Jsou-li podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelné nálezy Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby, musí být závazné i pro Ústavní soud [takto již nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285)].

Vnitřní závaznost judikatury Ústavního soudu se projevuje především v § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již rozhodl nálezem. Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Ústavnímu soudu brání meritorně rozhodovat o stejné věci opakovaně.

Zásada ne bis in idem, ze které zákonná překážka věci rozsouzené vyplývá, garantuje právní jistotu a důvěru v právo. V řízení před Ústavním soudem nelze znovu otevírat již jednou vyřešené otázky ve skutkově a právně totožných věcech. Ústavní soud má pravomoc autoritativně vykládat ústavní pořádek s konečnou platností, není místem pro nekončící polemiky s již vyslovenými důvody rozhodnutí [srov. obecně v jiném kontextu např. nález sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581); nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09 ze dne 3. 11. 2009 (N 233/55 SbNU 197; 387/2009 Sb.), bod 100].

Ústavní soud v minulosti zamítl návrh jiné navrhovatelky na zrušení § 29 odst. 1 občanského zákoníku a § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/20. Dříve, než Ústavní soud vyloží, proč tento nález nepředstavuje překážku věci rozsouzené, stručně jej zrekapituluje:

Tehdejší navrhovatelka se narodila s biologickými znaky muže, ale necítila se být ani mužem, ani ženou, nýbrž osobou neutrálního pohlaví; u správních orgánů a soudů se domáhala změny rodného čísla. Podstatou její argumentace bylo, že má právo na změnu pohlaví i při nesplnění podmínek uvedených v § 29 odst. 1 občanského zákoníku; její rodné číslo mělo být evidováno v neutrálním či ženském tvaru.

Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Jelikož se navrhovatelka necítila být mužem ani ženou, bylo podle Ústavního soudu nadbytečné zabývat se podmínkami, za nichž lze v České republice změnit pohlaví z mužského na ženské či naopak. Řízení, z něhož návrh vzešel, se týkalo rodného čísla, a proto se Ústavní soud zaměřil pouze na jeho podobu ve smyslu § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel.

Podle Ústavního soudu není neústavní, zaznamenává-li stát v rodném čísle informaci o pohlaví jednotlivce, ani je-li pohlaví v rámci rodných čísel pojímáno binárně. V České republice se lidé dělí na ženy a muže. Toto chápání binární existence lidského druhu nemá původ ve vůli státu, neboť veřejná moc je pouze akceptovala jako společenskou realitu. Existenci mužů a žen bere na vědomí český právní řád, včetně předpisů ústavního pořádku a mezinárodních smluv. Podle čl. 29 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") kupříkladu mají ženy právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a zvláštní pracovní podmínky. Podle čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") mají muži a ženy právo uzavřít manželství a založit rodinu. Občanský zákoník obdobně definuje manželství jako trvalý svazek muže a ženy. S binárním konceptem pohlaví pracuje i trestní řád, podle kterého osobní prohlídku vykonává vždy osoba stejného pohlaví. Rozdíl mezi muži a ženami je v České republice činěn také u soukromoprávních aktivit: existují sportovní soutěže pořádané výhradně pro ženy, muži a ženy mívají samostatné šatny či toalety, vlaky dámská kupé a podobně.

Uznání existence žen a mužů není z ústavněprávního hlediska problematické. Je-li ústavně akceptováno, a dokonce ústavním pořádkem předvídáno, že se lidé dělí na muže a ženy a že má dělení právní či praktické dopady, pak je logické, že stát informaci o pohlaví, tedy o tom, zda je člověk mužem nebo ženou, v určité formě zaznamenává.

Na uvedených závěrech podle Ústavního soudu nic nemění, že pohlaví, které lze dovodit z rodného čísla, nemusí vždy odpovídat tomu, s nímž se člověk vnitřně identifikuje. Smyslem ustanovení upravujícího rodné číslo žen není prezentace, s jakým pohlavím se nositel rodného čísla identifikuje; informace o pohlaví člověka, kterou lze z rodného čísla dovodit, o vnitřních pocitech člověka nevypovídá nic. Tím, že stát v rodném čísle zachytává informaci o pohlaví člověka, nepředurčuje, jakým způsobem na sebe člověk nahlíží nebo nahlížet má.

Rodné číslo obsahuje informaci o pohlaví, které stát eviduje, neboť může být z hlediska fungování státu i společnosti užitečná, zatímco informace o pohlavní identitě, která pro stát nemá objektivní, smysluplné využití, zůstává mimo státní evidenci, jelikož pro ni chybí rozumný důvod. Existují-li objektivní důvody, pro které je vhodné určitou informaci evidovat, nelze z práva na soukromí dovodit právo, aby v případě, že je někomu informace nepříjemná, ji stát neevidoval, případně místo ní evidoval informaci neodpovídající realitě.

Jde-li o navrhovatelkou odkazované rozsudky ESLP, měl Ústavní soud o přenositelnosti některých vyslovených závěrů ESLP stran pohlaví do prostředí českého právního řádu pochybnosti; neměl však prostor se k této problematice podrobněji vyjádřit, neboť judikatura ESLP se týkala právně i skutkově odlišných případů.

Ústavní soud v nálezu vyslovil závěr, že je v souladu s ústavním pořádkem, lze-li z rodného čísla dovodit pohlaví jeho nositele. Tento závěr neomezuje zákonodárce ve vztahu k právní úpravě určování či změny pohlaví, které je z rodného čísla identifikovatelné. Řešení otázek týkajících se člověka jako biologického druhu, jeho života a vztahů, náleží Parlamentu České republiky; jejich judicializace by mohla vést k politizaci Ústavního soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že právě shrnutý nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20 pro nyní projednávaný případ překážku věci rozsouzené ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z několika důvodů nezakládá.

Pro posouzení existence překážky věci rozsouzené je nezbytné zabývat se otázkou, o čem Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 meritorně rozhodl, tedy v jakém konkrétním rozsahu mohla překážka věci rozhodnuté vzniknout.

Podstatné je, že v řízení o kontrole norem (abstraktní či konkrétní) je předmětem řízení posuzování ústavnosti napadeného právního předpisu bez ohledu na osobu či typ navrhovatele. Identitu (jednotu) věci ve smyslu překážky věci rozsouzené je třeba hodnotit totožností napadeného ustanovení i tvrzených a následně zkoumaných důvodů protiústavnosti (srov. přiměřeně nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09, bod 97, jež se jinak týká přezkumu mezinárodních smluv); rozsah reálně provedeného ústavního přezkumu je určující.

Jinými slovy, překážku věci rozsouzené je třeba vymezovat nejen podle shodnosti napadených zákonných ustanovení, ale i podle referenčních kritérií ústavnosti, kterými se Ústavní soud již dříve v rámci přezkumu ústavnosti skutečně zabýval (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 25/21 ze dne 17. 1. 2023, bod 26; shodně viz VYHNÁNEK, L. Judikatura v ústavním právu. In: BOBEK, M., KÜHN, Z. A kolektiv. Judikatura a právní argumentace. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2013, s. 355).

Vznikla-li by překážka věci rozsouzené automaticky ve všech případech, kdy Ústavní soud návrh na zrušení zákona zamítne nálezem, znamenalo by to absolutní nemožnost opakovaně posuzovat ústavnost stejného zákona, byť z jiných důvodů, než tomu bylo v předchozím případě. Takový výklad § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je neudržitelný: představa, že Ústavní soud je v rámci jednoho přezkumu schopen apriorně postihnout bez ohledu na argumentaci obsaženou v návrhu všechny myslitelné ústavně relevantní kontexty projednávané věci, je nerealistická (shodně HOLLÄNDER, P. § 35 in: FILIP, Jan, HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 166).

Ústavní soud vždy posuzuje ústavnost právních předpisů v konkrétním kontextu. Rigidní lpění na zásadě jednou a dost, bez ohledu na to, jakými otázkami se Ústavní soud materiálně zabýval, by bylo formalistické. V důsledku by pouhá forma zamítavého nálezu mohla Ústavnímu soudu do budoucna zabránit plnit roli orgánu ochrany ústavnosti, což by popíralo smysl jeho existence. Proto i vývoj společenských a právních poměrů v důsledku plynutí času může být proměnou kontextu, v němž Ústavní soud rozhoduje.

Perspektivou uvedenou v předchozích bodech je v nyní projednávané věci třeba nahlížet na nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20. Ústavní soud se v tomto rozhodnutí zabýval primárně ústavností zákonného tvaru rodného čísla (tj. § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel), ústavnost podmínek, za nichž lze změnit pohlaví, věcně nehodnotil; překážka věci rozsouzené proto ve vztahu k § 29 odst. 1 občanského zákoníku ani § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách dána není. Přestože výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 byl zamítavý ve vztahu ke všem tehdy napadeným zákonným ustanovením, z jeho odůvodnění vyplývá, že se plénum ústavností § 29 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 ZSZS věcně nezabývalo, protože nepovažovalo citovaná ustanovení za relevantní pro tehdy projednávaný případ. Ústavní soud k tomu v bodě 31 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 výslovně uvedl, že [n]emá smysl zabývat se konkrétními podmínkami pro změnu pohlaví z mužského na ženské na podkladě případu navrhovatele, který se ženou nenarodil, za ženu se nepovažuje a zatím se ani nerozhodl, že změnit pohlaví na ženské vůbec chce. Právě citovaný závěr měl být (v ideálním případě) reflektován ve výroku odmítnutím návrhu pro neoprávněnost tehdejší navrhovatelky, ale to není pro vyřešení otázky rei iudicatae podstatné. Posuzovat existenci překážky věci rozsouzené pouze na základně znění výroku rozhodnutí nelze - bylo by to nepřípustně formalistické.

V nyní projednávané věci se přímo projevuje, že rozsah přezkumu ústavnosti v rámci řízení o tzv. konkrétní kontrole norem je závislý na kontextu případu, ze kterého návrh na zrušení zákona vzešel. Je to praktický život sám, který formuluje ústavní otázky spojené s aplikací určité právní normy v konkrétních skutkově utvořených situacích, na které by měl Ústavní soud odpovědět (viz odlišné stanovisko Elišky Wagnerové v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/03 ze dne 11. 2. 2004).

Zvolilo-li plénum v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 minimalistický přístup proto, že tehdejší navrhovatelka se necítila být ani mužem, ani ženou, neznamená to automaticky, že bude přenositelný do všech dalších případů. Nynější případ je jiný: navrhovatel není nebinární osobou, která si změnu pohlaví nepřeje, nýbrž jde o trans člověka, který o změnu z ženského na mužské (úředně evidované) pohlaví aktivně usiluje. Zamítavý nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20 mu žádné odpovědi na jeho námitky proti ústavnosti zákonných podmínek pro změnu pohlaví neposkytuje, a proto ani nemůže vytvořit relevantní překážku věci rozsouzené.

Nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20 věcnému posouzení nyní projednávaného návrhu nebrání také proto, že představuje pouze stanovisko takzvané relevantní menšiny pléna Ústavního soudu. Vnitřní závaznost závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 je tudíž při hodnocení existence překážky věci rozsouzené výrazně oslabena.

Lze dodat, že ze stejných důvodů je zásadně oslabena též obecná normativní funkce předchozího nálezu. Obecně jistě platí, že stabilita judikatury Ústavního soudu představuje ústavní hodnotu per se, která má zaručit relativní stálost právního prostředí. Plénum Ústavního soudu proto zásadně nemůže již vyslovený právní názor měnit jen z důvodu proměny hlasovacích poměrů či soudcovského sboru [nález sp. zn. Pl. ÚS 27/22 ze dne 20. 12. 2023 (19/2024 Sb.), bod 27]. Avšak právní závěry, k nimž dospěla jen tzv. relevantní menšina pléna, nemohou vyvolat stejné legitimní očekávání o své nezměnitelnosti, jako plenární nálezy přijaté kvalifikovanou většinou pléna [pro podobný názor srov. již nález sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 ze dne 24. 1. 2001 (N 16/21 SbNU 113; 64/2001 Sb.), část VII. - 2)].

Byť nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20 přezkumu ústavnosti zákonných podmínek pro změnu pohlaví nebrání, je nutné zhodnotit, zda je navrhovatel k podání návrhu na zrušení napadených ustanovení oprávněn (aktivně legitimován).

Podle § 74 zákona o Ústavním soudu platí, že stěžovatel může spojit ústavní stížnost s návrhem na zrušení jednotlivých ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Mezi ústavní stížností napadeným rozhodnutím a sporným zákonným ustanovením musí existovat úzká vazba v tom smyslu, že nebýt napadeného zákonného ustanovení, nebylo by vydáno ani rozhodnutí jako jeho následek [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/14 ze dne 27. 1. 2015 (N 16/76 SbNU 231; 97/2015 Sb.), bod 21; nález sp. zn. Pl. ÚS 5/16 ze dne 11. 10. 2016 (N 186/83 SbNU 43; 393/2016 Sb.), bod 40; nález sp. zn. Pl. ÚS 15/17 ze dne 27. 2. 2018 (N 33/88 SbNU 457; 69/2018 Sb.), bod 14]. Podle Ústavního soudu v nyní projednávaném případě úzká vazba mezi všemi zákonnými ustanoveními a ústavní stížností napadenými rozhodnutími správních soudů existuje.

Napadená ustanovení zákona o matrikách, jménu a příjmení, upravují podmínky, na základě kterých matriční úřad vyhoví žádosti člověka o změnu jména v návaznosti na jeho změněné pohlaví. Správní orgány a soudy při posuzování žádosti navrhovatele o zápis změny neutrálního jména ("A. V.") na jméno mužské ("G. V.") předně vycházely z pravidla, že jednotlivci ženského pohlaví nelze zapsat jméno mužské (§ 62 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o matrikách, jménu a příjmení, ve znění účinném do 31. 12. 2023). V tomto ohledu platí, že neexistovalo-li by uvedené pravidlo, mohly by správní orgány žádosti navrhovatele vyhovět. Následně správní orgány a soudy použily speciální ustanovení § 72 odst. 5 zákona o matrikách, jménu a příjmení, ve znění účinném do 31. 12. 2023, které míří na osoby podstupující proces změny pohlaví. Podle uvedeného ustanovení lze v takových případech změnu jména a příjmení povolit pouze na základě potvrzení poskytovatele zdravotních služeb o dokončení léčby pro změnu pohlaví. I v tomto smyslu platí, že nevyžadoval-li by zákon potvrzení o dokončení léčby pro změnu pohlaví, mohlo být žádosti navrhovatele na změnu jména a příjmení vyhověno.

Z právě uvedeného vyplývá, že úzká vazba v projednávané věci existuje i k § 29 odst. 1 občanského zákoníku, který upravuje právní status jednotlivce při změně pohlaví - je zde definováno, co se změnou pohlaví míní, a dále, kdy nastává. Posouzení, jaký má navrhovatel status ve vztahu k pohlaví (tj. zda je mužem, nebo ženou), určuje, zda je možná změna jeho stávajícího jména na jméno mužské. Jinými slovy, povolení změny jména závisí na posouzení, zda u navrhovatele nastala statusová změna pohlaví ve smyslu § 29 odst. 1, věty první, občanského zákoníku. Jelikož navrhovatel nepodstoupil chirurgický zákrok spočívající ve znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů, brání předmětné ustanovení tomu, aby jeho žádosti na změnu jména bylo vyhověno: podle existující právní úpravy má navrhovatel status ženského pohlaví, a proto změnu jeho jména na jméno mužské nebylo možné povolit (§ 62 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o matrikách, jménu a příjmení, ve znění účinném do 31. 12. 2023).

Úzká vazba zároveň existuje i k ustanovením § 21 a § 23 zákona o specifických zdravotních službách, jehož úprava vymezuje změnu pohlaví pouze pro účely tohoto zákona. Zdravotní výkony, které pod rozsah ZSZS spadají, sledují účel provedení změny pohlaví chirurgickým zákrokem. Zákon o specifických zdravotních službách blíže specifikuje, za jakých podmínek poskytovatel zdravotních služeb provede operativní změnu pohlaví: pacient musí o chirurgický zákrok písemně požádat a udělit souhlas, musí disponovat kladným stanoviskem odborné komise a prokázat schopnost žít trvale jako osoba opačného pohlaví atd. (§ 21). Jestliže by správní orgány a soudy ustanovení ZSZS neaplikovaly, nemohly by zjistit, zda navrhovatel změnu pohlaví chirurgickým zákrokem podstoupil a nebylo by jasné, byla-li potřebná léčba podle § 72 odst. 5 zákona o matrikách, jménu a příjmení, ve znění účinném do 31. 12. 2023, dokončena.

Požadavek aktivní legitimace pro podání návrhu na zrušení zákonných podmínek pro změnu pohlaví je podle Ústavního soudu třeba považovat za splněný rovněž proto, že pro navrhovatele neexistuje vhodnější cesta, jak úpravu podmiňující změnu pohlaví chirurgickým zákrokem napadnout u Ústavního soudu. Ani v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20sp. zn. Pl. ÚS 2/20, ani v souvisejících rozhodnutích NSS, nebylo naznačeno, jak by se lidé usilující o změnu pohlaví bez provedení chirurgického zákroku měli přezkumu ústavnosti napadených ustanovení domoci procesně čistějším způsobem. Ústavní soud dále nebude posuzovat podmínky aktivní legitimace navrhovatele formalisticky, aby jemu a lidem v obdobném postavení nezabránil domoci se posouzení zákonných podmínek změny pohlaví.

Lze shrnout, že nyní projednávaný návrh není podán někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, protože mezi napadenými zákonnými ustanoveními a napadenými soudními rozhodnutími existuje úzká vazba.

Dále je třeba posoudit, zda je řízení o návrhu na zrušení § 62 odst. 1 a § 72 odst. 3 a 5 zákona o matrikách, jménu a příjmení, ve znění účinném do 31. 12. 2023, třeba zastavit podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť citovaná ustanovení byla s účinností od 1. 1. 2024 novelizována zákonem č. 414/2023 Sb.

Ústavní soud se již v minulosti problematikou přezkumu právních předpisů, které pozbyly platnosti či byly novelizovány, zabýval. Přezkum předně připustil na základě návrhu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 ze dne 10. 1. 2001 (N 5/21 SbNU 29; 78/2001 Sb.)]. Ústavnost zrušeného či změněného zákona přezkoumá Ústavní soud za podmínky, že adresátem tvrzeného důvodu neústavnosti je veřejná moc, nikoliv subjekt soukromého práva [bod 17 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 86/65 SbNU 161; 234/2012 Sb.)]. Za splnění stejné podmínky Ústavní soud obdobně připustil přezkum zrušeného či změněného zákona na základě akcesorického návrhu stěžovatele podle § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 15/17, body 13-16; či nález sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020 (N 233/103 SbNU 372)].

V nyní projednávané věci, která se týká podmínek pro změnu jména a příjmení v návaznosti na pohlaví jednotlivce, adresátem tvrzeného důvodu neústavnosti veřejná moc je. Řízení o projednávaném návrhu proto nebylo zastaveno podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - je třeba jej v této části považovat za návrh na vyslovení neústavnosti zákonného ustanovení.

Ústavní soud nicméně - za přiměřeného použití § 95 občanského soudního řádu - nepřipustil změnu návrhu, kterou navrhovatel uplatnil v replice, v níž požaduje, aby Ústavní soud přezkoumal také ústavnost § 72a odst. 2 a odst. 3, věty druhé, zákona o matrikách, jménu a příjmení, ve znění účinném od 1. 1. 2024. Tato změna nabyla účinnosti až v průběhu řízení u Ústavního soudu, takže nebyla ve věci navrhovatele aplikována. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud akceptoval návrh na vyslovení neústavnosti obsahově souvisejících ustanovení § 62 odst. 1 a § 72 odst. 3 a 5 zákona o matrikách, jménu a příjmení, ve znění účinném do 31. 12. 2023, není důvod pro připuštění změny (rozšíření) návrhu (petitu), jak žádá navrhovatel.

Změna pohlaví ve smyslu § 29 odst. 1, věty první, občanského zákoníku (tj. statusová změna pohlaví) nastává provedením chirurgického zákroku za současného splnění dvou odlišných podmínek: 1) znemožnění reprodukční funkce; 2) přeměny pohlavních orgánů.

První podmínka znemožnění reprodukční funkce jednoduše řečeno znamená, že člověk po dokončení změny pohlaví nesmí být schopen počít dítě, tj. dál se reprodukovat. Praxe i doktrína jsou ustálené ve výkladu, že k dosažení zmíněného cíle je třeba provést minimálně hysterektomii (odstranění dělohy) či orchiektomii (odstranění varlat) [viz FRINTA, O. In: ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník: komentář. Svazek I (§ 1 až 654). Praha: Wolters Kluwer, 2014, § 29; FIFKOVÁ, H. Poruchy pohlavní identity. In: WEISS, Petr a kol. Sexuologie. Praha: Grada, 2010, s. 458; či BARŠOVÁ, A. Skalpel a duše. Ke změně pohlaví podle nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2013, roč. 3, č. 1, s. 15].

Druhý zákonný požadavek v podobě přeměny pohlavních orgánů zahrnuje následující chirurgické zákroky: V případě trans mužů (female to male) jde především o masektomii (odstranění prsou), hysterektomii (odstranění dělohy), oboustrannou ovariektomii (odstranění vaječníků), metaidoioplastiku, faloplastiku, scrotoplastiku a urethroplastiku (vytvoření neopenisu a šourku). V případě trans žen (male to female) jde o orchiektomii (odstranění varlat), penektomii (odstranění penisu) a vytvoření neovaginy (zahrnuje vaginoplastiku, klitorideoplastiku a labioplastiku) [čl. 1, bod 2 Doporučeného postupu při provádění chirurgických zákroků směřujících ke změně pohlaví u transsexuálních pacientů, který vydalo Ministerstvo zdravotnictví v roce 2012; Věstník Ministerstva zdravotnictví České republiky, 2012, č. 8, s. 5-6; srov. DOLEŽAL, Adam. § 29. In: MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek I. § 1-117. Praha: Leges, 2013, s. 343].

Statusová změna pohlaví podle § 29 odst. 1, věty první, občanského zákoníku nastane pouze tehdy, podstoupí-li jednotlivec chirurgickou kastraci (odebrání dělohy či varlat) a další chirurgické zákroky směřující k přeměně pohlavních orgánů.

Ústavní soud dospěl při posouzení souladu vymezených zákonných podmínek změny pohlaví podle § 29 odst. 1, věty první, občanského zákoníku k následujícím závěrům: Zaprvé, zákonná úprava statusové změny pohlaví představuje významný zásah buď do tělesné integrity lidí usilujících o změnu pohlaví, nebo do jejich práva na sebeurčení a osobní autonomii [IX. 1 a)]. Zadruhé, zákonné požadavky statusové změny pohlaví mohou sledovat legitimní cíl zajištění právní jistoty a stability [IX. 1 b)]. Zatřetí, požadavky chirurgické přeměny pohlavních orgánů a znemožnění reprodukční funkce pouze pro účely statusové změny pohlaví jsou v rozporu se základním právem trans lidí na ochranu tělesné integrity a osobní autonomie a jejich lidskou důstojností [IX. 1 c)].

Garance nedotknutelnosti osoby spočívá v ochraně tělesné a duševní integrity jednotlivce včetně jeho zdraví [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/14, bod 56; nález sp. zn. II. ÚS 2379/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 157/54 SbNU 33), body 10-11; nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41), body 15-16; nález sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 205/75 SbNU 297), bod 26]. Zásahem do tělesné a duševní integrity je způsobení zranění, způsobení či zhoršení choroby, a to i choroby, resp. poruchy psychické, ale i pouhé způsobení bolesti (nález sp. zn. II. ÚS 2379/08, bod 11). Provedení chirurgického zákroku spočívajícího v přeměně pohlavních orgánů a znemožnění reprodukční funkce významně zasahuje do tělesné integrity lidí usilujících o změnu pohlaví. Tento zásah je invazivní a citlivý, neboť při něm musí být nevratně odstraněny některé části lidského těla a přeměněny intimní partie člověka.

Součástí ústavních garancí ochrany soukromí je i právo člověka na sebeurčení a osobní autonomii [nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.), bod 29, a nález sp. zn. Pl. ÚS 24/11 ze dne 20. 12. 2011 (N 217/63 SbNU 483; 43/2012 Sb.), bod 16]. Právo na soukromí totiž zahrnuje garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování o sobě samém, včetně rozhodování o uspořádání vlastního života [nález sp. zn. Pl. ÚS 7/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 110/81 SbNU 729; 234/2016 Sb.), bod 49].

Do práva na sebeurčení a osobní autonomii podle Ústavního soudu spadá i rozhodnutí člověka, jakým způsobem bude navenek projevovat svoji identitu, tj. projevovat, jakým člověkem se cítí být. Ztotožňuje-li se někdo trvale s odlišným pohlavím, než jaké mu bylo přiřazeno podle jeho biologických znaků a přeje-li si projevovat se v souladu s tím, jde o svobodné rozhodnutí jednotlivce o sobě samém spadající pod ochranu práva na sebeurčení a osobní autonomii. Jde o rozhodnutí, které uznává již více než tři desítky let i český zákonodárce (srov. § 27a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění od 1. 1. 1992),, byť tak činí ústavně problematickým způsobem. Má-li mít jednotlivec skutečné právo na sebeurčení a má-li reálně rozhodovat o uspořádání svého života, měl by mít i prostor prožívat jím trvale vnímanou příslušnost k určitému pohlaví. Jinými slovy, osobní autonomie zahrnuje i rozhodnutí člověka žít a vystupovat ve společnosti v souladu s tím, jakým člověkem se vážně a prokazatelně cítí být, a tedy i s tím, jak subjektivně vnímá svoje pohlaví.

Existence stávající zákonné úpravy změny pohlaví představuje zásah do práva lidí usilujících o změnu pohlaví garantovaného čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Zákon po určitých lidech vyžaduje, aby buď podstoupili intenzivní chirurgické zákroky, nebo aby akceptovali, že stát oficiálně (administrativně) neuzná jejich rozhodnutí trvale prožívat a projevovat příslušnost k odlišnému pohlaví, než jaké jim bylo přiřazeno podle jejich biologických znaků.

První volba podstoupit invazivní a nevratný chirurgický zákrok pro účely splnění zákonných podmínek pro změnu pohlaví k zásahu do tělesné integrity nevyhnutelně vede.

Omezením práva na soukromí je i volba druhá. Nesouhlasí-li člověk s provedením chirurgického zákroku, nedosáhne státem uznávané změny pohlaví, což může ovlivnit jeho každodenní společenský a soukromý život. Nezměněné právní pohlaví kupříkladu bude uváděno v dokladech člověka, bude se odrážet v podobě rodného čísla a bude zaznamenáno v jeho úředně evidovaném jménu a tvaru příjmení.

Jak ukazuje případ navrhovatele, občasná nutnost používat státem evidované informace, které neodpovídají významnému rozhodnutí člověka vystupovat jako příslušník odlišného pohlaví, může představovat vnímané omezení. Ve všech případech, kdy jsou trans lidé povinni předkládat doklady či uvádět oficiální jméno a příjmení, jsou vystaveni potenciální konfrontaci ohledně jejich pohlaví, aniž by se pro to svobodně rozhodli. Fakticky navíc v takové situaci bývá odhalena citlivá informace, že je dotyčný jednotlivec člověkem usilujícím o změnu pohlaví a že dosud chirurgické zákroky směřující ke změně nepodstoupil. To představuje zásah do sféry práva lidí usilujících o změnu pohlaví na sebeurčení, osobní autonomii a soukromí.

Lze shrnout, že zákonná úprava statusové změny pohlaví představuje významný zásah buď do tělesné integrity trans lidí, protože pro uznání této změny stát vyžaduje podstoupení chirurgických zákroků, nebo do jejich práva na sebeurčení a osobní autonomii, neboť bez podstoupení vyžadovaných chirurgických zákroků nemohou vystupovat plně v souladu se svojí vážně vnímanou identitou.

Právo na ochranu tělesné integrity a osobní autonomie podle čl. 7 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 8 Úmluvy není absolutní a lze je ústavně omezit zákonem v případě, že omezení sleduje legitimní cíl a je k jeho dosažení proporcionální. Podle Ústavního soudu zákonné podmínky statusové změny pohlaví legitimní cíl sledovat mohou.

Zákonné podmínky změny statusové změny pohlaví (v širokém slova smyslu) mohou sloužit k zajištění právní jistoty v tom směru, že zabrání svévolným změnám pohlaví podle nálady, jakož i změnám neautentickým a účelovým. Legitimní je požadavek, aby byla zajištěna určitá míra stability statusu jednotlivce.

Úředně evidované pohlaví jedince je statusovou záležitostí, která má význam nejen pro něj samotného, nýbrž i pro jeho okolí a ve svých důsledcích i pro celou společnost. Český právní řád je založen na binárním rozlišování pohlaví, jednotlivce rozlišuje v různých oblastech podle jejich pohlaví na muže a ženy. Proto stát může mít legitimní zájem vymezit podmínky pro statusovou změnu pohlaví, aby status jednotlivce byl jasný a aby byla zároveň zaručena autenticita statusu pohlaví. Také ESLP zdůrazňuje, že požadavek právní jistoty odůvodňuje zavedení přísných postupů s cílem ověřit základní motivace žádosti o změnu úředně evidovaného pohlaví (rozsudek ESLP ve věci S. V. proti Itálii ze dne 11. 10. 2018 č. 55216/08, § 69).

K legitimnímu cíli právní jistoty a stability ve vztahu k jednotlivým podmínkám statusové změny pohlaví lze uvést následující: Napadená úprava předně vyžaduje, aby chirurgickými zákroky došlo k přeměně pohlavních orgánů. Při podstoupení plného rozsahu zákroků užívaných k přeměně jsou původní pohlavní orgány připodobněny k orgánům cílového pohlaví. Byť jednotlivec nezíská (a ani nemůže získat) pohlavní orgány opačného pohlaví v pravém smyslu (chromozomy nedoznají změny a nově vytvořené tkáňové struktury neprodukují pohlavní buňky ani pohlavní hormony), jejich vzhled se cílovému pohlaví přiblíží.

Připodobnění pohlavních orgánů cílovému pohlaví může sledovat legitimní záměr zajištění právní jistoty a stability; aby státem uznávaný status jedince alespoň částečně odpovídal pohlaví, jež by bylo člověku přiděleno na základě jeho biologických znaků. Určuje-li se status většiny lidí podle objektivních biologických znaků (pohlavních orgánů), může být legitimní, aby stát v rámci udržení právní jistoty a stability administrativně evidoval takový status, který biologickým rysům pohlaví většiny lidí odpovídá. Jinak řečeno, má-li být právní status, který je standardně založený na biologických znacích jednotlivce a se kterým jsou spojena práva a povinnosti u všech jednotlivců stabilní a jistý i pro ostatní lidi ve společnosti, může být legitimní, aby byl založen na základě stejného (či minimálně obdobného) hlediska také u lidí, kteří podstoupí změnu pohlaví.

Obdobně lze tvrdit, že legitimní cíl zajištění právní jistoty a stability (v širokém slova smyslu) může sledovat i druhá zákonná podmínka statusové změny pohlaví - znemožnění reprodukční funkce. Nemožnost lidí zplodit a rodit děti po provedení změny pohlaví má v tomto ohledu zajistit, aby bylo zachováno v právním řádu zakotvené tradiční pojetí rodičovství (především mateřství). Zákonodárce má podmínkou znemožnění reprodukční funkce usilovat o ochranu konzistence a stability právního řádu v oblasti statusových otázek rodičovství, což může být obecně legitimní (srov. rozsudek NSS vydaný ve věci, bod 14 výše).

Shrnuto: lze tvrdit, že oba zákonné požadavky statusové změny pohlaví mohou sledovat legitimní cíl - zajištění právní jistoty a stability. Je však třeba vnímat i další souvislosti.

Při širokém pojetí legitimity sledovaných cílů lze dospět k závěru, že zákonná úprava statusové změny pohlaví může sledovat legitimní cíl zajištění právní jistoty a stability. Podle Ústavního soudu jsou ovšem zákonné požadavky chirurgické přeměny pohlavních orgánů a znemožnění reprodukční funkce v přímém rozporu se základním právem trans lidí na ochranu jejich tělesné integrity a osobní autonomie, především proto, že porušují jejich lidskou důstojnost.

Podle čl. 1 Listiny platí, že lidé jsou rovní v důstojnosti. Lidská důstojnost je především vnitřní hodnotou každého člověka, s níž je spojena jedinečnost lidské bytosti. Zachování lidské důstojnosti vyžaduje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s člověkem, a nikoli jako s věcí [nález sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 (N 223/39 SbNU 353); nález sp. zn. II. ÚS 2268/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 45/48 SbNU 527), bod 43].

Základní ústavní požadavek rovnosti lidí v důstojnosti znamená, že každý jednotlivec má důstojnost jako lidská bytost bez ohledu na své vlastnosti, fyzický nebo duševní stav, úspěchy či sociální postavení [srov. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu, BVerfGE 87, 209 (228)]. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/15, který se týkal otázky registrovaného partnerství jako překážky individuálního osvojení dítěte:

[viz nález sp. zn. Pl. ÚS 7/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 110/81 SbNU 729; 234/2016 Sb.), bod 45; viz rovněž nález sp. zn. Pl. ÚS 43/10 ze dne 13. 4. 2011 (N 68/61 SbNU 69; 130/2011 Sb.), bod 34; nález sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. 8. 2009 (N 188/54 SbNU 325); a nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.)].

Podle Ústavního soudu jsou zákonné podmínky statusové změny pohlaví protiústavní především proto, že vynucují chirurgickou přeměnu pohlavních orgánů a znemožnění reprodukční funkce automaticky po všech lidech usilujících o změnu právního statusu. Podle existující úpravy musí chirurgické zákroky podstoupit rovněž lidé, kteří si přeměnu pohlavních orgánů a znemožnění reprodukční funkce sami nepřejí, což je v rozporu se zákazem nakládat s nimi jako s objektem, a nikoliv jako s člověkem.

Přezkoumávaná zákonná úprava brání zvažovat individuální zájmy a situaci konkrétních jednotlivců. Rozhodným kritériem pro statusovou změnu pohlaví je, zda byla tělesná schránka člověka modifikována provedením chirurgického zákroku, či nikoliv. Je v rozporu s lidskou důstojností - v souladu s níž je třeba právo trans lidí na ochranu tělesné integrity a osobní autonomie vykládat - aby po nich stát pro účely změny právního statusu pohlaví vyžadoval přizpůsobení vzhledu a funkčnosti jejich těla.

Vyžadovat bezvýjimečně provedení invazivního a nevratného chirurgického zákroku, který je zároveň rizikový a ohrožuje zdraví dotčených osob, pouze pro zachování právní jistoty a stability, je zjevně nepřiměřené. Ke sledovanému cíli lze dospět šetrnějšími způsoby lege artis. Pro účely statusové změny pohlaví by kupříkladu bylo možné využít diagnostické posudky několika nezávislých specializovaných sexuologů prokazujících nezvratnost přesvědčení dotčeného jednotlivce ohledně změny jeho pohlaví doplněné o časový test (člověk by musel prokázat, že trvale trpí životem ve špatném těle) atp. To by zajistilo, aby změna pohlaví nebyla svévolně zneužívána a aby status jednotlivce byl jasný. Rovněž potenciálním rozporům v různých oblastech právního řádu lze zamezit jinými, šetrnějšími způsoby - při současném zachování rozlišování jednotlivců na základě jejich statusu určeného podle pohlaví.

Zákonné podmínky statusové změny pohlaví v testu ústavnosti neobstojí ani při jejich individuálním posouzení. K první podmínce přeměny pohlavních orgánů, tj. jejich připodobnění cílovému pohlaví, lze uvést, že k zajištění právní jistoty a stability právního řádu není vhodná, natož přiměřená. Fyzická podoba pohlavních orgánů spadá do hluboce intimní sféry každého člověka a ostatním lidem zůstává běžně skryta. Při běžném styku soulad mezi státem evidovaným pohlavím a skutečnými pohlavními orgány proto není zjistitelný. Jednoduše řečeno, budou-li pohlavní orgány člověka připomínat biologické znaky muže, automaticky to neznamená, že jej jako muže budou ostatní lidé vnímat. Na to, jak se k člověku ostatní lidé chovají s ohledem na jeho pohlaví, skutečná podoba pohlavních orgánů nemá vliv. Proto ani soulad právního statusu jednotlivce s podobou jeho pohlavních orgánů nezajistí úplnou stabilitu a právní jistotu.

Skutečnosti, že ve společnosti lze vystupovat v roli kýženého pohlaví i bez operativní změny pohlavních orgánů, si je vědom i zákonodárce, vyžaduje-li po lidech, kteří usilují o operativní změnu pohlaví, aby prokázali schopnost žít trvale jako osoba opačného pohlaví [§ 21 odst. 2 písm. a) zákona o specifických zdravotních službách]. Lidé usilující o změnu pohlaví proto nejprve musí v každodenním životě vystupovat jako osoby cílového pohlaví, a to před chirurgickými zásahy do svých pohlavních orgánů (viz příslušný Doporučený postup Ministerstva zdravotnictví z roku 2012, s. 5).

Není-li případný nesoulad právního pohlaví s biologickým pohlavím způsobilý soukromoprávní vztahy většiny lidí podstatným způsobem ovlivnit, není podle Ústavního soudu vhodné soulad vyžadovat v zájmu zachování právní jistoty a stability. Obdobně není přiměřené vyžadovat určitou podobu pohlavních orgánů ani z důvodu zachování stability a právní jistoty ve veřejnoprávních oblastech právního řádu. Odlišné zacházení s jednotlivcem ze strany státu na základě jeho statusu spojeného s pohlavím není standardně přímo založeno na rozlišování pohlavních orgánů.

Ústavní není ani druhá podmínka statusové změny pohlaví - znemožnění reprodukční funkce. Podmiňovat státem rozeznávanou změnu pohlaví člověka požadavkem na porušení funkce plodnosti, aniž by si to konkrétní člověk přál, není s ohledem na závažnost takového zásahu ústavně akceptovatelné. S reprodukční funkcí člověka je v tomto ohledu zacházeno instrumentálně, pouze z důvodu určité vlastnosti a identity jednotlivce, což je v rozporu s požadavkem rovnosti v důstojnosti a právu každého na sebeurčení a osobní autonomii.

Také podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je v rozporu s čl. 8 Úmluvy, podmiňují-li státy úřední změnu pohlaví znemožněním reprodukční funkce (sterilizací). V rozsudku ve věci A. P., Garçon a Nicot proti Francii ESLP za rozpornou s čl. 8 Úmluvy označil francouzskou úpravu změny pohlaví, která sice nevyžadovala podstoupení chirurgické kastrace, nicméně úřední změnu pohlaví podmiňovala absolvováním (hormonální) léčby, která by s vysokou pravděpodobností ke sterilizaci vedla [rozsudek ESLP ve věci A. P., Garçon a Nicot proti Francii ze dne 6. 4. 2017 č. 79885/12, 52471/13 a 52596/13, § 119-123]. Rozsudek A. P., Garçon a Nicot je dnes součástí ustálené judikatury ESLP (srov. např. rozsudky ESLP ve věci S. V. proti Itálii ze dne 11. 10. 2018 č. 55216/08, § 31; X proti bývalé jugoslávské republice Makedonie ze dne 17. 1. 2019 č. 29683/16, § 38; X a Y proti Rumunsku ze dne 19. 1. 2021 č. 2145/16 a 20607/16, § 158 až § 165; O. H. a G. H. proti Německu ze dne 4. 4. 2023 č. 53568/18 a 54741/18; R. K. proti Maďarsku ze dne 22. 6. 2023 č. 54006/20, § 52).

Shrnuto: Zákonné požadavky chirurgické přeměny pohlavních orgánů a znemožnění reprodukční funkce pro účely statusové změny pohlaví jsou v rozporu se základním právem trans lidí na ochranu tělesné integrity a osobní autonomie i s jejich lidskou důstojností (čl. 7 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 8 Úmluvy a čl. 1 Listiny). Ustanovení § 29 odst. 1, věty první, občanského zákoníku proto Ústavní soud zrušil.

Důvody protiústavnosti § 29 odst. 1, věty první, občanského zákoníku dopadají obdobně i na ustanovení § 21 odst. 1, věty první, zákona o specifických zdravotních službách. Obě ustanovení totiž shodně vymezují v právním řádu změnu pohlaví tak, že ji podmiňují chirurgickým zákrokem a znemožněním reprodukční funkce, což je z výše uvedených důvodů protiústavní. Ustanovení § 21 odst. 1, věty první, ZSZS je proto rovněž v rozporu se základním právem na ochranu tělesné integrity a osobní autonomie ve spojení s lidskou důstojností podle čl. 7 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 8 Úmluvy a čl. 1 Listiny. Provádění operativní změny pohlaví u lidí, kteří si ji podstoupit přejí, jejich právo na ochranu tělesné integrity a osobní autonomie ve spojení s jejich lidskou důstojností neporušuje, jak je uvedeno níže v bodech 98 a 99.

Zruší-li Ústavní soud ustanovení § 29 odst. 1, věty první, občanského zákoníku pro jeho protiústavnost, bude § 29 odst. 1 znít:

Má se za to, že dnem změny pohlaví je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem zdravotních služeb.

Ustanovení v citované podobě pouze stanoví vyvratitelnou domněnku, podle které statusová změna pohlaví nastane nejpozději dnem, kdy poskytovatel zdravotních služeb o změně pohlaví vystaví potvrzení. Na požadavku lékařského potvrzení pro účely statusové změny pohlaví Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal nic protiústavního - ani navrhovatel nenamítá, že by statusová změna měla být umožněna pouze na základě prohlášení jednotlivce.

Návrh na zrušení § 29 odst. 1, věty druhé, občanského zákoníku je proto návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Po zrušení protiústavního ustanovení § 21 odst. 1, věty první, zákona o specifických zdravotních službách ostatní napadená ustanovení upravují podmínky pro provedení operativní změny pohlaví podle citovaného zákona: pacient musí o chirurgický zákrok písemně požádat a udělit souhlas, musí disponovat kladným stanoviskem odborné komise, prokázat schopnost žít trvale jako osoba opačného pohlaví atd.

Protiústavnost zbývajících napadených ustanovení zákona o specifických zdravotních službách Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Uvedená ustanovení totiž dále upravují podmínky provedení operativní změny pohlaví pouze u lidí, kteří si ji podstoupit přejí, což jejich právo na ochranu tělesné integrity a osobní autonomie ve spojení s jejich lidskou důstojností neporušuje. Navrhovatel v tomto ohledu další podmínky zakotvené v § 21 a § 23 ZSZS ani nerozporuje.

Návrh v této části je proto také zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Návrh na vyslovení neústavnosti § 62 odst. 1 a § 72 odst. 3 a 5 zákona o matrikách, jménu a příjmení, ve znění účinném do 31. 12. 2023, je podle Ústavního soudu rovněž zjevně neopodstatněný. Namítaná protiústavnost podmínek pro změnu jména vyplývá z protiústavních podmínek pro změnu pohlaví, nikoliv z úpravy podmínek pro změnu jména a příjmení jako takových. Navrhovatel navíc k protiústavnosti zákonných podmínek pro změnu jména nic neuvádí; jinými slovy, nezpochybňuje přímo pravidlo, že tvar jména a příjmení musí odpovídat státem evidovanému pohlaví člověka (jeho právnímu statusu).

Právě uvedené závěry týkající se dříve účinných zákonných podmínek pro změnu jména jsou analogicky přenositelné i pro úpravu obsaženou v § 72a odst. 2 a odst. 3, věta druhá, zákona o matrikách, jménu a příjmení, ve znění účinném od 1. 1. 2024.