(EU) 2024/1348Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU

1.   V průběhu správního řízení podle kapitoly III požívají žadatelé záruk uvedených v odstavcích 2 až 6 tohoto článku.

2.   Rozhodující orgán nebo případné jiné příslušné orgány nebo organizace pověřené členskými státy za tímto účelem informují žadatele v jazyce, jemuž rozumějí nebo o němž se lze důvodně domnívat, že mu rozumějí:

Všechny informace uvedené v tomto odstavci se poskytnou co nejdříve, aby žadatelé mohli uplatnit práva zaručená v tomto nařízení a aby mohli náležitě plnit povinnosti stanovené v článku 9. Informace uvedené v prvním pododstavci písm. a) až e) tohoto odstavce se žadateli poskytnou nejpozději při registraci žádosti o mezinárodní ochranu. Tyto informace se poskytují prostřednictvím letáku uvedeného v odstavci 7 v tištěné nebo elektronické podobě, nebo v případě potřeby ústně. Nezletilým osobám se informace poskytují způsobem vstřícným k dětem a za účasti zástupce nebo osoby uvedené v čl. 23 odst. 2 písm. a).

Žadatel dostane příležitost potvrdit, že informace obdržel. Toto potvrzení se zaznamená do spisu žadatele. Pokud žadatel odmítne potvrdit, že informace obdržel, záznam o této skutečnosti se zapíše do jeho spisu.

3.   Během správního řízení jsou žadateli poskytovány služby tlumočníka za účelem registrace a podání žádosti a pro účely případného osobního pohovoru, a to vždy, kdy není možné náležitou komunikaci zajistit jinak. Služby tlumočení jsou hrazeny z veřejných prostředků.

4.   Příslušné orgány poskytnou žadatelům co nejdříve a před uplynutím lhůty pro podání žádosti v souladu s čl. 28 odst. 1 příležitost komunikovat s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nebo s jinou organizací, která žadatelům poskytuje právní poradenství nebo jiné informace v souladu s vnitrostátním právem.

5.   Rozhodující orgán zajistí, aby žadatelé, případně jejich zástupci či právní poradci nebo jiní poskytovatelé informací, kteří jsou podle vnitrostátního práva oprávněni poskytovat právní poradenství (dále jen „právní poradci“), měli přístup k informacím podle čl. 34 odst. 2 písm. b) a c), které jsou požadovány pro posouzení žádostí, a k informacím poskytnutým odborníky podle čl. 34 odst. 3, zohledňuje-li rozhodující orgán tyto informace při rozhodování o jejich žádosti.

6.   Rozhodující orgán žadatele písemně co nejdříve vyrozumí o rozhodnutí ve věci jeho žádosti. Zastupuje-li právně žadatele zástupce či právní poradce, může rozhodující orgán o rozhodnutí vyrozumět namísto žadatele tohoto zástupce nebo právního poradce.

7.   Agentura pro azyl vypracuje v úzké spolupráci s Komisí a každým členským státem letáky obsahující informace požadované tímto článkem. Tyto letáky musí být vypracovány tak, aby je členské státy mohly doplnit o další informace specifické pro dotčený členský stát, a zohlednit specifika zranitelných žadatelů, jako jsou nezletilé osoby nebo osoby se zdravotním postižením.

1.   Žadatel učiní svou žádost v členském státě stanoveném v čl. 17 odst. 1 a 2 nařízení (EU) 2024/1351.

2.   Žadatel plně spolupracuje s příslušnými orgány uvedenými v článku 4 v záležitostech, na něž se vztahuje toto nařízení, zejména tím, že:

Pokud se příslušné orgány rozhodnou zadržet jakýkoli dokument uvedený v prvním pododstavci písm. f), zajistí, aby žadatel neprodleně obdržel kopie originálů. V případě přemístění podle článku 46 nařízení (EU) 2024/1351 příslušné orgány žadateli v okamžiku přemístění tyto doklady vrátí.

3.   Žadatel přijme veškerá sdělení příslušných orgánů na posledně uvedeném místě pobytu nebo poštovní adrese nebo prostřednictvím telefonního čísla nebo e-mailové adresy, které sám poskytl příslušným orgánům, zejména pokud podává žádost v souladu s článkem 28.

Členské státy stanoví ve vnitrostátním právu způsob komunikace a okamžik, kdy je sdělení považováno za doručené žadateli.

4.   Žadatel plní povinnost hlásit se ve stanovené době nebo v přiměřených časových odstupech u příslušných orgánů nebo setrvat ve vymezené zeměpisné oblasti na území členského státu v souladu se směrnicí (EU) 2024/1346 tak, jak tuto povinnost ukládá členský stát, ve kterém je žadatel povinen být přítomen v souladu s nařízením (EU) 2024/1351.

5.   Aniž je tímto dotčena jakákoli prohlídka prováděná z bezpečnostních důvodů, je-li to nezbytné a řádně odůvodněné pro posouzení žádosti, mohou příslušné orgány požadovat, aby byl žadatel prohledán nebo aby byly prohledány jeho věci v souladu s vnitrostátním právem. Příslušný orgán žadateli sdělí důvody této prohlídky a zahrne je do spisu žadatele. Jakoukoli osobní prohlídku žadatele podle tohoto nařízení provádí osoba stejného pohlaví zcela v souladu se zásadami lidské důstojnosti a fyzické a duševní integrity.

1.   Žadatelé mají právo setrvat na území členského státu, v němž jsou povinni být přítomni v souladu s čl. 17 odst. 4 nařízení (EU) 2024/1351, dokud není ve správním řízení přijato rozhodnutí o žádosti v souladu s kapitolou III.

2.   Právo setrvat nezakládá nárok na povolení k pobytu a nedává žadateli právo cestovat na území jiných členských států bez cestovního dokladu stanovené v čl. 6 odst. 3 směrnice (EU) 2024/1346.

3.   Žadatel nemá právo setrvat na území dotčeného členského státu během správního řízení, pokud se s ním vede řízení o předání do jiného členského státu na základě povinností vyplývajících z evropského zatýkacího rozkazu vydaného v souladu s rámcovým rozhodnutím Rady 2002/584/SVV (21).

4.   Členské státy mohou stanovit výjimku z práva žadatele setrvat na jejich území během správního řízení, pokud tento žadatel:

5.   Členský stát může žadatele vydat, předat či přemístit do třetí země nebo k mezinárodnímu soudu v souladu s odst. 4 písm. b) pouze tehdy, pokud se příslušný orgán domnívá, že rozhodnutím o vydání, předání nebo přemístění nedojde k přímému nebo nepřímému návratu v rozporu se závazky tohoto členského státu podle mezinárodního a unijního práva.

1.   Aniž jsou dotčeny čl. 38 odst. 1 a čl. 55 odst. 4, dříve než rozhodující orgán rozhodne o nepřípustnosti žádosti v souladu s článkem 38, dostane žadatel příležitost absolvovat pohovor o přípustnosti jeho žádosti („pohovor o přípustnosti“).

2.   Při pohovoru o přípustnosti dostane žadatel příležitost vysvětlit, proč se na něj důvody pro nepřípustnost stanovené v článku 38 nevztahují.

1.   Dříve než rozhodující orgán o žádosti o mezinárodní ochranu věcně rozhodne, dostane žadatel příležitost absolvovat pohovor o opodstatnění jeho žádosti („pohovor o opodstatnění“). Pohovor o opodstatnění může být proveden současně s pohovorem o přípustnosti, pokud byl žadatel o této možnosti předem informován a měla možnost konzultovat svého právního poradce v souladu s článkem 15 nebo osobu pověřenou poskytováním právních informací v souladu s článkem 16.

2.   Při pohovoru o opodstatnění dostane žadatel příležitost předložit prvky potřebné k opodstatnění jeho žádosti podle nařízení (EU) 2024/1347 a je povinen předložit prvky uvedené v čl. 4 odst. 2 uvedeného nařízení co nejúplněji. Žadatel dostane příležitost, aby podal vysvětlení k prvkům, které případně chybějí, nebo k jakýmkoli nesrovnalostem nebo rozporům ve svých prohlášeních.

1.   Osobní pohovory podle článků 11 a 12 se provádějí v souladu s podmínkami stanovenými v tomto nařízení.

2.   Je-li žádost o mezinárodní ochranu podána v souladu s článkem 31, dostane odpovědná dospělá osoba v něm uvedená příležitost absolvovat osobní pohovor podle článků 11 a 12. Příležitost se tohoto pohovoru zúčastnit dostane i žadatel, pokud se nepoužije odst. 11 písm. c) tohoto článku.

3.   Osobní pohovor musí být veden za podmínek, které zajistí náležité soukromí a důvěrnost a umožní žadatelům přednést v úplnosti důvody své žádosti.

4.   Rozhodl-li se žadatel využít právní pomoci v souladu s oddílem III této kapitoly, zajistí se při osobním pohovoru přítomnost jeho právního poradce.

5.   K osobnímu pohovoru musí být poskytnut tlumočník, který je schopen zajistit odpovídající komunikaci mezi žadatelem a osobou, která pohovory vede.

Osobnímu pohovoru může být přítomen interkulturní mediátor.

Členské státy upřednostňují tlumočníky a interkulturní mediátory, kteří absolvovali odbornou přípravu, jako je odborná příprava uvedená v čl. 8 odst. 4 písm. m) nařízení (EU) 2021/2303.

Členské státy zajistí, aby byli tlumočníci a interkulturní mediátoři informováni o klíčových pojmech a výrazech relevantních pro posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, například prostřednictvím standardního letáku nebo příručky. Komunikace probíhá v jazyce, který žadatel upřednostňuje, pokud neexistuje jiný jazyk, jemuž žadatel rozumí a je v něm schopen jasně komunikovat.

6.   Osobní pohovory vedou zaměstnanci rozhodujícího orgánu.

V případě nepřiměřeného počtu státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti, kteří učinili žádost ve stejné době, což znemožňuje uskutečnit včas osobní pohovor s každým žadatelem, mohou být rozhodujícímu orgánu dočasně nápomocni pracovníci jiných orgánů tohoto členského státu, již předem absolvují příslušnou odbornou přípravu, která zahrnuje prvky uvedené v článku 8 nařízení (EU) 2021/2303, za účelem provedení těchto pohovorů, nebo Agentura pro azyl v souladu s článkem 5.

7.   Osoba, která pohovor vede:

8.   Zaměstnanci, kteří vedou pohovory se žadateli, včetně odborníků vyslaných Agenturou pro azyl, musí:

9.   Pokud o to žadatel požádá a je-li to možné, rozhodující orgán zajistí, aby pohovor se žadatelem vedly a tlumočily osoby pohlaví, které žadatel upřednostňuje, pokud nemá důvod domnívat se, že takový požadavek nesouvisí s tím, že je pro žadatele obtížné přednést důvody své žádosti v úplnosti.

10.   Ve výjimečných situacích může rozhodující orgán vést osobní pohovor prostřednictvím videokonference, je-li to řádně odůvodněno okolnostmi.

V takovém případě rozhodující orgán zajistí nezbytná opatření, pokud jde o vhodná zařízení, procesní a technické normy, právní pomoc a tlumočení s přihlédnutím k pokynům Agentury pro azyl.

11.   Od pohovoru o přípustnosti nebo pohovoru o opodstatnění žádosti lze upustit v těchto případech:

Upuštění od osobního pohovoru podle prvního pododstavce písm. c) nesmí mít nepříznivý vliv na rozhodnutí rozhodujícího orgánu. Je-li od osobního pohovoru upuštěno podle uvedeného písmene, poskytne rozhodující orgán žadateli skutečnou příležitost předložit další informace písemně.

V případě pochybností o způsobilosti žadatele k pohovoru nebo jeho schopnosti pohovor absolvovat rozhodující orgán konzultuje odborného lékaře, aby zjistil, zda je nezpůsobilost nebo neschopnost žadatele pohovor absolvovat dočasná, nebo zda je jeho stav trvalé povahy. Pokud z této konzultace jasně vyplyne, že stav, kvůli kterému žadatel není k pohovoru způsobilý nebo není schopen ho absolvovat, je dočasné povahy, odloží rozhodující orgán osobní pohovor do doby, než bude žadatel k pohovoru způsobilý nebo schopen ho absolvovat.

Pokud se žadatel nemůže osobního pohovoru zúčastnit z důvodu zvláštních okolností, které nemůže ovlivnit, rozhodující orgán osobní pohovor přeloží na jinou dobu.

12.   Žadatelé musí být osobnímu pohovoru přítomni a jsou povinni na položené otázky odpovědět osobně.

13.   Žadateli může být při osobním pohovoru, a to i ve formě videokonference, nápomocen právní poradce.

Nepřítomnost právního poradce nebrání rozhodujícímu orgánu ve vedení pohovoru.

Členské státy mohou ve vnitrostátním právu stanovit, že pokud se osobního pohovoru účastní právní poradce, může do osobního pohovoru zasáhnout až v jeho závěru.

14.   Aniž jsou dotčeny čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 a za předpokladu, že bylo vyvinuto dostatečné úsilí pro zajištění toho, aby žadatelům byla poskytnuta příležitost k osobnímu pohovoru, nebrání neprovedení osobního pohovoru rozhodujícímu orgánu v tom, aby o žádosti o mezinárodní ochranu rozhodl.

1.   Rozhodující orgán či jakýkoli jiný orgán nebo odborníci, kteří jsou mu nápomocni v souladu s článkem 5 a čl. 13 odst. 6 při vedení osobních pohovorů, vypracují podrobnou a věcnou zprávu obsahující všechny hlavní prvky osobního pohovoru, nebo přepis pohovoru nebo přepis záznamu tohoto pohovoru, které budou zahrnuty do spisu žadatele.

2.   Osobní pohovory se zaznamenávají pomocí zvukových záznamových zařízení. Žadatel je předem informován o skutečnosti, že je takový záznam pořizován, a o jeho účelu. Zvláštní pozornost je věnována požadavkům žadatelů, kteří potřebují zvláštní procesní záruky. Rozhodující orgán zahrne záznam do spisu žadatele.

3.   Na konci osobního pohovoru nebo ve stanovené lhůtě před tím, než rozhodující orgán rozhodne, dostane žadatel příležitost vyjádřit se nebo podat ústní nebo písemné vysvětlení k jakémukoli nesprávnému překladu nebo nedorozumění nebo jiným faktickým chybám, které se objeví ve zprávě, v přepisu pohovoru nebo v přepisu záznamu. Za tím účelem je žadatel informován o celém obsahu zprávy, přepisu pohovoru nebo přepisu záznamu, a to v případě potřeby za asistence tlumočníka.

4.   Žadatel musí být požádán, aby potvrdil, že obsah zprávy nebo přepis pohovoru věrně odráží obsah osobního pohovoru. Odmítne-li žadatel potvrdit obsah, uvedou se důvody odmítnutí v jeho spisu. Toto odmítnutí nebrání rozhodujícímu orgánu, aby o jeho žádosti rozhodl. V případě pochybností o prohlášeních učiněných žadatelem během osobního pohovoru má přednost zvukový záznam.

5.   Žadatel nemusí být požádán, aby vznesl připomínky nebo poskytl vysvětlení ke zprávě nebo přepisu pohovoru, ani aby potvrdil, že obsah zprávy nebo přepis pohovoru věrně odrážejí pohovor, pokud:

6.   Žadatelé, a pokud byli jmenováni, jejich zástupci a jejich právní poradci mají přístup ke zprávám nebo přepisům uvedeným v odstavci 1 co nejdříve po pohovoru a v každém případě včas před tím, než rozhodující orgán přijme rozhodnutí.

Přístup k záznamu se rovněž poskytne v řízení o opravném prostředku.

1.   Žadatelé mají ve všech fázích řízení právo účinně konzultovat záležitosti týkající se jejich žádosti s právním poradcem nebo jiným poradcem.

2.   Aniž je dotčeno právo žadatele vybrat si na vlastní náklady vlastního právního poradce nebo jiného poradce, může žadatel požádat o bezplatné poskytování právních informací ve správním řízení podle kapitoly III v souladu s článkem 16 a o bezplatnou právní pomoc a zastupování v řízení o opravném prostředku podle kapitoly V v souladu s článkem 17.

Žadatel je co nejdříve a nejpozději při registraci žádosti v souladu s článkem 27 informován o právu požádat o bezplatné poskytování právních informací nebo bezplatnou právní pomoc a zastupování.

3.   Členské státy mohou poskytovat bezplatnou právní pomoc a zastoupení ve správním řízení v souladu s vnitrostátním právem.

4.   Členské státy si mohou samy stanovit způsob poskytování právních informací a právní pomoci a zastupování v souladu se svým vnitrostátním právním řádem.

1.   Členské státy poskytují ve správním řízení podle kapitoly III na žádost žadatele bezplatné právní informace.

Pro účely prvního pododstavce může být účinný přístup k bezplatnému poskytování právních informací zajištěn tím, že jedna osoba bude pověřena poskytováním právních informací ve správní fázi řízení několika žadatelům současně.

2.   Pro účely správního řízení bezplatné poskytování právních informací zahrnuje poskytování:

3.   Aniž je dotčen odstavec 1, může být od bezplatného poskytování právních informací ve správním řízení upuštěno, pokud:

4.   Pro účely provádění tohoto článku mohou členské státy požádat o pomoc Agenturu pro azyl. Navíc může být členským státům poskytována finanční podpora z fondů Unie v souladu s právními akty, jimiž se tyto fondy řídí.

1.   V řízení o opravném prostředku členské státy na návrh žadatele zajistí, aby mu byla poskytnuta bezplatná právní pomoc a zastoupení. Tato bezplatná právní pomoc a zastupování zahrnuje přípravu procesních dokumentů požadovaných podle vnitrostátního práva, přípravu opravného prostředku a v případě jednání účast na tomto jednání před soudem.

2.   Poskytnutí bezplatné právní pomoci a zastoupení v řízení o opravném prostředku může být členskými státy zamítnuto v případě, že:

3.   Přijme-li rozhodnutí o nepřiznání bezplatné právní pomoci a zastupování orgán jiný než soud na základě toho, že se domnívá, že opravný prostředek nemá reálnou naději na úspěch nebo je zneužívající, má žadatel právo podat proti tomuto rozhodnutí účinný opravný prostředek. Za tímto účelem je žadatel oprávněn požádat o bezplatnou právní pomoc a zastoupení.

1.   Právní poradce, který v souladu s vnitrostátním právem žadatele právně zastupuje, má přístup k informacím uvedeným ve spisu žadatele, na jejichž základě je nebo bude vydáno rozhodnutí.

2.   Přístup k informacím nebo ke zdrojům ve spisu žadatele může být odepřen v souladu s vnitrostátním právem, pokud by vyzrazení informací nebo zdrojů ohrozilo národní bezpečnost, bezpečnost organizací nebo osob poskytujících tyto informace nebo bezpečnost osob, jichž se informace týkají, nebo pokud by byly ohroženy vyšetřovací zájmy v souvislosti s posuzováním žádostí o mezinárodní ochranu příslušnými orgány členských států nebo mezinárodní vztahy členských států, nebo pokud se jedná o utajované informace nebo zdroje podle vnitrostátního práva. V těchto případech rozhodující orgán:

Pokud jde o první pododstavec písm. b), udělí členské státy přístup k informacím nebo zdrojům právnímu poradci, který žadatele právně zastupuje a který absolvoval bezpečnostní prověrku, pokud jsou tyto informace podstatné pro posouzení žádosti nebo pro rozhodnutí o odnětí mezinárodní ochrany.

3.   Právní poradce žadatele nebo osoba pověřená poskytováním právních informací, která žadateli poskytuje právní informace, pomáhá mu nebo ho zastupuje, má přístup do uzavřených prostor, jako jsou zajišťovací zařízení nebo tranzitní prostory, za účelem poskytování právních informací, právní pomoci nebo zastupování žadatele v souladu se směrnicí (EU) 2024/1346.

1.   Bezplatné právní informace, právní pomoc a zastoupení poskytují právní poradci nebo jiní poradci, kteří jsou podle vnitrostátního práva oprávněni nebo kterým je povoleno poskytovat právní informace, právní pomoc nebo zastoupení žadateli, nebo nevládní organizace, které jsou podle vnitrostátního práva oprávněny k poskytování právních služeb žadatelům nebo k jejich zastupování.

2.   Členské státy stanoví zvláštní procesní pravidla pro evidování a zpracování žádostí o bezplatné poskytování právních informací, právní pomoci a zastupování ve vztahu k žádostem o mezinárodní ochranu, nebo použijí stávající pravidla pro domácí žádosti podobné povahy za podmínky, že tato pravidla nejsou více omezující nebo neznemožňují nebo nepřiměřeně neztěžují přístup k bezplatnému poskytování právních informací nebo bezplatné právní pomoci a zastupování.

3.   Členské státy stanoví zvláštní pravidla týkající se výjimek z bezplatného poskytování právních informací, právní pomoci a zastupování v souladu s čl. 16 odst. 3 a čl. 17 odst. 2.

4.   Členské státy mohou rovněž stanovit finanční a časová omezení pro bezplatné poskytování právních informací, právní pomoci a zastupování za podmínky, že tato omezení nejsou svévolná a neoprávněně neomezují přístup k bezplatnému poskytování právních informací, právní pomoci a zastupování. Pokud jde o poplatky a jiné náklady, nesmí být se žadateli zacházeno méně příznivě, než jak je obecně zacházeno s vlastními státními příslušníky ve věcech týkajících se právní pomoci.

5.   Členské státy mohou požadovat, aby jim žadatel zcela nebo částečně nahradil náklady vzniklé v souvislosti s poskytováním právní pomoci a zastupování, pokud se jeho finanční situace v průběhu řízení výrazně zlepší nebo pokud bylo rozhodnutí o bezplatném poskytnutí právní pomoci a zastupování přijato na základě nepravdivých informací jím předložených. Za tímto účelem žadatelé neprodleně informují příslušné orgány o jakékoli významné změně své finanční situace.

1.   Příslušné orgány jednotlivě posoudí, zda žadatel potřebuje zvláštní procesní záruky, v případě potřeby s pomocí tlumočníka. Toto posouzení je možné začlenit do stávajících vnitrostátních řízení nebo do posouzení podle článku 25 směrnice (EU) 2024/1346 a nemusí mít formu správního řízení. Vyžaduje-li to vnitrostátní právo, může být posouzení zpřístupněno a jeho výsledky mohou být předány rozhodujícímu orgánu, pokud s tím žadatel souhlasí.

2.   Posouzení uvedené v odstavci 1 se zahájí co nejdříve po učinění žádosti zjištěním, zda jsou u žadatele patrné první známky toho, že by mohl vyžadovat zvláštní procesní záruky. Uvedené zjištění se zakládá na viditelných známkách, prohlášení nebo chování žadatele nebo na jakýchkoli relevantních dokumentech. V případě nezletilých osob se rovněž zohlední prohlášení rodičů, dospělé osoby, která za ni podle práva nebo praxe dotčeného členského státu odpovídá, nebo zástupce žadatele. Informace o těchto prvních známkách zahrnou příslušné orgány do spisu žadatele při registraci žádosti a zpřístupní je rozhodujícímu orgánu.

3.   Posouzení uvedené v odstavci 1 pokračuje po podání žádosti, přičemž se zohlední veškeré informace obsažené ve spisu žadatele.

Posouzení uvedené v odstavci 1 se dokončí co nejdříve, v každém případě do 30 dnů. Přezkoumá se v případě jakýchkoli významných změn v situaci žadatele nebo v případě, že potřeba zvláštních procesních záruk vyjde najevo po jeho dokončení.

4.   Příslušný orgán může žadatele s jeho předem učiněným souhlasem odeslat ke vhodnému lékaři nebo psychologovi nebo jinému odborníkovi, aby poradil, zda žadatel potřebuje zvláštní procesní záruky, přičemž upřednostní případy, kdy existují známky toho, že žadatelé mohli být obětí mučení, znásilnění nebo jiné závažné formy psychického, fyzického, sexuálního nebo genderově podmíněného násilí a že by to mohlo nepříznivě ovlivnit jejich schopnost účinně se účastnit řízení. Souhlasí-li žadatel s odesláním v souladu s tímto pododstavcem, předpokládá se, že tento souhlas zahrnuje souhlas s předáním výsledků odeslání příslušnému orgánu.

Rozhodující orgán zohlední radu poskytnutou podle prvního pododstavce při rozhodování o druhu zvláštních procesních záruk, které mohou být žadateli poskytnuty.

V příslušných případech a aniž je dotčena lékařská prohlídka, může být posouzení uvedené v odstavci 1 začleněno do lékařských prohlídek uvedených v článcích 24 a 25.

5.   Pověření pracovníci příslušných orgánů členských států a jakýkoli zdravotník, psycholog nebo jiný odborník poskytující rady o potřebě zvláštních procesních záruk musí absolvovat odbornou přípravu, aby dokázali rozpoznat známky zranitelnosti u žadatelů, kteří mohou potřebovat zvláštní procesní záruky, a tyto potřeby, jsou-li zjištěny, řešit.

1.   Pokud je zjištěno, že žadatelé potřebují zvláštní procesní záruky, je jim poskytnuta nezbytná podpora, jež jim v průběhu řízení o mezinárodní ochraně umožní požívat práv a plnit povinnosti podle tohoto nařízení.

2.   Pokud se rozhodující orgán, a to i na základě posouzení jiného příslušného vnitrostátního orgánu, domnívá, že nezbytnou podporu podle odstavce 1 tohoto článku nelze ve zrychleném řízení o posouzení žádosti uvedeném v článku 42 nebo v řízení na hranicích podle článku 43 poskytnout, přičemž zvláštní pozornost věnuje obětem mučení, znásilnění nebo jiné závažné formy psychického, fyzického, sexuálního nebo genderově podmíněného násilí, nevede se žadatelem uvedená řízení nebo je s ním přestane vést.

1.   Při uplatňování tohoto nařízení je pro příslušné orgány prvořadým hlediskem nejlepší zájem dítěte.

2.   Rozhodující orgán posuzuje nejlepší zájem dítěte v souladu s článkem 26 směrnice (EU) 2024/1346.

3.   Rozhodující orgán poskytne nezletilé osobě příležitost k osobnímu pohovoru, a to i v případech, kdy je žádost činěna jejím jménem podle článku 32 a čl. 33 odst. 1, neprokáže-li se, že to není v nejlepším zájmu dítěte. V takovém případě rozhodující orgán uvede důvody rozhodnutí neposkytnout nezletilé osobě příležitost k osobnímu pohovoru.

Osobní pohovor s nezletilou osobou vede osoba, která má nezbytné znalosti o právech a zvláštních potřebách nezletilých osob. Tento pohovor probíhá způsobem, který je ohleduplný k dítěti a bere v potaz souvislosti, přičemž zohledňuje věk a vyspělost dítěte.

4.   Pokud je nezletilá osoba doprovázena, vede se osobní pohovor za přítomnosti dospělé osoby, která za ni podle práva nebo praxe dotčeného členského státu odpovídá, a v případě, že byl jmenován, za přítomnosti právního poradce. V případě potřeby a je-li to v nejlepším zájmu dítěte, mohou členské státy vést osobní pohovor s touto nezletilou osobou za přítomnosti osoby s nezbytnými dovednostmi a odbornými znalostmi. Rozhodující orgán může v odůvodněných případech a pouze tehdy, je-li to v nejlepším zájmu dítěte, vést pohovor s nezletilou osobou bez přítomnosti dospělé osoby, která za ni odpovídá, pokud zajistí, aby nezletilé osobě byla během pohovoru nápomocna osoba s potřebnými dovednostmi a odbornými znalostmi, aby byl chráněn její nejlepší zájem.

5.   Rozhodnutí o žádosti nezletilé osoby vypracovávají příslušní pracovníci rozhodujícího orgánu. Tito příslušní pracovníci musí mít nezbytné znalosti a absolvovat vhodnou odbornou přípravu v oblasti práv a zvláštních potřeb nezletilých osob.

1.   Příslušné orgány zajistí, aby nezletilé osoby bez doprovodu byly zastoupeny a aby jim byla poskytnuta pomoc takovým způsobem, aby mohly požívat práv a plnit povinnosti podle tohoto nařízení, nařízení (EU) 2024/1351, směrnice (EU) 2024/1346 a nařízení (EU) 2024/1358.

2.   Činí-li žádost osoba, která tvrdí, že je nezletilá, nebo u níž existují objektivní důvody se domnívat, že je nezletilá, a která je bez doprovodu, příslušné orgány:

Zástupcem a osobou uvedenou v prvním pododstavci písm. a) tohoto odstavce může být stejná osoba, která je uvedena v článku 27 směrnice (EU) 2024/1346. Tato osoba se s nezletilou osobou setkává a zohlední její vlastní názory na její potřeby, s přihlédnutím k věku a vyspělosti nezletilé osoby.

Pokud příslušný orgán dospěje k závěru, že žadatel, který tvrdí, že je nezletilý, je bez jakýchkoli pochybností starší 18 let, nemusí jmenovat zástupce podle tohoto odstavce.

Povinnosti zástupce a osoby uvedené v prvním pododstavci písm. a) tohoto odstavce zaniknou, pokud příslušné orgány po posouzení věku podle čl. 25 odst. 1 nestanoví domněnku, že žadatel je nezletilou osobou, nebo dospějí k závěru, že žadatel nezletilou osobou není, nebo pokud žadatel již není nezletilou osobou bez doprovodu.

3.   V případě nepřiměřeného počtu žádostí učiněných nezletilými osobami bez doprovodu nebo v jiných výjimečných situacích může být lhůta pro jmenování zástupce v souladu s odst. 2 prvním pododstavcem písm. b) prodloužena o deset pracovních dnů, aniž je dotčen odst. 2 třetí pododstavec.

4.   Je-li podle odstavce 2 jmenována nebo určena organizace, jmenuje fyzickou osobu pro plnění úkolů uvedených v tomto článku ve vztahu k nezletilé osobě bez doprovodu.

5.   Příslušný orgán okamžitě informuje:

Zástupce a osoba uvedená v odst. 2 prvním pododstavci písm. a) mají přístup k obsahu relevantních dokumentů ve spisu nezletilé osoby, včetně zvláštních informačních materiálů pro nezletilé osoby bez doprovodu.

6.   Osoba uvedená v odst. 2 prvním pododstavci písm. a) se setkává s nezletilou osobou bez doprovodu a plní mimo jiné tyto úkoly, ve vhodných případech společně s právním poradcem:

7.   Dokud není jmenován zástupce, mohou členské státy pověřit osobu uvedenou v odst. 2 prvním pododstavci písm. a), aby nezletilé osobě pomáhala při registraci a podávání žádosti nebo aby podala žádost jménem nezletilé osoby v souladu s článkem 33.

8.   Zástupce se setkává s nezletilou osobou bez doprovodu a plní mimo jiné tyto úkoly, ve vhodných případech společně s právním poradcem:

Při osobním pohovoru dostanou zástupce a právní poradce v rámci stanoveném osobou, která pohovor vede, příležitost klást otázky nebo vznášet připomínky.

Rozhodující orgán může požadovat, aby byla nezletilá osoba bez doprovodu přítomna při osobním pohovoru, a to i v případě, že je přítomen zástupce nebo právní poradce.

9.   Zástupce plní své povinnosti podle zásady nejlepšího zájmu dítěte a musí mít k tomuto účelu nezbytnou kvalifikaci, výcvik a odborné znalosti. Zástupci absolvují pravidelnou odbornou přípravu pro výkon svých úkolů a nesmějí mít záznam o spáchání trestného činu, zejména pokud jde o trestné činy nebo přestupky v souvislosti s dítětem.

Zástupce se změní pouze v případě, že se příslušné orgány domnívají, že úkoly tohoto zástupce nebo osoby nebyly provedeny řádně. Zástupcem nemohou být jmenovány organizace nebo fyzické osoby, jejichž zájmy jsou nebo by potenciálně mohly být ve střetu se zájmy nezletilé osoby bez doprovodu.

10.   Příslušné orgány svěří fyzické osobě jednající jako zástupce nebo osobě, která je schopná dočasně jednat jako zástupce, přiměřený a omezený počet nezletilých osob bez doprovodu a za běžných okolností nejvýše 30 nezletilých osob bez doprovodu současně, tak aby bylo zajištěno, že tato osoba je schopna efektivně plnit své úkoly.

V případě nepřiměřeného počtu žádostí učiněných nezletilými osobami bez doprovodu nebo v jiných výjimečných situacích může být počet nezletilých osob bez doprovodu na jednoho zástupce zvýšen až na 50 nezletilých osob bez doprovodu.

Členské státy zajistí, aby existovaly správní nebo justiční orgány nebo jiné subjekty příslušné k výkonu pravidelného dohledu nad tím, že zástupci jmenovaní a osoby určené podle odst. 2 prvního pododstavce písm. a) řádně plní své úkoly, včetně pravidelné kontroly rejstříků trestů těchto jmenovaných zástupců a určených osob s cílem zjistit případné neslučitelnosti s jejich úlohou. Tyto správní nebo justiční orgány nebo jiné subjekty prověřují stížnosti podané nezletilými osobami bez doprovodu na jejich jmenované zástupce nebo osoby určené podle odst. 2 prvního pododstavce písm. a).

1.   Pokud to rozhodující orgán považuje za relevantní pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, požádá se souhlasem žadatele o lékařskou prohlídku žadatele z hlediska známek a symptomů, jež by mohly poukazovat na pronásledování nebo vážnou újmu v minulosti, a je informován o jejích výsledcích.

2.   V případě nezletilé osoby se lékařská prohlídka provede pouze se souhlasem rodiče, dospělé osoby, která za nezletilou osobu podle práva nebo praxe dotčeného členského státu odpovídá, zástupce nebo osoby uvedené v čl. 23 odst. 2 písm. a), a pokud tak stanoví vnitrostátní právo, se souhlasem žadatele.

Lékařská prohlídka je pro žadatele bezplatná a je hrazena z veřejných prostředků.

Pro účely lékařské prohlídky uvedené v tomto článku lze zohlednit případné zdravotní prohlídky a posouzení zranitelnosti uvedené v článku 12 nařízení (EU) 2024/1356.

3.   Není-li provedena lékařská prohlídka podle odstavce 1, informuje rozhodující orgán žadatele, že si mohou z vlastního podnětu a na vlastní náklady zajistit lékařskou prohlídku z hlediska známek a symptomů, jež by mohly poukazovat na pronásledování nebo vážnou újmu v minulosti.

4.   Výsledky lékařské prohlídky podle odstavce 1 nebo 3 se rozhodujícímu orgánu a žadateli předkládají co nejdříve a rozhodující orgán je posoudí společně s ostatními prvky žádosti.

5.   Lékařské prohlídky musí být co nejméně invazivní a provádí je pouze kvalifikovaný zdravotnický personál. Provádějí se způsobem, který respektuje důstojnost jednotlivce.

6.   Odmítnutí žadatele podstoupit lékařskou prohlídku nebo jeho rozhodnutí podstoupit lékařskou prohlídku z jeho vlastního podnětu, pokud se tato prohlídka neuskuteční v přiměřeném časovém rámci s ohledem na dostupnost termínů pro lékařské prohlídky v příslušném členském státě, nebrání rozhodujícímu orgánu, aby rozhodl o žádosti o mezinárodní ochranu.

1.   Existují-li v důsledku prohlášení žadatele, dostupných dokladů nebo jiných relevantních známek pochybnosti o tom, zda je žadatel nezletilou osobou, může rozhodující orgán v rámci posuzování žádosti provést multidisciplinární posouzení, včetně psychosociálního posouzení, jež provedou kvalifikovaní odborníci, s cílem stanovit věk žadatele. Posouzení věku nesmí být založeno výlučně na fyzickém vzhledu nebo chování žadatele. Pro účely posouzení věku se dokumenty, které jsou k dispozici, považují za pravé, není-li prokázán opak, a zohlední se prohlášení nezletilých osob.

2.   Pokud po provedení multidisciplinárního posouzení stanoveného v odstavci 1 přetrvávají pochybnosti o věku žadatele, lze ke stanovení jeho věku v rámci posuzování žádosti jako krajní opatření použít lékařskou prohlídku. Pokud výsledek posouzení věku uvedeného v tomto odstavci není s ohledem na věk žadatele jednoznačný nebo zahrnuje-li věkový rozsah nižší než 18 let, členské státy stanoví domněnku, že žadatel je nezletilou osobou.

3.   Veškeré lékařské prohlídky prováděné pro účely uvedené v odstavci 2 musí být co možná nejméně invazivní a být prováděny způsobem, který plně respektuje důstojnost jednotlivce. Provádí je zdravotnický personál se zkušenostmi a odbornými znalostmi v oblasti odhadu věku.

Použije-li se tento odstavec, analyzují se výsledky lékařské prohlídky a multidisciplinárního posouzení společně, aby bylo možné získat co nejspolehlivější výsledek.

4.   Jsou-li k posouzení věku žadatele použity lékařské prohlídky, příslušný orgán zajistí, aby o tom, že jejich věk může být posouzen lékařskou prohlídkou, byli žadatel, jeho rodiče, dospělá osoba, která za něj podle práva nebo praxe dotčeného členského státu odpovídá, jeho zástupce nebo osoba uvedená v čl. 23 odst. 2 písm. a) informováni před posouzením jejich žádosti o mezinárodní ochranu, a to v jazyce, kterému rozumějí, a způsobem vstřícným k dětem a přiměřeným jejich věku. Přitom jsou informováni o metodě této prohlídky, o možných důsledcích výsledku lékařské prohlídky na posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, o možnosti žadatele lékařskou prohlídku odmítnout a o důsledcích takového odmítnutí. Veškeré dokumenty týkající se lékařské prohlídky jsou součástí spisu žadatele.

5.   Lékařská prohlídka za účelem posouzení věku žadatele se provede pouze v případě, že žadatel, jeho rodiče, odpovědná dospělá osoba uvedená v odstavci 4 tohoto článku, jeho zástupce nebo osoba uvedená v čl. 23 odst. 2 písm. a) vyjádří po obdržení informací stanovených v odstavci 4 tohoto článku souhlas.

6.   Odmítnutí lékařské prohlídky, která má být provedena za účelem posouzení věku, žadatelem, jeho rodiči, odpovědnou dospělou osobou uvedenou v odstavci 4 tohoto článku, jeho zástupcem nebo osobou uvedenou v čl. 23 odst. 2 písm. a) nebrání rozhodujícímu orgánu v přijetí rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu. Takové odmítnutí lze považovat pouze za vyvratitelnou domněnku, že žadatel není nezletilou osobou.

7.   Členský stát může uznat rozhodnutí o posouzení věku přijatá jinými členskými státy, pokud byla provedena v souladu s právem Unie.

1.   Žádost o mezinárodní ochranu se považuje za učiněnou, pokud státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, včetně nezletilé osoby bez doprovodu, osobně vyjádří u příslušného orgánu uvedeného v čl. 4 odst. 1 a 2 přání získat mezinárodní ochranu od členského státu.

Mají-li úředníci příslušného orgánu pochybnosti o tom, zda lze takové prohlášení chápat jako žádost o mezinárodní ochranu, zeptají se dané osoby výslovně, zda si přeje získat mezinárodní ochranu.

2.   Orgány příslušné pro přijímací zařízení v souladu se směrnicí (EU) 2024/1346 jsou v relevantních případech informovány o tom, že byla učiněna žádost. V případě státních příslušníků třetích zemí podléhajících prověřování podle čl. 5 odst. 1 nařízení (EU) 2024/1356 se členské státy mohou rozhodnout, že tento odstavec použijí až po ukončení prověřování.

1.   Aniž jsou dotčeny povinnosti shromažďovat a předávat údaje v souladu s čl. 15 odst. 1 nařízení (EU) 2024/1358, orgány příslušné k registraci žádostí, orgány jiného členského státu uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení nebo odborníci vyslaní Agenturou pro azyl, kteří jim jsou při plnění tohoto úkolu nápomocni, zaregistrují žádost neprodleně a v každém případě nejpozději pět dnů od jejího učinění. Za tímto účelem zaregistrují tyto informace, které mohou pocházet z prověřovacího formuláře uvedeného v článku 17 nařízení (EU) 2024/1356:

Pokud členské státy údaje uvedené v prvním pododstavci písm. a) a b) získaly ještě před učiněním žádosti, nejsou znovu požadovány.

2.   Pokud osoba tvrdí, že nemá státní příslušnost, tato skutečnost se jasně zaregistruje do doby, než bude určeno, zda se jedná o osobu bez státní příslušnosti.

3.   Je-li žádost učiněna u orgánu pověřeného přijímáním žádostí o mezinárodní ochranu, který není příslušný k registraci žádostí, tento orgán neprodleně a nejpozději tři pracovní dny ode dne, kdy byla žádost učiněna, informuje orgán příslušný k registraci žádostí. Ten žádost zaregistruje co nejdříve, nejpozději však pět dnů ode dne, kdy danou informaci obdržel.

4.   Pokud informace shromažďuje rozhodující orgán nebo jiný orgán, který je mu nápomocen pro účely posouzení žádosti, mohou být v době registrace shromážděny další údaje nezbytné pro posouzení žádosti.

5.   Učiní-li ve stejné době žádost nepřiměřený počet státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti, v důsledku čehož není proveditelné zaregistrovat žádosti ve lhůtách stanovených v odstavcích 1 a 3, zaregistruje se žádost nejpozději 15 dnů ode dne, kdy byla učiněna.

6.   Aniž je dotčeno právo žadatele předložit na podporu žádosti nové prvky, v případě následné žádosti, pokud má příslušný orgán již k dispozici informace uvedené v odst. 1 písm. a), b) a d) a odstavci 2, nemusí tyto údaje shromažďovat.

7.   Na státní příslušníky třetích zemí podléhající prověřování podle čl. 5 odst. 1 nařízení (EU) 2024/1356 se odstavce 1 až 6 použijí až po ukončení prověřování.

1.   Žadatel podá žádost u příslušného orgánu členského státu, v němž je žádost učiněna, co nejdříve a nejpozději 21 dnů ode dne, kdy je žádost zaregistrována, ledaže se použije odstavec 6 tohoto článku, za podmínky, že žadatel dostal skutečnou příležitost tak učinit v souladu s tímto článkem. Není-li žádost podána u rozhodujícího orgánu, příslušný orgán ho o podání žádosti neprodleně informuje.

2.   Po přemístění v souladu s článkem 46 nařízení (EU) 2024/1351 podá žadatel žádost příslušným orgánům v příslušném členském státě co nejdříve a nejpozději 21 dnů ode dne, kdy se žadatel prokázal příslušným orgánům v příslušném členském státě.

3.   Žádost se podává osobně v určeném termínu a na určeném místě, a pokud je sdělen, v určeném čase. Příslušné orgány sdělí tento termín a místo žadateli. Příslušné orgány mohou žadateli sdělit konkrétní čas.

Členské státy mohou ve vnitrostátním právu stanovit, že žádost se považuje za podanou osobně, pokud příslušný orgán ověří, že žadatel je v době registrace nebo podání žádosti fyzicky přítomen na území členského státu.

4.   Odchylně od odstavce 3 mohou členské státy ve vnitrostátním právu stanovit možnost, aby žadatel podal žádost prostřednictvím formuláře, a to i v případě, že se nemůže osobně dostavit z důvodu přetrvávajících závažných okolností, které nemůže ovlivnit, jako je uvěznění nebo dlouhodobá hospitalizace. Žádost se považuje za podanou, pokud žadatel předloží formulář ve lhůtě stanovené v odstavci 1 a pokud příslušný orgán dospěje k závěru, že podmínky podle tohoto odstavce byly splněny. V takových případech začíná lhůta pro posouzení žádosti běžet ode dne doručení uvedeného formuláře příslušnému orgánu.

5.   Pro účely odst. 3 prvního pododstavce v případě, že ve stejné době učiní žádost o mezinárodní ochranu nepřiměřený počet státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti, v důsledku čehož není proveditelné dát každému žadateli termín ve lhůtě stanovené v odstavci 1, poskytne se žadateli termín ke schůzce za účelem podání žádosti nejpozději dva měsíce ode dne registrace žádosti.

6.   Při podávání žádosti jsou žadatelé povinni co nejdříve předložit veškeré prvky a dokumenty, jež mají k dispozici, uvedené v čl. 4 odst. 2 nařízení (EU) 2024/1347, které jsou potřebné pro opodstatnění jejich žádosti. Po podání žádosti, zejména při osobním pohovoru, je žadatelům umožněno předložit jakékoliv další prvky relevantní pro posouzení žádosti do doby, než je o žádosti rozhodnuto ve správním řízení.

Členské státy mohou v tomto časovém rámci stanovit lhůtu pro předložení těchto dodatečných prvků, kterou se žadatel snaží dodržet.

7.   Členské státy mohou zorganizovat přístup k řízení tak, aby učinění, registrace nebo podání žádosti probíhaly současně. V těchto případech zajistí, aby všichni žadatelé požívali záruk stanovených v čl. 8 odst. 2 až 6. Pokud učinění, registrace nebo podání žádosti probíhají současně, mohou žadatelé předložit veškeré prvky a dokumenty, jež mají k dispozici, uvedené v čl. 4 odst. 2 nařízení (EU) 2024/1347, které jsou potřebné pro opodstatnění jejich žádosti, během osobního pohovoru.

Žadatelé navíc mohou předložit jakékoliv další prvky relevantní pro posouzení jejich žádosti do doby, než je o žádosti rozhodnuto ve správním řízení. Členské státy mohou v tomto časovém rámci stanovit lhůtu pro předložení těchto dodatečných prvků, kterou se žadatel snaží dodržet.

1.   Příslušné orgány členského státu, ve kterém je učiněna žádost o mezinárodní ochranu, poskytnou žadateli po registraci žádosti dokument na jeho jméno uvádějící, že žádost byla učiněna a zaregistrována. Tento dokument platí až do vydání dokumentu uvedeného v odstavci 4.

Po přemístění v souladu s článkem 46 nařízení (EU) 2024/1351 poskytnou příslušné orgány příslušného členského státu žadateli poté, co se jim žadatel identifikoval, dokument na jeho jméno uvádějící, že žádost byla učiněna a zaregistrována a že dotčená osoba byla přemístěna. Tento dokument platí až do vydání dokumentu uvedeného v odstavci 4.

2.   Dokument uvedený v odstavci 1 nemusí být poskytnut, je-li před registrací možné vydat dokument uvedený v odstavci 4.

3.   Dokument uvedený v odstavci 1 je při vydání dokumentu uvedeného v odstavci 4 vzat zpět.

4.   Příslušné orgány členského státu, v němž je podána žádost v souladu s čl. 28 odst. 1 a 2, co nejdříve po podání žádosti vydají dokument obsahující alespoň tyto údaje, které se podle potřeby aktualizují:

5.   Žádný z dokumentů uvedených v tomto článku není nutné vydávat v případě a po dobu, kdy je žadatel zadržen nebo uvězněn.

Po propuštění ze zadržení nebo uvěznění je žadateli poskytnut dokument uvedený v odstavci 1 nebo 4. Pokud je žadateli po propuštění poskytnut dokument uvedený v odstavci 1, obdrží žadatel dokument uvedený v odstavci 4 co nejdříve.

6.   V případě nezletilých osob s doprovodem se dokumenty uvedené v tomto článku vydané jednomu z rodičů žadatele nebo dospělé osobě, která za něj podle práva nebo praxe dotčeného členského státu odpovídá, mohou vztahovat i na nezletilou osobu, je-li to vhodné.

7.   Dokumenty uvedené v tomto článku nemusí být dokladem totožnosti, ale považují se za dostatečné prostředky k tomu, aby se žadatelé mohli po dobu trvání řízení o mezinárodní ochraně identifikovat vnitrostátním orgánům a získat přístup ke svým právům.

8.   V dokumentech uvedených v odstavcích 1 a 4 se uvede datum registrace žadatele.

9.   Dokument uvedený v odstavci 4 platí po dobu až dvanácti měsíců nebo do doby, než je žadatel přemístěn do jiného členského státu v souladu s nařízením (EU) 2024/1351. Je-li uvedený dokument vydán příslušným členským státem, prodlužuje se platnost dokumentu tak, aby pokrývala dobu, po kterou má žadatel právo setrvat na jeho území. Doba platnosti dokumentu nezakládá právo setrvat, pokud toto právo bylo ukončeno nebo pozastaveno v souladu s tímto nařízením.

1.   Existují-li známky toho, že státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti nacházející se v zajišťovacích zařízeních nebo na hraničních přechodech na vnějších hranicích, včetně tranzitního prostoru, mohou chtít učinit žádost o mezinárodní ochranu, příslušné orgány podle článku 4 jim poskytnou informace o možnosti ji učinit.

2.   Učiní-li žadatel žádost v zajišťovacím zařízení, ve věznici nebo na hraničním přechodu, včetně tranzitního prostoru, na vnějších hranicích, přijmou příslušné orgány podle článku 4 opatření pro tlumočnické služby v rozsahu nezbytném pro usnadnění přístupu k řízení o mezinárodní ochraně.

3.   Organizace a osoby, kterým je podle vnitrostátního práva povoleno poskytovat poradenství a informace, musí mít účinný přístup k žadatelům, kteří jsou drženi v zajišťovacích zařízeních nebo se nacházejí na hraničních přechodech, včetně tranzitního prostoru, na vnějších hranicích. Tento přístup může být podmíněn předchozí dohodou s příslušnými orgány.

Členské státy mohou podle vnitrostátního práva přístup podle prvního pododstavce omezit, je-li to objektivně nutné z důvodu bezpečnosti, veřejného pořádku nebo správy hraničního přechodu, včetně tranzitního prostoru, nebo zajišťovacího zařízení, pokud tím tento přístup není omezen příliš nebo znemožněn.

1.   Za dospělou osobu, která potřebuje pomoc při právním jednání v souladu s vnitrostátním právem (dále jen „závislá zletilá osoba“), může žádost učinit a podat dospělá osoba, která za ni podle práva nebo praxe dotčeného členského státu odpovídá.

2.   Závislá zletilá osoba musí být při podání žádosti přítomna, s výjimkou odůvodněných případů, kdy není schopna nebo způsobilá být přítomna, nebo, stanoví-li tuto možnost vnitrostátní právo, kdy je žádost podávána prostřednictvím formuláře.

1.   Nezletilá osoba s doprovodem má právo podat žádost vlastním jménem, je-li svéprávná v souladu s vnitrostátním právem dotčeného členského státu. V opačném případě za ni žádost podá její rodič nebo jiná dospělá osoba, která za nezletilou osobu podle práva nebo praxe dotčeného členského státu odpovídá, například její právní opatrovník nebo pracovník orgánu péče o dítě.

2.   V případě nezletilé osoby s doprovodem, která není svéprávná v souladu s vnitrostátním právem dotčeného členského státu a která se v okamžiku, kdy její rodič nebo jiná dospělá osoba, která za ni podle práva nebo praxe dotčeného členského státu odpovídá, učiní nebo podá žádost o mezinárodní ochranu, nachází na území téhož členského státu, zejména pokud tato nezletilá osoba nemá žádné jiné právní prostředky k pobytu na území téhož členského státu, se učinění a podání žádosti uvedeným rodičem nebo osobou považuje za učinění a podání žádosti o mezinárodní ochranu rovněž jménem této nezletilé osoby.

Členské státy mohou rozhodnout, že použijí první pododstavec i v případě nezletilé osoby s doprovodem, která se narodila nebo je přítomna během správního řízení.

3.   Pokud rodič nebo dospělá osoba odpovědná za nezletilou osobu s doprovodem podle odstavce 2 podává žádost jejím jménem, musí být tato nezletilá osoba při podání žádosti přítomna, s výjimkou odůvodněných případů, kdy není schopna nebo způsobilá být přítomna, nebo, stanoví-li tuto možnost vnitrostátní právo, kdy je žádost jejím jménem podávána prostřednictvím formuláře.

1.   Nezletilá osoba bez doprovodu má právo podat žádost vlastním jménem, pokud je svéprávná v souladu s vnitrostátním právem dotčeného členského státu. Za tímto účelem je informována o věku nabytí svéprávnosti v členském státě příslušném k posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu. Pokud nezletilá osoba bez doprovodu není svéprávná v souladu s vnitrostátním právem dotčeného členského státu, podá žádost jejím jménem zástupce nebo osoba uvedená v čl. 23 odst. 2 písm. a).

První pododstavec tohoto odstavce se použije, aniž je dotčeno právo nezletilých osob bez doprovodu na poskytování právních informací a na právní pomoc a zastoupení v souladu s články 15 a 16.

2.   V případě nezletilé osoby bez doprovodu, která není svéprávná v souladu s vnitrostátním právem dotčeného členského státu, se žádost podává ve lhůtě stanovené v čl. 28 odst. 1 s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte.

3.   Pokud zástupce nezletilé osoby bez doprovodu nebo osoba uvedená v čl. 23 odst. 2 písm. a) podává žádost jejím jménem, musí být tato nezletilá osoba při podání žádosti přítomna, s výjimkou odůvodněných případů, kdy není schopna nebo způsobilá být přítomna, nebo, stanoví-li tuto možnost vnitrostátní právo, kdy je žádost jejím jménem podávána prostřednictvím formuláře.

1.   Rozhodující orgán posuzuje žádosti o mezinárodní ochranu a rozhoduje o nich v souladu se základními zásadami a zárukami uvedenými v kapitole II.

2.   Rozhodující orgán rozhoduje o žádostech o mezinárodní ochranu po přiměřeném posouzení přípustnosti nebo věcného obsahu žádosti. Posuzuje je objektivně, nestranně a na individuálním základě. Pro účely posouzení žádosti rozhodující orgán zohlední:

3.   Pracovníci, kteří posuzují žádosti a rozhodují o nich, musí mít náležité znalosti a absolvovat odbornou přípravu, včetně příslušné odborné přípravy podle článku 8 nařízení (EU) 2021/2303, ohledně příslušných norem platných v oblasti azylového a uprchlického práva. V případě potřeby musí mít kdykoli možnost konzultovat s odborníky konkrétní otázky, například pokud jde o zdraví, kulturu, náboženství, duševní zdraví, děti nebo gender. V případě potřeby mohou předkládat dotazy Agentuře pro azyl v souladu s čl. 10 odst. 2 písm. b) nařízení (EU) 2021/2303.

4.   Dokumenty, které rozhodující orgán považuje za relevantní pro posouzení žádostí, se v případě potřeby pro účely tohoto posouzení přeloží.

Překlad těchto relevantních dokumentů nebo jejich částí může být proveden jinými subjekty a hrazen z veřejných prostředků v souladu s vnitrostátním právem dotčeného členského státu. Žadatel může na vlastní náklady zajistit překlad dalších dokumentů. U následných žádostí může být odpovědnost za překlad dokumentů přenesena na žadatele.

5.   Rozhodující orgán může posuzování žádosti o mezinárodní ochranu provést přednostně zejména v případech, kdy:

1.   Posouzení za účelem určení, zda je žádost nepřípustná v souladu s čl. 38 odst. 1 písm. a), b), c) a d) a odst. 2, se dokončí co nejdříve a nejpozději dva měsíce ode dne podání žádosti.

V případě uvedeném v čl. 38 odst. 1 písm. e) rozhodující orgán posouzení dokončí do deseti pracovních dnů.

Žádost se nepovažuje za přípustnou pouze z toho důvodu, že ve lhůtách stanovených v tomto odstavci a v odstavci 2 nebylo přijato žádné rozhodnutí o nepřípustnosti.

2.   Rozhodující orgán může lhůty stanovené v prvním pododstavci odstavce 1 prodloužit nejvýše o dva měsíce, pokud:

3.   Rozhodující orgán dokončí zrychlené řízení o posouzení žádosti co nejdříve a nejpozději tří měsíce ode dne podání žádosti.

4.   Rozhodující orgán zajistí, aby věcné posouzení žádosti, nejde-li o zrychlené řízení o posouzení žádosti, bylo dokončeno co nejdříve a nejpozději šest měsíců ode dne podání žádosti, aniž by tím bylo dotčeno adekvátní a úplné posouzení.

5.   Rozhodující orgán může prodloužit lhůtu šesti měsíců uvedenou v odstavci 4 o dobu nejvýše šesti měsíců, pokud:

6.   Pokud je se žadatelem vedeno řízení o přemístění uvedené v článku 46 nařízení (EU) 2024/1351, začíná lhůta uvedená v odstavci 4 tohoto článku běžet ode dne podání žádosti v souladu s čl. 28 odst. 2 tohoto nařízení.

7.   Rozhodující orgán může ukončení řízení o posouzení žádosti odložit, pokud vzhledem k nejisté situaci v zemi původu, jež je považována za dočasnou, nelze důvodně předpokládat, že rozhodne ve lhůtách stanovených v odstavci 4. V těchto případech rozhodující orgán:

Členský stát co nejdříve informuje Komisi a Agenturu pro azyl o odkladu řízení pro tuto zemi původu. V každém případě rozhodující orgán dokončí posuzovací řízení do 21 měsíců od podání žádosti.

8.   Členské státy stanoví lhůty pro dokončení řízení o posouzení žádosti v případech, že soud zruší rozhodnutí rozhodujícího orgánu a vrátí věc k novému projednání. Takové lhůty musí být kratší než lhůty stanovené v tomto článku.

1.   Rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu se vydává písemně a je žadateli oznámeno co nejdříve v souladu s vnitrostátním právem dotčeného členského státu. Zastupuje-li právně žadatele zástupce či právní poradce, může příslušný orgán rozhodnutí oznámit jemu namísto žadateli.

2.   Je-li žádost zamítnuta jako nepřípustná, jako nedůvodná nebo jako zjevně nedůvodná, pokud jde o postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany, jako výslovně vzatá zpět nebo jako konkludentně vzatá zpět, uvedou se v rozhodnutí skutkové a právní důvody pro zamítnutí.

3.   Žadatel je písemně informován o výsledku rozhodnutí a o tom, jak je rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako nepřípustné, jako nedůvodné nebo jako zjevně nedůvodné, pokud jde o postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany, nebo jako konkludentně vzaté zpět možné napadnout. Tyto informace mohou být poskytnuty jako součást rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu. Není-li žadateli nápomocen právní poradce, musí být tyto informace poskytnuty v jazyce, jemuž žadatel rozumí nebo o němž se lze důvodně domnívat, že mu rozumí.

4.   Je-li žadateli nápomocen právní poradce, který ho právně zastupuje, mohou být informace uvedené v odstavci 3 poskytnuty pouze tomuto právnímu poradci, aniž by byly přeloženy do jazyka, jemuž žadatel rozumí nebo o němž se lze důvodně domnívat, že mu rozumí. V takovém případě se skutečnost, zda je či není udělena mezinárodní ochrana, žadateli písemně sdělí pro informaci v jazyce, jemuž rozumí nebo o němž se lze důvodně domnívat, že mu rozumí, spolu s obecnými informacemi o tom, jak takové rozhodnutí napadnout.

5.   V případě žádostí jménem nezletilých osob nebo závislých zletilých osob, a pokud jsou všechny žádosti založeny na zcela totožných důvodech jako žádost dospělé osoby odpovědné za uvedenou nezletilou osobu nebo závislou zletilou osobu, může rozhodující orgán po individuálním posouzení každého žadatele přijmout jediné rozhodnutí vztahující se na všechny žadatele, pokud tím nevyjde najevo konkrétní situace žadatele, čímž by mohly být ohroženy jeho zájmy, zejména v případech souvisejících s genderově podmíněným násilím, obchodováním s lidmi či pronásledováním z důvodu pohlaví, sexuální orientace, genderové identity nebo věku. V takových případech se vydá a dotčené osobě se oznámí samostatné rozhodnutí v souladu s odstavcem 1.

1.   Rozhodující orgán může posuzovat přípustnost žádosti v souladu se základními zásadami a zárukami uvedenými v kapitole II a může být podle vnitrostátního práva oprávněn žádost zamítnout jako nepřípustnou, pokud platí některý z těchto důvodů:

2.   Rozhodující orgán zamítne žádost jako nepřípustnou, pokud je následnou žádostí, v níž se neobjevily ani nebyly žadatelem předneseny žádné nové relevantní prvky uvedené v čl. 55 odst. 3 a 5, které se týkají posouzení, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle nařízení (EU) 2024/1347, nebo které se týkají dříve uplatněného důvodu nepřípustnosti.

1.   Žádost se neposuzuje z věcného hlediska v případech, kdy je:

2.   Při věcném posuzování žádosti rozhodující orgán rozhodne, zda je žadatel způsobilý být uprchlíkem, a pokud ne, určí, zda má žadatel nárok na doplňkovou ochranu podle nařízení (EU) 2024/1347.

3.   Rozhodující orgán zamítne žádost jako nedůvodnou, shledá-li, že žadatel nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle nařízení (EU) 2024/1347.

4.   Rozhodující orgán může být podle vnitrostátního práva oprávněn prohlásit nedůvodnou žádost za zjevně nedůvodnou, pokud v době ukončení řízení o posouzení žádosti nastane kterákoli z okolností uvedených v čl. 42 odst. 1 a 3.

1.   Žadatel může kdykoli během řízení z vlastního podnětu vzít svou žádost zpět. Žadatel vezme svou žádost zpět písemně osobně nebo toto zpětvzetí doručí jeho právní poradce, který žadatele právně zastupuje v souladu s vnitrostátním právem.

2.   Příslušné orgány žadatele při zpětvzetí žádosti informují v souladu s čl. 8 odst. 2 písm. c) o všech procesních důsledcích tohoto zpětvzetí v jazyce, jemuž rozumí nebo o němž se lze důvodně domnívat, že mu rozumí.

3.   Pokud k výslovnému zpětvzetí dojde u jiného příslušného orgánu, než je rozhodující orgán, uvedený orgán o tomto odnětí informuje rozhodující orgán. Rozhodující orgán přijme rozhodnutí, v němž prohlásí, že žádost byla výslovně vzata zpět. Toto rozhodnutí je konečné a nelze proti němu podat opravný prostředek podle kapitoly V tohoto nařízení.

4.   Pokud rozhodující orgán ve fázi, kdy žadatel vzal žádost výslovně zpět, již zjistil, že žadatel nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle nařízení (EU) 2024/1347, může stále ještě přijmout rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako nedůvodné nebo zjevně nedůvodné.

1.   Žádost je prohlášena za konkludentně vzatou zpět, pokud:

2.   Pokud otázku, zda je žádost konkludentně vzata zpět, posuzuje jiný příslušný orgán než rozhodující orgán a pokud se uvedený orgán domnívá, že žádost je třeba za takovou považovat, uvedený orgán o tom informuje rozhodující orgán. Rozhodující orgán přijme rozhodnutí, v němž prohlásí, že žádost byla konkludentně vzata zpět.

3.   Pokud je žadatel přítomen, příslušný orgán ho při zpětvzetí žádosti informuje v souladu s čl. 8 odst. 2 písm. c) o všech procesních důsledcích takového zpětvzetí v jazyce, jemuž rozumí nebo o němž se lze důvodně domnívat, že mu rozumí.

4.   Příslušný orgán může řízení pozastavit s cílem poskytnout žadateli možnost odůvodnit nebo napravit opomenutí nebo konání uvedené v odstavci 1 před přijetím rozhodnutí, kterým se žádost prohlašuje za konkludentně vzatou zpět.

5.   Žádost může být zamítnuta jako nedůvodná nebo jako zjevně nedůvodná, pokud rozhodující orgán ve fázi, kdy je žádost konkludentně vzata zpět, zjistil, že žadatel již nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle nařízení (EU) 2024/1347.

1.   Aniž je dotčen čl. 21 odst. 2, urychlí rozhodující orgán v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, pokud:

Pokud Agentura pro azyl poskytla pokyny k zemi původu v souladu s článkem 11 nařízení (EU) 2021/2303, z nichž vyplývá, že v dotčené třetí zemi došlo od zveřejnění příslušných údajů Eurostatu k významné změně, použijí členské státy tyto pokyny jako referenci pro uplatnění prvního pododstavce písm. j) tohoto odstavce.

2.   Pokud se rozhodující orgán domnívá, že se posouzení žádosti týká skutkových a právních otázek, které jsou příliš složité, než aby byly posouzeny ve zrychleném řízení o posouzení žádosti, může pokračovat ve věcném posuzování podle čl. 35 odst. 4 a článku 39. V takovém případě je dotčený žadatel informován o změně řízení.

3.   Zrychlené řízení o posouzení žádosti se může použít u nezletilých osob bez doprovodu, pouze pokud:

Pokud Agentura pro azyl poskytla pokyny k zemi původu v souladu s článkem 11 nařízení (EU) 2021/2303, z nichž vyplývá, že v dotčené třetí zemi došlo od zveřejnění příslušných údajů Eurostatu k významné změně, použijí členské státy tyto pokyny jako referenci pro uplatnění prvního pododstavce písm. e) tohoto odstavce.

1.   Po prověřování provedeném v souladu s nařízením (EU) 2024/1356 může členský stát v souladu se základními zásadami a zárukami kapitoly II v příslušných případech a za předpokladu, že žadateli dosud nebylo povoleno vstoupit na území členských států, posoudit žádost v řízení na hranicích, pokud ji učinil státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, kteří nesplňují podmínky pro vstup na území členského státu stanovené v článku 6 nařízení (EU) 2016/399. Řízení na hranicích se může uskutečnit:

2.   Aniž jsou dotčeny čl. 51 odst. 2 a čl. 53 odst. 2, nejsou žadatelé, s nimiž je vedeno řízení na hranicích, oprávněni vstoupit na území členského státu. Jakékoliv opatření, které členské státy přijmou s cílem zabránit neoprávněnému vstupu na své území, musí být v souladu se směrnicí (EU) 2024/1346.

3.   Odchylně od čl. 51 odst. 2 prvního pododstavce poslední věty není žadatel oprávněn vstoupit na území daného členského státu, pokud:

V případech uvedených v prvním pododstavci tohoto odstavce, pokud se na žadatele vztahuje rozhodnutí o návratu vydané v souladu se směrnicí 2008/115/ES nebo mu byl odepřen vstup v souladu s článkem 14 nařízení (EU) 2016/399, se použije článek 4 nařízení (EU) 2024/1349.

4.   Aniž je dotčen monitorovací mechanismus stanovený v článku 14 nařízení (EU) 2021/2303, a jako jeho doplnění zajistí každý členský stát mechanismus monitorování základních práv v souvislosti s řízením na hranicích, který splňuje kritéria stanovená v článku 10 nařízení (EU) 2024/1356.

1.   Pokud se použije řízení na hranicích, mohou být přijata:

2.   Pokud počet žadatelů překročí počet uvedený v čl. 47 odst. 1, upřednostní se při rozhodování o tom, zda uplatnit řízení na hranicích podle čl. 42 odst. 1 písm. c), f) nebo j) nebo odst. 3 písm. b), tyto kategorie žádostí:

3.   Pokud se řízení na hranicích uplatňuje na nezletilé osoby a jejich rodinné příslušníky, posouzení jejich žádostí se upřednostní.

Členské státy mohou rovněž upřednostnit posouzení žádostí určitých státních příslušníků třetích zemí nebo, jedná-li se o osoby bez státní příslušnosti, osob, které měly dříve obvyklý pobyt ve třetí zemi, u nichž jsou v případě zamítavého rozhodnutí vyšší vyhlídky na návrat do země původu, do země jejich předchozího obvyklého pobytu, do bezpečné třetí země nebo do první země azylu – podle toho, co je relevantní – ve smyslu tohoto nařízení.

1.   Členský stát posoudí žádost v řízení na hranicích v případech uvedených v čl. 43 odst. 1, pokud nastane některá z okolností uvedených v čl. 42 odst. 1 písm. c), f) nebo j).

2.   Pokud nastanou okolnosti uvedené v čl. 42 odst. 1 písm. f) a aniž je dotčen článek 54, přijmou členské státy vhodná opatření k co největšímu zachování celistvosti rodiny v řízení na hranicích.

3.   Pro účely odstavce 2 se v zájmu zachování celistvosti rodiny „rodinnými příslušníky žadatele“ rozumějí následující členové rodiny žadatele, kteří se zdržují v souvislosti se žádostí o mezinárodní ochranu ve stejném členském státě, pokud tato rodina existovala již před příchodem žadatele na území členských států:

Pro účely prvního pododstavce písm. b), c) a d) se na základě individuálního posouzení nezletilá osoba považuje za nesezdanou, pokud by její sňatek nemohl být uzavřen v souladu s vnitrostátním právem dotčeného členského státu, zejména pokud jde o zákonný věk pro jeho uzavření.

4.   Pokud má Komise na základě informací získaných při monitorování prováděném podle článků 14 a 15 nařízení (EU) 2021/2303 důvody se domnívat, že některý členský stát neplní požadavky stanovené v čl. 54 odst. 2, neprodleně doporučí pozastavení uplatňování řízení na hranicích na rodiny s nezletilými osobami podle čl. 53 odst. 2 písm. b). Komise toto doporučení zveřejní.

Dotčený členský stát co nejvíce zohlední doporučení Komise, pokud jde o jeho povinnosti podle čl. 53 odst. 2 písm. b) a o řešení veškerých zjištěných nedostatků s cílem zajistit plný soulad s požadavky čl. 54 odst. 2. Informuje ji o opatřeních, které přijal za účelem vyhovění tomuto doporučení.

1.   Komise prostřednictvím prováděcích aktů s použitím vzorce stanoveného v odstavci 4 vypočítá počet, který odpovídá přiměřené kapacitě každého členského státu.

Aniž je dotčen odstavec 3, stanoví Komise prostřednictvím prováděcích aktů rovněž maximální počet žádostí, které je členský stát povinen ročně posoudit v řízení na hranicích. Tento maximální počet je dvojnásobkem počtu získaného použitím vzorce stanoveného v odstavci 4 od 12. června 2026, trojnásobkem počtu získaného použitím tohoto vzorce od 13. června 2027 a čtyřnásobkem počtu získaného použitím tohoto vzorce od 13. června 2028.

2.   Jakmile je přiměřené kapacity členského státu podle odst. 1 prvního pododstavce dosaženo, není již tento členský stát povinen provádět řízení na hranicích v případech uvedených v čl. 43 odst. 1, pokud nastanou okolnosti uvedené v čl. 42 odst. 1 písm. j).

3.   Pokud členský stát již posoudil maximální počet žádostí uvedený v odst. 1 druhém pododstavci, není již povinen provádět řízení na hranicích v případech uvedených v čl. 43 odst. 1, pokud nastanou okolnosti uvedené v čl. 42 odst. 1 písm. c) nebo j). Nadále však v řízení na hranicích posuzuje žádosti státních příslušníků třetích zemí, na které se vztahují okolnosti uvedené v čl. 42 odst. 1 písm. f) a odst. 3 písm. b).

4.   Počet uvedený v odst. 1 prvním pododstavci se vypočítá vynásobením počtu stanoveného v článku 46 součtem neoprávněných překročení vnějších hranic, příchodů po pátracích a záchranných operacích a odepření vstupu na vnějších hranicích v dotčeném členském státě v uplynulých třech letech a vydělením takto získaného výsledku součtem neoprávněných překročení vnějších hranic, příchodů po pátracích a záchranných operacích a odepření vstupu na vnějších hranicích v Unii jako celku v tomtéž období podle nejnovějších dostupných údajů Frontexu a Eurostatu.

5.   První prováděcí akt uvedený v odstavci 1 přijme Komise 12. srpna 2024 a následující prováděcí akty každé tři roky dne 15. října.

V případě druhého a každého dalšího prováděcího aktu uvedeného v odstavci 1 každý členský stát zajistí, aby měl přiměřenou kapacitu stanovenou v tomto prováděcím aktu do šesti měsíců od jeho přijetí Komisí. Pro účely prvního takového prováděcího aktu členské státy zajistí, aby měly přiměřenou kapacitu stanovenou v daném prováděcím aktu před 12. června 2026.

1.   Pokud počet žadatelů, s nimiž je vedeno azylové řízení na hranicích v určitém členském státě, v kterémkoli okamžiku v kombinaci s počtem osob, s nimiž je vedeno řízení o návratu na hranicích, zavedené nařízením (EU) 2024/1349, nebo případné rovnocenné řízení o návratu na hranicích zavedené podle vnitrostátního práva, dosáhne počtu stanoveného pro daný členský stát v prováděcím aktu Komise uvedeném v čl. 47 odst. 1 prvním pododstavci nebo ho přesáhne, může to tento členský stát oznámit Komisi.

2.   Pokud členský stát učiní oznámení Komisi v souladu s odstavcem 1, není odchylně od čl. 45 odst. 1 povinen v řízení na hranicích posuzovat žádosti učiněné žadateli uvedenými v čl. 42 odst. 1 písm. j), jakmile počet žadatelů, s nimiž je vedeno řízení na hranicích v tomto členském státě, dosáhne počtu uvedeného v čl. 47 odst. 1 prvním pododstavci nebo ho přesáhne.

3.   Opatření stanovené v odstavci 2 se použije na základě přílivu a odlivu žadatelů a dotčený členský stát je povinen v řízení na hranicích nadále posuzovat žádosti učiněné žadateli uvedenými v čl. 42 odst. 1 písm. j), jakmile počet žadatelů, s nimiž je vedeno řízení na hranicích v daném členském státě, v kterémkoli okamžiku poklesne pod počet uvedený v čl. 47 odst. 1 prvním pododstavci.

4.   Opatření stanovené v odstavci 2 může členský stát použít po zbytek téhož kalendářního roku, počínaje dnem následujícím po dni oznámení podle odstavce 1.

1.   Oznámení uvedené v článku 48 musí obsahovat tyto informace:

2.   Členské státy mohou v příslušných případech učinit toto oznámení Komisi v souladu s článkem 48 tohoto nařízení v rámci oznámení uvedeného v článcích 58 a 59 nařízení (EU) 2024/1351.

3.   Pokud členský stát učiní oznámení Komisi v souladu s článkem 48, informuje o tom ostatní členské státy.

4.   Členský stát, který používá opatření uvedené v článku 48, informuje každý měsíc Komisi o:

Komise monitoruje používání opatření uvedeného v článku 48 tohoto nařízení a za tímto účelem přezkoumává informace poskytnuté členskými státy. Komise zahrne posouzení používání opatření uvedeného v článku 48 tohoto nařízení v každém členském státě do zprávy uvedené v článku 9 nařízení (EU) 2024/1351.

1.   Odchylně od článku 28 tohoto nařízení se žádosti, o nichž je rozhodováno v řízení na hranicích, podávají nejpozději pět dnů od první registrace, nebo, po přemístění podle čl. 67 odst. 11 nařízení (EU) 2024/1351, pět dnů od příchodu žadatele do členského státu relokace po takovém přemístění, za podmínky, že žadatel dostal skutečnou příležitost tak učinit. Nedodržením lhůty pěti dnů není dotčeno další uplatňování řízení na hranicích.

2.   Řízení na hranicích musí být co nejkratší a zároveň umožňovat úplné a spravedlivé posouzení žádostí. Aniž je dotčen třetí pododstavec tohoto odstavce, činí maximální délka řízení na hranicích 12 týdnů od okamžiku registrace žádosti do okamžiku, kdy již žadatel nemá právo setrvat a není mu umožněno setrvat. Po uplynutí této doby je žadatel oprávněn vstoupit na území daného členského státu s výjimkou případů, kdy se použije článek 4 nařízení (EU) 2024/1349.

Členské státy přijmou ustanovení týkající se délky řízení o posouzení žádosti odchylně od článku 35, posuzování návrhu na umožnění setrvat podané v souladu s čl. 68 odst. 4 a 5 soudem a případného řízení o opravném prostředku. Stanovená délka řízení musí zajišťovat, aby všechny tyto procesní úkony byly dokončeny do 12 týdnů od okamžiku registrace žádosti.

Tuto lhůtu 12 týdnů lze prodloužit na 16 týdnů, jestliže členský stát, do něhož je dotčená osoba přemístěna podle čl. 67 odst. 11 nařízení (EU) 2024/1351, uplatňuje řízení na hranicích.

1.   Nastanou-li okolnosti pro řízení na hranicích, rozhodnou se členské státy provést postup, jehož cílem je určit členský stát příslušný k posouzení žádosti podle nařízení (EU) 2024/1351, v místech, kde bude řízení na hranicích prováděno, aniž jsou dotčeny lhůty stanovené v čl. 51 odst. 2 tohoto nařízení.

2.   Jsou-li splněny podmínky pro uplatnění řízení na hranicích v členském státě, ze kterého je žadatel přemístěn, může ho členský stát, do kterého je žadatel v souladu s čl. 67 odst. 11 nařízení (EU) 2024/1351 přemístěn, použít, aniž jsou dotčeny lhůty stanovené v čl. 51 odst. 2 tohoto nařízení.

1.   Na nezletilé osoby bez doprovodu se řízení na hranicích použije pouze za okolností uvedených v čl. 42 odst. 3 písm. b). Jestliže jsou pochybnosti o věku žadatele, provedou příslušné orgány neprodleně posouzení věku v souladu s článkem 25.

2.   Členské státy nepoužijí nebo přestanou používat řízení na hranicích ve kterékoli fázi tohoto řízení, pokud:

V případech uvedených v prvním pododstavci tohoto odstavce příslušný orgán povolí žadateli vstup na území členského státu a uplatní vhodné řízení stanovené v kapitole III.

1.   V průběhu posuzování žádostí, o nichž je rozhodováno v řízení na hranicích, členský stát podle článku 9 směrnice (EU) 2024/1346 a aniž je dotčen článek 10 uvedené směrnice, od žadatelů obecně vyžaduje pobyt na vnějších hranicích nebo v jejich blízkosti nebo v tranzitním prostoru nebo v jeho blízkosti nebo na jiných určených místech na jeho území, přičemž plně zohlední svá zeměpisná specifika.

2.   Aniž je dotčen článek 47, zajistí členské státy, aby rodiny s nezletilými osobami po posouzení nejlepšího zájmu dítěte pobývaly v přijímacích zařízeních odpovídajících jejich potřebám, a zajistí nezletilým osobám životní úroveň, jež je přiměřená jejich fyzickému, duševnímu, duchovnímu, morálnímu a sociálnímu rozvoji, při plném dodržování požadavků kapitoly IV směrnice (EU) 2024/1346.

3.   Každý členský stát oznámí Komisi do 11. dubna 2026 místa, kde bude prováděno řízení na hranicích, a to i při použití článku 45. Členské státy zajistí, aby byla kapacita těchto míst dostatečná k posuzování žádostí, na něž se vztahuje článek 45. Veškeré změny týkající se určení míst, kde se vede řízení na hranicích, se oznamují Komisi do dvou měsíců od okamžiku, kdy nastaly.

4.   Požadavek pobytu na konkrétním místě v souladu s odstavci 1, 2 a 3 nepředstavuje povolení vstupu a pobytu na území členského státu.

5.   Je-li třeba žadatele, s nímž je vedeno řízení na hranicích, přemístit pro účely tohoto řízení k rozhodujícímu orgánu nebo příslušnému soudu prvního stupně nebo přemístit pro účely lékařské péče, nepředstavuje tato cesta sama o sobě vstup na území členského státu.

1.   Žádost, která je učiněna v okamžiku, kdy ještě nebylo přijato konečné rozhodnutí o předchozí žádosti téhož žadatele, se považuje za další údaj, a nikoli za novou žádost.

Uvedený další údaj se posoudí v příslušném členském státě v rámci probíhajícího posuzování ve správním řízení nebo v rámci probíhajícího řízení o opravném prostředku, pokud může příslušný soud zohlednit prvky na podporu daného dalšího údaje.

2.   Jakákoli další žádost učiněná v kterémkoli členském státě poté, co bylo přijato konečné rozhodnutí o předchozí žádosti téhož žadatele, se považuje za následnou žádost a posuzuje ji příslušný členský stát.

3.   Následná žádost podléhá předběžnému posouzení, při kterém rozhodující orgán rozhodne, zda se objevily nebo byly žadatelem předneseny nové prvky, které:

4.   Předběžné posouzení se provádí na základě písemného podání nebo osobního pohovoru v souladu se základními zásadami a zárukami uvedenými v kapitole II. Od osobního pohovoru lze upustit zejména v případě, kdy je z písemného podání jasné, že žádost neobsahuje nové prvky uvedené v odstavci 3.

5.   Prvky, které žadatel přednese, se považují za nové, pouze pokud je žadatel nemohl bez vlastního zavinění přednést v souvislosti s dřívější žádostí. Jakékoli prvky, které žadatel mohl předložit dříve, není nutné brát v úvahu, ledaže významně zvyšují pravděpodobnost nepřípustnosti žádosti nebo uznání, že žadatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, nebo jestliže předchozí žádost byla zamítnuta jako konkludentně vzatá zpět v souladu s článkem 41 bez věcného posouzení.

6.   Pokud žadatel přednesl nebo se objevily nové prvky uvedené v odstavci 3, žádost se dále posoudí z věcného hlediska, ledaže ji lze považovat za nepřípustnou na základě jiného důvodu stanoveného v čl. 38 odst. 1.

7.   Pokud žadatel nepřednesl ani se neobjevily nové prvky uvedené v odstavci 3, žádost se podle čl. 38 odst. 2 zamítne jako nepřípustná.

1.   Má se za to, že třetí země, která ratifikovala Ženevskou úmluvu a dodržuje ji v mezích odchylek nebo omezení stanovených touto třetí zemí, jak to uvedená úmluva povoluje, zajišťuje účinnou ochranu. V případě zeměpisných omezení stanovených třetí zemí se existence ochrany osob, které nespadají do oblasti působnosti Ženevské úmluvy, posuzuje v souladu s kritérii stanovenými v odstavci 2.

2.   V jiných případech, než které jsou uvedeny v odstavci 1, se má za to, že třetí země zajišťuje účinnou ochranu, pouze pokud jsou splněna alespoň tato kritéria:

1.   Třetí zemi lze považovat za první zemi azylu pro určitého žadatele, pouze pokud v uvedené zemi:

2.   Pojem první země azylu lze použít pouze tehdy, pokud žadatel nemůže v rámci individuálního posouzení předložit prvky odůvodňující, proč se na něj pojem první země azylu nevztahuje.

3.   Třetí zemi lze považovat za první zemi azylu pro nezletilou osobu bez doprovodu pouze tehdy, pokud to není v rozporu s jejím nejlepším zájmem a pokud orgány členských států obdrží od orgánů dotčené třetí země ujištění o tom, že nezletilá osoba bez doprovodu bude orgány této třetí země převzata a že bude okamžitě požívat účinné ochrany ve smyslu článku 57.

4.   Pokud je žádost zamítnuta jako nepřípustná v důsledku uplatnění pojmu první země azylu, rozhodující orgán:

5.   Pokud dotčená třetí země žadatele nepřevezme zpět na své území nebo neodpoví ve lhůtě stanovené příslušným orgánem, má žadatel přístup k řízení v souladu se základními zásadami a zárukami uvedenými v kapitole II a v oddíle I kapitoly III.

1.   Třetí zemi lze označit za bezpečnou třetí zemi, pouze pokud v ní:

2.   Jak na úrovni Unie, tak na vnitrostátní úrovni lze třetí zemi označit za bezpečnou třetí zemi s výjimkou určitých částí jejího území nebo jasně identifikovatelných kategorií osob.

3.   Posouzení, zda lze třetí zemi označit za bezpečnou třetí zemi v souladu s tímto nařízením, musí být podloženo informacemi z mnoha relevantních a dostupných zdrojů, včetně informací od členských států, Agentury pro azyl, Evropské služby pro vnější činnost, Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a od dalších příslušných mezinárodních organizací.

4.   Pojem bezpečné třetí země lze uplatnit:

5.   Pojem bezpečné třetí země lze uplatnit pouze tehdy, pokud:

6.   Třetí zemi lze považovat za bezpečnou třetí zemi pro nezletilou osobu bez doprovodu pouze tehdy, pokud to není v rozporu s jejím nejlepším zájmem a pokud orgány členských států obdrží od orgánů dotčené třetí země ujištění o tom, že nezletilá osoba bez doprovodu bude orgány této třetí země převzata a že bude mít okamžitě přístup k účinné ochraně ve smyslu článku 57.

7.   Pokud se Unie a třetí země na základě článku 218 Smlouvy o fungování EU společně dohodly, že migranti přijatí podle uvedené dohody budou chráněni v souladu s příslušnými mezinárodními standardy a při plném dodržování zásady nenavracení, lze podmínky tohoto článku týkající se statusu bezpečné třetí země považovat za splněné, aniž jsou dotčeny odstavce 5 a 6.

8.   Pokud je žádost zamítnuta jako nepřípustná v důsledku uplatnění pojmu bezpečné třetí země, rozhodující orgán:

9.   Pokud dotčená třetí země žadatele nepřevezme nebo nepřevezme zpět na své území, má žadatel přístup k řízení v souladu se základními zásadami a zárukami uvedenými v kapitole II a v oddíle I kapitoly III.

1.   Třetí země se označují za bezpečné třetí země na úrovni Unie v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 59 odst. 1.

2.   Komise přezkoumává situaci v třetích zemích, které jsou označeny za bezpečné třetí země, s pomocí Agentury pro azyl a na základě informací z jiných zdrojů uvedených v čl. 59 odst. 3.

3.   Agentura pro azyl poskytne Komisi na její žádost informace a analýzy týkající se konkrétních třetích zemí, které by mohly být zváženy pro označení za bezpečné třetí země na úrovni Unie. Komise neprodleně zváží každou žádost členského státu o posouzení, zda by určitá třetí země mohla být označena za bezpečnou třetí zemi na úrovni Unie.

4.   Komise je zmocněna přijímat v souladu s článkem 74 akty v přenesené pravomoci, kterými se pozastavuje označení třetí země za bezpečnou třetí zemi na úrovni Unie za podmínek stanovených v článku 63.

1.   Třetí zemi lze označit za bezpečnou zemi původu v souladu s tímto nařízením, pouze pokud lze na základě tamější právní situace, uplatňování práva v demokratickém systému a obecných politických okolností prokázat, že v ní nedochází k pronásledování, jak je vymezeno v článku 9 nařízení (EU) 2024/1347 a neexistuje reálné nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena v článku 15 uvedeného nařízení.

2.   Jak na úrovni Unie, tak na vnitrostátní úrovni lze třetí zemi označit za bezpečnou zemi původu s výjimkou určitých částí jejího území nebo jasně identifikovatelných kategorií osob.

3.   Posouzení, zda je třetí země bezpečnou zemí původu v souladu s tímto nařízením, musí být podloženo informacemi z mnoha relevantních a dostupných zdrojů, včetně informací od členských států, Agentury pro azyl, Evropské služby pro vnější činnost, Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a od dalších relevantních mezinárodních organizací, a zohledňovat společnou analýzu informací o zemi původu podle článku 11 nařízení (EU) 2021/2303, je-li k dispozici.

4.   Při posouzení podle odstavce 3 se vezme v úvahu mimo jiné rozsah, v jakém je poskytována ochrana proti pronásledování nebo vážné újmě prostřednictvím:

5.   Pojem bezpečné země původu lze uplatnit pouze tehdy, pokud:

1.   Třetí země se označují za bezpečné země původu na úrovni Unie v souladu s podmínkami stanovenými v článku 61.

2.   Komise přezkoumává situaci v třetích zemích, které jsou označeny za bezpečné země původu, s pomocí Agentury pro azyl a na základě informací z jiných zdrojů uvedených v čl. 61 odst. 3.

3.   Agentura pro azyl poskytne Komisi na její žádost informace a analýzy týkající se konkrétních třetích zemí, které by mohly být zváženy pro označení za bezpečné země původu na úrovni Unie. Komise neprodleně zváží každou žádost členského státu o posouzení, zda by určitá třetí země mohla být označena za bezpečnou zemi původu na úrovni Unie.

4.   Komise je zmocněna přijímat v souladu s článkem 74 akty v přenesené pravomoci, kterými se pozastavuje označení třetí země za bezpečnou zemi původu na úrovni Unie za podmínek stanovených v článku 63.

1.   V případě významných změn situace ve třetí zemi, která je označena za bezpečnou třetí zemi nebo za bezpečnou zemi původu na úrovni Unie, provede Komise odůvodněné posouzení, zda daná třetí země splňuje podmínky stanovené v článku 59 nebo 61, a pokud Komise usoudí, že tyto podmínky již plněny nejsou, přijme v souladu s článkem 74 akt v přenesené pravomoci, kterým se pozastaví označení uvedené třetí země za bezpečnou třetí zemi nebo za bezpečnou zemi původu na úrovni Unie po dobu šesti měsíců.

2.   Komise situaci ve třetí zemi uvedené v odstavci 1 průběžně přezkoumává, přičemž přihlíží mimo jiné k informacím poskytovaným členskými státy a Agenturou pro azyl a týkajícím se následných změn situace v dané třetí zemi.

3.   Přijme-li Komise akt v přenesené pravomoci v souladu s odstavcem 1, kterým bylo pozastaveno označení třetí země za bezpečnou třetí zemi nebo za bezpečnou zemi původu na úrovni Unie, předloží do tří měsíců ode dne jeho přijetí návrh na změnu tohoto nařízení v souladu s řádným legislativním postupem tak, aby bylo označení dané třetí země za bezpečnou třetí zemi nebo bezpečnou zemi původu na úrovni Unie zrušeno.

4.   Pokud Komise návrh uvedený v odstavci 3 do tří měsíců ode dne přijetí aktu v přenesené pravomoci podle odstavce 1 nepředloží, akt v přenesené pravomoci, kterým bylo pozastaveno označení třetí země za bezpečnou třetí zemi nebo za bezpečnou zemi původu na úrovni Unie, pozbývá účinku. Pokud Komise takový návrh v uvedené lhůtě předloží, je zmocněna na základě odůvodněného posouzení prodloužit platnost uvedeného aktu v přenesené pravomoci na dobu šesti měsíců, s možností jednou toto prodloužení obnovit.

5.   Aniž je dotčen odstavec 4, není-li návrh Komise na zrušení označení třetí země za bezpečnou třetí zemi nebo bezpečnou zemi původu na úrovni Unie přijat do patnácti měsíců od předložení návrhu Komisí, pozbývá pozastavení označení třetí země za bezpečnou třetí zemi nebo za bezpečnou zemi původu na úrovni Unie účinku.

1.   Členské státy si mohou ponechat nebo zavést právní předpisy, které pro účely posuzování žádostí o mezinárodní ochranu umožňují vnitrostátní označení bezpečných třetích zemí nebo bezpečných zemí původu jiných než těch, které jsou označeny na úrovni Unie.

2.   Pokud je označení třetí země za bezpečnou třetí zemi nebo za bezpečnou zemi původu na úrovni Unie pozastaveno podle čl. 63 odst. 1, členské státy danou zemi neoznačí za bezpečnou třetí zemi nebo bezpečnou zemi původu na vnitrostátní úrovni.

3.   Pokud je označení třetí země za bezpečnou třetí zemi nebo za bezpečnou zemi původu na úrovni Unie pozastaveno v souladu s řádným legislativním postupem, může členský stát oznámit Komisi, že se domnívá, že daná země v návaznosti na změny situace v ní opět splňuje podmínky stanovené v čl. 59 odst. 1 a v článku 61.

Toto oznámení zahrnuje odůvodněné posouzení toho, zda daná země podmínky stanovené v čl. 59 odst. 1 a článku 61 splňuje, včetně vysvětlení toho, jaké konkrétní změny situace v dané třetí zemi přispěly k tomu, že daná země tyto podmínky opět splňuje.

Po tomto oznámení požádá Komise Agenturu pro azyl, aby jí poskytla informace a analýzu situace ve třetí zemi.

Oznamující členský stát může třetí zemi označit za bezpečnou třetí zemi nebo za bezpečnou zemi původu na vnitrostátní úrovni, pouze pokud Komise proti takovému označení nevznese námitku.

Právo Komise vznést námitku je omezeno na dobu dvou let ode dne, kdy bylo zrušeno označení uvedené třetí země za bezpečnou třetí zemi nebo bezpečnou zemi původu na úrovni Unie. Komise případnou námitku vznese do tří měsíců ode dne každého oznámení členským státem a po řádném přezkumu situace v této třetí zemi s ohledem na podmínky stanovené v čl. 59 odst. 1 a článku 61 tohoto nařízení.

Pokud se Komise domnívá, že tyto podmínky jsou splněny, může předložit návrh na změnu tohoto nařízení v souladu s řádným legislativním postupem tak, aby byla daná třetí země označena za bezpečnou třetí zemi nebo za bezpečnou zemi původu na úrovni Unie.

4.   Členské státy Komisi a Agentuře pro azyl oznámí třetí země označené za bezpečné třetí země nebo bezpečné země původu na vnitrostátní úrovni ke dni 12. června 2026 a okamžitě po každém označení nebo každé změně označení. Členské státy Komisi a Agenturu pro azyl jednou ročně informují o dalších bezpečných třetích zemích, na které se tento pojem uplatňuje ve vztahu ke konkrétním žadatelům, jak je uvedeno v čl. 59 odst. 4 písm. b).