musí být lineární s přesností ±2 % v rozsahu užitých intenzit světla. Konstrukce přístroje musí být taková, aby nedošlo k vychýlení ručičky galvanometru, když je koule temná. Celý přístroj musí být v pravidelných intervalech ověřován etalony definovaného snížení průhlednosti. Jestliže se měření rozptylu světla provádí pomocí jiných přístrojů nebo metod, než jaké jsou popsány výše, musí být výsledky korigovány tak, aby byly uvedeny do souladu s výsledky získanými výše popsaným přístrojem. Obrázek 5 Zařízení k měření snížení průhlednosti

4.2.   Zkušební podmínky

Teplota	:	20 ± 5 oC
Tlak	:	860 až 1 060 mbar
Relativní vlhkost	:	60 ± 20 procent

4.3.   Zkušební kusy

Zkušebními kusy jsou ploché čtverce, jejichž strany měří 100 mm, mají oba povrchy v podstatě rovinné a rovnoběžné a v případě potřeby mají uprostřed vyvrtaný upevňovací otvor o průměru 6,4 mm.

4.4.   Postup

Zkouška odolnosti proti oděru se provádí na tom povrchu zkušebního kusu, který představuje vnější stranu tabule, když je namontována na vozidlo, a v případě plastového materiálu i na vnitřní straně.

4.4.1.

Bezprostředně před odíráním a po něm se zkušební kusy očistí takto: a) očištění lněnou tkaninou pod čistou tekoucí vodou; b) opláchnutí destilovanou nebo demineralizovanou vodou; c) osušení proudem kyslíku nebo dusíku; d) odstranění případných stop vody jemným otřením vlhkou lněnou tkaninou. V případě nutnosti lze osušit mírným stlačením mezi dvěma lněnými tkaninami. Jakékoli ošetřování ultrazvukem je nutno vyloučit. Po očištění mohou být zkušební kusy uchopeny pouze za okraje a musí být uloženy tak, aby se zabránilo poškození nebo znečištění jejich povrchů.

4.4.2.

Zkušební kusy se vystaví na dobu nejméně 48 hodin teplotě 20 ± 5 oC a relativní vlhkosti 60 ± 20 %.

4.4.3.

Zkušební kus se umístí bezprostředně ke vstupnímu otvoru Ulbrichtovy koule. Úhel mezi kolmicí k povrchu zkušebního kusu a osou svazku světelných paprsků nesmí přesahovat 8 o. Provedou se čtyři měření podle následující tabulky: Měření Se zkušebním kusem Se světelnou pastí S etalonem odrazivosti Veličina T1 Ne Ne Ano Dopadající světlo T2 Ano Ne Ano Celkově prostupující světlo vzorkem T3 Ne Ano Ne Světlo rozptylované zařízením T4 Ano Ano Ne Světlo rozptylované zařízením i zkušebním kusem Měření T1, T2, T3 a T4 se opakují s jinými stanovenými polohami zkušebního kusu, aby se zjistila jeho stejnorodost. Vypočte se celkový prostup světla Tt = T2/T1. Difúzní prostup světla Td se vypočte takto: Vypočte se procento snížení průhlednosti nebo intenzity světla nebo obojí, vlivem rozptylu světla takto: Snížení průhlednosti nebo intenzity světla nebo obojí, vlivem rozptylu světla = Změří se počáteční snížení průhlednosti u zkušebního kusu nejméně ve čtyřech bodech rovnoměrně rozložených v neodírané oblasti podle výše uvedeného vzorce. U každého zkušebního kusu se stanoví průměr z výsledků. Místo čtyřmi měřeními lze průměrnou hodnotu získat rovnoměrným otáčením kusu rychlostí 3 ot./s nebo vyšší. U každého typu bezpečnostního zasklení se provedou tři zkoušky při stejném zatížení. Snížení průhlednosti se užije jako měřítko oděru spodní vrstvy povrchu po vykonání zkoušky odolnosti zkušebního kusu proti oděru … Podle výše uvedeného vzorce se nejméně ve čtyřech bodech rovnoměrně rozložených v odřeném úseku změří rozptýlené světlo. U každého zkušebního kusu se stanoví průměr z výsledků. Místo čtyřmi měřeními lze průměrnou hodnotu získat rovnoměrným otáčením kusu rychlostí 3 ot./s nebo vyšší.

4.5.   Odolnost proti oděru se musí zkoušet pouze podle uvážení zkušební laboratoře s přihlédnutím k informacím, které má již k dispozici.

S výjimkou u skloplastových materiálů nevyžadují změny v mezivrstvách nebo v tloušťce materiálu obvykle další zkoušky.

4.6.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

Žádné vedlejší vlastnosti se neberou v úvahu.

5.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI VYSOKÉ TEPLOTĚ

5.1.   Postup

Tři zkušební čtvercové vzorky o velikosti alespoň (300 × 300) mm odebrané laboratoří ze tří čelních skel, případně tří skleněných tabulí jiných než čelní sklo, jejichž jeden z rozměrů odpovídá hornímu okraji tabule, se ohřejí na 100 oC. Tato teplota se udržuje po dobu 2 hodin a pak se nechá zkušební vzorek nebo vzorky vychladnout na teplotu místnosti. Jestliže má tabule bezpečnostního skla oba vnější povrchy z neorganického materiálu, mohou být zkoušky vykonány ponořením zkušebního vzorku na stanovenou dobu svisle do vroucí vody, přičemž se dbá na to, aby se vyloučil nežádoucí tepelný šok. Jestliže jsou vzorky vyříznuty z čelních skel, musí být jeden okraj takového zkušebního vzorku částí okraje čelního skla.

5.2.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

	Bezbarvé	Zbarvené
Zbarvení mezivrstvy	1	2

Ostatní vedlejší vlastnosti se neberou v úvahu.

5.3.   Interpretace výsledků

5.3.1.

Výsledek zkoušky odolnosti proti vysoké teplotě se považuje za kladný, jestliže se nevytvoří bubliny nebo jiné vady dále než 15 mm od neodříznutého okraje nebo 25 mm od odříznutého okraje zkušebního kusu nebo vzorku, nebo dále než 10 mm od jakékoli trhliny, která může vzniknout v průběhu zkoušky.

5.3.2.

Sada zkušebních kusů nebo vzorků předložených ke schválení typu se považuje z hlediska zkoušky odolnosti proti vysoké teplotě za vyhovující, jestliže je splněna jedna z následujících podmínek: 5.3.2.1. výsledek všech zkoušek byl uspokojivý nebo 5.3.2.2. výsledek jedné zkoušky je neuspokojivý, avšak výsledky další řady zkoušek provedených s novou sadou zkušebních kusů nebo vzorků jsou uspokojivé.

6.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI ZÁŘENÍ

6.1   Zkušební metoda

6.1.1.   Zařízení

6.1.1.1.

Zdroj záření skládající se ze středotlaké rtuťové výbojky s trubicovou křemíkovou baňkou bezozónového typu; osa baňky musí být ve svislé poloze. Jmenovité rozměry baňky: délka 360 mm, průměr 9,5 mm. Délka oblouku: 300 ± 4 mm. Příkon výbojky: 750 ± 50 W. Může se užít i jiného zdroje záření, který má shodný účinek jako výše popsaná výbojka. K ověření, že účinky jiného zdroje jsou shodné, se provede srovnávací měření množství emitované energie v rozmezí vlnových délek od 300 nm do 450 nm, přičemž ostatní vlnové délky se odstraní vhodnými filtry. Alternativní zdroj se pak používá s těmito filtry. V případě, že u tabulí bezpečnostního skla není uspokojivý vztah mezi touto zkouškou a podmínkami používání, je nutné upravit zkušební podmínky.

6.1.1.2.

Napájecí transformátor a kondenzátor, způsobilé dodávat výbojce (bod 6.1.1.1) špičkové zapalovací napětí nejméně 1 100 V a provozní napětí 500 ± 50 V.

6.1.1.3.

Zařízení pro uchycení a otáčení zkušebních vzorků rychlostí 1 až 5 otáček/min kolem zdroje záření uprostřed umístěného, za účelem zajištění rovnoměrné expozice.

6.1.2.   Zkušební kusy

6.1.2.1.

Velikost zkušebních kusů musí být 76 × 300 mm.

6.1.2.2.

Zkušební kusy se musí v laboratoři odříznout od horní části skleněné tabule tak, že:   V případě skleněných tabulí jiných než čelních skel horní okraj zkušebního kusu shoduje se s horním okrajem skleněné tabule.   V případě čelních skel se horní okraj zkušebního kusu shoduje s horním okrajem zóny, v níž se měří normální prostup světla podle bodu 9.1.2.2 této přílohy.

6.1.3.   Postup

Před ozářením se u tří zkušebních kusů zkontroluje normální prostup světla stanovený podle bodů 9.1.1 až 9.1.2 této přílohy. Část každého zkušebního kusu se chrání před zářením, potom se zkušební vzorek umístí do zkušebního přístroje, v podélném směru 230 mm od osy výbojky a rovnoběžně s ní Teplota zkušebních kusů se po celou dobu trvání zkoušky udržuje na 45 ± 5 oC.

Strana každého kusu, která by při namontování na motorové vozidlo byla na jeho vnější straně, musí být obrácena směrem k výbojce. Pro typ výbojky uvedený v bodu 6.1.1.1 je doba expozice 100 hodin. Po ozáření se změří opět normální prostup světla v exponované oblasti každého zkušebního kusu.

6.1.4.   Každý zkušební kus nebo vzorek (celkem 3 kusy) se vystaví záření podle výše popsaného postupu tak, aby záření v každém bodě zkušebního kusu nebo vzorku vyvolávalo na použitou mezivrstvu stejný účinek, jaký by vyvolalo sluneční záření 1 400 W/m2 za 100 hodin.

6.2.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

	Bezbarvé	Zbarvené
Zbarvení skla	2	1
Zbarvení mezivrstvy	1	2

Ostatní vedlejší vlastnosti se neberou v úvahu.

6.3.   Interpretace výsledků

6.3.1.

Výsledek zkoušky odolnosti proti záření se považuje za kladný, jestliže jsou splněny tyto podmínky: 6.3.1.1. Celkový prostup světla, měřený podle bodů 9.1.1 a 9.1.2 této přílohy nesmí poklesnout pod 95 % původní hodnoty před ozářením a v žádném případě nesmí klesnout: 6.3.1.1.1. pod 70 % v případě skel jiných než čelních, u kterých se požaduje, aby vyhovovala požadavkům ohledně výhledu řidiče ve všech směrech; 6.3.1.1.2. pod 70 % v případě čelních skel v oblasti, kde se měří normální prostup světla podle definice v bodě 9.1.2.2 níže. 6.3.1.2. Zkušební kus nebo vzorek však při pozorování proti bílému pozadí smí po ozáření vykazovat slabé zabarvení, nesmí však být zřejmá žádná jiná závada.

6.3.2.

Sada zkušebních kusů nebo vzorků předložených ke schválení se považuje za uspokojivou z hlediska odolnosti proti záření, jestliže je splněna jedna z následujících podmínek: 6.3.2.1. výsledek všech zkoušek byl uspokojivý; 6.3.2.2. výsledek jedné zkoušky je neuspokojivý, avšak výsledky další řady zkoušek provedených s novou sadou zkušebních kusů nebo vzorků jsou uspokojivé.

6.4.   Odolnost proti simulovanému stárnutí

6.4.1.   Zkušební metoda

6.4.1.1.   Zařízení

6.4.1.1.1.   Xenonová lampa s dlouhým obloukem

Osvitové zařízení (3) musí jako zdroj ozáření používat xenonovou lampu s dlouhým obloukem, ale mohou se použít jiné metody, které zajišťují požadovanou úroveň osvitu ultrafialovým zářením. Xenonová lampa s dlouhým obloukem je výhodná, jelikož při správném filtrování a údržbě, vydává spektrum velmi blízké přirozenému slunečnímu svitu. Z tohoto důvodu musí být křemíková xenonová výbojková trubice vybavena vhodným optickým filtrem / vhodnými optickými filtry z borosilikátového skla (4). Xenonové lampy musí být napájeny vhodným elektrickým zdrojem o frekvenci 50 nebo 60 Hz s odpovídajícími transformátory a elektrickým vybavením.

Osvitové zařízení musí být vybaveno zařízením nutným pro měření a pro ovládání následujících parametrů:

—

ozáření,

—	teplota černého tělesa,

—	vodní sprcha,

—	operační plán nebo cyklus.

Osvitové zařízení musí být vyrobeno z inertních materiálů, které nekontaminují vodu použitou při zkoušce.

Ozáření se měří na povrchu zkušebního vzorku a ověřuje se podle doporučení výrobce osvitového zařízení.

Celková expozice ultrafialovým zářením (5) (jouly na metr čtvereční) se změří nebo vypočítá a považuje se za první měření ozáření zkušebního vzorku.

6.4.1.2.   Zkušební vzorky

Rozměry zkušebního vzorku musí odpovídat rozměrům určeným v příslušné metodě pro zkoušku vlastnosti nebo vlastností, které se mají měřit po ozáření.

Pro každé zkušební podmínky nebo stupně expozice se musí určit počet kontrol a počet zkušebních vzorků, a dále vzorky požadované pro vizuální kontrolu s požadovaným počtem podle zkušebních metod.

Doporučuje se, aby vizuální kontroly byly provedeny na největších zkušebních vzorcích.

6.4.1.3.   Postup

Před expozicí se podle bodu 9.1 této přílohy změří prostup světla zkušebního vzorku / zkušebních vzorků. Před expozicí se podle bodu 4 této přílohy přezkouší odolnost kontrolního vzorku / kontrolních vzorků proti oděru. Strana každého zkušebního kusu, která by při namontování na motorové vozidlo byla na jeho vnější straně, musí být obrácena směrem k lampě. Ostatní podmínky ozáření jsou:

6.4.1.3.1.

Ozáření se nesmí lišit o více než ±10 % na celé ploše vzorku.

6.4.1.3.2.

Filtry lampy se čistí ve vhodných intervalech pomocí vody a saponátu. Filtry xenonové obloukové lampy musí být nahrazeny podle doporučení výrobce zařízení.

6.4.1.3.3.

Teplota uvnitř zařízení se v průběhu suché části cyklu musí řídit cirkulací dostatečného množství vzduchu tak, aby byla udržována konstantní teplota černého tělesa. Teplota xenonové obloukové lampy musí být 70 ± 3 oC, jak ukáže teploměr černého tělesa nebo jiný ekvivalent. Teploměr černého tělesa se připevní na stojan zkušebního vzorku a měření se provede v místě maximálního tepla vzniklého světelným ozářením.

6.4.1.3.4.

V průběhu suché části cyklu se musí udržovat r' uvnitř zařízení na hodnotě 50 ± 5 %.

6.4.1.3.5.

Deionizovaná voda použitá při sprchovacím cyklu smí obsahovat méně než 1 ppm silikondioxidových částic a nesmí zanechat na zkušebních vzorcích žádné zbytky, které by mohly překážet při následujícím měření.

6.4.1.3.6.

Hodnota pH vody musí být v rozmezí 6,0 až 8,0 a její vodivost musí být nižší než 5 mikrosiemens.

6.4.1.3.7.

Voda na vstupu do zařízení musí mít pokojovou teplotu.

6.4.1.3.8.

Voda musí na zkušební vzorek dopadnout ihned po nárazu ve formě jemné sprchy s dostatečným objemem, aby došlo ke stejnoměrnému navlhčení zkušebního vzorku. Vodní sprcha je směrována pouze proti straně zkušebního vzorku směřujícímu ke světelnému zdroji. Recirkulace sprchové vody nebo ponoření zkušebního vzorku do vody nejsou povoleny.

6.4.1.3.9.

Zkušební vzorky musí rotovat po obloukové dráze tak, aby bylo docíleno rovnoměrné rozdělení světla. Všechna místa v ozařovacím zařízení musí být vyplněna zkušebními vzorky nebo náhradními kusy, aby bylo zajištěno rovnoměrné rozložení teploty. Zkušební vzorky musí být upevněné v rámech tak, aby zadní povrchy vzorků byly vystaveny prostředí skříňky. Avšak paprsky odražené od stěn skříňky nesmí dopadat zpět na zadní plochu vzorků. Aby se těmto odrazům zabránilo, lze v případě potřeby vzorky posunout dozadu, pokud to nebude bránit volné cirkulaci vzduchu na povrchu vzorků.

6.4.1.3.10.

Zařízení pro ozařování musí poskytovat nepřetržité světlo a přerušovanou vodní sprchu ve dvouhodinových cyklech. Každý dvouhodinový cyklus se rozdělí do period, během nichž jsou zkušební vzorky ozařovány 102 minut světlem bez vodní sprchy a 18 minut s vodní sprchou.

6.4.1.4.   Vyhodnocení

Po expozici se zkušební vzorky v případě potřeby vyčistí postupem doporučeným výrobcem, aby se odstranily případné usazeniny.

Zkušební vzorky se vizuálně posoudí s ohledem na následující vlastnosti:

—

bubliny,

—

barvivo,

—	snížení průhlednosti,

—	patrné rozložení.

Změří se prostup světla exponovaných vzorků.

6.4.1.5.   Vyjádření výsledků

Uveďte vizuální vyhodnocení exponovaných vzorků a porovnejte výskyt každé poruchy s neexponovaným kontrolním vzorkem.

Naměřený normální prostup světla se nesmí lišit od původních zkoušek neexponovaných vzorků o více než 5 % a nesmí klesnout pod:

70 % u čelních skel a jiného zasklení, které je určeno k použití v místě vyžadujícím viditelnost při řízení.

7.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI VLHKOSTI

7.1.   Postup

Tři vzorky nebo tři čtvercové zkušební kusy o rozměrech alespoň 300 mm × 300 mm se udržují ve svislé poloze po dva týdny v uzavřeném kontejneru, v němž se udržuje teplota 50 ± 2 oC a relativní vlhkost 95 ± 4 %. V případě tuhého plastového zasklení a tuhých plastových celků s dvojitým zasklením musí být počet vzorků deset.

Zkušební kusy musí být připraveny tak, že:

—	nejméně jeden okraj zkušebních kusů se shoduje s původním okrajem skleněné tabule,

—	je-li zkoušeno více zkušebních kusů současně, musí se mezi nimi zachovat přiměřené mezery.

Je nutné dbát na to, aby nedocházelo ke stékání kondenzátu ze stěn nebo stropu zkušební komory na zkušební kusy.

7.2.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

	Bezbarvé	Zbarvené
Zbarvení mezivrstvy	1	2

Ostatní vedlejší vlastnosti se neberou v úvahu.

7.3.   Interpretace výsledků

7.3.1.

Bezpečnostní zasklení se považuje za vyhovující z hlediska odolnosti proti vlhkosti, není-li pozorována význačná změna více než 10 mm od neřezaných okrajů a více než 15 mm od řezaných okrajů poté, co byly v okolní atmosféře uchovávány normální a upravené vrstvené skleněné tabule po dobu 2 hodin a tabule s plastovým povlakem a skloplastové tabule po dobu 48 hodin.

7.3.2.

Sada zkušebních kusů nebo vzorků předložených ke schválení se považuje za uspokojivou z hlediska odolnosti proti vlhkosti, jestliže je splněna jedna z následujících podmínek: 7.3.2.1. výsledek všech zkoušek byl uspokojivý; 7.3.2.2. výsledek jedné zkoušky jsou neuspokojivý, avšak výsledky další řady zkoušek provedených s novou sadou vzorků jsou uspokojivé.

8.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI TEPELNÝM ZMĚNÁM

8.1.   Zkušební metoda

Dva zkušební kusy o rozměrech 300 × 300 mm se umístí v ohrádce při teplotě –40 oC ± 5 oC na 6 h, pak se umístí ve volném prostoru o teplotě 23 oC ± 2 oC po dobu jedné hodiny nebo do doby, než zkušební kusy dosáhnou teplotní rovnováhy. Tyto kusy se pak umístí v cirkulujícím vzduchu při teplotě 72 oC ± 2 oC po dobu 3 hodin. Poté, co se zkušební kusy umístí opět ve volném prostoru o teplotě 23 oC ± 2 oC a ochladí na tuto teplotu, se zkušební kusy přezkouší.

8.2.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

	Bezbarvé	Zbarvené
Zbarvení mezivrstvy nebo plastového povlaku	1	2

Ostatní vedlejší vlastnosti se neberou v úvahu.

8.3   Interpretace výsledků

U zkoušky odolnosti proti teplotním změnám se za uspokojivý výsledek považuje, že dává, když zkušební kusy nevykazují žádné známky prasknutí, zakalení, oddělení vrstev nebo jiné zjevné zhoršení.

9.   OPTICKÉ VLASTNOSTI

9.1.   Zkouška prostupu světla

9.1.1.   Zařízení

9.1.1.1.   Světelný zdroj, tvořený žárovkou, jejíž vlákno leží v hranolu o rozměrech 1,5 × 1,5 × 3 mm. Napětí na vláknu žárovky musí být takové, aby jeho barevná teplota byla 2 856 ± 50 K. Toto napětí musí být ustáleno s přesností ±1/1 000. Přístroj použitý k ověření tohoto napětí musí mít odpovídající přesnost.

9.1.1.2.   Optický systém skládající se z čočky s ohniskovou vzdáleností f nejméně 500 mm a korekcí barevných vad. Plné otevření čočky nesmí být větší než f/20. Vzdálenost mezi čočkou a světelným zdrojem se musí seřídit tak, aby se dosáhlo prakticky rovnoběžného svazku světelných paprsků. Do svazku světelných paprsků se vloží clona tak, aby se jeho průměr zmenšil na 7 ± 1 mm. Tato clona se umístí ve vzdálenosti 100 ± 50 mm od čočky na straně odvrácené od světelného zdroje. Měření se provádí v bodě, který leží ve středu svazku světelných paprsků.

9.1.1.3.   Měřicí zařízení

Přijímač musí mít relativní spektrální citlivost v podstatě shodnou s relativní spektrální světelnou účinností standardního fotometrického čidla pro fotopické vidění podle ICI (6). Citlivý povrch přijímače musí být pokryt rozptylujícím médiem a musí mít průřez rovný alespoň dvojnásobku průřezu rovnoběžného svazku paprsků světla emitovaného optickým systémem. Použije-li se Ulbrichtova koule, musí mít otvor koule plochu příčného řezu alespoň dvojnásobnou, než je průřez rovnoběžné části paprsků.

Linearita přijímače a příslušného měřicího přístroje musí být lepší než 2 % účinné části stupnice.

Přijímač musí být vystředěn na ose svazku světelných paprsků.

9.1.2.   Postup

Citlivost přístroje ukazujícího odezvu přijímače se seřídí tak, aby ukazoval 100 dílků, jestliže do cesty světelných paprsků není vložena tabule bezpečnostního skla. Jestliže světlo na přijímač nedopadá, musí přístroj ukazovat nulu.

Tabule bezpečnostního skla se umístí ve vzdálenosti od přijímače rovnající se přibližně pětinásobku průměru přijímače. Tabule bezpečnostního skla se vloží mezi clonu a přijímač a její sklon se seřídí takovým způsobem, že úhel dopadu svazku světelných paprsků je roven 0 ± 5°. Normální prostup světla se měří na tabuli bezpečnostního skla a pro každý měřený bod se odečte počet dílků n, který ukazuje indikační přístroj. Normální prostup světla τr se rovná n/100.

9.1.2.1.   U čelních skel se mohou použít alternativní metody využívající buď zkušební kus odříznutý z nejplošší části čelního skla, nebo zvlášť připravený plochý čtverec mající vlastnosti materiálu a tloušťku jako skutečné čelní sklo, přičemž se měří kolmo k tabuli skla.

9.1.2.2.   U čelních skel vozidel třídy M1 (7)

se zkouška provede ve zkušební oblasti B definované v příloze 18 bodu 2.3, s výjimkou jakýchkoli jejich neprůhledných zatemnění.

U čelních skel vozidel kategorie N1 může výrobce požádat, aby se provedla stejná zkouška buď v oblasti B definované v příloze 18 bodě 2.3, s výjimkou jakýchkoli jejich neprůhledných zatemnění, nebo v oblasti I definované v bodě 9.2.5.2.3 této přílohy.

U čelních skel ostatních kategorií vozidel se zkouška provádí v oblasti I definované v bodě 9.2.5.2.3 této přílohy.

Avšak u zemědělských a lesnických traktorů a stavebních vozidel, u kterých není možné stanovit oblast I, se zkouška provede v oblasti I' definované v bodě 9.2.5.3 této přílohy.

9.1.3.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

	Bezbarvé	Zbarvené
Zbarvení skla	1	2
Zbarvení mezivrstvy (u vrstvených čelních skel)	1	2

	nezahrnuto	zahrnuto
stínící pás a/nebo neprůhledné zatemnění	1	2

Ostatní vedlejší vlastnosti se neberou v úvahu.

9.1.4.   Interpretace výsledků

Normální prostup světla se měří podle bodu 9.1.2 této přílohy a výsledky musí být zaznamenány. U čelních skel nesmí být menší než 70 %. Pro zasklení jiné než čelní sklo jsou požadavky uvedeny v příloze 21.

9.2.   Zkouška optického zkreslení

9.2.1.   Rozsah

Stanovenou metodou je projekční metoda, která umožňuje vyhodnocování optického zkreslení tabulí bezpečnostního skla.

9.2.1.1.   Definice

9.2.1.1.1.

Optická odchylka: úhel mezi skutečným a zdánlivým směrem bodu pozorovaného skrz tabuli bezpečnostního skla, přičemž velikost tohoto úhlu je závislá na úhlu dopadu záměrné osy, tloušťce a sklonu skleněné tabule a poloměru zakřivení v místě dopadu.

9.2.1.1.2.

Optické zkreslení ve směru M-M': algebraický rozdíl úhlové odchylky Δα, naměřené mezi dvěma body M a M' na povrchu skleněné tabule, když je vzdálenost mezi těmito body taková, že jejich průměty na rovině kolmé ke směru pozorování jsou od sebe vzdáleny o danou hodnotu Δx (viz obr. 6). Odchylka proti směru otáčení hodinových ruček se považuje za kladnou a odchylka ve směru otáčení hodinových ruček za zápornou.

9.2.1.1.3.

Optické zkreslení v bodě M: maximální optické zkreslení ve všech směrech M-M' od bodu M. Obrázek 6 Schematické znázornění optického zkreslení POZNÁMKY: Δα = α1 – α2, tj. optické zkreslení ve směru M-M'. Δx = MC tj. vzdálenost mezi dvěma přímkami rovnoběžnými se směrem pozorování a procházejícími body M a M'.

9.2.1.2.   Zařízení

Metoda je založena na promítání vhodného diapozitivu (rastru) na promítací plochu přes zkoušenou tabuli bezpečnostního skla. Změna tvaru promítnutého obrazu při vložení tabule bezpečnostního skla do dráhy světla je měřítkem zkreslení.

Přístroj musí obsahovat tyto následující položky uspořádané podle obrázku 9.

9.2.1.2.1.

Kvalitní projektor s bodovým zdrojem světla vysoké intenzity mající například tyto vlastnosti:   ohniskovou vzdálenost alespoň 90 mm,   apertura přibližně 1/2,5,   150 W křemíkovou halogenovou žárovku (používá-li se bez filtru),   250 W křemíkovou halogenovou žárovku (používá-li se zeleným filtrem). Projektor je schematicky znázorněn na obrázku 7. Clona o průměru 8 mm je umístěna přibližně 10 mm od přední čočky. Obrázek 7 Optické uspořádání projektoru

9.2.1.2.2.

Diapozitivy (rastry) vytvořené například sítí světlých kroužků na tmavém pozadí (viz obrázek 8). Diapozitivy musí být dostatečně kvalitní a kontrastní, aby umožnily měření s chybou menší než 5 %. Není-li vložena zkoumaná tabule bezpečnostního skla, musí být rozměry kroužků takové, že když jsou promítnuty, vytvářejí na promítací ploše síť kroužků o průměru , kde Δx = 4 mm (viz obrázky 6 a 9). Obrázek 8 Zvětšená část diapozitivu Obrázek 9 Uspořádání přístroje pro zkoušku optického zkreslení R1 = 4 m R2 = 2 až 4 m (přednostně 4 m)

9.2.1.2.3.

Držák, pokud možno takový, aby umožňoval svislé a vodorovné snímání i otáčení tabule bezpečnostního skla.

9.2.1.2.4.

Kontrolní šablona k měření změn v rozměrech, pokud je zapotřebí rychlé posouzení. Vhodné provedení je znázorněno na obrázku 10. Obrázek 10 Provedení vhodné kontrolní šablony

9.2.1.3.   Postup

9.2.1.3.1.   Obecně

Tabule bezpečnostního skla se namontuje do držáku (bod 9.2.1.2.3) ve stanoveném úhlu sklonu. Zkušební obraz se promítne zkoušenou plochou. Tabule bezpečnostního skla se natáčí nebo pohybuje buď vodorovně, nebo svisle, aby se vyzkoušela celá určená plocha.

9.2.1.3.2.   Posouzení pomocí kontrolní šablony

Jestliže postačí rychlé posouzení s možnou chybou až 20 %, vypočte se hodnota A (viz obrázek 10) z mezní hodnoty ΔαL pro změnu v odchylce a z hodnoty R2 pro vzdálenost od tabule bezpečnostního skla od promítací plochy:

A = 0,145 ΔαL – R2

Vztah mezi změnou průměru promítnutého obrazu Δd změnou úhlové odchylky Δα je dán rovnicí

Δd = 0,29 Δα R2

kde

Δd	je v milimetrech,
A	je v milimetrech,
ΔαL	je v obloukových minutách,
Δα	je v obloukových minutách,
R2	je v metrech.

9.2.1.3.3.   Měření fotoelektrickým zařízením

Jestliže se vyžaduje přesné měření s možnou chybou menší než 10 % mezní hodnoty, měří se Δd na projekční ose, přičemž hodnota šířky světelné stopy se zjišťuje v místě, kde je jas 0,5 násobkem maximální hodnoty jasu.

9.2.1.4.   Vyjádření výsledků

Optické zkreslení tabulí bezpečnostního skla se vyhodnotí změřením Δd v každém bodě povrchu a ve všech směrech, aby byla zjištěna hodnota Δdmax.

9.2.1.5.   Alternativní metoda

Kromě toho se jako alternativa projekční metody připouští strioskopická metoda, a to za předpokladu, že je zachována přesnost měření stanovená v bodech 9.2.1.3.2 a 9.2.1.3.3.

9.2.1.6.   Vzdálenost Δx musí být 4 mm.

9.2.1.7.   Čelní sklo musí být namontováno se stejným úhlem sklonu jako na vozidle.

9.2.1.8.   Osa promítání ve vodorovné rovině musí být přibližně kolmá ke stopě čelního skla v této rovině.

9.2.2.   Měření se provádí:

9.2.2.1.

U kategorie vozidel M1 ve zkušební oblasti A rozšířené ke střední rovině vozidla, a v odpovídající části čelního skla symetrické k němu podle podélné střední roviny vozidla, a také v zmenšené zkušební oblasti B podle bodu 2.4 přílohy 18.

9.2.2.2.

U vozidel kategorií M a N jiných než M1: a) u vozidel M2, M3, N2 a N3 v oblasti I definované v bodě 9.2.5.2 této přílohy; b) u vozidel N1 buď v oblasti I definované v bodě 9.2.5.2 této přílohy nebo ve zkušební oblasti A rozšířené ke střední rovině vozidla, a v odpovídající části čelního skla symetrické k němu podle podélné střední roviny vozidla, a také ve zmenšené zkušební oblasti B podle bodu 2.4 přílohy 18.

9.2.2.3.

U zemědělských a lesnických traktorů a stavebních vozidel, pro něž nelze stanovit oblast I, v oblasti I' definované v bodě 9.2.5.3 této přílohy.

9.2.2.4.

Typ vozidla Zkouška se opakuje, jestliže čelní sklo se má montovat na vozidlo typu, u něhož se pole výhledu dopředu se liší od pole výhledu u typu vozidla, pro který čelní sklo bylo již schváleno.

9.2.3.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

9.2.3.1.   Druh materiálu

Leštěné (ploché) sklo	Plavené sklo	Tabulové sklo
1	1	2

9.2.3.2.   Jiné vedlejší vlastnosti

Žádné jiné vedlejší vlastnosti se neberou v úvahu.

9.2.4.   Počet vzorků

Ke zkoušení se předloží čtyři vzorky.

9.2.5.   Definice oblastí

9.2.5.1.

Oblasti A a B čelních skel pro vozidla kategorií M1 a N1 jsou definovány v příloze 18 tohoto předpisu.

9.2.5.2.

Oblasti čelních skel pro vozidla kategorií M a N jiných než kategorie M1 jsou definovány na základě: 9.2.5.2.1. zorného bodu, který je bodem umístěným ve výši 625 mm nad bodem R sedadla řidiče ve svislé rovině rovnoběžné s podélnou střední rovinou vozidla, pro něž je čelní sklo určeno, přičemž rovina prochází osou volantu. Zorný bod se dále označuje symbolem „0“; 9.2.5.2.2. přímky OQ, která je vodorovnou přímkou procházejí zorným bodem 0 a která je kolmá k podélné střední rovině vozidla. 9.2.5.2.3. Oblast I je oblastí čelního skla určenou průsečnicemi čelního skla se čtyřmi níže definovanými rovinami: P1 — svislou rovinou procházející bodem 0 a svírající směrem vlevo s podélnou střední roviny vozidla úhel 15°; P2 — svislou rovinou symetrickou k rovině P1 podle podélné střední roviny vozidla. Není-li to možné (např. při nepřítomnosti symetrické podélné střední roviny) je rovina P2 symetrická k rovině P1 podle podélné roviny vozidla procházející bodem 0; P3 — rovina procházející přímkou OQ a svírající směrem nahoru s vodorovnou rovinou úhel 10°; P4 — rovina procházející přímkou OQ a svírající směrem dolů s vodorovnou rovinou úhel 8°.

9.2.5.3.

U zemědělských a lesnických traktorů a stavebních vozidel, u kterých není možné stanovit oblast I, je oblastí I' celá plocha čelního skla.

9.2.6.   Interpretace výsledků

Typ čelního skla se považuje za vyhovující, pokud jde o optické zkreslení, jestliže u čtyř vzorků předložených ke zkoušce optické zkreslení nepřesahuje níže uvedené hodnoty pro každou oblast.

Kategorie vozidla	Oblast	Maximální hodnoty optického zkreslení
M1 a N1	A – rozšířená podle bodu 9.2.2.1	2' obloukové
	B – zmenšená podle bodu 2.4 přílohy 18	6' obloukových
Kategorie M a N jiné než M1	I	2' obloukové
Ostatní kategorie vozidel	I'	2' obloukové

9.2.6.1.

U vozidel kategorií M a N se neměří v okrajové oblasti široké 25 mm.

9.2.6.2.

U zemědělských a lesnických traktorů a u stavebních vozidel se neměří v okrajové oblasti široké 100 mm.

9.2.6.3.

U rozdělených čelních skel se neměří v pruhu 35 mm od okraje tabule přiléhajícího k dělicímu sloupku.

9.2.6.4.

Přípustná je maximální odchylka 6' obloukových u všech částí oblasti I nebo oblasti A, které jsou vzdáleny méně než 100 mm od okraje čelního skla.

9.2.6.5.

Malé odchylky od požadavků na zmenšenou zkušební oblast B podle bodu 2.4 přílohy 18 jsou přípustné za předpokladu, že jsou lokalizovány a uvedeny ve zprávě.

9.3.   Zkouška oddělování sekundárního obrazu

9.3.1.   Rozsah

Jsou přípustné dvě zkušební metody:

terčová zkouška a

zkouška kolimačním dalekohledem.

Tyto zkušební metody lze použít k schválení typu, kontrole jakosti nebo k hodnocení výroby.

9.3.1.1.   Terčová zkouška

9.3.1.1.1.   Zařízení

Tato metoda spočívá v pozorování osvětleného terče přes tabuli bezpečnostního skla. Terč může být řešen tak, že se zkouška omezí na zjištění, zda zkoušený předmět vyhovuje nebo nevyhovuje.

Přednostně se použije některý z těchto typů terčů:

a)	osvětlený prstencový terč, jehož vnější průměr D svírá v bodě vzdáleném x metrů úhel n obloukových minut (obrázek 11a) nebo

b)

terč s osvětleným prstencem a středovým otvorem, u něhož vzdálenost D mezi bodem na okraji středového otvoru a nejbližším bodem ve vnitřku kružnice svírá v bodě vzdáleném x metrů úhel n obloukových minut (obrázek 11b)); kde n je mezní hodnota oddělení vedlejšího obrazu, x je vzdálenost tabule bezpečnostního skla od terče (nejméně 7 m), D je hodnota daná vzorcem: D = x. tg n

Osvětlený terč je částí světelné skříňky o rozměrech přibližně 300 mm × 300 mm × 150 mm, jejíž přední část je vyrobena nejlépe ze skla zakrytého neprůsvitným černým papírem nebo natřeného matným černým nátěrem.

Skříňka je osvětlena vhodným zdrojem světla. Vnitřek skříňky je pokryt matným bílým nátěrem. Vhodné může být i použití jiných tvarů terčů jako například terče znázorněného na obrázku 14. Je též přijatelné nahradit terčový systém promítacím systémem a prohlížet výsledné obrazy na promítací ploše.

9.3.1.1.2.   Postup

Tabule bezpečnostního skla se ve stanoveném úhlu sklonu namontuje do vhodného držáku takovým způsobem, aby bylo možno provádět pozorování ve vodorovné rovině procházející středem terče. Světelná skříňka musí být pozorována v temném nebo polotemném prostoru každou částí vyšetřované plochy, aby se zjistil výskyt jakéhokoli sekundárního obrazu souvisejícího s osvětleným terčem. Tabule bezpečnostního skla se podle potřeby pootočí tak, aby byl zajištěn správný směr pozorování. K pozorování lze použít monokulár.

9.3.1.1.3.   Vyjádření výsledků

Je třeba zjistit, zda se

při užití terče a) (viz obrázek 11a) oddělí primární a sekundární obrazy kružnice, tj. zda je překročena mezní hodnota n, nebo

při užití terče b) (viz obrázek 11b) posune sekundární obraz středového otvoru za tečný bod s vnitřním okrajem kružnice, tj. zda je překročena mezní hodnota n.

Obrázek 11

Rozměry terčů

Obrázek 12

Uspořádání zařízení

Obrázek 13

Zařízení pro zkoušku kolimačním dalekohledem

(1)

Žárovka

(2)	Apertura kondenzoru > 8,6 mm

(3)	Apertura matnice > apertura kondenzoru

(4)	Barevný filtr se středovým otvorem o průměru přibližně 0,3 mm, průměr > 8,6 mm.

(5)	Destička se soustavou polárních souřadnic, průměr > 8,6 mm

(6)	Achromatická čočka, f ≥ 86 mm, apertura 10 mm

(7)	Achromatická čočka, f ≥ 86 mm, apertura 10 mm

(8)	Černá skvrna o průměru přibližně 0,3 mm

(9)	Achromatická čočka, f = 20 mm, apertura < 10 mm

9.3.1.2.   Zkouška kolimačním dalekohledem

Je-li to nutné, použije se postup popsaný v tomto bodu.

9.3.1.2.1.   Zařízení

Zařízení se skládá z kolimátoru a z dalekohledu a může se uspořádat podle obrázku 13. Lze však použít jakýkoli jiný rovnocenný optický systém.

9.3.1.2.2.   Postup

Kolimační dalekohled vytváří v nekonečnu obraz soustavy polárních souřadnic s jasným bodem v jeho středu (viz obrázek 14).

V ohniskové rovině pozorovacího dalekohledu je na optické ose umístěna malá neprůsvitná skvrna o průměru o něco větším, než je průměr promítaného jasného bodu tak, aby byl jasný bod zakryt.

Když je mezi dalekohled a kolimátor vložen zkušební kus, který vytváří sekundární obraz, objeví se v jisté vzdálenosti od středu systému polárních souřadnic druhý, méně jasný bod. Úhel oddělování sekundárního obrazu může být zjištěn ze vzdáleností mezi body viděnými pozorovacím dalekohledem (viz obrázek 14). (Vzdálenost mezi tmavou skvrnou a jasným bodem ve středu soustavy polárních souřadnic udává optickou odchylku).

9.3.1.2.3.   Vyjádření výsledků

Tabule bezpečnostního skla se nejprve zkoumá jednoduchým ohledáním s cílem zjistit plochu s největším sekundárním obrazem. Tato plocha se pak přezkoumá systémem s kolimačním dalekohledem při vhodném úhlu dopadu. Pak se změří maximální oddělování sekundárního obrazu.

9.3.1.3.   Směr pozorování ve vodorovné rovině musí být přibližně kolmý ke stopě čelního skla v této rovině.

9.3.2.   Měření se provádí v oblastech definovaných v bodě 9.2.2 podle kategorií vozidel.

9.3.2.1.   Typ vozidla

Zkouška se opakuje, jestliže čelní sklo se má montovat na vozidlo typu, u něhož se pole výhledu dopředu se liší od pole výhledu u typu vozidla, pro který čelní sklo bylo již schváleno.

9.3.3.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

9.3.3.1.   Druh materiálu

Leštěné (ploché) sklo	Plavené sklo	Tabulové sklo
1	1	2

9.3.3.2.   Jiné vedlejší vlastnosti

Žádné jiné vedlejší vlastnosti se neberou v úvahu.

9.3.4.   Počet vzorků

Ke zkoušení se předloží čtyři vzorky.

Obrázek 14

Příklad pozorování při zkoušce kolimačním dalekohledem

9.3.5.   Interpretace výsledků

Typ čelního skla se považuje za vyhovující, pokud jde o oddělování sekundárního obrazu, jestliže u čtyř vzorků předložených ke zkoušce oddělování primárního a sekundárního obrazu nepřesahuje níže uvedené hodnoty pro každou oblast.

Kategorie vozidla	Oblast	Maximální hodnoty oddělení primárního a sekundárního obrazu
M1 a N1	A – rozšířená podlebodu 9.2.2.1	15' obloukových
	B – zmenšená podle bodu 2.4 přílohy 18	25' obloukových
Kategorie M a N jiné než M1	I	15' obloukových
Ostatní kategorie vozidel	I'	15' obloukových

9.3.5.1.

U vozidel kategorií M a N se neměří v okrajové oblasti široké 25 mm.

9.3.5.2.

U zemědělských a lesnických traktorů a u stavebních vozidel se neměří v okrajové oblasti široké 100 mm.

9.3.5.3.

U rozdělených čelních skel se neměří v pruhu 35 mm od okraje skleněné tabule přiléhajícího k dělicímu sloupku.

9.3.5.4.

Přípustná je maximální odchylka 25' obloukových u všech částí oblasti I nebo oblasti A, které jsou vzdáleny méně než 100 mm od okraje čelního skla.

9.3.5.5.

Malé odchylky od požadavků na zmenšenou zkušební oblast B podle bodu 2.4 přílohy 18 jsou přípustné za předpokladu, že jsou lokalizovány a uvedeny ve zprávě.

9.4.   Zkouška rozlišování barev

Pokud je čelní sklo zbarveno v oblastech definovaných v bodech 9.2.5.1, 9.2.5.2 nebo 9.2.5.3, zkoušejí se čtyři čelní skla na rozlišování následujících barev:

bílá, selektivní žlutá, červená, zelená, modrá, oranžová.

10.   ZKOUŠKA HOŘLAVOSTI (OHNIVZDORNOSTI)

10.1.   Účel a rozsah platnosti

Tato metoda umožňuje stanovit rychlost horizontálního hoření materiálů užívaných v prostoru pro cestující motorových vozidel (např. osobních a nákladních automobilů, kombi, autokarů) po vystavení malému plameni.

Tato metoda umožňuje zkoušet materiály a součásti vnitřního vybavení vozidla samostatně nebo v kombinaci až do tloušťky 13 mm. Používá se k posuzování stejnorodosti výrobních šarží takovýchto materiálů, pokud jde o jejich chování při hoření.

Vzhledem k mnoha rozdílům mezi skutečným stavem (použití a orientace uvnitř vozidla, podmínky používání, zdroj vznícení atd.) a zde předepsanými přesnými zkušebními podmínkami nelze tuto metodu považovat za vhodnou k vyhodnocování všech skutečných vlastností hoření ve vozidle.

10.2.   Definice

10.2.1.

Rychlost hoření: podíl prohořelé vzdálenosti změřené podle této metody a doby, kterou trvalo prohoření na tuto vzdálenost. Vyjadřuje se v milimetrech za minutu.

10.2.2.

Kompozitní materiál: materiál, který sestává z více vrstev stejných nebo různých materiálů spojených na jejich povrchu tmelením, lepením, plátováním, svařováním atd. Jsou-li různé materiály spojeny přerušovaně (například šitím, nýtováním, vysokofrekvenčním svařováním atd.), nepovažují se takovéto materiály za kompozitní materiály proto, aby bylo možné připravit jednotlivé vzorky podle bodu 10.5 této přílohy.

10.2.3.

Exponovaná strana: strana, která je obrácena směrem k prostoru pro cestující, když je materiál namontován na vozidlo.

10.3.   Princip

Vzorek se upne vodorovně do držáku tvaru U a vystaví se ve spalovací komoře po dobu 15 sekund působení definovaného plamene s nízkou energií, přičemž plamen působí na volný konec vzorku. Zkouškou se zjistí, zda a kdy plamen zhasne, nebo doba, kterou plamen potřebuje k překonání měřené vzdálenosti.

10.4.   Zařízení

10.4.1.   Spalovací komora (viz obrázek 15), pokud možno z nerezavějící oceli, která má rozměry uvedené na obrázku 16.

V přední části komory je ohnivzdorné pozorovací okénko, které může tvořit celou přední stěnu a které může sloužit jako vstupní dvířka.

Ve dně komory jsou větrací otvory a podél celého obvodu horní části větrací štěrbiny. Spalovací komora je uložena na čtyřech patkách vysokých 10 mm. Komora může mít na jednom konci otvor pro zavedení držáku se vzorkem; na opačném konci je otvor pro přívod plynu. Roztavený materiál se zachycuje na misce (viz obrázek 17), která je umístěna na dně komory mezi větracími otvory, aniž by je kdekoli zakrývala.

Obrázek 15

Příklad spalovací komory s držákem vzorku a odkapávací miskou

10.4.2.   Držák vzorků sestávající ze dvou kovových desek tvaru U nebo rámů z nerezavějícího materiálu. Rozměry udává obrázek 18.

Spodní deska je opatřena kolíky a horní má odpovídající otvory, aby se zajistilo pevné uchycení vzorku. Kolíky slouží též jako měřicí body na počátku a na konci dráhy hoření.

S držákem vzorků se musí dodat podpěrná síť tvořená ohnivzdornými dráty o průměru 0,25 mm, které jsou napnuty mezi rameny dolního rámu ve tvaru U ve vzdálenosti po 25 mm (viz obrázek 19).

Rovina spodní strany vzorku musí být 178 mm nad deskou dna. Vzdálenost předního okraje držáku vzorku od stěny komory musí být 22 mm, vzdálenost podélných stran držáku vzorku od bočních stran komory musí být 50 mm (všechny rozměry vnitřní). (Viz obrázky 15 a 16).

10.4.3.   Plynový hořák

Malým zdrojem vznícení je Bunsenův kahan s vnitřním průměrem 9,5 mm. Je umístěn ve zkušební komoře tak, aby střed jeho trysky byl 19 mm pod středem spodního okraje volného konce vzorku (viz obrázek 16).

10.4.4.   Zkušební plyn

Plyn, který napájí kahan, musí mít výhřevnost okolo 38 MJ/m3 (např. zemní plyn).

10.4.5.   Kovový hřeben dlouhý nejméně 110 mm se sedmi až osmi hladce zaoblenými zuby na každých 25 mm délky.

Obrázek 16

Příklad spalovací komory

Obrázek 17

Typická odkapávací miska

Obrázek 18

Příklad držáku vzorků

Obrázek 19

Příklad řezu provedení spodního rámu U pro uchycení podpěrných drátů

10.4.6.   Stopky s přesností na 0,5 s.

10.4.7.   Digestoř

Spalovací komora může být umístěna v digestoři za předpokladu, že vnitřní objem digestoře je alespoň 20násobně, ne však více než 110násobně větší než objem spalovací komory, a za předpokladu, že žádný jednotlivý výškový, šířkový nebo délkový rozměr digestoře není větší než 2,5násobek některého z obou ostatních rozměrů.

Před zkouškou se změří rychlost vzduchu, který proudí digestoři ve svislém směru ve vzdálenosti 100 mm před a za koncovou polohou spalovací komory. Musí činit 0,10 až 0,30 m/s, aby obsluha nebyla obtěžována spalinami. Je možné použít digestoř s přirozeným větráním a vhodnou rychlostí vzduchu.

10.5.   Vzorky

10.5.1.   Tvar a rozměry

Tvar a rozměry vzorků jsou uvedeny na obrázku 20. Tloušťka vzorku odpovídá tloušťce zkoušeného výrobku. Nesmí být větší než 13 mm. Umožňuje-li to způsob odebírání vzorků, musí mít vzorek po celé své délce stejný průřez. Jestliže tvar a rozměry výrobku neumožňují odebrání vzorku dané velikosti, musí být zachovány tyto nejmenší rozměry:

a)	u vzorků šířky od 3 do 60 mm musí délka činit 356 mm; v tomto případě se materiál zkouší na celé šířce výrobku;

b)	u vzorků šířky od 60 do 100 mm musí délka činit nejméně 138 mm; v tomto případě možná vzdálenost hoření odpovídá délce vzorku, přičemž měřit se začíná u prvního bodu měření;

c)	vzorky o šířce menší než 60 mm a délce kratší než 356 mm, vzorky o šířce 60 mm až 100 mm a kratší než 138 mm ani vzorky o šířce menší než 3 mm nemohou být touto metodou zkoušeny.

Obrázek 20

Vzorek

10.5.2.   Odběr vzorků

Z materiálu, který má být zkoušen, se odebere alespoň pět vzorků. U materiálů s odlišnými rychlostmi hoření podle směru materiálu (to se stanoví při předběžných zkouškách) se odebere pět (nebo více) vzorků a umístí do zkušebního zařízení tak, aby se změřila nejvyšší rychlost hoření.

Je-li materiál dodáván v ustálených šířkách, vyřízne se kus délky nejméně 500 mm, zahrnující celou šířku. Z takto vyříznutého kusu se vyberou vzorky ve vzdálenosti nejméně 100 mm od okraje materiálu v místech rovnoměrně od sebe vzdálených.

Stejným způsobem se vyberou vzorky z hotových výrobků, jestliže to tvar výrobku dovolí. Je-li tloušťka výrobku větší než 13 mm, zmenší se na 13 mm mechanickým postupem použitým na straně, která není obrácena dovnitř prostoru pro cestující.

Kompozitní materiály (viz bod 10.2.2) se zkoušejí tak, jako kdyby byly stejnorodé.

U materiálů, složených z na sebe kladených vrstev rozdílného složení, jež však nejsou kompozitními materiály, se všechny vrstvy materiálu až do hloubky 13 mm od povrchu, obráceného dovnitř prostoru pro cestující, zkoušejí jednotlivě.

10.5.3.   Stabilizace

Vzorky se stabilizují po dobu nejméně 24 hodin, avšak nejvýše 7 dnů, za teploty 23 ± 2 oC a relativní vlhkosti 50 ± 5 % a udržují za těchto podmínek až do doby bezprostředně před zkoušením.

10.6.   Postup

10.6.1.

Vzorky s vlasovými nebo chomáčovitými povrchy se umístí na rovnou plochu a hřebenem (viz bod 10.4.5) se přejedou dvakrát proti vlasu.

10.6.2.

Vzorek se položí do držáku vzorku (bod 10.4.2) tak, že exponovaná strana směřuje dolů k plameni.

10.6.3.

Plamen plynového hořáku se pomocí značky na komoře seřídí na výšku 38 mm, přičemž přívod vzduchu k hořáku je uzavřen. Plamen musí hořet nejméně jednu minutu, aby se ustálil, než se zahájí první zkouška.

10.6.4.

Držák se vzorkem se zasune do spalovací komory tak, aby konec vzorku byl vystaven plameni, a po 15 sekundách se uzavře průtok plynu.

10.6.5.

Měření doby hoření se zahájí v okamžiku, kdy spodek plamene míjí první bod měření. Pozoruje se šíření plamene na straně (horní nebo spodní), která hoří rychleji.

10.6.6.

Měření doby hoření končí v okamžiku, kdy plamen dosáhne k poslednímu měřicímu bodu nebo když plamen zhasne před dosažením tohoto bodu. Jestliže plamen nedosáhl až k poslednímu bodu měření, změří se prohořelá vzdálenost k místu, v němž plamen zhasl. Prohořelá vzdálenost je část vzorku, zničená na povrchu nebo uvnitř hořením.

10.6.7.

Nevznítí-li se vzorek, nebo pokud po zhasnutí hořáku hoření nepokračuje, nebo pokud plamen zanikne před dosažením prvního měřicího bodu, takže se nenaměří žádná doba hoření, zaznamená se do zkušební zprávy, že rychlost hoření je 0 mm/min.

10.6.8.

Když se provádí řada zkoušek nebo když se zkouška opakuje, je nutno se před zahájením každé zkoušky přesvědčit, že teplota spalovací komory a držáku vzorku nepřesahuje 30 oC.

10.7.   Výpočet

Rychlost hoření B v milimetrech za minutu se vypočte podle vzorce:

B = s/t × 60;

kde

s = prohořelá vzdálenost v milimetrech a

t = doba v sekundách potřebná k prohoření vzdálenosti s.

10.8.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

Žádné vedlejší vlastnosti se neberou v úvahu.

10.9.   Interpretace výsledků

10.9.1.

Tabule bezpečnostního skla s plastovým povlakem (bod 2.3 tohoto předpisu) a skloplastové bezpečnostní tabule (bod 2.4 tohoto předpisu) se z hlediska zkoušky ohnivzdornosti považují za vyhovující, jestliže rychlost hoření nepřesahuje 250 mm/min.

10.9.2

Tuhé plastové zasklení (bod 2.5.1 tohoto předpisu), pružné plastové zasklení (bod 2.5.2 tohoto předpisu) a tuhé plastové celky s dvojitým zasklením se z hlediska zkoušky ohnivzdornosti považují za vyhovující, jestliže rychlost hoření nepřesahuje 110 mm/min.

11.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI CHEMIKÁLIÍM

11.1.   Chemikálie použité pro zkoušku

11.1.1.

Neodírající mýdlový roztok: 1 % hmotnostní oleátu draselného v deionizované vodě;

11.1.2.

Roztok k čistění oken: vodný roztok isopropanolu a dipropyleneglykol monomethyletheru, každý v koncentraci mezi 5 a 10 % hmotnostních, a hydroxid amonný v koncentraci mezi 1 a 5 % hmotnostních;

11.1.3.

Neředěný denaturovaný alkohol: 1 objemový díl methylalkoholu v 10 objemových dílech ethylalkoholu.

11.1.4.

Benzín nebo ekvivalentní referenční benzín: směs 50 % objemových toluenu, 30 % objemových trimethylpentanu 2,2,4, 15 % objemových trimethyl-1-pentanu 2,4,4 a 5 % objemových ethylalkoholu; pozn.: Použitá směs benzínu se musí zaznamenat do zkušební zprávy;

11.1.5.

Referenční kerosin: směs 50 % objemových n-oktanu a 50 % objemových n-dekanu.

11.2.   Zkušební metoda

11.2.1.   Zkouška ponořením

Dva zkušební vzorky o rozměrech 180 × 25 mm se vyzkouší s každou z chemikálií uvedených výše v bodu 11.1, pro každou zkoušku a pro každý čistící prostředek se použije nový vzorek.

Před každou zkouškou se vzorky vyčistí podle návodu výrobce, pak se stabilizují po dobu 48 hod při teplotě 23 °C ± 2 °C a relativní vlhkosti 50 % ± 5 %. Tyto podmínky se musí udržovat po celou dobu zkoušek.

Zkušební vzorky se zcela ponoří do zkušební kapaliny na dobu 1 minuty, vyjmou se a bezprostředně se pak osuší čistou suchou savou bavlněnou látkou.

11.2.2.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

	Bezbarvé	Zbarvené
Zbarvenímezivrstvy nebo plastového povlaku	1	2

Ostatní vedlejší vlastnosti se neberou v úvahu.

11.2.3.   Interpretace výsledků

11.2.3.1.

Výsledek zkoušky odolnosti proti chemikáliím se považuje za vyhovující, pokud vzorky nevykazují žádné změknutí, lepkavost, rozpraskání nebo zjevnou ztrátu průhlednosti.

11.2.3.2.

U sady zkušebních kusů se považuje za vyhovující se zřetelem na odolnost proti chemickým činidlům, je-li splněna jedna z následujících podmínek: 11.2.3.2.1. výsledek všech zkoušek byl uspokojivý; 11.2.3.2.2. výsledek jedné zkoušky neuspokojivý, na nové sadě zkušebních kusů byla provedena nová řada zkoušek s uspokojivým výsledkem.

11.2.4.   Postup zkoušky se zatížením

11.2.4.1.

Zkušební vzorek se uchytí jako jednostranně vetknutý nosník a podepře se. Podpěra se umístí 51 mm od vetknutí. Volný konec zkušebního vzorku se zatíží ve vzdálenosti 102 mm od podpěry, viz obrázek 21 níže: Obrázek 21 Způsob usazení zkušebního vzorku

11.2.4.2.

Hmotnost závaží musí být 28,7 t2 g, kde t je tloušťka zkušebního vzorku v mm. Tlak na vnější vlákno zkušebního vzorku je přibližně 6,9 MPa. Příklad: Pro 3 mm tlustý zkušební vzorek umístěný vodorovně s podpěrou vzdálenou 51 mm od vetknutého konce a se silou působící 102 mm od podpěry je síla stanovena na 258 g.

11.2.4.3.

V průběhu zatěžování zkušebního vzorku se na jeho horní plochu nad podpěrou aplikuje jedna z předepsaných chemikálií. Chemikálie se nanáší měkkým, 13 mm širokým štětcem, který se namáčí před každým tahem. Je zapotřebí deset jednotlivých tahů pres šířku vzorku, v intervalu 1s, mimo konce a okrajů (viz obrázek 22). Obrázek 22 Postup nanášení chemikálií na zkušební vzorek

11.2.5.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

	Bezbarvé	Zbarvené
Zbarvení plastového povlaku nebo plastového zasklení	1	2

Ostatní vedlejší vlastnosti se neberou v úvahu.

11.2.6.   Interpretace výsledků

11.2.6.1.

Výsledek zkoušky odolnosti proti chemikáliím se považuje za vyhovující, pokud vzorky nevykazují žádné změknutí, lepkavost, rozpraskání nebo zjevnou ztrátu průhlednosti.

11.2.6.2.

U sady zkušebních kusů se považuje za vyhovující se zřetelem na odolnost proti chemickým činidlům, je-li splněna jedna z následujících podmínek: 11.2.6.2.1. Výsledek všech zkoušek byl uspokojivý; 11.2.6.2.2. výsledek jedné zkoušky je neuspokojivý, avšak výsledek nové řada zkoušek provedených s novou sadou zkušebních kusů je uspokojivý.

12.   ZKOUŠKA PRUŽNOSTI A ODOLNOSTI V PŘEHÝBÁNÍ

12.1.   Rozsah

Touto zkouškou se zjistí, zda je plast zařazen do kategorie tuhých nebo pružných plastů.

12.2.   Zkušební metoda

Z materiálu jmenovité tloušťky se vyřízne plochý obdélníkový vzorek 300 mm dlouhý a 25 mm široký, upne se vodorovně do upínacího přípravku tak, aby z něj vzorek o délce 275 mm volně vyčníval. Do začátku zkoušky se volný konec vzorku podepře vhodným zařízením. Po 60 sekundách od vynětí této podpěry se zaznamená svislá odchylka volného konce v mm. Přesáhne-li tato odchylka 50 mm, provede se následně zkouška přehýbáním na 180°. Vzorek se krátce přehýbá poté, co se přehne přes plech tloušťky 0,5 mm takovým způsobem, že k němu těsně přiléhá po jeho obou stranách.

12.3.   Zkušební podmínky

—	:	Teplota	:	20° ± 2 °C
—	:	Relativní vlhkost	:	60 % ± 5 %

12.4.   Požadavky

Pro pružné plasty mus být svislá odchylka větší než 50 mm a po 10 sekundách nesmí materiál přehýbaný o 180° vykazovat žádná poškození ve formě prasklin v bodě přehybu (viz obrázek 23).

13.   ZKOUŠKA KŘÍŽOVÝM ŘEZEM

13.1   Rozsah

Tato zkouška poskytuje jednoduchou metodu pro stanovení přilnavosti povlaku k spodnímu povrchu. Vyhodnocuje se křehkost a ostatní pevnostní vlastnosti.

13.2.   Zařízení

Řezný nástroj se šesti čepelemi vzdálenými od sebe 1 mm. Zvětšovací lupa s dvojnásobným zvětšením pro zkoumání zkoušeného vzorku (viz obrázek 24).

Obrázek 23

Uspořádání pro zkoušku pružnosti

Obrázek 24

Nástroj se šesti čepelemi

13.3.   Zkušební metoda

Prořízněte povlak na spodní povrch šesti řezy a dalšími šesti, k nim kolmými, takže vznikne mřížka s 25 čtverci (mřížkový řez).

Řezný nástroj se táhne rovnoměrně rychlostí 2 až 5 cm/s tak, že řezy dosáhnou na spodní povrch, ale neproniknou do něj příliš hluboko.

Řez je prováděn takovým způsobem, že dvě vodící hlavy na kraji zařízení se rovnoměrně dotýkají povrchu. Po zkoušce se pomocí zvětšovací lupy zjišťuje, zda řezy dosáhly na spodní povrch. Zkouška se provede na nejméně dvou místech vzorku. Poté se vytvořené řezy pětkrát překartáčují ručním kartáčem s polyamidovými štětinami, a to malým tlakem v obou diagonálních směrech.

13.4.   Interpretace výsledků

Mřížkové řezy se prověřují zvětšovací lupou. Jsou-li okraje řezu perfektně hladké a žádná část povlaku není oddělena, udělí se hodnota křížového řezu Gt0. Pokud se na křížení řezů oddělí malé kousky a jestliže tato plocha zaujímá asi 5 % plochy mřížky, pak je hodnota křížového řezu Gt1.

Větší oddělené plochy se ohodnotí v rozsahu Gt2 až Gt5.

HODNOTA KŘÍŽOVÉHO ŘEZU	EXPONOVANÁ PLOCHA OBLASTI MŘÍŽKY
Gt2	od 5 do 15 %
Gt3	od 15 do 35 %
Gt4	od 35 do 65 %
Gt5	více než 65 %

---

(1)  Vhodný přístroj zajišťující oděr dodává společnost Teledyne Taber (ze Spojených států amerických).

(2)  Vhodné brusné kotouče lze získat od společnosti Teledyne Taber (ve Spojených státech amerických).

(3)  Například Atlas Ci Series, Heraeus Xenotest Series nebo Suga WEL-X Series.

(4)  Například Corning 7 740 Pyrex nebo Heraeus Suprax.

(5)  Do celkové expozice ultrafialovým zářením se zahrnuje veškeré záření o vlnové délce méně než 400 nm.

(6)  International Commission on Illumination (Mezinárodní komise pro osvětlení).

(7)  Podle definice v příloze 7 úplného usnesení o konstrukci vozidel (R.E.3), (dokument TRANS/WP.29/78/Rev.1/Amend. 2, naposledy pozměněný dokumentem Amend. 4).

PŘÍLOHA 4

TVRZENÁ ČELNÍ SKLA

1.   DEFINICE TYPU

Tvrzená čelní skla jsou považována za skla různých typů, jestliže se liší alespoň v jedné z následujících hlavních nebo vedlejších vlastností.

1.1.

Hlavní vlastnosti jsou: 1.1.1. obchodní názvy nebo značky; 1.1.2. tvar a rozměry. Tvrzená čelní skla se z hlediska fragmentace a mechanických vlastností zařazují do jedné ze dvou skupin, tj.: 1.1.2.1. plochá čelní skla a 1.1.2.2. zakřivená čelní skla. 1.1.3. kategorie tloušťky zahrnující jmenovitou tloušťku „e“ (připouští se výrobní tolerance ±0,2 mm): kategorie I e ≤ 4,5 mm kategorie II 4,5 mm < e ≤ 5,5 mm kategorie III 5,5 mm < e ≤ 6,5 mm kategorie IV 6,5 mm < e

1.2.	Vedlejší vlastnosti jsou: 1.2.1. druh materiálu (leštěné (ploché) sklo, plavené sklo, tabulové sklo); 1.2.2. zbarvení (bezbarvé nebo zbarvené); 1.2.3. vložení nebo jiný způsob instalace vodičů; 1.2.4. vložení nebo jiný způsob instalace neprůhledného zatemnění.

2.   ZKOUŠKA FRAGMENTACE

2.1.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

2.1.1.

Uvažuje se pouze druh materiálu.

2.1.2.

Plavené sklo a tabulové sklo se považují za skla se shodným indexem obtížnosti.

2.1.3.

Zkoušky fragmentace se musí opakovat, přechází-li se z leštěného (plochého) skla na plavené sklo nebo tabulové sklo, a naopak.

2.2.   Počet vzorků

Přezkouší se šest vzorků ze série s nejmenší rozvinutou plochou a šest vzorků ze série s největší rozvinutou plochou vybraných podle ustanovení přílohy 13.

2.3.   Různé oblasti skla

Tvrzené čelní sklo musí mít dvě hlavní oblasti, a to FI a FII. Může mít též mezilehlou oblast FIII. Tyto oblasti jsou definovány takto:

2.3.1.

Oblast FI : obvodová oblast jemné fragmentace, široká nejméně 7 cm, kolem celého okraje čelního skla, včetně vnějšího pruhu šíře 2 cm, který se nezkoumá;

2.3.2.

Oblast FII : Oblast viditelnosti s proměnlivou fragmentací, která vždy zahrnuje obdélníkovou část o výšce nejméně 20 cm a o délce nejméně 50 cm. 2.3.2.1. U vozidel kategorie M1 musí střed obdélníku ležet uvnitř kružnice s poloměrem 10 cm, se středem na průmětu středu segmentu V1-V2. 2.3.2.2. U vozidel kategorií M a N jiných než M1 musí střed obdélníku ležet uvnitř kružnice s poloměrem 10 cm a středem na průmětu bodu 0. 2.3.2.3. U zemědělských a lesnických traktorů a u stavebních vozidel se poloha oblasti viditelnosti uvede ve zkušebním protokolu. 2.3.2.4. Výška nad obdélníkem smí být snížena na 15 cm u čelních skel, která jsou vysoká méně než 44 cm.

2.3.3.

Oblast FIII : mezilehlá oblast šířky nejvýše 5 cm mezi oblastmi FI a FII.

2.4.   Zkušební metoda

Použije se metoda popsaná v příloze 3 v bodu 1.

2.5.   Body nárazu (viz příloha 17 obrázek 2)

2.5.1.

Body nárazu se zvolí takto: bod 1 : ve střední části oblasti F II v oblasti vysokého nebo nízkého pnutí; bod 2 : v oblasti F III co nejblíže ke svislé rovině symetrie oblasti F II; body 3 a 3' : 3 cm od okraje na jedné ze střednic vzorku; pokud jsou znatelné stopy po kleštích, musí být jeden z bodů nárazu v blízkosti okraje se stopou po kleštích a druhý v blízkostí protilehlého okraje; bod 4 : v místě, kde je poloměr zakřivení na nejdelší střednici nejmenší; bod 5 : 3 cm vlevo nebo vpravo od okraje vzorku v místě, kde je poloměr zakřivení okraje nejmenší.

2.5.2.

Fragmentace se provede v každém z bodů 1, 2, 3, 3', 4 a 5.

2.6.   Interpretace výsledků

2.6.1.   Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jestliže fragmentace splňuje všechny podmínky uvedené v následujících bodech 2.6.1.1, 2.6.1.2 a 2.6.1.3

2.6.1.1.   Oblast FI:

2.6.1.1.1.

Počet fragmentů v jakémkoliv čtverci o rozměrech 5 cm × 5 cm není menší než 40 ani větší než 350; avšak v případě počtu menšího než 40, není-li počet úlomků v jakémkoliv čtverci o rozměrech 10 cm × 10 cm, obsahujícím čtverec 5 cm × 5 cm, menší než 160, je toto přijatelné.

2.6.1.1.2.

Pro účely výše uvedeného pravidla se úlomek přesahující některou stranu čtverce počítá za polovinu úlomku.

2.6.1.1.3.

Fragmentace se nezkoumá v pruhu širokém 2 cm kolem celého okraje vzorků, představujícím rám skla, ani uvnitř poloměru 7,5 cm od bodu nárazu.

2.6.1.1.4.

Přípustné jsou nejvýše 3 úlomky s plochou přesahující 3 cm2. V téže kružnici o průměru 10 cm nesmí ležet více než jeden z těchto úlomků.

2.6.1.1.5.

S výjimkou případu uvedeného v bodě 2.6.2 níže, jsou podlouhlé úlomky do 7,5 cm přípustné za předpokladu, že jejich konce nemají ostré hrany. Jestliže tyto podlouhlé úlomky sahají k okraji skla, nesmějí s ním svírat úhel větší než 45°.

2.6.1.2   Oblast FII:

2.6.1.2.1.

Zbytková průhlednost po roztříštění se zkouší na obdélníkové ploše podle bodu 2.3.2. V tomto obdélníku musí celkový povrch úlomků o ploše větší než 2 cm2 představovat nejméně 15 % plochy obdélníku; v případě čelních skel o výšce menší než 44 cm, nebo jejichž úhel instalace je menší než 15° od svislice, musí však být procento viditelnosti rovné alespoň 10 % plochy odpovídajícího obdélníku.

2.6.1.2.2.

S výjimkou případu uvedeného níže v bodě 2.6.2.2 nesmí mít žádný úlomek plochu větší než 16 cm2.

2.6.1.2.3.

Uvnitř poloměru 10 cm od bodu nárazu, ale pouze v té části kružnice, která spadá do oblasti F II, jsou přípustné tři úlomky o ploše větší než 16 cm2, ne však větší než 25 cm2.

2.6.1.2.4.

Úlomky musí být v podstatě pravidelné a bez hrotů popsaných níže v bodě 2.6.1.2.4.1. Připouští se však nejvýše 10 nepravidelných úlomků v kterémkoliv obdélníku o rozměrech 50 × 20 cm a nejvýše 25 nepravidelných úlomků na celé ploše čelního skla. Žádný z těchto úlomků však nesmí mít při měření podle bodu 2.6.1.2.4.1 hrot o délce větší než 35 mm. 2.6.1.2.4.1. Úlomek se považuje za nepravidelný úlomek, pokud nemůže být vepsán do kružnice o průměru 40 mm, pokud má nejméně jeden hrot delší než 15 mm, měřeno od vrcholu hrotu k průřezu, jehož šířka je rovna tloušťce skla, a pokud má jeden nebo více hrotů s vrcholovým úhlem menším než 40°.

2.6.1.2.5.

S výjimkou případu podle bodu 2.6.2.2 níže, se v celé oblasti FII připouštějí úlomky podlouhlého tvaru, nepřesahují-li 10 cm délky.

2.6.1.3.   Oblast FIII

Fragmentace v této zóně musí mít vlastnosti, které jsou mezi vlastnostmi fragmentace přípustnými pro obě sousední oblasti (FI a FII).

2.6.2.   Čelní sklo předložené k schválení se považuje za vyhovující z hlediska fragmentace, je-li splněna aspoň jedna z následujících podmínek:

2.6.2.1.

všechny zkoušky s užitím bodů nárazu podle bodu 2.5.1 měly uspokojivý výsledek;

2.6.2.2.

jedna ze všech zkoušek s využitím bodů nárazu podle bodu 2.5.1 měla neuspokojivý výsledek s přihlédnutím k odchylkám, které nepřesahují následující limity: oblast FI : nejvýše 5 úlomků dlouhých 7,5 až 15 cm, oblast FII : nejvýše 3 úlomky plochy mezi 16 a 20 cm2 v oblasti mimo kružnici o poloměru 10 cm se středem v bodu dopadu; oblast FIII : nejvýše 4 úlomky dlouhé 10 až 17,5 cm; a zkouška je opakována na novém vzorku, který vyhovuje požadavkům bodu 2.6.1 nebo vykazuje odchylky v rozsahu výše uvedených limitů.

2.6.2.3.

dvě zkoušky ze všech zkoušek s body nárazu podle bodu 2.5.1 měly nevyhovující výsledek, avšak nebyly překročeny mezní hodnoty stanovené v bodu 2.6.2.2, ale další série zkoušek s novou sadou vzorků vyhovuje požadavkům bodu 2.6.1, nebo ne více než dva vzorky nové sady vykazují odchylky v rozsahu mezních hodnot stanovených výše v bodu 2.6.2.2.

2.6.3.   Jestliže jsou zjištěny výše zmíněné odchylky, zaznamenají se ve zkušebním protokolu, ke kterému se připojí trvalé záznamy fragmentačních obrazců odpovídajících částí čelních skel.

3.   ZKOUŠKA MAKETOU HLAVY

3.1.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

Žádné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

3.2.   Počet vzorků

3.2.1.

Pro každou kategorii tvrzený čelních skel se ke zkoušce předloží čtyři zkušební vzorky s přibližně nejmenší rozvinutou plochou a čtyři zkušební vzorky s přibližně největší rozvinutou plochou, přičemž všech osm vzorků musí být téhož typu jako typ vybraný pro zkoušku fragmentace (viz bod 2.2).

3.2.2.

Popřípadě lze na základě rozhodnutí zkušební laboratoře pro každou kategorii tloušťky čelního skla podrobit zkoušce šest kusůo rozměrech (1 100 mm × 500 mm) .

3.3.   Zkušební metoda

3.3.1.

Použije se metoda popsaná v příloze 3 v bodu 3.1.

3.3.2.

Výška pádu je 1,5 m .

3.4.   Interpretace výsledků

3.4.1.

Výsledek zkoušky se považuje za uspokojivý, dojde-li k rozbití čelního skla nebo zkušebního vzorku.

3.4.2.

Sada vzorků předložených ke schválení se považuje za vyhovující z hlediska zkoušky maketou hlavy, je-li splněna jedna z následujících podmínek: 3.4.2.1. výsledek všech zkoušek je uspokojivý; 3.4.2.2. výsledek jedné zkoušky je neuspokojivý, avšak výsledky další řady zkoušek provedených s novou sadou vzorků jsou uspokojivé.

4.   OPTICKÉ VLASTNOSTI

Pro každý typ čelního skla se použijí požadavky na optické vlastnosti stanovené v příloze 3 v bodu 9.

PŘÍLOHA 5

TABULE ROVNOMĚRNĚ TVRZENÉHO SKLA  (1)

1.   DEFINICE TYPU

Tabule rovnoměrně tvrzeného skla se považují za tabule různých typů, jestliže se liší alespoň v jedné z následujících hlavních nebo vedlejších vlastností.

1.1.

Hlavní vlastnosti jsou: 1.1.1. obchodní názvy nebo značky; 1.1.2. způsob tvrzení (tepelné nebo chemické); 1.1.3. kategorie tvaru; rozlišují se dvě kategorie: 1.1.3.1. ploché skleněné tabule; 1.1.3.2. ploché a zakřivené skleněné tabule. 1.1.4. kategorie tloušťky zahrnující jmenovitou tloušťku „e“ (připouští se výrobní tolerance ± 0,2 mm): kategorie I e ≤ 3,5 mm kategorie II 3,5 mm < e ≤ 4,5 mm kategorie III 4,5 mm < e ≤ 6,5 mm kategorie IV 6,5 mm < e

1.2.	vedlejší vlastnosti jsou: 1.2.1. druh materiálu (leštěné (ploché) sklo, plavené sklo, tabulové sklo); 1.2.2. zbarvení (bezbarvé nebo zbarvené); 1.2.3. vložení nebo jiný způsob instalace vodičů; 1.2.4. vložení nebo jiný způsob instalace neprůhledného zatemnění.

2.   ZKOUŠKA FRAGMENTACE

2.1.   indexy obtížnosti vedlejších vlastností

Materiál	Index obtížnosti
Ploché sklo	2
Plavené sklo	1
Tabulové sklo	1

Žádné jiné vedlejší vlastnosti se neberou v úvahu.

2.2.   Výběr vzorků

2.2.1.

Z každé kategorie tvaru a z každé třídy tloušťky se vyberou obtížně vyrobitelné vzorky podle těchto kriterií:

2.2.1.1.

v případě tabulí plochého skla se dodají dvě sady vzorků odpovídající: 2.2.1.1.1. největší rozvinuté ploše, 2.2.1.1.2. nejmenšímu úhlu mezi dvěma sousedními stranami.

2.2.1.2.

v případě tabulí plochého a zakřiveného skla se dodají tři sady vzorků, odpovídající: 2.2.1.2.1. největší rozvinuté ploše, 2.2.1.2.2. nejmenšímu úhlu mezi dvěma přiléhajícími stranami, 2.2.1.2.3. největší výšce segmentu.

2.2.2.

Zkoušky na vzorcích odpovídajících největší ploše „S“ se považují za použitelné na jakoukoli jinou plochu menší než S + 5 %.

2.2.3.

Jestliže předložené vzorky mají úhel γ menší než 30°, považují se zkoušky za použitelné pro všechny vyráběné skleněné tabule s úhlem větším než γ – 5°. Jestliže předložené vzorky vykazují úhel γ rovný 30° nebo větší, považují se zkoušky za použitelné pro všechny vyrobené skleněné tabule s úhlem rovným 30° nebo větším.

2.2.4.

Je-li výška segmentu h předložených vzorků větší než 100 mm, považují se zkoušky za použitelné na všechny vyráběné skleněné tabule s výškou segmentu menší než h + 30 mm. Jestliže je výška segmentu předložených vzorků rovna 100 mm nebo menší, považují se zkoušky za použitelné pro všechny vyráběné skleněné tabule s výškou segmentu rovnou 100 mm nebo menší.

2.3.   Počet vzorků na sadu

Počet vzorků v každé skupině je následující, podle kategorie tvaru definované v bodu 1.1.3:

Druh skleněné tabule	Počet vzorků
Ploché (2 sady)	4
Ploché a zakřivené (3 sady)	5

2.4.   Zkušební metoda

2.4.1.

Použije se metoda popsaná v příloze 3 v bodu 1.

2.5.   Body nárazu (viz příloha 17 obrázek 3)

2.5.1.

U plochých skleněných tabulí a zakřivených skleněných tabulí jsou body nárazu znázorněné v příloze 17 na obr. 3a) a 3b), resp. na obr. 3c) a jsou stanoveny takto: bod 1 : ve vzdálenosti 3 cm od okrajů skleněné tabule v části, kde je poloměr zakřivení okraje nejmenší; bod 2 : ve vzdálenosti 3 cm od okraje na jedné ze střednic, přičemž se zvolí strana skla, na níž jsou případné stopy po kleštích; bod 3 : v geometrickém středu skla; bod 4 : jen u zakřivených skleněných tabulí; tento bod se zvolí na nejdelší střednici v části tabule, kde je poloměr zakřivení nejmenší.

2.5.2.

V každém předepsaném bodu nárazu se provede jen jedna zkouška.

2.6.   Interpretace výsledků

2.6.1.

Výsledek zkoušky se považuje za uspokojivý, jestliže fragmentace vyhovuje těmto podmínkám: 2.6.1.1. počet úlomků v kterémkoliv čtverci 5 cm × 5 cm není menší než 40 nebo větší než 400, nebo 450 v případě zasklení o tloušťce nejvýše 3,5 mm; 2.6.1.2. Pro účely výše uvedeného pravidla se úlomek přesahující některou stranu čtverce počítá za polovinu úlomku. 2.6.1.3. Fragmentace se nezkoumá v pruhu širokém 2 cm kolem celého okraje vzorků, představujícím rám skla, ani uvnitř poloměru 7,5 cm od bodu nárazu. 2.6.1.4. Úlomky o ploše větší než 3 cm2 se nepřipouštějí, s výjimkou u částí definovaných v bodu 2.6.1.3. 2.6.1.5. Připouští se několik úlomků podlouhlého tvaru za předpokladu, že:   jejich konce nemají ostré hrany   pokud sahají k okraji tabule, nesvírají s ním úhel větší než 45°,   a pokud, s výjimkou případu uvedeného níže v bodě 2.6.2.2,   jejich délka nepřesahuje 7,5 cm.

2.6.2.

Sada vzorků předložených ke schválení se považuje za vyhovující z hlediska fragmentace, je-li splněna alespoň jedna z následujících podmínek: 2.6.2.1. výsledek všech zkoušek s užitím bodů nárazu podle bodu 2.5.1 je uspokojivý; 2.6.2.2. jedna ze všech zkoušek s využitím bodů nárazu podle bodu 2.5.1 měla neuspokojivý výsledek s přihlédnutím k odchylkám, které nepřesahují následující limity:   nejvýše 5 úlomků dlouhých 6 až 7,5 cm;   nejvýše 4 úlomky dlouhé 7,5 až 10 cm;   a je opakována na novém vzorku, který splňuje požadavky bodu 2.6.1 nebo vykazuje procentní odchylky v rozsahu výše uvedených mezních hodnot. 2.6.2.3. dvě zkoušky ze všech zkoušek s body nárazu podle bodu 2.5.1 měly nevyhovující výsledek, avšak nebyly překročeny mezní hodnoty stanovené v bodu 2.6.2.2, ale další série zkoušek s novou sadou vzorků vyhovuje bodu 2.6.1, nebo nejvýše dva vzorky nové sady vykazují odchylky v rozsahu mezních hodnot stanovených v bodu 2.6.2.2.

2.6.3.

Jestliže jsou zjištěny výše zmíněné odchylky, zaznamenají se ve zkušebním protokolu, ke kterému se připojí trvalé záznamy fragmentačních obrazců odpovídajících částí skleněných tabulí.

3.   ZKOUŠKA MECHANICKÉ PEVNOSTI

3.1.   Zkouška koulí o hmotnosti 227 g

3.1.1.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností:

Materiál	Index obtížnosti	Zbarvení	Index obtížnosti
Leštěné sklo	2	bezbarvé	1
Plavené sklo	1	zbarvené	2
Tabulové sklo	1

Ostatní vedlejší vlastnosti (zda vodiče jsou/nejsou vloženy) se neberou v úvahu.

3.1.2.   Počet zkušebních kusů

Ke zkoušení v každé kategorii tloušťky definované v bodě 1.1.4 se předloží šest zkušebních vzorků.

3.1.3.   Zkušební metoda

3.1.3.1.

Použije se metoda popsaná v příloze 3 v bodu 2.1.

3.1.3.2.

Výšku pádu (od spodku koule k hornímu povrchu zkušebního kusu) podle tloušťky tabule skla uvádí následující tabulka: Jmenovitá tloušťka skleněné tabule (e) Výška pádu e ≤ 3,5 mm 2,0 m + 5 – 0 mm 3,5 mm < e 2,5 m + 5 – 0 mm

3.1.4.   Interpretace výsledků

3.1.4.1.

Výsledek zkoušky nárazem koule se považuje za uspokojivý, jestliže se zkušební kus nerozlomí.

3.1.4.2.

Série zkušebních vzorků předložených ke schválení typu se pokládá za vyhovující z hlediska mechanické pevnosti, jestliže je splněna alespoň jedna z následujících podmínek: 3.1.4.2.1 výsledek je neuspokojivý u nejvýše jedné zkoušky; 3.1.4.2.2 výsledky dvou zkoušek jsou neuspokojivé, avšak další řada zkoušek s novou sadou šesti zkušebních kusů, měla uspokojivé výsledky.

4.   OPTICKÉ VLASTNOSTI

4.1.	Pro normální prostup světla tabulemi rovnoměrně tvrzeného skla nebo částmi skleněných tabulí jinými než čelní skla umístěnými v místech podstatných pro řidičův výhled se použije ustanovení přílohy 3 bodu 9.1.

4.2.	Ustanovení přílohy 3 bodu 9 platí pro tabule rovnoměrně tvrzeného skla užité jako čelní skla pomalu se pohybujících vozidel, která v důsledku své konstrukce nemohou překročit 40 km/h. To neplatí pro plochá čelní skla, která jsou zahrnuta v již schválené skupině.

---

(1)  Tento typ tabule rovnoměrně tvrzeného skla lze též použít jako čelní skla u pomalu se pohybujících vozidel, která v důsledku konstrukce nemohou překročit rychlost 40 km/h.

PŘÍLOHA 6

NORMÁLNÍ VRSTVENÁ ČELNÍ SKLA

1.   DEFINICE TYPU

Normální vrstvená čelní skla jsou považována za skla náležející k různým typům, jestliže se liší alespoň v jedné z následujících hlavních nebo vedlejších vlastností.

1.1.

Hlavní vlastnosti jsou: 1.1.1. obchodní názvy nebo značky; 1.1.2. tvar a rozměry. Normální vrstvená čelní skla se považují za součást některé skupiny pro účely zkoušek mechanických vlastností a odolnosti proti vlivům prostředí. 1.1.3. počet vrstev skla; 1.1.4. jmenovitá tloušťka „e“ čelního skla, přičemž se povoluje výrobní tolerance 0,2 n mm nad a pod jmenovitou hodnotu: („n“ je počet vrstev skla v čelním skle); 1.1.5. jmenovitá tloušťka mezivrstvy nebo mezivrstev; 1.1.6. druh a typ mezivrstvy nebo mezivrstev (např. z PVB nebo jiného plastu).

1.2.

Vedlejší vlastnosti jsou: 1.2.1. druh materiálu (leštěné (ploché) sklo, plavené sklo, tabulové sklo); 1.2.2. zbarvení (celkové nebo částečné) mezivrstvy nebo mezivrstev (bezbarvá nebo zbarvená); 1.2.3. zbarvení skla (bezbarvé nebo zbarvené); 1.2.4. vložení nebo jiný způsob instalace vodičů; 1.2.5. vložení nebo jiný způsob instalace neprůhledného zatemnění.

2.   OBECNĚ

2.1.

U normálních vrstvených čelních skel se zkoušky, s výjimkou zkoušek s maketou hlavy (podle bodu 3.2) a zkoušek optických vlastností, provedou s plochými zkušebními kusy buď vyříznutými ze skutečných čelních skel nebo pro tento účel zvlášť zhotovenými. V obou případech musí zkušební kusy ve všech ohledech přesně odpovídat sériově vyráběným čelním sklům, pro něž se žádá o schválení.

2.2.	Před každou zkouškou musí být zkušební kusy uchovávány po dobu nejméně čtyř hodin za teploty 23 ± 2 °C. Zkoušky se provedou ihned po vyjmutí zkušebních kusů ze schránky, v níž byly uchovávány.

3.   ZKOUŠKA MAKETOU HLAVY

3.1.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností:

Žádné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

3.2.   Zkouška úplného čelního skla maketou hlavy

3.2.1.   Počet vzorků

Zkouší se čtyři vzorky ze sérií, které mají nejmenší rozvinutou plochu a čtyři vzorky ze sérií, které mají největší rozvinutou plochu, vybrané podle ustanovení přílohy 13.

3.2.2.   Zkušební metoda

3.2.2.1.

Použije se metoda popsaná v příloze 3 v bodu 3.1.

3.2.2.2.

Výška pádu je 1,5 m mm .

3.2.3.   Interpretace výsledků

3.2.3.1.

Výsledek této zkoušky se považuje za uspokojivý, jsou-li splněny tyto podmínky: 3.2.3.1.1. zkušební vzorek praskne, přičemž se vytvoří četné kruhové trhliny se středem přibližně v bodu nárazu, přičemž nejbližší trhliny nejsou dále než 80 mm od bodu nárazu; 3.2.3.1.2. vrstvy skla musí zůstat přilnuté k mezivrstvě z plastu. Připouští se oddělení jednoho či více úlomků mezivrstvy ve vzdálenosti méně než 4 mm na šířku, na každé straně trhliny, vně kružnice o poloměru 60 mm se středem v bodě nárazu. 3.2.3.1.3. Na straně nárazu: 3.2.3.1.3.1. mezivrstva nesmí být obnažena na ploše větší než 20 cm2; 3.2.3.1.3.2. je přípustné roztržení mezivrstvy o délce 35 mm.

3.2.3.2.

Sada vzorků předložených ke schválení se považuje za vyhovující, pokud jde o zkoušku maketou hlavy, je-li splněna některá z těchto dvou podmínek: 3.2.3.2.1. výsledek všech zkoušek byl uspokojivý, nebo 3.2.3.2.2. výsledek jedné zkoušky je neuspokojivý, avšak výsledky další řady zkoušek provedených s novou sadou vzorků jsou uspokojivé.

3.3.   Zkouška plochých zkušebních kusů maketou hlavy

3.3.1.   Počet zkušebních kusů

Zkouší se šest plochých zkušebních kusů o rozměrech (1 100 mm × 500 mm) .

3.3.2.   Zkušební metoda

3.3.2.1.

Použije se metoda popsaná v příloze 3 v bodu 3.1.

3.3.2.2.

Výška pádu je 4 m .

3.3.3.   Interpretace výsledků

3.3.3.1.

Výsledek této zkoušky se považuje za uspokojivý, jsou-li splněny tyto podmínky: 3.3.3.1.1. zkušební kus povolí a praskne, přičemž se vytvoří četné kruhové trhliny se středem přibližně v bodě nárazu; 3.3.3.1.2. připouští se trhliny v mezivrstvě, avšak maketa hlavy nesmí zkušebním kusem propadnout; 3.3.3.1.3. od mezivrstvy se neoddělí žádné velké úlomky skla.

3.3.3.2.

Sada zkušebních kusů předložených ke schválení se považuje za vyhovující, pokud jde o zkoušku maketou hlavy, je-li splněna některá z těchto dvou podmínek: 3.3.3.2.1. výsledky všech zkoušek jsou uspokojivé, nebo 3.3.3.2.2. výsledek jedné zkoušky je neuspokojivý, avšak výsledky další řady zkoušek provedených s novou sadou zkušebních kusů jsou uspokojivé.

4.   ZKOUŠKA MECHANICKÉ PEVNOSTI

4.1.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností:

Žádné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

4.2.   Zkouška koulí o hmotnosti 2 260 g

4.2.1.   Počet zkušebních kusů

Zkouší se šest čtvercových zkušebních kusů o straně 300 mm .

4.2.2.   Zkušební metoda

4.2.2.1.

Použije se metoda popsaná v příloze 3 v bodu 2.2.

4.2.2.2.

Výška pádu (od spodní strany koule k hornímu povrchu zkušebního kusu) je 4 m mm .

4.2.3.   Interpretace výsledků

4.2.3.1.

Výsledek zkoušky se považuje za uspokojivý, jestliže koule neprojde zasklením do pěti vteřin od nárazu.

4.2.3.2.

Sada zkušebních kusů předložených ke schválení se považuje za vyhovující, pokud jde o zkoušku koulí o hmotnosti 2 260 g, je-li splněna některá z těchto dvou podmínek: 4.2.3.2.1. výsledky všech zkoušek jsou uspokojivé, nebo 4.2.3.2.2. výsledek jedné zkoušky je neuspokojivý, avšak výsledky další řady zkoušek provedených s novou sadou zkušebních kusů jsou uspokojivé.

4.3.   Zkouška koulí o hmotnosti 227 g

4.3.1.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

Žádné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

4.3.2.   Počet zkušebních kusů

Zkouší se dvacet čtvercových zkušebních kusů o straně 300 mm mm.

4.3.3.   Zkušební metoda

4.3.3.1.

Použije se metoda popsaná v příloze 3 v bodu 2.1. Deset vzorků se zkouší za teploty +40 ± 2 °C a deset za teploty –20 ± 2 °C.

4.3.3.2.

Výška pádu pro různé kategorie tloušťky a hmotnosti oddělených úlomků jsou uvedeny v následující tabulce: Tloušťka zkušebních kusů mm + 40 °C – 20 °C Výška pádu m (1) Maximální přípustná hmotnost úlomků g Výška pádu m (1) Maximální přípustná hmotnost úlomků g e ≤ 4,5 4,5 < e ≤ 5,5 5,5 < e ≤ 6,5 e >6,5 9 10 11 12 12 15 20 25 8,5 9 9,5 10 12 15 20 25

4.3.4.   Interpretace výsledků

4.3.4.1.

Výsledek zkoušky se považuje za uspokojivý, jsou-li splněny tyto podmínky: — koule neprojde zkušebním kusem, — zkušební kus se nerozbije na několik kusů, — jestliže se mezivrstva neroztrhne, nesmí hmotnost úlomků oddělených od strany skla protilehlé bodu nárazu překročit příslušné hodnoty stanovené výše v bodu 4.3.3.2.

4.3.4.2.

Sada zkušebních kusů předložených ke schválení se považuje za vyhovující, pokud jde o zkoušku koulí o hmotnosti 227 g, jestliže je splněna jedna z následujících podmínek: 4.3.4.2.1. výsledek nejméně osmi zkoušek při každé ze zkušebních teplot je uspokojivý, nebo 4.3.4.2.2. výsledek více než dvou zkoušek při každé ze zkušebních teplot je neuspokojivý, avšak výsledky další řady zkoušek s novou sadou zkušebních kusů jsou uspokojivé.

5.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI VLIVŮM PROSTŘEDÍ

5.1.   Zkouška odolnosti proti oděru

5.1.1.   Indexy obtížnosti a zkušební metoda

Použijí se požadavky přílohy 3 bodu 4 a zkouška zahrnuje 1 000 cyklů.

5.1.2.   Interpretace výsledků

Bezpečnostní sklo se považuje za uspokojivé, pokud jde o odolnost proti odírání, pokud rozptyl světla způsobený odíráním zkušebního kusu nepřesahuje 2 %.

5.2.   Zkouška odolnosti proti vysoké teplotě

Použijí se požadavky přílohy 3 bodu 5.

5.3.   Zkouška odolnosti proti záření

5.3.1.   Obecné požadavky

Tato zkouška se provede jen tehdy, pokud ji zkušebna uzná za účelnou s ohledem na informace o mezivrstvě, které má k dispozici.

5.3.2.   Použijí se požadavky přílohy 3 bodu 6.3.

5.4.   Zkouška odolnosti proti vlhkosti

Použijí se požadavky přílohy 3 bodu 7.

6.   OPTICKÉ VLASTNOSTI

Pro každý typ čelního skla se použijí požadavky na optické vlastnosti stanovené v příloze 3 v bodu 9. To neplatí pro plochá čelní skla, která jsou zahrnuta v již schválené skupině, je-li úhel sklonu menší než 40° od svislice.

---

(1)  Pro výšku pádu je přípustná odchylka .

PŘÍLOHA 7

TABULE VRSTVENÉHO SKLA JINÉ NEŽ ČELNÍ SKLA

1.   DEFINICE TYPU

Tabule vrstveného skla jiné než čelní skla jsou považovány za tabule skla náležející k různým typům, jestliže se liší alespoň v jedné z následujících hlavních nebo vedlejších vlastností:

1.1.

Hlavní vlastnosti jsou: 1.1.1. obchodní názvy nebo značky; 1.1.2. kategorie tloušťky tabule zahrnující jmenovitou tloušťkou „e“, u které je přípustná výrobní odchylka ± 0,2 n mm („n“ je počet vrstev v tabuli): kategorie I e ≤ 5,5 mm kategorie II 5,5 mm < e ≤ 6,5 mm kategorie III 6,5 mm < e 1.1.3. jmenovitá tloušťka mezivrstvy nebo mezivrstev; 1.1.4. druh a typ mezivrstvy nebo mezivrstev, např. z PVB nebo jiného plastu; 1.1.5. speciální úprava, jíž byla případně podrobena jedna nebo několik vrstev skla.

1.2.

Vedlejší vlastnosti jsou: 1.2.1. druh materiálu (leštěné (ploché) sklo, plavené sklo, tabulové sklo); 1.2.2. zbarvení (celkové nebo částečné) mezivrstvy nebo mezivrstev (bezbarvá nebo zbarvená); 1.2.3. zbarvení skla (bezbarvé nebo zbarvené); 1.2.4. vložení nebo jiný způsob instalace neprůhledného zatemnění.

2.   OBECNĚ

2.1.

U vrstvených skleněných tabulí jiných než čelních skel se zkoušky provedou s rovnými zkušebními kusy buď vyříznutými ze skutečných skleněných tabulí nebo pro tento účel zvlášť zhotovenými. V obou případech musí zkušební kusy ve všech ohledech přesně odpovídat vyráběným skleněným tabulím, pro které se požaduje schválení typu.

2.2.	Před každou zkouškou musí být zkušební kusy z vrstveného skla uchovávány po dobu nejméně čtyř hodin za teploty 23 ± 2 °C. Zkouší se ihned po vyjmutí zkušebních kusů ze schránky, v níž byly uchovávány.

2.3.	Ustanovení této přílohy se považují za splněná, jestliže zasklení předložené ke schválení má stejné složení jako čelní sklo již schválené podle ustanovení přílohy 6 nebo přílohy 8 nebo přílohy 9.

3.   ZKOUŠKA MAKETOU HLAVY

3.1.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

Žádné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

3.2.   Počet zkušebních kusů

Zkouší se šest plochých zkušebních kusů o rozměrech (1 100 mm × 500 mm) .

3.3.   Zkušební metoda

3.3.1.

Použije se metoda popsaná v příloze 3 v bodu 3.1.

3.3.2.

Výška pádu je 1,50 m .

3.4.   Interpretace výsledků

3.4.1.

Výsledek této zkoušky se považuje za uspokojivý, jsou-li splněny tyto podmínky: 3.4.1.1. zkušební kus povolí a praskne, přičemž se vytvoří četné kruhové trhliny se středem přibližně v bodě nárazu; 3.4.1.2. připouští se natržení mezivrstvy, avšak maketa hlavy nesmí propadnout; 3.4.1.3. od mezivrstvy se nesmějí oddělit žádné velké úlomky skla.

3.4.2.

Sada zkušebních kusů podrobených zkouškám pro schválení typu se považuje za vyhovující, pokud jde o zkoušku makety hlavy, je-li splněna některá z těchto dvou podmínek: 3.4.2.1. výsledky všech zkoušek jsou uspokojivé, nebo 3.4.2.2. výsledek jedné zkoušky je neuspokojivý, avšak výsledky další řady zkoušek provedených s novou sadou zkušebních kusů jsou uspokojivé.

4.   ZKOUŠKA MECHANICKÉ PEVNOSTI – ZKOUŠKA KOULÍ O HMOTNOSTI 227 g

4.1.   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

Žádné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

4.2.   Počet zkušebních kusů

Zkouší se čtyři ploché čtvercové zkušební kusy o rozměrech (300 × 300 mm).

4.3.   Zkušební metoda

4.3.1.

Použije se metoda popsaná v příloze 3 v bodu 2.1.

4.3.2.

Výška pádu (od spodní části koule k hornímu povrchu zkušebního kusu) je uvedena v následující tabulce v závislosti na jmenovité tloušťce: jmenovitá tloušťka Výška pádu e ≤ 5,5 mm 5 m 5,5 mm < e ≤ 6,5 mm 6 m 6,5 mm < e 7 m

4.4.   Interpretace výsledků

4.4.1.

Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jsou-li splněny tyto podmínky: — koule neprojde zkušebním kusem, — zkušební kus se nerozbije na několik úlomků, — celková hmotnost malého počtu úlomků, jež se mohou vytvořit na straně protilehlé bodu nárazu, nepřekročí 15 g.

4.4.2.

Sada zkušebních kusů předložených ke zkoušce pro schválení typu se považuje za vyhovující, pokud jde o zkoušku mechanické pevnosti, je-li splněna jedna z následujících podmínek: 4.4.2.1. výsledek všech zkoušek je uspokojivý; 4.4.2.2. výsledek nejvýše dvou zkoušek je neuspokojivý, avšak výsledky další řady zkoušek s novou sadou zkušebních kusů jsou uspokojivé.

5.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI VLIVŮM PROSTŘEDÍ

5.1.   Zkouška odolnosti proti oděru

5.1.1.   Indexy obtížnosti a zkušební metoda

Použijí se požadavky přílohy 3 bodu 4 a zkouška zahrnuje 1 000 cyklů.

5.1.2.   Interpretace výsledků

Tabule bezpečnostního skla se považuje za vyhovující, pokud jde o odolnost proti oděru, jestliže rozptyl světla způsobený odíráním zkušebního kusu nepřevyšuje 2 %.

5.2.   Zkouška odolnosti proti vysoké teplotě

Použijí se požadavky přílohy 3 bodu 5.

5.3.   Zkouška odolnosti proti záření

5.3.1.   Obecné požadavky

Tato zkouška se provede jen tehdy, pokud ji zkušebna uzná za účelnou s ohledem na informace o mezivrstvě, které má k dispozici.

5.3.2.   Počet vzorků nebo zkušebních kusů

Použijí se požadavky přílohy 3 bodu 6.3.

5.4.   Zkouška odolnosti proti vlhkosti

Použijí se požadavky přílohy 3 bodu 7.

6.   OPTICKÉ VLASTNOSTI

Pro normální prostup světla skleněnými tabulemi jinými než čelní skla nebo částmi skleněných tabulí jinými než čelní skla umístěnými v místech podstatných pro řidičův výhled se použije ustanovení přílohy 3 bodu 9.1.