3/1997 Sb.Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. listopadu 1996 ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 90 odst. 1 zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny

3

NÁLEZ

Ústavního soudu České republiky

Jménem České republiky

      Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. listopadu 1996 v plénu ve věci návrhu senátu 6 A Vrchního soudu v Praze na zrušení § 90 odst. 1 věta první ve slovech "§ 5 odst. 6" zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,

takto:
      Ustanovení § 90 odst. 1 věta první ve slovech "§ 5 odst. 6" zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

Odůvodnění
      Senát 6 A Vrchního soudu v Praze (dále jen "Vrchní soud") v řízení podle části páté hlavy první a druhé občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu [dopisu Ministerstva životního prostředí České republiky (dále jen "Ministerstvo") ze dne 26. října 1994 č. j. OOP/4616/94] dospěl k závěru, že ustanovení § 90 odst. 1 věta první ve slovech "§ 5 odst. 6" zákona ČNR č. 114/1992 Sb., jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně s ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který stanoví, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a s ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který má stejný obsah. Na odůvodnění svého závěru Vrchní soud uvedl, že napadená právní úprava vyloučením správního řádu z aplikace na řízení o vydání povolení k vývozu a dovozu ohrožených rostlin a živočichů chráněných mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána (§ 5 odst. 6 zákona ČNR č. 114/1992 Sb.), vytvořila situaci, kdy správní úřad [v dané věci Ministerstvo, viz § 79 odst. 3 písm. k) zákona ČNR č. 114/1992 Sb.] může zcela libovolně vydání povolení odpírat, ba dokonce i odmítat rozhodnout vůbec, aniž by žadatel měl - díky české úpravě správního soudnictví - reálnou možnost domoci se soudní ochrany. Neexistence jiné zákonné procesní úpravy, která by na věc dopadala, má podle Vrchního soudu, vedle již zmiňované libovůle, další zásadní důsledky, a to konkrétně, že správní orgán není zákonem vázán chránit práva a zájmy občanů; není ani povinen se věcí zabývat svědomitě a odpovědně, není povinen věc vyřídit včas a bez zbytečných průtahů, není také povinen dbát toho, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věcí, a naopak osoba, o jejíž práva v řízení jde, nemá možnost, aby taková práva sama hájila nebo aby se vyjádřila k podkladu rozhodnutí. Stejně tak neplatí ani řada dalších povinností a pravidel, uvádí Vrchní soud, například v takovém procesu není ani žádného účastníka řízení, o věci může rozhodovat i takový pracovník správního orgánu, který má na výsledku řízení osobní nebo věcný zájem, nikomu nemusí být dovoleno nahlížet do spisu, nikomu nemusí být rozhodnutí oznámeno a tím méně doručeno, ba nemusí být ani písemně vyhotoveno, dále tu není povinnost opatřit pro rozhodnutí potřebné podklady, není tu ani vázanost rozhodnutou prejudicielní otázkou, lhůty pro vydání rozhodnutí neexistují, proti rozhodnutí se také nelze odvolat, nezákonné rozhodnutí nelze zrušit obnovou řízení nebo postupem podle § 65 správního řádu a rozhodnutí nenabývá ani formální právní moci. Dále Vrchní soud dovozuje, že za situace, kdy správní orgán nemá v řízení žádnou zákonnou povinnost, neporušuje logicky zákon ani tím, že žádné rozhodnutí nevydá, ať netečností nebo výslovným odepřením vůbec se věcí zabývat. Ten, o jehož práva jde, se nemůže v takovém případě obracet ani na správní soud, protože schází základní podmínka řízení, totiž nezákonné rozhodnutí jako mocenský akt, jímž je vrchnostenským způsobem dotčena pozice osoby, která k výkonu svého práva takový akt potřebuje. Dále Vrchní soud ve svém návrhu znovu konstatuje, že totální vyloučení správního řádu z rozhodování o právech a povinnostech občanů za situace, kdy neexistuje jiná použitelná úprava, kterou by správní orgán byl povinen respektovat, je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 2 odst. 3 Ústavy a s korespondujícím ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny, v nichž je upravena ústavní povinnost správního orgánu postupovat zákonným způsobem. Jestliže je tu taková ústavní povinnost a současně hmotněprávní předpis vyloučí užití zákona tento postup upravujícího, je taková výluka podle Vrchního soudu v rozporu s Listinou i Ústavou. V dalších částech svého návrhu Vrchní soud rekapituluje obsah svého spisu sp. zn. 6 A 1/95, v němž se žalobce Š. H. domáhá zrušení správního aktu - dopisu Ministerstva ze dne 26. října 1994 č. j. OOP/4616/94, kterým žalovaný - Ministerstvo - sdělil, že vývoz a dovoz živočichů a rostlin, zvláště chráněných Úmluvou o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin a zákonem ČNR č. 114/1992 Sb., je obecně zakázán a že se povoluje mimo správní řízení, není na něj právní nárok, a proto také není povinen vydat "zamítavé stanovisko". Žalobce pak namítá, že Ministerstvo jednak vyžaduje splnění podmínek, které přesahují rámec citované úmluvy, a dále dovozuje, že dopis ze dne 26. října 1994 č. j. OOP/4616/94 je rozhodnutím naříkatelným před správním soudem, i když nemá obvyklou formu, především proto, že je individuálním správním aktem. Dále žalobce dospívá k závěru, že vydání povolení není věcí volné úvahy a že po splnění podmínek mu mělo být povolení vydáno. Ministerstvo jako žalovaný, pokračuje Vrchní soud, ve svém vyjádření především odmítlo, že by žádost žalobce byla předmětným dopisem zamítnuta, a naopak uvedlo, že dopis obsahoval pouze vyjádření názoru, že pokud žalobce prokáže skutečnosti specifikované v dřívější korespondenci, bude mu povolení uděleno s tím, že na druhé straně není na vydání povolení právní nárok. Vrchní soud pak uvedl, že zvíře chované žalobcem je z hlediska občanskoprávního věcí, a tedy i předmětem vlastnického práva. Vlastník věci ve smyslu čl. 11 Listiny může s věcí nakládat (ius disponendi) a je podroben omezením, jejichž základ spočívá v odstavci 3 uvedeného článku Listiny. Tato omezení však musí být vyslovena pouze zákonem. Jedním z těchto omezení je, jak uvádí Vrchní soud, nutnost opatřit si úřední povolení k vývozu či dovozu podle § 5 odst. 6 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., což spadá do kompetence žalovaného Ministerstva [§ 79 odst. 3 písm. k) zákona ČNR č. 114/1992 Sb.], avšak v podobě udělení souhlasu. Z této skutečnosti Vrchní soud dovozuje, že dovolovací akt nemůže Ministerstvo doplnit o žádné podmínky. Stejně tak, dodává Vrchní soud, může vlastník s věcí podnikat, tj. realizovat své další základní právo podle čl. 26 Listiny. Dále Vrchní soud vyslovil názor, že na vydání povolení je právní nárok, ale že v dané věci chybí další předpoklad řízení, totiž rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 244 odst. 3 o. s. ř., když z obsahu spisu vyplývá, že Ministerstvo očividně nerozhodlo a žádost o vydání povolení nezamítlo. Protože právo České republiky nezná ani institut žaloby proti správnímu orgánu pro nečinnost, ani institut žaloby na uložení povinnosti správnímu orgánu vydat rozhodnutí, či žaloby na určení, že správní orgán nezákonně odpírá rozhodnout, jde dle Vrchního soudu o případ odepření správní jurisdikce, kterou může napravit de lege lata Ústavní soud tím, že vysloví zásah orgánu veřejné moci do základního lidského práva a napříště takový zásah zakáže.
. . .