(EU) 2026/2280Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2026/2280 ze dne 7. října 2026, kterým se zavádí společný systém navracení státních příslušníků třetích zemí neoprávněně pobývajících v Unii a kterým se zrušují směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, směrnice Rady 2001/40/ES a rozhodnutí Rady 2004/191/ES

(1)

Při vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva by Unie měla mít společnou politiku v oblasti navracení státních příslušníků třetích zemí, kteří nemají oprávnění k pobytu v Unii. Účinná návratová politika je klíčovou součástí důvěryhodného systému řízení migrace.

(2)

V tomto nařízení je stanoven společný systém pro navracení státních příslušníků třetích zemí neoprávněně pobývajících v členských státech (dále jen „neoprávněně pobývající státní příslušníci třetích zemí“) spočívající ve společném řízení o návratu, v účinné spolupráci se třetími zeměmi, v povinnostech pro neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí, v souboru nástrojů pro řízení účinného navracení, včetně pobídek k návratu a ve spolupráci mezi členskými státy.

(3)

V souladu s článkem 72 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) není tímto nařízením dotčen výkon odpovědnosti členských států za udržování veřejného pořádku a ochrany vnitřní bezpečnosti.

(4)

S cílem přispět k uplatňování komplexního přístupu stanoveného v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1351 (3) by měl být zaveden společný systém pro účinné řízení návratu neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Tento společný systém by měl být založen na integrované tvorbě politiky, aby byla zajištěna soudržnost a účinnost akcí a opatření přijatých Unií a jejími členskými státy jednajícími v mezích svých příslušných pravomocí.

(5)

Evropská rada soustavně poukazuje na význam rozhodných opatření na všech úrovních za účelem navýšení počtu návratů z Unie a jejich usnadnění a urychlení. V říjnu 2024 vyzvala Evropská rada Komisi, aby co nejdříve předložila nový legislativní návrh.

(6)

Ve strategických směrech pro legislativní a operativní plánování v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva přijatých Radou pro spravedlnost a vnitřní věci dne 12. prosince 2024 se připomnělo, že úspěšná návratová politika je základním pilířem komplexního a důvěryhodného azylového a migračního systému Unie. Za tímto účelem tyto strategické směry obsahovaly výzvu k vypracování a uplatňování asertivnějšího a komplexnějšího přístupu k navracení, a to urychlenou modernizací právního rámce.

(7)

Účinná návratová politika by měla zajistit soudržnost s Paktem o migraci a azylu a přispět k jeho integritě a měla by napomoci řízení nedovoleného přistěhovalectví do Unie a bránění neoprávněnému pohybu neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí mezi členskými státy, a to při dodržování základních práv.

(8)

Unie a její členské státy zvyšují úsilí o zefektivnění návratové politiky. Navzdory tomuto úsilí stávající právní rámec tvořený směrnicí Rady 2001/40/ES (4) a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (5) již neodpovídá potřebám migrační politiky Unie a legislativním a operativním potřebám, které mají zajistit účinné navracení. Od přijetí směrnice 2008/115/ES v roce 2008 prošly prostor svobody, bezpečnosti a práva a migrační politika Unie značným vývojem. Právo Unie v oblasti migrace se posunulo od právních předpisů stanovících minimální standardy k právním předpisům zaměřeným na sbližování postupů členských států. Komise usilovala o reformu pravidel pro navracení v roce 2018 návrhem na přepracování směrnice 2008/115/ES. Komise se rovněž snažila podpořit členské státy při využívání flexibility stanovené ve směrnici 2008/115/ES prostřednictvím doporučení Komise (EU) 2017/2338 (6) a (EU) 2023/682 (7). Stávající právní rámec však narazil na své meze.

(9)

Mělo by být zavedeno pevně stanovené společné řízení pro účinné navracení, které zajistí, aby státní příslušníci třetích zemí, kteří nesplňují nebo přestali splňovat podmínky vstupu, pobytu nebo bydliště na území členských států, byli bez zbytečného odkladu navraceni humánním a udržitelným způsobem a při plném dodržování základních práv a mezinárodního práva. Jasná a transparentní pravidla platná ve všech členských státech by měla poskytovat jistotu dotčenému státnímu příslušníkovi třetí země a příslušným orgánům. Je důležité zjednodušit, usnadnit a urychlit řízení o návratu a zajistit, aby navracení nebylo bráněno mimo jiné neoprávněným pohybem do jiných členských států.

(10)

Uplatňováním pravidel podle tohoto nařízení by neměla být dotčena pravidla pro přístup k mezinárodní ochraně podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 (8). V příslušných případech jsou pravidla stanovená v tomto nařízení doplněna zvláštními pravidly stanovenými v nařízení (EU) 2024/1348, jež propojují zamítavá rozhodnutí o azylu a rozhodnutí o návratu, pokud jde o vydání těchto rozhodnutí a prostředky nápravy, a řízení o návratu na hranicích podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1349 (9).

(11)

Toto nařízení respektuje základní práva státních příslušníků třetích zemí a ctí zásady uznávané zejména Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a Ženevskou úmluvou o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 doplněnou Newyorským protokolem ze dne 31. ledna 1967 (dále jen „Ženevská úmluva“). Mělo by být uplatňováno v souladu s Listinou, obecnými zásadami práva Unie a příslušným mezinárodním právem.

(12)

Měla by být dodržována zásada nenavracení a zákaz hromadného vyhoštění stanovené v článku 19 Listiny. V souladu s uvedeným článkem nesmí být nikdo vystěhován, vyhoštěn ani vydán do třetí země, v níž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

(13)

Členský stát, na jehož území je neoprávněně pobývající státní příslušník třetí země odhalen, je odpovědný za zajištění jeho návratu.

(14)

Soud určený členským státem jako příslušný podle vnitrostátního práva by měl být odpovědný za opravný prostředek proti rozhodnutí o návratu, zákazu vstupu a rozhodnutí o vyhoštění. Pokud z obsahu spisu předloženého soudu, který je podle vnitrostátního práva příslušný k projednání opravného prostředku proti rozhodnutí o návratu nebo rozhodnutí o vyhoštění, doplněného či vyjasněného v rámci kontradiktorního řízení, vyplývá, že by mohla být porušena zásada nenavracení, měl by být ověřen soulad s požadavky vyplývajícími z této zásady.

(15)

Aniž je dotčeno právo na účinnou právní ochranu stanovené v článku 47 Listiny, podle něhož může státní příslušník třetí země napadnout dobu k vycestování nebo skutečnost, že tato doba není v rozhodnutí o návratu stanovena, neměla by být prohlášením doby k vycestování za neplatnou nebo jejím zrušením dotčena ta část rozhodnutí o návratu, v níž je uložena nebo stanovena povinnost opustit území členských států.

(16)

V případě vyhoštění by orgány určené podle vnitrostátního práva jako příslušné měly ověřit soulad se zásadou nenavracení na základě individuálního posouzení s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem. Dotčený státní příslušník třetí země by měl co nejdříve a před svým vyhoštěním předložit a doložit informace týkající se jeho osobní situace. Mělo by být možné vycházet z existujícího posouzení všech relevantních okolností provedeného v předchozích fázích řízení nebo v jiných předchozích řízeních. Měla by být přezkoumána jakákoli relevantní změna okolností a jakýkoli nový prvek dokládající riziko porušení zásady nenavracení, mimo jiné s cílem určit, zda jsou tyto prvky opodstatněné a dotčený státní příslušník třetí země je nepředložil pouze s cílem zdržet nebo zmařit vyhoštění.

(17)

Členské státy mohou státní příslušníky třetích zemí, kteří uvedou, že by vyhoštěním došlo k porušení zásady nenavracení, odkázat na vhodné řízení, mimo jiné na azylové řízení podle nařízení (EU) 2024/1348. Členské státy rovněž mohou tyto státní příslušníky třetích zemí odkázat na vhodné řízení v případě, že se jejich orgány určené podle vnitrostátního práva jako příslušné dozvědí o relevantních známkách toho, že by vyhoštěním došlo k porušení zásady nenavracení.

(18)

Je nezbytné, aby členské státy měly možnost pružněji a cíleněji spolupracovat, a to i prostřednictvím nových dvoustranných dohod nebo ujednání, za účelem podpory účinného navracení do třetích zemí.

(19)

Jakmile se zjistí, že státní příslušník třetí země nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky vstupu, pobytu nebo bydliště na území členských států, mělo by být rychle vydáno rozhodnutí o návratu, a to na základě individuálního posouzení zohledňujícího všechny relevantní skutečnosti a okolnosti. V rozhodnutí o návratu by měla být stanovena povinnost státního příslušníka třetí země opustit území členských států. V rozhodnutí o návratu není nutné stanovit zemi návratu. Země návratu by měla být určena nejpozději před vyhoštěním a může být určena buď v rozhodnutí o návratu, nebo v jiném rozhodnutí o vyhoštění odděleném od rozhodnutí o návratu. Rozhodnutí o návratu by mělo být možné vydat, i pokud vyhoštění brání překážka, v takovém případě by však mělo být vyhoštění dané osoby odloženo. Pokud v době vydání rozhodnutí, kterým se určuje země návratu, i nadále existuje možnost, že státní příslušník třetí země bude vyhoštěn do jedné z několika zemí návratu, a to i z důvodu jeho dvojího nebo vícerého občanství, mohou být v tomto rozhodnutí určeny všechny tyto země návratu. Ve vztahu ke všem zemím návratu určeným v rozhodnutí musí být zajištěno právo na účinnou právní ochranu stanovené v článku 47 Listiny. V každém případě by mělo platit, že pokud příslušný orgán přistoupí k vyhoštění, měl by být státní příslušník třetí země v dostatečném předstihu před vyhoštěním informován o tom, do které země návratu bude vyhoštěn.

(20)

Toto nařízení by nemělo členským státům bránit v tom, aby ve vnitrostátním právu stanovily jiné důvody pro odklad vyhoštění určitých skupin příslušníků třetích zemí.

(21)

Odpovědnost za opuštění území členských států by měli primárně nést státní příslušníci třetích zemí, kteří jsou povinni dané území opustit.

(22)

Je nezbytné zajistit, aby podstatné prvky rozhodnutí o návratu vydaného členským státem byly zadány do zvláštního formuláře jako evropský příkaz k návratu, zřízený podle tohoto nařízení, a zpřístupněny spolu se záznamem o návratu v Schengenském informačním systému. Evropský příkaz k návratu by měl následně podpořit uznávání a výkon vykonatelných rozhodnutí o návratu a rozhodnutí o vyhoštění vydaných jiným členským státem, pokud se státní příslušník třetí země neoprávněně přesune do jiného členského státu.

(23)

Pokud se na státního příslušníka třetí země pobývajícího na území členského státu vztahuje vykonatelné rozhodnutí o návratu vydané jiným členským státem, mělo by uznání a výkon rozhodnutí o návratu usnadnit a urychlit proces navracení na základě posílené spolupráce a vzájemné důvěry mezi členskými státy. Takové uznávání a výkon může rovněž přispět k odrazování od nelegální migrace a neoprávněného pohybu v rámci Unie, a rovněž k omezení prodlev v procesu navracení. Opravný prostředek proti rozhodnutí o návratu by měl být uplatněn pouze ve vydávajícím členském státě.

(24)

Uznání rozhodnutí o návratu nebo rozhodnutí o vyhoštění na základě informací dostupných v evropském příkazu k návratu by nemělo představovat akt nebo rozhodnutí. Akt nebo rozhodnutí by nemělo představovat ani jejich neuznání.

(25)

Pokud členský stát zvažuje uznání a výkon vykonatelného rozhodnutí o návratu nebo rozhodnutí o vyhoštění vydaného jiným členským státem (dále jen „vzájemné uznávání“), mohly by při určování situací, v nichž by se nemělo uplatňovat vzájemné uznávání a v nichž by namísto toho měl vydat vlastní rozhodnutí o návratu, členskému státu pomoci následující prvky. Tyto situace by mohly zahrnovat případy, kdy by byl výkon v rozporu s veřejným pořádkem vykonávajícího členského státu, mimo jiné ve vztahu k navracení určitých kategorií státních příslušníků třetích zemí, jako jsou nezletilé osoby bez doprovodu a oběti obchodování s lidmi, pro něž je ve vnitrostátním právu stanoven vyšší stupeň ochrany; případy, kdy by vydání nového rozhodnutí o návratu bylo rychlejší; případy, kdy jsou informace dostupné v evropském příkazu k návratu neúplné; případy, kdy státní příslušník třetí země podal proti rozhodnutí o návratu ve vydávajícím členském státě opravný prostředek; případy, kdy má být státní příslušník třetí země vyhoštěn do jiné třetí země návratu, než je určeno v rozhodnutí o návratu nebo v rozhodnutí o vyhoštění vydávajícího členského státu, nebo případy, kdy není v rozhodnutí o návratu určena žádná země návratu.

(26)

V rámci příprav na povinné vzájemné uznávání by Komise a příslušné agentury Unie, jako je Agentura Evropské unie pro provozní řízení rozsáhlých informačních systémů v prostoru svobody, bezpečnosti a práva (eu-LISA), zřízená nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1726 (10), měly v příslušných případech poskytovat členským státům podporu, mimo jiné určením nezbytných opatření a úprav potřebných k automatizovanému zpracování evropského příkazu k návratu.

(27)

Nejpozději v den přijetí prováděcího aktu, kterým se stanoví forma evropského příkazu k návratu, by členské státy, Komise a příslušné agentury Unie, jako je agentura eu-LISA, měly začít zavádět právní a technická opatření s cílem zajistit, aby bylo možné zpřístupnit evropský příkaz k návratu prostřednictvím Schengenského informačního systému.

(28)

Do 17. října 2029 posoudí Komise provádění vzájemného uznávání, zejména pokud jde o otázku, zda členské státy zavedly právní a technická opatření, která zpřístupňují evropský příkaz k návratu prostřednictvím Schengenského informačního systému podle tohoto nařízení, a zda jsou tato opatření účinná; otázku, zda členské státy zavedly právní a technická opatření k automatizovanému zpracování evropského příkazu k návratu podle tohoto nařízení; účinnost uznávání a výkonu rozhodnutí o návratu a rozhodnutí o vyhoštění; zatížení vnitrostátních soudních a správních systémů, které z toho vyplývá; a výsledky příslušných školení a pilotních projektů.

(29)

Na základě posouzení provádění vzájemného uznávání by Komise měla ve vhodných případech předložit legislativní návrhy, včetně změn cílených k zajištění účinného navracení, s cílem zavést povinné vzájemné uznávání a výkon vykonatelných rozhodnutí o návratu a rozhodnutí o vyhoštění vydaných jiným členským státem. Jestliže Komise žádný návrh nepředloží, měla by své rozhodnutí zdůvodnit.

(30)

Účinkům vnitrostátních návratových opatření by měl být nadále poskytován unijní rozměr, a to zavedením zákazu vstupu, který by se vztahoval na vstup a pobyt na území všech členských států. Doba trvání zákazu vstupu by se měla určit po řádném zvážení všech relevantních okolností jednotlivého případu. Pokud je neoprávněně pobývající státní příslušník třetí země odhalen při výstupních kontrolách na vnějších hranicích, mohlo by být vhodné uložit zákaz vstupu s cílem zabránit jeho budoucímu opětovnému vstupu, a tím snížit rizika nedovoleného přistěhovalectví, aniž by se tím bránilo urychlenému opuštění území uvedeným státním příslušníkem třetí země.

(31)

Státní příslušníci třetích zemí, kteří nesplnili povinnost opustit území nebo jimž nebyla poskytnuta doba k vycestování, mohou být vyhoštěni za použití donucovacích opatření. Posílená pravidla pro vyhoštění by měla mít za cíl zajistit přímý a bezprostřední důsledek v případě, že státní příslušník třetí země neopustí území v době k vycestování, jakož i zabránit neoprávněnému pohybu v rámci Unie a bezpečnostním rizikům. Neexistují-li důvody domnívat se, že by dobrovolný návrat ohrozil účel řízení o návratu, mělo by být možné, aby spolupracující státní příslušníci třetích zemí mohli být i nadále navraceni především prostřednictvím dobrovolného návratu. Donucovací opatření by měla podléhat zásadám proporcionality a účinnosti, pokud jde o použité prostředky a sledované cíle.

(32)

Jelikož se toto nařízení vztahuje pouze na státní příslušníky třetích zemí pobývající v Unii neoprávněně, není jím dotčeno poradenství v oblasti návratu a opětovného začlenění a další programy na podporu dobrovolných návratů a opětovného začlenění státních příslušníků třetích zemí, kteří v Unii pobývají oprávněně.

(33)

Společná pravidla jsou nezbytná k zajištění toho, aby neoprávněně pobývající státní příslušníci třetích zemí, kteří představují bezpečnostní riziko, byli účinně identifikováni a rychle navráceni. Je nezbytné zajistit, aby byly prováděny příslušné kontroly s cílem identifikovat a označit státní příslušníky třetích zemí představující bezpečnostní riziko, mimo jiné prostřednictvím prověřování stanoveného v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1356 (11). V případě státních příslušníků třetích zemí, kteří představují bezpečnostní riziko, by mělo by být obecným pravidlem vyhoštění a mělo by být možné odchýlit se od obecných pravidel s cílem stanovit delší nebo časově neomezený zákaz vstupu a delší dobu zajištění a rovněž se odchýlit od využívání zvláštních zajišťovacích zařízení, aby osoby, které ohrožují bezpečnost členských států, byly rychle vyhoštěny.

(34)

Nová pravidla by měla rozšířit možnosti členských států zajistit navracení do třetích zemí prostřednictvím dalších nástrojů. Mělo by být možné uzavírat zvláštní dohody nebo ujednání se třetími zeměmi s cílem poskytnout členským státům více možností navracení za podmínky, že dotčená třetí země dodržuje mezinárodní normy v oblasti lidských práv a v případě vyhoštění zásadu nenavracení. Nedostatky týkající se určitých částí území třetí země nebo identifikovatelných kategorií osob by neměly bránit uzavření takové dohody nebo ujednání za předpokladu, že existují dostatečné záruky k zajištění plného dodržování práv státních příslušníků třetích zemí, jichž se taková dohoda nebo ujednání týkají. Dohoda nebo ujednání by měly zejména stanovit postupy pro návrat, podmínky pobytu v dotčené zemi, příslušné povinnosti a odpovědnosti stran dohody nebo ujednání a důsledky porušení dohody nebo ujednání. Pokud dohoda nebo ujednání stanoví navazující návrat ze třetí země, měly by být v této dohodě nebo ujednání navíc stanoveny důsledky pro případ, že navazující návrat není možný, příslušné povinnosti a odpovědnosti stran dohody nebo ujednání, důsledky významné změny, která má nepříznivý dopad na situaci ve třetí zemi, a nezávislý monitorovací orgán nebo mechanismus pro posouzení provádění dohody nebo ujednání. Taková dohoda nebo ujednání by představovaly uplatňování práva Unie pro účely čl. 51 odst. 1 Listiny.

(35)

Aby byla zajištěna dostatečná ochrana oprávněných zájmů souvisejících se správou vnějších hranic a vnitřní bezpečností dotčených členských států za okolností, kdy členský stát vyjednává dohodu nebo ujednání pro účely tohoto nařízení s některou ze třetích zemí sousedících s Unií, měly by být členské státy, které s touto třetí zemí sdílejí společnou hranici, o těchto jednáních informovány včas před uzavřením dotčené dohody nebo ujednání, a to při plném dodržování zásady loajální spolupráce stanovené v čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“). Při uzavírání dohody nebo ujednání se třetí zemí by členské státy měly mít povinnost informovat Komisi a ostatní členské státy o této dohodě nebo ujednání před jejich prozatímním prováděním nebo před jejich vstupem v platnost, podle toho, co nastane dříve. Aby se zabránilo nesouladu s právem Unie a aby se dále zvýšila transparentnost, pokud jde o dohody nebo ujednání mezi členskými státy a třetími zeměmi, mohly by mít členské státy navíc možnost dobrovolně informovat Komisi a ostatní členské státy o pokroku v jednáních se třetí zemí týkajících se dohod nebo ujednání povolených podle tohoto nařízení předtím, než strany dosáhnou konečné dohody, a to i s cílem požádat Komisi o posouzení slučitelnosti zamýšlené dohody nebo ujednání, jež je předmětem jednání, s právem Unie.

(36)

Dobře fungující schengenský prostor bez kontrol na vnitřních hranicích stojí na účinném a účelném uplatňování příslušného acquis členskými státy. Nařízení Rady (EU) 2022/922 (12) zavádí hodnotící a monitorovací mechanismus k ověření uplatňování schengenského acquis, a to i v souvislosti s účinným navracením neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí a s dodržováním základních práv.

(37)

Při uplatňování řízení o návratu by se členské státy měly v souladu s článkem 24 Listiny a s Úmluvou OSN o právech dítěte z roku 1989 řídit především zásadou nejlepšího zájmu dítěte. Při individuálním posuzování toho, co je v individuálním nejlepším zájmu dítěte, by členské státy měly zejména náležitě zohlednit blaho a sociální vývoj nezletilé osoby v krátkodobém, střednědobém a v dlouhodobém výhledu, její bezpečnost a ochranu, názory nezletilé osoby úměrně jejímu věku a vyspělosti, jakož i její zázemí. Nezletilé osoby bez doprovodu by měl ve všech fázích procesu navracení provázet zástupce nebo osoba určená k ochraně nejlepších zájmů dítěte.

(38)

Existují-li důvody k pochybnostem o tom, zda je státní příslušník třetí země nezletilou osobou, měl by mít příslušný orgán možnost provést v souladu s unijním nebo vnitrostátním právem posouzení věku dotčené osoby. Příslušný orgán by měl mít možnost využít posouzení věku provedená v předchozích řízeních. K zajištění soudržnosti řízení migrace v Unii by příslušné orgány mohly zohlednit postup stanovený v nařízení (EU) 2024/1348.

(39)

Za účelem posílení účinnosti řízení o návratu by měly být stanoveny jasné povinnosti státních příslušníků třetích zemí. Státní příslušníci třetích zemí by měli mít povinnost opustit území členských států a během řízení o návratu spolupracovat s orgány. Státní příslušníci třetích zemí by měli být k dispozici příslušným orgánům, být pro ně dosažitelní a měli by poskytovat veškeré informace důležité pro přípravu a provedení návratu. Neměli by bránit vyhoštění fyzicky ani verbálně. Za verbální bránění vyhoštění by mělo být považováno takové chování dotčeného státního příslušníka třetí země, které je intenzivnější povahy než pouhá námitka. Mělo by být primárně odpovědností státních příslušníků třetích zemí určit svou totožnost a získat a předložit cestovní doklady nezbytné pro návrat. V případě porušení povinnosti opustit území a spolupracovat by měly být uloženy účinné, odrazující a přiměřené důsledky a příslušné orgány by měly přijmout relevantní kroky k zajištění návratu, a to případně i prostřednictvím vyšetřovacích úkonů. Státní příslušníci třetích zemí, kteří nemohou být vyhoštěni, a to i z důvodu zásady nenavracení nebo z důvodu jejich nedostatečné spolupráce s příslušnými orgány, by neměli být vyloučeni z uložení obecných povinností, včetně povinnosti setrvat, pobývat a hlásit se. Důsledky v případě neplnění povinnosti spolupracovat by měly zahrnovat například snížené dávky a příspěvky poskytované v souladu s vnitrostátním právem nebo zabavení cestovních dokladů.

(40)

Tímto nařízením nejsou dotčeny povinnosti a opatření, které nesouvisejí s návratem, ani ustanovení, jimiž se řídí sociální dávky podle vnitrostátního práva.

(41)

Tímto nařízením by neměla být dotčena možnost členských států ukládat v příslušných případech státním příslušníkům třetích zemí spadajícím do oblasti působnosti tohoto nařízení trestní sankce včetně odnětí svobody v souladu s vnitrostátním trestním právem.

(42)

Měl by být zaveden soubor právních prostředků nápravy proti rozhodnutím souvisejícím s navracením, aby se zajistila účinná ochrana práv dotčených osob. V případech opravných prostředků podaných k soudu nebo v případě soudního přezkumu by měla být na vyžádání zpřístupněna nezbytná právní pomoc, aniž je dotčena možnost omezit přístup k právní pomoci a zastoupení.

(43)

Právní pomoc a zastoupení zahrnují přípravu opravného prostředku nebo žádosti o přezkum, včetně přípravy procesních podání požadovaných podle vnitrostátního práva, a v případě, že se koná jednání, účast na tomto jednání před soudem s cílem zajistit právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces.

(44)

„Soud“ je pojem práva Unie, jak jej vykládá Soudní dvůr Evropské unie. Tento pojem může mimo jiné znamenat pouze orgán jednající jako třetí strana ve vztahu k orgánu, který přijal rozhodnutí, jež je předmětem sporu. Tento orgán by měl vykonávat soudní funkce a není rozhodující, zda je považován za soud podle vnitrostátního práva. Tímto nařízením by neměla být dotčena pravomoc členských států ohledně uspořádání vnitrostátního soudního systému a stanovení počtu přezkumných stupňů. Pokud vnitrostátní právo stanoví možnost podat další opravné prostředky proti rozhodnutí o prvním opravném prostředku nebo následném opravnému prostředku a takový opravný prostředek byl podán, vyhoštění by nemělo být pozastaveno, ledaže o pozastavení požádá státní příslušník třetí země a soud žádosti vyhoví s náležitým přihlédnutím ke zvláštním okolnostem jednotlivého případu. Tím by neměly být dotčeny vnitrostátní právní předpisy, které stanoví odkladný účinek těchto opravných prostředků nápravy.

(45)

Aby se zlepšila účinnost řízení o návratu a zároveň se zajistilo dodržování práva na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny, měly by být opravné prostředky proti rozhodnutím souvisejícím s navracením pokud možno omezeny na jeden soudní stupeň. Pravidla tohoto nařízení týkající se opravných prostředků a odkladu výkonu rozhodnutí by měla být v souladu s právem na účinnou právní ochranu stanoveným v článku 47 Listiny.

(46)

Ačkoli toto nařízení nestanoví automatický odkladný účinek opravného prostředku, měly by členské státy plně respektovat článek 47 Listiny a zajistit, aby příslušný soud prvního stupně mohl vyhoštění pozastavit před výkonem rozhodnutí o návratu nebo rozhodnutí o vyhoštění. Státní příslušník třetí země by měl mít možnost požádat o pozastavení výkonu rozhodnutí o návratu nebo rozhodnutí o vyhoštění, ledaže vnitrostátní právo rovněž stanoví možnost pozastavit výkon těchto rozhodnutí příslušným soudem z moci úřední. Tím by neměla být dotčena možnost členských států stanovit ve vnitrostátním právu automatický odkladný účinek opravného prostředku. Aby se zabránilo zdvojení při posuzování rizika porušení zásady nenavracení, mělo by se vycházet z veškerých materiálů obsažených ve spisu, zejména z předchozích posouzení, případně včetně posouzení provedených v rámci azylového řízení.

(47)

Členským státům by měly být poskytnuty nezbytné nástroje pro zajištění rychlého a účinného navracení, včetně opatření uložených v důsledku neplnění povinností a pobídek pro splnění povinností opustit území a spolupracovat, jakož i opatření pro prevenci rizika útěku. Útěkem se rozumí například opuštění území členského státu bez povolení příslušných orgánů, aniž by se tak dělo z důvodů, na něž nemá státní příslušník třetí země vliv. Společná pravidla by měla ujasnit požadavky týkající se povinnosti spolupracovat a kritéria pro určení rizika útěku, aniž by omezovala právo členských států stanovit ve vnitrostátním právu dodatečná opatření a kritéria. Taková společná pravidla by měla rovněž zajistit, aby v zájmu účinného řízení procesu navracení bylo v členských státech uplatňováno zajištění a alternativy k zajištění.

(48)

Mělo by být možné uložit zajištění, je-li to přiměřené a nezbytné, avšak pouze po individuálním posouzení každého případu a pouze za účelem návratu včetně jeho přípravy, zpětného převzetí nebo provedení vyhoštění. Orgány by měly jednat s náležitou péčí a zajištění by mělo trvat pouze co nejkratší dobu, která by v daném členském státě zpravidla neměla překročit 24 měsíců. Pokud neoprávněně pobývající státní příslušníci třetích zemí utečou do jiného členského státu, nemělo by se při výpočtu maximální doby zajištění přihlížet k předchozím dobám zajištění. Do výpočtu maximální doby zajištění by neměly být zahrnuty doby zajištění stanovené podle jiných nařízení nebo směrnic netýkajících se řízení o návratu. Během zajištění by měly být řešeny zvláštní potřeby na základě posouzení zranitelnosti. V případech, kdy vnitrostátní právo stanoví zajištění nezletilých osob, by měl být prvořadým hlediskem nejlepší zájem dítěte. Měla by být použita jiná, mírnější donucovací opatření k zajištění, pokud je lze vůči neoprávněně pobývajícím státním příslušníkům třetích zemí účinně uplatnit.

(49)

Pokud zajištění trvá 24 měsíců, měly by mít členské státy za určitých okolností možnost zajistit neoprávněně pobývající státní příslušníky třetí země na další období, která úhrnem nepřekročí šest měsíců, jestliže existuje riziko útěku a změny okolností indikují rozumný předpoklad vyhoštění v důsledku nových významných informací. Zajištění by mělo být nařízeno v souladu se zásadami nezbytnosti a proporcionality a mělo by trvat co nejkratší dobu.

(50)

Navracení státních příslušníků třetích zemí, kteří představují bezpečnostní riziko, vyžaduje zvláštní opatření zaměřená na ochranu práv a svobod druhých. Mělo by proto být možné zajistit tyto státní příslušníky třetích zemí na dobu delší než 24 měsíců. Každé takové zajištění by mělo být v souladu se zásadou proporcionality.

(51)

Se zajištěnými státními příslušníky třetích zemí by se mělo zacházet humánním a důstojným způsobem při dodržování jejich základních práv a v souladu s mezinárodním a vnitrostátním právem, s přihlédnutím k praktickým pokynům Výboru Rady Evropy pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Zajištění by zpravidla mělo probíhat ve zvláštních zajišťovacích zařízeních nebo speciálních částech jiných zařízení. Pokud členský stát nemůže takové zařízení zajistit, mělo by být možné uchýlit se k umístění ve věznici, přičemž dotčení státní příslušníci třetích zemí by měly být v nejvyšší možné míře odděleni od běžných vězňů. Mělo by být možné, aby se v zajišťovacích zařízeních na státní příslušníky třetích zemí, kteří představují bezpečnostní riziko, vztahovala přísnější bezpečnostní opatření.

(52)

Důvody zajištění stanovenými v tomto nařízení nejsou dotčeny jiné důvody zajištění, včetně důvodů zajištění v trestním řízení, které jsou použitelné podle vnitrostátního práva.

(53)

Povinnost každého státu převzít zpět své vlastní státní příslušníky představuje základní zásadu státní svrchovanosti a mezinárodní spolupráce. Povinnost států přebírat zpět své vlastní státní příslušníky je považována za zásadu mezinárodního obyčejového práva a je stanovena v kapitole 5 přílohy 9 Úmluvy o mezinárodním civilním letectví a v Dohodě o partnerství mezi Evropskou unií a jejími členskými státy na jedné straně a členy Organizace afrických, karibských a tichomořských států na straně druhé (Samojská dohoda). Účinné navracení je možné pouze tehdy, pokud státy plní povinnost přebírat zpět své vlastní státní příslušníky. Pokud tedy mají být členské státy schopny provádět účinné navracení, jsou závislé na spolupráci třetích zemí. Unie a členské státy využívají ke zlepšení spolupráce se třetími zeměmi v případě potřeby stávající nástroje, jako je článek 25a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 (13) a podpora poskytovaná Evropskou agenturou pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1896 (14).

(54)

Vnější rozměr návratové politiky tvoří nedílnou součást komplexního přístupu k řízení migrace. Účinná spolupráce v oblasti navracení a zpětného přebírání je základní vnější složkou vyvážených a komplexních partnerství se třetími zeměmi v souladu s cíli uvedenými v nařízení (EU) 2024/1351. Evropská rada ve svých závěrech z října 2024 mimo jiné vyzvala k urychlenému přijetí opatření k zajištění účinného navracení s využitím všech příslušných politik a nástrojů Unie, včetně vízové politiky, obchodu, rozvoje a diplomacie, jako páky. Je nezbytné uplatňovat mezirezortní přístup, a to jak v rámci členských států, tak v orgánech Unie.

(55)

Protože v praxi může být náročné zajistit spolupráci třetích zemí v oblasti navracení a zpětného přebírání neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, je třeba, aniž je dotčeno posouzení spolupráce třetích zemí v oblasti zpětného přebírání podle článku 25a nařízení (ES) č. 810/2009, aby v případě, kdy se jeden nebo více členských států potýká při spolupráci s třetími zeměmi v oblasti zpětného přebírání s obtížemi, mimo jiné při potvrzování státní příslušnosti, získávání nezbytných cestovních dokladů od příslušných orgánů třetích zemí a organizaci návratových operací, měly Unie a členské státy mít možnost využívat v rámci koordinovaného přístupu Unie ke zlepšení spolupráce v oblasti navracení a zpětného přebírání relevantní stávající nástroje stanovené v právu Unie, pokud jsou vázány legislativními akty, kterými se tyto nástroje zřizují,

(56)

Koordinovaný přístup členských států ke zpětnému přebírání má zásadní význam pro usnadnění navracení státních příslušníků třetích zemí. Nedostatečné kroky navazující na vykonatelná rozhodnutí o návratu mohou ohrozit účinnost společného přístupu k navracení. Po vykonatelných rozhodnutích o návratu by měla systematicky následovat veškerá nezbytná opatření k provedení návratu, včetně případného předkládání žádostí o zpětné převzetí orgánům třetích zemí v případech, kdy existuje pochybnost o státní příslušnosti nebo je třeba získat cestovní doklad.

(57)

Účinná řízení o návratu se opírají o efektivní správní spolupráci a sdílení informací mezi členskými státy. Výměna informací, včetně sdílení údajů o totožnosti a státní příslušnosti státních příslušníků třetích zemí, jejich cestovních dokladech a dalších relevantních informací, by měla být založena na jasných pravidlech, včetně pravidel stanovených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 (15). Tato pravidla by měla respektovat zásady ochrany údajů a práva dotčené osoby a zajistit, aby tyto informace byly přesné a byly používány pouze pro účely návratu, vyhoštění, zpětného přebírání a opětovného začlenění a aby byly chráněny před neoprávněným přístupem, zpřístupněním nebo použitím.

(58)

Na zpracování osobních údajů pro účely tohoto nařízení se použije nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 (16). Na zpracování osobních údajů pro účely tohoto nařízení orgány, institucemi a jinými subjekty Unie se použije nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 (17). Vzhledem k důležitým důvodům veřejného zájmu na zpětném přebírání a účinném navracení by pro účely návratu, vyhoštění, zpětného přebírání a opětovného začlenění mohlo být nezbytné předávání osobních údajů státních příslušníků třetích zemí, na něž se vztahuje rozhodnutí o návratu, včetně údajů týkajících se jejich totožnosti, cestovních dokladů, dalších relevantních údajů, jakož i v řádně odůvodněných případech údajů týkajících se jejich odsouzení v trestním řízení a zdraví. Toto předávání musí být prováděno v souladu s kapitolou V nařízení (EU) 2016/679 a kapitolou V nařízení (EU) 2018/1725, a v souladu s právy subjektů údajů, jakož i se zásadami nenavracení, proporcionality a nezbytnosti a Listinou.

(59)

Příslušné orgány členských států odpovědné za azylové řízení a příslušné orgány zapojené do různých fází procesu navracení by měly úzce spolupracovat a koordinovat svou činnost s cílem zajistit účinné navracení.

(60)

Společný systém navracení by měl plně využívat digitální systémy podporující řízení navracení, zpětného přebírání a opětovného začlenění s důrazem na účinné správní postupy, spolupráci, sdílení informací a interoperabilitu.

(61)

Spolupráce a pomoc mezi členskými státy by v zásadě měla probíhat i za účelem umožnění tranzitu přes jejich území, logistické nebo jiné materiální nebo věcné pomoci spojené s tímto tranzitem, usnadnění předávání do jiného členského státu, ať už na základě dvoustranných dohod nebo ujednání, nebo na základě spolupráce mezi členskými státy, nebo za účelem podpory odjezdu státních příslušníků třetí země do členských států, v nichž mají oprávnění k pobytu.

(62)

Aby se dosáhlo účinného provádění tohoto nařízení, aniž je dotčen víceletý finanční rámec na období 2028–2034, poskytuje Unie finanční a provozní podporu. Pokud by měly být činnosti financovány z tematického nástroje Azylového, migračního a integračního fondu, lze tyto činnosti provádět v rámci přímého, nepřímého nebo sdíleného řízení. Členské státy by měly co nejlépe využívat dostupné finanční nástroje, programy a projekty Unie v oblasti navracení, zejména podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/1147 (18), jakož i operativní pomoc poskytovanou agenturou Frontex podle nařízení (EU) 2019/1896.

(63)

Podávání zpráv o účinnosti tohoto nařízení a určení oblastí, v nichž je třeba dosáhnout zlepšení, by se mělo zakládat na shromažďování a analýze dostupných důvěryhodných a srovnatelných statistických údajů o účinnosti řízení o návratu, spolupráce třetích zemí a úsilí o opětovné začlenění. Měly by být zváženy a v případě potřeby přezkoumány normy stanovené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 862/2007 (19), v nařízení (EU) 2019/1896 a ve vnitrostátním právu, aby byla zajištěna relevantnost statistik. Měly by být stanoveny společné normy a definice pro shromažďování a vykazování příslušných údajů, aby bylo možné posoudit dopad tohoto nařízení a přispět k přijímání informovaných rozhodnutí o budoucím vývoji politiky.

(64)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci k zavedení evropského příkazu k návratu. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (20).

(65)

Toto nařízení zavádí nový společný systém navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, který mají přímo provádět vnitrostátní orgány. Tento nový systém přináší důležité novinky, jejichž cílem je zlepšit účinnost řízení o návratu, a to i s ohledem na třetí země návratu a vnější rozměr navracení. S cílem umožnit rychlé uplatňování opatření stanovených v tomto nařízení je třeba, aby toto nařízení vstoupilo v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie. Ustanovení neuvedená v čl. 50 odst. 2 tohoto nařízení, která nahrazují směrnici 2008/115/ES a jejichž cílem je plně nahradit právní rámec stanovený uvedenou směrnicí, by se měla použít od 17. října 2027, aby bylo možné přijmout všechna nezbytná přípravná a provozní opatření, zajistit hladké, účinné a jednotné provádění tohoto nařízení na unijní a vnitrostátní úrovni a zamezit veškerému zdvojení mezi uvedenou směrnicí a tímto nařízením. Směrnice 2001/40/ES a 2008/115/ES a rozhodnutí Rady 2004/191/ES (21) by proto měly být od tohoto dne zrušeny.

(66)

Jelikož cíle tohoto nařízení, totiž zvýšit účinnost navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše ho, z důvodu rozsahu nebo účinků opatření k zajištění společného a soudržného přístupu členských států, může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o EU. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení uvedeného cíle.

(67)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné. Vzhledem k tomu, že toto nařízení navazuje na schengenské acquis, rozhodne se Dánsko v souladu se článkem 4 uvedeného protokolu do šesti měsíců ode dne přijetí tohoto nařízení Radou, zda je provede ve svém vnitrostátním právu.

(68)

Toto nařízení rozvíjí ta ustanovení schengenského acquis, kterých se neúčastní Irsko v souladu s Protokolem č. 19 o schengenském acquis začleněném do rámce Evropské unie, připojeným ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, a s výhradou použití článku 4 uvedeného protokolu není pro Irsko závazné ani použitelné.

(69)

Pokud jde o Island a Norsko, rozvíjí toto nařízení ta ustanovení schengenského acquis ve smyslu Dohody uzavřené mezi Radou Evropské unie a Islandskou republikou a Norským královstvím o přidružení těchto dvou států k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis (22), která spadají do oblasti uvedené v čl. 1 bodě C rozhodnutí Rady 1999/437/ES (23).

(70)

Pokud jde o Švýcarsko, rozvíjí toto nařízení ta ustanovení schengenského acquis ve smyslu Dohody mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis (24), která spadají do oblasti uvedené v čl. 1 bodě C rozhodnutí 1999/437/ES ve spojení s článkem 3 rozhodnutí Rady 2008/146/ES (25).

(71)

Pokud jde o Lichtenštejnsko, rozvíjí toto nařízení ta ustanovení schengenského acquis ve smyslu Protokolu mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím, Švýcarskou konfederací a Lichtenštejnským knížectvím o přistoupení Lichtenštejnského knížectví k Dohodě mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis, která spadají do oblasti uvedené v čl. 1 bodě C rozhodnutí 1999/437/ES ve spojení s článkem 3 rozhodnutí Rady 2011/350/EU (26).

(72)

Toto nařízení představuje akt navazující na schengenské acquis nebo s ním jinak související ve smyslu čl. 3 odst. 1 aktu o přistoupení z roku 2003.

(73)

Evropský inspektor ochrany údajů byl konzultován v souladu s čl. 42 odst. 1 nařízení (EU) 2018/1725 a vydal své stanovisko dne 23. května 2025,