(EU) 2024/1347Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1347 ze dne 14. května 2024 o normách, které musejí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu udělené ochrany, o změně směrnice Rady 2003/109/ES a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU

(1)

Ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (4) byla provedena řada podstatných změn. Za účelem harmonizace a většího sjednocení azylových rozhodnutí a obsahu mezinárodní ochrany, aby se snížila motivace k pohybu v rámci Unie a aby se osoby požívající mezinárodní ochrany motivovaly k tomu, aby se zdržovaly v členském státě, který jim ochranu udělil, a aby se zajistilo rovné zacházení s osobami požívajícími mezinárodní ochrany, by uvedená směrnice měla být zrušena a nahrazena nařízením.

(2)

Společná azylová politika, včetně společného evropského azylového systému, je založena na bezvýhradném a úplném uplatňování Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951, doplněné Newyorským protokolem ze dne 31. ledna 1967 (dále jen „Ženevská úmluva“), a je nedílnou součástí cíle Unie spočívajícího v postupném vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva otevřeného lidem, kteří donuceni okolnostmi oprávněně hledají ochranu v Unii. Tato politika by se měla řídit zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i pokud jde o finanční aspekty. Ženevská úmluva je základem mezinárodního právního režimu na ochranu uprchlíků.

(3)

Společný evropský azylový systém stojí na společných normách pro azylové řízení, uznávání a ochranu poskytovanou na úrovni Unie, pro podmínky přijímání uprchlíků a pro systém určování členského státu příslušného pro posuzování žádostí o mezinárodní ochranu. Přestože se při postupném vytváření společného evropského azylového systému dosáhlo pokroku, panují mezi členskými státy nadále značné rozdíly, pokud jde o používané postupy, míru uznaných žádostí o azyl, druh udělené ochrany, úroveň materiálních podmínek při přijetí a podporu poskytovanou osobám požívajícím mezinárodní ochrany nebo těm, které o ni žádají. Tyto rozdíly mohou vést k druhotnému pohybu a komplikovat dosažení cíle, jímž je zajistit, aby se všem žadatelům dostalo stejného zacházení bez ohledu na to, kde na území Unie o azyl požádají.

(4)

Ve sdělení ze dne 6. dubna 2016„Zlepšit společný evropský azylový systém a zdokonalit zákonné možnosti“ vytyčila Komise své záměry pro zlepšení společného evropského azylového systému, zejména vytvoření udržitelného a spravedlivého systému určování členského státu příslušného pro posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, posílení systému Eurodac, dosažení větší jednotnosti azylového systému Unie, prevenci druhotného pohybu v rámci Unie a přeměnu Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu na agenturu. Uvedené sdělení je v souladu s výzvami ze zasedání Evropské rady konaného ve dnech 18. až 19. února 2016 k dosažení pokroku při reformě stávajícího rámce Unie s cílem zajistit humánní a účinnou azylovou politiku.

(5)

Vzhledem k tomu, že čl. 78 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) požaduje jednotný azylový status a dobře fungující společný evropský azylový systém, mělo by se výrazně pokročit ve sbližování vnitrostátních azylových systémů, a to se zvláštním zřetelem k rozdílům v míře uznaných žádostí o azyl a druhu ochranného statusu udělovaného v členských státech. Mimo to je třeba dále zpřesnit a sjednotit práva udělovaná osobám požívajícím mezinárodní ochrany.

(6)

K dosažení větší míry harmonizace v celé Unii a zajištění vysoké úrovně právní jistoty a transparentnosti je tedy nutné nařízení.

(7)

Hlavním cílem tohoto nařízení je na jedné straně zajistit, aby členské státy používaly společná kritéria pro zjišťování, které osoby mezinárodní ochranu skutečně potřebují, a na straně druhé zajistit společný soubor práv udělovaných osobám požívajícím mezinárodní ochrany ve všech členských státech.

(8)

Další sblížení právních předpisů o uznávání a obsahu postavení uprchlíka a statusu doplňkové ochrany by navíc mělo pomoci omezit druhotný pohyb žadatelů o mezinárodní ochranu a osob požívajících mezinárodní ochrany mezi členskými státy.

(9)

Mezinárodní ochrana by měla být udělena státním příslušníkům třetích zemí a osobám bez státní příslušnosti, kteří spadají do oblasti působnosti tohoto nařízení a kteří pro udělení mezinárodní ochrany splňují podmínky. Mezinárodní ochrana by neměla být udělena státním příslušníkům třetích zemí a osobám bez státní příslušnosti, kteří nespadají do působnosti tohoto nařízení. Jsou-li udělovány vnitrostátní humanitární statusy, neměly by být zaměnitelné s mezinárodní ochranou.

(10)

Ustanovení tohoto nařízení o obsahu mezinárodní ochrany, včetně pravidel odrazujících od druhotného pohybu, by se měla vztahovat na osoby, kterým byla na základě kladného výsledku postupu o přesídlení nebo postupu humanitárního přijímání uprchlíků v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1350 (5) udělena mezinárodní ochrana.

(11)

Toto nařízení plně respektuje základní práva a ctí zásady uznané zejména v Listině základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv. Toto nařízení usiluje zejména o zajištění plného respektu k lidské důstojnosti a práva na azyl žadatelů o azyl a rodinných příslušníků, kteří je doprovázejí, a prosazuje uplatňování ustanovení Listiny týkajících se lidské důstojnosti, respektování soukromého a rodinného života, svobody projevu a informací, práva na vzdělání, práva na svobodnou volbu povolání a práva pracovat, svobody podnikání, práva na azyl, ochrany v případě vystěhování, vyhoštění nebo vydání, rovnosti před zákonem, nediskriminace, práv dětí, práv týkajících se sociálního zabezpečení a sociální pomoci a zdravotní péče. Uvedená ustanovení by proto měla být odpovídajícím způsobem provedena.

(12)

Pokud jde o zacházení s osobami spadajícími do oblasti působnosti tohoto nařízení, jsou členské státy vázány povinnostmi vyplývajícími z nástrojů mezinárodního práva, jichž se účastní a mezi něž patří zejména ty zakazující diskriminaci.

(13)

Měly by být použity zdroje Evropského azylového, migračního a integračního fondu, zřízeného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/1147 (6), aby bylo možné náležitě podpořit úsilí členských států při zavádění norem stanovených tímto nařízením, a to zejména těch členských států, jejichž azylové systémy jsou především z důvodu zeměpisné polohy a demografické situace vystaveny zvláštnímu a neúměrnému tlaku. Při dodržení obecné zásady zákazu dvojího financování by členské státy měly na všech úrovních státní správy plně využívat finanční prostředky, jež nemají přímou vazbu na azylovou a migrační politiku, ale mohly by být použity k financování činnosti v této oblasti.

(14)

Vhodnou podporu by při provádění tohoto nařízení měla zajistit Agentura Evropské unie pro otázky azylu (dále jen „agentura pro azyl“), která byla zřízena nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2303 (7), a to především tím, že na základě žádosti dotčeného členského státu nebo po dohodě s ním poskytne odborníky, kteří orgánům členských států budou nápomocni při příjmu, evidenci a posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, a tím, že bude poskytovat aktualizované informace o třetích zemích, včetně informací o zemi původu, a další důležité pokyny a nástroje. Při uplatňování tohoto nařízení by orgány členských států měly zohlednit operační postupy, ukazatele, pokyny a osvědčené postupy vypracované agenturou pro azyl. Při posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, a aniž by byla v jednotlivých případech dotčena individuální povaha těchto posouzení, by vnitrostátní orgány členských států měly brát v úvahu informace, zprávy a společné analýzy týkající se situace v zemích původu a návodné pokyny, které na úrovni Unie v souladu s nařízením (EU) 2021/2303 připraví agentura pro azyl a evropská síť pro informace o třetích zemích.

(15)

V souladu s Úmluvou Organizace spojených národů o právech dítěte z roku 1989 by se při uplatňování tohoto nařízení mělo pamatovat především na nejlepší zájem dítěte. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte by orgány členských států měly zejména náležitě zohledňovat zásadu celistvosti rodiny, blaho a sociální vývoj nezletilé osoby, jazykové dovednosti, otázky bezpečnosti a ochrany a přání dané nezletilé osoby s přihlédnutím k jejímu věku a vyspělosti.

(16)

V zájmu ochrany nejlepšího zájmu dítěte a celkového blaha nezletilé osoby a s cílem podpořit kontinuitu pomoci poskytované nezletilým osobám bez doprovodu a jejich zastupování by členské státy měly usilovat o zajištění toho, aby za nezletilou osobu bez doprovodu pokud možno odpovídala vždy tatáž fyzická osoba, a to rovněž v průběhu azylového řízení a po udělení mezinárodní ochrany.

(17)

Zletilé dítě by mělo být po individuálním posouzení považováno za závislé pouze tehdy, není-li v důsledku svého fyzického či duševního stavu souvisejícího se závažným onemocněním trvalého charakteru nebo s těžkým zdravotním postižením schopno se o sebe postarat.

(18)

Ustanoveními tohoto nařízení týkajícími se zachování celistvosti rodiny nejsou dotčeny hodnoty a zásady uznávané v členských státech. V případě polygamního manželství je v pravomoci každého členského státu rozhodnout o tom, zda uplatní ustanovení o zachování celistvosti rodiny na polygamní domácnost, včetně nezletilých dětí, které má osoba požívající mezinárodní ochrany s dalším manželem či manželkou.

(19)

Uplatňování ustanovení o zachování celistvosti rodiny by mělo být vždy založeno na skutečných rodinných vztazích a nemělo by se vztahovat na případy nucených sňatků a manželství či partnerství uzavřených pouze proto, aby mohla daná osoba vstoupit na území členského státu nebo v něm pobývat. Aby se předešlo diskriminaci rodinných příslušníků na základě místa založení rodiny, měl by pojem rodina zahrnovat rovněž rodiny, které byly založeny mimo zemi původu, avšak ještě před příchodem na území Unie.

(20)

Pokud členský stát za účelem zachování celistvosti rodiny rozhodne, že v nejlepším zájmu sezdané nezletilé osoby je žít společně se svými rodiči, nemělo by podle tohoto nařízení pro manžela či manželku této osoby vyplývat z takového manželství žádné právo na pobyt.

(21)

Tímto nařízením není dotčen Protokol č. 24 o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie, připojený ke Smlouvě o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“) a Smlouvě o fungování EU.

(22)

Přiznání postavení uprchlíka je deklaratorním aktem.

(23)

Při určování toho, zda je žadatel uprchlíkem ve smyslu článku 1 Ženevské úmluvy, by orgánům členských států mohly poskytnout cennou pomoc konzultace s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

(24)

Při posuzování otázky, zda mají žadatelé důvodnou obavu z pronásledování nebo zda jim hrozí reálné nebezpečí vážné újmy či zda daný stát nebo podstatnou část jeho území kontrolují stabilní, uznávané nestátní orgány, včetně mezinárodních organizací, které poskytují ochranu, a při posuzování toho, zda mají žadatelé přístup k ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou v jiné části země původu, než je jejich domovská oblast (dále jen „alternativní vnitrostátní ochrana“), by rozhodující orgány měly mimo jiné přihlížet k příslušným obecným informacím a doporučením Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

(25)

Je třeba stanovit normy pro definici a obsah postavení uprchlíka, aby sloužily jako vodítko příslušným vnitrostátním orgánům členských států při uplatňování Ženevské úmluvy.

(26)

Je nezbytné zavést společná kritéria pro uznávání žadatelů o azyl jako uprchlíků ve smyslu článku 1 Ženevské úmluvy.

(27)

Jestliže není jeden nebo více jednotlivých aspektů prohlášení žadatele podloženo písemnými nebo jinými doklady, mělo by být v případě pochybností rozhodnuto v jeho prospěch, pokud vyvinul skutečné úsilí o doložení potřeby mezinárodní ochrany, předložil veškeré relevantní podklady, které měl k dispozici, a podal uspokojivé vysvětlení ohledně chybějících relevantních podkladů, pokud jsou žadatelova prohlášení považována za ucelená a věrohodná a pokud byla prokázána jeho celková hodnověrnost, přičemž se vezme v potaz den, kdy žadatel požádal o mezinárodní ochranu, a případně důvody, které ho vedly k tomu, že nepožádal dříve.

(28)

Rozhodující orgán by své závěry o nedůvěryhodnosti žadatele neměl opírat pouze o skutečnost, že se žadatel při poskytnutí prvotních informací o svém pronásledování nedovolával své sexuální orientace, ledaže by bylo zjevné, že žadatelovým záměrem je pouze odložit nebo zmařit výkon rozhodnutí, jehož výsledkem by byl jeho návrat.

(29)

Přesvědčení, názory nebo orientace žadatele vedoucí k jednání, které by mohlo zavdat příčinu k důvodné obavě z pronásledování nebo ke vzniku reálného nebezpečí vážné újmy, je třeba zohlednit i v případě, že byly v zemi původu zcela nebo částečně skrývány.

(30)

Pokud žadatel není během řízení k dispozici v důsledku okolností, které nemohl ovlivnit, použijí se příslušná ustanovení a záruky stanovené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1351 (8), nařízení (EU) 2024/1348 (9) a ve směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 (10).

(31)

Zejména je nezbytné zavést společnou definici těchto pojmů: potřeba ochrany vznikající na místě (sur place), příčiny újmy a ochrany, vnitrostátní ochrana a pronásledování, včetně důvodů pronásledování.

(32)

Ochranu může poskytovat buď stát, nebo ji mohou poskytovat stabilní, uznávané nestátní orgány či mezinárodní organizace, které kontrolují stát nebo podstatnou část jeho území a které splňují podmínky stanovené tímto nařízením, a to za předpokladu, že jsou schopny a ochotny ochranu poskytnout. Taková ochrana by měla být účinná a neměla by být pouze dočasná.

(33)

Není-li původcem pronásledování nebo vážné újmy stát ani státní subjekt, měl by rozhodující orgán v rámci posouzení žádosti o mezinárodní ochranu posoudit, zda existuje alternativní vnitrostátní ochrana, a to jakmile je zjištěno, že by se jinak na žadatele uplatnila kvalifikační kritéria stanovená v tomto nařízení. Účinná alternativní vnitrostátní ochrana před pronásledováním nebo vážnou újmou by měla být žadateli dostupná v té části země původu, do níž může bezpečně a legálně odcestovat a do níž může vstoupit a ve vztahu k níž lze důvodně předpokládat, že by se v ní usadil. Důkazní břemeno při prokazování dostupnosti alternativní vnitrostátní ochrany by mělo být na straně rozhodujícího orgánu. V případě, že rozhodující orgán prokáže dostupnost alternativní vnitrostátní ochrany, měli by mít žadatelé právo předložit potřebné doklady a podklady, které mají k dispozici.

(34)

Při zvažování toho, zda lze u žadatelů důvodně předpokládat, že se usadí v jiné části své země původu, by měl rozhodující orgán vzít v potaz rovněž to, zda budou žadatelé v místních podmínkách své země původu schopni uspokojit své základní potřeby, pokud jde o přístup k potravinám, hygienickým prostředkům a přístřeší.

(35)

Je-li původcem pronásledování nebo vážné újmy stát nebo státní subjekt, měla by se uplatnit domněnka, že účinná ochrana není žadateli dostupná, a rozhodující orgán nemusí zkoumat, zda existuje alternativní vnitrostátní ochrana. Rozhodující orgán by měl mít možnost posoudit dostupnost alternativní vnitrostátní ochrany pouze tehdy, je-li jednoznačně zjištěno, že pronásledování nebo vážná újma hrozí od aktéra, jehož moc je jednoznačně omezena na konkrétní zeměpisnou oblast, nebo tehdy, má-li stát samotný kontrolu pouze nad určitými částmi příslušné země původu.

(36)

Je-li posuzována žádost o ochranu na místě (sur place), skutečnost, že nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy je založeno na okolnostech, jež nespočívají ve vyjádření nebo setrvání na názorech a přesvědčení, které měl žadatel v zemi původu, může nasvědčovat tomu, že jediným nebo hlavním účelem, který žadatel sledoval, bylo vytvořit potřebné podmínky k žádosti o mezinárodní ochranu.

(37)

Pronásledování osob určitého pohlaví nebo dětí může za určitých okolností zahrnovat také nábor nezletilých, mrzačení pohlavních orgánů, nucené sňatky, obchodování s dětmi a dětskou práci a obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování.

(38)

Pronásledování může mít rovněž podobu nepřiměřeného nebo diskriminačního trestního stíhání nebo trestání. K takovémuto nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestnímu stíhání nebo trestání může docházet například v situaci, kdy žadatel odmítne výkon vojenské služby z morálních, náboženských nebo politických důvodů či z důvodu příslušnosti k určité etnické skupině nebo z důvodu určité státní příslušnosti.

(39)

Jednou z podmínek způsobilosti pro postavení uprchlíka ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy je příčinná souvislost mezi důvodem pronásledování, totiž rasou, náboženstvím nebo přesvědčením, národností, zastáváním určitých politických názorů nebo příslušností k určité společenské skupině, a pronásledováním či neexistencí ochrany před takovým jednáním.

(40)

Je rovněž nezbytné zavést společnou definici pojmu pronásledování z důvodu „příslušnosti k určité společenské skupině“. Pro účel vymezení určité společenské skupiny je třeba věnovat náležitou pozornost problémům plynoucím ze sexuální orientace či z pohlaví žadatele, včetně jeho genderové identity a vyjádření genderové příslušnosti, které by mohly souviset s určitými právními tradicemi a zvyklostmi, v jejichž důsledku dochází například k mrzačení pohlavních orgánů, nuceným sterilizacím či nuceným potratům, pokud mají souvislost s žadatelovou důvodnou obavou z pronásledování. Za určitých okolností by jedním ze znaků pro účely vymezení určité společenské skupiny mohlo být zdravotní postižení.

(41)

Ze situace v zemi původu, a to i pokud jde například o existenci a uplatňování trestněprávních předpisů namířených konkrétně proti lesbickým ženám, homosexuálům a bisexuálním, transgenderovým a intersexuálním osobám, může vyplývat, že na tyto osoby je třeba nahlížet jako na určitou společenskou skupinu.

(42)

Při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu by příslušné orgány členských států měly používat metody pro posouzení věrohodnosti žadatele způsobem, který respektuje práva žadatele zaručená Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv, zejména právo na lidskou důstojnost a respektování soukromého a rodinného života. Žadatelé by zejména v souvislosti se sexuální orientací a genderovou identitou neměli být předmětem podrobného dotazování nebo zkoumání jejich sexuálního chování.

(43)

Cíle a zásady Organizace spojených národů jsou stanoveny v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN a zakotveny v jejích rezolucích týkajících se opatření pro boj proti terorismu. V těchto rezolucích se mimo jiné uvádí, že „jednání, metody a praktiky terorismu jsou v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů“ a že „úmyslné financování, plánování a podněcování teroristických činů je rovněž v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů“.

(44)

Pro účely uplatňování ustanovení tohoto nařízení týkajících se vyloučení z mezinárodní ochrany v případě, kdy se lze důvodně domnívat, že se žadatel dopustil jednání, jež je v rozporu s cíli a zásadami stanovenými v článcích 1 a 2 Charty OSN, není nezbytně nutné prokázat, že byl tento žadatel odsouzen za některý z teroristických trestných činů uvedených v čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/541 (11).

(45)

Pro účely uplatňování ustanovení tohoto nařízení týkajících se vyloučení z mezinárodní ochrany v případě žadatele, který se dopustil jednání spočívajícího v účasti na činnosti teroristické skupiny, skutečnost, že není prokázáno, že by žadatel spáchal nebo se pokusil spáchat teroristický čin ve smyslu rezolucí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů nebo jeho spácháním hrozil, nebrání orgánům členských států v tom, aby jednání žadatele považovaly za jednání, jež je v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů.

(46)

Pro účely individuálního posouzení skutečností, jež mohou představovat závažný důvod se domnívat, že žadatel je vinen činy, které jsou v rozporu s cíli a zásadami OSN, podněcoval k páchání takových činů nebo se na jejich páchání jinak podílel, je obzvláště důležitá skutečnost, že žadatel byl soudy členského státu odsouzen za účast na činnosti teroristické skupiny, stejně jako zjištění soudu, že žadatel byl řídícím členem takové skupiny, přičemž by se nemělo požadovat, aby bylo prokázáno, že žadatel podněcoval k páchání teroristického činu nebo se na jeho páchání jinak podílel.

(47)

Spáchání politického zločinu není v zásadě důvodem k vyloučení z postavení uprchlíka. Avšak zvláště kruté činy, kdy je dotčené jednání v nepoměru k údajným politickým cílům, a teroristické činy vyznačující se násilím, i pokud byly spáchány s údajně politickým cílem, by se měly posuzovat jako závažné nepolitické zločiny, a být tudíž důvodem k vyloučení z postavení uprchlíka.

(48)

Je nezbytné stanovit také normy pro definici a obsah statusu doplňkové ochrany. Doplňková ochrana by měla být doplňková a dodatečná k ochraně uprchlíků zakotvené v Ženevské úmluvě. Zatímco důvody pro ochranu se v případě postavení uprchlíka a statusu doplňkové ochrany liší, potřeba ochrany může trvat stejnou dobu. Obsah ochrany spojené s postavením uprchlíka a statusu doplňkové ochrany se může lišit pouze tehdy, je-li tak výslovně stanoveno v tomto nařízení. Toto nařízení nicméně umožňuje, aby členské státy přiznávaly v případě obou statusů tatáž práva a podporu.

(49)

Je nezbytné zavést společná kritéria, na jejichž základě mají být žadatelé o mezinárodní ochranu uznáváni za osoby, které požívají doplňkové ochrany. Tato kritéria by měla být definována na základě mezinárodních závazků vyplývajících z nástrojů v oblasti lidských práv a stávající praxe v členských státech.

(50)

Pro účely posuzování vážné újmy, v jejímž důsledku by mohli být žadatelé považováni za osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, by měl pojem „svévolné násilí“ zahrnovat násilí, které může člověka zasáhnout bez ohledu na jeho osobní situaci.

(51)

Případy, kdy se ozbrojené síly třetí země střetnou s jednou nebo několika ozbrojenými skupinami nebo kdy proti sobě stojí dvě nebo více ozbrojených skupin, by se měly pro účely posuzování vážné újmy považovat za vnitrostátní ozbrojený konflikt. Není nezbytné, aby byl daný konflikt klasifikován jako „ozbrojený konflikt, který nemá mezinárodní ráz“ ve smyslu mezinárodního humanitárního práva, ani není nezbytné, aby kromě posouzení míry násilí na dotčeném území bylo provedeno samostatné posouzení intenzity ozbrojených střetů, stupně organizace ozbrojených sil či délky konfliktu.

(52)

Pokud jde o důkazy potřebné k doložení existence vážného a individuálního ohrožení života civilisty nebo osoby, neměly by rozhodující orgány po žadatelích požadovat, aby prokázali, že jsou konkrétně dotčeni skutečnostmi týkajícími se jejich osobní situace. Nicméně míra svévolného násilí požadovaná k doložení žádosti je nižší, jsou-li žadatelé schopni prokázat, že jsou konkrétně dotčeni v důsledku skutečností týkajících se jejich osobní situace. Kromě toho by existence vážného a individuálního ohrožení měla být rozhodujícím orgánem výjimečně považována za prokázanou v případě, že míra svévolného násilí, kterou se vyznačuje ozbrojený konflikt, dosáhne natolik vysoké úrovně, že existují závažné důvody domnívat se, že by civilisté byli v případě návratu do země původu nebo její příslušné části – z pouhého důvodu své přítomnosti na těchto místech – vystaveni reálnému nebezpečí vážné újmy.

(53)

V závislosti na okolnostech, včetně délky a účelu pobytu, by se mohlo z cesty do země původu usuzovat, že osoby mající postavení uprchlíka znovu využily ochranu země původu či se ve své zemi původu znovu usadily nebo že v případě osob požívajících doplňkové ochrany důvody pro udělení tohoto statusu zanikly.

(54)

V souladu s nařízením (EU) 2024/1348 by členské státy měly zajistit, aby žadatelé měli možnost uplatnit u soudu účinný opravný prostředek proti rozhodnutí rozhodujícího orgánu o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu její neopodstatněnosti nebo proti rozhodnutí o odnětí mezinárodní ochrany. V tomto ohledu by důvody, které vedly rozhodující orgán k rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu nebo o odnětí mezinárodní ochrany osobě požívající této ochrany, měly podléhat důkladnému přezkumu příslušným soudem v rámci jakékoli žaloby podané proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti nebo proti rozhodnutí o odnětí mezinárodní ochrany.

(55)

Cestovní doklady, které byly osobám požívajícím mezinárodní ochrany vydány poprvé, nebo jejichž platnost byla prodloužena po vstupu tohoto nařízení v platnost, by měly být v souladu s nařízením Rady (ES) č. 2252/2004 (12) nebo s minimálními normami pro bezpečnostní a biometrické prvky rovnocenné úrovně.

(56)

Povolení k pobytu, které bylo osobě požívající mezinárodní ochrany vydáno poprvé, nebo jehož platnost byla prodloužena po vstupu tohoto nařízení v platnost, by mělo být v souladu s nařízením Rady (ES) č. 1030/2002 (13).

(57)

Členské státy by měly zajistit, aby v období mezi udělením mezinárodní ochrany a vydáním povolení k pobytu měla osoba požívající mezinárodní ochrany skutečný přístup ke všem právům stanoveným v tomto nařízení s výjimkou svobody pohybu v rámci Unie a vydání cestovního dokladu.

(58)

Rodinní příslušníci jsou z důvodu svého blízkého vztahu k osobám požívajícím mezinárodní ochrany zpravidla vystaveni pronásledování nebo vážné újmě, které by mohly být důvodem k udělení mezinárodní ochrany. Za účelem zachování celistvosti rodiny by rodinní příslušníci pobývající na území téhož členského státu, kteří nesplňují podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, měli mít nárok požádat o povolení k pobytu. Toto povolení k pobytu by se mělo udělit s výjimkou případů, kdy se na rodinné příslušníky vztahují důvody pro vyloučení, ledaže důvody národní bezpečnosti či veřejného pořádku tento postup neumožňují. Rodinní příslušníci by měli mít práva přiznávaná osobě požívající mezinárodní ochrany, a to jakmile byla mezinárodní ochrana přiznána. Aniž jsou dotčena ustanovení tohoto nařízení o zachování celistvosti rodiny, spadá-li jejich situace do oblasti působnosti směrnice Rady 2003/86/ES (14) a jsou-li splněny v ní stanovené podmínky pro sloučení rodiny, mělo by být rodinným příslušníkům osob požívajících mezinárodní ochrany, kteří sami nesplňují podmínky pro udělení této ochrany, vydáno povolení k pobytu a udělena práva podle uvedené směrnice. Uplatňováním tohoto nařízení by neměla být dotčena směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES (15).

(59)

Cestovní doklady by rodinným příslušníkům osob požívajících mezinárodní ochrany měly být vydávány v souladu s vnitrostátními postupy.

(60)

Při posuzování změny poměrů ve třetí zemi by příslušné orgány členských států s přihlédnutím k individuální situaci osoby požívající mezinárodní ochrany měly ověřit, zda poskytovatel či poskytovatelé ochrany v uvedené zemi učinili přiměřené kroky, aby zabránili pronásledování nebo vážné újmě, mimo jiné že mají účinný právní systém k odhalování, stíhání a trestání činů představujících pronásledování nebo působících vážnou újmu, a že osoba požívající mezinárodní ochrany bude mít k této ochraně přístup v případě odnětí postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany.

(61)

Rozhodující orgán by měl při posuzování toho, zda zanikly důvody, na jejichž základě byla udělena mezinárodní ochrana, zohlednit veškeré relevantní dostupné vnitrostátní, unijní a mezinárodní zdroje informací a pokyny, včetně doporučení Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

(62)

Pokud se na žadatele vztahuje čl. 1 odst. D Ženevské úmluvy týkající se poskytnutí ochrany nebo podpory od jiných orgánů nebo agentur OSN než od Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, měl by rozhodující orgán při posouzení toho, zda uvedená ochrana a podpora zanikla z důvodů, které žadatel nemohl ovlivnit a které nezávisely na jeho vůli, zjistit, zda byl žadatel nucen opustit území, na němž působí příslušný orgán či agentura, zda byla závažným způsobem ohrožena osobní bezpečnost žadatele a zda příslušný orgán nebo agentura nebyly schopny v souladu se svým mandátem zabezpečit jeho životní podmínky.

(63)

Pokud postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany zanikne, rozhodnutí rozhodujícího orgánu členského státu o odnětí statusu nebrání tomu, aby státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti v souladu s příslušným unijním a vnitrostátním právem požádali o povolení k pobytu na základě jiných důvodů než těch, které byly důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, nebo aby setrvali legálně na území uvedeného členského státu na základě jiných důvodů, zejména mají-li platné povolení Unie k dlouhodobému pobytu.

(64)

Rozhodnutí o ukončení mezinárodní ochrany by neměla mít zpětnou účinnost. Rozhodnutí o zrušení mezinárodní ochrany by měla mít zpětnou účinnost. Rozhodnutí přijatá na základě zániku postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany by neměla mít zpětnou účinnost. Pokud jsou postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany zrušeny na základě toho, že nikdy neměly být uděleny, nabytá práva mohou být v souladu s vnitrostátním právem ponechána nebo odňata.

(65)

Osoby požívající mezinárodní ochrany by měly pobývat v členském státě, který jim ochranu udělil. Osobám požívajícím mezinárodních ochrany, které jsou držiteli platného cestovního dokladu a povolení k pobytu vydaného členským státem, který v plném rozsahu uplatňuje schengenské acquis, by mělo být dovoleno vstoupit a volně se pohybovat na území členských států uplatňujících schengenské acquis v plném rozsahu, a to na povolenou dobu pobytu v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 (16) a článkem 21 Úmluvy k provedení Schengenské dohody (17). Osoby požívající mezinárodní ochrany mohou v souladu s příslušnými unijními a vnitrostátními předpisy požádat rovněž o pobyt v jiném členském státě než v tom, který jim udělil mezinárodní ochranu. Neznamená to ovšem přenos postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany a souvisejících práv.

(66)

S cílem zajistit, aby osoby požívající mezinárodní ochrany dodržovaly v souladu s příslušným vnitrostátním, unijním nebo mezinárodním právem povolenou dobu pobytu, by měla být změněna směrnice Rady 2003/109/ES (18), tak aby bylo stanoveno, že se pětileté období, po jehož uplynutí mají osoby požívající mezinárodní ochrany nárok na získání postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta Unie, začne v zásadě počítat znovu pokaždé, když bude osoba požívající mezinárodní ochrany zastižena v jiném členském státě než v tom, který jí udělil mezinárodní ochranu, aniž by v něm měla právo na pobyt či bydliště.

(67)

Orgány členských států si ponechávají určitý prostor pro uvážení, pokud jde o pojmy veřejný pořádek a národní bezpečnost, které by měly být vykládány v souladu s vnitrostátním, unijním a mezinárodním právem. S výhradou individuálního posouzení konkrétních skutečností mohou být veřejný pořádek a národní bezpečnost zohledněny rovněž v případech, kdy státní příslušník třetí země patří ke spolčení podporujícímu mezinárodní terorismus nebo takové spolčení podporuje. Orgány členského státu posuzující skutečnost, zda státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti představuje riziko pro národní bezpečnost daného členského státu, mohou vzít mimo jiné v potaz informace získané od jiných členských států nebo třetích zemí.

(68)

Příslušný orgán by měl při rozhodování o nároku na podporu stanovenou v tomto nařízení řádně zohlednit nejlepší zájem dítěte a konkrétní okolnosti vztahu závislosti na osobě požívající mezinárodní ochrany, pokud jde o blízké příbuzné, kteří se již nacházejí v dotčeném členském státě a kteří nejsou rodinnými příslušníky. Za výjimečných okolností, kdy je blízkým příbuzným osoby požívající mezinárodní ochrany nezletilá osoba, která uzavřela manželství, avšak nedoprovází ji její manžel či manželka, by mohl být nejlepší zájem této nezletilé osoby spatřován ve spojení s její původní rodinou.

(69)

Členské státy by měly mít možnost omezit přístup k zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti u pracovních míst, která obnášejí výkon veřejné moci a odpovědnost za ochranu obecných zájmů státu nebo jiných veřejných orgánů. Při uplatňování práva na rovné zacházení, pokud jde o členství v organizacích zastupujících pracovníky nebo výkon určitého povolání, by mělo být možné vyloučit osoby požívající mezinárodní ochrany z účasti na vedení veřejnoprávních subjektů a z výkonu veřejnoprávních funkcí.

(70)

Příspěvky na bydlení by měly představovat jednu ze základních dávek pouze tehdy, lze-li je považovat za sociální pomoc.

(71)

Aby mohly osoby požívající mezinárodní ochrany účinněji uplatňovat práva a využívat podporu stanovenou v tomto nařízení, je třeba brát v úvahu jejich zvláštní potřeby a konkrétní obtíže, s nimiž se při integraci potýkají, a usnadnit jim přístup k právům souvisejícím s integrací, zejména pokud jde o vzdělávání a odbornou přípravu v souvislosti se zaměstnáním a přístup k postupům uznávání zahraničních diplomů, osvědčení nebo jiných dokladů o dosažené kvalifikaci, především za okolností, kdy nejsou k dispozici písemné doklady nebo si tyto osoby nemohou dovolit hradit náklady související s těmito postupy.

(72)

Osoby požívající mezinárodní ochrany by měly mít v oblasti sociální pomoci právo na stejné zacházení jako státní příslušníci členského státu, který jim udělil mezinárodní ochranu.

(73)

Osobám požívajícím mezinárodní ochrany by měl být zaručen přístup k péči o tělesné a duševní zdraví a péči v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví, je-li takový přístup zajištěn také státním příslušníkům členského státu, který jim mezinárodní ochranu udělil.

(74)

S cílem usnadnit začlenění osob požívajících mezinárodní ochrany do společnosti by měl být těmto osobám umožněn přístup k integračním opatřením na místní, regionální a celostátní úrovni za podmínek, které stanoví členské státy. Členské státy by měly zvážit možnost zachování přístupu osob požívajících mezinárodní ochrany k jazykovým kurzům, pokud měly tyto osoby přístup k jazykovým kurzům coby žadatelé.

(75)

Účinné sledování uplatňování tohoto nařízení vyžaduje, aby bylo v pravidelných lhůtách hodnoceno.

(76)

Jelikož cílů tohoto nařízení, totiž stanovení norem pro udělování mezinárodní ochrany státním příslušníkům třetích zemí a osobám bez státní příslušnosti členskými státy, pro jednotný status pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a pro obsah udělené ochrany, nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich z důvodu rozsahu a účinků tohoto nařízení může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o EU. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(77)

V souladu s články 1 a 2 a čl. 4a odst. 1 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU, a aniž je dotčen článek 4 uvedeného protokolu, se Irsko neúčastní přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné.

(78)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné,