(EU) 2023/2832Nařízení Komise (EU) 2023/2832 ze dne 13. prosince 2023 o použití článků 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie na podporu de minimis udílenou podnikům poskytujícím služby obecného hospodářského zájmu

(1)

Státní financování, které splňuje kritéria stanovená v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, představuje státní podporu a musí být podle čl. 108 odst. 3 Smlouvy oznámeno Komisi. Podle článku 109 Smlouvy však Rada může vymezit kategorie podpor, které jsou z této oznamovací povinnosti vyňaty. V souladu s čl. 108 odst. 4 Smlouvy může Komise přijmout nařízení týkající se těchto kategorií státních podpor. V nařízení (EU) 2015/1588 Rada v souladu s článkem 109 Smlouvy rozhodla, že jednou takovou kategorií by mohla být podpora de minimis (tj. podpora udělená stejnému podniku, která za dané časové období nepřekročí určitou pevně stanovenou částku). Na tomto základě se má za to, že podpora de minimis nesplňuje všechna kritéria stanovená v čl. 107 odst. 1 Smlouvy, a je tedy z oznamovací povinnosti vyňata.

(2)

Komise ve svých četných rozhodnutích pojem podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy blíže objasnila. Komise rovněž stanovila svou politiku týkající se stropu podpory de minimis, pod jehož úrovní lze čl. 107 odst. 1 Smlouvy považovat za nepoužitelný.

(3)

Komise při používání pravidel státní podpory na podniky poskytující služby obecného hospodářského zájmu ve smyslu čl. 106 odst. 2 Smlouvy zjistila, že strop, pod nímž lze mít za to, že výhody poskytované takovým podnikům neovlivňují obchod mezi členskými státy ani nenarušují nebo nemohou narušit hospodářskou soutěž, se může v některých případech lišit od obecného stropu podpory de minimis stanoveného v nařízení Komise (EU) 2023/2831 (2). Přinejmenším některé tyto výhody totiž mohou představovat náhradu dodatečných nákladů souvisejících s poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu. Kromě toho má řada činností, které lze označit za služby obecného hospodářského zájmu, omezený zeměpisný rozsah. Podle čl. 2 odst. 2 nařízení Komise (EU) č. 360/2012 (3) by se mělo mít za to, že podpora udílená podnikům poskytujícím službu obecného hospodářského zájmu neovlivňuje obchod mezi členskými státy ani nenarušuje nebo nemůže narušit hospodářskou soutěž, pokud celková výše podpory udělené v souvislosti s poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nepřesáhne v žádném tříletém účetním období částku 500 000 EUR.

(4)

Vzhledem ke zkušenostem získaným při používání nařízení (EU) č. 360/2012 je vhodné upravit pravidla de minimis pro podporu na služby obecného hospodářského zájmu tak, aby odrážela některé úpravy provedené v obecném nařízení o podpoře de minimis (EU) 2023/2831, s cílem zajistit soudržnost a současně zohlednit zvláštní charakteristiky služeb obecného hospodářského zájmu.

(5)

Je rovněž vhodné zvýšit strop podpory de minimis na služby obecného hospodářského zájmu, kterou může obdržet jeden podnik od jednoho členského státu v kterémkoli tříletém období, na 750 000 EUR. Tento strop odráží inflaci, k níž došlo od vstupu nařízení (EU) č. 360/2012 v platnost, a odhadovaný vývoj během doby platnosti tohoto nařízení. Tento strop je nutný k zajištění toho, aby žádné opatření spadající do oblasti působnosti tohoto nařízení nemohlo být považováno za opatření, které ovlivňuje obchod mezi členskými státy a narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž.

(6)

Měla by být zohledněna i státní podpora udělená členským státem, která je zcela nebo částečně financována ze zdrojů Unie pod kontrolou dotčeného členského státu. Opatření státní podpory překračující strop podpory de minimis by nemělo být možné dělit na menší částky tak, aby uvedené částky spadaly do oblasti působnosti tohoto nařízení.

(7)

Pro účely pravidel hospodářské soutěže stanovených ve Smlouvě je podnikem jakýkoli subjekt, ať už jde o fyzickou, nebo o právnickou osobu, vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na právním postavení tohoto subjektu a způsobu jeho financování (4). Soudní dvůr Evropské unie objasnil, že subjekt, který „vlastnictvím majoritních podílů ve společnosti vykonává toto ovládání tím, že se přímo či nepřímo vměšuje do její správy“, musí být považován za účastnícího se hospodářské činnosti vykonávané touto společností. Samotný subjekt je tedy třeba považovat za podnik ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy (5). Soudní dvůr rozhodl, že všechny subjekty kontrolované (právně či fakticky) týmž subjektem se mají pokládat za jeden podnik (6).

(8)

V zájmu právní jistoty a snížení administrativní zátěže by toto nařízení mělo poskytnout jasný a vyčerpávající seznam kritérií, podle kterých lze rozhodnout, v jakých případech by se měly dva či více podniků v jednom členském státě považovat za jeden podnik. Komise vybrala kritéria, která jsou vhodná pro účely tohoto nařízení, ze zavedených kritérií, která vymezují „propojené podniky“ jako součást definice malých a středních podniků obsažené v doporučení Komise 2003/361/ES (7) a v příloze I nařízení Komise (EU) č. 651/2014 (8). Tato kritéria by se vzhledem k oblasti působnosti tohoto nařízení měla vztahovat jak na malé a střední podniky, tak na velké podniky a měla by zajistit, aby skupina propojených podniků byla považována za jeden podnik pro použití pravidla de minimis. Jak však uznává článek 14 Smlouvy, služby obecného hospodářského zájmu zaujímají mezi společnými hodnotami Unie mimořádné místo a mají zvláštní význam při podpoře sociální a územní soudržnosti. Služby obecného hospodářského zájmu by měly co nejvíce naplňovat potřeby uživatelů a členské státy by měly být schopny tyto potřeby uspokojovat co nejvhodnějším způsobem s přihlédnutím ke specifičnosti každého členského státu, zejména pokud jde o poskytování sociálních služeb. Proto by se podniky poskytující služby obecného hospodářského zájmu, které mezi sebou nemají žádný vztah, s výjimkou skutečnosti, že každý z nich má přímou vazbu na tentýž orgán či orgány veřejné moci nebo na tentýž neziskový subjekt či neziskové subjekty, neměly považovat za vzájemně propojené. Měla by se tedy zohlednit specifická situace podniků kontrolovaných týmž orgánem či orgány veřejné moci nebo týmž neziskovým subjektem či neziskovými subjekty, v níž mohou tyto podniky mít nezávislou rozhodovací pravomoc.

(9)

Toto nařízení by se mělo vztahovat pouze na podporu udílenou na poskytování služby obecného hospodářského zájmu. Přijímající podnik by tudíž měl být v písemné nebo elektronické formě pověřen výkonem služby obecného hospodářského zájmu, na jejímž základě se podpora udílí. I když by pověřovací akt měl podnik informovat o službě obecného hospodářského zájmu, na jejímž základě se podpora udílí, nemusí nutně obsahovat všechny podrobné informace stanovené v článku 4 rozhodnutí Komise 2012/21/EU (9).

(10)

Vzhledem ke zvláštním pravidlům uplatňovaným v odvětvích prvovýroby (zejména v prvovýrobě zemědělských produktů a v prvovýrobě produktů rybolovu a akvakultury), ke skutečnosti, že podniky v těchto odvětvích bývají službami obecného hospodářského zájmu pověřovány zřídka, a k riziku, že kritéria stanovená v čl. 107 odst. 1 Smlouvy může splňovat dokonce i podpora menší, než je strop stanovený v tomto nařízení, by se toto nařízení nemělo na uvedená odvětví vztahovat.

(11)

Zváží-li se podobnosti mezi zpracováním a uváděním zemědělských produktů a nezemědělských produktů na trh, mělo by se toto nařízení vztahovat na zpracování a uvádění zemědělských produktů na trh, pokud jsou splněny určité podmínky. Činnosti probíhající v zemědělských podnicích potřebné pro přípravu produktu k prvnímu prodeji (například sklizeň, nařezání a mlácení obilovin či balení vajec) ani první prodej dalším prodejcům nebo zpracovatelům by se v této souvislosti neměly považovat za zpracování ani uvádění na trh, a toto nařízení by se proto na uvedené činnosti nemělo vztahovat.

(12)

Stejně tak vzhledem k povaze činností v oblasti zpracování a uvádění produktů rybolovu a akvakultury na trh a k podobnostem mezi těmito činnostmi a jinými činnostmi zpracování a uvádění na trh by se toto nařízení mělo vztahovat na podniky působící v oblasti zpracování a uvádění produktů rybolovu a akvakultury na trh za předpokladu, že jsou splněny určité podmínky. Za zpracování nebo uvádění na trh by se v této souvislosti neměly považovat ani činnosti probíhající v zemědělských podnicích nebo na plavidlech a potřebné pro přípravu živočišných nebo rostlinných produktů k prvnímu prodeji (včetně dělení, filetování nebo zmrazování), ani první prodej dalším prodejcům nebo zpracovatelům, a toto nařízení by se proto na uvedené činnosti nemělo vztahovat.

(13)

Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že jakmile Unie přijala právní předpis o společné organizaci trhu v určitém zemědělském odvětví, nesmějí členské státy přijmout žádné opatření, které by jej mohlo porušovat nebo z něj stanovit výjimky (10). Z tohoto důvodu by se toto nařízení nemělo vztahovat na podporu, jejíž výše je stanovena na základě ceny nebo množství produktů zakoupených nebo uvedených na trh v odvětví zemědělství. Nemělo by se vztahovat ani na podporu, která je vázána na závazek dělit se o tuto podporu se zemědělskými prvovýrobci. Tyto zásady platí i pro odvětví rybolovu a akvakultury.

(14)

Toto nařízení by se nemělo vztahovat na podporu vývozu nebo podporu podmíněnou používáním domácích produktů nebo služeb na úkor dovážených produktů nebo služeb. Zejména by se nemělo vztahovat na podporu financování zavedení a provozu distribuční sítě v jiných členských státech či třetích zemích. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že nařízení Komise (ES) č. 1998/2006 (11)„nevylučuje jakoukoliv pomoc, která by mohla mít vliv na vývoz, ale pouze ty, jejichž přímým předmětem plynoucím ze samotné jejich formy je podpořit prodeje do jiného státu“, a že „investiční podpora, která svou povahou a svou výší v nějaké formě nezávisí na množství vyvezeného zboží, nepatří mezi „podpory na činnosti spojené s vývozem“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení (ES) č. 1998/2006, a nespadá proto do působnosti tohoto ustanovení, i když takto podporované investice umožňují rozvoj produktů určených na vývoz“ (12). Podpora umožňující pokrytí nákladů na účast na veletrzích nebo na studie či poradenské služby potřebné k uvedení nového nebo stávajícího výrobku na nový trh v jiném členském státě nebo ve třetí zemi obecně podporu vývozu nepředstavuje.

(15)

Tříleté období, které je třeba vzít pro účely tohoto nařízení v úvahu, by mělo být posuzováno průběžně. U každého nového udělení podpory de minimis je třeba vzít v úvahu celkovou výši podpory de minimis udělené v předchozích třech letech.

(16)

Jestliže podnik působí v jednom z odvětví vyloučených z oblasti působnosti tohoto nařízení a působí i v jiných odvětvích nebo vykonává jiné činnosti, mělo by se toto nařízení vztahovat na tato jiná odvětví nebo činnosti za předpokladu, že dotčený členský stát vhodnými způsoby, jako je oddělení činností nebo oddělení účetnictví, zajistí, aby činnosti ve vyloučených odvětvích podporu de minimis nevyužívaly. Tatáž zásada by se měla uplatnit v případě, že podnik působí v odvětvích, na něž se vztahují nižší stropy podpory de minimis. Pokud podnik nedokáže zajistit, aby činnosti v odvětvích, na něž se vztahují nižší stropy podpory de minimis, využívaly podporu de minimis pouze do výše těchto nižších stropů, měl by se na všechny činnosti podniku vztahovat nejnižší strop.

(17)

Měla by být stanovena pravidla, aby nebylo možné obcházet maximální intenzitu podpory stanovenou v příslušných nařízeních o státní podpoře či rozhodnutích Komise. Rovněž by měla být stanovena jasná pravidla pro kumulaci.

(18)

Toto nařízení nevylučuje možnost, že by opatření nebylo považováno za státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy z jiných důvodů než těch, které jsou stanoveny v tomto nařízení, jako například v případě, že opatření je v souladu se zásadou subjektu činného v tržním prostředí nebo že nezahrnuje převod státních prostředků. Zejména finanční prostředky Unie centrálně spravované Komisí, které nejsou přímo nebo nepřímo kontrolovány členským státem, nepředstavují státní podporu a při posuzování toho, zda byl překročen strop stanovený v tomto nařízení, by se neměly brát v úvahu.

(19)

Toto nařízení nepokrývá všechny situace, kdy dané opatření obchod mezi členskými státy případně vůbec neovlivní a nenaruší nebo nemůže narušit hospodářskou soutěž. Mohou nastat situace, kdy příjemce dodává zboží či poskytuje služby na omezeném území (například v ostrovním nebo nejvzdálenějším regionu) jednoho členského státu a je nepravděpodobné, že by tento příjemce přilákal zákazníky z jiných členských států, a lze předpokládat, že toto opatření bude mít na podmínky pro přeshraniční investice nebo usazování pouze nepatrný vliv. Taková opatření by měla být posuzována individuálně.

(20)

Toto nařízení by nemělo mít vliv na použití nařízení (EU) 2023/2831 na podniky poskytující služby obecného hospodářského zájmu. Členské státy by měly mít při udílení podpory na poskytování služeb obecného hospodářského zájmu možnost vycházet buď z tohoto nařízení, nebo z nařízení (EU) 2023/2831.

(21)

Soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci Altmark (13) stanovil řadu podmínek, které musí být splněny, aby vyrovnávací platba za poskytování služby obecného hospodářského zájmu nepředstavovala státní podporu. Uvedené podmínky zaručují, že vyrovnávací platba omezená na čisté náklady, které nesly efektivní podniky v souvislosti s poskytováním služby obecného hospodářského zájmu, nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, představuje vyrovnávací platba státní podporu, která může být prohlášena za slučitelnou na základě platných pravidel Unie. Aby se toto nařízení nepoužívalo k obcházení podmínek stanovených v rozsudku ve věci Altmark a aby podpora de minimis udělená v rámci tohoto nařízení neovlivňovala obchod z důvodů kumulace s jinými vyrovnávacími platbami za tutéž službu obecného hospodářského zájmu, neměla by být podpora de minimis v rámci tohoto nařízení kumulována s žádnou jinou vyrovnávací platbou za tutéž službu bez ohledu na to, zda představuje, nebo nepředstavuje státní podporu ve smyslu rozsudku ve věci Altmark či slučitelnou státní podporu podle rozhodnutí 2012/21/EU nebo podle sdělení Komise Rámec Evropské unie pro státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby (14).

(22)

Pro účely transparentnosti, rovného zacházení a účinného monitorování by se toto nařízení mělo použít jen v případě podpory de minimis, pro niž lze předem přesně vypočíst hrubý grantový ekvivalent, aniž by bylo nutné provádět hodnocení rizik („transparentní podpora de minimis“). Tento přesný výpočet lze například provést u grantů, subvencí úrokových sazeb, daňových osvobození se stanoveným limitem nebo jiných nástrojů, u nichž je stanoven limit zaručující, že příslušný strop nebude překročen. Stanovit limit znamená, že dokud není známa přesná výše podpory, musí členský stát předpokládat, že se tato výše rovná limitu pro dané opatření, aby se zajistilo, že vícero opatření podpory společně nepřekročí strop stanovený tímto nařízením, a aby se dodržela pravidla kumulace.

(23)

Pro účely transparentnosti, rovného zacházení a správného uplatnění stropu podpory de minimis by měly všechny členské státy používat pro výpočet celkové výše udělené podpory stejnou metodu. Pro zjednodušení tohoto výpočtu by výše podpor, které nejsou uděleny formou grantu v hotovosti, měly být přepočteny na hrubý grantový ekvivalent. Pro výpočet hrubého grantového ekvivalentu transparentních typů podpory, u níž se nejedná o granty a podpory udílené v několika splátkách, je nutné používat tržní úrokové sazby běžné v době udělení této podpory. K usnadnění jednotného, transparentního a jednoduchého používání pravidel státní podpory by tržními sazbami platnými pro účely tohoto nařízení měly být referenční sazby stanovené v souladu se sdělením Komise o revizi metody stanovování referenčních a diskontních sazeb (15).

(24)

Podpora sestávající z půjček, včetně podpory de minimis v oblasti rizikového financování ve formě půjček, by se měla považovat za transparentní podporu de minimis, jestliže byl hrubý grantový ekvivalent vypočten na základě tržních úrokových sazeb běžných v době udělení podpory. Aby se zjednodušilo nakládání s nízkými krátkodobými půjčkami, je nezbytné stanovit jasné pravidlo, jehož použití není složité a které zohlední jak výši půjčky, tak dobu její splatnosti. Půjčky, které jsou zajištěny kolaterálem pokrývajícím alespoň 50 % půjčky a které nepřesáhnou buď 3 750 000 EUR na dobu nejvýše pěti let, nebo 1 875 000 EUR na dobu nejvýše deseti let, lze považovat za půjčky s hrubým grantovým ekvivalentem nepřekračujícím strop podpory de minimis. To se zakládá na zkušenosti Komise a zohledňuje inflaci, k níž došlo od vstupu nařízení (EU) č. 360/2012 v platnost, jakož i odhadovaný vývoj inflace během doby použitelnosti tohoto nařízení. Vzhledem k obtížím při určování hrubého grantového ekvivalentu podpory udělené podnikům, které případně nemusí být schopny půjčku splatit (například proto, že vůči danému podniku je vedeno kolektivní insolvenční řízení nebo že daný podnik splňuje kritéria podle vnitrostátního práva pro to, aby vůči němu bylo na žádost jeho věřitelů zahájeno kolektivní insolvenční řízení), by se toto pravidlo na takové podniky nemělo vztahovat.

(25)

Podpora sestávající z kapitálových injekcí by se neměla považovat za transparentní podporu de minimis, s výjimkou případů, kdy celková částka injekce z veřejných prostředků nepřekročí strop podpory de minimis. Podpora sestávající z opatření rizikového financování ve formě kapitálové či kvazikapitálové investice uvedená v pokynech k rizikovému financování (16) by se neměla považovat za transparentní podporu de minimis, s výjimkou případů, kdy je v rámci dotčeného opatření poskytován kapitál, který nepřekročí strop podpory de minimis.

(26)

Podpora sestávající ze záruk, včetně podpory de minimis v oblasti rizikového financování ve formě záruk, by se měla považovat za transparentní, pokud byl hrubý grantový ekvivalent vypočten na základě prémií „safe-harbour“ („bezpečného přístavu“) stanovených ve sdělení Komise pro daný typ dotčeného podniku (17). Toto nařízení by mělo stanovit jasná pravidla, která zohlední jak výši příslušné půjčky, tak dobu trvání záruky. Stanovení jasných pravidel by mělo pomoci zjednodušit zacházení s krátkodobými zárukami, které zajišťují až 80 % relativně malé půjčky, jsou-li ztráty poměrně a stejným způsobem rozděleny mezi věřitele a ručitele a čisté vrácené částky vzniklé z vymáhání půjčky ze zajištění poskytnutého dlužníkem poměrně snižují ztráty nesené věřitelem a ručitelem. Tato pravidla by se neměla použít na záruky za příslušné transakce, které nepředstavují půjčku, například záruky za transakce s vlastním kapitálem. Podle zkušeností Komise a s ohledem na inflaci, k níž došlo od vstupu nařízení (EU) č. 360/2012 v platnost, a na odhadovaný vývoj inflace během doby platnosti tohoto nařízení by se mělo mít za to, že hrubý grantový ekvivalent záruky nepřekračuje strop podpory de minimis, pokud i) záruka nepřesahuje 80 % příslušné půjčky; ii) zaručená částka nepřesáhne 5 625 000 EUR a iii) záruka je poskytována na dobu nepřekračující pět let. Totéž platí v případech, kdy i) záruka nepřesáhne 80 % příslušné půjčky; ii) zaručená částka nepřesáhne 2 813 036 EUR a iii) záruka je poskytována na dobu nepřekračující deset let.

(27)

Kromě toho mohou členské státy použít metodiku výpočtu hrubého grantového ekvivalentu záruk, která byla oznámena Komisi podle jiného nařízení Komise v oblasti státní podpory použitelného v dané době a která byla Komisí přijata jakožto metodika, jež je v souladu se sdělením o zárukách (18) nebo s jakýmkoli následným sdělením. Členské státy tak mohou učinit pouze v případě, že se přijatá metodika výslovně týká daného typu záruky a daného typu příslušné transakce v rámci uplatňování tohoto nařízení.

(28)

Po oznámení členským státem by měla Komise přezkoumat, zda opatření, které nemá podobu grantu, půjčky, záruky, kapitálové injekce nebo opatření rizikového financování ve formě kapitálové či kvazikapitálové investice, daňových osvobození se stanoveným limitem nebo jiných nástrojů, u nichž je stanoven limit, má hrubý grantový ekvivalent, který nepřekračuje strop podpory de minimis, a zda by proto mohlo spadat do oblasti působnosti tohoto nařízení.

(29)

Komise má povinnost zajistit dodržování pravidel státní podpory a jejich soulad se zásadou loajální spolupráce stanovenou v čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii. Členské státy by měly plnění tohoto úkolu usnadnit tím, že zavedením nezbytných nástrojů zajistí, aby celková výše podpory de minimis udělené podle pravidla de minimis jednomu podniku na poskytování služeb obecného hospodářského zájmu nepřekročila celkový povolený strop. Členské státy by měly udělenou podporu monitorovat, aby zajistily, že nebude překročen strop stanovený v tomto nařízení a že budou dodržena pravidla kumulace. Aby této povinnosti dostály, měly by členské státy nejpozději od 1. ledna 2026 poskytovat úplné informace o udělené podpoře de minimis v centrálním registru na vnitrostátní úrovni nebo na úrovni Unie a kontrolovat, že žádná nově udělená podpora nepřekročí strop stanovený v tomto nařízení. Centrální registr pomůže snížit administrativní zátěž podniků. Podniky podle tohoto nařízení již nebudou povinny sledovat a ohlašovat veškeré další obdržené podpory de minimis, jakmile bude centrální registr obsahovat údaje za období tří let. Pro účely tohoto nařízení má být kontrola dodržování stropu stanoveného v tomto nařízení v zásadě založena na informacích obsažených v centrálním registru.

(30)

Každý členský stát může zřídit vnitrostátní centrální registr. Stávající vnitrostátní centrální registry, které splňují požadavky stanovené v tomto nařízení, mohou být nadále používány. Komise zřídí centrální registr na úrovni Unie, který mohou členské státy používat od 1. ledna 2026.

(31)

Vzhledem k tomu, že administrativní zátěž a regulační překážky představují pro většinu malých a středních podniků problém a že Komise si klade za cíl snížit zátěž vyplývající z požadavků na podávání zpráv o 25 % (19), měl by být každý centrální registr zřízen tak, aby se administrativní zátěž snížila. Jako reference pro zřízení a provoz centrálního registru na úrovni Unie a vnitrostátních centrálních registrů mohou být použity osvědčené správní postupy, například postupy stanovené v nařízení o jednotné digitální bráně (20).

(32)

Cílem pravidel transparentnosti je zajistit lepší dodržování předpisů, větší odpovědnost, vzájemné hodnocení a v konečném důsledku efektivnější vynakládání veřejných prostředků. Zveřejnění jména příjemce podpory v centrálním registru slouží oprávněnému zájmu o transparentnost poskytováním informací veřejnosti o použití prostředků členského státu. Pokud je zveřejnění osobních údajů v centrálním registru v souladu s pravidly Unie o ochraně údajů (21), nezasahuje nepřiměřeně do práva příjemců na ochranu jejich osobních údajů. Členské státy by měly mít možnost konkrétní záznamy pseudonymizovat, je-li to nezbytné pro dosažení souladu s pravidly Unie o ochraně údajů.

(33)

Toto nařízení by mělo stanovit soubor podmínek, podle nichž nemůže být žádné opatření spadající do oblasti působnosti tohoto nařízení považováno za opatření, které ovlivňuje obchod mezi členskými státy a narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž. Z tohoto důvodu by se toto nařízení mělo vztahovat i na podporu udělenou před jeho vstupem v platnost, pokud jsou všechny v něm stanovené podmínky splněny. Obdobně by podpora, která splňovala kritéria v nařízení (EU) č. 360/2012 a byla udělena v období od 29. dubna 2012 do 31. prosince 2023, měla být považována za vyňatou z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 Smlouvy.

(34)

S ohledem na intervaly, v nichž je obvykle nutné politiku státní podpory přezkoumat, by doba použitelnosti tohoto nařízení měla být omezena. Tímto nařízením se nahrazuje nařízení (EU) č. 360/2012 po skončení jeho použitelnosti.

(35)

Pokud by doba použitelnosti tohoto nařízení skončila, aniž by došlo k jejímu prodloužení, měly by mít členské státy pro podporu de minimis, na kterou se vztahuje toto nařízení, k dispozici adaptační období šesti měsíců,