139/2026 Sb.Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/26 ve věci návrhu na vyslovení neústavnosti části § 7 odst. 5 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 2025
| Částka: | 139 | Druh předpisu: | Nález Ústavního soudu |
| Rozeslána dne: | 5. srpna 2026 | Autor předpisu: | |
| Přijato: | 1. července 2026 | Nabývá účinnosti: | 5. srpna 2026 |
| Platnost předpisu: | Ano | Pozbývá platnosti: | |
 Obsah  Tisk  Export  Skrýt přehled Celkový přehled
|
|||
Původní znění předpisu
139
NÁLEZ
Ústavního soudu
ze dne 1. července 2026
sp. zn. Pl. ÚS 4/26 ve věci návrhu
na vyslovení neústavnosti části § 7
odst. 5 zákona č. 201/1997 Sb., o platu
a některých dalších náležitostech státních
zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 2025
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 4/26 dne 1. července 2026 v plénu složeném z předsedy soudu
Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka,
Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina
Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o návrhu Obvodního soudu
pro Prahu 1 na vyslovení neústavnosti § 7 odst. 5 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších
náležitostech státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 2025, ve slovech „, do níž se nezapočítávají
doby uvedené v odstavci 4“, jde-li o mateřskou a rodičovskou dovolenou, za účasti Parlamentu jako
účastníka řízení,
takto:
Ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech
státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 2025, ve slovech „, do níž se nezapočítávají
doby uvedené v odstavci 4“, jde-li o mateřskou a rodičovskou dovolenou, bylo v rozporu
s principem rovnosti a zákazem diskriminace podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod ve spojení s právem na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny
základních práv a svobod.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci
1. Napadené ustanovení se týkalo výpočtu platu státních zástupkyň a zástupců. Ty se –
zjednodušeně řečeno – určují tak, že se platová základna vynásobí platovým koeficientem. Jeho
výše závisí i na délce započitatelné praxe, do které se obecně zahrnuje i doba mateřské
a rodičovské dovolené. Napadené ustanovení ovšem zakotvovalo výjimku z tohoto pravidla:
mateřskou a rodičovskou dovolenou totiž vylučovalo z doby započitatelné praxe potřebné pro
postup z druhého do třetího „stupně“ platového koeficientu.
2. Ústavní soud se v nynějším nálezu zabývá tím, zda tato úprava, účinná do 30. 9. 2025, nebyla
rozporná s principem rovnosti a zákazem diskriminace ve spojení s právem na spravedlivou
odměnu za práci (čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod, dále též jen
„Listina“). Navazuje tím na nedávný nález, který obdobnou úpravu dopadající na soudcovské
platy zrušil jako diskriminační [nález ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 16/24 (6/2025 Sb.),
Platová diskriminace začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené].
II.
Řízení u navrhovatele
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „obvodní soud“ nebo „navrhovatel“) projednává pod sp. zn.
39 C 74/2025 žalobu, kterou se státní zástupkyně okresního státního zastupitelství domáhá
doplatku platu a náhrady za nevyčerpanou dovolenou, a to za období červen 2022 až únor 2024
a září a říjen 2024. Státní zástupkyně tvrdí, že byla v této době zařazena do nižšího platového
koeficientu, protože se jí kvůli napadenému ustanovení do délky praxe nezapočítávala doba
mateřské a rodičovské dovolené. Státní zástupkyně namítá, že tato úprava byla diskriminační
a neústavní.
4. Obvodní soud se ztotožnil s tímto závěrem. I když zákonodárce s účinností od 1. 10. 2025 změnil
právní úpravu tak, že by se mateřská a rodičovská dovolená do délky praxe již započítávaly, žaloba
se týká předchozího období, kdy takové započítání bylo napadeným ustanovením vyloučeno.
Proto obvodní soud přerušil řízení a obrátil se na Ústavní soud s návrhem podle čl. 95 odst. 2
Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) na vyslovení neústavnosti napadeného ustanovení ve
znění účinném do 30. 9. 2025.
III.
Argumentace navrhovatele
5. Podle navrhovatele je napadené ustanovení v rozporu se zákazem diskriminace ve spojení
s právem na spravedlivou odměnu (čl. 3 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod).
6. Navrhovatel zdůrazňuje, že napadené ustanovení má shodnou konstrukci i účinek jako obdobná
úprava soudcovských platů, kterou Ústavní soud jako neústavní zrušil nálezem sp. zn. Pl. ÚS
16/24, Platová diskriminace začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené. Navrhovatel
závěry tohoto nálezu podrobně rekapituluje a dovozuje, že jsou plně přenositelné i na napadenou
úpravu a na platy státních zástupkyň a zástupců. Vysloví-li Ústavní soud neústavnost
napadeného ustanovení, bude to znamenat, že do započitatelné praxe by se bez výjimky
zahrnovala mateřská a rodičovská dovolená.
IV.
Vyjádření k návrhu
7. Ústavní soud zaslal návrh k vyjádření Parlamentu jako účastníkovi řízení (§ 69 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Dále vyzval vládu a veřejného ochránce práv, aby
v zákonem stanovené lhůtě sdělili, zda vstupují jako vedlejší účastníci do řízení, a aby se případně
k návrhu vyjádřili (§ 69 odst. 2 a 3 téhož zákona).
8. Poslanecká sněmovna ve vyjádření uvedla, že napadené ustanovení bylo součástí zákona
č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců, již od okamžiku
jeho přijetí. Shrnula proto průběh projednávání a schválení tohoto zákona. Poukázala na to, že
byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, podepsán příslušnými
ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Závěrem konstatovala, že Poslanecká sněmovna jednala
v přesvědčení, že napadené ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem, avšak posouzení
jeho ústavnosti je na Ústavním soudu.
9. Senát ve vyjádření rovněž poukázal na to, že napadené ustanovení bylo od počátku součástí
dotčeného zákona. Shrnul průběh jeho projednávání a uvedl, že Senát schválil návrh tohoto
zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Posouzení ústavnosti napadených
ustanovení Senát ponechává na rozhodnutí Ústavního soudu.
10. Vláda a veřejný ochránce práv sdělili Ústavnímu soudu, že nevyužijí svého oprávnění a nevstoupí
do řízení jako vedlejší účastníci.
V.
Upuštění od ústního jednání
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci a že není
potřebné ani provést dokazování. Proto podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl ve věci bez
nařízení ústního jednání.
VI.
Znění napadeného ustanovení a jeho kontext
12. Pro snazší porozumění uvádí Ústavní soud níže nejen znění napadeného ustanovení, ale
i ustanovení souvisejících.
13. Ustanovení § 3 odst. 1 až 4 a § 7 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých náležitostech
státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (dále jen „zákon o platu státních zástupců“),
zněla bez poznámek pod čarou takto:
§ 3
Plat
(1) Plat je peněžité plnění poskytované měsíčně ve výši a za podmínek stanovených tímto
zákonem.
(2) Plat se určí jako součin platové základny a platového koeficientu stanoveného podle počtu
let započitatelné praxe (dále jen „praxe“) a stupně státního zastupitelství, ke kterému je státní
zástupce přidělen nebo přeložen, nestanoví-li tento zákon jinak. Plat se zaokrouhluje na 100 Kč
nahoru.
(3) Platová základna činí 90 % platové základny stanovené pro soudce v zákoně, kterým se stano-
ví platy soudcům. Výši platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo
práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv sdělením.
(4) Platový koeficient podle odstavce 2 se určuje státnímu zástupci
okresního státního zastupitel- krajského státního zastupitel- vrchního státního zastupitel-
ství
ství
ství
0,88
1,01
1,14
1,22
0,96
1,09
1,26
1,35
1,05
1,17
1,33
1,47
do ukončení 5. roku
od počátku 6. roku
od počátku 9. roku
od počátku 12. roku
[…]
§ 7
Praxe
(1) Do počtu let praxe rozhodné pro stanovení platového koeficientu podle § 3 odst. 4 se
započítává
a) doba výkonu funkce státního zástupce, prokurátora a vyšetřovatele prokuratury,
b) doba čekatelské praxe právního čekatele a právního čekatele prokuratury,
c) státním zástupcem prokázaná doba jiné právnické praxe po získání úplného vysokoškolského
právnického vzdělání.
(2) Doba, po kterou státní zástupce nemohl vykonávat funkci prokurátora nebo vyšetřovatele
prokuratury z důvodů uvedených ve zvláštním zákoně, se posuzuje jako doba podle odstavce 1
písm. a).
(3) Z důvodů hodných zvláštního zřetele může ministr spravedlnosti započíst do doby praxe
i jiné doby.
(4) Do doby praxe podle odstavce 1 se započítává také doba
a) výkonu vojenské základní (náhradní) služby a civilní služby v rozsahu stanoveném zvláštním
zákonem pro výkon vojenské základní (náhradní) služby,
b) mateřské a rodičovské dovolené nebo trvalé péče o dítě nebo děti v rozsahu odpovídajícím
délce mateřské a rodičovské dovolené platném v době této péče podle zvláštních předpisů,
pokud se státní zástupce současně nepřipravoval v denním studiu na povolání, nebo doba osobní
péče o dlouhodobě těžce zdravotně postižené nezletilé dítě, které vyžadovalo mimořádnou péči,
pokud nebylo umístěno v ústavu pro takové děti, nejvýše však v celkovém rozsahu šesti let, a
c) doba jiné omluvené nepřítomnosti v práci nepřesahující celkem tři měsíce v kalendářním roce.
(5) Při hodnocení praxe pro zvýšení platového koeficientu státnímu zástupci okresního státního
zastupitelství z 1,01 na 1,14, krajského státního zastupitelství z 1,09 na 1,26 a vrchního státního
zastupitelství z 1,17 na 1,33 lze postupovat podle předchozích ustanovení pouze za podmínky, že
státní zástupce v jejím průběhu skutečně vykonával funkci státního zástupce nejméně po dobu
tří let, do níž se nezapočítávají doby uvedené v odstavci 4. Do splnění podmínky stanovené
ve větě první náleží státnímu zástupci okresního státního zastupitelství plat určený z platové
základny platovým koeficientem ve výši 1,01, krajského státního zastupitelství ve výši 1,09
a vrchního státního zastupitelství ve výši 1,17. Po jejím splnění se rozhodná doba určí podle
postupu stanoveného v odstavcích 1 až 4.
14. Předmětem přezkumu je citovaný § 7 odst. 5 zákona o platu státních zástupců ve slovech „, do
níž se nezapočítávají doby uvedené v odstavci 4“, a to pouze jde-li o mateřskou a rodičovskou
dovolenou.
15. Zbývá dodat, že novelizací provedenou zákonem č. 360/2025 Sb. bylo s účinností od 1. 10. 2025
změněno citované ustanovení § 7 odst. 5 zákona o platu státních zástupců tak, že do doby praxe
se „nezapočítávají doby uvedené v odstavci 4 písm. a) a c)“. Doba mateřské a rodičovské
dovolené, spadající pod § 7 odst. 4 písm. b) tohoto zákona, by se tedy nově do rozhodné doby
započítala; obvodní soud se ovšem zabývá obdobím před touto novelizací.
VII.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud nejprve hodnotil, zda jsou naplněny procesní předpoklady řízení. Ve své judikatuře
se Ústavní soud opakovaně věnoval otázce, zda je oprávněn zabývat se návrhem obecného soudu
na vyslovení neústavnosti již zrušeného zákona či jeho jednotlivého ustanovení. Dojde-li obecný
soud k závěru, že již neplatný, avšak na projednávanou věc stále použitelný zákon je v rozporu
s ústavním pořádkem, je povinen v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy – jak jej vykládá ustálená
judikatura – předložit návrh na vyslovení neústavnosti takového zákona Ústavnímu soudu, který
se jím musí věcně zabývat [viz již nález ze dne 10. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (N 5/21 SbNU
29; 78/2001 Sb.), Protiústavnost některých ustanovení § 18a zákona o silniční dopravě; nebo např.
nález ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 23/20 (N 96/106 SbNU 70; 230/2021 Sb.), K právní fikci
doručení písemnosti správcem daně e-mailovou zprávou, bod 33 a tam citovanou judikaturu].
17. Napadené ustanovení reguluje platy státních zástupkyň a zástupců. Tento právní vztah by podle
judikatury Ústavního soudu bylo třeba, obdobně jako právní vztahy týkající se soudcovských
platů, hodnotit převážně jako soukromoprávní, tedy horizontální [srov. nález ze dne 19. 7. 2016
sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (N 127/82 SbNU 61), Platy soudců XVI, bod 71]. Ústavní soud si je vědom,
že v některých nálezech zdůrazňoval, že se tehdy posuzované návrhy na vyslovení neústavnosti
týkají zákonných ustanovení aplikovaných ve vertikálním právním vztahu, tedy vztahu mezi
jednotlivcem a veřejnou mocí, a poukazoval na důležitost ochrany právní jistoty v horizontálních
vztazích [poprvé viz nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ve znění opravného usnesení ze
dne 3. 4. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), K návrhu obecného soudu podle čl. 95 odst. 2
Ústavy na posouzení ústavnosti zrušeného, ale stále aplikovatelného zákona]. To ale neznamená, že
by návrh na vyslovení neústavnosti zákonného ustanovení upravujícího horizontální vztahy byl
meritorně neprojednatelný, například pro nepřípustnost. Ústavní soud se již meritorně zabýval
návrhem na vyslovení neústavnosti zákonného ustanovení, které upravovalo soudcovské platy,
a které se tudíž týkalo vztahu, jejž judikatura chápe primárně jako horizontální [nález ze dne
15. 5. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 4/23 (210/2024 Sb.), Platy soudců XVII, bod 45]. Byl-li meritorně
projednatelný návrh týkající se soudcovských platů, musí být obdobně meritorně projednatelný
návrh týkající se platů státních zástupkyň a zástupců.
18. Je třeba uzavřít, že návrh obecného soudu na vyslovení neústavnosti neplatného, ale
použitelného zákonného ustanovení může směřovat i proti ustanovení, které dopadá na
horizontální vztahy. Ochranu právní jistoty účastníků tohoto právního vztahu je třeba zajistit při
meritorním posuzování návrhu, případně při rozhodování o časových účincích vyhovujícího
nálezu. Meritornímu projednání návrhu v posuzované věci tedy nebrání to, že se týká
soukromoprávního (horizontálního) vztahu.
19. Návrh obecného soudu na vyslovení neústavnosti zákona musí splňovat obdobné procesní
předpoklady jako návrh na zrušení zákona. Obecný soud je tedy oprávněn navrhnout vyslovení
neústavnosti takového zákona či jeho ustanovení, jehož použití v dané věci je bezprostřední
a nevyhnutelné. Zákon (jeho ustanovení) musí bránit tomu, aby bylo dosaženo ústavně
konformního výsledku řízení. Nepostačuje tedy hypotetická možnost použití či jiné širší
souvislosti zákona (jeho ustanovení) s věcí řešenou obecným soudem [nález ze dne 7. 5. 2024
sp. zn. Pl. ÚS 8/23 (173/2024 Sb.), Rozdílný mechanismus odškodňování za nezákonné
rozhodnutí v daňovém a jiném než daňovém řízení, bod 56 a tam citovaná judikatura].
20. Obvodní soud v řízení, které vede, musí posoudit, zda žalobkyně byla v období červen 2022 až
únor 2024 a září a říjen 2024 jako státní zástupkyně zařazena ve správném platovém koeficientu.
Do délky praxe rozhodné pro stanovení platového koeficientu nemůže započítat dobu mateřské
a rodičovské dovolené žalobkyně, neboť tyto doby jsou vyloučeny napadeným ustanovením ve
znění účinném do 30. 9. 2025. Jeho použití je tedy bezprostřední a nevyhnutelné a brání
dosažení výsledku, který obvodní soud považuje za ústavně konformní. V tomto rozsahu jsou
tedy procesní předpoklady splněny.
21. S ohledem na to, že u obvodního soudu se rozhoduje jen o započítání mateřské a rodičovské
dovolené, a nikoliv i dalších dob upravených v § 7 odst. 4 zákona o platu státních zástupců, bude
Ústavní soud přezkoumávat napadené ustanovení jen v rozsahu, v němž se týká právě mateřské
a rodičovské dovolené (shodně postupoval i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/24, Platová diskriminace
začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené).
VIII.
Přezkum procedury přijetí napadeného ustanovení
22. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda napadené zákonné ustanovení bylo přijato v mezích
Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu).
23. Jak správně uvádí Poslanecká sněmovna a Senát, napadené ustanovení bylo součástí zákona
o platu státních zástupců od okamžiku jeho přijetí. Z veřejně dostupných sněmovních
a senátních tisků, usnesení a stenozáznamů z jednání, jakož i z vyjádření účastníků plyne, že
návrh tohoto zákona včetně napadeného ustanovení byl projednán a přijat v mezích Ústavou
stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Proti legislativní proceduře ostatně
nebyly vzneseny ani žádné námitky. Ústavní soud proto dále přistoupí k věcnému přezkumu
napadeného ustanovení ve vymezeném rozsahu.
IX.
Věcný přezkum napadeného ustanovení
24. Platy státních zástupkyň a zástupců se určují jako součin platové základny a platového
koeficientu. Jeho výše závisí mimo jiné na stupni státního zastupitelství, ve kterém státní
zástupkyně či zástupce působí, a na počtu let započitatelné praxe (§ 3 odst. 2 zákona o platu
státních zástupců).
25. Do započitatelné praxe se zahrnuje nejen doba výkonu funkce státní zástupkyně či zástupce, ale
i jiná právnická praxe vykonávaná po získání úplného vysokoškolského právnického vzdělání.
Platí to i pro právnickou praxi před složením odborné závěrečné zkoušky státních zástupců či
jiné srovnatelné odborné zkoušky (§ 7 odst. 1 zákona o platu státních zástupců).
26. Stejně tak do započitatelné praxe zákonodárce obecně zahrnuje i některé náhradní doby, v nichž
daná osoba nevykonávala právnickou praxi. Jednou z nich je doba „mateřské a rodičovské
dovolené“ [§ 7 odst. 4 písm. b) zákona o platu státních zástupců].
27. Napadené ustanovení činilo z tohoto výchozího pravidla výjimku. Stanovilo, že pro postup
z druhého do třetího „stupně“ platového koeficientu se náhradní doby – včetně mateřské
a rodičovské dovolené – naopak nezapočítávají. Pro postup bylo třeba, aby státní zástupkyně či
zástupce skutečně vykonávali tuto funkci nejméně po dobu 3 let.
28. Otázkou je, zda tato úprava nebyla rozporná s principem rovnosti a zákazem diskriminace, tak
jako obdobná úprava soudcovských platů zrušená nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/24, Platová
diskriminace začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené.
29. Tuto otázku nelze vyřešit pouhým odkazem na nosné důvody tohoto nálezu. Ústavní soud
v něm totiž poukázal na to, že tehdy posuzovaná úprava byla přijata v době, kdy minimální věk
pro jmenování soudkyní či soudcem činil 25 let, a že po zavedení minimálního věku 30 let má
„radikálně odlišný účinek“ (bod 80 nálezu). Minimální věková hranice pro jmenování státní
zástupkyní či zástupcem se ovšem nezměnila a i nadále činí 25 let (§ 17 odst. 1 zákona
č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství). Ústavní soud proto musí posoudit, zda je napadené
ustanovení diskriminační v tomto – původním – kontextu.
30. Za tím účelem Ústavní soud nejprve shrne obecná východiska týkající se principu rovnosti
a zákazu diskriminace (část IX.1 níže). Poté na trojici modelových příkladů ukáže, že napadené
ustanovení i v původním kontextu působí diskriminačně. Rozlišuje totiž mezi osobami podle
toho, kdy se rozhodly stát rodiči, přestože toto opatření není nezbytné k dosažení žádného
legitimního cíle. Navíc tato úprava tíživěji dopadala na ženy – státní zástupkyně (část IX.2 níže).
Nakonec Ústavní soud vyloží, proč se napadené ustanovení nemůže na dosavadní právní vztahy
aplikovat a proč k ochraně právní jistoty postačí, že se stát proti vzneseným nárokům může hájit
námitkou promlčení (část IX.3 níže).
IX.1
Rovnost a zákaz diskriminace – obecná východiska
31. Podle čl. 1 Listiny jsou lidé „rovní v důstojnosti i v právech“.
32. Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují „všem bez rozdílu pohlaví, rasy,
barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního
původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného
postavení“.
33. Jakým způsobem přistupovat ke vztahu obou citovaných ustanovení a jak přezkoumávat
namítané porušení rovnosti a zákazu (přímé) diskriminace, Ústavní soud vyložil v nálezu ze dne
28. 6. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 18/15 (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.), K protiústavnosti
zdanění důchodů vysokopříjmových pracujících důchodců (body 99–102), a na něj navazující
judikatuře. Z té plyne následující.
34. Ústavní právo na rovné zacházení je garantováno jednak v čl. 1 Listiny jako samostatné základní
právo, jehož se lze domáhat přímo a bez dalšího (rovnost neakcesorická), jednak jako základní
právo podmíněné, jehož se lze domáhat podle čl. 3 odst. 1 Listiny jen ve spojení s tvrzeným
zásahem do jiného základního práva či svobody chráněných Listinou (rovnost akcesorická).
Jelikož Ústavní soud ve své judikatuře připustil vedle ústavní ochrany rovnosti v základních
právech dle čl. 3 odst. 1 Listiny též ústavní ochranu rovnosti ve všech právech, respektive obecný
zákaz libovůle dle čl. 1 Listiny, nemá samo rozlišování akcesorické či neakcesorické rovnosti
v řízení o kontrole právních předpisů před Ústavním soudem zásadní význam. Všechny možné
námitky opřené o čl. 3 odst. 1 Listiny jsou vždy normativně „pokryty“ čl. 1 Listiny, jehož
působnost je z povahy věci širší. Intenzita ústavního přezkumu není primárně závislá na
skutečnosti, zda k nerovnému zacházení dochází ve vztahu k jinému ústavně zaručenému právu
(akcesoricky), či nikoli (neakcesoricky). Klíčovým je zejména důvod odlišného zacházení, tedy
stanovený rozlišovací znak, a zároveň konkrétní právo či statek, ve vztahu k němuž je odlišně
zacházeno. Tomu pak musí odpovídat nároky kladené Ústavním soudem na zdůvodnění
legitimity (ospravedlnění) odlišného zacházení.
35. Při rozlišování z důvodů tzv. podezřelých, tedy důvodů týkajících se osobních charakteristik
jednotlivce majících úzký vztah k ochraně důstojnosti člověka, je potřeba klást na zdůvodnění
odlišného zacházení velmi přísné nároky, byť by se odlišné zacházení netýkalo jiného základního
práva. Naopak, bude-li důvodem odlišného zacházení (rozlišujícím znakem) kritérium běžně
a nezbytně používané v určité oblasti právní regulace (např. výše příjmu v daňovém
zákonodárství), byť by se odlišné zacházení dotýkalo jiného základního práva (např. ochrany
vlastnictví), bude intenzita ústavního přezkumu nízká.
36. Za podezřelé důvody rozlišování je třeba považovat v prvé řadě ty, jež jsou výslovně uvedeny
v čl. 3 odst. 1 Listiny (pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, víra a náboženství, politické či jiné
smýšlení, národní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní nebo etnické menšině,
majetek, rod). Dále ty, které těmto kategoriím typově odpovídají, a naplňují tak znaky jiného
postavení ve smyslu odkazovaného ustanovení.
37. Při přezkumu, zda nedošlo k porušení práva na rovné zacházení z důvodu rozlišovacích kritérií
užitých v právní úpravě, je třeba posoudit, zda:
1) jde o srovnatelné jednotlivce nebo skupiny;
2) je s nimi nakládáno odlišně a na základě jakého důvodu;
3) jde odlišné zacházení daným jednotlivcům nebo skupinám k tíži (uložením břemene nebo
odepřením dobra);
4) je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tedy
(a) sleduje legitimní cíl a
(b) je přiměřené.
38. To, jak intenzivní bude přezkum přiměřenosti odlišného zacházení [krok 4.b)], přitom bude
záviset především na uplatněném důvodu odlišného zacházení a dále na tom, jakého
konkrétního práva či statku se odlišné zacházení týká. Nižší míru intenzity bude představovat
požadavek na racionální vztah právní úpravy ke sledovanému cíli, tedy zkoumání, zda
posuzovaná úprava může nějakým způsobem přispět k dosažení sledovaného cíle. Nemusí tak jít
o řešení nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. Vyšší míru intenzity pak bude
vyjadřovat požadavek na proporcionalitu ve vztahu ke sledovanému cíli.
39. Tyto principy Ústavní soud nedávno shrnul v nálezu ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 46/25
(84/2026 Sb.), Odměňování členů zastupitelstev územních samospráv (body 84–89 a tam
citovaná judikatura). V posuzované věci nemá důvod se od nich odchýlit.
40. Vedle porušení principu rovnosti v důsledku přímé diskriminace rozeznává judikatura porušení
v důsledku nepřímé diskriminace. V takovém případě zdánlivě neutrální úprava, která nepracuje
s žádným z podezřelých důvodů, ve svých důsledcích znevýhodňuje skupinu identifikovatelnou
tímto podezřelým důvodem. Podle judikatury Ústavního soudu se v řízení o kontrole norem při
zkoumání možné nepřímé diskriminace hodnotí:
1) zda na první pohled neutrální kritérium dopadá o poznání silněji na chráněnou skupinu a
2) zda pro nepřiměřené znevýhodnění chráněné skupiny existuje objektivní a rozumné zdů-
vodnění.
Ani od těchto závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchýlit, ostatně i ony byly vyjádřeny
v nedávné judikatuře [nález ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 30/25 (3/2026 Sb.), Nerovnost
při přijímání ukrajinských dětí k základnímu vzdělání, bod 70; navazující na nález ze dne 7. 4.
2020 sp. zn. Pl. ÚS 30/16 (N 67/99 SbNU 258; 254/2020 Sb.), Zákon o významné tržní síle,
bod 142].
IX.2
Posouzení věci
IX.2.A)
Účinky napadeného ustanovení
41. Pro posouzení napadené úpravy považuje Ústavní soud za potřebné nejprve vyložit, jaké má
účinky, pomocí tří modelových příkladů. Obdobně Ústavní soud postupoval i v nálezu sp. zn.
Pl. ÚS 16/24, Platová diskriminace začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené
(bod 88 a násl.). V posuzované věci musí příklady zohledňovat to, že státní zástupkyní či
zástupcem se lze stát již od 25 let věku, a to nejdříve po 3 letech praxe, která je potřebná pro
složení odborné závěrečné zkoušky státních zástupců nebo jiné srovnatelné zkoušky.
42. V úvahu je tedy třeba vzít tyto tři modelové příklady:
1) První osoba po třech letech přípravné praxe (např. právní čekatelky, asistentky soudce či
advokátní koncipientky) složí odbornou zkoušku (např. závěrečnou zkoušku právního
čekatele, justiční či advokátní zkoušku). Hned ve čtvrtém roce se stane státní zástupkyní
okresního státního zastupitelství a plat se jí určí podle prvního platového koeficientu 0,88.
Další dva roky stráví na mateřské a rodičovské dovolené. Poté, v sedmém roce, se vrátí
k výkonu funkce. Postoupí na druhý platový koeficient 1,01, protože při přechodu z první-
ho na druhý koeficient se doba mateřské a rodičovské dovolené započítává. V devátém roce
se této osobě začne plat určovat podle třetího platového koeficientu 1,14, protože již bude
mít odpracovány tři roky ve funkci státní zástupkyně – napadené ustanovení na ni tedy ne-
gativně nedopadne. Ve dvanáctém roce dosáhne na čtvrtý platový koeficient 1,22.
2) Druhá osoba po třech letech přípravné praxe rovněž složí odbornou zkoušku, ale nestane se
ihned státní zástupkyní a bude pokračovat výkonem jiné právnické praxe. Do funkce státní
zástupkyně okresního státního zastupitelství bude jmenována v osmém roce svého profes-
ního života, její plat se vzhledem k dosažené praxi určí podle druhého platového koeficien-
tu 1,01. Poté dva roky stráví na mateřské a rodičovské dovolené. Po návratu k výkonu
funkce ale na vyšší platový koeficient nedosáhne. Podle napadeného ustanovení se jí totiž
mateřská a rodičovská dovolená nezapočítá pro postup z druhého platového koeficientu,
dokud nestráví výkonem funkce státní zástupkyně alespoň tři roky. Další dva roky se proto
bude její plat i nadále určovat podle druhého platového koeficientu 1,01.
3) Třetí osoba rovněž po třech letech přípravné praxe a složení odborné zkoušky bude pokra-
čovat výkonem jiné právnické praxe. Státní zástupkyní okresního státního zastupitelství se
stane až v devátém roce svého profesního života. Její plat se rovnou určí podle třetího plato-
vého koeficientu 1,14, napadené ustanovení na ni tedy negativně nedopadne (shodně viz
důvodovou zprávu citovanou v bodě 52 níže a nález sp. zn. Pl. ÚS 16/24, Platová diskrimi-
nace začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené, bod 87). Následující dva roky
stráví na mateřské a rodičovské dovolené. Po návratu do funkce postoupí do čtvrtého pla-
tového koeficientu 1,22, protože i zde se uplatní obecné pravidlo, že mateřská a rodičovská
dovolená se do doby praxe započítávají.
Průběh profesního života těchto tří osob lze v tabulce znázornit takto:
První osoba
Druhá osoba
Třetí osoba
přípravná praxe
–
přípravná praxe
–
přípravná praxe
–
1. rok
2. rok
3. rok
4. rok
5. rok
6. rok
7. rok
8. rok
9. rok
10. rok
11. rok
12. rok
přípravná praxe
–
přípravná praxe
–
přípravná praxe
–
přípravná praxe
–
přípravná praxe
–
přípravná praxe
–
nástup do funkce
koeficient 0,88
jiná právnická praxe
–
jiná právnická praxe
–
rodičovská dovolená
–
jiná právnická praxe
–
jiná právnická praxe
–
rodičovská dovolená
–
jiná právnická praxe
–
jiná právnická praxe
–
výkon funkce
koeficient 1,01
jiná právnická praxe
–
jiná právnická praxe
–
výkon funkce
koeficient 1,01
nástup do funkce
koeficient 1,01
jiná právnická praxe
–
výkon funkce
koeficient 1,14
rodičovská dovolená
–
nástup do funkce
koeficient 1,14
výkon funkce
koeficient 1,14
rodičovská dovolená
–
rodičovská dovolená
–
výkon funkce
koeficient 1,14
výkon funkce
koeficient 1,01
rodičovská dovolená
–
výkon funkce
koeficient 1,22
výkon funkce
koeficient 1,01
výkon funkce
koeficient 1,22
Obdobný průběh by měla kariéra muže, který se rozhodne odejít na rodičovskou dovolenou.
Tabulka pro jednoduchost uvádí toliko rodičovskou dovolenou, nikoliv i mateřskou dovolenou.
IX.2.B)
Posouzení z hlediska rovného zacházení
43. Nyní je třeba posoudit, zda účinky napadeného ustanovení, jak byly popsány na třech
modelových příkladech, jsou či nejsou diskriminační. Primárně je tak třeba učinit podle testu
přímé diskriminace (viz body 46 až 49 níže).
44. Tři osoby popsané v modelových příkladech lze považovat za srovnatelné. Všechny tři strávily
z uvažovaných dvanácti let celkem deset let v právnické praxi (její různé formy považuje
zákonodárce za rovnocenné, viz bod 25 výše). Všechny tři odešly po ročním působení ve funkci
státní zástupkyně na mateřskou a rodičovskou dovolenou.
45. Přesto je s těmito třemi osobami nakládáno odlišně. První a třetí osobě se mateřská a rodičovská
dovolená započítá pro postup do vyššího platového koeficientu. Druhé osobě nikoliv – postup
z druhého koeficientu jí bude umožněn až po dalších dvou letech výkonu funkce. Ve dvanáctém
roce profesního života tak první a třetí osoba bude mít nárok na plat určený podle koeficientu
1,22, druhá osoba bude mít nárok pouze na plat určený koeficientem 1,01.
46. Důvodem tohoto odlišného zacházení je moment, kdy tyto osoby odešly na mateřskou
a rodičovskou dovolenou.
47. I když kritérium mateřské a rodičovské dovolené není výslovně uvedeno v napadené části § 7
odst. 5 zákona o platu státních zástupců, je výslovně obsaženo v § 7 odst. 4 písm. b) tohoto
zákona, na který toto ustanovení odkazuje. V tomto ohledu jde jen o odlišnost v legislativní
technice, která není pro účely prováděného přezkumu relevantní.
48. Na mateřskou a rodičovskou dovolenou mohou pochopitelně odejít jen rodiče dítěte, a to
v právní úpravou pevně stanovených časových obdobích určovaných dle okamžiku narození
dítěte. Napadená úprava tak ve svém důsledku pracuje s kritériem, kdy se určitá osoba stala
rodičem. Rozlišuje tedy podle rodičovství. Jde o tzv. podezřelý důvod rozlišování, na který se lze
dívat jako na „jiné postavení“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, případně jako na důvod spadající
pod tam explicitně uvedené kritérium pohlaví (k tomu viz nález sp. zn. Pl. ÚS 16/24, Platová
diskriminace začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené, body 81 a 83). Napadená
úprava tak přímo pracuje s kritériem rodičovství a v tomto ohledu je namístě ji zkoumat testem
přímé diskriminace.
49. Současně nelze odhlédnout od toho, že v současnosti čerpají rodičovskou dovolenou výrazně
častěji ženy než muži (shodně nález sp. zn. Pl. ÚS 16/24, Platová diskriminace začínajících
soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené, bod 81, viz též informace poskytnuté Ministerstvem
práce a sociálních věcí o osobách čerpajících rodičovský příspěvek v letech 2019 až 2024,
dostupné na https://mpsv.gov.cz/c-j-mpsv-2025-182159-statistika-rodicovsky-prispevek). Pouze
ženy navíc mohou odejít na mateřskou dovolenou. Byť právní úprava s kritériem pohlaví
nepracuje přímo, bude se mnohem častěji vztahovat na ženy. V tomto ohledu by bylo namístě ji
zkoumat testem nepřímé diskriminace. Jeho další klíčové kroky, jak byly vyloženy v bodě 40, ale
spočívají v podstatě v posouzení, zda jde odlišné zacházení dané skupině k tíži (zbytek kroku 1),
a zda je ospravedlnitelné (krok 2). Shodují se tak se zbývajícími kroky testu přímé diskriminace.
Proto bude posouzení nyní provedeno společně.
50. Není pochyb o tom, že odlišné zacházení jde dotčeným osobám k tíži. Dotčené osobě se totiž (po
určitou dobu) nezapočítává mateřská a rodičovská dovolená do rozhodné doby, a proto
nedosáhne na vyšší platový koeficient. Je jí tedy odebíráno dobro v podobě postupu do vyššího
platového koeficientu. Srovnatelné osoby, jimž se mateřská a rodičovská dovolená započítají,
mohou v některých případech pobírat plat vyšší o více než 20 %, jak plyne z uvedených příkladů,
kde druhá osoba pobírá ve dvanáctém roce plat určený koeficientem 1,01, ale první a třetí osoba
plat určený koeficientem 1,22. Protože právě ženy – státní zástupkyně budou častěji na mateřské
a rodičovské dovolené, hrozí pobírání tohoto nižšího platu častěji právě jim.
51. Aby bylo toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, muselo by v prvé řadě sledovat legitimní cíl.
52. Cílem napadené úpravy zřejmě bylo, aby se začínající státní zástupkyně a zástupci předtím, než
jim vznikne nárok na vyšší plat, s výkonem této funkce podrobně seznámili. Tento cíl je dokonce
výslovně vyjádřen v důvodové zprávě k zákonu o platu státních zástupců: „Shodně jako
u soudců je omezena možnost postupu státního zástupce do ‚3. platového stupně‘ podmínkou,
že k takovému postupu může dojít pouze, vykonával-li v době potřebné k tomuto postupu
skutečně funkci státního zástupce alespoň po dobu tří let, do které nelze zahrnout náhradní
doby. Jde o ustanovení bránící tomu, aby do vyššího ‚platového stupně‘ mohl postoupit
především začínající státní zástupce, který by stanovenou započitatelnou dobu naplnil převážně
dobami sice z obecného pohledu pokládanými za započitatelné, které však dobami odborné
praxe fakticky nejsou. Ustanovení se vztahuje pouze na ty státní zástupce, kteří v souvislosti se
vznikem pracovního poměru v této funkci mají započitatelnou dobu v délce, odpovídající
‚prvnímu‘ až ‚druhému platovému stupni‘. Je-li v souvislosti se vznikem pracovního poměru
státního zástupce určena započitatelná doba delší, vzniká státnímu zástupci nárok na platový
koeficient, odpovídající takto stanovené započitatelné době a uvedené omezení postupu se na
něho nevztahuje.“ (Poslanecká sněmovna, 2. volební období, 1996–1998, sněmovní tisk 141/0,
zvláštní část, k § 7).
53. Tvrzený cíl spočívající v tom, že před zvýšením platu se má dotčená osoba s výkonem funkce
podrobně seznámit tak, že ji bude po určitou dobu vykonávat, Ústavní soud shledává
legitimním. Ke shodnému závěru dospěl již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/24, Platová diskriminace
začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené (bod 82).
54. Napadená úprava ale musí být též pro dosažení sledovaného cíle přiměřená. Intenzita přezkumu
přiměřenosti se přitom liší podle toho, z jakých důvodů právní úprava rozlišuje, nikoliv podle
toho, jakého práva se týká.
55. I když se tedy napadené ustanovení týká práva státních zástupkyň a zástupců na „spravedlivou
odměnu za práci“ podle čl. 28 Listiny, není tento fakt sám o sobě rozhodný pro stanovení
intenzity přezkumu. Klíčové je, že právní úprava (přímo) rozlišuje podle podezřelého kritéria
rodičovství (k povaze tohoto kritéria bod 48 výše) a (nepřímo) podle podezřelého kritéria
pohlaví. Rozlišování podle těchto důvodů vyžaduje přísný přezkum. Napadená úprava proto
musí obstát v testu proporcionality, tak jako jím musela obdobná úprava projít v nálezu sp. zn.
Pl. ÚS 16/24, Platová diskriminace začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené
(bod 83).
56. Test proporcionality podle judikatury Ústavního soudu zahrnuje kritéria vhodnosti
(způsobilosti), potřebnosti a přiměřenosti v užším smyslu. Kritérium vhodnosti zkoumá, zdali
použitý prostředek, omezující určitý ústavní princip (typicky ústavně zaručené právo), je vůbec
způsobilý dosáhnout sledovaného legitimního cíle. Kritérium potřebnosti spočívá v posouzení,
zda nelze daného cíle ve srovnatelné míře dosáhnout jinak, a to při nižší míře zásahu do
kolidujícího ústavního principu, či bez tohoto zásahu. V rámci kritéria přiměřenosti v užším
smyslu potom probíhá vyvažování mezi oběma v kolizi stojícími ústavními principy [nález ze
dne 22. 10. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/25 (495/2025 Sb.), CHKO Soutok, bod 81].
57. Jde-li o vhodnost, je třeba zdůraznit, že napadené ustanovení umožňuje dosáhnout sledovaného
cíle jen u omezené skupiny osob, jejichž situace odpovídá druhému modelovému příkladu. Na
osoby, které se stanou státními zástupkyněmi či zástupci a rodiči dříve (první příklad) či později
(třetí příklad) nedopadá – tyto osoby mohou dosáhnout zvýšení platového koeficientu i po
pouhém roku výkonu funkce státního zástupce, na který navážou mateřskou či rodičovskou
dovolenou. Přesto Ústavní soud shledává, že kritérium vhodnosti je splněno. Přes obdobné
výhrady dospěl ke stejnému závěru i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/24, Platová diskriminace
začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené (bod 85).
58. Klíčovou otázkou je, zda napadené ustanovení je nezbytné pro dosažení sledovaného cíle, nebo
zda ho lze dosáhnout ve srovnatelné míře jinak a při menším zásahu do principu rovnosti.
59. Kritérium nezbytnosti splněno není. Chtěl-li zákonodárce, aby ke zvyšování platového
koeficientu docházelo u začínajících státních zástupkyň a zástupců až po určité době skutečného
výkonu této funkce (například po třech letech), mohl a měl přijmout úpravu, která toto pravidlo
stanoví plošně. Toto pravidlo by mu umožnilo dosáhnout sledovaného cíle ve stejné (respektive
dokonce vyšší) míře než napadené ustanovení. Přitom by tolik nezasahovalo do principu
rovnosti.
60. Napadená úprava místo toho arbitrárně postihuje jen ty státní zástupkyně a zástupce, kteří
nastoupí do funkce v době, kdy jim náleží jen první či druhý stupeň platového koeficientu,
a kteří před mateřskou a rodičovskou dovolenou nestihnou v této funkci odsloužit tři roky
(druhý modelový příklad). Ústavní soud neshledává důvod, proč by tyto osoby měly být
v horším postavení než ti, kteří nastoupí do funkce dříve nebo později a u nichž ke zvýšení
platového koeficientu může dojít i po krátké době, třeba i roce výkonu funkce, na který naváže
mateřská a rodičovská dovolená (první a třetí modelový příklad). I tyto osoby totiž jsou začínající
státní zástupkyně či zástupci. Podle napadené úpravy přitom může být plat těchto osob vyšší
i o více než 20 %.
61. Ústavní soud shrnuje, že „legitimní cíl je sledován selektivně pouze u některých osob na základě
arbitrárního kritéria, což vytváří nedůvodné rozdíly“ mezi státními zástupkyněmi a zástupci.
Ačkoliv tedy napadená úprava má poněkud odlišné účinky, než měla obdobná úprava
u soudcovských platů, dospěl Ústavní soud k totožnému závěru jako v nálezu sp. zn. Pl. ÚS
16/24, Platová diskriminace začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené (bod 98).
IX.2.C)
Shrnutí
62. Napadené ustanovení bylo, jde-li o mateřskou a rodičovskou dovolenou, v rozporu s principem
rovnosti a zákazem diskriminace podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na
spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny.
IX.3
Časové účinky nálezu
63. Ústavní soud se dále zabýval tím, jaké časové účinky má mít vyslovení neústavnosti napadeného
ustanovení.
64. Rozhoduje-li Ústavní soud o zrušení zákona, ruší jej s účinky do budoucna, tedy ex nunc
[stanovisko pléna ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (ST 57/115 SbNU 246; 4/2023
Sb.), Plošné zveřejňování majetkových přiznání zastupitelů obcí a krajů, bod 27]. Důvod, pro
který Ústavní soud shledal neústavnost zákona, ovšem může v některých případech bránit jeho
použití i ve vztahu ke skutečnostem nastalým v době jeho účinnosti. V základu se časové účinky
takového nálezu odvozují od toho, zda se neústavní úprava vztahovala na „právní vztahy
vertikální, jejichž účastníky jsou stát jako nositel veřejné moci a jednotlivec, nebo […] právní
vztahy horizontální, jejichž účastníky jsou jednotlivci navzájem“ (citované stanovisko, bod 33).
U vertikálních vztahů „zásadně (nikoliv však bezvýjimečně)“ platí, že neústavní úprava se
nepoužije ani na okolnosti nastalé v době před jejím zrušením; naopak u horizontálních vztahů
„zásadně (i když znovu nikoliv bezvýjimečně)“ platí, že neústavní úprava se použije ve vztahu
k okolnostem nastalým před jejím zrušením, a to z důvodu ochrany právní jistoty jednotlivců
(citované stanovisko, bod 33).
65. Z těchto principů lze přiměřeně vyjít i u nálezů o vyslovení neústavnosti určitého zákonného
ustanovení. I zde by teoreticky mohla nastat situace, kdy vyslovení neústavnosti bude mít spíše
akademický význam, případně bude nutné neústavní ustanovení v některých případech přeci jen
aplikovat, například kvůli ochraně právní jistoty účastníků dotčených právních vztahů. Je ovšem
třeba zdůraznit, že zvláště u návrhů na vyslovení neústavnosti zákona se obecné soudy na
Ústavní soud obracejí právě proto, aby nemusely použít zákon, který pokládají za neústavní
(citované stanovisko, bod 29).
66. Napadené ustanovení upravovalo plat státních zástupkyň a zástupců. I když Ústavní soud
připustil, že u platových poměrů soudkyň a soudců převažuje soukromoprávní charakter vztahu
(nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, Platy soudců XVI, bod 71), což by platilo i pro
platy státních zástupkyň a zástupců, lze na druhou stranu konstatovat, že se tyto vztahy „blíží
vztahu vertikálnímu“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/24, Platová diskriminace začínajících soudkyň na
mateřské a rodičovské dovolené, bod 105). V každém případě ale tato otázka není zcela
rozhodující.
67. Zájem na tom, aby dotčené osoby nebyly vystaveny diskriminačnímu zacházení, v posuzované
věci znatelně převažuje nad zájmem na ochraně právní jistoty. Proto je třeba, aby se napadené
neústavní ustanovení ve sporech před obecnými soudy neaplikovalo. Obecné soudy tedy vyjdou
z toho, že mateřská a rodičovská dovolená se vždy zahrnuje do doby započitatelné praxe.
68. Pro ochranu právní jistoty státu postačí, že se proti těmto nárokům může bránit námitkou
promlčení. To omezuje časový rámec, v němž se právní závěry Ústavního soudu o neústavnosti
daného ustanovení reálně promítnou do právních vztahů. Ke shodným závěrům Ústavní soud
dospěl i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/24, Platová diskriminace začínajících soudkyň na mateřské
a rodičovské dovolené (bod 107).
X.
Závěr
69. Napadené ustanovení v rozsahu, v němž se týkalo mateřské a rodičovské dovolené (a vylučovalo
je z rozhodné doby pro stanovení platového koeficientu), bylo v rozporu s principem rovnosti
a zákazem diskriminace podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na spravedlivou
odměnu za práci podle čl. 28 Listiny. Ústavní soud proto vyhověl návrhu obvodního soudu a za
přiměřené aplikace § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyslovil neústavnost napadeného
ustanovení v uvedeném rozsahu. To znamená, že napadené ustanovení v tomto rozsahu není
možné aplikovat a do rozhodné doby pro stanovení platového koeficientu je třeba započítat
i mateřskou a rodičovskou dovolenou.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Baxa v. r.
Zavřít