(EU) 2025/1208Nařízení Rady (EU) 2025/1208 ze dne 12. června 2025 o posílení zabezpečení průkazů totožnosti občanů Unie a povolení k pobytu vydávaných občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům, kteří vykonávají své právo volného pohybu (Text s významem pro EHP)

(1)

Smlouva o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“) má za cíl usnadnit volný pohyb osob a zároveň zajišťovat bezpečnost a ochranu národů Evropy vytvořením prostoru svobody, bezpečnosti a práva v souladu s ustanoveními Smlouvy o EU a Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“).

(2)

Občanství Unie přiznává každému občanu Unie právo volného pohybu s výhradou určitých omezení a podmínek. Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES (2) se toto právo provádí. Článek 45 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) rovněž stanoví volný pohyb a pobyt. Volný pohyb zahrnuje právo opustit území členského státu a vstoupit na něj s platným průkazem totožnosti nebo cestovním pasem.

(3)

Na základě směrnice 2004/38/ES mají členské státy v souladu se svými právními předpisy vydávat a obnovovat svým státním příslušníkům průkazy totožnosti nebo cestovní pasy. Uvedená směrnice dále stanoví, že členské státy mohou po občanech Unie požadovat, aby se zaregistrovali u příslušných orgánů. Členské státy mají povinnost občanům Unie vydat osvědčení o registraci podle podmínek v ní stanovených. Podle uvedené směrnice mají členské státy rovněž povinnost vydávat pobytové karty rodinným příslušníkům, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, a na žádost mohou vydávat doklady osvědčující trvalý pobyt a karty trvalého pobytu.

(4)

Směrnice 2004/38/ES stanoví, že členské státy mohou přijmout potřebná opatření k odepření, pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného uvedenou směrnicí v případě zneužití práv nebo podvodu. Jako typické případy podvodu podle uvedené směrnice se uvádí padělání dokladů nebo nepravdivé doložení hmotněprávních skutečností týkajících se podmínek spojených s právem pobytu.

(5)

Před přijetím pravidel na úrovni Unie existovaly značné rozdíly v úrovni zabezpečení vnitrostátních průkazů totožnosti a povolení k pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků, kteří pobývají v jiném členském státě. Tyto rozdíly zvyšují riziko padělání dokladů a podvodů s nimi a rovněž způsobují praktické obtíže občanům, kteří chtějí uplatnit právo na volný pohyb.

(6)

Zabezpečené cestovní doklady a doklady totožnosti jsou zásadní ve všech případech, kdy je třeba s určitostí stanovit totožnost osoby. Vysoká úroveň zabezpečení dokladů je důležitá pro předcházení zneužívání a vzniku hrozeb pro vnitřní bezpečnost, zejména v souvislosti s terorismem a přeshraniční trestnou činností. Nedostatečně zabezpečené vnitrostátní průkazy totožnosti patřily v minulosti k nejčastěji odhalovaným padělaným dokladům používaným při cestování uvnitř Unie.

(7)

Za účelem odradit od podvodného zneužívání totožnosti by členské státy měly zajistit, aby padělání nebo pozměňování identifikačních dokladů a použití těchto padělaných nebo pozměněných dokladů byly přiměřeně postihovány podle vnitrostátního práva.

(8)

Vydávání pravých a zabezpečených průkazů totožnosti vyžaduje spolehlivý proces registrace totožnosti a zabezpečené dokumenty, které jsou předkládány spolu se žádostmi o vydání dokladů totožnosti. Komise, členské státy a příslušné agentury Unie by měly nadále vzájemně spolupracovat s cílem snížit riziko, že se tyto dokumenty budou stávat předmětem podvodů, protože právě ony jsou padělány čím dál častěji.

(9)

Toto nařízení po členských státech nepožaduje, aby zavedly průkazy totožnosti nebo povolení k pobytu, pokud nejsou stanoveny vnitrostátními právními předpisy, ani se nedotýká pravomoci členských států vydávat jiná povolení k pobytu podle vnitrostátního práva mimo oblast působnosti práva Unie, například pobytové karty vydané všem rezidentům na území daného státu bez ohledu na jejich státní příslušnost. Tímto nařízením navíc není dotčena zásada vycházející z judikatury Soudního dvora, že právo volného pohybu a pobytu lze doložit jakýmikoli důkazními prostředky.

(10)

Toto nařízení nebrání členským státům akceptovat pro účely prokázání totožnosti jiné doklady než cestovní doklady, například řidičské průkazy, a to nediskriminačním způsobem.

(11)

Do oblasti působnosti tohoto nařízení by neměly spadat doklady totožnosti vydávané občanům, jejichž právo na volný pohyb bylo omezeno v souladu s unijním nebo vnitrostátním právem, pokud je v těchto dokladech výslovně uvedeno, že nesmějí být použity jako cestovní doklady.

(12)

Do oblasti působnosti tohoto nařízení by neměly spadat cestovní doklady, které splňují požadavky části 5 dokumentu Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) 9303 (sedmé vydání, 2015) (dále jen „dokument ICAO 9303“), které ve vydávajícím členském státě neslouží k prokázání totožnosti, jako jsou doklady typu „passport card“ vydávané v Irsku.

(13)

Odkaz v tomto nařízení na sedmé vydání dokumentu ICAO 9303 by neměl být chápán tak, že brání členským státům v uplatňování specifikací vydání následujících.

(14)

Toto nařízení se nedotýká použití průkazů totožnosti a povolení k pobytu s funkcí elektronické identifikace členskými státy pro jiné účely ani pravidel stanovených nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 (3), kterým se stanoví vzájemné uznávání elektronické identifikace v přístupu k veřejným službám na území Unie a které občanům přemísťujícím se do jiného členského státu pomáhá tím, že vyžaduje, aby byly prostředky elektronické identifikace za určitých podmínek vzájemně uznány. Zdokonalené průkazy totožnosti by měly zajistit jednodušší identifikaci a přispět k lepšímu přístupu ke službám.

(15)

Řádné ověřování průkazů totožnosti a povolení k pobytu vyžaduje, aby členské státy používaly správný název pro každý druh dokladu, na který se vztahuje toto nařízení. Za účelem usnadnění kontroly dokladů, na které se vztahuje toto nařízení, by v jiných členských státech měl být název dokladu také uveden alespoň v jednom dalším úředním jazyce Unie. Pokud členské státy tradičně používají pro průkazy totožnosti ve svých úředních jazycích jiná označení než název „průkaz totožnosti“, měly by mít možnost tato označení používat i nadále. V budoucnosti by však neměla být zaváděna žádná nová označení.

(16)

Bezpečnostní prvky jsou nezbytné pro ověření pravosti dokladu a pro zjištění totožnosti osoby. Zavedení minimálních bezpečnostních norem a začlenění biometrických údajů do průkazů totožnosti a pobytových karet rodinných příslušníků, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, je důležitým krokem k zajištění větší bezpečnosti jejich používání v Unii. Zahrnutí takových biometrických identifikátorů by občanům Unie mělo umožnit plně využívat jejich práva volného pohybu.

(17)

Uchovávání biometrických údajů, jak jsou vymezeny v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 (4), konkrétně zobrazení obličeje a dvou otisků prstů držitele v průkazech totožnosti a pobytových kartách, jak je již stanoveno u biometrických pasů občanů Unie a povolení k pobytu státních příslušníků třetích zemí, představuje vhodnou kombinaci spolehlivé identifikace a ověření pravosti s nižším rizikem podvodu v zájmu lepšího zabezpečení průkazů totožnosti a pobytových karet. Jak potvrdil Soudní dvůr, povinné zaznamenávání otisků prstů do paměťového média je slučitelné se základními právy na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů zaručenými v článcích 7 a 8 Listiny.

(18)

Členské státy by měly při ověřování pravosti dokladu a totožnosti jeho držitele jako standardní postup primárně ověřovat zobrazení obličeje, a pokud je nutné potvrdit pravost dokladu a totožnost držitele nad veškerou pochybnost, měly by rovněž ověřovat otisky prstů.

(19)

Členské státy by měly zajistit, aby v případech, kdy ověření biometrických údajů nepotvrdí pravost dokladu nebo totožnost jeho držitele, platila povinnost provést manuální kontrolu kvalifikovaným pracovníkem.

(20)

Toto nařízení nevytváří právní základ pro zřízení či provoz databází na vnitrostátní úrovni pro uchovávání biometrických údajů v členských státech, což je záležitost vnitrostátního práva, jež musí být v souladu s právem Unie v oblasti ochrany údajů, včetně požadavků na nezbytnost a přiměřenost. Toto nařízení rovněž neposkytuje právní základ pro zřízení či provoz centralizované databáze na úrovni Unie.

(21)

Ke zobrazení obličeje uchovanému na paměťovém médiu průkazů totožnosti a povolení k pobytu by měli mít přístup pouze řádně zmocnění pracovníci příslušných vnitrostátních orgánů, agentur Unie a soukromých subjektů pro účely ověřování pravosti dokladů nebo ověřování totožnosti jejich držitele, pokud právní předpis stanoví povinnost předložit doklad totožnosti. Tento přístup by měl být v souladu s právem Unie v oblasti ochrany údajů. Navíc by soukromé subjekty měly mít povinnost získat souhlas držitele s přístupem ke zobrazení obličeje, pokud unijní nebo vnitrostátní právo nestanoví, že se v konkrétním případě takový souhlas nevyžaduje. Souhlas subjektu údajů by proto měl být chápán jako dodatečné ochranné opatření a neměl by sám o sobě představovat právní základ pro zpracování soukromými subjekty. Toto nařízení by nemělo stanovit pravidla pro uchovávání zobrazení obličeje, jakmile jsou zpřístupněna, mimo paměťové médium těchto dokumentů. Takové uchovávání by muselo být stanoveno jinými unijními nebo vnitrostátními právními předpisy, jež musí být v souladu s právem Unie v oblasti ochrany údajů, a mělo by zůstat omezeno pro účely ověřování pravosti dokumentu nebo totožnosti držitele. Kromě toho by zobrazení obličeje neměla být uchovávána déle, než je pro tyto účely nezbytné, měla by být vymazána, jakmile je ověřování dokončeno, a neměla by být předávána třetím zemím ani mezinárodním organizacím, pokud to právo Unie v oblasti ochrany údajů nepovoluje. Tato ochranná opatření mají za cíl zajistit náležitou ochranu zobrazení obličeje a současně nebránit jejich využití ve prospěch držitele dokladu, zejména při přeshraničním cestování.

(22)

Ověřování otisků prstů uložených na paměťovém médiu by měli provádět pouze řádně zmocnění pracovníci příslušných vnitrostátních orgánů a agentur Unie a pouze v případech, kdy unijní nebo vnitrostátní právo stanoví povinnost doklad předložit. Otisky prstů, k nimž byl za tímto účelem získán přístup, by neměly být uchovávány.

(23)

Biometrické údaje uchovávané pro účely personalizace průkazů totožnosti nebo povolení k pobytu by měly být uchovávány vysoce zabezpečeným způsobem a nejdéle do 90 dnů ode dne vydání vytištěného na dokumentu během personalizace. Po uplynutí této lhůty by měly být tyto biometrické údaje okamžitě vymazány nebo zničeny. Toto nařízení by nemělo být chápáno jako zákaz zpracování těchto údajů v případech, v nichž to vyžaduje unijní nebo vnitrostátní právo, v souladu s právem Unie v oblasti ochrany údajů.

(24)

Pro účely tohoto nařízení by měly být zohledněny specifikace dokumentu ICAO 9303, které zajišťují globální interoperabilitu, mimo jiné pokud jde o strojové čtení a využití vizuální kontroly.

(25)

Členské by měly být oprávněny rozhodnout o tom, zda by doklad, na nějž se vztahuje toto nařízení, měl uvádět pohlaví držitele. Pokud členský stát uvede v takovém dokladu pohlaví, měly by být používány specifikace dokumentu ICAO 9303 „F“, „M“ nebo „X“ nebo odpovídající písmeno používané v jazyce nebo jazycích tohoto členského státu.

(26)

Za účelem zajištění toho, aby ve vhodných případech byly řádně zohledněny budoucí bezpečnostní normy a technické podmínky pro průkazy totožnosti a pobytové karty přijaté podle nařízení Rady (ES) č. 1030/2002 (5), by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (6). Pro tyto účely by Komisi měl být nápomocen výbor zřízený článkem 6 nařízení Rady (ES) č. 1683/95 (7). Pokud je to nutné, mělo by být možné, aby přijaté prováděcí akty byly tajné a bylo tak zamezeno riziku padělání a pozměňování dokladů.

(27)

Členské státy by měly zajistit zavedení vhodných a účinných postupů pro odebírání biometrických identifikátorů a soulad těchto postupů s právy a zásadami stanovenými v Listině, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy a Úmluvě Organizace spojených národů o právech dítěte. Členské státy by měly zajistit, aby během postupu odebírání biologických identifikátorů stál na prvním místě nejlepší zájem dítěte. Kvalifikovaní pracovníci by proto měli být vhodně proškoleni o postupech při odebírání biometrických identifikátorů, které berou ohled na potřeby dětí.

(28)

Pokud se členské státy při odebírání biometrických identifikátorů setkají s obtížemi, zajistí, aby existovaly vhodné postupy respektující důstojnost dotčené osoby. Proto je třeba zohlednit genderové aspekty a specifické potřeby dětí a zranitelných osob. Kvalifikovaní pracovníci by měli být proškoleni o osvědčených postupech pro odebírání biometrických identifikátorů od dětí a zranitelných osob.

(29)

Zavedení minimálních norem zabezpečení a formátu průkazů totožnosti by mělo členským státům poskytnout dostatečnou jistotu ohledně pravosti těchto dokladů, když občané Unie vykonávají své právo volného pohybu. Zavedení přísnějších bezpečnostních norem by mělo veřejnoprávním orgánům a soukromým subjektům poskytnout dostatečné záruky, aby se mohly spolehnout na pravost průkazů totožnosti, jimiž občané Unie prokazují svoji totožnost.

(30)

Společný rozlišovací znak, který má podobu kódu země tvořeného dvěma písmeny vydávajícího členského státu, vytištěného inverzně na modrém obdélníku v kruhu tvořeném dvanácti žlutými hvězdami, usnadní vizuální kontrolu dokladu, zejména pokud jeho držitel vykonává své právo na volný pohyb.

(31)

I když je možnost stanovit dodatečné vnitrostátní prvky zachována, měly by členské státy zajistit, aby tyto prvky nesnižovaly účinnost společných bezpečnostních prvků a neměly negativní vliv na přeshraniční kompatibilitu průkazů totožnosti, například pokud jde o možnost, aby byly průkazy totožnosti strojově čitelné přístroji v členských státech, které nejsou státem vydání průkazů totožnosti.

(32)

Zavedení bezpečnostních norem pro průkazy totožnosti a pobytové karty rodinných příslušníků, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, nesmí vést k neúměrnému zvýšení poplatků pro občany Unie a státní příslušníky třetích zemí. Členské státy by měly vzít tuto zásadu v potaz při vyhlašování výběrových řízení.

(33)

Členské státy by měly přijmout veškerá nezbytná opatření k tomu, aby biometrické údaje správně identifikovaly osobu, jíž je průkaz totožnosti vydán. Za tím účelem členské státy zváží odebírání biometrických identifikátorů, zejména zobrazení obličeje, přímo na místě vnitrostátními orgány vydávajícími průkazy totožnosti.

(34)

Členské státy by si měly vzájemně vyměňovat informace, které jsou nezbytné k přístupu, ověření pravosti a ověření informací obsažených na zabezpečeném paměťovém médiu. Formáty používané pro zabezpečené paměťové médium by měly být interoperabilní, a to i ve vztahu k automatizovaným hraničním přechodům.

(35)

Směrnice 2004/38/ES se týká situace, kdy je třeba občanům Unie nebo rodinným příslušníkům občanů Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a kteří nemají potřebné cestovní doklady, poskytnout veškeré vhodné možnosti, aby prokázali jinými prostředky to, že se na ně vztahuje právo volného pohybu. K takovým prostředkům mohou patřit dočasné doklady totožnosti a pobytové karty vydané těmto rodinným příslušníkům.

(36)

Toto nařízení respektuje povinnosti stanovené v Listině a Úmluvě Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením. Členské státy jsou proto vybízeny ke spolupráci s Komisí na začlenění dodatečných prvků, které činí průkazy totožnosti přístupnější a uživatelsky vstřícnější pro osoby se zdravotním postižením, například osoby se zrakovým postižením. Členské státy mají prozkoumat využití řešení, jako jsou mobilní registrační zařízení, pro vydávání průkazů totožnosti osobám, které nejsou schopny navštívit orgány odpovědné za vydávání průkazů totožnosti.

(37)

Povolení k pobytu vydávaná občanům Unie by měla obsahovat konkrétní informace, díky nimž budou jako taková identifikována ve všech členských státech. To by mělo usnadnit uznávání využívání práva volného pohybu občanů Unie a práv s ním spojených, ale harmonizace by neměla překročit rámec toho, co je vhodné pro řešení nedostatků stávajících dokladů. Členské státy si mohou zvolit formát, v němž jsou tyto doklady vydávány, a měly by mít možnost je vydávat ve formátu, který je v souladu se specifikacemi dokumentu ICAO 9303.

(38)

Pokud jde o povolení k pobytu vydávaná rodinným příslušníkům, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, je vhodné využít stejný vzor a bezpečnostní prvky jako ty, které jsou uvedeny v nařízení (ES) č. 1030/2002 ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1954 (8). Kromě toho, že slouží jako důkaz o právu pobytu, tyto dokumenty rovněž osvobozují držitele, kteří jinak podléhají vízové povinnosti, od požadavku získat vízum, když doprovázejí nebo následují občana Unie na území Unie.

(39)

Směrnice 2004/38/ES stanoví, že doklady vydávané rodinným příslušníkům, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, se mají nazývat „Pobytová karta rodinného příslušníka občana Unie“. K usnadnění jejich identifikace by měla být pobytová karta rodinného příslušníka občana Unie označena standardizovaným názvem a kódem.

(40)

S ohledem na bezpečnostní riziko i náklady vynaložené členskými státy by měly být průkazy totožnosti a pobytové karty rodinných příslušníků občanů Unie, které nesplňují požadavky tohoto nařízení, postupně vyřazeny. U dokladů, které nemají důležité bezpečnostní prvky nebo nejsou strojově čitelné, je z bezpečnostních důvodů nutné kratší období pro vyřazení.

(41)

Nařízení (EU) 2016/679 se použije s ohledem na zpracovávané osobní údaje v souvislosti s použitím tohoto nařízení, včetně například povinnosti správců a zpracovatelů přijmout vhodná technická a organizační opatření s cílem zajistit úroveň bezpečnosti odpovídající riziku zpracování těchto osobních údajů. Je nutné dále specifikovat ochranná opatření vztahující se na zpracovávané osobní údaje, a zejména na citlivé údaje, jako jsou biometrické údaje. Subjekty údajů by měly být dobře obeznámeny s existencí paměťového média v jejich dokladech, které obsahuje jejich biometrické údaje, včetně jejich bezkontaktní dostupnosti, jakož i o všech případech, kdy jsou údaje obsažené v jejich průkazech totožnosti a povoleních k pobytu použity. V každém případě by subjekty údajů měly mít přístup k osobním údajům, které jsou zpracovávány v jejich průkazech totožnosti a povoleních k pobytu, a měly by mít právo na jejich opravu prostřednictvím vydání nového dokladu, pokud jsou tyto údaje chybné nebo neúplné. Paměťové médium by mělo být vysoce zabezpečené a účinně chránit na něm uchovávané osobní údaje před neoprávněným přístupem.

(42)

Členské státy by měly odpovídat za řádné zpracování biometrických údajů od jejich odebrání až po jejich uložení na vysoce zabezpečeném paměťovém médiu v souladu s nařízením (EU) 2016/679.

(43)

Členské státy by měly zachovávat zvláštní obezřetnost při spolupráci s externím poskytovatelem služeb. Tato spolupráce by neměla vylučovat odpovědnost členských států vyplývající z unijního nebo vnitrostátního práva v případě porušení povinností týkajících se osobních údajů.

(44)

V tomto nařízení je nutné specifikovat základ pro shromažďování a uchovávání údajů na paměťovém médiu průkazů totožnosti a povolení k pobytu. Členské státy by v souladu s unijním a vnitrostátním právem a při respektování zásad nezbytnosti a proporcionality měly být schopny na paměťovém médiu uchovávat další údaje pro elektronické služby nebo pro jiné účely související s průkazem totožnosti nebo povolením k pobytu. Zpracování takových údajů včetně jejich shromažďování a účelů, pro které mohou být použity, by mělo být povoleno unijním nebo vnitrostátním právem. Všechny vnitrostátní údaje by měly být fyzicky nebo logicky odděleny od biometrických údajů uvedených v tomto nařízení a měly by být zpracovávány v souladu s nařízením (EU) 2016/679.

(45)

V souladu s interinstitucionální dohodou ze dne 13. dubna 2016 o zdokonalení tvorby právních předpisů (9) by Komise měla do šesti let ode dne použitelnosti tohoto nařízení provést hodnocení tohoto nařízení, a to i na základě informací shromážděných prostřednictvím zvláštních ujednání týkajících se sledování, aby se tak posoudily skutečné účinky tohoto nařízení a potřeba dalších opatření. Pro účely sledování by členské státy měly shromažďovat statistiky o počtu vydaných průkazů totožnosti a povolení k pobytu.

(46)

Jelikož cílů tohoto nařízení, totiž zvýšení bezpečnosti a zjednodušení výkonu práva na volný pohyb občanů Unie a jejich rodinných příslušníků, nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich z důvodu rozsahu a účinků může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o EU. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(47)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné.

(48)

V souladu s článkem 3 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, oznámilo Irsko dopisem ze dne 18. října 2024 své přání účastnit se přijímání a používání tohoto nařízení.

(49)

Toto nařízení dodržuje základní práva a ctí zásady uznané zejména Listinou, včetně lidské důstojnosti, práva na nedotknutelnost lidské osobnosti, zákazu nelidského či ponižujícího zacházení, práva na rovnost před zákonem a zákazu diskriminace, práv dítěte, práv starších osob, práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na ochranu osobních údajů, práva volného pohybu a práva na účinnou právní ochranu. Členské státy by měly při provádění tohoto nařízení Listinu základních práv dodržovat.

(50)

V souladu s čl. 42 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 (10) byl konzultován evropský inspektor ochrany údajů, který vydal stanovisko dne 13. září 2024,