(EU) 2023/1773Prováděcí nařízení Komise (EU) 2023/1773 ze dne 17. srpna 2023, kterým se stanoví pravidla pro uplatňování nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/956, pokud jde o oznamovací povinnosti pro účely mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích během přechodného období (Text s významem pro EHP)

---

PŘÍLOHA I

Informace uváděné ve zprávách CBAM

Oznamující deklarant podávající zprávu CBAM v této zprávě dodrží strukturu, která je uvedena v tabulce 1 v této příloze a nastavena v přechodném rejstříku CBAM, a uvede podrobné informace podle tabulky 2 v této příloze.

---

PŘÍLOHA II

Definice a výrobní postupy zboží

1.   Definice

Pro účely této přílohy a příloh III, IV, VIII a IX se rozumí:

2.   Zařazení kódů KN do souhrnných kategorií zboží

V tabulce 1 v této příloze jsou vymezeny souhrnné kategorie zboží pro jednotlivé kódy KN uvedené v příloze I nařízení (EU) 2023/956. Tyto kategorie slouží k vymezení hranic systému výrobních procesů pro účely stanovení obsažených emisí, které odpovídají zboží uvedenému v příloze I nařízení (EU) 2023/956.

3.   VÝROBNÍ POSTUPY, HRANICE SYSTÉMŮ A PŘÍSLUŠNÉ PREKURZORY

3.1    Meziodvětvová pravidla

Pro stanovení úrovně činnosti (vyrobeného množství) zboží, která se použije jako jmenovatel v rovnicích 50 a 51 (oddíl F.1 přílohy III), se použijí pravidla monitorování uvedená v oddíle F.2 přílohy III.

Pokud se v jednom zařízení používá k výrobě zboží zahrnutého do téhož kódu KN několik výrobních postupů a pokud jsou těmto výrobním postupům přiřazeny samostatné výrobní procesy, vypočítají se emise obsažené v tomto zboží zvlášť pro každý výrobní postup.

V rámci monitorování přímých emisí se monitorují všechny zdroje emisí a zdrojové toky spojené s výrobním procesem, přičemž se v příslušných případech zohlední specifické požadavky stanovené v oddílech 3.2 až 3.19 této přílohy a pravidla stanovená v příloze III.

Provádí-li se zachycování CO2, uplatní se pravidla uvedená v oddíle B.8.2 přílohy III.

Za účelem monitorování nepřímých emisí se stanoví celková spotřeba elektřiny v každém výrobním procesu v rámci hranic systému vymezených v souladu s oddíly 3.2 až 3.19 této přílohy a v příslušných případech v souladu s oddílem A.4 přílohy III. Příslušný emisní faktor elektřiny se stanoví v souladu s oddílem D.2 přílohy III.

Jsou-li uvedeny příslušné prekurzory, vztahují se k odpovídajícím souhrnným kategoriím zboží.

3.2    Kalcinovaný jíl

3.2.1    Zvláštní ustanovení

Nekalcinovaným jílům zahrnutým do kódu KN 2507 00 80 se přiřadí nulové obsažené emise. Tyto jíly je třeba do zprávy CBAM zahrnout, avšak od jejich výrobce se nevyžadují žádné další informace. Následující ustanovení se vztahují pouze na kalcinované jíly zahrnuté do uvedeného kódu KN.

3.2.2    Výrobní postup

Monitorování přímých emisí u kalcinovaného jílu zahrnuje:

Příslušné prekurzory: žádné.

3.3    Cementový slínek

3.3.1    Zvláštní ustanovení

Nerozlišuje se mezi šedým a bílým cementovým slínkem.

3.3.2    Výrobní postup

Monitorování přímých emisí u cementového slínku zahrnuje:

Příslušné prekurzory: žádné.

3.4    Cement

3.4.1    Zvláštní ustanovení

Žádná.

3.4.2    Výrobní postup

Monitorování přímých emisí u cementu zahrnuje:

Příslušné prekurzory:

3.5    Hlinitanový cement

3.5.1    Zvláštní ustanovení

Žádná.

3.5.2    Výrobní postup

Monitorování přímých emisí u hlinitanového cementu zahrnuje:

Příslušné prekurzory: žádné.

3.6    Vodík

3.6.1    Zvláštní ustanovení

Týká se pouze výroby čistého vodíku nebo směsí vodíku s dusíkem, které lze použít při výrobě amoniaku. Nevztahuje se na výrobu syntetického plynu nebo vodíku v rafinériích nebo zařízeních na výrobu organických chemických látek, pokud se vodík používá výhradně v rámci těchto zařízení a nepoužívá se k výrobě zboží uvedeného v příloze I nařízení (EU) 2023/956.

3.6.2    Výrobní postupy

3.6.2.1   Parní reformování a částečná oxidace

Monitorování přímých emisí u těchto výrobních postupů zahrnuje:

Příslušné prekurzory: žádné.

3.6.2.2   Elektrolýza vody

Monitorování přímých emisí u tohoto výrobního postupu v příslušných případech zahrnuje:

Nepřímé emise: je-li vyrobený vodík certifikován jako vyhovující nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/1184 ( 3 ), lze pro elektřinu použít emisní faktor nula. Ve všech ostatních případech se uplatní pravidla týkající se nepřímých obsažených emisí (oddíl D přílohy III).

Příslušné prekurzory: žádné.

Přiřazení emisí produktům: pokud je kyslík, který je vyroben jako vedlejší produkt, vypuštěn, přiřadí se všechny emise výrobního procesu vodíku. Pokud se kyslík vyrobený jako vedlejší produkt použije v jiných výrobních procesech v rámci zařízení nebo se prodá a pokud se přímé nebo nepřímé emise nerovnají nule, přiřadí se emise daného výrobního procesu vodíku na základě molárních podílů podle této rovnice:

(rovnice 1)

kde:

jsou přímé nebo nepřímé emise přiřazené vodíku vyrobenému ve vykazovaném období, vyjádřené v tunách CO2,

Em total

jsou přímé nebo nepřímé emise z celého výrobního procesu za vykazované období, vyjádřené v tunách CO2,

je hmotnost kyslíku, který byl ve vykazovaném období prodán nebo použit v rámci zařízení, vyjádřená v tunách,

je hmotnost kyslíku vyrobeného ve vykazovaném období, vyjádřená v tunách,

je hmotnost vodíku vyrobeného ve vykazovaném období, vyjádřená v tunách,

je molární hmotnost O2 (31,998 kg/kmol) a

je molární hmotnost H2 (2,016 kg/kmol).

3.6.2.3   Elektrolytická výroba chloru a hydroxidu a výroba chlorečnanů

Monitorování přímých emisí u těchto výrobních postupů v příslušných případech zahrnuje:

Nepřímé emise: je-li vyrobený vodík certifikován jako vyhovující nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2023/1184, lze pro elektřinu použít emisní faktor nula. Ve všech ostatních případech se uplatní pravidla týkající se nepřímých obsažených emisí (oddíl D přílohy III).

Příslušné prekurzory: žádné.

Přiřazení emisí produktům: jelikož je vodík v tomto výrobním procesu považován za vedlejší produkt, přiřadí se pouze molární podíl z celkového procesu části vodíku prodané nebo použité jako prekurzor v rámci zařízení. Pokud se přímé nebo nepřímé emise nerovnají nule, přiřadí se emise výrobního procesu použitému nebo prodanému vodíku podle těchto rovnic:

elektrolytická výroba chloru a hydroxidu:

(rovnice 2)

výroba chlorečnanu sodného:

(rovnice 3)

kde:

jsou přímé nebo nepřímé emise přiřazené vodíku, který byl ve vykazovaném období prodán nebo použit jako prekurzor, vyjádřené v tunách CO2,

Em total

jsou přímé nebo nepřímé emise z výrobního procesu za vykazované období, vyjádřené v tunách CO2,

je hmotnost vodíku, který byl ve vykazovaném období prodán nebo použit jako prekurzor, vyjádřená v tunách,

je hmotnost vodíku vyrobeného ve vykazovaném období, vyjádřená v tunách,

je hmotnost chloru vyrobeného ve vykazovaném období, vyjádřená v tunách,

m NaOH,prod

je hmotnost hydroxidu sodného (louhu sodného) vyrobeného ve vykazovaném období, vyjádřená v tunách 100 % NaOH,

je hmotnost chlorečnanu sodného vyrobeného ve vykazovaném období, vyjádřená v tunách 100 % NaClO3,

je molární hmotnost H2 (2,016 kg/kmol),

je molární hmotnost Cl2 (70,902 kg/kmol),

M NaOH

je molární hmotnost NaOH (39,997 kg/kmol) a

je molární hmotnost NaClO3 (106,438 kg/kmol).

3.7    Amoniak (čpavek)

3.7.1    Zvláštní ustanovení

Amoniak ve vodném roztoku i bezvodý amoniak se vykazují společně jako 100 % amoniak.

Pokud se CO2 z výroby amoniaku použije jako surovina pro výrobu močoviny nebo jiných chemických látek, použije se oddíl B.8.2 písm. b) přílohy III. Jestliže je podle uvedeného oddílu povoleno CO2 odečíst a vedlo by to k záporným specifickým přímým emisím obsaženým v amoniaku, je hodnota specifických přímých emisí obsažených v amoniaku nula.

3.7.2    Výrobní postupy

3.7.2.1   Haberův–Boschův proces s parním reformováním zemního plynu nebo bioplynu

Monitorování přímých emisí u tohoto výrobního postupu zahrnuje:

Příslušné prekurzory: samostatně vyrobený vodík, pokud se v procesu používá.

3.7.2.2   Haberův–Boschův proces se zplyňováním uhlí nebo jiných paliv

Tento postup se uplatňuje v případech, kdy se vodík vyrábí zplyňováním uhlí, těžkých rafinérských paliv či jiných fosilních surovin. Vstupním materiálem může být i biomasa, v jejímž případě se zohlední ustanovení oddílu B.3.3 přílohy III.

Monitorování přímých emisí u tohoto výrobního postupu zahrnuje:

Příslušné prekurzory: samostatně vyrobený vodík, pokud se v procesu používá.

3.8    Kyselina dusičná

3.8.1    Zvláštní ustanovení

Množství vyrobené kyseliny dusičné se monitoruje a vykazuje jako 100 % kyselina dusičná.

3.8.2    Výrobní postup

Monitorování přímých emisí u kyseliny dusičné zahrnuje:

Příslušné prekurzory: amoniak (ve formě 100 % amoniaku).

3.9    Močovina

3.9.1    Zvláštní ustanovení

Pokud CO2 použitý při výrobě močoviny pochází z výroby amoniaku, odečte se coby prekurzor močoviny od emisí obsažených v amoniaku, umožňují-li takový odpočet ustanovení oddílu 3.7 této přílohy. Pokud se však jako prekurzor použije amoniak vyrobený bez přímých emisí fosilního CO2, lze použitý CO2 odečíst od přímých emisí ze zařízení, které tento CO2 vyprodukovalo, jestliže je výroba močoviny definována v aktu v přenesené pravomoci přijatém podle čl. 12 odst. 3b směrnice 2003/87/ES jako případ, kdy je CO2 trvale chemicky vázán a nemůže při běžném použití, včetně veškeré běžné činnosti, ke které dochází po skončení životnosti produktu, uniknout do atmosféry. Pokud by takový odpočet vedl k záporným specifickým přímým emisím obsaženým v močovině, je hodnota specifických přímých emisí obsažených v močovině nula.

3.9.2    Výrobní postup

Monitorování přímých emisí u močoviny zahrnuje:

Příslušné prekurzory: amoniak (ve formě 100 % amoniaku).

3.10    Smíšená hnojiva

3.10.1    Zvláštní ustanovení

Tento oddíl se vztahuje na výrobu všech druhů hnojiv obsahujících dusík včetně dusičnanu amonného, dusičnanu amonno-vápenatého, síranu amonného, fosforečnanu amonného, roztoků dusičnanu amonného a močoviny, jakož i hnojiv na bázi dusíku a fosforu (NP), hnojiv na bázi dusíku a draslíku (NK) a hnojiv na bázi dusíku, fosforu a draslíku (NPK). Zahrnuty jsou všechny druhy operací, jako je mísení, neutralizace, granulace či prilování, bez ohledu na to, zda probíhá pouze fyzické mísení, nebo chemické reakce.

Množství různých sloučenin dusíku obsažených v konečném produktu se zaznamenává v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1009 ( 4 ):

Přímé i nepřímé emise z výrobních procesů vztahujících se k této souhrnné kategorii zboží lze stanovit za celé vykazované období a přiřadit všem smíšeným hnojivům poměrně na tunu konečného produktu. Obsažené emise se vypočítají zvlášť pro každou třídu hnojiv, přičemž se zohlední příslušná hmotnost použitých prekurzorů a použijí se průměrné emise obsažené v každém z prekurzorů za vykazované období.

3.10.2    Výrobní postup

Monitorování přímých emisí u smíšených hnojiv zahrnuje:

Příslušné prekurzory:

3.11    Aglomerovaná ruda

3.11.1    Zvláštní ustanovení

Tato souhrnná kategorie zboží zahrnuje všechny typy výroby pelet ze železné rudy (za účelem prodeje pelet i přímého použití v tomtéž zařízení) a výroby aglomerátu. V rozsahu kódu KN 2601 12 00 mohou být zahrnuty také železné rudy používané jako prekurzory pro ferochrom (FeCr), feromangan (FeMn) nebo feronikl (FeNi).

3.11.2    Výrobní postup

Monitorování přímých emisí u aglomerované rudy zahrnuje:

Příslušné prekurzory: žádné.

3.12    FeMn (feromangan), FeCr (ferochrom) a FeNi (feronikl)

3.12.1    Zvláštní ustanovení

Tento proces zahrnuje pouze výrobu slitin, které jsou označeny kódy KN 7202 1, 7202 4 a 7202 6. Ostatní železné materiály s významným obsahem slitin, jako je vysokopecní zrcadlovina, v něm zahrnuty nejsou. Niklové surové železo je zahrnuto, pokud je obsah niklu vyšší než 10 %.

Pokud jsou odpadní plyny nebo jiné spaliny emitovány bez snížení emisí, je oxid uhelnatý (CO) obsažený v odpadním plynu považován za molární ekvivalent emisí CO2.

3.12.2    Výrobní postup

Monitorování přímých emisí u FeMn, FeCr a FeNi zahrnuje:

Příslušné prekurzory: aglomerovaná ruda, pokud se v procesu používá.

3.13    Surové železo

3.13.1    Zvláštní ustanovení

Tato souhrnná kategorie zboží zahrnuje nelegované surové železo z vysoké pece i legované surové železo (např. vysokopecní zrcadlovinu) bez ohledu na fyzickou formu (např. ingoty, granule). Niklové surové železo je zahrnuto, pokud je obsah niklu nižší než 10 %. V integrovaných ocelárnách představuje tekuté surové železo („tekutý kov“) přímo nalévané do kyslíkového konvertoru produkt, který odděluje výrobní proces surového železa od výrobního procesu surové oceli. Pokud zařízení surové železo neprodává ani nepřemisťuje do jiných zařízení, není třeba emise z výroby surového železa monitorovat samostatně. Může být definován společný výrobní proces zahrnující výrobu surové oceli a při dodržení pravidel uvedených v oddíle A.4 přílohy III i další navazující výrobu.

3.13.2    Výrobní postupy

3.13.2.1   Výroba ve vysoké peci

Monitorování přímých emisí u tohoto výrobního postupu zahrnuje:

Příslušné prekurzory:

3.13.2.2   Redukční tavení

Monitorování přímých emisí u tohoto výrobního postupu zahrnuje:

Příslušné prekurzory:

3.14    Přímo redukované železo (DRI)

3.14.1    Zvláštní ustanovení

Je definován pouze jeden výrobní postup, ačkoli v závislosti na technologii mohou být využívány rudy s různými vlastnostmi, které mohou vyžadovat peletizaci nebo slinování, a různá redukční činidla (zemní plyn, různá fosilní paliva nebo biomasa, vodík). Z tohoto důvodu mohou být příslušnými prekurzory aglomerovaná ruda nebo vodík. Příslušnými produkty mohou být železná houba, železo briketované za horka (HBI) nebo jiné formy přímo redukovaného železa, mimo jiné i přímo redukované železo, které se okamžitě dodává do elektrických obloukových pecí nebo jiných navazujících procesů.

Pokud zařízení přímo redukované železo neprodává ani nepřemisťuje do jiných zařízení, není třeba emise z výroby přímo redukovaného železa monitorovat samostatně. Může být použit společný výrobní proces zahrnující výrobu oceli a při dodržení pravidel uvedených v oddíle A.4 přílohy III i další navazující výrobu.

3.14.2    Výrobní postup

Monitorování přímých emisí u tohoto výrobního postupu zahrnuje:

Příslušné prekurzory:

3.15    Surová ocel

3.15.1    Zvláštní ustanovení

Hranice systému zahrnují všechny činnosti a jednotky nezbytné pro získání surové oceli:

3.15.2    Výrobní postupy

3.15.2.1   Výroba oceli zásaditým kyslíkovým procesem

Monitorování přímých emisí u tohoto výrobního postupu zahrnuje:

Příslušné prekurzory:

3.15.2.2   Elektrická oblouková pec

Monitorování přímých emisí u tohoto výrobního postupu zahrnuje:

Příslušné prekurzory:

3.16    Výrobky ze železa nebo oceli

3.16.1    Zvláštní ustanovení

Při dodržení pravidel uvedených v oddíle A.4 přílohy III a v oddílech 3.11 až 3.15 této přílohy se výrobní proces u výrobků ze železa nebo oceli může vztahovat na tyto případy:

Při monitorování výrobních procesů v zařízení nesmí dojít k dvojímu započtení nebo k výskytu nedostatků. Do výrobního procesu jsou v případě „výrobků ze železa nebo oceli“ zahrnuty tyto výrobní kroky:

U výrobků, které obsahují více než 5 % hmotnostních jiných materiálů, jako jsou například izolační materiály v případě výrobků s kódem KN 7309 00 30 , se jako hmotnost vyrobeného zboží vykáže pouze hmotnost železa nebo oceli.

3.16.2    Výrobní postup

Monitorování přímých emisí u výrobků ze železa nebo oceli zahrnuje:

Příslušné prekurzory:

3.17    Netvářený (surový) hliník

3.17.1    Zvláštní ustanovení

Tato souhrnná kategorie zboží zahrnuje nelegovaný i legovaný hliník ve fyzických formách typických pro netvářené kovy, jako jsou ingoty, ploštiny, předvalky nebo granule. V případě integrovaných závodů na výrobu hliníku je zahrnut i tekutý hliník, který se přímo dodává do výroby výrobků z hliníku. Pokud zařízení netvářený hliník neprodává ani nepřemisťuje do jiných zařízení, není třeba emise z výroby netvářeného hliníku monitorovat samostatně. Může být definován společný výrobní proces zahrnující netvářený hliník a při dodržení pravidel uvedených v oddíle A.4 přílohy III další procesy výroby výrobků z hliníku.

3.17.2    Výrobní postupy

3.17.2.1   Primární (elektrolytické) tavení

Monitorování přímých emisí u tohoto výrobního postupu zahrnuje:

Příslušné prekurzory: žádné.

3.17.2.2   Sekundární tavení (recyklace)

Při sekundárním tavení (recyklaci) hliníku se jako hlavní vstupní materiál používá hliníkový šrot. Pokud je však přidán netvářený hliník z jiných zdrojů, považuje se za prekurzor. Pokud kromě toho produkt tohoto procesu obsahuje více než 5 % legujících prvků, započítá se při výpočtu emisí obsažených v tomto produktu hmotnost legujících prvků jako hmotnost netvářeného hliníku z primárního tavení.

Monitorování přímých emisí u tohoto výrobního postupu zahrnuje:

Příslušné prekurzory:

3.18    Výrobky z hliníku

3.18.1    Zvláštní ustanovení

Při dodržení pravidel uvedených v oddíle A.4 přílohy III a v oddíle 3.17 této přílohy se výrobní proces u výrobků z hliníku může vztahovat na tyto případy:

Při monitorování výrobních procesů v zařízení nesmí dojít k dvojímu započtení nebo k výskytu nedostatků. Do výrobního procesu jsou v případě „výrobků z hliníku“ zahrnuty tyto výrobní kroky:

Pokud výrobek obsahuje více než 5 % hmotnostních legujících prvků, započítá se při výpočtu emisí obsažených v tomto výrobku hmotnost legujících prvků jako hmotnost netvářeného hliníku z primárního tavení.

U výrobků, které obsahují více než 5 % hmotnostních jiných materiálů, jako jsou například izolační materiály v případě výrobků s kódem KN 7611 00 00 , se jako hmotnost vyrobeného zboží vykáže pouze hmotnost hliníku.

3.18.2    Výrobní postup

Monitorování přímých emisí u výrobků z hliníku zahrnuje:

Příslušné prekurzory:

3.19    Elektřina

3.19.1    Zvláštní ustanovení

U elektřiny se monitorují a vykazují pouze přímé emise. Emisní faktor elektřiny se stanoví v souladu s oddílem D.2 přílohy III.

3.19.2    Výrobní postupy

Monitorování přímých emisí u elektřiny zahrnuje:

Příslušné prekurzory: žádné.

---

PŘÍLOHA III

Pravidla stanovení údajů včetně údajů o emisích na úrovni zařízení, emisích přiřazených výrobním procesům a emisích obsažených ve zboží

A.   Zásady

A.1    Celkový přístup

Emise obsažené ve zboží se vypočítají jako průměr za zvolené vykazované období.

Všechny parametry použité k výpočtu emisí se zaokrouhlí tak, aby obsahovaly všechny významné číslice pro účely výpočtu a vykazování emisí.

Specifické přímé a nepřímé obsažené emise se vyjádří v tunách CO2 ekv. na tunu zboží a zaokrouhlí se tak, aby obsahovaly všechny významné číslice, nejvýše však pět číslic za desetinnou čárkou.

A.2    Zásady monitorování

Pro monitorování skutečných údajů na úrovni zařízení a pro soubory údajů nezbytné pro přiřazení emisí příslušnému zboží platí tyto zásady:

A.3    Metody představující nejlepší dostupný zdroj údajů

Náklady na stanovení určitého souboru údajů se považují za neúměrně vysoké, pokud provozovatelův odhad nákladů převyšuje přínos určité metodiky stanovení. Za tímto účelem se přínos vypočítá vynásobením faktoru zlepšení a referenční ceny 20 EUR za tunu CO2 ekv., přičemž náklady v příslušných případech zahrnují příslušnou dobu amortizace založenou na ekonomické životnosti zařízení.

Faktor zlepšení představuje:

U měření souvisejícího se zlepšením metodiky zařízení v oblasti monitorování se nemá za to, že je spojeno s neúměrně vysokými náklady, až do souhrnné výše 2 000  EUR za rok.

A.4    Dělení zařízení na výrobní procesy

Zařízení se rozdělí na výrobní procesy s hranicemi systému zajišťujícími, aby mohly být monitorovány příslušné vstupy, výstupy a emise v souladu s oddíly B až E této přílohy a aby mohly být přímé a nepřímé emise přiřazeny skupinám zboží, které jsou vymezeny v oddíle 2 přílohy II, podle pravidel uvedených v oddíle F této přílohy.

Zařízení se rozdělí na výrobní procesy takto:

B.   Monitorování přímých emisí na úrovni zařízení

B.1    Úplnost zdrojových toků a zdrojů emisí

Provozovatel musí jasně znát hranice zařízení a výrobních procesů v zařízení, přičemž tyto hranice musí být vymezeny v dokumentaci metodiky monitorování a musí zohledňovat požadavky pro konkrétní odvětví uvedené v oddíle 2 přílohy II a v oddíle B.9 této přílohy. Použijí se tyto zásady:

B.2    Volba metodiky monitorování

Použije se jedna z těchto metodik:

Odchylně mohou být za podmínek stanovených v čl. 4 odst. 2 a 3 a článku 5 tohoto nařízení použity i jiné metodiky.

Zvolí se metodika monitorování, která poskytuje nejpřesnější a nejspolehlivější výsledky, pokud není v požadavcích pro konkrétní odvětví podle oddílu B.9 stanoveno, že musí být použita jedna konkrétní metodika. Použitá metodika monitorování může být kombinací metodik, v jejímž rámci jsou různé části emisí ze zařízení monitorovány podle jiné ze dvou použitelných metodik.

V dokumentaci metodiky monitorování musí být jasně uvedeno:

Emise ze zařízení se stanoví takto:

(rovnice 4)

kde:

EmInst

jsou (přímé) emise ze zařízení vyjádřené v tunách CO2 ekv.,

Emcalc,i

jsou emise ze zdrojového toku i stanovené podle metodiky založené na výpočtu, vyjádřené v tunách CO2 ekv.,

Emmeas,j

jsou emise ze zdroje emisí j stanovené podle metodiky založené na měření, vyjádřené v tunách CO2 ekv., a

Emother,k

jsou emise stanovené jinou metodou za použití indexu k, vyjádřené v tunách CO2 ekv.

B.3    Vzorce a parametry pro účely metodiky založené na výpočtu pro oxid uhličitý (CO2)

B.3.1    Standardní metoda

Emise se vypočítají zvlášť pro každý zdrojový tok takto:

B.3.1.1   Emise ze spalování

Emise ze spalování se vypočítají standardní metodou takto:

(rovnice 5)

kde:

Emi	jsou emise (t CO2) způsobené palivem i,

EFi	je emisní faktor (t CO2/TJ) paliva i,

ADi	jsou údaje o činnosti (TJ) paliva i vypočítané jako

(rovnice 6)

FQi	je spotřebované množství (t nebo m3) paliva i,

NCVi	je výhřevnost (TJ/t nebo TJ/m3) paliva i,

OFi	je oxidační faktor (bezrozměrný) paliva i vypočítaný jako

(rovnice 7)

Cash	je uhlík obsažený v popílku a v prachu z čištění spalin a

Ctotal

je celkový uhlík obsažený ve spáleném palivu.

Za účelem snížení náročnosti monitorování lze vždy použít konzervativní předpoklad, že OF = 1.

Pakliže to povede k vyšší přesnosti, může být standardní metoda pro emise ze spalování upravena takto:

Pokud se má emisní faktor paliva i vypočítat na základě analýz obsahu uhlíku a výhřevnosti, použije se tato rovnice:

(rovnice 8)

Pokud se má emisní faktor materiálu nebo paliva vyjádřený v t CO2/t vypočítat na základě analýzy obsahu uhlíku, použije se tato rovnice:

(rovnice 9)

kde:

f	je poměr molárních hmotností CO2 a C: f = 3,664 t CO2/t C.

Jelikož emisní faktor biomasy je při splnění kritérií uvedených v oddíle B.3.3 nula, může být tato skutečnost zohledněna u směsných paliv (tj. paliv, která obsahují fosilní složku i složku z biomasy) takto:

(rovnice 10)

kde:

EFpre,i

je předběžný emisní faktor paliva i (tj. emisní faktor za předpokladu, že se jedná o čistě fosilní palivo) a

BFi	je podíl biomasy (bezrozměrný) paliva i.

U fosilních paliv a v případě, že podíl biomasy není znám, se použije konzervativní hodnota BFi nula.

B.3.1.2   Emise z procesů

Emise z procesů se vypočítají standardní metodou takto:

(rovnice 11)

kde:

ADj	jsou údaje o činnosti (t materiálu) materiálu j,

EFj	je emisní faktor (t CO2/t) materiálu j a

CFj	je konverzní faktor (bezrozměrný) materiálu j.

Za účelem snížení náročnosti monitorování lze vždy použít konzervativní předpoklad, že CFj  = 1.

V případě směsných materiálů, které jsou použity jako vstup do procesu a které obsahují anorganické i organické formy uhlíku, může provozovatel:

Pro emise z rozkladu uhličitanů se s ohledem na dostupné měřicí systémy pro údaje o činnosti a metody pro stanovení emisního faktoru zvolí pro každý zdrojový tok ta z následujících dvou metod, která poskytuje přesnější výsledky:

Pro jiné emise CO2 z procesů, než jsou emise z uhličitanů, se použije metoda A.

B.3.2    Metoda hmotnostní bilance

Množství CO2 vztahující se k jednotlivým zdrojovým tokům se vypočítá na základě obsahu uhlíku v jednotlivých materiálech, přičemž se nerozlišuje mezi palivy a procesními materiály. Uhlík, který není emitován a opouští zařízení v produktech, se zohlední ve zdrojových tocích na výstupu, jejichž údaje o činnosti jsou tudíž záporné.

Emise odpovídající jednotlivým zdrojovým tokům se vypočítají takto:

(rovnice 12)

kde:

ADk	jsou údaje o činnosti (t) materiálu k; u výstupů je hodnota ADk záporná,

f	je poměr molárních hmotností CO2 a C: f = 3,664 t CO2/t C a

CCk	je obsah uhlíku v materiálu k (bezrozměrný a kladný).

Pokud se obsah uhlíku v palivu k počítá pomocí emisního faktoru vyjádřeného v t CO2/TJ, použije se tato rovnice:

(rovnice 13)

Pokud se obsah uhlíku v materiálu nebo palivu k počítá pomocí emisního faktoru vyjádřeného v t CO2/t, použije se tato rovnice:

(rovnice 14)

U směsných paliv, tj. paliv obsahujících fosilní složku i složku z biomasy, nebo směsných materiálů lze při splnění kritérií stanovených v oddíle B.3.3 zohlednit podíl biomasy takto:

(rovnice 15)

kde:

CCpre,k

je předběžný obsah uhlíku v palivu k (tj. emisní faktor za předpokladu, že se jedná o čistě fosilní palivo) a

BFk	je podíl biomasy paliva k (bezrozměrný).

U fosilních paliv nebo materiálů a v případě, že podíl biomasy není znám, se použije konzervativní hodnota BF nula. Je-li biomasa použita jako vstupní materiál nebo palivo a výstupní materiály obsahují uhlík, započítá se podíl biomasy do celkové hmotnostní bilance konzervativně, a sice tak, že podíl biomasy v celkovém uhlíku ve výstupech nesmí přesáhnout celkový podíl biomasy obsažený ve vstupních materiálech a palivech, pokud provozovatel nedoloží vyšší podíl biomasy ve výstupních materiálech pomocí metody „trace the atom“, tedy „sledování atomů“, (stechiometrická metoda) nebo pomocí analýzy 14C.

B.3.3    Kritéria, která musí být splněna, aby byla hodnota emisí z biomasy nula

Pokud je biomasa použita jako palivo pro spalování, splňuje kritéria uvedená v tomto oddíle. Pokud biomasa použitá pro spalování tato kritéria nesplňuje, je obsah uhlíku v této biomase považován za fosilní uhlík.

B.3.4    Příslušné parametry

Pro každý zdrojový tok se v souladu s vzorci uvedenými v oddílech B.3.1 až B.3.3 této přílohy stanoví tyto parametry:

B.4    Požadavky na údaje o činnosti

B.4.1    Kontinuální měření nebo měření v dávkách

Pokud je nutné stanovit množství paliv nebo materiálů, včetně zboží nebo meziproduktů, za vykazované období, lze zvolit některou z následujících metod, která se zanese do dokumentace metodiky monitorování:

Pokud by stanovení množství zásob přímým měřením nebylo technicky možné nebo by bylo spojeno s neúměrně vysokými náklady, může být proveden odhad těchto množství na základě jedné z následujících možností:

Pokud by stanovení množství produktů, materiálů nebo paliv za celé vykazované období nebylo technicky proveditelné nebo by bylo spojeno s neúměrně vysokými náklady, může být zvolen další nejvhodnější den pro oddělení vykazovaného období od toho následujícího. Je nutné provést odpovídající sladění s požadovaným vykazovaným obdobím. Odchylky, které se vztahují na jednotlivé produkty, materiály nebo paliva, musí být řádně zaznamenány, aby mohly být základem hodnoty reprezentativní pro dané vykazované období a mohly být důsledně zváženy vzhledem k následujícímu roku.

B.4.2    Kontrola provozovatele nad měřicími systémy

Upřednostňovanou metodou stanovení množství produktů, materiálů nebo paliv je, že provozovatel zařízení použije měřicí systémy pod vlastní kontrolou. Měřicí systémy mimo vlastní kontrolu provozovatele, zejména jsou-li pod kontrolou dodavatele materiálu nebo paliva, mohou být použity v těchto případech:

Případné použití měřicích systémů mimo vlastní kontrolu provozovatele se vztahuje na tyto zdroje údajů:

B.4.3    Požadavky na měřicí systémy

Musí existovat důkladná znalost nejistoty spojené s měřením množství paliv a materiálů, včetně vlivu pracovního prostředí a v příslušných případech nejistoty stanovení zásob. Je třeba zvolit měřicí přístroje, které zajišťují co nejnižší nejistotu bez toho, aby vznikaly neúměrně vysoké náklady, a které jsou podle příslušných technických norem a požadavků vhodné pro prostředí, v němž se budou používat. Jsou-li dostupné, upřednostní se přístroje podléhající zákonné metrologické kontrole. V tom případě může být jako hodnota nejistoty použita maximální dovolená chyba v provozu, kterou připouští příslušné vnitrostátní právní předpisy ohledně zákonné metrologické kontroly pro příslušný úkol měření.

Je-li nutné měřicí přístroj nahradit kvůli závadě nebo kvůli tomu, že je při kalibraci zjištěno, že již nejsou splněny příslušné požadavky, nahradí se přístrojem, jenž ve srovnání se stávajícím přístrojem zajišťuje stejnou nebo lepší úroveň nejistoty.

B.4.4    Doporučené zlepšení

Za doporučené zlepšení se pokládá dosáhnout nejistoty měření, která je úměrná celkovým emisím ze zdrojového toku nebo zdroje emisí v tom smyslu, že nejnižší nejistota připadá na největší části emisí. Pro orientační účely by nejistota spojená s ročními emisemi vyššími než 500 000  t CO2 měla být za celé vykazované období s přihlédnutím k případné změně zásob 1,5 % nebo lepší. U ročních emisí do 10 000  t CO2 je přijatelná nejistota nižší než 7,5 %.

B.5    Požadavky na výpočtové faktory pro CO2

B.5.1    Metody stanovení výpočtových faktorů

Pro stanovení výpočtových faktorů, které vyžaduje metodika založená na výpočtu, lze zvolit některou z těchto metod:

Výpočtové faktory se stanoví v souladu se stavem použitým pro příslušné údaje o činnosti s uvedením stavu paliva či materiálu, v němž byly palivo či materiál zakoupeny nebo použity v procesu způsobujícím emise před tím, než jsou vysušeny nebo jinak zpracovány pro laboratorní analýzu. Pokud jsou s tím spojeny neúměrně vysoké náklady nebo pokud lze dosáhnout vyšší přesnosti, mohou být údaje o činnosti a výpočtové faktory důsledně vykazovány s uvedením stavu, v němž jsou prováděny laboratorní analýzy.

B.5.2    Příslušné standardní hodnoty

Standardní hodnoty typu I se použijí pouze tehdy, pokud pro daný parametr a materiál nebo palivo není dostupná žádná standardní hodnota typu II.

Standardními hodnotami typu I jsou:

Standardními hodnotami typu II jsou:

Aby byla zajištěna dlouhodobá konzistentnost, zanesou se veškeré používané standardní hodnoty do dokumentace metodiky monitorování a změní se, pouze pokud existují důkazy, že nová hodnota je pro používané palivo nebo používaný materiál vhodnější a reprezentativnější než hodnota předchozí. Pokud dochází ke změně standardních hodnot každý rok, uvede se v dokumentaci metodiky monitorování namísto dané hodnoty příslušný oficiální zdroj této hodnoty.

B.5.3    Zavedení korelací pro stanovení zástupných údajů

Zástupný údaj pro obsah uhlíku nebo emisní faktor může být odvozen na základě následujících parametrů v kombinaci s empirickou korelací stanovenou alespoň jednou za rok v souladu s požadavky na laboratorní analýzy uvedenými v oddíle B.5.4 této přílohy:

Korelace musí splňovat požadavky správné průmyslové praxe a může se použít jen pro ty zástupné hodnoty, pro něž byla zavedena.

B.5.4    Požadavky na laboratorní analýzy

Pokud jsou vyžadovány laboratorní analýzy pro stanovení vlastností (např. obsahu vody, čistoty, koncentrace, obsahu uhlíku, podílu biomasy, výhřevnosti, hustoty) produktů, materiálů, paliv nebo odpadních plynů nebo pro zavedení korelací mezi parametry pro účely nepřímého stanovení požadovaných údajů, splňují tyto analýzy požadavky stanovené v tomto oddíle.

Výsledek všech analýz se použije pouze pro dodací lhůtu nebo dávku paliva či materiálu, u nichž byl proveden odběr vzorků považovaných za reprezentativní. Ke stanovení určitého parametru se s ohledem na tento parametr použijí výsledky všech provedených analýz.

B.5.4.1   Použití norem

Všechny analýzy, odběry vzorků, kalibrace a ověření pro stanovení výpočtových faktorů jsou prováděny pomocí metod založených na příslušných normách ISO. Pokud nejsou tyto normy k dispozici, vycházejí dané metody z příslušných norem EN nebo vnitrostátních norem nebo požadavků stanovených v rámci způsobilého systému monitorování, vykazování a ověřování. Pokud neexistují žádné příslušné zveřejněné normy, mohou být použity vhodné návrhy norem, pokyny týkající se osvědčených postupů v odvětví nebo jiné vědecky doložené metodiky, které omezují chyby v odběru vzorků a měření.

B.5.4.2   Doporučení týkající se plánu odběru vzorků a minimální četnosti analýz

Analýzy příslušných paliv a materiálů se provádějí s minimální četností uvedenou v tabulce 1 v této příloze. S jinou četností lze analýzy provádět v těchto případech:

V případech, kdy je zařízení v provozu pouze po část roku nebo kdy jsou palivo či materiály dodávány v dávkách, jež se spotřebovávají po dobu delší než jedno vykazované období, lze zvolit přiměřenější harmonogram analýz, a to za předpokladu, že výsledná nejistota je srovnatelná s nejistotou podle posledního písmene předchozího pododstavce.

Vzorky musí být reprezentativní pro celou dávku nebo dodací lhůtu, u nichž byl proveden jejich odběr. Aby byla zajištěna reprezentativnost, musí se vzít v úvahu heterogennost daného materiálu a všechny ostatní příslušné aspekty, jako je dostupné vybavení k odběru vzorků, možné oddělení fází nebo lokální distribuce velikostí částic, stálost vzorků atd. Metoda odběru vzorků se stanoví v dokumentaci metodiky monitorování.

Za doporučené zlepšení se pokládá použít pro každý příslušný materiál nebo každé příslušné palivo samostatný plán odběru vzorků, který odpovídá příslušným normám a obsahuje příslušné informace o metodikách přípravy vzorků, včetně údajů o vymezení odpovědnosti, místech, četnosti a množství, a metodikách uložení a přepravy vzorků.

B.5.4.3   Doporučení týkající se laboratoří

Laboratoře využívané k provádění analýz pro stanovení výpočtových faktorů musí být pro příslušné analytické metody akreditovány podle normy ISO/IEC 17025. Neakreditované laboratoře mohou být ke stanovení výpočtových faktorů využity, pouze pokud existují důkazy, že využití akreditovaných laboratoří není technicky proveditelné nebo by bylo spojeno s neúměrně vysokými náklady a že daná neakreditovaná laboratoř je dostatečně způsobilá. Laboratoř je považována za dostatečně způsobilou, splňuje-li všechny tyto podmínky:

B.5.5    Doporučené metody stanovení výpočtových faktorů

Za doporučené zlepšení se pokládá používat standardní hodnoty pouze pro zdrojové toky, které odpovídají méně významnému množství emisí, a pro všechny významné zdrojové toky používat laboratorní analýzy. V následujícím přehledu jsou příslušné metody uvedeny v pořadí, v jakém se zvyšuje kvalita údajů:

B.6    Požadavky na metodiku založenou na měření v případě oxidu uhličitého (CO2) a oxidu dusného (N2O)

B.6.1    Obecná ustanovení

Metodika založená na měření vyžaduje použití systému kontinuálního měření emisí nainstalovaného ve vhodném bodě měření.

V případě monitorování emisí N2O musí být metodika založená na měření používána povinně. V případě CO2 se použije, pouze pokud existují důkazy, že vede k přesnějším údajům než metodika založená na výpočtu. Uplatní se požadavky týkající se nejistoty měřicích systémů podle oddílu B.4.3 této přílohy.

Oxid uhelnatý (CO) emitovaný do ovzduší je považován za molární ekvivalent množství CO2.

Pokud je v jednom zařízení několik zdrojů emisí, které nelze měřit jako jeden zdroj, provozovatel měří emise z těchto zdrojů odděleně a sečtením výsledků tohoto měření získá celkové množství emisí daného plynu za vykazované období.

B.6.2    Metoda a výpočet

B.6.2.1   Emise za vykazované období (roční emise)

Celkové emise ze zdroje emisí za vykazované období se stanoví na základě součtu všech hodinových hodnot naměřených koncentrací skleníkových plynů za vykazované období vynásobených hodinovými hodnotami toku spalin, přičemž tyto hodinové hodnoty představují průměr všech výsledků jednotlivých měření za příslušnou provozní hodinu; použije se tento vzorec:

(rovnice 16)

kde:

GHG Emtotal

jsou celkové roční emise skleníkových plynů v tunách,

GHG conchourly,i

jsou hodinové koncentrace emisí skleníkových plynů v g/Nm3 v toku spalin naměřené během provozu za hodinu nebo kratší referenční období i,

Vhourly,i

je objem spalin v Nm3 za jednu hodinu nebo kratší referenční období i stanovený na základě integrovaného průtoku za dané referenční období a

HoursOp

je celkový počet hodin (nebo kratších referenčních období), po které se používá metodika založená na měření, včetně hodin, za které byly údaje nahrazeny v souladu s oddílem B.6.2.6 této přílohy.

Index i se vztahuje k jednotlivé provozní hodině (nebo jednotlivým referenčním obdobím).

Hodinový průměr pro jednotlivé naměřené parametry se před dalším zpracováním vypočítá s využitím všech bodů měření dostupných pro danou hodinu. Pokud lze generovat údaje za kratší referenční období bez dalších nákladů, použijí se tato období ke stanovení ročních emisí.

B.6.2.2   Stanovení koncentrace skleníkových plynů

Koncentrace posuzovaného skleníkového plynu ve spalinách se stanoví kontinuálním měřením v reprezentativním bodě pomocí některého z následujících způsobů:

(rovnice 17)

kde:

conci

je koncentrace složky i plynu.

B.6.2.3   Emise CO2 z biomasy

Jakékoli množství CO2 pocházející z biomasy, které splňuje kritéria uvedená v oddíle B.3.3 této přílohy, lze v příslušných případech odečíst od celkově naměřených emisí CO2, pokud je ke stanovení množství emisí CO2 z biomasy použita některá z těchto metod:

B.6.2.4   Stanovení emisí CO2 ekv. na základě N2O

V případě měření N2O se celkové roční emise N2O ze všech zdrojů emisí (měřeno v tunách na tři desetinná místa) převedou na roční emise CO2 ekv. (zaokrouhlené na tuny) pomocí následujícího vzorce a hodnot potenciálu globálního oteplování (GWP) uvedených v příloze VIII:

CO2 ekv. [t] = N2Oannual[t] × GWPN2O (rovnice 18)

kde:

N2Oannual

jsou celkové roční emise N2O vypočítané v souladu s oddílem B.6.2.1 této přílohy.

B.6.2.5   Stanovení toku spalin

Tok spalin lze stanovit některou z těchto metod:

B.6.2.6   Řešení nedostatků v měření

Je-li zařízení pro kontinuální měření určitého parametru mimo kontrolu, mimo rozsah nebo mimo provoz po určitou část hodiny nebo referenčního období, vypočítá se související hodinový průměr poměrným dílem ke zbývajícím bodům měření pro danou hodinu nebo kratší referenční období, je-li k dispozici alespoň 80 % maximálního počtu bodů měření určitého parametru.

Pokud je k dispozici méně než 80 % maximálního počtu bodů měření určitého parametru, použijí se následující metody.

(rovnice 19)

kde:

je aritmetický průměr koncentrace konkrétního parametru za celé vykazované období nebo v případě, že jsou při ztrátě údajů použity zvláštní okolnosti, za příslušné období zohledňující tyto zvláštní okolnosti a

σ c	je nejlepší odhad směrodatné odchylky koncentrace konkrétního parametru za celé vykazované období nebo v případě, že jsou při ztrátě údajů použity zvláštní okolnosti, za příslušné období zohledňující tyto zvláštní okolnosti.

Pokud nelze vykazované období použít ke stanovení těchto zástupných hodnot z důvodu podstatných technických změn v zařízení, zvolí se jiný dostatečně reprezentativní časový rámec pro stanovení průměrné a směrodatné odchylky, pokud možno v délce alespoň šesti měsíců.

B.6.3    Požadavky na kvalitu

Všechna měření jsou prováděna pomocí metod založených na těchto normách:

Pokud neexistují žádné příslušné zveřejněné normy, použijí se vhodné návrhy norem, pokyny týkající se osvědčených postupů v odvětví nebo jiné vědecky doložené metodiky, které omezují chyby v odběru vzorků a měření.

Musí být zváženy všechny příslušné aspekty systému kontinuálního měření, včetně umístění vybavení, kalibrace, měření, zajištění kvality a kontroly kvality.

Laboratoře provádějící měření, kalibraci a příslušná hodnocení vybavení pro systémy kontinuálního měření musí být pro příslušné analytické metody nebo činnosti kalibrace akreditovány podle normy ISO/IEC 17025. Pokud laboratoř tuto akreditaci nemá, musí být zajištěna dostatečná způsobilost v souladu s oddílem B.5.4.3 této přílohy.

B.6.4    Potvrzení výpočtů

Množství emisí CO2 stanovené pomocí metodiky založené na měření se potvrdí na základě výpočtu ročních emisí jednotlivých skleníkových plynů pro stejné zdroje emisí a zdrojové toky. Za tímto účelem mohou být požadavky stanovené v oddílech B.4 až B.6 této přílohy v příslušných případech zjednodušeny.

B.6.5    Minimální požadavky na kontinuální měření emisí

Minimálním požadavkem je, aby byla u emisí skleníkových plynů z konkrétního zdroje emisí dosažena nejistota 7,5 % za celé vykazované období. U méně významných zdrojů emisí nebo za výjimečných okolností lze připustit nejistotu 10 %. Doporučeným zlepšením je dosáhnout nejistoty 2,5 % alespoň u zdrojů emisí, které emitují více než 100 000  tun fosilního CO2 ekv. za vykazované období.

B.7    Požadavky na stanovování emisí zcela fluorovaných uhlovodíků

Do monitorování se zahrnou emise zcela fluorovaných uhlovodíků (PFC), které pocházejí z anodových efektů, včetně fugitivních emisí zcela fluorovaných uhlovodíků. Emise, které nejsou spojeny s anodovými efekty, se stanoví na základě metod odhadu v souladu s osvědčenými postupy v odvětví, a zejména s pokyny, které zpřístupnil Mezinárodní institut pro hliník (International Aluminium Institute).

Emise PFC se vypočítají z emisí, které jsou měřitelné v potrubí nebo komíně („emise z bodových zdrojů“), a z fugitivních emisí pomocí účinnosti zachycování potrubí:

emise PFC (celkem) = emise PFC (potrubí)/účinnost zachycování(rovnice 20)

Účinnost zachycování se měří, jsou-li stanoveny emisní faktory specifické pro dané zařízení.

Emise CF4 a C2F6 emitované potrubím nebo komínem se vypočítají pomocí některé z těchto metod:

B.7.1    Výpočetní metoda A – metoda směrnice

Pro stanovení emisí PFC se použijí tyto rovnice:

emise CF4 (t) = AEM × (SEFCF4/1 000 ) × PrAl (rovnice 21)

emise C2F6 (t) = emise CF4 × FC2F6 (rovnice 22)

kde:

AEM	jsou minuty anodového efektu/elektrolyzér–den,

SEFCF4

je faktor směrnice emisí vyjádřený v [(kg CF4/t vyrobeného Al)/(minuty anodového efektu/elektrolyzér–den)]. Tam, kde se používají různé typy elektrolyzérů, je možné použít různé SEF,

PrAl	je produkce primárního hliníku (t) ve vykazovaném období a

FC2F6

je hmotnostní podíl C2F6 (t C2F6/t CF4).

Hodnota minut anodového efektu na elektrolyzér–den vyjadřuje frekvenci anodových efektů (počet anodových efektů/elektrolyzér–den) vynásobenou průměrnou dobou trvání anodových efektů (minuty anodového efektu/výskyt):

AEM = frekvence × průměrná doba trvání(rovnice 23)

Emisní faktor: emisní faktor pro CF4 (faktor směrnice emisí, SEFCF4) vyjadřuje množství (kg) CF4 emitovaného na tunu hliníku vyrobeného na minutu anodového efektu na elektrolyzér–den. Emisní faktor (hmotnostní podíl FC2F6) C2F6 vyjadřuje množství (kg) emitovaného C2F6 v poměru k množství (kg) emitovaného CF4.

Minimální požadavek: použijí se emisní faktory specifické pro jednotlivé technologie, které jsou uvedeny v tabulce 2 v této příloze.

Doporučené zlepšení: emisní faktory specifické pro dané zařízení se pro CF4 a C2F6 stanoví na základě kontinuálních nebo přerušovaných měření v terénu. Pro stanovení těchto emisních faktorů se použijí osvědčené postupy v odvětví, zejména nejnovější pokyny zpřístupněné Mezinárodním institutem pro hliník. Emisní faktor rovněž zohlední emise spojené s neanodovými efekty. Jednotlivé emisní faktory se stanoví s maximální nejistotou ± 15 %. Emisní faktory se stanoví minimálně každé tři roky nebo dříve, pokud je to nezbytné vzhledem k příslušným změnám v zařízení. Příslušné změny zahrnují změnu rozložení doby trvání anodového efektu nebo změnu řídicího algoritmu ovlivňujícího kombinaci typů anodových efektů nebo povahu rutiny ukončení anodového efektu.

B.7.2    Výpočetní metoda B – metoda přepětí

Pro metodu přepětí se použijí tyto rovnice:

emise CF4 (t) = OVC × (AEO/CE) × PrAl × 0,001(rovnice 24)

emise C2F6 (t) = emise CF4 × FC2F6 (rovnice 25)

kde:

OVC	je koeficient přepětí („emisní faktor“) vyjádřený v kg CF4 na tunu vyrobeného hliníku na mV přepětí,

AEO	je přepětí anodového efektu na elektrolyzér (mV) stanovené jako integrál (čas × napětí nad cílovým napětím) děleno čas (doba trvání) sběru údajů,

CE	je průměrná proudová účinnost výroby hliníku (%),

PrAl	je roční produkce primárního hliníku (t) a

FC2F6

je hmotnostní podíl C2F6 (t C2F6/t CF4).

AEO/CE (přepětí anodového efektu/proudová účinnost) vyjadřuje časově integrované průměrné přepětí anodového efektu (mV přepětí) na průměrnou proudovou účinnost (%).

Minimální požadavek: použijí se emisní faktory specifické pro jednotlivé technologie, které jsou uvedeny v tabulce 3 v této příloze.

Doporučené zlepšení: pro CF4 [(kg CF4/t Al)/(mV)] a C2F6 (t C2F6/t CF4) se použijí emisní faktory specifické pro dané zařízení stanovené na základě kontinuálních nebo přerušovaných měření v terénu. Pro stanovení těchto emisních faktorů se použijí osvědčené postupy v odvětví, zejména nejnovější pokyny zpřístupněné Mezinárodním institutem pro hliník. Jednotlivé emisní faktory se stanoví s maximální nejistotou ± 15 %. Emisní faktory se stanoví minimálně každé tři roky nebo dříve, pokud je to nezbytné vzhledem k příslušným změnám v zařízení. Příslušné změny zahrnují změnu rozložení doby trvání anodového efektu nebo změnu řídicího algoritmu ovlivňujícího kombinaci typů anodových efektů nebo povahu rutiny ukončení anodového efektu.

B.7.3    Stanovení emisí CO2 ekv.

Emise CO2 ekv. se vypočítají z emisí CF4 a C2F6 následujícím způsobem pomocí potenciálů globálního oteplování uvedených v příloze VIII.

emise PFC (t CO2 ekv.) = emise CF4 (t) × GWPCF4 + emise C2F6 (t) × GWPC2F6 (rovnice 26)

B.8    Požadavky na přemisťování CO2 mezi zařízeními

B.8.1    CO2 obsažený v plynech („vlastní CO2 “)

Vlastní CO2, který je přemístěn do zařízení, a to i jako součást zemního plynu, odpadního plynu (včetně vysokopecního plynu nebo koksárenského plynu) či vstupů do procesu (včetně syntetického plynu), se zahrne do emisního faktoru pro tento zdrojový tok.

Pokud je vlastní CO2 přemístěn ze zařízení jako součást zdrojového toku do jiného zařízení, není považován za emise ze zařízení, z něhož pochází. Pokud je však vlastní CO2 emitován (např. je vypuštěn nebo spálen) nebo přemístěn do subjektů, které nemonitorují emise pro účely tohoto nařízení nebo způsobilého systému monitorování, vykazování a ověřování, je považován za emise ze zařízení, z něhož pochází.

B.8.2    Způsobilost pro odečtení uloženého nebo použitého CO2

Oxid uhličitý (CO2), který pochází z fosilního uhlíku a ze spalování či procesů vedoucích ke vzniku emisí z procesů nebo který je dovezen z jiných zařízení, a to i ve formě vlastního CO2, lze v následujících případech vykázat jako CO2, který nebyl emitován:

CO2 přemístěný do jiného zařízení za účely uvedenými v bodech 1 a 2 může být vykázán jako neemitovaný pouze v rozsahu, v jakém je v celém spotřebitelském řetězci dotčenému úložišti nebo zařízení, v němž je CO2 použit, i dopravcům doloženo, jaká část z celkového množství CO2 přemístěného z původního zařízení byla skutečně uložena nebo použita k výrobě chemicky stabilních produktů.

Pokud je CO2 použit k účelům uvedeným v bodech 1 a 2 v tomtéž zařízení, použijí se metody monitorování uvedené v částech 21 až 23 přílohy IV prováděcího nařízení (EU) 2018/2066.

B.8.3    Pravidla monitorování pro přemisťování CO2

V dokumentaci metodiky monitorování musí být jasně uvedeny totožnost a kontaktní údaje osoby odpovědné za přijímající zařízení nebo subjekty. Množství CO2 považovaného za neemitovaný se uvede v hlášení podle přílohy IV.

V dokumentaci metodiky monitorování musí být jasně uvedeny totožnost a kontaktní údaje osoby odpovědné za zařízení nebo subjekty, ze kterých byl CO2 přijat. Množství přijatého CO2 se uvede v hlášení podle přílohy IV.

Pro stanovení množství CO2 přemístěného z jednoho zařízení do druhého se použije metodika založená na měření. Pro stanovení množství CO2 trvale chemicky vázaného v produktech se použije metodika založená na výpočtu, nejlépe s využitím hmotnostní bilance. Použité chemické reakce a všechny příslušné stechiometrické faktory se zanesou do dokumentace metodiky monitorování.

B.9    Požadavky pro konkrétní odvětví

B.9.1    Doplňující pravidla pro spalovací jednotky

Emise ze spalování zahrnují veškeré emise CO2 ze spalování paliv obsahujících uhlík, včetně odpadů, nezávisle na jakékoli jiné klasifikaci těchto emisí nebo paliv. Pokud není jasné, zda materiál slouží jako palivo, nebo jako vstup do procesu, např. při redukci kovových rud, jsou emise z tohoto materiálu monitorovány stejným způsobem jako emise ze spalování. V úvahu se vezmou všechny stacionární spalovací jednotky včetně kotlů, hořáků, turbín, topných těles, vysokých pecí, spalovacích zařízení, kalcinačních, vypalovacích a jiných pecí, sušiček, stacionárních motorů, palivových článků, spalovacích jednotek CLC (chemical looping combustion), flér a termických nebo katalytických dodatečných spalovačů.

Do monitorování jsou dále zahrnuty emise CO2 z procesů čištění spalin, zejména emise CO2 z vápence nebo jiných uhličitanů používaných k odsiřování a podobným způsobům čištění a z močoviny používané v jednotkách pro odstraňování NOx.

B.9.1.1   Odsiřování a jiné druhy vypírky kyselého plynu

Emise CO2 z procesů použití uhličitanů pro vypírku kyselého plynu z proudu spalin se vypočítají na základě spotřebovaného uhličitanu (metoda A). V případě odsiřování může být výpočet založen i na množství vyrobeného sádrovce (metoda B). V tom případě je emisním faktorem stechiometrický poměr suchého sádrovce (CaSO4 × 2H2O) k emitovanému CO2: 0,2558 t CO2/t sádrovce.

B.9.1.2   Odstraňování NOx

Pokud je močovina použita jako redukční činidlo v jednotce pro odstraňování NOx, vypočítají se emise CO2 z procesů jejího použití metodou A pomocí emisního faktoru založeného na stechiometrickém poměru 0,7328 t CO2/t močoviny.

B.9.1.3   Monitorování flér

Do výpočtu emisí z flérování se zahrne běžný provoz i ostatní situace (odstavování, najíždění a ukončování provozu, jakož i nouzové stavy). Rovněž se zahrne vlastní CO2 ve flérovaných plynech.

Pokud přesnější monitorování není technicky proveditelné nebo by bylo spojeno s neúměrně vysokými náklady, použije se referenční emisní faktor 0,00393 t CO2/Nm3, odvozený ze spalování čistého ethanu použitého jako konzervativní zástupný indikátor flérovaných plynů.

Doporučeným zlepšením je stanovit emisní faktory specifické pro dané zařízení tak, že se odvodí z odhadu molekulové hmotnosti flérového toku pomocí modelování procesu založeného na standardních průmyslových modelech. Posouzením relativních poměrů a molekulové hmotnosti každého z přispívajících toků se odvodí vážená roční průměrná hodnota pro molekulovou hmotnost flérovaného plynu.

U údajů o činnosti je přípustná vyšší nejistota měření než v případě ostatních spalovaných paliv.

B.9.2    Doplňující pravidla pro emise z výroby cementového slínku

B.9.2.1   Doplňující pravidla pro metodu A (založenou na vstupu)

Pokud je ke stanovení emisí z procesů použita metoda A (založená na vstupu do pece), použijí se tato zvláštní pravidla:

B.9.2.2   Doplňující pravidla pro metodu B (založenou na výstupu)

Pokud je ke stanovení emisí z procesů použita metoda B (založená na výstupu výroby slínku), použijí se následující zvláštní pravidla.

Údaje o činnosti se stanoví jako výroba slínku (t) během vykazovaného období jedním z těchto způsobů:

(rovnice 27)

kde:

Cliprod

je množství vyrobeného slínku vyjádřené v tunách,

Cemdeliv

je množství dodávek cementu vyjádřené v tunách,

CemSV

je změna zásob cementu vyjádřená v tunách,

CCR	je poměr slínku k cementu (počet tun slínku na jednu tunu cementu),

Clis	je množství dodaného slínku vyjádřené v tunách,

Clid	je množství expedovaného slínku vyjádřené v tunách a

CliSV

je velikost změny zásob slínku vyjádřená v tunách.

Poměr slínku k cementu se buď odvodí zvlášť pro každý z různých produktů cementu na základě laboratorních analýz v souladu s ustanoveními oddílu B.5.4, nebo se vypočítá z rozdílu dodávek cementu a změn zásob a všech materiálů použitých jako přísady do cementu, včetně prachu z bypassu a prachu z cementářské pece.

Jako minimální požadavek pro stanovení emisního faktoru se použije standardní hodnota 0,525 t CO2/t slínku.

B.9.2.3   Emise vztahující se k odpadnímu prachu

K emisím se přičtou emise CO2 z procesů pocházející z prachu z bypassu nebo prachu z cementářské pece (CKD) opouštějícího pecní systém s korekcí o poměr částečné kalcinace CKD.

Minimální požadavek: použije se emisní faktor 0,525 t CO2/t prachu.

Doporučené zlepšení: emisní faktor (EF) se stanoví alespoň jednou za rok v souladu s ustanoveními oddílu B.5.4 této přílohy a podle tohoto vzorce:

(rovnice 28)

kde:

EFCKD

je emisní faktor částečně kalcinovaného prachu z cementářské pece (t CO2/t CKD),

EFCli

je emisní faktor slínku specifický pro dané zařízení (t CO2/t slínku) a

d	je stupeň kalcinace prachu z cementářské pece (uvolněný CO2 jako procento celkového množství uhličitanového CO2 obsaženého v materiálové směsi).

B.9.3    Doplňující pravidla pro emise z výroby kyseliny dusičné

B.9.3.1   Obecná pravidla měření N2O

Emise N2O se stanoví pomocí metodiky založené na měření. Koncentrace N2O ve spalinách z každého zdroje emisí se měří v reprezentativním bodě za zařízením na snižování emisí NOx/N2O, pokud se takové zařízení používá. Použijí se techniky, pomocí nichž je možné provádět měření koncentrací N2O ze všech zdrojů emisí za podmínek snižovaných i nesnižovaných emisí. Pokud je to nezbytné, jsou všechna měření přizpůsobena bázi suchého plynu a důsledně vykázána.

B.9.3.2   Stanovení toku spalin

Pro monitorování toku spalin se použije metoda hmotnostní bilance stanovená v oddíle B.6.2.5 této přílohy, pokud to není technicky neproveditelné. V takovém případě lze použít alternativní metodu, včetně jiné metody hmotnostní bilance, která je založena na významných parametrech, jako je vstupní dávka čpavku, nebo stanovení toku na základě kontinuálního měření toku emisí.

Tok spalin se vypočítá podle tohoto vzorce:

Vflue gas flow [Nm3/h] = Vair × (1 – O2,air)/(1 – O2,flue gas)(rovnice 29)

kde:

Vair	je celkový tok vstupního vzduchu v Nm3/h za standardních podmínek,

O2,air

je objem podílu O2 v suchém vzduchu (= 0,2095) a

O2,flue gas

je objem podílu O2 ve spalinách.

Vair	se vypočítá jako součet všech toků vzduchu, které vstupují do jednotky na výrobu kyseliny dusičné, zejména primárního a sekundárního vstupního vzduchu a v příslušných případech vstupního vzduchu pro účely těsnění.

Všechna měření se přizpůsobí bázi suchého plynu a důsledně se vykážou.

B.9.3.3   Koncentrace kyslíku (O2)

Pokud je to nezbytné pro výpočet toku spalin v souladu s oddílem B.9.3.2 této přílohy, je provedeno měření koncentrací kyslíku ve spalinách, přičemž musí být splněny požadavky stanovené v oddíle B.6.2.2 této přílohy. Všechna měření se přizpůsobí bázi suchého plynu a důsledně se vykážou.

C.   Toky tepla

C.1    Pravidla stanovení čistého měřitelného tepla

C.1.1    Zásady

Všechna specifikovaná množství měřitelného tepla se vždy vztahují k čistému množství měřitelného tepla stanoveného jako tepelný obsah (entalpie) toku tepla přenášeného do procesu spotřebovávajícího teplo nebo k externímu uživateli, od něhož se odečte tepelný obsah zpětného toku.

Procesy spotřebovávající teplo nezbytné pro fungování výroby a distribuce tepla, jako jsou odvzdušňovače, úprava přídavné vody a pravidelné vypouštění, se zohlední v účinnosti tepelného systému a zahrnou se do stanovení emisí obsažených ve zboží.

Je-li stejné tepelné médium používáno v několika po sobě následujících procesech a spotřeba tepla začíná na různých úrovních teploty, stanoví se množství tepla spotřebovaného v každém procesu spotřebovávajícím teplo zvlášť, pokud tyto procesy nepatří do celkového výrobního procesu téhož zboží. S opětovným ohřevem prostředku pro přenos tepla mezi po sobě následujícími procesy spotřebovávajícími teplo se nakládá jako s dodatečnou výrobou tepla.

Pokud se teplo používá k zajištění chlazení prostřednictvím procesu absorpčního chlazení, považuje se tento proces chlazení za proces spotřebovávající teplo.

C.1.2    Metodika stanovení čistého množství měřitelného tepla

Za účelem výběru zdrojů údajů pro vyčíslení energetických toků v souladu s oddílem A.4 této přílohy se zváží následující metody pro stanovení čistého množství měřitelného tepla:

C.1.2.1   Metoda č. 1: Použití měření

Při této metodě jsou měřeny všechny příslušné parametry, zejména teplota, tlak a stav přenášeného i vraceného tepelného média. V případě páry se stav média vztahuje na její nasycení nebo stupeň přehřátí. Dále je měřen (objemový) průtok média pro přenos tepla. Na základě naměřených hodnot jsou stanoveny entalpie a měrný objem média pro přenos tepla s použitím vhodných parních tabulek nebo inženýrského softwaru.

Hmotnostní průtok média se vypočítá jako

(rovnice 30)

kde:

je hmotnostní průtok v kg/s,

je objemový průtok v m3/s a

v	je měrný objem v m3/kg.

Jelikož se má za to, že hmotnostní průtok přenášeného a vraceného média je stejný, vypočítá se průtok tepla pomocí rozdílu entalpie přenášeného toku a zpětného toku takto:

(rovnice 31)

kde:

je průtok tepla v kJ/s,

hflow

je entalpie přenášeného toku v kJ/kg,

hreturn

je entalpie zpětného toku v kJ/kg a

je hmotnostní průtok v kg/s.

V případě, že je jako médium pro přenos tepla použita pára nebo horká voda a kondenzát se nevrací, nebo pokud není možné provést odhad entalpie vráceného kondenzátu, stanoví se hodnota hreturn na základě teploty 90 °C.

Je-li známo, že hmotnostní průtoky nejsou stejné, použije se tento postup:

Pro stanovení ročního čistého toku tepla z výše uvedených údajů se podle měřicího zařízení a zpracování údajů, jež jsou k dispozici, použije jeden z těchto způsobů:

C.1.2.2   Metoda č. 2: Výpočet náhradní hodnoty na základě naměřené účinnosti

Množství čistého měřitelného tepla se stanoví na základě palivových vstupů a naměřené účinnosti souvisejících s výrobou tepla:

(rovnice 32)

(rovnice 33)

kde:

Q	je množství tepla vyjádřené v TJ,

ηΗ	je naměřená účinnost výroby tepla,

EIn	je energetický vstup z paliv,

ADi	jsou roční údaje o činnosti (tj. spotřebovaná množství) paliv i a

NCVi	je výhřevnost paliv i.

Hodnota ηΗ se buď změří za přiměřeně dlouhou dobu, jež dostatečně zohledňuje různé zátěžové stavy zařízení, nebo se převezme z dokumentace výrobce. V této souvislosti se následujícím způsobem zohlední konkrétní část křivky zatížení s použitím ročního faktoru zatížení:

(rovnice 34)

kde:

LF	je faktor zatížení,

EIn	je energetický vstup stanovený pomocí rovnice 33 za vykazované období a

EMax	je maximální palivový vstup, pokud jednotka vyrábějící teplo běžela při 100 % jmenovité zátěži po celý kalendářní rok.

Účinnost se stanoví na základě situace, v níž je vrácen všechen kondenzát. Pro vrácený kondenzát je předpokládána teplota 90 °C.

C.1.2.3   Metoda č. 3: Výpočet náhradní hodnoty na základě referenční účinnosti

Tato metoda je stejná jako metoda č. 3, avšak v rovnici 32 se používá referenční účinnost 70 % (ηRef,H = 0,7).

C.1.3    Zvláštní pravidla

Pokud zařízení spotřebovává měřitelné teplo vyrobené při jiných exotermických chemických procesech, než je spalování, například při výrobě amoniaku nebo kyseliny dusičné, stanoví se toto množství spotřebovaného tepla odděleně od jiného měřitelného tepla a této spotřebě tepla se přiřadí nulové emise CO2 ekv.

Aby nedošlo k dvojímu započtení v případě, že se měřitelné teplo získává zpět z neměřitelného tepla, které je vyprodukováno z paliv a použito ve výrobních procesech, poté co je neměřitelné teplo použito (např. z výfukových plynů), odečte se od palivového vstupu příslušné množství čistého měřitelného tepla vydělené referenční účinností 90 %.

C.2    Stanovení emisního faktoru palivové směsi vztahujícího se k měřitelnému teplu

Pokud výrobní proces spotřebovává měřitelné teplo vyrobené v rámci zařízení, stanoví se emise související s výrobou tepla pomocí některé z následujících metod.

C.2.1    Emisní faktor měřitelného tepla vyrobeného v zařízení jiným způsobem než prostřednictvím kogenerace

U měřitelného tepla vyrobeného spalováním paliv v rámci daného zařízení, s výjimkou tepla vyrobeného prostřednictvím kogenerace, se stanoví emisní faktor příslušné palivové směsi a emise, které lze přiřadit výrobnímu procesu, se vypočítají jako:

EmHeat = EFmix · Qconsumed/η(rovnice 35)

kde:

EmHeat

jsou emise z výrobního procesu související s výrobou tepla vyjádřené v t CO2,

EFmix

je emisní faktor příslušné palivové směsi vyjádřený v t CO2/TJ, v příslušných případech včetně emisí z čištění spalin,

Qconsumed

je množství měřitelného tepla spotřebovaného ve výrobním procesu vyjádřené v TJ a

η	je účinnost procesu výroby tepla.

EFmix

se vypočítá jako:

EFmix = (Σ ADi · NCVi · EFi + EmFGC)/(Σ ADi · NCVi)(rovnice 36)

kde:

ADi	jsou roční údaje o činnosti (tj. spotřebovaná množství) paliv i použitých k výrobě měřitelného tepla vyjádřené v tunách nebo v Nm3,

NCVi	je výhřevnost paliv i vyjádřená v TJ/t nebo v TJ/Nm3,

EFi	jsou emisní faktory paliv i vyjádřené v t CO2/TJ a

EmFGC

jsou emise z procesů čištění spalin vyjádřené v t CO2.

Pokud je součástí použité palivové směsi odpadní plyn a jeho emisní faktor je vyšší než standardní emisní faktor zemního plynu uvedený v tabulce 1 v příloze VIII, použije se při výpočtu EFmix místo emisního faktoru odpadního plynu tento standardní emisní faktor.

C.2.2    Emisní faktor měřitelného tepla vyrobeného v zařízení prostřednictvím kogenerace

Pokud se měřitelné teplo a elektřina vyrábějí prostřednictvím kogenerace (tj. kombinované výroby elektřiny a tepla (KVET)), stanoví se příslušné emise přiřazené měřitelnému teplu a elektřině podle tohoto oddílu. Pravidla týkající se elektřiny se v příslušných případech použijí i na výrobu mechanické energie.

Emise z kogenerační jednotky se stanoví takto:

(rovnice 37)

kde:

EmCHP

jsou emise z kogenerační jednotky za vykazované období vyjádřené v t CO2,

ADi	jsou roční údaje o činnosti (tj. spotřebovaná množství) paliv i použitých pro jednotku KVET vyjádřené v tunách nebo v Nm3,

NCVi	je výhřevnost paliv i vyjádřená v TJ/t nebo v TJ/Nm3,

EFi	jsou emisní faktory paliv i vyjádřené v t CO2/TJ a

EmFGC

jsou emise z procesů čištění spalin vyjádřené v t CO2.

Energetický vstup do jednotky KVET se vypočítá podle rovnice 33. Příslušná průměrná účinnost výroby tepla a výroby elektřiny (nebo v příslušných případech mechanické energie) za vykazované období se vypočítá takto:

(rovnice 38)

(rovnice 39)

kde:

ηheat

je průměrná účinnost výroby tepla za vykazované období (bezrozměrná),

Qnet	je čisté množství tepla vyrobeného kogenerační jednotkou ve vykazovaném období vyjádřené v TJ, stanovené v souladu s oddílem C.1.2,

EIn	je energetický vstup stanovený pomocí rovnice 33, vyjádřený v TJ,

ηel	je průměrná účinnost výroby elektřiny za vykazované období (bezrozměrná) a

Eel	je čistá výroba elektřiny kogenerační jednotkou ve vykazovaném období vyjádřená v TJ.

Pokud stanovení účinností ηheat a ηel není technicky proveditelné nebo by bylo spojeno s neúměrně vysokými náklady, použijí se hodnoty založené na technické dokumentaci (nominální hodnoty) zařízení. Pokud žádné takové hodnoty nejsou k dispozici, použijí se konzervativní standardní hodnoty ηheat = 0,55 a ηel = 0,25.

Faktory přiřazení pro teplo a elektřinu z KVET se vypočítají takto:

(rovnice 40)

(rovnice 41)

kde:

FCHP,Heat

je faktor přiřazení pro teplo (bezrozměrný),

FCHP,El

je faktor přiřazení pro elektřinu (nebo v příslušných případech mechanickou energii) (bezrozměrný),

ηref, heat

je referenční účinnost výroby tepla v samostatném ohřívači vody (bezrozměrná) a

ηref,el

je referenční účinnost výroby elektřiny bez kogenerace (bezrozměrná).

Příslušné referenční hodnoty účinnosti pro jednotlivá paliva jsou uvedeny v příloze IX.

Konkrétní emisní faktor měřitelného tepla souvisejícího s KVET, který má být použit pro přiřazení emisí souvisejících s výrobou tepla výrobním procesům, se vypočítá jako:

EFCHP,Heat = EmCHP · FCHP,Heat/Qnet (rovnice 42)

kde:

EFCHP, heat

je emisní faktor pro výrobu měřitelného tepla v kogenerační jednotce vyjádřený v t CO2/TJ a

Qnet	je čisté teplo vyrobené kogenerační jednotkou vyjádřené v TJ.

Konkrétní emisní faktor elektřiny související s KVET, který má být použit pro přiřazení nepřímých emisí výrobním procesům, se vypočítá jako:

EFCHP,El = EmCHP · FCHP,El/EEl,prod (rovnice 43)

kde:

EEl,prod

je elektřina vyrobená jednotkou KVET.

Pokud je součástí použité palivové směsi odpadní plyn a jeho emisní faktor je vyšší než standardní emisní faktor zemního plynu uvedený v tabulce 1 v příloze VIII, použije se při výpočtu EFmix místo emisního faktoru odpadního plynu tento standardní emisní faktor.

C.2.3    Emisní faktor měřitelného tepla vyrobeného mimo zařízení

Pokud výrobní proces spotřebovává měřitelné teplo vyrobené mimo zařízení, stanoví se emise související s výrobou tepla pomocí některé z následujících metod.

D.   ELEKTŘINA

D.1    Výpočet emisí souvisejících s elektřinou

Emise související s výrobou nebo spotřebou elektřiny pro účely výpočtu obsažených emisí v souladu s oddílem F.1 se vypočítají podle této rovnice:

(rovnice 44)

kde:

Em el

jsou emise související s vyrobenou nebo spotřebovanou elektřinou vyjádřené v t CO2,

E el	je vyrobená nebo spotřebovaná elektřina vyjádřená v MWh nebo v TJ a

EF el

je použitý emisní faktor pro elektřinu vyjádřený v t CO2/MWh nebo v t CO2/TJ.

D.2    Pravidla stanovení emisního faktoru elektřiny jako dovezeného zboží

Pro stanovení specifických skutečných emisí obsažených v elektřině, která je dovezeným zbožím, se v souladu s oddílem 2 přílohy IV nařízení (EU) 2023/956 použijí pouze přímé emise.

Emisní faktor pro výpočet specifických skutečných emisí obsažených v elektřině se stanoví takto:

D.2.1    Emisní faktor CO2 založený na specifických standardních hodnotách

Použijí se emisní faktory CO2 ve třetí zemi, skupině třetích zemí nebo regionu ve třetí zemi, a to na základě nejlepších údajů, které má Komise k dispozici, podle oddílu 4.2.1 přílohy IV nařízení (EU) 2023/956. Pro účely tohoto nařízení jsou tyto emisní faktory CO2 založeny na údajích od Mezinárodní energetické agentury (IEA) a Komise je uvede v přechodném rejstříku CBAM.

D.2.2    Emisní faktor CO2 platný v EU

Použije se emisní faktor CO2 pro Unii podle oddílu 4.2.2 přílohy IV nařízení (EU) 2023/956. Pro účely tohoto nařízení je emisní faktor CO2 pro Unii založen na údajích od Mezinárodní energetické agentury (IEA) a Komise jej uvede v přechodném rejstříku CBAM.

D.2.3    Emisní faktor CO2 založený na spolehlivých údajích předložených oznamujícím deklarantem

Pro účely oddílu D.2 písm. c) této přílohy poskytne oznamující deklarant soubory údajů z alternativních úředních zdrojů, včetně vnitrostátních statistik, za období pěti let končící dva roky před oznámením.

Aby byl zohledněn dopad politik dekarbonizace, jako je zvyšování výroby energie z obnovitelných zdrojů, a klimatických podmínek, jako jsou například obzvláště studené roky, na roční dodávky elektřiny v dotčených zemích, vypočítá oznamující deklarant emisní faktor CO2 na základě váženého průměru emisního faktoru CO2 za období pěti let končící dva roky před oznámením.

Za tímto účelem vypočítá oznamující deklarant roční emisní faktory CO2 jednotlivých technologií využívajících fosilní paliva a příslušnou hrubou výrobu elektřiny těmito jednotlivými technologiemi v dané třetí zemi, která je schopna vyvážet elektřinu do EU, podle této rovnice:

(rovnice 45)

kde:

Em el,y

je roční emisní faktor CO2 pro všechny technologie využívající fosilní paliva v daném roce ve třetí zemi schopné vyvážet elektřinu do EU,

E el,y

je celková hrubá výroba elektřiny všemi technologiemi využívajícími fosilní paliva v daném roce, EF i je emisní faktor CO2 pro každou technologii „i“ využívající fosilní paliva a

E el,i,y

je hrubá roční výroba elektřiny každou technologií „i“ využívající fosilní paliva.

Oznamující deklarant vypočítá emisní faktor CO2 jako klouzavý průměr za příslušné roky počínaje aktuálním rokem minus dva roky podle této rovnice:

(rovnice 46)

kde:

Em el

je emisní faktor CO2 získaný jako klouzavý průměr emisních faktorů CO2 za období předchozích pěti let, počínaje aktuálním rokem minus dva roky po aktuální rok minus šest let,

Em el,y

je emisní faktor CO2 pro každý rok „i“,

i	je index proměnné pro posuzované roky a

y	je aktuální rok.

D.2.4    Emisní faktor CO2 založený na skutečných emisích CO2 ze zařízení

Podle oddílu 5 přílohy IV nařízení (EU) 2023/956 může oznamující deklarant pro výpočet emisí obsažených v dovezené elektřině místo standardních hodnot použít skutečné obsažené emise, pokud jsou splněna kumulativní kritéria stanovená v písmenech a) až d) uvedeného oddílu.

D.3    Pravidla stanovení množství elektřiny použité při výrobě jiného zboží než elektřiny

Pro účely stanovení obsažených emisí se měření množství elektřiny vztahuje na činný výkon a nikoli na zdánlivý výkon (komplexní výkon). Je měřena pouze složka činný výkon a k jalovému výkonu se nepřihlíží.

U výroby elektřiny se úroveň činnosti vztahuje k čisté elektřině opouštějící hranice systému elektrárny nebo kogenerační jednotky po odečtení interně spotřebované elektřiny.

D.4    Pravidla stanovení nepřímých emisí obsažených v elektřině jako vstupu do výroby jiného zboží než elektřiny

V přechodném období se emisní faktory pro elektřinu stanoví na základě:

Odchylně od písmen a) a b) lze v případech uvedených v oddílech D.4.1 až D.4.3 použít skutečné emisní faktory pro elektřinu.

D.4.1    Emisní faktor elektřiny vyrobené v zařízení jiným způsobem než prostřednictvím kogenerace

U elektřiny vyrobené spalováním paliv v rámci daného zařízení, s výjimkou elektřiny vyrobené prostřednictvím kogenerace, se emisní faktor elektřiny EFEl stanoví na základě příslušné palivové směsi a emise, které lze přiřadit výrobě elektřiny, se vypočítají jako:

EFEl = (Σ ADi · NCVi · EFi + EmFGC)/Elprod (rovnice 47)

kde:

ADi	jsou roční údaje o činnosti (tj. spotřebovaná množství) paliv i použitých k výrobě elektřiny vyjádřené v tunách nebo v Nm3,

NCVi	je výhřevnost paliv i vyjádřená v TJ/t nebo v TJ/Nm3,

EFi	jsou emisní faktory paliv i vyjádřené v t CO2/TJ,

EmFGC

jsou emise z procesů čištění spalin vyjádřené v t CO2 a

Elprod

je čisté množství vyrobené elektřiny vyjádřené v MWh. Může do něj být zahrnuto množství elektřiny vyrobené z jiných zdrojů, než je spalování paliv.

Pokud je součástí použité palivové směsi odpadní plyn a jeho emisní faktor je vyšší než standardní emisní faktor zemního plynu uvedený v tabulce 1 v příloze VIII, použije se při výpočtu EFEl místo emisního faktoru odpadního plynu tento standardní emisní faktor.

D.4.2    Emisní faktor elektřiny vyrobené v zařízení prostřednictvím kogenerace

Emisní faktor výroby elektřiny prostřednictvím kogenerace se stanoví podle oddílu C.2.2 této přílohy.

D.4.3    Emisní faktor elektřiny vyrobené mimo zařízení

E.   Monitorování prekurzorů

Pokud jsou v popisu výrobních postupů pro výrobní procesy definované pro dané zařízení uvedeny příslušné prekurzory, stanoví se za účelem výpočtu celkových emisí obsažených ve vyrobeném složeném zboží v souladu s oddílem G této přílohy množství každého prekurzoru, který byl v rámci výrobních procesů v zařízení spotřebován.

Odchylně od předchozího odstavce se v případě, že výroba a použití prekurzoru spadají do téhož výrobního procesu, stanoví pouze množství dalšího použitého prekurzoru, který byl získán z jiných zařízení nebo z jiných výrobních procesů.

Použité množství a vlastnosti emisí se stanoví zvlášť pro každé zařízení, z něhož byl prekurzor získán. Metody použité ke stanovení požadovaných údajů se zanesou do dokumentace metodiky monitorování zařízení, přičemž se použijí následující ustanovení:

F.   Pravidla přiřazování emisí ze zařízení příslušnému zboží

F.1    Metody výpočtu

Pro účely přiřazení emisí ze zařízení příslušnému zboží se emise, vstupy a výstupy přiřadí výrobním procesům definovaným v souladu s oddílem A.4 této přílohy v případě přímých emisí pomocí rovnice 48 a v případě nepřímých emisí pomocí rovnice 49, přičemž se pro parametry uvedené v příslušné rovnici použijí celkové hodnoty za celé vykazované období. Přiřazené přímé a nepřímé emise se poté převedou na specifické přímé a nepřímé emise obsažené ve zboží, které je výsledkem daného výrobního procesu, pomocí rovnic 50 a 51.

(rovnice 48)

Je-li vypočítaná hodnota AttrEm Dir záporná, použije se jako výsledná hodnota nula.

(rovnice 49)

(rovnice 50)

(rovnice 51)

kde:

AttrEm Dir

jsou přímé emise přiřazené danému výrobnímu procesu za celé vykazované období, vyjádřené v t CO2 ekv.,

AttrEm indir

jsou nepřímé emise přiřazené danému výrobnímu procesu za celé vykazované období, vyjádřené v t CO2 ekv.,

DirEm *

jsou emise, které lze výrobnímu procesu přiřadit přímo, stanovené za vykazované období na základě pravidel uvedených v oddíle B této přílohy a těchto pravidel:

Měřitelné teplo: Pokud jsou paliva spotřebovávána na výrobu měřitelného tepla, které se spotřebovává mimo posuzovaný výrobní proces nebo které se používá ve více než jednom výrobním procesu (např. v případech dovozu z jiných zařízení nebo vývozu do jiných zařízení), emise z těchto paliv se nezapočítají do emisí z daného výrobního procesu, které lze přiřadit přímo, ale přičtou se k parametru EmH,import, aby nedošlo k dvojímu započtení.

Odpadní plyny:

Do parametru DirEm* se započtou emise způsobené odpadními plyny, které byly vyprodukovány a zcela spotřebovány v rámci téhož výrobního procesu.

Do parametru DirEm* se v celém rozsahu započtou emise ze spalování odpadních plynů, které byly vyvezeny z výrobního procesu, bez ohledu na to, kde byly tyto plyny spotřebovány. Pro vývoz odpadních plynů se však vypočítá parametr WGcorr,export.

K emisím ze spalování odpadních plynů, které byly dovezeny z jiných výrobních procesů, se u parametru DirEm* nepřihlíží. Namísto toho se vypočítá parametr WGcorr,import,

Em H,imp

jsou emise odpovídající množství měřitelného tepla dovezeného do výrobního procesu, stanovené za vykazované období na základě pravidel uvedených v oddíle C této přílohy a těchto pravidel:

Emise související s měřitelným teplem dováženým do výrobního procesu zahrnují teplo dovážené z jiných zařízení, teplo dovážené z jiných výrobních procesů v rámci téhož zařízení a teplo přijímané z technické jednotky (např. elektrocentrály v zařízení nebo komplexnější parní sítě s několika jednotkami vyrábějícími teplo), která dodává teplo do více než jednoho výrobního procesu.

Emise z měřitelného tepla se vypočítají podle tohoto vzorce:

(rovnice 52)

kde:

EFheat

je emisní faktor pro výrobu měřitelného tepla stanovený v souladu s oddílem C.2 této přílohy, vyjádřený v t CO2/TJ a

Qimp	je čisté teplo dovezené do výrobního procesu a spotřebované v tomto procesu vyjádřené v TJ,

Em H,exp

jsou emise odpovídající množství měřitelného tepla vyvezeného z výrobního procesu, stanovené za vykazované období na základě pravidel uvedených v oddíle C této přílohy. U vyváženého tepla se použijí buď emise z dané známé palivové směsi v souladu s oddílem C.2, nebo – pokud konkrétní palivová směs není známa – standardní emisní faktor paliva, které se v dané zemi a daném průmyslovém odvětví používá nejběžněji, za předpokladu účinnosti kotle 90 %.

Teplo získávané zpět z procesů využívajících elektřinu a z výroby kyseliny dusičné se nezapočítá,

WG corr,imp

jsou přímé emise přiřazené výrobnímu procesu, v němž se spotřebovávají odpadní plyny dovezené z jiných výrobních procesů, s korekcí pro vykazované období podle tohoto vzorce:

(rovnice 53)

kde:

VWG	je objem dovezeného odpadního plynu,

NCVWG

je výhřevnost dovezeného odpadního plynu a

EFNG	je standardní emisní faktor zemního plynu uvedený v příloze VIII,

WG corr,exp

jsou emise odpovídající množství odpadních plynů vyvezených z výrobního procesu, stanovené za vykazované období na základě pravidel uvedených v oddíle B této přílohy a tohoto vzorce:

(rovnice 54)

kde:

VWG,exp

je objem odpadního plynu vyvezeného z výrobního procesu,

NCVWG

je výhřevnost odpadního plynu,

EFNG	je standardní emisní faktor zemního plynu uvedený v příloze VIII a

Corrη

je faktor vyjadřující rozdíl mezi účinností užití odpadního plynu a účinností užití referenčního paliva, kterým je zemní plyn. Standardní hodnota je Corrη = 0,667,

Em el,prod

jsou emise odpovídající množství elektřiny vyrobené v rámci hranic výrobního procesu, stanovené za vykazované období na základě pravidel uvedených v oddíle D této přílohy,

Em el,cons

jsou emise odpovídající množství elektřiny spotřebované v rámci hranic výrobního procesu, stanovené za vykazované období na základě pravidel uvedených v oddíle D této přílohy,

SEE g,Dir

jsou specifické přímé emise obsažené ve zboží g, vyjádřené v t CO2 ekv. na tunu, platné pro vykazované období,

SEE g,Indir

jsou specifické nepřímé emise obsažené ve zboží g, vyjádřené v t CO2 ekv. na tunu, platné pro vykazované období,

AL g	je úroveň činnosti zboží g, tj. množství zboží g vyrobeného ve vykazovaném období v daném zařízení, stanovená v tunách v souladu s oddílem F.2 této přílohy.

F.2    Metodika monitorování úrovní činnosti

Úroveň činnosti výrobního procesu se vypočítá jako celková hmotnost veškerého zboží, které je uvedeno v příloze I nařízení (EU) 2023/956 a náleží do souhrnné kategorie zboží podle oddílu 2 přílohy II, k níž se výrobní proces váže, a které výrobní proces opustí během vykazovaného období. Pokud jsou výrobní procesy definovány tak, že je do nich zahrnuta i výroba prekurzorů, zamezí se dvojímu započtení tím, že se započítají pouze konečné produkty, které opustily hranice systému daného výrobního procesu. Zohlední se všechna zvláštní ustanovení týkající se daného výrobního procesu nebo výrobního postupu uvedená v oddíle 3 přílohy II. Pokud se v jednom zařízení používá k výrobě zboží zahrnutého do téhož kódu KN několik výrobních postupů a pokud jsou těmto výrobním postupům přiřazeny samostatné výrobní procesy, vypočítají se emise obsažené v tomto zboží zvlášť pro každý výrobní postup.

V úvahu se vezme pouze zboží, které lze prodat nebo přímo použít jako prekurzor v jiném výrobním procesu. Do stanovení úrovně činnosti se nezahrnou výrobky neodpovídající normě, vedlejší produkty, odpad a šrot vyrobené ve výrobním procesu, a to bez ohledu na to, zda jsou vráceny do výrobních procesů, dodány do jiných zařízení nebo odstraněny. Pokud tudíž vstoupí do jiného výrobního procesu, přiřadí se jim nulové obsažené emise.

Při stanovování úrovní činnosti musí být splněny požadavky na měření stanovené v oddíle B.4 této přílohy.

F.3    Metody monitorování požadované pro přiřazení emisí výrobním procesům

F.3.1    Zásady přiřazování údajů výrobním procesům

F.3.2    Postup pro sledování kódů KN u zboží a prekurzorů

Pro účely správného přiřazování údajů výrobním procesům zařízení vede seznam všeho zboží a všech prekurzorů, které jsou v zařízení vyráběny, a prekurzorů, které jsou získávány mimo zařízení, a jejich příslušných kódů KN. Na základě tohoto seznamu:

Za tímto účelem se zavede, zdokumentuje, provádí a udržuje postup pro pravidelnou kontrolu toho, zda zboží a prekurzory vyráběné v daném zařízení odpovídají kódům KN použitým při zavádění dokumentace metodiky monitorování. Tento postup dále obsahuje ustanovení umožňující určit, zda zařízení vyrábí nové zboží, a zajistit, aby byl pro tento nový produkt určen příslušný kód KN a byl doplněn na seznam zboží pro účely přiřazování souvisejících vstupů, výstupů a emisí příslušnému výrobnímu procesu.

F.4    Další pravidla pro přiřazování přímých emisí

F.5    Další pravidla pro přiřazování emisí z měřitelného tepla

Uplatní se obecné zásady výpočtů uvedené v oddíle F.1 této přílohy. Příslušné toky tepla se stanoví v souladu s oddílem C.1 této přílohy a emisní faktor měřitelného tepla se stanoví podle oddílu C.2 této přílohy.

Pokud jsou ztráty měřitelného tepla stanoveny odděleně od množství použitých ve výrobních procesech, připočítají se emise související s těmito tepelnými ztrátami v poměru k emisím ze všech výrobních procesů, v nichž se měřitelné teplo vyrobené v daném zařízení používá, aby se zajistilo, že bude výrobním procesům přiřazeno 100 % množství čistého měřitelného tepla vyrobeného v daném zařízení nebo daným zařízením dovezeného či vyvezeného, jakož i množství tepla přeneseného mezi výrobními procesy bez vynechání nebo dvojího započtení.

G.   VÝPOČET SPECIFICKÝCH EMISÍ OBSAŽENÝCH VE SLOŽENÉM ZBOŽÍ

Specifické obsažené emise SEE g vztahující se ke složenému zboží g se v souladu s přílohou IV nařízení (EU) 2023/956 vypočítají takto:

(rovnice 57)

(rovnice 58)

kde:

SEE g

jsou specifické přímé nebo nepřímé emise obsažené ve (složeném) zboží g, vyjádřené v t CO2 ekv. na tunu zboží g,

AttrEm g

jsou přímé nebo nepřímé emise přiřazené výrobnímu procesu, jehož výsledkem je zboží g, stanovené v souladu s oddílem F.1 této přílohy za vykazované období, vyjádřené v t CO2 ekv.,

AL g	je úroveň činnosti výrobního procesu, jehož výsledkem je zboží g, stanovená v souladu s oddílem F.2 této přílohy za vykazované období, vyjádřená v tunách,

EE InpMat

jsou přímé nebo nepřímé emise obsažené ve všech prekurzorech, které jsou uvedeny jako příslušné prekurzory u výrobního procesu zboží g v oddíle 3 přílohy II a které byly spotřebovány během vykazovaného období, vyjádřené v t CO2 ekv.,

M i	je hmotnost prekurzoru i použitého ve výrobním procesu, jehož výsledkem je zboží g, během vykazovaného období, vyjádřená v tunách prekurzoru i a

SEE i

jsou specifické přímé nebo nepřímé emise obsažené v prekurzoru i, vyjádřené v t CO2 ekv. na tunu prekurzoru i.

Při tomto výpočtu se zohlední pouze prekurzory, které nejsou zahrnuty do stejného výrobního procesu jako zboží g. Pokud byl tentýž prekurzor získán z různých zařízení, považuje se prekurzor pocházející z každého jednotlivého zařízení za samostatný prekurzor.

Má-li samotný prekurzor i prekurzory, zohlední se tyto prekurzory nejprve pomocí téže metody výpočtu za účelem výpočtu emisí obsažených v prekurzoru i a až poté se použijí k výpočtu emisí obsažených ve zboží g. Tato metoda se rekurzivně uplatní na všechny prekurzory, které jsou složeným zbožím.

Parametr Mi se vztahuje k celkové hmotnosti prekurzoru, který je potřeba k výrobě množství ALg . Zahrnuje i množství prekurzoru, která nejsou obsažena ve výsledném složeném zboží, ale v případě jejich úniku, oddělení, spálení, chemické úpravy apod. v rámci výrobního procesu tento proces opustí jako vedlejší produkty, šrot, zbytky, odpad nebo emise.

Za účelem poskytnutí údajů, které lze použít nezávisle na úrovních činnosti, se pro každý prekurzor i stanoví specifická hmotnostní spotřeba mi , která se uvede v hlášení podle přílohy IV:

(rovnice 59)

Specifické emise obsažené ve složeném zboží g lze tedy vyjádřit jako:

(rovnice 60)

kde:

ae g	jsou specifické přímé nebo nepřímé emise přiřazené výrobnímu procesu, jehož výsledkem je zboží g, vyjádřené v t CO2 ekv. na tunu zboží g, což odpovídá specifickým obsaženým emisím bez emisí obsažených v prekurzorech:

(rovnice 61)

m i	je specifická hmotnostní spotřeba prekurzoru i použitého ve výrobním procesu, jehož výsledkem je jedna tuna zboží g, vyjádřená v tunách prekurzoru i na tunu zboží g (je tedy bezrozměrná) a

SEE i

jsou specifické přímé nebo nepřímé emise obsažené v prekurzoru i, vyjádřené v t CO2 ekv. na tunu prekurzoru i.

H.   VOLITELNÁ OPATŘENÍ KE ZVÝŠENÍ KVALITY ÚDAJŮ

Posouzení rizika podle prvního pododstavce je na požádání zpřístupněno Komisi a příslušnému orgánu. Pokud se provozovatel rozhodne používat v souladu s doporučenými zlepšeními ověřování, zpřístupní posouzení rizika také pro účely ověřování.

Pokud součásti měřicích systémů nelze kalibrovat, uvedou se tyto součásti v dokumentaci metodiky monitorování a zavedou se alternativní kontrolní činnosti.

Je-li zjištěno, že zařízení nesplňuje požadovanou výkonnost, přijmou se neprodleně nezbytná nápravná opatření.

Pokud se zjistí, že kontrolní systém není účinný nebo neodpovídá zjištěným rizikům, zajistí se zlepšení kontrolního systému a v příslušných případech se odpovídajícím způsobem aktualizuje dokumentace metodiky monitorování, včetně základních písemných postupů pro činnosti týkající se toku dat, posouzení rizika a kontrolní činnosti.

---

PŘÍLOHA IV

Obsah doporučeného hlášení provozovatelů zařízení oznamujícím deklarantům

1.   OBSAH ŠABLONY HLÁŠENÍ O ÚDAJÍCH O EMISÍCH

Obecné informace

Doporučené zlepšení obecných informací

2.   PARAMETRY PRO KONKRÉTNÍ ODVĚTVÍ, KTERÉ SE UVEDOU V HLÁŠENÍ