(EU) 2026/1472Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2026/1472 ze dne 17. června 2026, kterou se mění směrnice 2012/29/EU, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV

(1)

S cílem zajistit, aby se obětem trestných činů dostalo vhodných informací, podpory a ochrany a aby se mohly účastnit trestního řízení, přijala Unie směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU (3).

(2)

Ve svém pracovním dokumentu ze dne 28. června 2022 o hodnocení směrnice 2012/29/EU došla Komise k závěru, že směrnice 2012/29/EU sice obecně měla očekávané přínosy a pozitivně ovlivnila práva obětí, avšak určité problémy související s právy obětí podle uvedené směrnice stále přetrvávají. Mezi zjištěné nedostatky patří nedostatečná možnost získat přístup k informacím a k podpoře a ochraně v souladu s individuálními potřebami každé z obětí, účastnit se trestního řízení nebo získat rozhodnutí o odškodnění pachatelem v průběhu trestního řízení. Cílem této revize směrnice 2012/29/EU je reagovat na nedostatky zjištěné v jejím hodnocení a v četných konzultacích.

(3)

Oběti, jež jsou diskriminovány z důvodu příslušnosti ke dvěma či více skupinám, jsou vystaveny zvýšenému riziku, že utrpí újmu v důsledku sekundární a opakované viktimizace. Je proto důležité, aby členské státy při provádění směrnice 2012/29/EU řešily zvláštní potřeby obětí dotčených diskriminací z důvodu příslušnosti ke dvěma či více skupinám.

(4)

Aby byly zajištěny komplexní komunikační kanály, které zohledňují složitost potřeb obětí v souvislosti s jejich právem na přístup k informacím, by měly všechny oběti, bez ohledu na to, kde v Unii a za jakých okolností k trestnému činu došlo, mít možnost přístupu k lince pomoci obětem prostřednictvím celounijního telefonního čísla 116 006. Zavedením tohoto celounijního telefonního čísla by nemělo být dotčeno fungování již existujících vnitrostátních telefonních čísel, včetně čísel linek pomoci, které provozují nevládní organizace. Vedle telefonického přístupu by linky pomoci obětem měly být přístupné prostřednictvím dalších informačních a komunikačních technologií, včetně online aplikací a internetových stránek. Tyto služby mohou být rovněž zpřístupněny pomocí chatbotů. Informace poskytované na internetových stránkách by měly rovněž zahrnovat informace uvedené v této směrnici a týkající se zvyšování povědomí a komunikace o právech obětí, což by zefektivnilo informování prostřednictvím internetových stránek a zabránilo zdvojování internetových stránek, jež obsahují informace o právech obětí. Prostřednictvím linek pomoci by oběti měly mít možnost obdržet informace o svých právech, získat emoční podporu a v případě potřeby být odkázány na policii nebo jiné služby, včetně dalších odborných linek pomoci. Emoční podporu lze chápat jako empatický přístup k obětem, jenž jim umožní, aby se cítily akceptovány a v bezpečí a aby se mohly svobodně vyjadřovat. Linky pomoci by měly oběti odkazovat také na další specializované linky pomoci uvedené v rozhodnutí Komise 2007/116/ES (4), jako je harmonizované číslo linky pomoci dětem „116 111“, číslo horké linky pro případy pohřešovaných dětí „116 000“ a číslo linky pomoci pro oběti násilí na ženách „116 016“. Služby poskytované linkami pomoci by měly být k dispozici v úředním jazyce nebo jazycích členského státu, jak je stanoveno jeho vnitrostátním právem. V případě služeb poskytovaných linkami pomoci by členské státy měly usilovat o zajištění nabídky těchto služeb alespoň v jednom dalším jazyce, který je v dotčeném členském státě obecně srozumitelný. V takovém případě záleží na členském státě, aby na základě objektivních kritérií rozhodl, který další jazyk si zvolí. Obecně srozumitelným jazykem je jazyk, který se v členském státě používá vedle úředního jazyka nebo jazyků a u něhož lze důvodně předpokládat, že mu oběť porozumí. Obecně srozumitelným jazykem by mohl být například menšinový jazyk v členském státě, jazyk zvláště zranitelného obyvatelstva nebo jazyk, který je široce používán na mezinárodní úrovni. Členské státy by měly zajistit, aby služby poskytované linkami pomoci, které podávají obětem informace uvedené v této směrnici nebo je odkazují na příslušné služby či specializované linky pomoci prostřednictvím informačních a komunikačních technologií, byly poskytovány v jazyce, kterému jsou oběti schopny rozumět, za předpokladu, že je to možné alespoň prostřednictvím překladatelských a tlumočnických technologií. Linky pomoci by měly být provozovány bezpečným způsobem a mělo by být zajištěno, aby informace, a zejména údaje, nebyly vyměňovány způsobem, který umožňuje přístup bez řádného povolení. Aniž jsou dotčeny vnitrostátní postupy, je důležité, aby byla uplatňována vhodná bezpečnostní opatření, která zabrání jakémukoli neoprávněnému přístupu. Je důležité, aby linky pomoci byly dostupné nejen prostřednictvím vnitrostátních hovorů na celounijní telefonní číslo 116 006, ale aby na ně bylo možné volat i z jiného členského státu, zejména v případě obětí, které utrpěly újmu v jiném členském státě, než je jejich členský stát bydliště. To by mělo být zajištěno například poskytnutím dalšího čísla, na které lze volat z jiného členského státu a spojit tak oběť s linkou pomoci, kterou oběť potřebuje k vyhledání příslušné pomoci. Členské státy by měly zajistit, aby podporou poskytovanou linkami pomoci nebylo dotčeno právo obětí získat informace o svých právech a o svém případu a komunikovat s příslušnými orgány i se službami obecné nebo odborné podpory pro oběti prostřednictvím vhodných komunikačních a informačních technologií. Linky pomoci by měly být provozovány náležitě vyškolenými osobami, včetně dobrovolníků, aby byla zajištěna vysoká úroveň služeb a služby byly poskytovány způsobem, který je citlivý k obětem, v souladu se stávajícími standardy kvalitní podpory. Linky pomoci by měly fungovat podle obecných pravidel pro služby podpory pro oběti stanovených ve směrnici 2012/29/EU ve znění této směrnice a měly by jednat v zájmu obětí a být důvěrné a bezplatné.

(5)

V zájmu boje proti beztrestnosti, zamezení opakované viktimizaci a zajištění bezpečnější společnosti by se mělo zlepšit oznamování trestných činů v Unii. Oběti si někdy nejsou vědomy toho, že jsou oběťmi trestného činu, přestože utrpí újmu, jako je tomu v případě obětí kyberkriminality. Proti necitlivosti veřejnosti vůči trestné činnosti je třeba bojovat zvyšováním povědomí veřejnosti, pomocí obětem, omezováním překážek bránících oznamování trestných činů a vytvářením bezpečnějších podmínek umožňujících obětem trestné činy oznamovat. Týká se to zejména obětí, u nichž je nejméně pravděpodobné, že trestný čin oznámí, což jsou obvykle ty, které ochranu potřebují nejvíce. Pro řešení nedostatečného oznamování je rovněž důležité usnadnit oznámení trestného činu příslušným orgánům osobami, které vědí nebo se v dobré víře domnívají, že byl spáchán trestný čin.

(6)

Pokud trestné činy nejsou i nadále oznamovány nebo jsou oznamovány nedostatečně, má to dopad na celou Unii a brání to hladkému fungování evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Postup oznamování trestných činů zahrnuje různé kroky, jež jsou vymezeny v platných procesních pravidlech stanovených ve vnitrostátním právu. Tyto kroky zahrnují, je-li to relevantní a použitelné, podání trestního oznámení či jednání příslušných orgánů z úřední povinnosti. Postup oznamování trestných činů by měl být účinnější, aby se zlepšila prevence trestné činnosti, a měl by odrazovat potenciální pachatele. Směrnice 2012/29/EU by proto měla být změněna, aby se usnadnilo oznamování trestných činů prostřednictvím snadno dostupných a uživatelsky vstřícných informačních a komunikačních technologií.

(7)

Aby byl obětem zajištěn účinný přístup ke spravedlnosti, měly by členské státy zavést bezplatné, přístupné, uživatelsky vstřícné, bezpečné a snadno dostupné kanály pro oznamování trestných činů. Oznamování trestných činů osobně by mohlo být považováno za vhodnější mimo jiné v naléhavých případech, například v případech bezprostřední hrozby, v případech, kdy je třeba okamžitě přijmout následná opatření, v případech, kdy je třeba neprodleně zajistit důkazy, nebo v případech, kdy je osobní kontakt nezbytná k zajištění účinnosti vyšetřování trestného činu. Oznamování trestných činů prostřednictvím informačních a komunikačních technologií by mohlo být považováno za vhodné, mimo jiné v některých nenaléhavých případech a u nenásilných trestných činů. Násilné trestné činy zahrnují použití fyzického nebo psychického násilí. Při určování dostupnosti takových způsobů oznamování by členské státy měly zohlednit nejlepší zájem oběti s přihlédnutím k tomu, zda by oznámení online zajistilo včasné ověření, posouzení nebo zpracování oznámení příslušným orgánem, zda by oznámení online způsobilo riziko ztráty nebo znehodnocení důkazů a zda by opožděný nebo nedostatečný výslech oběti měl na případ nepříznivý dopad.

(8)

Členské státy by měly usnadnit oznamování třetími stranami. Oznamování třetí stranou může představovat alternativu k přímému oznamování příslušným orgánům a umožňuje obětem, aby v dobré víře informovaly o trestném činu náležitě vyškolenou třetí stranu, jako je organizace občanské společnosti či nevládní organizace. Tato třetí strana poté se souhlasem oběti, je-li to proveditelné, informuje příslušné orgány. Oznamování třetími stranami může obětem usnadnit přístup ke spravedlnosti za zvláštních okolností, například obávají-li se následků. Pomáhá rovněž řešit nedostatečné oznamování trestných činů. Členské státy mohou podpořit a usnadnit oznamování třetími stranami, například podporou užší spolupráce a dialogu mezi příslušnými orgány a organizacemi občanské společnosti, u nichž je pravděpodobné, že získají od obětí informace týkající se trestných činů. Tato spolupráce a dialog mohou orgánům umožnit přesně porozumět výskytu trestné činnosti na místní či společenské úrovni. Postupem oznamování třetí stranou nejsou dotčena vnitrostátní procesní pravidla, jež se týkají formalizace oznamování a předkládání důkazů. Toto oznamování se liší od zastupování obětí v trestním řízení třetími stranami a nejsou jím dotčena pravidla, která v členských státech platí pro postup nezbytný k tomu, aby příslušný orgán rozhodl, zda v určitém případě formálně zahájí vyšetřování.

(9)

Opatřeními přijatými na ochranu obětí předtím, než je pachatel informován o oznámení trestného činu, nejsou dotčeny články 3 a 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU (5).

(10)

Členské státy by měly zajistit, aby osoby, jejichž svoboda je omezena, mohly účinně oznámit trestný čin spáchaný v zařízeních, jako jsou zařízení duševního zdraví a sociální péče, dětské domovy a domovy důchodců a jakákoli jiná veřejná nebo soukromá uzavřená zařízení pod kontrolou soudního, správního nebo jiného veřejného orgánu, nebo v jakémkoli soukromém zařízení, které dotčené osoby nesmějí nebo nejsou schopny libovolně opustit.

(11)

Je důležité, aby všechny členské státy vyvinuly účinnější mechanismy s dosahem k obětem trestných činů, jež nejsou oznamovány. Rozsah problému neoznamování trestné činnosti je značný. Z průzkumu Agentury Evropské unie pro základní práva z roku 2021 nazvaného „Kriminalita, bezpečnost a práva obětí“ vyplývá, že oběti trestné činy ve většině případů neoznamují. Je to obzvláště znepokojivé v souvislosti s určitými druhy trestné činnosti, jako je domácí násilí, a u určitých kategorií obětí, zejména těch nejzranitelnějších. S cílem řešit nedostatečné oznamování by měly být členské státy vybízeny k výměně osvědčených postupů a ke zvážení inovativních opatření, jejichž cílem je zvýšit oznamování trestných činů. V tomto ohledu zavedly některé členské státy politiky založené na přístupu „free in, free out“ (princip bezpečného oznámení), který dotčeným osobám umožňuje, aby příslušným orgánům oznámily trestný čin bez ohledu na svůj pobytový status nebo bez obav z dopadů v případě, že vyjde najevo jejich nezákonný status. Příslušné orgány by měly dodržovat platná pravidla Unie o ochraně údajů, zejména zásadu, že osobní údaje by neměly být zpracovávány pro jiný účel, než pro který byly shromážděny, neexistuje-li právní základ podle práva Unie nebo vnitrostátního práva nebo není-li zpracování pro takový jiný účel nezbytné a přiměřené v demokratické společnosti. V závislosti na účelu zpracování by příslušné orgány měly uplatňovat vhodný rámec pro ochranu údajů, a to i v případech, kdy jsou osobní údaje předávány mezi různými orgány.

(12)

Členské státy by měly zajistit, aby poučení obětí o jejich právu na informace o trestním řízení a žádost obětí o tyto informace jsou řádně zaznamenány.

(13)

Širokému okruhu obětí se zvláštními potřebami by měly být k dispozici cílené a integrované služby podpory. Mezi takové oběti mohou patřit nejen oběti sexuálního násilí a oběti genderově podmíněného násilí, včetně násilí na ženách a domácího násilí, ale také oběti obchodování s lidmi, oběti organizované trestné činnosti, oběti se zdravotním postižením, oběti vykořisťování, oběti trestných činů z nenávisti, oběti terorismu, oběti mučení, oběti násilného zmizení a oběti genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů nebo zločinu agrese ve smyslu článků 6, 7, 8 a 8 bis statutu Mezinárodního trestního soudu. V rámci cílené a integrované reakce, pokud jde o oběti sexuálního násilí, mohou služby péče o sexuální a reprodukční zdraví zahrnovat nouzovou antikoncepci, postexpoziční profylaxi, testy sexuálně přenosných infekcí a přístup k potratům, je-li to v daném členském státě legálně dostupné v souladu s vnitrostátním právem, včetně ústavních zákonů a ustanovení. Při tom by měla být plně respektována odpovědnost členských států za stanovení jejich zdravotní politiky i za organizaci a poskytování zdravotnických služeb a lékařské péče v souladu s čl. 168 odst. 7 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“).

(14)

Služby obecné podpory jsou služby zřízené na podporu všech obětí trestných činů. Služby odborné podpory jsou služby přizpůsobené konkrétním skupinám obětí nebo konkrétní druhy služeb. Tyto služby odborné podpory lze poskytovat konkrétním skupinám obětí, například na základě druhu trestného činu, jehož obětí se staly, nebo osobních charakteristik oběti.

(15)

Služby obecné a odborné podpory by měly být obětem snadno přístupné na nediskriminačním základě před trestním řízením, v jeho průběhu a přiměřenou dobu po jeho skončení. Členské státy by měly zajistit dostatečné zeměpisné rozložení služeb pro oběti, například existenci služeb ve venkovských, odlehlých a řídce osídlených oblastech, s přihlédnutím k zeměpisné poloze a demografickému složení dotyčného členského státu, vhodnou úřední dobu a poskytování služeb prostřednictvím více kanálů. Služby obecné a odborné podpory by měly být koordinovány zejména zprostředkováním na základě konkrétních potřeb obětí a měly by být bezplatné a důvěrné, což zahrnuje adekvátní ochranu před neoprávněným zveřejněním.

(16)

V době krize by mohlo být obzvláště nezbytné zajistit, aby oběti trestných činů měly přístup ke službám podpory v souladu se svými individuálními potřebami. V důsledku krize by mohlo být pro členské státy obtížné zajistit, aby všechny služby běžně poskytované obětem plně fungovaly. V případě krize je důležité, aby členské státy zajistily, aby byly řešeny alespoň individuální základní potřeby obětí. Mezi tyto individuální základní potřeby by mohl patřit poskytnutí neodkladné péče, přístřeší a opatření fyzické ochrany a psychologické podpory.

(17)

Obětem, které takovou podporu potřebují, by měla být po nezbytně nutnou dobu k dispozici dodatečná psychologická podpora v souladu s jejich individuálními potřebami, pokud byla zvláštní potřeba psychologické podpory zjištěna individuálním posouzením podle této směrnice.

(18)

Aby se předešlo závažným následkům viktimizace v raném věku, které by mohly negativně ovlivnit celý život oběti, je nezbytné zajistit, aby se všem dětským obětem, včetně dětí, které utrpěly újmu v důsledku toho, že byly svědky trestného činu, dostalo nejvyšší možné úrovně podpory a ochrany. Všechny příslušné orgány by měly zaujmout přístup vstřícný k dětem. Kromě toho je důležité, aby nejzranitelnější dětské oběti v souladu se svými individuálními potřebami využívaly cílených a integrovaných služeb podpory a ochrany, které zahrnují koordinovaný a kooperativní přístup justičních orgánů a sociálních služeb. Aniž jsou dotčeny stávající vnitrostátní systémy podpory, členské státy se vyzývají, aby takové služby podpory a ochrany poskytovaly ve stejných prostorách, pokud by to mohlo zlepšit dostupnost, koordinaci a celkové blaho dítěte.

(19)

Účast na soudním jednání v trestních věcech může být pro oběti emocionálně obtížnou a náročnou zkušeností. Je proto důležité, aby obětem, které jsou přítomny v prostorách soudu, byla poskytnuta pomoc a mohly se aktivně účastnit trestního řízení v souladu s jejich úlohou v tomto řízení. Z tohoto důvodu by všechny oběti, které potřebují informace a emoční podporu v prostorách soudu, kde trestní řízení probíhá, zejména obětem závažných trestných činů, měly obdržet praktické informace o organizačních aspektech soudního řízení v trestních věcech, jakož i emoční podpora. Emocionální podporu mohou nabízet například soudní zaměstnanci, vyškolení dobrovolníci, služby podpory pro oběti nebo příslušné orgány, jak určí členské státy. Tato pomoc nevyžaduje poskytnutí dodatečných zařízení, ani nepřetržitou přítomnost služeb podpory pro oběti v prostorách soudu.

(20)

Všechny oběti v Unii by v souladu se svým postavením v trestním řízení měly být informovány o rozhodnutích, která byla přijata během soudního řízení a která se jich přímo dotýkají. Tato rozhodnutí by měla zahrnovat alespoň rozhodnutí o tlumočení a překladu během soudních slyšení a rozhodnutí o zvláštních ochranných opatřeních, která jsou k dispozici obětem se zvláštními potřebami ochrany. Oběti by rovněž měly mít právo požádat o přezkum rozhodnutí týkajících se jejich práva na tlumočení a překlad, práva na slyšení a práva na právní pomoc, pokud jsou tato rozhodnutí přijímána během soudních jednání. Právo požádat o přezkum by mělo být vykonáváno v souladu s postupy vnitrostátního práva a postavením oběti v trestním řízení. Toto právo nevyžaduje, aby členské státy stanovily samostatný nebo nový mechanismus nebo postup, jímž lze rozhodnutí napadnout, pokud takový mechanismus či postup již existuje, a nemělo by nepřiměřeně prodlužovat trestní řízení nebo je přerušit. Mělo by být možné provést přezkum rozhodnutí u téže instance, případně týmž orgánem. Přezkum by mělo být možné provést i ústně během soudního řízení, přičemž je třeba náležitě respektovat právo oběti na překlad a tlumočení.

(21)

Členské státy by měly zajistit, aby pachateli nebyly sděleny osobní údaje týkající se místa bydliště nebo jiné rovnocenné kontaktní údaje oběti. Ve výjimečných případech, kdy by tyto údaje měly být pachateli poskytnuty, by měl příslušný orgán při posuzování toho, zda je nutné tyto údaje sdělit, zohlednit výkon práva na obhajobu s náležitým ohledem na článek 7 směrnice 2012/13/EU, aby nedošlo k porušení práva na obhajobu či jakéhokoli oprávněného zájmu na sdělení, které by mohly převážit nad právem oběti na ochranu osobních údajů. Ve výjimečných případech, kdy je třeba tyto údaje sdělit, je důležité, aby příslušné orgány zvážily přijetí vhodných ochranných opatření ke zmírnění možných rizik psychické či fyzické újmy oběti. Touto směrnicí nejsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy o transparentnosti a přístupu veřejnosti k informacím, jež se zakládají na ústavních tradicích členských států.

(22)

Právo na právní pomoc má zásadní význam pro zajištění všeobecného přístupu ke spravedlnosti a účinné účasti obětí v trestním řízení a přístupu k právní pomoci, a proto by mělo být k dispozici obětem, které mají právo stát se stranami trestního řízení. To by mělo zahrnovat oběti, které mají postavení strany v době podání žádosti o právní pomoc, jakož i oběti, o jejichž formálním postavení strany bude rozhodnuto v pozdější fázi řízení, například v situaci, kdy je postavení strany přiznáno až po rozhodnutí o trestním stíhání pachatele. Právní pomoc by měla pokrývat náklady a výdaje související s pomocí advokáta během trestního řízení, včetně nákladů, jež vznikly před přiznáním postavení strany. Pokud již bylo provedeno individuální posouzení podle této směrnice, členské státy se vyzývají, aby při posuzování důvodnosti zohlednily výsledky tohoto individuálního posouzení. Určitým kategoriím obětí, jako jsou oběti se zdravotním postižením, dětské oběti nebo oběti určitých trestných činů, a obzvláště oběti ve zranitelném postavení, které mají právo stát se stranami trestního řízení, by měla být poskytnuta právní pomoc, nemají-li dostatečné prostředky. Tyto kategorie by měly být vymezeny členským státem ve vnitrostátním právu. Tato směrnice nezakládá právo stát se stranou trestního řízení. Členské státy se vyzývají, aby poskytovaly právní pomoc obětem genderově podmíněného násilí, terorismu a obchodování s lidmi bez ohledu na posouzení majetkových poměrů nebo důvodnosti.

(23)

Za účelem provedení ustanovení této směrnice by u všech obětí mělo být včas, odpovídajícím, účinným a přiměřeným způsobem a v souladu s touto směrnicí a příslušnými vnitrostátními postupy provedeno posouzení. Vnitrostátní postupy jsou důležité k zajištění toho, aby podpůrná a ochranná opatření byla přizpůsobena individuálním potřebám oběti a okolnostem a aby příslušné orgány na celostátní, regionální či místní úrovni mohly určit praktickou organizaci posouzení, včetně toho, jaké jsou nejvhodnější instituce nebo subjekty pro jejich provádění. Je nezbytné zajistit, aby se obětem dostalo podpory a ochrany, které odpovídají jejich individuálním potřebám. Individuální posouzení potřeb obětí v oblasti podpory a ochrany by mělo trvat tak dlouho, jak to bude nutné, v závislosti na individuálních potřebách obětí. To znamená, že toto posouzení může být prováděno ve fázích, například některé oběti budou mít kontakt pouze s policejní službou, zatímco jiné oběti budou procházet dalšími fázemi individuálního posouzení. Posouzení by u všech obětí mělo být provedeno co nejdříve, například během prvního kontaktu s příslušnými orgány, jako jsou donucovací orgány a orgány pověřené stíháním, jejichž zaměstnanci by měli být vhodně proškoleni, aby se zajistilo, že nejzranitelnější oběti budou identifikovány již v raných fázích řízení. U obětí, které rozšířené posouzení potřebují, by mělo být ve vhodných případech toto posouzení prováděno ve spolupráci nebo koordinaci s relevantními orgány a institucemi, jakož i se službami obecné a odborné podpory, včetně jejich zprostředkování, v závislosti na individuálních potřebách obětí a fázi řízení. Tyto služby a donucovací orgány jsou pro posouzení stavu obětí nejvhodnější. Kontakt s linkami pomoci není považován za první kontakt s příslušnými orgány. Mezi relevantní orgány a instituce mohou patřit příslušné justiční a donucovací orgány, které pracují s oběťmi, jakož i orgány odpovědné za přijímání ochranných opatření. Individuální posouzení potřeb obětí by mělo zahrnovat posouzení potřeb obětí v oblasti podpory, nejen ochrany. Je třeba identifikovat oběti, které potřebují zvláštní podporu, aby byla cílená podpora, například psychologická podpora, poskytnuta těm, kteří ji skutečně potřebují. Při posuzování potřeb oběti v oblasti podpory a ochrany by hlavní důraz měl být kladen na zajištění bezpečnosti oběti a poskytnutí cílené podpory a ochrany, mimo jiné s přihlédnutím k individuálním okolnostem, k dopadu trestného činu a ke specifické zranitelnosti oběti. Individuální posouzení by zejména mělo zohlednit osobní charakteristiku obětí, včetně relevantních zkušeností s diskriminací, a to i s diskriminací založenou na příslušnosti ke dvěma či více skupinám, jako je gender včetně genderové identity, věk, zdravotní postižení, pobytový status, náboženské vyznání nebo víra, jazyk, rasový, sociální nebo etnický původ a sexuální orientace. Individuální posouzení by mělo na základě dostupných informací rovněž zohlednit rizika ze strany pachatele, který by mohl mít za sebou násilnou minulost, používat zbraně nebo užívat drogy, a představovat tak vyšší riziko pro oběti, jakož i situace, kdy jsou oběti na pachateli závislé, například finančně. Individuální posouzení by se mělo provádět v nejlepším zájmu oběti, aby se zabránilo druhotné nebo opakované viktimizaci. Je-li to relevantní a vhodné, měly by být při individuálním posouzení řádně zohledněny potřeby rodinných příslušníků oběti v oblasti podpory a ochrany.

(24)

Díky posouzení potřeb obětí v oblasti ochrany by oběti, které potřebují fyzickou ochranu, zejména oběti v život ohrožujících situacích, měly mít možnost získat ji ve formě přizpůsobené jejich konkrétní situaci. Opatření fyzické ochrany by měla zahrnovat přítomnost donucovacích orgánů nebo jiných orgánů poskytujících fyzickou ochranu, opatření na zajištění bezpečné vzdálenosti pachatele od oběti na základě vnitrostátních rozhodnutí o vykázání, omezujících nebo ochranných příkazů nebo zprostředkování ubytování v azylovém domě a jiném provizorním ubytování. Tato opatření mohou být trestněprávní, správní nebo občanskoprávní povahy. Členské státy by měly zlepšit povědomí o dostupnosti těchto ochranných opatření mezi relevantními příslušnými orgány a měly by zajistit, aby oběti byly informovány jak o dostupnosti těchto opatření, tak o svém právu o ně požádat. Zásadní význam pro ochranu obětí před násilným jednáním mají azylové domy a jiné vhodné provizorní ubytování. Poskytují bezpečné a nouzové ubytování, kde mohou oběti hledat útočiště před násilím a podporu při dalším budování svého života bez násilí. Členské státy jsou rovněž vázány směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1385 (6), a proto mají zřídit zvláštní azylové domy a jiné vhodné provizorní ubytování pro oběti domácího násilí a sexuálního násilí, neboť to pro tyto oběti představuje nezbytné služby.

(25)

Jakmile je v průběhu trestního řízení rozhodnuto o odškodnění oběti, měl by pachatel přiznané odškodnění zaplatit bez zbytečného prodlení. Prodlení se počítá od uplynutí posledního dne lhůty pro konečnou platbu a považuje za „zbytečné“, pokud překračuje to, co lze vzhledem k okolnostem případu důvodně očekávat. Přiznané odškodnění uvedené v této směrnici je odškodnění přiznané na základě pravomocného rozhodnutí o odškodnění. Členské státy by měly zavést vhodná exekuční nebo donucovací opatření, která obětem pomohou získat přiznané odškodnění. Tato exekuční nebo donucovací opatření by mohla mimo jiné zahrnovat zabavení majetku, výkon pravomocného rozhodnutí soudními exekutory, obstavení příjmů nebo veřejných plateb nebo jiná občanskoprávní nebo trestní řízení zajišťující výkon pravomocného rozhodnutí o odškodnění. Členské státy mohou podle svého uvážení rozhodnout, zda oběti v souladu s vnitrostátním právem poskytnou zálohu na celé přiznané odškodnění nebo jeho část. Zálohová platba odškodnění nevyžaduje, aby členské státy zavedly nové mechanismy odškodnění nebo aby jednaly jako primární plátce odškodnění.

(26)

Příslušné orgány si zachovávají plnou pravomoc při určování opatření vhodných k minimalizaci obtíží, jimž čelí oběti s bydlištěm v jiném členském státě, než ve kterém byl trestný čin spáchán.

(27)

Glorifikace závažných trestných činů ve smyslu vnitrostátního práva, jako je veřejné podněcování ke spáchání teroristického trestného činu ve smyslu článku 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/541 (7) nebo uctívání pachatele závažného trestného činu, může vést ke ztrátě důstojnosti obětí a způsobit jim další utrpení nebo újmu. Tyto oběti by měly mít přístup k podpůrným a ochranným opatřením poskytovaným podle této směrnice. V důsledku těchto trestných činů mohou být oběti obzvláště zranitelné vůči sekundární a opakované viktimizaci, zastrašování a odvetě. Veřejné podněcování ke spáchání teroristického trestného činu, zahrnující mimo jiné glorifikaci teroristických činů, představuje trestný čin podle směrnice (EU) 2017/541. Kromě toho veřejné podněcování k jakémukoli rasismu nebo xenofobii nebo veřejné schvalování, popírání nebo hrubé zlehčování zločinů genocidy, zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů představuje trestné činy podle rámcového rozhodnutí Rady 2008/913/SVV (8).Tato směrnice nevyžaduje, aby členské státy kriminalizovaly glorifikaci závažných trestných činů, ani kriminalizaci nenávistných verbálních projevů nebo trestných činů z nenávisti. Závěry Rady ze dne 4. prosince 2023 o zlepšení podpory a uznání obětí terorismu obsahují cenný seznam osvědčených postupů a opatření k zajištění lepší ochrany obětí tohoto trestného činu. Je důležité, aby členské státy rovněž přijaly opatření na podporu obětí jiných druhů trestných činů, jako jsou oběti sexuálního násilí, které čelí vysokému riziku sekundární viktimizace a mohou v důsledku glorifikace těchto trestných činů utrpět další újmu a ztrátu důstojnosti.

(28)

Opatření, která obětem a jejich rodinným příslušníkům umožňují vyhnout se kontaktu s pachatelem, mohou zahrnovat dostupnost mobilních obrazovek v soudních síních.

(29)

Úředníci, kteří pravděpodobně přijdou do osobního styku s oběťmi, by měli mít přístup k pravidelným a dostatečným školením na úrovni přiměřené jejich styku s oběťmi s ohledem na provádění směrnice 2012/29/EU. Taková školení jsou obzvláště důležitá pro policisty, soudní zaměstnance, soudce, státní zástupce, právníky a osoby poskytující služby podpory pro oběti a služby restorativní justice, jakož i pro zdravotníky, a to v rozsahu, v jakém přicházejí do styku s oběťmi. Školení příslušných orgánů by měla být účinná a mezioborová a měla by využívat nové technologie k posílení zapojení a interakce. Je důležité, aby školicí programy zahrnovaly například identifikaci druhu újmy, který mohou oběti utrpět, předcházení sekundární a opakované viktimizaci, komunikaci citlivou a empatickou k obětem, výběr vhodných podpůrných a ochranných opatření, jakož i účinnou koordinaci a zprostředkování služeb podpory pro oběti. Školení by měla být citlivá ke genderu, zdravotnímu postižení, dětskému věku a prožitému traumatu. Účinnost školení lze dále zvýšit spoluprací s nevládními organizacemi, včetně sdružení obětí a organizací občanské společnosti. Je důležité podporovat vzájemná školení a výměna osvědčených postupů mezi vnitrostátními orgány, včetně justičních a donucovacích orgánů, a organizacemi na podporu obětí s cílem zajistit lepší podporu a ochranu obětí, jakož i koordinaci mezi zúčastněnými orgány a organizacemi. Za osvědčený postup se považují zvláštní pokyny a kontrolní seznamy pro příslušníky donucovacích orgánů. Školení by se měla rovněž zaměřit na kyberkriminalitu, aby osoby, které přicházejí do styku s oběťmi kyberkriminality, mohly reagovat na jejich specifické potřeby.

(30)

Navzdory významnému zlepšení, kterého bylo dosaženo od vstupu směrnice 2012/29/EU v platnost, existují důkazy, že oběti stále často nemají dostatečné povědomí o svých právech, což snižuje účinnost uvedené směrnice a odrazuje oběti od toho, aby se přihlásily a oznámily trestný čin. Je proto nezbytné, aby členské státy zavedly účinné osvětové kampaně s cílem zvýšit povědomí obětí o jejich právech podle směrnice 2012/29/EU ve znění této směrnice a o dalších právech podle vnitrostátního práva. Členské státy by také měly podniknout vhodné kroky ke zvýšení informovanosti mezi širokou veřejností, včetně škol. Takové kampaně by mohly být prováděny pomocí různých komunikačních prostředků, jako jsou média, včetně sociálních médií, plakáty ve veřejné dopravě, letáky na soudech, v nemocnicích a na policejních stanicích nebo mobilní aplikace. Kromě toho by členské státy měly zlepšit identifikaci míst, na která se mohou oběti obrátit a kde mohou najít pomoc s uplatňováním svých práv podle této směrnice, například i prostřednictvím odkazovacích mechanismů nebo zřízením veřejných adresářů a registrů, například akreditovaných podpůrných organizací nebo právníků. Je důležité, aby se členské státy snažily rozvíjet taková opatření stejnoměrně pro všechny druhy trestných činů. Členské státy by měly zajistit, aby posílená opatření k řešení potřeb obětí, které čelí větším překážkám v komunikaci než jiné oběti, včetně obětí, které mají bydliště v jiném členském státě, než ve kterém byl trestný čin spáchán, obětí se zdravotním postižením a dětských obětí.

(31)

Oběti nemohou účinně využívat svých práv na informace, podporu a ochranu podle svých individuálních potřeb, pokud je v jejich vnitrostátních justičních systémech nedostatečná spolupráce a koordinace mezi těmi, kdo přicházejí do styku s oběťmi. Bez úzké spolupráce a koordinace mezi příslušnými zúčastněnými stranami, jako jsou ústřední orgány v souladu s vnitřní strukturou nebo rozdělením pravomocí v členských státech, donucovací orgány, orgány pověřené stíháním, justiční orgány, orgány detenčních zařízení, služby restorativní justice a služby podpory pro oběti, po konzultaci s příslušnými profesními organizacemi a organizacemi občanské společnosti, je pro oběti obtížné účinně uplatňovat svá práva podle směrnice 2012/29/EU. Doporučuje se, aby se této spolupráce a koordinace účastnily i další orgány, například zdravotnické, vzdělávací a sociální služby, jakož i nevládní organizace. To je zvláště důležité ve vztahu k dětským obětem.

(32)

V reakci na nedostatky zjištěné při hodnocení směrnice 2012/29/EU by členské státy měly zavést a provádět zvláštní protokoly nebo pokyny. Tyto protokoly nebo pokyny mají zásadní význam pro zajištění toho, aby se obětem dostalo informací o jejich právech a o jejich případu a aby u nich bylo provedeno náležité posouzení, což jim umožní získat podporu a ochranu odpovídající individuálním potřebám každé oběti, které by se mohly v čase měnit. Protokoly nebo pokyny mohou být závazné nebo nezávazné povahy a mohou být zavedeny způsobem, který nejlépe odpovídá vnitrostátním právním řádům a organizaci soudnictví v členských státech. Při provádění protokolů nebo pokynů by se subjekty, jimž jsou určeny, měly těmito protokoly nebo pokyny řídit. Tyto protokoly nebo pokyny by se měly týkat, ve vztahu k příslušným orgánům a osobám, které přicházejí do styku s obětmi, organizace služeb a činností podle směrnice 2012/29/EU ve znění této směrnice v oblasti poskytování informací obětem, pomoci při oznamování trestných činů nejzranitelnějším obětem, včetně těch, které jsou omezeny na osobní svobodě nebo se nacházejí v uzavřených zařízeních, jako jsou ústavní zařízení, individuálního posouzení potřeb obětí a spolupráce mezi službami podpory. Pokud jde o poskytování informací obětem, je důležité zajistit, aby tyto informace byly jednoduché a snadno srozumitelné, byly poskytovány včas, opakovaně, v různých formátech, včetně ústní, písemné a digitální podoby. Pokud jde o oznamování trestných činů, a to i v případě osob zbavených osobní svobody nebo osob, jejichž svoboda je omezena, měly by protokoly nebo pokyny zahrnovat přístup obětí k informacím o jejich právech a k podpoře a ochraně v souladu s jejich potřebami, jakož i metody oznamování trestných činů. Protokoly nebo pokyny by měly obsahovat obecné instrukce k organizaci služeb, včetně služeb obecné a odborné podpory, a činnosti podle směrnice 2012/29/EU ve znění této směrnice, a to komplexně, a aniž by se zabývaly jednotlivými případy. Protokoly nebo pokyny mohou vycházet ze stávajících metod spolupráce a koordinace mezi příslušnými orgány a dalšími osobami, které jsou ve styku s oběťmi v členských státech.

(33)

Aby byly obětem poskytnuty bezproblémové a moderní prostředky k uplatňování jejich práv, měly by jim členské státy umožnit elektronickou komunikaci s příslušnými vnitrostátními orgány prostřednictvím informačních a komunikačních technologií. Tyto informační a komunikační technologie by mohly zahrnovat například e-maily, živé chaty na internetu, videohovory a online portály s přístupem k informacím pro registrované účastníky. Členské státy mohou samy rozhodnout, které komunikační prostředky jsou nejvhodnější ve vztahu k různým ustanovením této směrnice. Oběti by měly mít možnost využívat informační a komunikační technologie ke kontaktování linek pomoci obětem, k obdržení písemného potvrzení o jejich formálním trestním oznámení nebo k oznámení trestného činu online za podmínek stanovených v této směrnici a k předložení důkazů, je-li to proveditelné. Kromě toho by oběti měly mít možnost používat přístupné, zabezpečené a uživatelsky vstřícné informační a komunikační technologie, jsou-li k dispozici, ke komunikaci s příslušnými orgány a se službami podpory. Zejména by měly mít možnost používat takovéto technologie, jsou-li k dispozici, k získávání informací o svých právech od prvního kontaktu s příslušnými orgány a k získávání informací o svém případu, včetně možnosti obdržet informaci o propuštění pachatele nebo jeho útěku ze zadržovacího zařízení a obdržet na požádání překlad písemného potvrzení svého formálního trestního oznámení.Informace od prvního kontaktu s příslušným orgánem mohou být poskytnuty elektronicky ve standardním formátu. Oběti by měly mít možnost volby mezi dostupnými způsoby komunikace a členské státy by měly v relevantních případech tyto informační a komunikační technologie poskytovat jako alternativu k osobnímu způsobu komunikace, aniž by jej však nahrazovaly. Osobní způsob komunikace, a to i s příslušnými orgány a službami podpory, by oběti měly mít i nadále k dispozici, pokud si to přejí. Pokud systémy členských států vyžadují specifické metody elektronické identifikace a podpisu, měly by tyto systémy obětem, které mají bydliště v jiném členském státě, poskytovat rovné příležitosti přístupu v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 (9).

(34)

Oběti trestných činů, k nimž došlo v jiném členském státě, než je jejich členský stát bydliště, by nemusely být schopny udělit souhlas se zpracováním jejich osobních údajů, například v situacích, kdy je oběť vážně zraněna, nebo bezprostředně po teroristickém útoku. V takových případech by měl mít členský stát, v němž k trestnému činu došlo, možnost zpracovávat osobní údaje obětí, včetně předávání těchto osobních údajů příslušným orgánům členského státu bydliště oběti, bez jejich souhlasu v souladu s platným právem Unie, zejména s čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 (10). Pro účely prosazování práva se použije směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 (11).

(35)

Členské státy by měly zajistit dostatečné lidské a finanční zdroje pro účinné uplatňování opatření stanovených v této směrnici. Zvláštní pozornost by měla být věnována zřízení linek pomoci obětem, zajištění hladkého fungování služeb obecné a odborné podpory, poskytování právní pomoci a individuálnímu posouzení potřeb obětí v oblasti podpory a ochrany, a to i v případech, kdy tyto služby poskytují nevládní organizace.

(36)

Unie a členské státy jsou smluvními stranami Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (12) (dále jen „Úmluva OSN“) a jsou vázány povinnostmi v ní stanovenými v rozsahu svých pravomocí. Podle článku 13 Úmluvy OSN jsou smluvní státy povinny zajistit osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, a proto je třeba zajistit přístupnost a přiměřené úpravy, jakož i procedurální úpravy, aby oběti se zdravotním postižením užívaly svá práva jakožto oběti na rovnoprávném základě s ostatními. Článek 2 Úmluvy OSN definuje „přiměřenou úpravu“ jako „nezbytné a odpovídající změny a úpravy, které nepředstavují nepřiměřené nebo nadměrné zatížení, a jsou prováděné, pokud to konkrétní případ vyžaduje, s cílem zaručit osobám se zdravotním postižením uplatnění nebo užívání všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě s ostatními“. Požadavky na přístupnost pro výrobky a služby stanovené v příloze I směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/882 (13) mohou usnadnit provádění Úmluvy OSN a zajistit, aby práva obětí stanovená směrnicí 2012/29/EU byla přístupná osobám se zdravotním postižením. Článek 13 Úmluvy OSN odkazuje na poskytování „procedurální úpravy“ jako na prostředek k usnadnění účinné účasti osob se zdravotním postižením na trestním řízení, aniž by však stanovil definici tohoto pojmu. Užitečné pokyny v tomto ohledu lze nalézt v Mezinárodních zásadách a pokynech pro přístup osob se zdravotním postižením ke spravedlnosti z roku 2020, které vypracoval Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Podle těchto pokynů se procedurálními úpravami rozumí všechny nezbytné a vhodné úpravy a změny v kontextu přístupu ke spravedlnosti, které jsou v konkrétním případě potřebné k zajištění účasti osob se zdravotním postižením na rovnoprávném základě s ostatními. Mohou zahrnovat zprostředkovatele nebo prostředníky, procedurální změny a komunikační podporu. Procedurální úprava není omezena pojmem nepřiměřeného nebo nadměrného zatížení.

(37)

Eurojust by měl zajistit, aby žádosti týkající se práv obětí byly náležitě zváženy v souladu s jeho mandátem podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1727 (14).

(38)

Pro zajištění úplné informovanosti o právech obětí v Unii a monitorování provádění této směrnice je nezbytné shromažďovat přesné a ucelené údaje, a včas zveřejňovat shromážděné údaje a statistiky. Zavedení požadavku, aby členské státy každé tři roky harmonizovaným způsobem shromažďovaly údaje o obětech trestných činů, které jsou k dispozici na ústřední úrovni, a rozčleněné podle pohlaví, věkové skupiny, a je-li to možné a relevantní, podle vztahu mezi obětí a pachatelem a druhu trestného činu, a předkládaly je Komisi, by mělo představovat významný krok k zajištění přijetí politik a strategií založených na údajích. Údaje o vztahu mezi obětí a pachatelem a o druhu trestného činu jsou užitečné pro identifikaci základních vzorců, lepší pochopení dynamiky rizik a identifikaci zranitelných skupin. Agentura Evropské unie pro základní práva je i nadále nápomocna Komisi a členským státům při shromažďování, vypracovávání a šíření dostupných statistik o obětech a při oznamování údajů dostupných na ústřední úrovni, které ukazují, jak oběti využívají práv stanovených v této směrnici.

(39)

Členské státy vzaly na vědomí, že v zájmu zajištění soudržnosti a účinnosti opatření v souvislosti s politikou v oblasti práv obětí, která se prolíná mnoha různými oblastmi politiky, jmenovala Komise koordinátora pro práva obětí odpovědného za zajištění hladkého fungování platformy pro práva obětí, a zavázaly se s tímto koordinátorem konstruktivně spolupracovat.

(40)

V souladu s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie má být v případě porušení práv podle této směrnice k dispozici účinná právní ochrana. Kromě toho zásada účinnosti práva Unie vyžaduje, aby vnitrostátní procesní právo neznemožňovalo nebo nadměrně neztěžovalo prosazování práv vyplývajících z práva Unie.

(41)

Tato směrnice se vztahuje na všechny oběti všech trestných činů a nedotýká se konkrétnějších ustanovení jiných právních aktů Unie, které se zabývají specifickými potřebami určitých kategorií obětí, jako jsou oběti obchodování s lidmi, oběti sexuálního zneužívání, dětské oběti sexuálního vykořisťování, včetně dětí, které jsou oběťmi materiálů zobrazujících sexuální zneužívání dětí, oběti násilí na ženách a domácího násilí a oběti terorismu.

(42)

Jelikož cílů této směrnice nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, neboť je třeba usnadnit justiční spolupráci v trestních věcech zajištěním důvěry v rovný přístup k právům obětí bez ohledu na to, kde v Unii k trestnému činu došlo, ale spíše jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie z důvodu rozsahu a účinků zamýšlených opatření, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“). V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku tato směrnice nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(43)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU, se Dánsko neúčastní přijímání této směrnice a tato směrnice pro ně není závazná ani použitelná.

(44)

V souladu s článkem 3 a čl. 4a odst. 1 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU, oznámilo Irsko dopisem ze dne 27. října 2023 své přání účastnit se přijímání a používání této směrnice.

(45)

Směrnice 2012/29/EU by proto měla být odpovídajícím způsobem změněna,

1)

Vkládá se nový článek, který zní:

2)

Vkládá se nový článek, který zní:

3)

Článek 6 se mění takto:

4)

V článku 7 se odstavce 6 a 7 nahrazují těmito:

5)

Článek 8 se mění takto:

6)

Článek 9 se mění takto:

7)

V kapitole II se vkládá nový článek, který zní:

8)

Vkládají se nové články, které znějí:

9)

Článek 13 se nahrazuje tímto:

10)

V článku 16 se odstavec 2 se nahrazuje tímto:

11)

Článek 17 se mění takto:

12)

Vkládá se nový článek, který zní:

(*6)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/541 ze dne 15. března 2017 o boji proti terorismu, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/475/SVV a mění rozhodnutí Rady 2005/671/SVV (Úř. věst. L 88, 31.3.2017, s. 6, ELI: http://data.europa.eu/eli/dir/2017/541/oj).“"

13)

Článek 19 se nahrazuje tímto:

14)

Článek 21 se mění takto:

15)

Článek 22 se mění takto:

16)

Článek 23 se mění takto:

17)

Článek 24 se mění takto:

18)

Článek 25 se nahrazuje tímto:

19)

Vkládá se nový článek, který zní:

20)

V článku 26 se odstavec 2 nahrazuje tímto:

21)

V kapitole 5 se vkládají nové články, které znějí:

(*10)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (Úř. věst. L 257, 28.8.2014, s. 73, ELI: http://data.europa.eu/eli/reg/2014/910/oj)."

(*11)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/882 ze dne 17. dubna 2019 o požadavcích na přístupnost u výrobků a služeb (Úř. věst. L 151, 7.6.2019, s. 70, ELI: http://data.europa.eu/eli/dir/2019/882/oj).“"

22)

Článek 28 se nahrazuje tímto:

23)

Vkládá se nový článek, který zní:

24)

Článek 29 se nahrazuje tímto: