(EU) 2022/433Prováděcí nařízení Komise (EU) 2022/433 ze dne 15. března 2022, kterým se ukládá konečné vyrovnávací clo na dovoz plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli pocházejících z Indie a Indonésie a kterým se mění prováděcí nařízení (EU) 2021/2012, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo a s konečnou platností se vybírá prozatímní clo uložené na dovoz plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli pocházejících z Indie a Indonésie

(1)

Dne 17. února 2021 zahájila Evropská komise (dále jen „Komise“) antisubvenční šetření týkající se dovozu plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli (dále jen „výrobek, který je předmětem šetření“) pocházejících z Indie a Indonésie (dále společně jen „dotčené země“). Komise zveřejnila oznámení o zahájení řízení v Úředním věstníku Evropské unie (2) (dále jen „oznámení o zahájení řízení“).

(2)

Komise zahájila šetření na základě podnětu, který podalo dne 4. ledna 2021 Sdružení evropských výrobců oceli (dále jen „EUROFER“ nebo „žadatel“) jménem odvětví výroby plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli v Unii ve smyslu čl. 10 odst. 6 základního nařízení. Podnět obsahoval důkazy o subvencování a výsledné újmě, které byly dostatečné k zahájení šetření.

(3)

Před zahájením antisubvenčního šetření Komise indické vládě (3) a indonéské vládě (4) oznámila, že obdržela podnět s příslušnými podklady, a vyzvala indickou a indonéskou vládu ke konzultacím v souladu s čl. 10 odst. 7 základního nařízení. Konzultace proběhly dne 10. února 2021 s indickou vládou a dne 15. února 2021 s indonéskou vládou. S ani jednou vládou však nebylo dosaženo vzájemně přijatelného řešení.

(4)

Dne 18. listopadu 2021 Komise uložila konečné antidumpingové clo a s konečnou platností vybírané prozatímní clo uložené na dovoz téhož výrobku pocházejícího z Indie a Indonésie (5) (dále jen „antidumpingové nařízení“) při šetření, které bylo zahájeno oznámením o zahájení zveřejněném dne 30. září 2020 (dále jen „samostatné antidumpingové šetření“) (6).

(5)

Analýzy újmy, příčinných souvislostí a zájmu Unie provedené v rámci tohoto antisubvenčního šetření a samostatného antidumpingového šetření jsou shodné, neboť definice výrobního odvětví Unie, výrobců v Unii zařazených do vzorku, posuzovaného období a období šetření jsou v obou šetřeních stejné.

(6)

Dne 7. dubna 2021 podal žadatel žádost o evidenci dovozu. Komise žádost analyzovala, shledala však, že v poměrně krátkém období, kdy výrobek těžil z napadnutelných subvencí v dotčených zemích, nedocházelo k žádnému masivnímu dovozu. Dovoz plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli vykázal 46% pokles za sedm měsíců po zahájení v porovnání s dovozem během období šetření. Podmínky pro evidenci dovozu podle čl. 24 odst. 5 základního nařízení nebyly tudíž splněny a Komise nenařídila evidenci dovozu dotčeného výrobku.

(7)

Šetření subvencí a újmy se týkalo období od 1. července 2019 do 30. června 2020 („období šetření“). Zkoumání trendů významných pro posouzení újmy zahrnovalo období od 1. ledna 2017 do konce období šetření (dále jen „posuzované období“). Obě období se shodují s obdobími při samostatném antidumpingovém šetření.

(8)

V oznámení o zahájení řízení vyzvala Komise zúčastněné strany, aby se na ni za účelem účasti na šetření obrátily. Kromě toho Komise o zahájení šetření výslovně informovala žadatele, indickou vládu, indonéskou vládu, známé vyvážející výrobce v dotčených zemích, známé dovozce a uživatele v Unii a vyzvala je k účasti.

(9)

Zúčastněné strany měly příležitost se k zahájení šetření vyjádřit a požádat o slyšení u Komise a/nebo u úředníka pro slyšení v obchodních řízeních. Proběhla slyšení se sdružením EUROFER a s další společností.

(10)

V oznámení o zahájení řízení Komise vyzvala též orgány Čínské lidové republiky (dále jen „čínská vláda“), aby se šetření zúčastnily jako zúčastněná strana. Kromě toho Komise informovala čínskou vládu o zahájení šetření a výslovně odkázala na pozvánku k účasti jako zúčastněná strana obsaženou v oznámení o zahájení řízení. Čínská vláda následně informovala Komisi, že se zaregistrovala jako zúčastněná strana tohoto šetření.

(11)

Dopisem ze dne 11. října 2021 zaslala Komise čínské vládě žádost o informace.

(12)

Čínská vláda na žádost Komise o informace neodpověděla a místo toho dne 21. října 2021 předložila sama své připomínky k žádosti o informace.

(13)

V tomto podání čínská vláda na jedné straně uvedla, že postupy Komise mohou být v rozporu s pravidly WTO a právem EU.

(14)

Za prvé, čínská vláda uvedla, že Komise neinformovala čínskou vládu o podání podnětu, nevedla s ní konzultace před zahájením řízení, neinformovala ji o zahájení řízení a přímo ji nevyzvala, aby se stala zúčastněnou stranou šetření. Vzhledem k tomu, že čínská vláda není vyvážející zemí, není zúčastněným členem ani stranou ve smyslu pravidel WTO a výzva nemá právní základ ani základní procesní požadavky.

(15)

Komise konstatovala, že tato tvrzení jsou věcně nesprávná. Jakmile byla výzva stát se zúčastněnou stranou zahrnuta do oznámení o zahájení řízení, které bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 17. února 2021, Komise ve stejný den zaslala oznámení o zahájení řízení čínské vládě a výslovně ji na tuto výzvu upozornila. Nejprve čínská vláda e-mailem ze dne 19. února 2021 požádala o přístup k otevřenému spisu. V odpovědi na tento e-mail se Komise téhož dne znovu výslovně dotázala čínské vlády, zda se žádostí o přístup k otevřenému spisu hodlá zaregistrovat jako zúčastněná strana. Téhož dne čínská vláda potvrdila, že se zaregistrovala jako zúčastněná strana. Celá výměna e-mailů je k dispozici v otevřeném spisu. Komise proto o oznámení o zahájení řízení informovala přímo čínskou vládu a vyzvala ji, aby se stala zúčastněnou stranou, a to dokonce dvakrát. Komise kromě toho nepozvala čínskou vládu ke konzultacím před zahájením šetření, neboť očekávala, že indonéská vláda vyjasní zapojení čínské vlády do nepřímého poskytování finanční podpory vyvážejícím výrobcům v Indonésii. Jelikož tedy Komise neměla v úmyslu prošetřit případné napadnutelné subvence poskytnuté ČLR, ale pouze subvence poskytnuté indonéskou vládou prostřednictvím finanční podpory čínské vlády, neexistoval žádný právní požadavek na konzultace s čínskou vládou před zahájením šetření.

(16)

Za druhé, čínská vláda uvedla, že požádala o sledování vývoje případu z obavy, že by Komise mohla porušit pravidla WTO a právní předpisy EU, ale čínská vláda není předmětem tohoto šetření a není povinna poskytovat v jeho rámci žádné informace. Podle čínské vlády Komise porušila Dohodu WTO o subvencích a vyrovnávacích opatřeních (dále jen „dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních“) a základní nařízení již v antisubvenčním šetření týkajícím se dovozu některých tkaných a/nebo vpichovaných textilií ze skleněných vláken pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“ nebo „Čína“) a Egypta, které bylo zahájeno dne 16. května 2019 (7) a jehož výsledkem bylo uložení konečných vyrovnávacích cel zveřejněných dne 15. června 2020 (8) (dále jen „antisubvenční šetření týkající se skleněných vláken“), tím, že do oblasti působnosti tzv. mezistátních subvencí zahrnula běžnou dvoustrannou hospodářskou a obchodní spolupráci mezi Čínou a Egyptem.

(17)

Komise připomněla, že to nebyla čínská vláda, kdo požádal o sledování vývoje případu, ale že to byla sama Komise, kdo vyzval čínskou vládu, aby se v oznámení o zahájení řízení zaregistrovala jako zúčastněná strana. Pokud jde o tvrzení týkající se antisubvenčního šetření týkajícího se skleněných vláken, Komise je považovala za obecná a nepodložená a tak jako tak je nepovažovala za předmět tohoto šetření. Komise každopádně konstatovala, že finanční podpora poskytnutá čínskou vládou, pokud lze takovou podporu přičíst indonéské vládě, spadá do oblasti působnosti tohoto šetření. V této souvislosti jsou proto nezbytné informace o finanční podpoře poskytnuté čínskou vládou.

(18)

Za třetí čínská vláda uvedla, že jí Komise během prvních osmi měsíců po zahájení šetření nezaslala žádnou žádost o informace, což je v rozporu s požadavkem WTO, aby vyšetřující orgány co nejdříve sdělily informace požadované od zúčastněných stran, a že lhůta pro odpověď činila 10 dnů namísto 37 dnů stanovených v článku 12.1.1 Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních a čl. 11 odst. 2 základního nařízení.

(19)

Komise konstatovala, že načasování zaslání žádosti o informace čínské vládě bylo způsobeno vývojem šetření. Na začátku šetření nebyly zcela zřejmé prvky, o které byla požádána čínská vláda, a požadované informace vycházely z aspektů, které vyžadovaly další šetření po prvním konání dálkové křížové kontroly s indonéskými stranami. Komise dále odpověděla, že zaslala čínské vládě „žádost o informace“, nikoli „dotazník“. Požadavky na časový rámec, na které se odvolává čínská vláda, se týkají pouze dotazníků. Časový rámec stanovený v žádosti o informace byl pro poskytnutí požadovaných informací dostatečný. V každém případě, pokud by čínská vláda považovala lhůtu za příliš přísnou, mohla požádat o její prodloužení, což neučinila.

(20)

Indická vláda nepředložila písemné připomínky před konzultacemi před zahájením šetření ani po nich. Během konzultace však indická vláda tvrdila, že podnět obecně neobsahuje dostatečné důkazy o existenci údajných programů subvencí.

(21)

Komise připomínky indické vlády zohlednila. Jak je však podrobně uvedeno v memorandu o dostatečnosti důkazů (dále jen „memorandum“) (9), Komise po přezkoumání tvrzení o subvencích dospěla k závěru, že podnět spolu s důkazy, které měla Komise k dispozici a které jsou uvedeny v memorandu, obsahuje dostatečné důkazy, které spíše svědčí o existenci subvencování dotčeného výrobku pocházejícího z Indie.

(22)

Dne 15. února 2021 předložila indonéská vláda písemnou verzi svých prohlášení, která přednesla na konzultacích před zahájením šetření, jež se konaly téhož dne. Toto podání uvádělo, že podnět obecně neobsahuje dostatečné důkazy o existenci údajných programů subvencí.

(23)

Komise vzala toto podání v úvahu ve fázi přípravy memoranda o dostatečnosti důkazů a s připomínkami indonéské vlády s úctou nesouhlasila. Komise dospěla k závěru, že podnět spolu s důkazy, které měla k dispozici a které jsou uvedeny v memorandu o dostatečnosti důkazů, obsahuje dostatečné důkazy, které spíše svědčí o existenci subvencování. V každém případě byla zvláštní pozornost věnována prvkům, na které v průběhu šetření upozornila indonéská vláda.

(24)

V oznámení o zahájení řízení Komise uvedla, že v souladu s článkem 27 základního nařízení bude možná nutné vybrat vzorek zúčastněných stran.

(25)

V oznámení o zahájení řízení Komise uvedla, že se rozhodla omezit své šetření na přiměřený počet výrobců v Unii, a to použitím výběru vzorku, a že předběžně vybrala vzorek výrobců v Unii. Komise vybrala prozatímní vzorek na základě vykázané výroby a objemu prodeje v Unii ze strany výrobců v Unii v souvislosti s analýzou hodnocení stavu před zahájením šetření, přičemž přihlédla rovněž k jejich zeměpisné poloze. Takto stanovený prozatímní vzorek sestával ze tří výrobců v Unii, kteří představují více než 60 % výroby a 70 % prodeje obdobného výrobku v Unii a kteří se nacházejí ve čtyřech různých členských státech. Podrobné informace o tomto prozatímním vzorku byly zpřístupněny v dokumentaci určené k nahlédnutí zúčastněným stranám, přičemž dotčené zúčastněné strany měly možnost se k informacím vyjádřit. Nebyly vzneseny žádné připomínky.

(26)

Jelikož ve stanovené lhůtě nebyly obdrženy žádné připomínky, byl prozatímní vzorek výrobců v Unii potvrzen. Tvořily jej společnosti Acciai Speciali Terni S.p.A., Aperam Stainless Europe a Outokumpu Stainless OY. Konečný vzorek je pro výrobní odvětví Unie reprezentativní. Tento vzorek se shodoval se vzorkem výrobců v Unii v rámci samostatného antidumpingového šetření.

(27)

Aby mohla Komise rozhodnout, zda je výběr vzorku nutný, a pokud ano, vzorek vybrat, požádala všechny známé dovozce, kteří nejsou ve spojení, aby poskytli informace uvedené v oznámení o zahájení řízení.

(28)

Jeden dovozce, který není ve spojení, se přihlásil jako zúčastněná strana a poskytl požadované informace. Vzhledem k takto nízkému počtu obdržených odpovědí nebyl výběr vzorku nutný. K tomuto rozhodnutí nebyly vzneseny žádné připomínky. Tento dovozce byl vyzván k vyplnění dotazníku.

(29)

Vzhledem k poměrně velkému počtu vyvážejících výrobců v dotčených zemích byl v oznámení o zahájení řízení stanoven výběr vzorku v Indii a Indonésii. Komise tedy vyzvala všechny známé vyvážející výrobce v Indii a Indonésii, aby poskytli informace uvedené v oznámení o zahájení řízení, aby bylo možné rozhodnout, zda je výběr vzorku nutný, a pokud ano, vzorek vybrat.

(30)

Kromě toho Komise požádala zastoupení Indie při Evropské unii a velvyslanectví Indonéské republiky v Bruselu, aby určila a/nebo kontaktovala případné další vyvážející výrobce, kteří by mohli mít zájem o účast na šetření.

(31)

Odpověď na výběr vzorku předložily ve stanovené lhůtě dvě indické společnosti (skupiny). Dva dotyční vyvážející výrobci: na společnosti Chromeni Steels Private Limited (dále jen „Chromeni“) a Jindal Group připadalo během období šetření 100 % objemu indického vývozu plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli z Indie do Unie. Komise proto v případě Indie upustila od výběru vzorku.

(32)

Část skupiny Jindal Group (Indie), která se zabývá výrobou a prodejem plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli, se skládá ze dvou vyvážejících výrobců, dvou obchodníků, jednoho dodavatele služeb a jednoho dodavatele surovin.

(33)

Skupina Jindal je vertikálně integrovaná od výroby koksu, plynu a ferochromu přes výrobu tekuté korozivzdorné oceli, plátů, svitků válcovaných za tepla až po výrobu plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli.

(34)

Společnost Chromeni není vertikálně integrovaná. Začíná vyrábět ploché za studena válcované výrobky z korozivzdorné oceli ze svitků korozivzdorné oceli válcovaných za tepla.

(35)

Požadované informace poskytli a se zařazením do vzorku souhlasili tři vyvážející výrobci nebo jejich skupiny v Indonésii. V souladu s čl. 27 odst. 1 základního nařízení Komise vybrala vzorek, sestávající ze dvou skupin vyvážejících výrobců na základě největšího reprezentativního objemu vývozu z Indonésie do Unie v období šetření, který mohl být ve stanovené lhůtě přiměřeně prošetřen: PT. Indonesia Ruipu Nickel and Chrome Alloy (dále jen „IRNC“) a PT. Jindal Stainless Indonesia (dále jen „Jindal Indonesia“). Na skupiny vyvážejících výrobců zařazené do vzorku připadalo 71 % odhadovaného celkového objemu vývozu plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli z Indonésie do Unie během období šetření.

(36)

IRNC je vertikálně integrovaná společnost. Začíná vyrábět ploché za studena válcované výrobky z korozivzdorné oceli z niklové rudy, a proto má vlastní tavírny. Kromě toho je společnost IRNC součástí skupiny společností, které vyrábějí různé druhy ocelářských výrobků a které jsou rovněž vertikálně integrované (používají niklovou rudu, a proto mají vlastní tavírny) a poskytují společnosti IRNC předcházející ocelářské výrobky pro výrobu plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli. Tyto společnosti (společně s IRNC označované jako „skupina IRNC Group“) jsou PT. Indonesia Guang Ching Nickel and Stainless Steel Industry (dále jen „GCNS“), PT Indonesia Tsingshan Stainless Steel (dále jen „ITSS“), PT. Sulawesi Mining Investment (dále jen „SMI“) a PT. Tsingshan Steel Indonesia (dále jen „TSI“). Všechny se nacházejí v průmyslovém parku Morowali Industrial Park v Indonésii.

(37)

Společnost Jindal Indonesia není vertikálně integrovaná. Začíná vyrábět ploché za studena válcované výrobky z korozivzdorné oceli ze svitků korozivzdorné oceli.

(38)

V souladu s čl. 27 odst. 2 základního nařízení projednala Komise výběr vzorku se všemi známými dotčenými vyvážejícími výrobci a s indonéskou vládou. Nebyly obdrženy žádné připomínky, a vzorek byl proto potvrzen.

(39)

Třetí indonéský vyvážející výrobce, který zaslal odpovědi na dotazník pro výběr vzorku, informoval Komisi, že neměl v úmyslu požádat o individuální zjišťování podle čl. 27 odst. 3 základního nařízení. Nicméně Komise informovala tohoto vyvážejícího výrobce, který nebyl zařazen do vzorku, o tom, že pokud chce být šetřen individuálně, musí předložit odpověď na dotazník. Odpověď na dotazník však nepředložil. V důsledku toho nebylo možné provést individuální zjišťování.

(40)

Komise zaslala dotazníky třem výrobcům v Unii zařazeným do vzorku, žadateli, jednomu dovozci, který není ve spojení a který se přihlásil sám, a čtyřem vyvážejícím výrobcům v dotčených zemích. Stejné dotazníky byly v den zahájení šetření zpřístupněny rovněž na internetu (10).

(41)

Odpovědi na dotazník byly obdrženy od tří výrobců v Unii zařazených do vzorku, žadatele, jednoho dovozce, který není ve spojení, dvou vyvážejících výrobců z Indie a dvou vyvážejících výrobců z Indonésie zařazených do vzorku.

(42)

Komise rovněž zaslala dotazník indické a indonéské vládě.

(43)

Dotazník pro indickou vládu zahrnoval zvláštní dotazníky pro i) všechny finanční instituce, které poskytly úvěry nebo vývozní úvěry společnostem, které jsou předmětem šetření, nebo jejich odběratelům (v souvislosti s vývozními odběratelskými úvěry); ii) deset největších výrobců a distributorů vstupních materiálů, které byly údajně poskytnuty za cenu nižší než přiměřenou (chromová ruda a železná ruda) dvěma indickým vyvážejícím výrobcům pro výrobu výrobku, který je předmětem šetření.

(44)

Součástí dotazníku pro indonéskou vládu byl zvláštní dotazník pro společnost Lembaga Pembiayaan Ekspor Indonesia (dále jen „Indonesia Eximbank“). Tato finanční instituce byla v podnětu výslovně označena jako veřejnoprávní subjekt nebo subjekt, který indická vláda pověřila poskytováním subvencí nebo mu to nařídila. Kromě toho byla indonéská vláda z administrativních důvodů požádána, aby zvláštní dotazníky postoupila i) všem dalším finančním institucím, které poskytly úvěry nebo vývozní úvěry společnostem zařazeným do vzorku nebo odběratelům společností zařazených do vzorku (v souvislosti s vývozními odběratelskými úvěry) (11); ii) deseti největším výrobcům a distributorům hlavních vstupních materiálů pro výrobek, který je předmětem šetření, jakož i všem dalším výrobcům vstupních materiálů a distributorům dotčených materiálů, kteří poskytli vstupy oběma společnostem zařazeným do vzorku, a iii) společnosti PT. Asuransi Asei Indonesia (dále jen „ASEI“), která je v podnětu výslovně uvedena jako poskytovatel pojištění vývozních úvěrů za zvýhodněných podmínek, a to případně i výrobcům výrobku, který je předmětem šetření.

(45)

Kromě toho dotazník pro indonéskou vládu obsahoval zvláštní dotazník pro PT. Indonesia Morowali Industrial Park (dále jen „IMIP“), společnost provozující průmyslový park, v němž se nachází společnost IRNC, jeden z vyvážejících výrobců zařazených do vzorku. Vzhledem k tomu, že společnost IMIP je ve spojení s IRNC, byla IRNC rovněž požádána, aby stejný dotazník předala společnosti IMIP.

(46)

Indonéská vláda byla požádána, aby shromáždila odpovědi poskytnuté těmito subjekty a aby je zaslala přímo Komisi.

(47)

Komise obdržela odpovědi na dotazník od indické vlády, které však nezahrnovaly odpovědi na konkrétní dotazníky uvedené ve 43. bodě odůvodnění, a od indonéské vlády, které zahrnovaly odpovědi od banky Indonesia Eximbank, tří dalších finančních institucí a jedenácti dodavatelů vstupů: čtyři těžaři uhlí (PT. Sungai Danau Jaya, PT. Tanah Bumbu Resources, PT. Wahana Baratama Mining a PT. Bukit Asam Tbk), tři těžaři niklové rudy (PT. GAG Nikel, PT. Ceria Nugraha Indotama a PT. Tiran Indonesia), čtyři obchodníci s niklovou rudou a uhlím (PT. Ekasa Yad Resouces, PT. Batu Bara Global Energy, PT. Rwood Resources Indonesia a PT. Bumi Nusantara Jaya), ASEI a IMIP. Komise obdržela odpovědi na stejný dotazník společnosti IMIP také od společnosti IRNC.

(48)

Kvůli výskytu onemocnění COVID-19 a opatřením omezujícím volný pohyb osob zavedeným v různých členských státech a dalších třetích zemích nemohla Komise v prozatímní fázi provést inspekce na místě podle článku 16 základního nařízení. Komise místo toho provedla na dálku křížovou kontrolu všech informací, které považovala za nezbytné pro svá prozatímní zjištění v souladu se svým oznámením o důsledcích výskytu onemocnění COVID-19 pro antidumpingová a antisubvenční šetření (12).

(49)

Aniž je dotčeno použití článku 28 základního nařízení, provedla Komise prostřednictvím videokonference na dálku křížovou kontrolu odpovědí indické a indonéské vlády na dotazníky. Distanční křížové kontroly se zúčastnili úředníci z příslušných ministerstev. Distanční křížová kontrola indonéské vlády zahrnovala také distanční křížovou kontrolu informací poskytnutých bankou Indonesia Eximbank a dvěma dodavateli vstupů, konkrétně společností PT. Gag Nikel a PT. Sungai Danau Jaya.

(50)

Dále Komise prověřila pomocí distanční křížové kontroly tyto společnosti/strany:

(51)

Dne 20. října 2021 Komise v souladu s čl. 29a odst. 2 základního nařízení informovala zúčastněné strany o svém záměru neuložit prozatímní opatření a pokračovat v šetření.

(52)

Komise pokračovala ve vyhledávání a ověřování všech informací, jež považovala za nezbytné pro svá konečná zjištění.

(53)

Dne 17. prosince 2021 Komise všechny strany informovala o podstatných skutečnostech a úvahách, na jejichž základě hodlá uložit konečné antisubvenční clo na dovoz dotčeného výrobku (dále jen „poskytnutí konečných informací“). Všem stranám byla poskytnuta lhůta, během níž mohly vyjádřit připomínky. Zúčastněné strany měly příležitost se k zahájení šetření vyjádřit a požádat o slyšení u Komise a/nebo u úředníka pro slyšení v obchodních řízeních.

(54)

Následně dne 21. ledna 2022 obdržely zúčastněné strany dodatečné konečné informace (dále jen „dodatečné konečné informace“) a byla jim poskytnuta lhůta, během níž k nim mohly předložit připomínky. Zúčastněné strany měly možnost požádat o slyšení u Komise nebo úředníka pro slyšení v obchodních řízeních.

(55)

Připomínky byly obdrženy od žadatele, indické vlády, indonéské vlády, čínské vlády, vyvážejících výrobců zařazených do vzorku, dovozce LSI, který není ve spojení, a konsorcia dovozců a distributorů Euranimi.

(56)

Stranám, které o to požádaly, byla rovněž poskytnuta příležitost ke slyšení. Byla uspořádána slyšení se skupinou IRNC Group a společností Euranimi.

(57)

Připomínky zaslané zúčastněnými stranami byly v tomto nařízení posouzeny a v odůvodněných případech k nim bylo přihlédnuto.

(58)

Skupina IRNC Group tvrdila, že bylo porušeno její právo na obhajobu, protože jí nebyl poskytnut dostatek času na přípravu připomínek ke konečným informacím. V odpovědi Komise zdůraznila, že skupině IRNC Group byla původně poskytnuta 18denní lhůta na vyjádření, což je mnohem více než desetidenní zákonná lhůta, kterou je Komise povinna poskytnout zúčastněným stranám po vydání konečných informací. Komise navíc společnosti na její žádost prodloužila lhůtu o tři dny. Komise proto usoudila, že skupina IRNC Group měla dostatek času na předložení svých připomínek ke konečným informacím, a žádost zamítla.

(59)

Společnosti Jindal Group a Jindal Indonesia požádaly Komisi, aby zajistila, že navrhovaná vyrovnávací cla a ochranná opatření na ocel nebudou kumulována, jak je tomu v antidumpingovém nařízení.

(60)

Touto otázkou se zabývají 1083. a 1084. bod odůvodnění.

(61)

V zájmu právní jistoty společnosti Jindal Group a Jindal Indonesia rovněž požádaly Komisi, aby navrhované nařízení o uložení antisubvenčních cel začlenila do nařízení (EU) 2019/1382 (13).

(62)

Komise uvedla, že článek 3 již řeší otázku vzájemného působení cel vybíraných podle tohoto nařízení a cel vybíraných podle nařízení (EU) 2019/159 (14). V poslední změně nařízení (EU) 2019/1382 Komise již oznámila, že každé nařízení ukládající antidumpingové a/nebo antisubvenční opatření týkající se výrobků z oceli, na něž se rovněž vztahuje ochranné opatření, by do budoucna obsahovalo zvláštní ustanovení pro zabránění jejich souběžnému uplatňování s ochranným clem při překročení kvóty (15).

(63)

Po poskytnutí konečných informací společnosti Euranimi a LSI tvrdily, že Komise by měla pozastavit opatření podle čl. 24 odst. 4 základního nařízení.

(64)

Komise potvrdila přijetí informací poskytnutých těmito stranami a připomněla jim, že pokud to bude Komise považovat za vhodné, může Komise rozhodnout o pozastavení opatření v případě, že se tržní podmínky dočasně změní do té míry, že nebude pravděpodobné, že by se újma v důsledku tohoto pozastavení obnovila, a v případě, že to bude v zájmu Unie.

(65)

Dotčeným výrobkem, který je předmětem tohoto šetření, jsou ploché válcované výrobky z korozivzdorné oceli, dále již neupravené, pouze válcované za studena (úběrem za studena), v současnosti kódů KN 7219 31 00, 7219 32 10, 7219 32 90, 7219 33 10, 7219 33 90, 7219 34 10, 7219 34 90, 7219 35 10, 7219 35 90, 7219 90 20, 7219 90 80, 7220 20 21, 7220 20 29, 7220 20 41, 7220 20 49, 7220 20 81, 7220 20 89, 7220 90 20 a 7220 90 80 a pocházející z Indie a Indonésie. Kódy KN se uvádějí pouze pro informaci.

(66)

Šetření prokázalo, že následující výrobky mají stejné základní fyzikální, chemické a technické vlastnosti, jakož i stejná základní použití:

(67)

Komise dospěla k závěru, že uvedené výrobky jsou proto obdobnými výrobky ve smyslu čl. 2 písm. c) základního nařízení.

(68)

Jeden uživatel v Unii, který působil rovněž jako dovozce a konečný uživatel, požadoval, aby byly z definice výrobku vyloučeny výrobky válcované za studena z korozivzdorné oceli s třídou oceli 200 a 201. Šetřením bylo zjištěno, že tyto výrobky jsou vzájemně zaměnitelné, pokud jde o jejich vlastnosti. Komise rovněž dospěla k závěru, že vyhovění této žádosti o vyloučení by skutečně znamenalo nepřiměřenou zátěž pro celní orgány, které by musely provádět laboratorní zkoušku a kontrolovat konečné použití u každé zásilky. Dále údaje, které společnost poskytla ohledně svých nákupů výrobků třídy oceli 200 a 201 a jiných výrobků z dotčených zemí, ukázaly, že z těchto zemí skutečně nakupovala jiné výrobky spadající do definice výrobku, na něž se vztahuje stávající šetření, což samo o sobě představuje riziko křížové kompenzace. Kromě toho, ačkoli společnost tvrdí, že tyto třídy oceli mají pouze jedno konečné použití, nelze vyloučit, že tyto třídy oceli mohou mít jiná použití.

(69)

Komise proto dospěla k závěru, že vyhovění této žádosti o vyloučení výrobku by nebylo vhodné, a žádost byla tudíž zamítnuta.

(70)

Na základě informací obsažených v podnětu, oznámení o zahájení řízení a odpovědí na dotazníky Komise se prošetřovalo údajné subvencování prostřednictvím těchto subvencí ze strany indické vlády:

(71)

Žadatel tvrdil, že indické banky poskytují vývozcům, kteří požadují platbu za prodané zboží před jeho odesláním, financování vývozu před odesláním. Podobně úvěrové financování vývozu po odeslání je úvěr, který finanční instituce poskytují vývozcům. Tento program spravuje indická centrální banka Reserve Bank of India (dále jen „RBI“). Dále bylo uváděno, že indická vláda prostřednictvím své centrální banky pověřuje soukromé indické banky, aby poskytly finanční příspěvek ve formě přímého převodu finančních prostředků, nebo jim tento převod nařídí (čl. 3 odst. 1 písm. a) bod i) a čl. 3 odst. 1 písm. a) bod iv) základního nařízení). Aby vývozce mohl využít těchto režimů, musí pouze předložit doklad o vývozu, aniž by bylo vyžadováno posouzení rizik. Výhodou pro vývozce je tedy rozdíl mezi takto získanou preferenční sazbou a tržní sazbou pro podobné úvěry v Indii.

(72)

Jeden z indických vyvážejících výrobců využíval v období šetření v omezené míře úvěry před odesláním.

(73)

Společnost využívala úvěry před odesláním v rámci provozních kapitálových nástrojů (úvěrových linek) zpřístupněných veřejnými a soukromými bankami. Použitá úroková sazba byla stanovena v souladu s tržními podmínkami a na úrovni účtované ostatními veřejnými a soukromými bankami (včetně mezinárodních bank), u nichž měla společnost otevřené úvěrové linky. Úroková sazba se odvíjela od referenční sazby BPLR (Benchmark Prime Lending Rate) – v případě vývozních úvěrů v INR –, nebo od sazby LIBOR – v případě vývozních úvěrů v USD. V obou případech bylo přidáno rozpětí na základě ratingového hodnocení společnosti. Stejné úvěrové linky byly použity i pro tuzemské krátkodobé financování.

(74)

Oba indičtí vyvážející výrobci v období šetření vývozní úvěry po odeslání nevyužili.

(75)

V důsledku toho není nutné, aby Komise tyto režimy dále prošetřovala.

(76)

Žadatel tvrdil, že režim vyrovnávání úroků poskytuje vývozcům finanční příspěvek ve formě přímého převodu finančních prostředků tím, že věřitelům těchto vývozců poskytuje náhradu ve výši 3 % až 5 % hodnoty úroků, které by jinak byly splatné z některých úvěrů.

(77)

Oba indičtí vyvážející výrobci v období šetření režim vyrovnávání úroků nevyužili.

(78)

V důsledku toho není nutné, aby Komise tento režim dále prošetřovala.

(79)

Indická vláda plně vlastní dvě exportní úvěrové agentury: Export Credit Guarantee Corporation of India Ltd (dále jen „ECGC“) a Exim Bank of India. Hlavním cílem obou agentur je podpora indického vývozu. Žadatel tvrdil, že pobídky poskytované těmito agenturami přinášejí vývozcům výhodu, protože poskytují pojištění, záruky za úvěry, úvěrové linky a vývozní úvěry za méně přísných podmínek než na trhu.

(80)

Oba indičtí vyvážející výrobci nevyužili úvěrové záruky, vývozní úvěry ani úvěrové linky poskytnuté společnostmi ECGC nebo Exim Bank.

(81)

Dva výrobci skupiny Jindal Group však byli kryti pojistnými smlouvami ECGC. Komise však neshledala, že by se tyto pojistné smlouvy odchylovaly od běžných tržních podmínek. Výše pojistného závisela na maximálním krytí škod, zemích a odběratelích, na které se pojistka vztahovala, a na předchozí škodní historii, tj. rizikovém profilu společností. Komise ověřila, že bylo zaplaceno veškeré pojistné a všechny poplatky.

(82)

V důsledku toho není nutné, aby Komise tento režim dále prošetřovala.

(83)

Žadatel tvrdil, že indická vláda poskytuje výrobcům korozivzdorné oceli preferenční úvěry pro konkrétní odvětví prostřednictvím Státní banky Indie (SBI) a Fondu pro rozvoj oceli (SDF).

(84)

Banka SBI byla jednou z bank, které skupině Jindal Group poskytly dlouhodobé úvěry, ale Komise je neshledala jako odvětvově specifické či preferenční. Úroková sazba byla stanovena na základě BLPR + rozpětí. Úroková sazba účtovaná bankou SBI byla ve skutečnosti o něco vyšší než úrokové sazby účtované soukromými bankami poskytujícími skupině Jindal Group dlouhodobé úvěry s podobnou dobou trvání.

(85)

Dva indičtí vyvážející výrobci neobdrželi během období šetření úvěry od Ocelářského rozvojového fondu.

(86)

V důsledku toho není nutné, aby Komise tento režim dále prošetřovala.

(87)

Žadatel tvrdil, že indická vláda poskytuje výrobcům oceli granty na výzkum a vývoj prostřednictvím fondu SDF. Granty na výzkum a vývoj lze získat také přímo od Ministerstva oceli.

(88)

Oba indičtí vyvážející výrobci neobdrželi granty na výzkum a vývoj v období šetření ani granty, které by mohly být vyčleněny na období šetření.

(89)

V důsledku toho není nutné, aby Komise tento režim dále prošetřovala.

(90)

Žadatel tvrdil, že výrobci výrobku, který je předmětem šetření, využívají několika režimů navracení cla před vývozem a po vývozu, v jejichž rámci mohou být dovážené suroviny nebo kapitálové statky osvobozeny od cla a dovozních daní. Tyto režimy poskytují vyvážejícím výrobcům výhodu ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu ii) a čl. 3 odst. 2 základního nařízení, která se rovná výši ušlého příjmu vlády, a tedy výši nevybraných cel a daní.

(91)

Jak je vysvětleno ve 117. až 205. bodě odůvodnění níže, jeden nebo oba indičtí vyvážející výrobci využili některých režimů osvobození od cla a prominutí cla, konkrétně: režimy AAS, DDS, EPCGS a MEIS.

(92)

Žádný z obou vyvážejících výrobců však v období šetření neměl prospěch z režimu DFIA, ani neměl domácí prodejní transakce, které byly klasifikovány jako domnělý vývoz. Komise proto nemusela tyto dva poslední systémy dále zkoumat.

(93)

Žadatel tvrdil, že výrobci výrobku, který je předmětem šetření, využívají několika daňových pobídek, neboť jsou registrováni jako subjekty orientované na vývoz nebo se nacházejí ve zvláštní ekonomické zóně.

(94)

Ani jeden z obou indických vyvážejících výrobců však nebyl v období šetření registrován jako subjekt orientovaný na vývoz, ani nevyužíval žádné dřívější subvence na kapitálové statky jako subjekt orientovaný na vývoz, které by mohly být vyčleněny na období šetření. Žádný z uvedených dvou indických vyvážejících výrobců se rovněž nenachází ve zvláštní ekonomické zóně.

(95)

V důsledku toho není nutné, aby Komise tyto režimy dále prošetřovala.

(96)

Žadatel tvrdil, že výrobci výrobku, který je předmětem šetření, využívají odpočty a osvobození od daně z příjmu vyplývající z několika programů, včetně:

(97)

Oba indičtí vyvážející výrobci nebyli během období šetření osvobozeni od daně z příjmu, neměli žádné odpočty ani snížené daňové sazby.

(98)

V důsledku toho není nutné, aby Komise tento režim dále prošetřovala.

(99)

Žadatel tvrdil, že indická vláda zavedla politiku, která zahrnuje stanovení vysokých vývozních daní na železnou rudu. Vláda tak zajistila zvýšení domácí nabídky těchto výrobků a zaručila, že ceny železa zůstanou výrazně pod mezinárodní úrovní. Tato vývozní cla spolu s dalšími prvky znamenala, že indická vláda pověřila výrobce surovin, aby indickým výrobcům poskytovali vstupy za cenu nižší než přiměřenou, nebo jim to nařídila.

(100)

Žádný z obou indických vyvážejících výrobců však ve svém výrobním procesu nepoužívá železnou rudu. Není tudíž nutné, aby Komise tento režim dále prošetřovala.

(101)

Žadatel tvrdil, že indická vláda podporuje indické odvětví korozivzdorné oceli válcované za studena prostřednictvím vládních zakázek. Bylo uvedeno, že vládní agentury jsou povinny při zadávání zakázek používat minimální procento indické oceli a železa (15 až 50 %). Navíc pokud zahraniční uchazeč nabídne nejnižší cenu, mohou získat pouze polovinu objednaného množství. Druhá část musí být přidělena místnímu dodavateli, který je schopen nabídnout cenu v rozmezí 20 % nad cenou zahraničního uchazeče. Pouze v případě, že ani jeden z místních dodavatelů nedosáhne ceny do 20 % nejnižší ceny (což je vzhledem k velkému rozpětí nepravděpodobné), může zbytek zakázky získat efektivnější zahraniční uchazeč.

(102)

Jeden z indických vyvážejících výrobců se úspěšně ucházel o zakázku v období šetření v rámci vládního zadávacího řízení.

(103)

Komise v období šetření ověřila všechna zadávací řízení a výběrová řízení týkající se dotyčné indické společnosti. Nebyly však zjištěny žádné prvky konkrétního subvencování.

(104)

Nabídky jsou zveřejňovány online na internetových stránkách příslušných indických správních jednotek, institucí nebo veřejných společností (například indických železnic) a společnosti mohou zasílat své nabídky. Běžnou praxí je rozdělení objemu veřejné zakázky mezi dvě společnosti. Společnosti, která nabídla nejnižší cenu, je přiděleno 60 % zakázky a společnosti, která nabídla druhou nejnižší cenu, je přiděleno zbývajících 40 % zakázky pod podmínkou, že upraví svou cenu na úroveň nabídnutou vítězem výběrového řízení. Toto pravidlo platí i v případě, že jedna nebo obě dotčené společnosti jsou zahraničními uchazeči.

(105)

Nepochybně jsou některé veřejné zakázky otevřeny pouze pro domácí společnosti. Pokud je však řízení pro zahraniční uchazeče otevřené, nedochází k cenové diskriminaci, jak tvrdí žadatel. Cenové zvýhodnění (20 %) pro domácí dodavatele existuje pouze v případě veřejných zakázek týkajících se kapitálových statků (16).

(106)

Komise ověřila, že ve všech zadávacích řízeních zadaných indickému výrobci plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli v období šetření, ať už byla otevřena zahraničním uchazečům, či nikoli, nabídla vybraná společnost nejnižší cenu nebo jako společnost s druhou nejlepší nabídkou musela svou cenu přizpůsobit nejnižší nabídnuté ceně.

(107)

Po poskytnutí konečných informací žadatel tvrdil, že vyloučení zahraničních uchazečů z některých zadávacích řízení vedlo k omezení hospodářské soutěže, a tudíž k vyšším celkovým cenám, což odpovídalo finančnímu příspěvku prostřednictvím nákupu zboží za cenu vyšší než přiměřenou.

(108)

Žadatel navíc poznamenal, že vyloučením dovozu z některých nabídkových řízení zaručují indická pravidla pro zadávání veřejných zakázek indickým výrobcům určité objemy nákupů, což je pro ně samo o sobě výhodou.

(109)

Komise souhlasí s tím, že vyloučení zahraničních uchazečů potenciálně omezuje hospodářskou soutěž a může vést k vytvoření trhu pouze pro domácí uchazeče. Objemy prodané skupině Jindal Group prostřednictvím veřejných nabídkových řízení však byly v kontextu celkového domácího prodeje společnosti v období šetření zanedbatelné. Kromě toho při analýze zadávacích řízení, která byla zadána indickému výrobci plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli v období šetření, Komise nezaznamenala podstatné rozdíly v cenových úrovních mezi vítěznými nabídkami ve výběrových řízeních vyhlášených pro zahraniční společnosti a těmi, kterých se tyto společnosti neúčastnily. V důsledku toho Komise v tomto konkrétním případě nezjistila žádnou podstatnou výhodu ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) základního nařízení.

(110)

Žadatel tvrdil, že Exim Bank nabízí úvěrové linky a úvěry pro odběratele. Tyto pobídky nejsou poskytovány vývozcům, ale zahraničním vládám, zahraničním rozvojovým bankám a zámořským finančním institucím, komerčním bankám v zahraničí nebo jiným subjektům. Toto financování jim umožňuje nakupovat od indických vývozců za podmínek odloženého úvěru.

(111)

Žádný z vývozních prodejů vyvážejících výrobců, kteří jsou předmětem šetření, nebyl během období šetření kryt úvěrovými linkami Exim Bank nebo úvěrem pro odběratele.

(112)

V důsledku toho není nutné, aby Komise tyto režimy dále prošetřovala.

(113)

Žadatel tvrdil, že kromě subvencí poskytovaných indickou vládou mohou někteří výrobci plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli využívat subvenční programy na státní úrovni poskytované vládou státu Gudžarát. V podnětu jsou uvedeny čtyři místní programy:

(114)

Ve státě Gudžarát sídlí pouze jeden z indických vyvážejících výrobců, kteří byli předmětem šetření, a mohl by potenciálně využít výše uvedené místní režimy subvencí. V období šetření však nebylo zjištěno, že by společnost některý z těchto programů využívala.

(115)

V důsledku toho není nutné, aby Komise tyto režimy dále prošetřovala.

(116)

Komise zjistila, že toto opatření využil během období šetření jeden vyvážející výrobce. Jelikož se však ukázalo, že výhoda poskytnutá této společnosti byla zanedbatelná (0,02 %), rozhodla se Komise toto opatření dále neprošetřovat.

(117)

Režim předběžného povolení, režim podpory vývozu kapitálových statků a režim vývozu zboží z Indie vycházejí ze zákona o zahraničním obchodu (vývoj a regulace) z roku 1992 (č. 22 z roku 1992), který vstoupil v platnost dne 7. srpna 1992 (dále jen „zákon o zahraničním obchodu“). Zákon o zahraničním obchodu opravňuje indickou vládu vydávat oznámení týkající se vývozní a dovozní politiky. Tato oznámení jsou shrnuta v dokumentech o politice zahraničního obchodu, které jsou obvykle každých pět let vydávány Ministerstvem obchodu a pravidelně aktualizovány.

(118)

Dokument o politice zahraničního obchodu, který se týká období šetření, má název „Politika zahraničního obchodu v období 2015–2020 (dále jen „FTP 2015–2020“). Indická vláda rovněž stanoví postupy, kterými se řídí Politika zahraničního obchodu v období 2015–2020, v Příručce postupů 2015–2020 (dále jen „HOP 2015–2020“).

(119)

Režim DDS vychází z paragrafu 75 celního zákona z roku 1962, z paragrafu 37 zákona o spotřební dani z roku 1944, z paragrafů 93 A a 94 finančního zákona z roku 1994 a z Pravidel pro výběr cel, spotřební daně a vracení daní za služby z roku 1995. Sazby navracení jsou pravidelně zveřejňovány.

(120)

Jako obecnou poznámku je třeba uvést, že Komise nebyla schopna v přiměřené lhůtě dokončit distanční křížovou kontrolu některých dokladů týkajících se vývozních/dovozních transakcí v rámci režimů navracení cla popsaných v tomto pododdíle, jak bylo požadováno a dohodnuto během distanční křížové kontroly. V tomto ohledu použila Komise v případě zjištěných rozporů mezi údaji vykázanými společnostmi a indickou vládou na základě čl. 28 odst. 3 základního nařízení nejlepší dostupné údaje.

(121)

Po poskytnutí konečných informací jeden z indických vyvážejících výrobců tvrdil, že účelem režimů AAS, DDS a MEIS je neutralizovat cla, která společnost platí z dovozu surovin použitých ve vyvážených výrobcích, a proto tyto tři režimy neposkytují společnosti žádnou výhodu.

(122)

V rozporu s tímto tvrzením však výhody, které společnosti obdržely v rámci režimů DDS a MEIS, nemají žádnou přímou souvislost s cly splatnými z dovozu surovin použitých společností ve vyvážených výrobcích.

(123)

V případě režimu DDS dostává vyvážející společnost platby v hotovosti, které jsou vázány pouze na hodnotu FOB jejího vývozu. Dotyčná společnost nemusí dovážet vůbec žádné suroviny.

(124)

V případě režimu MEIS obdrží vyvážející výrobce skripta, která mohou být prodána na trhu nebo použita k vyrovnání budoucích splatných dovozních cel, ale toto vyrovnání se neomezuje na suroviny použité při výrobě vyvážených výrobků, pro které byla skripta režimu MEIS obdržena. Skripta režimu MEIS lze tedy použít k vyrovnání všech splatných dovozních cel, včetně dovozních cel týkajících se kapitálových statků. Lze je proplatit i v případě, že společnost vůbec nic nedováží.

(125)

Pouze v případě režimu AAS existuje přímá vazba mezi osvobozením od dovozního cla na suroviny dovážené společností a vyváženými výrobky. Komise tedy nenakládá s osvobozením od cla jako s výhodou pro společnost, pokud ta může prokázat skutečnou spotřebu surovin dovezených v rámci režimu AAS při výrobě vyvážených konečných výrobků.

(126)

Komise zjistila, že jeden indický vyvážející výrobce používal během období šetření režim AAS.

(127)

Podrobný popis tohoto režimu je uveden v bodech 4.03 až 4.24 politiky FTP 2015–2020 a v kapitolách 4.04 až 4.52 příručky HOP 2015–2020 a aktualizované příručky HOP 2015–2020.

(128)

Režim AAS má šest podrežimů, které jsou podrobněji popsány v následujícím oddílu. Tyto podrežimy se mimo jiné liší rozsahem způsobilosti. Vyvážející výrobci a vyvážející obchodníci, kteří jsou „vázáni“ na pomocné výrobce, jsou způsobilí pro podrežim AAS pro fyzický vývoz a pro podrežim AAS pro roční potřebu. Vyvážející výrobci poskytující dodávky konečnému vývozci jsou způsobilí pro podrežim AAS pro dodávky meziproduktů. Hlavní dodavatelé dodávající v rámci kategorií „domnělého vývozu“ uvedených v odstavci 7.02 dokumentu FTP 2015–2020, jako např. dodavatelé subjektu orientovaného na vývoz, jsou způsobilí pro podrežim AAS pro domnělý vývoz. Dodavatelé meziproduktů vyvážejícím výrobcům jsou způsobilí pro výhody „domnělého vývozu“ v rámci podrežimů předběžného příkazu k uvolnění a tuzemského back-to-back akreditivu.

(129)

Režim AAS lze vydat v níže popsaných situacích.

(130)

Fyzický vývoz: ten je hlavním podrežimem. Umožňuje bezcelní dovoz vstupních materiálů potřebných k výrobě určitého vyváženého konečného výrobku. Termín „fyzický“ v tomto kontextu znamená, že výrobek určený na vývoz musí opustit území Indie. Povolený dovoz a vývozní povinnost, včetně typu vyváženého výrobku, jsou uvedeny v licenci.

(131)

Roční potřeba: toto povolení se nevztahuje na konkrétní vyvážený výrobek, nýbrž na širší skupinu výrobků (např. chemické látky a příbuzné výrobky). Držitel licence může, a to až do určité hodnoty stanovené na základě jeho vývozní výkonnosti v minulosti, dovážet bezcelně veškeré vstupy k použití při výrobě jakékoli z položek spadajících do příslušné skupiny výrobků. Může vyvážet jakýkoli výsledný výrobek spadající do dané skupiny výrobků, který byl vyroben s použitím takového materiálu osvobozeného od cla.

(132)

Dodávky meziproduktů: tento podrežim se vztahuje na případy, kdy dva výrobci chtějí vyrábět jeden výrobek na vývoz a rozdělí si proces výroby. Vyvážející výrobce, jenž vyrábí meziprodukt, smí bezcelně dovážet vstupní materiály a pro tento účel může získat režim AAS na dodávky meziproduktů. Konečný vývozce dokončuje výrobu a je povinen hotový výrobek vyvézt.

(133)

Domnělý vývoz: tento podrežim umožňuje hlavnímu dodavateli bezcelně dovážet vstupy potřebné k výrobě zboží, které má být prodáno jako „domnělý vývoz“. Podle indické vlády zahrnuje domnělý vývoz ty transakce, při nichž dodané zboží neopouští zemi. Za domnělý vývoz se pokládá řada kategorií dodávek za podmínky, že zboží bude vyrobeno v Indii, např. dodávky zboží některé jednotky orientované na vývoz nebo společnosti s místem působení ve zvláštní ekonomické zóně.

(134)

Předběžný příkaz k uvolnění (dále jen „ARO“): držitel režimu AAS, který hodlá získávat vstupní materiály z domácích zdrojů místo přímého dovozu, má možnost za tímto účelem využít ARO. V takových případech jsou předběžná povolení validována jako ARO a převedena na domácího dodavatele při dodávce položek, které jsou v nich uvedeny. Schválení ARO opravňuje domácího dodavatele k výhodám domnělého vývozu, jak je uvedeno v odstavci 7.03 dokumentu FTP 2015–2020 (tj. AAS pro dodávky meziproduktů / domnělý vývoz, vrácení cla při domnělém vývozu a náhrady konečné spotřební daně). V mechanismu ARO jsou daně a cla namísto konečnému vývozci vráceny dodavateli, a to ve formě vrácení/náhrady cla. Vrácení daní/cla je možné v případě domácích i dovezených vstupů.

(135)

Tuzemský back-to-back akreditiv: tento podrežim se opět vztahuje na domácí dodávky držiteli předběžného povolení. Držitel předběžného povolení může požádat banku o otevření tuzemského akreditivu ve prospěch domácího dodavatele. Banka uzná povolení u přímého dovozu pouze pro hodnotu a objem položek opatřených z domácích zdrojů místo z dovozu. Domácí dodavatel bude mít nárok na výhody domnělého vývozu, jak je uvedeno v odstavci 7.03 dokumentu FTP 2015–2020 (tj. program předběžných povolení na dodávky meziproduktů / domnělý vývoz, vrácení cla při domnělém vývozu a náhrady konečné spotřební daně).

(136)

Komise zjistila, že jeden vyvážející výrobce využívající tento režim získal v průběhu období šetření koncese v rámci prvního podrežimu, tj. fyzického vývozu v AAS. Proto není nutné zjišťovat napadnutelnost zbývajících nevyužitých podrežimů.

(137)

Pro účely ověření indickými orgány je držitel předběžného povolení ze zákona povinen vést „pravdivou a řádnou evidenci spotřeby a využití bezcelně dováženého zboží / zboží nakupovaného z domácích zdrojů“ ve stanoveném formátu (kapitola 4.51 a dodatek 4H HOP 2015–2020), tj. registr skutečné spotřeby. Tento registr musí ověřit externí autorizovaný účetní / účetní nákladů a provedené práce, který vydá osvědčení o tom, že stanovené registry a příslušné záznamy byly zkontrolovány a že informace předávané podle dodatku 4H jsou po všech stránkách pravdivé a správné.

(138)

Pokud jde o podrežim využívaný během období šetření dotčenými společnostmi, tj. fyzický vývoz, jsou povolený dovoz a povinný vývoz pevně stanoveny co do množství a hodnoty indickou vládou a jsou zaznamenány v povolení. Kromě toho mají v okamžiku dovozu a vývozu státní úředníci do povolení zaznamenávat příslušné transakce. Objem dovozu povolený v rámci režimu AAS je určen indickou vládou na základě standardních norem vstupů a výstupů (Standard Input Output Norms, dále jen „normy SION“), které existují pro většinu výrobků, včetně výrobku, který je předmětem šetření.

(139)

Dovážený vstupní materiál je nepřenosný a musí být použit k výrobě výsledného výrobku určeného na vývoz. Vývozní povinnost musí být splněna v předepsané lhůtě po vydání licence (18 měsíců, lhůtu lze dvakrát prodloužit, pokaždé o šest měsíců).

(140)

Mezi dovezenými vstupy a vyvezenými hotovými výrobky neexistuje blízká vazba. Způsobilé vstupní materiály lze rovněž dovážet a používat pro výrobky jiné než výrobek, který je předmětem šetření. Kromě toho mohou být licence pro různé výrobky spojovány. To znamená, že na základě vývozu jednoho výrobku v rámci licence AAS může vzniknout nárok na bezcelní dovoz vstupů v rámci licence AAS pro jiný výrobek.

(141)

Šetření ukázalo, že nebyla dokončena žádná z licencí AAS použitých vyvážejícím výrobcem. Vyvážející výrobce proto nebyl schopen doložit dodatky 4H k licencím AAS. Vyvážející výrobce navíc připustil, že jeho evidence spotřeby neumožňuje zjistit skutečnou spotřebu dovážených surovin a propojit ji s vyrobenými a vyvezenými konečnými výrobky. Je třeba poznamenat, že dotyčný výrobce je vertikálně integrován na více úrovních:

přičemž dovážené suroviny se používají v rámci stupně 2, kde se mísí se surovinami vyrobenými ve stupni 1 nebo nakoupenými v tuzemsku.

(142)

Osvobození od dovozního cla je subvencí ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu ii) a čl. 3 odst. 2 základního nařízení; představuje totiž finanční příspěvek indické vlády, neboť snižuje příjmy indické vlády z cla, které by bylo jinak splatné, a zvýhodňuje prošetřovaného vývozce, protože zlepšuje jeho likviditu.

(143)

Kromě toho je fyzický vývoz v rámci režimu AAS ze zákona podmíněn vývozní výkonností, a proto je považován za specifický a napadnutelný podle čl. 4 odst. 4 prvního pododstavce písm. a) základního nařízení. Bez závazku týkajícího se vývozu nemůže společnost získat výhody na základě tohoto režimu.

(144)

Podrežim využitý v aktuálním případě nelze považovat za povolený systém navracení cla nebo systém navracení u náhradních vstupů ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu ii) základního nařízení. Nevyhovuje pravidlům stanoveným v příloze I bodě i), příloze II (definice a pravidla pro navracení) a příloze III (definice a pravidla pro navracení u náhradních vstupů) základního nařízení. Indická vláda neuplatnila účinným způsobem ověřovací systém nebo postup, zda byly vstupy spotřebovány při výrobě vyváženého výrobku a v jakém objemu (příloha II bod 4 základního nařízení a v případě režimů navracení u náhradních vstupů příloha III část II bod 2 základního nařízení). Rovněž se má za to, že normy SION pro výrobek, který je předmětem šetření, nebyly dostatečně přesné, a nemohou samy o sobě tvořit systém pro ověřování skutečné spotřeby, protože se jedná o standardní normy, které neumožňují indické vládě ověřovat s dostatečnou přesností, jaká množství vstupů byla při výrobě vyváženého výrobku spotřebovávána. Indická vláda kromě toho neprovedla další přezkoumání na základě skutečných vstupů, ačkoli by takové přezkoumání bylo vzhledem k absenci účinně uplatňovaného ověřovacího systému potřebné (příloha II bod 5 a příloha III část II bod 3 základního nařízení).

(145)

Uvedený podrežim je proto napadnutelný.

(146)

Vzhledem k tomu, že neexistují povolené systémy navracení cla a není možné ověřit skutečnou míru spotřeby příslušných vstupů, považuje se celková částka prominutého cla (základní clo a celní dávka) za nadměrný odpočet, který by představoval napadnutelnou subvenci podle čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu ii) základního nařízení.

(147)

Dopisem ze dne 22. listopadu 2021 byl vyvážející výrobce informován o záměru Komise použít článek 28 základního nařízení a o nejlepších dostupných skutečnostech v tomto ohledu.

(148)

V rozporu s dalšími tvrzeními společnosti, že tato metodika výpočtu výhody v rámci AAS se odchyluje od předchozí praxe Komise a je založena na pouhých předpokladech a závěrech, se opakuje, že společnost neposkytla žádné údaje, které by umožnily výpočet skutečné nadměrné úlevy.

(149)

V souladu s čl. 7 odst. 1 písm. a) základního nařízení byly poplatky, které společnosti vznikly v souvislosti se získáním subvence, odečteny od celkové částky subvence, pokud o ni bylo požádáno.

(150)

V souladu s čl. 7 odst. 2 základního nařízení měla být tato nadměrná úleva přepočtena na celkový vývozní obrat jako příslušný jmenovatel, neboť subvence závisí na vývozní výkonnosti.

(151)

Sazba subvence stanovená s ohledem na tento režim během období šetření činila 0,05 %.

(152)

Po poskytnutí konečných informací dotčený indický vyvážející výrobce zopakoval svá tvrzení ohledně neoprávněného použití článku 28 základního nařízení a metodiky výpočtu výhody pro společnost v rámci tohoto režimu, kterou použila Komise.

(153)

Nebyly však předloženy žádné nové argumenty. Připomíná se, že Komise neměla jinou možnost než se odvolat na nejlepší dostupné skutečnosti, protože společnost neposkytla žádné údaje, které by umožnily standardní výpočet nadměrné úlevy v rámci tohoto režimu. V každém případě se Komise s ohledem na stanovenou sazbu subvence, jak je uvedeno ve 151. bodě odůvodnění, rozhodla nevyrovnávat zanedbatelnou výhodu poskytnutou skupině Jindal Group v rámci režimu AAS.

(154)

Komise zjistila, že jeden indický vyvážející výrobce používal během období šetření režim DDS.

(155)

Právním základem použitelným během období přezkumného šetření byl dokument Pravidla pro vracení cel a spotřebních daní z roku 1995 (Custom & Central Excise Duties Drawback Rules 1995, dále jen „pravidla pro DDS z roku 1995“) ve znění z roku 2006 (17) a poté nahrazený dokumentem Pravidla pro vracení cel a spotřebních daní z roku 2017 (Customs and Central Excise Duties Drawback Rules, 2017 (18), dále jen „pravidla pro DDS z roku 2017“), který vstoupil v platnost dne 1. října 2017. Pravidlo 3 odst. 2 pravidel pro DDS z roku 1995 upravuje způsob výpočtu tohoto režimu navracení cla. Pravidlo 12 odst. 1 písm. a) bod ii) uvedených pravidel pro DDS upravuje prohlášení, které musí vyvážející vývozci předložit, aby mohli tohoto režimu využít. Tato pravidla zůstala stejná i v pravidlech pro DDS z roku 2017 a odpovídají pravidlu 3 odst. 2 a pravidlu 13 odst. 1 písm. a) bodu ii).

(156)

Kromě toho oběžník č. 24/2001 (19) obsahuje konkrétní pokyny, jak uplatňovat pravidlo 3 odst. 2 a prohlášení, že vývozci musí vyrábět podle pravidla 12 odst. 1 písm. a) bodu ii).

(157)

Pravidlo 4 pravidel pro DDS z roku 1995 stanoví, že ústřední vláda může upravit částky nebo sazby určené podle pravidla 3. Vláda provedla řadu změn, z nichž poslední, které revidovaly sazby, jsou oznámení č. 95/2018 – CLA a oznámení č. 07/2020 – CLA. V důsledku toho činily sazby DDS pro výrobek, který je předmětem šetření, 1,8 %, resp. 1,6 % hodnoty FOB vyvážených výrobků pro první, resp. druhou část (20) období šetření. Stejné sazby DDS se uplatňují na výrobky z korozivzdorné oceli válcované za tepla vyvážené dotyčnou indickou společností.

(158)

Pro tento režim jsou způsobilí všichni vyvážející výrobci nebo vyvážející obchodníci.

(159)

V rámci tohoto režimu má jakákoli společnost vyvážející způsobilé výrobky nárok obdržet částku odpovídající procentnímu podílu deklarované hodnoty FOB vyvezeného výrobku. Pravidlo 3 odst. 2 Pravidel pro vracení cel a spotřebních daní specifikuje, jakým způsobem se vypočítá výše subvence:

(160)

Jinými slovy, indická vláda založila částku určenou k navrácení na průměrných hodnotách příslušných cel placených celým výrobním odvětvím z dovážených surovin a na průměrném podílu spotřeby výrobního odvětví, přičemž tyto údaje indická vláda shromažďuje od výrobců, které považuje za reprezentativní výrobce způsobilých výrobků na vývoz. Indická vláda dále vyjadřuje částku, která má být vrácena, jako procentní podíl průměrné vývozní hodnoty způsobilých vyvážených výrobků.

(161)

Indická vláda používá tento procentní podíl k výpočtu výše cla k vrácení, na něž mají nárok všichni způsobilí vývozci. Sazba tohoto režimu je stanovena indickou vládou pro jednotlivé výrobky.

(162)

Aby mohla společnost využívat tohoto režimu, musí vyvážet. Jakmile jsou údaje o zásilce zaneseny na celní server, je zde uvedeno, že vývoz probíhá v rámci režimu DDS, a je neodvolatelně stanovena částka DDS. Poté, co přepravní společnost předloží obecné prohlášení o vývozu a celní úřad tento dokument porovná s údaji na přepravním dokladu a zjistí, že se údaje shodují, jsou splněny všechny podmínky pro to, aby se vrátilo clo, a to buď přímou platbou na bankovní účet vývozce, nebo příkazem k výplatě.

(163)

Vývozce musí rovněž prokázat realizaci příjmů z vývozu prostřednictvím potvrzení banky o uskutečnění platby (Bank Realisation Certificate, dále jen „BRC“). Tento dokument může být poskytnut poté, co byla vyplacena částka navraceného cla; indická vláda však bude vyplacenou částku vymáhat zpět, pokud vývozce potvrzení BRC nepředloží ve stanovené lhůtě.

(164)

Částka navráceného cla může být použita pro jakýkoli účel a v souladu s indickými účetními standardy může být tato částka při splnění vývozní povinnosti zaúčtována do komerčních účtů na akruální bázi jako příjem.

(165)

Příslušné právní předpisy a správní pokyny stanoví, že indická celní správa by neměla požadovat žádný důkaz, že na vývozce žádajícího o vrácení cla se vztahuje nebo bude vztahovat povinnost zaplatit clo z dovozu surovin nezbytných k výrobě vyváženého výrobku. Kromě toho indická vláda v průběhu distanční křížové kontroly potvrdila, že společnosti, které budou všechny suroviny získávat z domácích zdrojů, budou i nadále využívat plnou sazbu vypočtenou podle výše uvedeného pravidla 3 odst. 2.

(166)

Režim DDS poskytuje subvence ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu I) a čl. 3 odst. 2 základního nařízení. Takzvaná částka navráceného cla je finančním příspěvkem indické vlády, protože má podobu přímého převodu finančních prostředků ze strany indické vlády. Pokud jde o používání těchto finančních prostředků, nejsou stanovena žádná omezení. Kromě toho částka navráceného cla poskytuje vývozci výhodu, protože zlepšuje jeho likviditu.

(167)

Sazba navráceného cla u vývozu je stanovena indickou vládou pro jednotlivé výrobky. Třebaže se subvence označuje jako navracení cla, tento režim nemá povahu povoleného systému navracení cla nebo systému navracení u náhradních vstupů ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu ii) základního nařízení. Tento režim rovněž nevyhovuje pravidlům stanoveným v příloze I bodě I), příloze II (definice a pravidla pro navracení) a příloze III (definice a pravidla pro navracení u náhradních vstupů) základního nařízení. Vyplacení peněžních prostředků vývozci v hotovosti není nutně spojeno se skutečným zaplacením dovozních cel na suroviny a není celním dobropisem ke kompenzaci dovozního cla na minulý nebo budoucí dovoz surovin. Navíc neexistuje žádný systém nebo postup pro potvrzení toho, jaké vstupní materiály jsou spotřebovány při výrobě vyvážených výrobků a v jakém množství. Indická vláda kromě toho neprovedla další přezkoumání na základě skutečných vstupů, ačkoli by takové přezkoumání bylo vzhledem k absenci účinně uplatňovaného ověřovacího systému potřebné (příloha II bod 5 a příloha III část II bod 3 základního nařízení).

(168)

Vyplacení ze strany indické vlády po vývozu uskutečněném vývozci je podmíněno vývozní výkonností, a proto je považováno za specifické a napadnutelné podle čl. 4 odst. 4 písm. a) základního nařízení.

(169)

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se dospělo k závěru, že režim DDS je napadnutelný.

(170)

V souladu s čl. 3 odst. 2 a článkem 5 základního nařízení Komise vypočítala výši napadnutelných subvencí z hlediska výhody poskytnuté příjemci, která byla zjištěna během období šetření. V tomto ohledu Komise stanovila, že výhoda je příjemci poskytnuta v okamžiku, kdy je v rámci tohoto režimu provedena vývozní transakce. V tomto okamžiku musí indická vláda zaplatit částku navraceného cla, která představuje finanční příspěvek ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu i) základního nařízení. Jakmile celní úřady vydají vývozní přepravní doklad uvádějící mimo jiné částku navraceného cla, která má být poskytnuta pro danou vývozní transakci, nemůže indická vláda rozhodnutí o udělení subvence nijak ovlivnit.

(171)

S ohledem na výše uvedené skutečnosti považovala Komise za vhodné posoudit výhodu v rámci DDS jako součet částek vráceného cla získaných z vývozních transakcí uskutečněných v rámci tohoto režimu během období šetření. Komise vzala v úvahu částky vrácení cla získané ze všech vývozních transakcí indického vyvážejícího výrobce, protože společnost vyváží pouze výrobek, který je předmětem šetření, a výrobky z korozivzdorné oceli válcované za tepla, které jsou polotovary pro výrobu výrobku, který je předmětem šetření, na něž se vztahují stejné sazby DDS.

(172)

V souladu s čl. 7 odst. 2 základního nařízení Komise tuto výši subvence přepočetla na celkový vývozní obrat společnosti během období šetření (jmenovatel), protože subvence závisí na vývozní výkonnosti a nebyla poskytnuta podle množství zhotovených, vyrobených, vyvezených nebo přepravených výrobků.

(173)

Sazba subvence stanovená s ohledem na tento režim během období šetření pro skupinu Jindal Group činila 1,65 %.

(174)

Komise zjistila, že dva indičtí vyvážející výrobci obdrželi koncese v rámci EPCGS, které mohly být během období šetření přiděleny dotčenému výrobku.

(175)

Detailní popis režimu EPCGS je uveden v kapitole 5 dokumentu FTP 2015–2020 a v kapitole 5 příručky HOP 2015–2020.

(176)

Pro toto opatření jsou způsobilí vyvážející výrobci a vyvážející obchodníci „vázaní“ na podpůrné výrobce a poskytovatele služeb.

(177)

Pod podmínkou vývozní povinnosti je společnosti umožněno dovážet kapitálové statky (nové i použité kapitálové statky až 10 let staré) za sníženou celní sazbu. Za tímto účelem indická vláda vydá na požádání a po zaplacení poplatku licenci pro režim EPCGS. Tento režim zajišťuje sníženou sazbu dovozního cla použitelnou na veškeré kapitálové statky dovezené v rámci tohoto režimu. Aby byla splněna vývozní povinnost, musí být dovezené kapitálové zboží během určitého období využito k výrobě určitého množství zboží určeného na vývoz. Podle FTP 2015–2020 a aktualizované FTP 2015–2020 může být kapitálové zboží dováženo v rámci režimu EPCGS při celní sazbě 0 %. V případě kapitálových statků dovezených před rokem 2015 však byla alternativou i 3% celní sazba – v tomto případě byla doba pro realizaci vývozní povinnosti delší. Vývozní povinnost, která představuje šestinásobek ušetřeného cla, musí být splněna během období maximálně šesti let.

(178)

Držitel licence pro režim EPCGS může také pořídit kapitálové statky z domácích zdrojů. V takovém případě může domácí výrobce kapitálových statků využít výhody bezcelního dovozu dílů nutných pro výrobu těchto kapitálových statků. Alternativně může domácí výrobce požadovat výhodu domnělého vývozu pro dodávky kapitálových statků držiteli licence pro režim EPCGS.

(179)

Režim EPCGS poskytuje subvence ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu ii) a čl. 3 odst. 2 základního nařízení. Snížení cla představuje finanční příspěvek indické vlády, neboť tato úleva snižuje příjmy indické vlády z cla, které by byly jinak splatné. Nadto snížení cla vývozce zvýhodňuje, protože ušetřením cla při dovozu se zlepšuje jeho likvidita.

(180)

Režim EPCGS je navíc stanoven zákonem v závislosti na vývozní výkonnosti, neboť tyto licence nelze získat bez závazku exportovat. Je proto považován za specifický a napadnutelný podle čl. 4 odst. 4 prvního pododstavce písm. a) základního nařízení.

(181)

Režim EPCGS nelze považovat za povolený režim vracení cla nebo režim vracení cla u náhradních vstupů ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu ii) základního nařízení. Kapitálové statky nejsou zahrnuty do působnosti takových povolených systémů, jak je uvedeno v příloze I písm. i) základního nařízení, protože nejsou spotřebovány při výrobě výrobků určených na vývoz.

(182)

Výše napadnutelných subvencí byla vypočtena v souladu s čl. 7 odst. 3 základního nařízení rozložením nezaplaceného cla z dovážených kapitálových statků na dobu odpovídající běžné době amortizace takových kapitálových statků v daném výrobním odvětví. Takto vypočtená částka, která připadá na období šetření, byla upravena připočtením úroku v průběhu tohoto období, aby se zohlednila úplná časová hodnota peněz. Za vhodnou pro tento účel byla považována komerční úroková sazba v Indii v průběhu období šetření.

(183)

V souladu s čl. 7 odst. 1 písm. a) základního nařízení byly poplatky, které společnostem vznikly v souvislosti se získáním subvence, odečteny od celkové částky subvence, pokud o ni bylo požádáno.

(184)

V souladu s čl. 7 odst. 2 a čl. 7 odst. 3 základního nařízení byla tato výše subvence přepočtena na příslušný vývozní obrat v průběhu období šetření (jmenovatel), protože subvence závisí na vývozní výkonnosti a nebyla poskytnuta podle množství zhotovených, vyrobených, vyvezených nebo přepravených výrobků. V případě jedné z indických společností byl jako jmenovatel použit vývozní obrat výrobku, který je předmětem šetření, protože společnost používá stroje zakoupené v rámci režimu EPCGS pouze pro výrobu dotčeného výrobku.

(185)

Jeden z indických vyvážejících výrobců požadoval úpravu vývozního obratu, který byl ve výpočtech použit jako jmenovatel. Společnost tvrdila, že v období šetření právě zahájila výrobu a dosáhla pouze 15 % své kapacity. Společnost proto požádala o extrapolaci svého vývozního obratu, aby se zohlednilo plné využití její kapacity.

(186)

Výpočet sazeb subvencí však vždy vychází ze skutečných obratů. Nelze předpokládat, že po zahájení činnosti společnost plně využije svou kapacitu. Také poměr budoucího rozdělení mezi domácí a vývozní obrat by byl jen spekulací. Toto tvrzení bylo proto zamítnuto.

(187)

Po poskytnutí konečných informací společnost toto tvrzení zopakovala a zdůraznila skutečnost, že režim EPCGS je jednorázová subvence, a proto výpočet bez úpravy jmenovatele neodráží správně výhodu poskytnutou společnosti, která je v počáteční fázi provozu.

(188)

Režim EPCGS je skutečně jednorázovou subvencí a Komise s ním tak i nakládala: výše výhody v rámci režimu byla přepočtena na období šetření s přihlédnutím k době odpisů dotyčných kapitálových statků. Komise však nemůže upravit jmenovatel, pokud vychází z předpokladů týkajících se potenciálního vývozního obratu společnosti, jak již bylo zdůrazněno ve 186. bodě odůvodnění výše. Proto se metodika výpočtu potvrzuje.

(189)

Sazba subvence stanovená s ohledem na tento režim činila 5,69 % pro společnost Chromeni a 0,36 % pro skupinu Jindal Group, jak bylo vypočteno pro období šetření.

(190)

Komise zjistila, že dva indičtí vyvážející výrobci používali během období šetření režim MEIS.

(191)

Podrobný popis MEIS je uveden v kapitole 3 FTP 2015–2020 a aktualizované FTP 2015–2020 a v kapitole 3 HOP 2015–2020 a aktualizované HOP 2015–2020.

(192)

Pro tento režim jsou způsobilí všichni vyvážející výrobci nebo vyvážející obchodníci.

(193)

Způsobilé společnosti mohou využívat režim MEIS ve vývozu konkrétních výrobků do konkrétních zemí, které jsou rozděleny do skupiny A („Tradiční trhy“, včetně všech členských států EU), skupiny B („Nově vznikající trhy a trhy, které jsou středem zájmu“) a skupiny C („Ostatní trhy“). Země spadající do každé skupiny a seznam výrobků s odpovídajícími zvýhodněnými sazbami jsou uvedeny v dodatku 3B aktualizované HOP.

(194)

Výhoda má formu celního dobropisu, který odpovídá procentnímu podílu hodnoty FOB vývozu. Míra MEIS v období šetření činila 2 % (21).

(195)

Podle bodu 3.06 politiky FTP 2015–2020 se na určité typy vývozu, např. na vývoz dováženého či překládaného zboží, domnělý vývoz, vývoz služeb a vývozní obrat jednotek působících v rámci zvláštních ekonomických zón / jednotek orientovaných na vývoz, tento režim nevztahuje.

(196)

Celní dobropisy v rámci režimu MEIS jsou volně převoditelné a jsou platné po dobu 18 měsíců od data vydání a celní stvrzenky vydané 1. ledna 2016 nebo později jsou platné 24 měsíců od data vydání, jak je to stanovené v bodě 3.13 aktualizované HOP 2015–2020.

(197)

Mohou se použít pro: i) platbu cel na dovoz vstupních materiálů nebo zboží, včetně kapitálových statků; ii) platbu spotřebních daní na opatřování vstupních materiálů nebo zboží z domácích zdrojů, včetně kapitálových statků a plateb a iii) platbu daně za služby týkající se veřejných zakázek na služby.

(198)

Žádost o poskytnutí výhod na základě režimu MEIS se musí vyplnit online na internetové stránce Generálního ředitelství pro zahraniční obchod. K žádosti on-line musí být připojena příslušná dokumentace (přepravní doklady, potvrzení banky o uskutečnění platby a doklad o vylodění). Příslušný regionální orgán indické vlády vydá celní dobropis po přezkoumání dokumentů. Pokud vývozce poskytne odpovídající dokumentaci, regionální orgán nemůže rozhodnutí o poskytnutí celních dobropisů nijak ovlivnit.

(199)

Režim MEIS poskytuje subvence ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu ii) a čl. 3 odst. 2 základního nařízení. Celní dobropis v rámci režimu MEIS je finančním příspěvkem indické vlády, protože bude nakonec použit ke kompenzaci dovozního cla zaplaceného za kapitálové statky, a bude tak snižovat výnosy indické vlády z cla, které by bylo jinak splatné. Kromě toho celní dobropis v rámci režimu MEIS poskytuje výhodu vývozci, který nemusí uvedená dovozní cla zaplatit.

(200)

Kromě toho režim MEIS právně závisí na vývozní výkonnosti, a proto je považován za specifický a napadnutelný podle čl. 4 odst. 4 prvního pododstavce písm. a) základního nařízení.

(201)

Je třeba poznamenat, že režim MEIS skončil po období šetření, a to k 1. lednu 2021. Do konce roku 2021 však mohou společnosti stále žádat o scénáře MEIS pro vývozní transakce uskutečněné v roce 2020. Kromě toho mohou společnosti až do 15. září 2023 používat scénář MEIS získaný v roce 2021 k vyrovnání dlužného dovozního cla. Výhody v rámci tohoto režimu byly tedy získány během období šetření a budou pokračovat i po uložení opatření.

(202)

V souladu s čl. 3 odst. 2 a článkem 5 základního nařízení Komise vypočítala výši napadnutelných subvencí z hlediska výhody poskytnuté příjemci, která byla zjištěna během období šetření. V tomto ohledu Komise stanovila, že výhoda je příjemci poskytnuta v okamžiku, kdy je v rámci tohoto režimu provedena vývozní transakce. V tomto okamžiku vydává indická vláda celní dobropis, který je vyvážejícím výrobcem zaúčtován jako pohledávka, kterou může vyvážející výrobce kdykoli vyrovnat. To představuje finanční příspěvek ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu ii) základního nařízení. Jakmile celní úřady vydají vývozní přepravní doklad, nemůže indická vláda rozhodnutí o poskytnutí nebo neposkytnutí subvence nijak ovlivnit. S ohledem na výše uvedené skutečnosti považovala Komise za vhodné posoudit výhodu v rámci MEIS jako součet částek získaných z vývozních transakcí uskutečněných v rámci tohoto režimu během období šetření. Komise vzala v úvahu částky MEIS získané ze všech vývozních transakcí indických vyvážejících výrobců, protože společnosti vyvážejí pouze výrobek, který je předmětem šetření, a výrobky z korozivzdorné oceli válcované za tepla, které jsou polotovary pro výrobu výrobku, který je předmětem šetření, na něž se vztahují stejné sazby MEIS.

(203)

V souladu s čl. 7 odst. 1 písm. a) základního nařízení byly poplatky, které společnostem vznikly v souvislosti se získáním subvence, odečteny od celkové částky subvence, pokud o ni bylo požádáno.

(204)

V souladu s čl. 7 odst. 2 a 3 základního nařízení Komise tuto výši subvence přepočetla na vývozní obrat společností během období šetření (jmenovatel), protože subvence závisí na vývozní výkonnosti a nebyla poskytnuta podle množství zhotovených, vyrobených, vyvezených nebo přepravených výrobků.

(205)

Sazba subvence stanovená s ohledem na tento režim činila 1,87 % pro společnost Chromeni a 1,92 % pro skupinu Jindal Group v období šetření.

(206)

Žadatel tvrdil, že indická vláda zajišťuje umělé snížení nákladů na klíčové vstupy místního výrobního odvětví tím, že prostřednictvím řady regulačních opatření, včetně omezení vývozu (jako je vývozní daň, vývozní licence a zapojení státních obchodních podniků do vývozu), nutí společnosti těžící chromovou rudu v Indii, aby ji poskytovaly navazujícímu indickému výrobnímu odvětví plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli za cenu nižší než přiměřenou.

(207)

Žadatel dále tvrdil, že indická vláda plně kontroluje těžební odvětví, pokud jde o chromovou rudu v Indii. Indická vláda prostřednictvím svých právních předpisů určuje, kdo bude těžit chrom (těžební společnosti podléhající licenci). Mezi těžebními společnostmi je také státní vlastnictví a/nebo přítomnost státu. Těžebním společnostem tedy indická vláda svěřila pravomoc, aby sledovaly její politické cíle.

(208)

Jelikož se chromová ruda používá především k výrobě ferrochromu, který se v zásadě používá při výrobě korozivzdorné oceli, byla tato výhoda přiznána indickým výrobcům plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli, kteří vyrábějí jak ferochrom, tak korozivzdornou ocel.

(209)

Těžební politika týkající se chromové rudy je spravována Ministerstvem dolů. Vývoz nerostných surovin rovněž spravuje Ministerstvo obchodu a průmyslu.

(210)

Ústřední i regionální vlády hrají v těžebním průmyslu, včetně těžby chromové rudy, zásadní roli tím, že stanovují národní těžební politiky, normy, pokyny a kritéria a rozhodují o postupech povolování těžby.

(211)

Právní základ příslušných pravidel a předpisů je následující:

(212)

Komise zjistila, že jeden vertikálně integrovaný indický vyvážející výrobce plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli nakupoval na domácím trhu chromovou rudu pro výrobu ferochromu, kterou používal pro výrobu plátů, následně pro svitky válcované za tepla a nakonec pro ploché výrobky válcované za studena.

(213)

Převážná většina nákupů chromové rudy společnosti v období šetření pocházela od podniku ve vlastnictví státu Odisha Mining Corporation (dále jen „OMC“). Byly rovněž zaznamenány menší nákupy od dvou údajně soukromých těžebních společností a jedné obchodní společnosti.

(214)

Komise indické vládě sdělila, že se při posuzování existence a rozsahu údajných subvencí poskytnutých odvětví výroby plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli, včetně poskytování chromové rudy za cenu nižší než přiměřenou, může případně uchýlit k použití dostupných údajů podle čl. 28 odst. 1 základního nařízení.

(215)

Komise požádala indickou vládu ve svém dotazníku, v písemném upozornění na nedostatky a během distanční křížové kontroly o poskytnutí určitých informací týkajících se dodavatelů a fungování domácího trhu s chromovou rudou v Indii. Tyto žádosti o informace zahrnovaly mimo jiné otázky týkající se právního a institucionálního rámce, organizace trhu s chromovou rudou, výrobců chromové rudy v Indii, mechanismů stanovování cen a cen, jakož i vlastnictví akcií společností.

(216)

Při zahájení řízení Komise požádala indickou vládu, aby zaslala dodatek B připojený k antisubvenčnímu dotazníku (dotazník pro dodavatele chromové rudy) deseti největším výrobcům a distributorům chromové rudy, jakož i všem ostatním výrobcům a distributorům chromové rudy, kteří poskytovali chromovou rudu vyvážejícím výrobcům. Dodatek B se skládal z dokumentu ve formátu Word (Dodatek B_Dodavatelé vstupů) a souboru ve formátu Excel (Dodatek B – Tabulky dodavatelů vstupů). Na dodatek B nebyly obdrženy žádné odpovědi.

(217)

Komise ve svém písemném upozornění na nedostatky ze dne 25. srpna 2021 pro indickou vládu vzala na vědomí skutečnost, že neobdržela žádnou odpověď na dodatek B dotazníku.

(218)

V průběhu distanční křížové kontroly a po jejím skončení Komise informovala indickou vládu, že jí stále chybí informace týkající se celkové výroby a spotřeby chromové rudy na indickém trhu. Indická vláda rovněž uvedla, že není schopna poskytnout cenové statistiky o indických domácích cenách dotyčné suroviny. Kromě toho zůstaly otevřené otázky týkající se struktury a účastníků trhu a toho, zda se jedná o státní, nebo soukromé subjekty. A konečně, Komise stále postrádala správný právní základ týkající se vývozních daní z chromové rudy.

(219)

Komise proto dne 8. prosince 2021 informovala indickou vládu, že hodlá využít dostupných skutečností podle čl. 28 odst. 1 základního nařízení. Po tomto dopise indická vláda nejprve poskytla velmi malou část chybějících informací, zejména o struktuře trhu, vlastnictví některých těžebních společností a právním základu vývozní daně. Předložené informace měly pouze několik stran a chyběly k nim podklady. Poté indická vláda zaslala dodatečný dopis, v němž obecně vznesla námitku proti použití čl. 28 odst. 1 základního nařízení, a tvrdila, že by Komise měla vzít v úvahu poskytnuté dodatečné informace, a upustit tak od použití dostupných skutečností.

(220)

V odpovědi Komise nejprve uvedla, že indická vláda tyto informace opakovaně neposkytla, když o ně byla v průběhu šetření požádána, a že dodatečné informace byly obdrženy ve velmi pozdní fázi šetření, takže je nebylo možné zohlednit. Komise mezitím získala z veřejných zdrojů příslušné chybějící informace o vlastnictví těžebních společností a o vývozních daních z chromové rudy. Komise tudíž shledala, že indická vláda neposkytla nezbytné informace podle čl. 28 odst. 1 první věty základního nařízení a že informace poskytnuté indickou vládou tak pozdě v průběhu šetření nemohly být použity podle podmínek čl. 28 odst. 3 základního nařízení. V každém případě musela Komise doplnit velmi málo informací, které poskytla indická vláda, o další dostupné skutečnosti týkající se chybějících částí, zejména pokud jde o stanovení cen, jakož i o úlohu indické vlády a její vliv na dodavatele (včetně soukromých subjektů) na trhu s chromovou rudou. Komise tudíž trvala na tom, že se musí opřít o čl. 28 odst. 1 a využít dostupných skutečností.

(221)

Po poskytnutí konečných informací indická vláda zopakovala svůj postoj, že použití článku 28 základního nařízení je neoprávněné, neboť všechny informace požadované Komisí byly poskytnuty.

(222)

Jak je však podrobně vysvětleno ve 220. bodě odůvodnění, tyto informace Komise obdržela ve velmi pozdní fázi šetření nebo nebyly úplné. To se týkalo zejména takových zásadních prvků, jako je struktura trhu s chromovou rudou, metodika stanovování cen nebo vlastní spotřeba chromové rudy. Ačkoli tedy Komise v maximální možné míře využila informace poskytnuté indickou vládou, musela se také vrátit k dalším zdrojům a nejlepším dostupným skutečnostem.

(223)

Aby bylo možné prokázat existenci napadnutelné subvence, musí být splněny tři prvky podle článků 3 a 4 základního nařízení: i) finanční příspěvek, b) výhoda a c) specifičnost (článek 3 základního nařízení).

(224)

Šetření nejprve posuzovalo, zda indická vláda poskytovala chromovou rudu výrobcům korozivzdorné oceli prostřednictvím těžebních společností, které jednaly jako „veřejnoprávní subjekt“. Příslušná právní norma a výklad pro toto posouzení podle čl. 3 odst. 1 písm. a) a čl. 2 písm. b) základního nařízení vyplývají z judikatury WTO týkající se pojmu „veřejnoprávní subjekt“.

(225)

Podle příslušné judikatury WTO (33) je veřejnoprávním subjektem subjekt, který „má nebo vykonává vládní pravomoc nebo je jí pověřen“. Šetření veřejnoprávního subjektu musí být prováděno případ od případu, přičemž musí být náležitě zohledněna „základní charakteristika a funkce příslušného subjektu“, jeho „vztah k vládě“ a „právní a ekonomické prostředí převládající v zemi, v níž subjekt, který je předmětem šetření, působí“. V závislosti na konkrétních okolnostech každého případu mohou relevantní důkazy zahrnovat: i) důkazy o tom, že „subjekt skutečně vykonává vládní funkce“, zejména pokud tyto důkazy „ukazují na trvalou a systematickou praxi“; ii) důkazy týkající se „rozsahu a obsahu vládních politik vztahujících se k odvětví, v němž subjekt, který je předmětem šetření, působí“, a iii) důkaz, že vláda vykonává „účinnou kontrolu nad subjektem a jeho jednáním“. Při provádění šetření veřejnoprávního subjektu musí vyšetřující orgán „vyhodnotit a řádně zvážit všechny relevantní charakteristiky subjektu“ a prozkoumat všechny druhy důkazů, které mohou být pro toto vyhodnocení relevantní; přitom by se měl vyvarovat „výhradního nebo nepřiměřeného zaměření na jednu charakteristiku, aniž by náležitě zohlednil další, které mohou být relevantní“.

(226)

Pro správnou charakteristiku subjektu jako veřejnoprávního subjektu v konkrétním případě může být relevantní zvážit, „zda funkce nebo chování [subjektu] jsou takového druhu, že jsou v právním řádu příslušného člena obvykle klasifikovány jako vládní“, a klasifikaci a funkce subjektů v rámci členů WTO obecně. Proto může být pro určení toho, zda je konkrétní subjekt veřejnoprávním subjektem, relevantním hlediskem to, zda jsou jeho funkce nebo chování takového druhu, že jsou v právním řádu příslušného člena obvykle klasifikovány jako vládní.

(227)

Existuje mnoho různých způsobů, jimiž by vláda v úzkém smyslu slova mohla subjektům poskytnout pravomoc. Proto k prokázání, že tato pravomoc byla svěřena konkrétnímu subjektu, mohou být relevantní různé typy důkazů. Důkaz o tom, že určitý subjekt ve skutečnosti vykonává vládní funkce, může sloužit jako důkaz o tom, že má nebo mu byla svěřena vládní pravomoc, zejména pokud takový důkaz naznačuje trvalou a systematickou praxi.

(228)

Důkaz o tom, že vláda vykonává účinnou kontrolu nad subjektem a jeho chováním, může sloužit za určitých okolností jako důkaz, že daný subjekt má vládní moc a tuto moc uplatňuje při výkonu vládních funkcí. Vládní vlastnictví subjektu sice není rozhodujícím kritériem, ale ve spojení s dalšími prvky může sloužit jako důkaz. Je však nepravděpodobné, že by existence pouhých formálních vazeb mezi subjektem a vládou v úzkém slova smyslu stačila k prokázání vládní pravomoci. Tak například pouhá skutečnost, že vláda je většinovým akcionářem subjektu, sama o sobě neprokazuje, že vláda vykonává účinnou kontrolu nad chováním tohoto subjektu, a tím méně, že mu vláda svěřila vládní pravomoc. V některých případech však lze, jestliže z důkazů vyplývá, že existuje celá řada formálních indicií vládní kontroly a rovněž existují důkazy, že takováto kontrola je vykonávána účinným způsobem, na základě těchto důkazů dojít k závěru, že dotčený subjekt vykonává vládní pravomoc.

(229)

Ústředním bodem šetření veřejnoprávního subjektu není to, zda chování, které údajně vedlo k finančnímu příspěvku, logicky souvisí s identifikovanou „vládní funkcí“. V tomto ohledu právní norma pro určení veřejnoprávního subjektu podle čl. 1 odst. 1 písm. a) prvního pododstavce Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních nepředepisuje souvislost určitého stupně nebo povahy, která musí být nutně prokázána mezi určenou vládní funkcí a konkrétním sporným finančním příspěvkem. Relevantní je spíše zkoumání subjektu, který se tohoto chování účastní, jeho základních charakteristik a jeho vztahu k vládě. Toto zaměření na subjekt, na rozdíl od chování, které údajně vedlo k finančnímu příspěvku, odpovídá skutečnosti, že „vláda“ (v užším smyslu) a „veřejnoprávní subjekt“ mají „určitý stupeň společných nebo překrývajících se základních znaků“ – tj. oba jsou „vládní“ povahy.

(230)

Povaha chování nebo praxe subjektu může jistě představovat důkaz relevantní pro šetření veřejnoprávního subjektu. Chování subjektu – zejména pokud ukazuje na „trvalou a systematickou praxi“ – je totiž jedním z různých druhů důkazů, které mohou v závislosti na okolnostech každého šetření objasnit základní charakteristiky subjektu a jeho vztah k vládě v užším smyslu. Posouzení těchto důkazů je však zaměřeno na zodpovězení hlavní otázky, zda subjekt sám o sobě má základní charakteristiky a funkce, které by jej kvalifikovaly jako veřejnoprávní subjekt. Například informace relevantní pro posouzení, zda je subjekt veřejnoprávním subjektem v souvislosti s čínskými státními komerčními bankami (dále jen „čínské komerční banky“) v dokumentu DS379, zahrnovaly informace, které ukazují, že: i) „vedoucí pracovníci ústředí čínských komerčních bank jsou jmenováni vládou a [Komunistická strana Číny] si zachovává významný vliv na jejich výběr“ a ii) čínské komerční banky „stále nemají dostatečné schopnosti v oblasti řízení rizik a analýzy“. Tyto důkazy se neomezovaly na úvěrovou činnost čínských komerčních bank jako takovou, ale spíše se týkaly jejich organizačních rysů, řetězců rozhodovacích pravomocí a celkového vztahu s čínskou vládou. Odvolací orgán ve věci DS379 proto uvedl, že USDOC sice vzala v úvahu důkazy týkající se chování čínských komerčních bank [„poskytování úvěrů“], ale učinila tak v rámci šetření základních charakteristik těchto subjektů a jejich vztahu s čínskou vládou. Tyto čínské komerční banky vykonávaly vládní funkce jménem čínské vlády.

(231)

Kromě toho odvolací orgán přikládal význam také skutečnosti, že dotčená vláda během šetření nespolupracovala. V rozhodnutí DS379 potvrdil odvolací orgán rozhodnutí USDOC, že čínské komerční banky v šetření CFS Paper představují „veřejnoprávní subjekty“ na základě následujících úvah: i) téměř úplné státní vlastnictví bankovního sektoru v Číně; ii) článek 34 zákona o komerčním bankovnictví stanoví, že banky jsou povinny „vykonávat úvěrovou činnost v souladu s potřebami národního hospodářství a sociálního rozvoje a pod vedením státní průmyslové politiky“; iii) evidence důkazů, které naznačují, že čínské komerční banky stále nemají dostatečné dovednosti v oblasti řízení rizik a analýzy, a iv) skutečnosti, že „během [tohoto] šetření [USDOC] neobdržel důkazy nezbytné k tomu, aby mohl komplexně zdokumentovat proces, v němž byly požadovány, papírenskému průmyslu poskytovány a vyhodnocovány úvěry“ (34).

(232)

Aby mohly být dotčené podniky ve vlastnictví státu považovány za veřejnoprávní subjekty, nemusely by být nutně kontrolovány čínskou vládou při každém prodeji vstupů navazujícím výrobcům.

(233)

Stručně řečeno, to, zda jsou těžební společnosti v Indii, které se zabývají dodávkami chromové rudy, „veřejnoprávními subjekty“, je třeba zkoumat na základě základních charakteristik a funkcí těchto společností a jejich vztahu k indické vládě. Důkazy o státním vlastnictví, přímé kontrole ze strany státu, zásahu indické vlády na trhu za účelem dosažení určitých politických cílů mohou i v situaci, kdy daná vláda nespolupracuje, ukazovat, že těžební společnosti vykonávají vládní funkce jménem indické vlády.

(234)

Nejprve si Komise vyžádala informace o státním vlastnictví, jakož i další formální indicie vládní kontroly ve státem vlastněných podnicích těžících chromovou rudu. Za tímto účelem se Komise mohla spolehnout pouze na informace poskytnuté společností OMC – jedinou těžební společností, která spolupracovala při šetření přinejmenším ve fázi ověřování distanční křížové kontroly a která byla téměř výhradním dodavatelem indického vyvážejícího výrobce plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli, který během období šetření nakupoval chromovou rudu na domácím trhu, jak je uvedeno ve 212. bodě odůvodnění.

(235)

Indická vláda uvedla, že v období šetření byli dva aktivní výrobci chromové rudy ve státním vlastnictví, OMC a Industrial Development Corporation of Orissa Ltd., kteří se na celkové výrobě podíleli 21 %, druhá veřejná společnost těžící chromovou rudu měla v období šetření pouze minimální produkci.

(236)

Údaje indické vlády se rovněž týkaly šesti soukromých těžebních společností, konkrétně Misrilal Mines Ltd., B.C. Mohanty & Sons Ltd., Ferro Alloys Corporation Ltd., Indian Metals and Ferro Alloys Ltd., Balasore Alloys Ltd. a Tata Steel Mining. Podle veřejně dostupných informací však čtyři z nich vyrábějí chromovou rudu pro vlastní spotřebu ferochromu, a nepůsobí tedy na volném trhu. Kromě toho během období šetření vypršela platnost pronájmu dolu dvou zbývajících těžebních společností. Jejich nájemní smlouvu odkoupila společnost Tata Steel Mining, aby doplnila rozšíření své vlastní výroby ferochromu. První z těchto společností měla v období šetření stále omezenou výrobu (9 % celkové produkce).

(237)

V důsledku toho je trh s chromovou rudou, která není určena pro vlastní spotřebu, v Indii omezen na dvě těžební společnosti ve vlastnictví státu, přičemž jedna z nich je okrajovým hráčem (0,1 % celkové produkce), což ve skutečnosti činí ze společnosti OMC jediného dodavatele chromové rudy na volném trhu.

(238)

Šetření ukázalo, že společnost OMC je ve 100% vlastnictví státu. Kromě toho jsou podle stanov předseda představenstva, generální ředitel a jeden z členů představenstva členy indické státní správy (oddělení pro státní podniky) a jeden člen představenstva zastupuje oddělení pro státní finance. Podle stanov společnosti jsou navíc všichni členové představenstva jmenováni a placeni guvernérem státu Uríša.

(239)

A konečně, podle článku 54A stanov společnosti OMC „guvernér může čas od času vydávat směrnice a pokyny, které považuje za vhodné, pokud jde o finance a vedení obchodní činnosti a záležitostí společnosti, a členové představenstva jsou povinni tyto směrnice nebo pokyny řádně dodržovat a plnit“.

(240)

Na základě výše uvedených skutečností dospěla Komise k závěru, že na trhu s chromovou rudou, která není určena pro vlastní spotřebu, dominuje jedna společnost, OMC, která je plně ve vlastnictví státu a je jím také řízena a kontrolována. Díky svému vlastnictví, účasti na správě společnosti, stejně jako řízení jejích obchodních rozhodnutí má indická vláda účinnou kontrolu nad společností OMC a jejím chováním.

(241)

Komise posuzovala, zda těžební společnosti, a zejména společnost OMC, disponují vládní pravomocí a zda ji vykonávají při výkonu vládních funkcí.

(242)

Silný vliv indické vlády a účinná kontrola vlády nad společností OMC se odráží také ve vysoce regulovaném prostředí v oblasti chromové rudy, které indická vláda vytvořila v minulých letech a které zahrnovalo vývozní omezení spolu s požadavky na těžební licence upřednostňujícími těžbu pro vlastní spotřebu a výkon kontroly nad dodávkami a prodejními cenami na domácím trhu prostřednictvím subjektů ve vlastnictví státu. Z důkazů vyplynulo, že se těžební společnosti, včetně společnosti OMC, řídí v oblasti chromové rudy politickými cíli indické vlády, a vykonávají tak vládní funkce.

(243)

Již v roce 2005 vydala skupina odborníků zřízená Ministerstvem oceli za účelem vypracování pokynů pro přednostní udělování pronájmu dolů zprávu (dále jen „Dangova zpráva“) (35) s řadou důležitých zjištění a doporučení.

(244)

Tehdy bylo konstatováno, že:

„Železná ruda, manganová ruda a chromová ruda jsou rozhodujícími surovinami pro ocelářský průmysl. Jejich včasná a dlouhodobě zajištěná dostupnost v odpovídajícím množství a kvalitě je nezbytnou podmínkou rychlého a řádného růstu ocelářského a železářského průmyslu, který je klíčovým odvětvím národního hospodářství“ (36).

„ Srovnání nákladů na těžbu s čistou realizací z vývozu za tyto ceny ukazuje neočekávané zisky hrstky indických vývozců chromu na úkor zachování vzácného neobnovitelného nerostného zdroje . Ačkoli Indie má méně než 1 % známých světových zásob chromové rudy, její podíl na celosvětovém obchodu s chromovou rudou je ve výši 35 % velmi nepoměrný. V Indii je pět hlavních výrobců – M/s. TISCO, M/s. Orissa Mining Corporation Ltd., Balasore Alloys Ltd., Ferro Alloys Corporation Ltd. Jindal Strips Ltd. tvoří více než 90 % produkce.… Vzhledem k velmi omezeným zásobám vysoce kvalitní chromové rudy se zdá být nezbytné omezit vývoz této přírodní rudy, po které je mezi domácími výrobci oceli a slitin velká poptávka…“ (37).

(zvýraznění doplněno)

„S pouhým 1 % ze 122 světových zásob představuje vývoz indické chromové rudy v současné době velmi neúměrných 35 % světového obchodu. Jedná se zjevně o odchylku způsobenou velkým ziskovým rozpětím mezi náklady na těžbu a čistou vývozní realizací. Vývoz přírodní chromové rudy musí být zcela zastaven “ (38).

(zvýraznění doplněno)

„Vzhledem k velkému rozpětí mezi náklady na těžbu a vývozními cenami by vláda měla zvážit uložení odstupňovaných vývozních cel na veškerý vývoz chromu včetně koncentrátů, pokud je to vůbec možné“ (39).

„V souladu s cíli zákona MMDR a stejně jako v případě železné rudy musí mít domácí závody, které potřebují chromovou rudu pro výrobu feroslitin / chromových ocelí s přidanou hodnotou, při udělování pronájmu chromu absolutní přednost “ (40).

„ Po poskytnutí první preference výrobcům oceli prostřednictvím dolů pro vlastní/polovlastní spotřebu je nezbytné zavést politická opatření na podporu celosvětově konkurenceschopného těžebního průmyslu jako takového, který bude pracovat podle světových měřítek vědecké těžby, optimálního využití veškerého vytěženého materiálu, obohacování, systematického a časově omezeného průzkumu a ochrany životního prostředí a biologické rozmanitosti. Tyto profesionální těžební podniky, ať už ve veřejném, nebo soukromém sektoru, musí v první řadě vyčlenit určitý minimální podíl produkce (například 70 %) na uspokojení potřeb domácích uživatelů “ (41).

(zvýraznění doplněno)

(245)

Z Dangovy zprávy tedy vyplývá, že chromová ruda byla pokládána za životně důležitý zdroj pro domácí ocelářský průmysl, že vývozní ceny byly považovány za příliš vysoké ve srovnání s domácími cenami a že s ohledem na udržení přiměřených domácích cen byla oprávněná kombinace omezení vývozu a preferenčních pronájmů dolů pro vlastní spotřebu. Dangova zpráva dále ukazuje záměr indické vlády přísně regulovat odvětví chromových rud jako „klíčové odvětví národního hospodářství“.

(246)

Dále se ve zprávě pracovní skupiny pro ocelářský průmysl ve 12. pětiletém plánu z listopadu 2011 (42) výslovně uvádí, že:

„Chromit se používá hlavně v metalurgickém průmyslu při výrobě feroslitin, např. ferochromu, ferochromu s nízkým obsahem uhlíku a křemičitého chromu, které se používají jako přísady při výrobě korozivzdorné oceli a speciální legované oceli“ (43).

„ Ocelářský průmysl usiloval o omezení vývozu chromitových rud . Vláda zavedla daňový rámec, který má odradit od nadměrného vývozu chromitových rud “ (44).

(zvýraznění doplněno).

„Následují hlavní doporučení pro rozvoj odvětví chromitu v Indii: .... v) Zdroje chromitu v zemi nejsou bohaté. Země vlastní pouze 1,8 % celkových světových zásob chromitové rudy, ale její vývoz představuje 30–35 % světového obchodu. Proto je naléhavě nutné zachovat tento kritický vstup pro využití domácím průmyslem a zavést daňová opatření proti vývozu “ (45).

(247)

V národní politice indické vlády v oblasti nerostných surovin z roku 2019 se rovněž uvádí, že je třeba usilovat o podporu domácího průmyslu a že je třeba vyvinout úsilí v oblasti pronájmů dolů, aby byly zajištěny nepřetržité dodávky rudy navazujícímu průmyslu.

(248)

Komise poté posoudila, jak byl tento politický záměr naplněn z legislativního a regulačního hlediska. Za prvé, z hlediska omezení vývozu přijala indická vláda několik opatření, která mají odradit od vývozu chromové rudy, což lze ověřit na internetových stránkách Ministerstva oceli (46) a v databázi OECD o omezeních vývozu průmyslových surovin (dále jen „databáze OECD“) (47).

(249)

Hlavním opatřením je vývozní daň uložená původně v roce 2008 ve formě zvláštního cla ve výši 2 000 INR za tunu (48). Forma této daně byla v roce 2012 na začátku 12. pětiletého plánu změněna na valorické clo ve výši 30 % za tunu a na této úrovni zůstává i nyní (49). Podle databáze OECD je deklarovaným účelem tohoto opatření „ochrana domácích dodávek“; Podpora dalšího zpracování / přidané hodnoty“.

(250)

Mezi další vývozní omezení patří požadavky na licence a seznam kvalifikovaných vývozců (v praxi omezený na státní obchodní společnost Metal and Mineral Trading Corporation) pro určité druhy chromové rudy, jakož i příplatek za přetížení vybíraný k základním nákladním sazbám indických železnic při železniční přepravě chromové rudy do Bangladéše a Pákistánu (pouze tyto země mají železniční spojení s Indií).

(251)

Nejviditelnějším projevem této politiky byl impozantní pokles objemu vývozu chromové rudy po zavedení cílených omezení vývozu v roce 2008 a poté znovu po jejich rozšíření v roce 2012. Vývoj vývozu chromové rudy ilustruje následující graf:

IND, vývoz chromu (HS 261000).

L0882022CS110120220309CS0001.0002141141Společné prohlášení Evropského parlamentu a Rady o oblasti působnosti směrnice 2004/37/ESEvropský parlament a Rada sdílejí názor, že nebezpečné léčivé přípravky obsahující látku nebo látky, které splňují kritéria pro klasifikaci jako látky karcinogenní (kategorie 1A nebo 1B), mutagenní (kategorie 1A nebo 1B) nebo reprotoxické (kategorie 1A nebo 1B) podle nařízení (ES) č. 1272/2008 spadají do oblasti působnosti směrnice 2004/37/ES. Na nebezpečné léčivé přípravky se proto uplatní všechny požadavky směrnice 2004/37/ES.

(252)

Z toho vyplývá, že cílená omezení vývozu dosáhla cíle sledovaného indickou vládou, a sice odradit od vývozu chromové rudy a zachovat ji pro domácí navazující výrobní odvětví.

(253)

Tyto objemy vývozu je třeba posuzovat v kontextu domácí spotřeby chromové rudy. Indická vláda ve své odpovědi poskytla pouze omezené údaje týkající se vývozu chromové rudy (rozpočtový rok 2018/19 (50) až rozpočtový rok 2020/21), zatímco údaje týkající se domácí výroby a spotřeby byly poskytnuty za rozpočtové roky 2016/17 až 2019/20. Oba soubory těchto údajů jsou poskytnuty jako důvěrné. Přesto je možné na tomto základě provést srovnání objemu vývozu a domácí spotřeby za rozpočtový rok 2019/20 (zahrnující devět měsíců z období šetření) a předchozí rozpočtový rok 2018/19. V obou rozpočtových letech objem vývozu nepřesáhl 1,5 % domácí spotřeby. Je třeba poznamenat, že podíl dovozu na domácím trhu byl rovněž nevýznamný.

(254)

Indický trh rovněž vykazoval stálý a iracionální nadbytek výrobní kapacity ve srovnání se součtem domácí spotřeby a vývozu po odečtení dovozu. Indická vláda neuměla tuto nadbytečnou kapacitu vysvětlit. Tuto nadbytečnou kapacitu lze tedy vysvětlit pouze tím, že těžební společnosti, včetně společnosti OMC v odvětví chromové rudy, vykonávaly vládní funkce (zejména zajišťovaly dostatečné dodávky chromové rudy v souladu s politickými cíli indické vlády na podporu navazujícího průmyslu a přidávání hodnoty do dodavatelského řetězce).

(255)

Za druhé Komise zjistila, že podle pravidel indické vlády pro udělování koncesí na těžbu nerostných surovin z roku 2016 mají doly pro vlastní spotřebu po vypršení platnosti pronájmu dolu přednostní právo. Článek 8a zákona o dolech a rozvoji těžby nerostných surovin z roku 1957 (ve znění z roku 2015) rovněž stanoví prodlouženou dobu pronájmu dolu pro uživatele pro vlastní spotřebu a opakuje přednostní právo v aukcích na pronájem dolu pro uživatele pro vlastní spotřebu. To umožňuje, aby pronájmy dolu zůstaly převážně v rukou navazujících výrobců ferochromu pro vlastní spotřebu, což je v souladu s tvrzeními uvedenými ve 244. bodě odůvodnění. Jak je uvedeno ve 236. bodě odůvodnění, Komise de facto také zjistila, že všichni soukromí vlastníci těžící chromovou rudu ji skutečně využívají pro vlastní spotřebu. V důsledku uzavření vnějších hranic a přednostního přidělování pronájmů dolů pro vlastní spotřebu zůstal tedy na trhu pouze jeden dominantní státem vlastněný subjekt, tj. společnost OMC, která tak má kontrolu nad množstvím a cenami chromové rudy dostupné na domácím trhu pro vlastní potřebu. Jako převládající dodavatel chromové rudy na indickém trhu musí společnost OMC plnit politické cíle indické vlády, které spočívají v podpoře navazujícího průmyslu prostřednictvím nízkých cen, jak je dále vysvětleno v následujícím oddíle, a vykonává tak vládní funkce.

(256)

V dalším kroku Komise ověřila, zda byla chromová ruda v praxi poskytována za cenu nižší než přiměřenou, zejména společností OMC.

(257)

Jak je vysvětleno ve 213. bodě odůvodnění, indická vláda nebyla schopna sdělit informace o stanovování cen ani cenové statistiky o indických domácích cenách chromové rudy. Převážnou většinu prodeje chromové rudy na indickém trhu neurčeném pro vlastní spotřebu uskutečňuje společnost OMC, a to platí i pro převážnou většinu nákupů skupiny Jindal Group. Tyto prodeje byly proto považovány za reprezentativní pro celý indický volný trh.

(258)

Tuto chromovou rudu prodává společnost OMC prostřednictvím elektronické aukce. Šetřením však bylo zjištěno, že společnost OMC omezila přístup k těmto elektronickým aukcím: 70 % měsíční produkce je zaručeno pro tzv. dlouhodobé odběratele ve státě Uríša. Jako dlouhodobí odběratelé jsou způsobilí pouze navazující výrobci ferochromu a zaručené kvóty nemohou překročit specifickou výrobní kapacitu společnosti v oblasti ferochromu. To ukazuje, že společnost OMC při výkonu vládních funkcí v praxi uplatňuje v jiné formě přednostní přidělování množství chromové rudy navazujícím výrobcům ferochromu, jak se již děje i na úrovni přidělování pronájmů dolů. Zbývajících 30 % je rovněž vyhrazeno pro domácí navazující výrobce mimo stát Uríša (kromě obchodníků).

(259)

Dodávky chromové rudy na volném trhu tedy kontroluje společnost OMC a v souladu s celkovým záměrem indické vlády a jejím legislativním rámcem, jak je zdůrazněno ve 242. až 255. bodě odůvodnění, je tato společnost převážně orientována na navazující průmysl.

(260)

Existovaly však důkazy o tom, že ceny za malá množství nabízená prostřednictvím elektronické aukce nevycházejí z volných nabídek společností. Aukce začíná základní cenou, o níž nahodile rozhoduje představenstvo společnosti OMC. Indická vláda vysvětlila, že v období po období šetření byla tato základní cena stanovena jako zlomek (odpovídající 13,5 %) mezinárodní ceny navazujícího výrobku, tj. ferochromu. Nedokázala však vysvětlit, jak byl tento zlomek / korekční faktor stanoven. Po další analýze Komise zjistila, že korekční faktor pro ceny po období šetření ve skutečnosti vycházel z historického průměru cen chromové rudy stanovených rozhodnutím představenstva společnosti OMC. Komise neměla přístup k dřívějším rozhodnutím rady a indická vláda nemohla vysvětlit zásady, o které se tato rozhodnutí opírala. Komise rovněž nenašla žádnou objektivní souvislost mezi korekčním faktorem a náklady na přeměnu chromové rudy na ferochrom. Komise proto musela vycházet z dostupných údajů o ceně chromové rudy na základě čl. 28 odst. 1 základního nařízení.

(261)

V této souvislosti Komise uvedla, že jak připustila indická vláda, základní cena byla ve srovnání s mezinárodními cenami bezdůvodně nízká. Zdá se, že tyto uměle nízké ceny odpovídají politice indické vlády, jejímž cílem je poskytnout levnou domácí chromovou rudu navazujícímu průmyslu. Kromě toho se Komise zabývala empirickými důkazy. Při zkoumání nákupních cen dotyčné suroviny, kterou společnost OMC poskytla skupině Jindal Group, Komise zjistila, že tyto ceny byly v závislosti na druhu chromové rudy o 15–40 % nižší než odpovídající vývozní ceny chromové rudy tureckého původu (která se nejvíce podobá indické chromové rudě) pro její hlavní vývozní trh, tj. Čínu. Na základě toho Komise dospěla k závěru, že základní cena chromové rudy prodávané v elektronické aukci byla stanovena na uměle nízké úrovni vzhledem k tržním cenám chromové rudy. Ceny chromové rudy byly také příliš nízké ve srovnání s navazujícím produktem (ferochromem). Tvrzení indické vlády a společnosti OMC, že ceny ferochromu jsou relevantní pro ceny chromové rudy, byla proto odmítnuta.

(262)

Z důkazů tudíž vyplynulo, že společnost OMC, která je dominantním dodavatelem chromové rudy na volném trhu a od níž indický vyvážející výrobce nakupuje tuto surovinu pro další použití v procesu výroby plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli, se nechovala jako tržní subjekt; při poskytování chromové rudy společnost OMC spíše vykonávala vládní funkce jménem indické vlády a v souladu s jejími politickými cíli, které spočívaly ve zvýhodnění navazujícího průmyslu.

(263)

Právní a hospodářské prostředí v Indii ukazuje, že těžební společnosti dodávající chromovou rudu, a zejména podnik ve vlastnictví státu OMC, mají či vykonávají vládní pravomoc nebo jim vládní pravomoc byla svěřena. Chromová ruda je stejně jako ostatní nerostné suroviny v Indii přírodním zdrojem, který indická vláda spravuje jako klíčové odvětví národního hospodářství. Indická vláda zejména zavedla soubor opatření (konkrétně uložení omezení vývozu, která vedla k nadměrné nabídce a nízkým domácím cenám, a stanovení základních cen v aukcích rudy na uměle nízké úrovni pro tyto výrobce), která ukazují, že indická vláda účinným způsobem kontroluje dodavatele chromové rudy, a zejména společnost OMC, při výkonu vládních funkcí. Na základě dostupných důkazů tedy Komise dospěla k závěru, že indická vláda poskytovala odvětví korozivzdorné oceli chromovou rudu za cenu nižší než přiměřenou ve smyslu ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu iii) základního nařízení, vykládaného a uplatňovaného v souladu s příslušným standardem WTO podle čl. 1 odst. 1 písm. a) bodu iii) Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních.

(264)

Po poskytnutí konečných informací skupina Jindal Group poznamenala, že cílem aukčního systému není dodávat chromovou rudu za nízkou cenu, ale maximalizovat příjem vlády prodejem chromové rudy za co nejvyšší cenu. Společnost dále uvedla, že indická vláda neurčuje cenu chromové rudy, ale pouze stanovuje minimální cenu pro aukci.

(265)

Nakonec společnost poukázala na skutečnost, že indické vývozní ceny ferochromu jsou vyšší než vývozní ceny ferrochromu z Jižní Afriky, Kazachstánu a Turecka, což podle společnosti znamená, že skupina Jindal Group nemá prospěch ze subvencované chromové rudy používané k výrobě ferochromu.

(266)

První dva argumenty, které společnost uvedla, však nevyvracejí hlavní závěr Komise ohledně aukcí chromové rudy, jak je popsán ve 258. až 261. bodě odůvodnění, a sice že přístup k aukci a objemy prodeje jsou omezeny, že o minimální ceně rozhoduje svévolně představenstvo společnosti OMC a že její výše je uměle nízká. Výsledkem výše uvedeného je konečná aukční cena, která je skutečně vyšší než minimální cena, ale stále není tržní, jak ukazuje zejména srovnání s tureckými cenami (261. bod odůvodnění).

(267)

Rovněž se uvádí, že chromová ruda poskytovaná skupině Jindal Group za cenu nižší než přiměřenou ovlivňuje náklady na výrobu ferochromu, který společnost později používá pro vlastní spotřebu při výrobě korozivzdorné oceli. Finanční příspěvek indické vlády je v každém případě poskytován na úrovni chromové rudy, nikoli na úrovni navazujícího výrobku, tj. ferochromu. Proto je srovnání vývozních cen indického ferochromu s vývozními cenami ferochromu pocházejícího z jiných zemí irelevantní.

(268)

S ohledem na výše uvedené skutečnosti se potvrzuje závěr 263. bodu odůvodnění.

(269)

V souladu s čl. 3 odst. 2 a článkem 5 základního nařízení určila Komise existenci výhody a vypočetla výši napadnutelných subvencí na základě výhody u příjemce, která byla zjištěna za období šetření.

(270)

Chromovou rudu pro výrobu ferochromu a nakonec plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli nakupoval pouze jeden z indických vyvážejících výrobců, kteří byli předmětem šetření (Jindal Group).

(271)

V prvním kroku Komise stanovila objemy a vážené průměrné ceny všech nákupů chromové rudy skupiny Jindal Group v období šetření, rozdělené podle druhu rudy, který společnost určila podle formy (např. drobivá nebo koncentrát) a obsahu oxidů chromu. Tyto dva parametry ovlivňují cenové rozdíly různých druhů chromové rudy.

(272)

Ve druhém kroku Komise nahradila skutečné ceny jednotlivých druhů nakupované chromové rudy příslušnou referenční cenou.

(273)

Komise uvedla, že všechny převládající tržní podmínky v Indii jsou ovlivněny strukturou trhu. Kromě toho, jak je vysvětleno ve 257. bodě odůvodnění, jeden dominantní hráč – v podstatě se 100% podílem na volném trhu –, jednající jako veřejnoprávní subjekt, svou cenu vnucuje. Nebylo tudíž možné určit nezkreslenou cenu chromové rudy pro indického výrobce plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli nebo jinde na indickém trhu. V Indii tedy neexistovaly domácí ceny, které by mohly sloužit jako vhodné srovnání.

(274)

Z tohoto důvodu a v souladu s čl. 6 písm. d) druhým pododstavcem základního nařízení se Komise uchýlila k jiné zemi jako externí referenční hodnotě, řádně přizpůsobené převládajícím tržním podmínkám v Indii.

(275)

Komise se snažila určit nezkreslenou cenu chromové rudy pocházející z dolu v reprezentativní jiné zemi a nasimulovat situaci s takovým dolem v Indii. Většina chromové rudy na světě se vyváží z Jihoafrické republiky do Číny. Komise proto považovala vývozní cenu z Jihoafrické republiky do Číny za možnou referenční cenu. Bylo však zjištěno, že chromová ruda pocházející z Jihoafrické republiky se ve dvou nejdůležitějších parametrech velmi liší od chromové rudy pocházející z Indie: v obsahu oxidů chromu a v poměru chromu a železa (dále jen „poměr Cr:Fe“) (51).

(276)

Alternativní referenční hodnotou navrženou žadatelem byla vývozní cena chromové rudy z Turecka (které je rovněž jedním z největších světových producentů) do Číny. Komise konstatovala, že oba parametry uvedené ve 275. bodě odůvodnění jsou mnohem bližší při srovnání turecko-indické chromové rudy než jihoafricko-indické chromové rudy (52).

(277)

Po poskytnutí konečných informací skupina Jindal Group zpochybnila zjištění Komise, že díky takovým parametrům, jako je obsah oxidu chromu a poměr Cr:Fe, je indická chromová ruda podobnější turecké než jihoafrické chromové rudě. Společnost uvedla, že je důležité porovnávat poměr Cr:Fe u chromových rud s podobným obsahem oxidů chromu. Podle společnosti má turecká chromová ruda s obsahem 40–42 % poměr Cr:Fe 2,6–2,8, což je mnohem více než u indické nebo jihoafrické rudy stejného obsahu.

(278)

Jak je vysvětleno v 281. bodě odůvodnění, Komise při stanovení základní referenční hodnoty nepoužila chromovou rudu se 40–42 % obsahem, na který se skupina Jindal Group odvolávala. Základní referenční hodnota vybraná Komisí má obsah chromové rudy 46–48 % s poměrem Cr:Fe 2,5 (53). Je tedy velmi podobná indické rudě se srovnatelným obsahem oxidů chromu, jak potvrdila sama skupina Jindal Group ve svém podání:

„Indická chromová ruda bude mít poměr Cr:Fe ve výši 2,4 pouze v případě, že obsah Cr2O3 činí 46 % (54).

„Aby indická chromová ruda měla poměr Cr:Fe 2,6 až 2,8, musela by mít mnohem vyšší obsah Cr2O3 ve výši 48–50 % nebo více“ (55).

Výše uvedené potvrzuje, že indická ruda je mnohem podobnější turecké rudě než rudě jihoafrické s poměrem Cr:Fe 1,3 až 1,5 (56).

(279)

Kromě toho je podle specifikace chromitu pro metalurgický průmysl dané Indickým úřadem pro normalizaci IS:10818-1984 (57) běžný poměr Cr:Fe pro výrobu ferochromu s vysokým obsahem uhlíku používaného při výrobě korozivzdorné oceli přibližně 2,8. To znamená, že referenční hodnota zvolená Komisí je reprezentativnější než jihoafrická alternativa i z hlediska konečného využití chromové rudy skupinou Jindal Group. To znamená přeměnu na ferrochrom s vysokým obsahem uhlíku pro výrobu korozivzdorné oceli.

(280)

Dále Komise vzala na vědomí tvrzení indického vyvážejícího výrobce ohledně přetrvávajících rozdílů mezi tureckou a indickou chromovou rudou, pokud jde o jejich fyzikální formu a obsah oxidů chromu. Tyto rozdíly však byly vyřešeny úpravami popsanými ve 289. bodě odůvodnění.

(281)

Komise následně použila jako základní referenční hodnotu vážený průměr turecké vývozní ceny do Číny v období šetření (58). Základní referenční hodnota 209 USD za tunu se vztahovala na chromovou rudu s obsahem oxidů chromu ve výši 46–48 %, ve formě koncentrátu, dodávanou na základě ceny CIF.

(282)

Komise měla rovněž na paměti usnesení Odvolacího orgánu, že úpravy o poplatky za dodání musí odrážet obecně platné náklady na dodání daného zboží v zemi dodání výrobků (59). Nákupní ceny chromové rudy vykázané skupinou Jindal Group činily 99,96 % za podmínek dodání ze závodu (dolu).

(283)

Komise proto upravila základní referenční cenu na úroveň ceny ze závodu. Cena CIF byla snížena o náklady na námořní dopravu a pojištění (60) a náklady na vnitrostátní dopravu v Turecku (61).

(284)

Po poskytnutí konečných informací indická vláda uvedla, že údaje OECD, které Komise použila k úpravě vývozní ceny CIF Turecko–Čína na úroveň ceny ze závodu, byly k dispozici pouze do roku 2016. Indická vláda dále tvrdila, že extrapolaci příslušného ukazatele na období šetření nelze považovat za objektivní zkoumání cen.

(285)

Komise však pouze neextrapolovala poměr CIF-FOB, uvedený organizací OECD pro rok 2016. Úprava období šetření vycházela ze skutečných rozdílů mezi náklady na přepravu a pojištění v roce 2016 a obdobím šetření podle indexu Baltic Exchange Dry Index (dále jen „index BDI“) pro dvacet hlavních námořních tras. Podrobný výpočet základní referenční ceny ze závodu byl skupině Jindal Group poskytnut ve zvláštním sdělení.

(286)

Výpočet úprav o přepravné a pojištění provedený Komisí byl rovněž zpochybněn v podání skupiny Jindal Group po poskytnutí informací. Společnost navrhla alternativní zdroj údajů pro úpravu vývozní ceny CIF Turecko–Čína na cenu FOB (62). Podle skupiny Jindal Group tento zdroj údajů lépe ukazuje skutečné náklady na přepravu mezi Tureckem a Čínou v období šetření než údaje OECD a indexu BDI, které jsou „váženým průměrem všech přepravních tras“.

(287)

Cenová nabídka poskytnutá skupinou Jindal Group se však týká pouze jednoho měsíce období šetření, přepravy mezi Tureckem a „severovýchodní Asií“ obecně a přepravy uhličitanu sodného, nikoli chromové rudy. Základní poměr CIF–FOB organizace OECD použitý Komisí zohledňuje celý rok, konkrétní námořní trasu (Turecko–Čína) a konkrétní produkt (chromová ruda a koncentráty). Jedná se pouze o úpravu nákladů indexu BDI mezi rokem 2016 a obdobím šetření, která se týká průměru několika námořních tras.

(288)

S ohledem na výše uvedené skutečnosti se metodika použitá pro úpravu základní referenční ceny na cenu ze závodu potvrzuje.

(289)

Komise dále upravila základní referenční cenu ze závodu podle fyzikální formy rudy a obsahu oxidů chromu, aby zjistila konkrétní referenční ceny pro každý druh rudy nakupované skupinou Jindal Group v období šetření. Úprava podle fyzikální formy byla založena na nákladech na briketování (drobivá ruda) a na nákladech na peletizaci plus spékání (koncentrovaná ruda), které poskytla skupina Jindal Group. Úprava podle obsahu oxidů chromu vycházela z nákladů na tavení u ukazatele chromu, které poskytl žadatel (63). Rozdíly v poměru Cr:Fe nebyly upravovány, protože tento parametr je při srovnání turecké a indické rudy velmi podobný. Jednalo se o konzervativní přístup, protože poměr Cr:Fe v indické rudě je ve skutečnosti o něco vyšší, což by za normálních okolností vedlo k vyšší ceně rudy ve stejné formě a se stejným obsahem oxidů chromu.

(290)

Vzhledem k tomu, že turecká chromová ruda není ovlivněna vládními opatřeními narušujícími indický trh a že převládající tržní podmínky v obou zemích, včetně kvality, dostupnosti, prodejnosti, přepravy a dalších podmínek nákupu nebo prodeje, jsou srovnatelné, měla Komise za to, že cena chromové rudy v Turecku je srovnatelná s cenami, které by převládaly v Indii, kdyby neexistovala rušivá opatření indické vlády.

(291)

Nakonec Komise porovnala skutečné náklady na nákup domácí chromové rudy skupinou Jindal Group v období šetření s náklady, které by byly zaplaceny, kdyby byly ceny za druh rudy nahrazeny příslušnými referenčními cenami.

(292)

Celková výše rozdílu představuje „úspory“ získané indickým výrobcem, který nakupoval chromovou rudu na narušeném indickém trhu, ve srovnání s cenou, kterou by zaplatil, kdyby ceny nebyly zkresleny. Tato celková částka představuje výhodu, kterou indickému výrobci poskytla indická vláda během období šetření.

(293)

Podrobné výpočty referenčních hodnot a poskytnuté výhody byly dotyčnému indickému vyvážejícímu výrobci poskytnuty ve zvláštním sdělení.

(294)

V souladu s čl. 7 odst. 2 základního nařízení Komise tuto částku subvence přepočetla na celkový obrat společnosti v průběhu období šetření (jmenovatel), protože subvence poskytla výhodu celé výrobě dotčeného výrobku a jeho předcházejícího výrobku (cívek válcovaných za tepla), nikoli jen výrobě určené na vývoz.

(295)

Zásah indické vlády, pokud jde o poskytování chromové rudy za cenu nižší než přiměřenou, je zaměřen na výhodu některých průmyslových odvětví, zejména odvětví korozivzdorné oceli, včetně výrobců plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli. Tato subvence je proto specifická podle čl. 4 odst. 2 písm. a) základního nařízení. Charakteristické vlastnosti chromové rudy omezují možné použití subvence na určité odvětví, to ale neznamená, že subvence, má-li být specifická, musí být dále omezena na některé pododvětví tohoto průmyslového odvětví (64).

(296)

S ohledem na výše uvedené skutečnosti se Komise domnívá, že zásahy indické vlády jsou pro výrobce plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli specifické ve smyslu čl. 4 odst. 2 písm. a) základního nařízení.

(297)

Ve světle všech prvků zmíněných výše Komise zjistila, že poskytování chromové rudy indickou vládou by se mělo považovat za specifickou subvenci ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu iii) a čl. 3 odst. 2 základního nařízení v podobě dodání zboží, kterým získávají společnosti z řad příjemců výhodu.

(298)

Výše subvence stanovená pro skupinu Jindal Group činila 0,45 %.

(299)

Po poskytnutí konečných informací žadatel uvedl, že zjištění Komise odhalila, že velká většina zjištěných subvencí pro integrované vyvážející výrobce se týká předcházejících fází výrobního procesu plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli. Podle žadatele to znamená, že neintegrovaný indický výrobce plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli, tj. společnost Chromeni, mohl mít rovněž prospěch ze subvencí poskytnutých indickým a/nebo indonéským předcházejícím výrobcům. K tomu by mohlo dojít v případě domácího prodeje předcházejících výrobků skupiny Jindal Group (Indie) společnosti Chromeni nebo v případě nákupu subvencovaných předcházejících výrobků indonéského původu společností Chromeni.

(300)

Na základě analýzy výrobního procesu společnosti Chromeni a nákupů surovin společností v období šetření dospěla Komise k závěru, že společnost nemohla mít prospěch z nákupů subvencovaných předcházejících výrobků indického původu.

(301)

Společnost Chromeni však nakupovala předcházející výrobky, konkrétně svitky válcované za tepla, od společnosti ve spojení v Indonésii, která mohla mít prospěch z toho, že indonéská vláda poskytovala niklovou rudu za cenu nižší než přiměřenou (viz oddíl 4.3). V tomto ohledu nemohla Komise učinit žádná zjištění, neboť ve spise nebyly žádné podklady, které by umožnily tuto záležitost posoudit.

(302)

Výše napadnutelné subvence byly stanoveny takto:

(303)

S ohledem na vysokou úroveň (100 %) spolupráce indických výrobců považovala Komise za vhodné stanovit výši zbytkové subvence pro Indii na úrovni nejvyšší individuální subvence, tj. 7,56 %.

(304)

Na základě informací obsažených v podnětu, oznámení o zahájení řízení a odpovědí na dotazníky Komise se prošetřovalo údajné subvencování prostřednictvím těchto subvencí ze strany indonéské vlády:

(305)

Skupina IRNC Group ve svých připomínkách po poskytnutí konečných informací uvedla, že pro výpočet průchozích poměrů u dvou společností ve spojení byly použity nesprávné údaje o prodeji.

(306)

Toto tvrzení bylo shledáno oprávněným, a proto Komise příslušné průchozí poměry odpovídajícím způsobem upravila.

(307)

Indonésie má významné zdroje niklu. V roce 2020 byly její zdroje odhadnuty na 21 milionů tun niklu (65) (1,1 miliardy tun niklové rudy), což představuje přibližně 20 % známých světových zásob niklové rudy.

(308)

V minulosti byla Indonésie jedním z největších producentů niklové rudy. Jelikož však Indonésie měla na domácím trhu omezenou kapacitu pro zpracování niklové rudy (pouze dvě tavírny, jak je vysvětleno v 315. bodě odůvodnění), tradičně většinu své niklové rudy vyvážela, a to většinou do Číny.

(309)

Těžba niklové rudy v Indonésii výrazně vzrostla z přibližně 5 milionů tun v roce 1996 na přibližně 10 milionů tun v roce 2007 a dále na 70 milionů tun v roce 2013. Toto zrychlení bylo způsobeno poptávkou ze strany čínských závodů/tavíren vyrábějících surové železo. Surové železo je slitina železa a niklu s nízkým obsahem niklu. Indonéská niklová ruda je obzvláště vhodná pro čínskou technologii výroby surového železa.

Tabulka 1

Vývoz niklové rudy z Indonésie (v tunách)

(310)

Indonéská vláda si tak postupně uvědomila, že vývoz převážné většiny zásob niklové rudy omezuje potenciální výhody této vzácné suroviny pro zemi. Výhody pro zemi by mohly být mnohem větší, kdyby se indonéské vládě podařilo zvýšit domácí přidanou hodnotu vytvářenou zásobami niklové rudy. Za účelem dosažení tohoto cíle se indonéská vláda zaměřila na domácí rozvoj celého průmyslového hodnotového řetězce využívajícího niklovou rudu až po navazující průmyslová odvětví, konkrétně tavírny a odvětví korozivzdorné oceli jako konečného uživatele této suroviny. To by Indonésii umožnilo získat mnohem větší domácí výhody než pouhý vývoz niklové rudy.

(311)

Dosažení tohoto cíle však nebylo pro samotnou Indonésii snadné. Hlavními problémy, s nimiž se indonéská vláda potýkala, byly značné finanční požadavky na zřízení tavíren a navazujících průmyslových odvětví (tj. několik miliard eur počátečních investic) a relativní nedostatek know-how a technologií pro výrobu korozivzdorné oceli ze surového železa, které odpovídalo kvalitě niklové rudy těžené v Indonésii. Proto se indonéská vláda obrátila na potenciální partnerské země, které by jí mohly pomoci tohoto cíle dosáhnout (66). Kromě toho byla Čína ideálním kandidátem na to, aby ji indonéská vláda nalákala do preferenčního dvoustranného rámce s cílem maximalizovat domácí přidanou hodnotu plynoucí z indonéských zásob niklové rudy, neboť Čína měla k dispozici značné finanční prostředky a specifické preferenční politiky podporující odvětví korozivzdorné oceli, včetně investic v zahraničí v rámci dlouhodobé politiky „vykročení do světa“, jakož i potřebné technologie a know-how pro efektivní využití indonéské niklové rudy. Výsledkem je dlouhodobý rámec spolupráce, který trvá dodnes. Hlavní milníky a příslušné úřední dokumenty jsou shrnuty v následujících bodech odůvodnění.

(312)

Pokusy indonéské vlády o přilákání čínských investic do indonéského niklového průmyslu sahají přinejmenším do roku 2005, kdy se Indonésie zavázala vytvořit „příznivé investiční prostředí“ (67) pro investory z Číny. V červnu 2005 během návštěvy Pekingu navrhl indonéský koordinující ministr hospodářství čínskému vicepremiérovi investiční perspektivy ve čtyřech odvětvích indonéského hospodářství, včetně přírodních zdrojů, a „[t]aké doufal, že by do Indonésie mohlo jít investovat více čínských podniků, přičemž uvedl, že indonéská vláda vytvoří příznivé prostředí na podporu čínských investorů“ (68). V reakci na tuto nabídku čínský vicepremiér požádal Indonésii, aby zaručila, že čínské investice v Indonésii budou ziskové (69). Kromě toho indonéští úředníci také vyjádřili Číně vděčnost za poskytnutí „bezplatných a zvýhodněných úvěrů pro Indonésii“ (70).

(313)

V roce 2005 proto indonéská a čínská vláda podepsaly společné prohlášení, které zahájilo jejich spolupráci v těžebním a metalurgickém odvětví. Na základě tohoto společného prohlášení podepsaly indonéská a čínská vláda v roce 2010 akční plán, který obsahuje plán na podporu čínských investic do průmyslových odvětví založených na zdrojích v Indonésii, včetně těžebního průmyslu, jak je dále vysvětleno v 563. a 584. bodě odůvodnění. Již tyto první dohody ukazují hlavní podmínky specifického rámce spolupráce mezi oběma vládami a způsob, jakým vlády plánují realizovat svou strategii tím, že se budou spoléhat na soukromé investory, kteří budou využívat řadu preferenčních politik a podpor, jež vlády bedlivě sledují.

(314)

V roce 2007 zavedla indonéská vláda zákon č. 27 o dlouhodobém národním plánu rozvoje (dále jen „národní plán rozvoje“) na období 2005–2025. Národní plán rozvoje považoval průmyslový sektor za motor růstu pro posílení ekonomické struktury. K tomu mělo přispět mimo jiné těžební odvětví. Jako hlavní cíl pro podporu místní a mezinárodní konkurenceschopnosti a posílení národní průmyslové základny bylo zdůrazněno zlepšení přidané hodnoty v primárním sektoru, včetně těžby.

(315)

V odvětví niklu znamenalo zvýšení přidané hodnoty výstavbu tavíren v Indonésii. V té době (a až do roku 2016) byly v Indonésii pouze dvě tavírny: tavírna niklu patřící společnosti PT Vale s kapacitou přibližně 80 000 tun niklu a tavírna feroniklu patřící státní společnosti PT. Aneka Tambang (dále jen „Antam“) s výrobní kapacitou 26 000 tun niklu.

(316)

Jen náklady na výstavbu tavírny mohou v závislosti na technologii a výrobní kapacitě dosáhnout až 1 miliardy EUR. Jak bylo uvedeno výše, Indonésie neměla ani finanční zdroje, ani tu správnou technologii pro výstavbu tavírny, zatímco Čína měla obojí a navíc potřebovala indonéskou niklovou rudu pro výrobu výrobků z korozivzdorné oceli.

(317)

Jedním z hlavních opatření, která měla tento rámec spolupráce mezi indonéskou a čínskou vládou zpečetit a umožnit indonéské vládě dosáhnout jejího cíle, bylo zavedení zákona č. 4 z roku 2009 o těžbě nerostných surovin a uhlí (dále jen „těžební zákon z roku 2009“) v roce 2009, který nahradil zákon č. 11 z roku 1967 o těžbě (71). Indonéská vláda těžební odvětví tradičně silně kontrolovala. Již článek 1 zákona č. 11 z roku 1967 o těžbě přiznává indonéské vládě dominantní úlohu a pravomoci regulovat toto odvětví s tím, že „[v]šechny nerostné suroviny nacházející se v rámci indonéské těžební jurisdikce v podobě přírodních zdrojů jako požehnání všemohoucího Boha jsou národním bohatstvím indonéského lidu, a proto budou kontrolovány státem a využívány pro maximální blaho lidu“. V preambuli horního zákona z roku 2009 se dále uvádí, že „nerostné suroviny a uhlí, které se nacházejí v těžební jurisdikci Indonésie, představují neobnovitelné přírodní bohatství, které je darem všemohoucího boha a které hraje důležitou roli při naplňování životních potřeb mnoha lidí, a proto musí být správa těchto zdrojů pod kontrolou státu, aby poskytovala skutečnou přidanou hodnotu národnímu hospodářství ve snaze dosáhnout prosperity a bohatství pro společnost spravedlivým způsobem“. Konkrétně článek 4 horního zákona z roku 2009 stanoví, že „(1) [n]erostné suroviny a uhlí jako neobnovitelné přírodní zdroje představují národní bohatství kontrolované státem pro co největší blaho lidu“ a „(2) [k]ontrolu nerostných surovin a uhlí ze strany státu podle odstavce 1 vykonává vláda a/nebo regionální vlády“. Důležité je, že podle článku 103 horního zákona z roku 2009 se zpracování nerostů jako přidaná hodnota nerostů musí provádět v Indonésii. Ve vysvětlení k tomuto čl. 103 odst. 1 se uvádí, že povinnost provádět zpracování a rafinaci v tuzemsku má mimo jiné za cíl a) zvýšit hodnotu těžby prostřednictvím jejích komodit; b) poskytnout suroviny pro průmysl; c) zajistit zaměstnanost a d) zvýšit příjmy státu. Jinými slovy, tato ustanovení ukládala všem společnostem těžícím niklovou rudu povinnost buď vybudovat vlastní zařízení na zpracování/čištění niklu, nebo prodávat niklovou rudu takovému domácímu zařízení, aby bylo dosaženo hlavního cíle, jímž je zvýšení domácí přidané hodnoty niklové rudy preferenčními politikami zaměřenými na navazující odvětví korozivzdorné oceli. Kromě toho článek 170 horního zákona z roku 2009 stanovil pětiletou „odkladnou lhůtu“. Cílem „odkladné lhůty“ bylo připravit těžební průmysl na povinnost domácího zpracování a umožnit společnostem vybudovat čisticí zařízení nezbytná k absorpci dodávek niklové rudy.

(318)

V souvislosti s horním zákonem z roku 2009, a zejména s jeho požadavkem na domácí zpracování, indonéský vývoz niklové rudy vystřelil prudce vzhůru, přičemž jak ukazuje následující tabulka, téměř veškerý vývoz převzala Čína.

Tabulka 2

Vývoz niklové rudy z Indonésie (v tunách)

(319)

Jelikož cíle indonéské vlády vytvořit v Indonésii zpracovatelské kapacity nebylo dosaženo, zakázala indonéská vláda dne 11. ledna 2014 několika nařízeními vývoz niklové rudy z Indonésie (podrobnější informace o omezeních vývozu a zákazu vývozu niklové rudy viz 405. až 413. bod odůvodnění).

(320)

V roce 2017 indonéská vláda zákaz vývozu o něco zmírnila tím, že povolila vývoz niklové rudy s obsahem niklu nižším než 1,7 % v určitých množstvích. Na tyto vývozy se vztahovalo 10% vývozní clo a vývozci museli rovněž prokázat, že výstavba jejich zpracovatelského zařízení probíhá podle plánu. Důvodem byla skutečnost, že Indonésie v té době neměla technologii na zpracování niklové rudy s obsahem niklu nižším než 1,7 % na výrobky s přidanou hodnotou, které byly vhodnější pro baterie do elektrických vozidel než pro ocel (viz dále v oddíle 4.4). V roce 2020 však indonéská vláda zcela zakázala vývoz veškeré niklové rudy. Důvodem opětovného zavedení zákazu rudy s nízkým obsahem niklu byla skutečnost, že čínské společnosti plánovaly výstavbu tavíren pro tento typ niklové rudy, která by mohla být použita k výrobě baterií do elektrických vozidel.

(321)

V průběhu let bylo díky požadavku na domácí zpracování a omezením vývozu, která na vývoz niklové rudy uvalila indonéská vláda, postaveno několik tavíren niklové rudy. Domácí potřeba niklové rudy se zvýšila také díky opatřením indonéské vlády, která dosáhla toho, že se tavicí kapacity dříve zavedené v Číně přesunuly do Indonésie. Jak je vysvětleno ve 414. bodě odůvodnění, indonéská vláda skutečně kontroluje produkci niklové rudy, a to prostřednictvím RKAB. Rovněž udržuje domácí cenu výrazně pod mezinárodními cenami ve prospěch tavíren a výrobců korozivzdorné oceli.

Tabulka 3

Niklová ruda z Indonésie (v milionech tun)

(322)

Dvoustranná spolupráce iniciovaná indonéskou vládou s čínskou vládou, která se týkala preferenčního zacházení s cílem vytvořit a podpořit vznik a rozvoj indonéského domácího odvětví korozivzdorné oceli, se datuje od prvních let 21. století. Skládá se z řady dvoustranných dokumentů, které stanoví právní a politický rámec vedoucí k přijetí několika specifických podpůrných politik a preferenčních programů, které představují napadnutelné subvence, jichž se týká toto šetření (viz hlavní dvoustranné dokumenty v 548. bodě odůvodnění).

(323)

Dvoustranná spolupráce probíhala konkrétně v indonéském průmyslovém parku Morowali Industrial Park (dále jen „park Morowali“). Jedná se o průmyslový park v oblasti Sulawesi, kde se Indonésie a Čína rozhodly rozvíjet odvětví korozivzdorné oceli.

(324)

Řídicí společností, která má na starosti realizaci dvoustranné spolupráce v parku Morowali, je čínsko-indonéská společnost IMIP. Tato společnost oficiálně zahájila svou činnost v říjnu 2013.

(325)

Žadatel tvrdil, že indonéská vláda kontroluje odvětví niklové rudy a že ceny niklové rudy jsou v Indonésii v důsledku zásahu indonéské vlády zkresleny. Nikl obsažený v niklové rudě je klíčovou složkou korozivzdorné oceli a hlavním faktorem ovlivňujícím její cenu. Podle žadatele indonéská vláda zajistila zásahem na trhu s niklovou rudou, aby cena surovin pro výrobu korozivzdorné oceli zůstala ve prospěch vyvážejících výrobců plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli v Indonésii výrazně nižší než mezinárodní ceny.

(326)

Těžební politika týkající se niklových rud je řízena Ministerstvem energetiky a nerostných zdrojů (dále jen „MEMR“), které zastupuje generální ředitel pro nerostné suroviny a uhlí. Vývoz nerostných surovin spravuje rovněž Ministerstvo obchodu zastoupené generálním ředitelem pro zahraniční obchod.

(327)

Ústřední i regionální vlády hrají v těžebním průmyslu zásadní roli tím, že stanovují národní těžební politiky, normy, pokyny a kritéria a rozhodují o postupech povolování těžby. Kromě toho se indonéská vláda aktivně podílí na rozvoji, kontrole, hodnocení a řešení konfliktů v tomto odvětví.

(328)

Těžební průmysl je v Indonésii přísně regulován. Každý aspekt těžebního odvětví sleduje a kontroluje velké množství předpisů, které se neustále mění a jež vydávají různé vládní orgány, jak je uvedeno níže. Právní základ příslušných pravidel a předpisů je následující:

(329)

Na začátku Komise uvedla, že jeden vyvážející výrobce plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli nakupoval niklovou rudu na domácím trhu buď od společností ve spojení, nebo od společností, které nejsou ve spojení, aby ji roztavil a použil k výrobě plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli.

(330)

Poskytování niklové rudy za cenu nižší než přiměřenou je jedním z klíčových opatření, která indonéská vláda v rámci spolupráce s čínskou vládou zavedla s cílem zajistit rozvoj celého průmyslového hodnotového řetězce odvětví korozivzdorné oceli v Indonésii.

(331)

V roce 2007 zavedla indonéská vláda zákon č. 27 o dlouhodobém národním plánu rozvoje (dále jen „národní plán rozvoje“) (72) na období 2005–2025. Národní plán rozvoje považoval průmyslový sektor za motor růstu pro posílení ekonomické struktury. K tomu mělo přispět mimo jiné těžební odvětví, včetně niklové rudy. Jako hlavní cíl pro podporu místní a mezinárodní konkurenceschopnosti a posílení národní průmyslové základny bylo zdůrazněno zlepšení přidané hodnoty v primárním sektoru, včetně těžby. V národním plánu rozvoje byl výslovně zmíněn rozvoj hodnotového řetězce prostřednictvím zpracování a diverzifikace produktů (rozvoj navazujícího řetězce), prohlubování struktury (rozvoj předcházejícího řetězce) a vertikální integrace (rozvoj předcházejícího a navazujícího řetězce). Rozvoj zpracovatelského průmyslu by se zaměřil na pododvětví, která splňují několik kritérií, mimo jiné zpracovávají domácí přírodní zdroje a mají potenciál pro rozvoj vývozu.

(332)

Jak je popsáno v 317. a následujících bodech odůvodnění, indonéská vláda v souladu se svým cílem zvýšit přidanou hodnotu nerostných surovin v Indonésii zavedla v roce 2009 horní zákon z roku 2009. V rámci plnění cílů horního zákona z roku 2009 vydala indonéská vláda několik prováděcích předpisů, včetně řady novel. Horní zákon z roku 2009 zavedl řadu významných regulačních změn týkajících se systému licencí, licenčních poplatků, zahraničního vlastnictví a vývozu surovin. V roce 2020 byl horní zákon z roku 2009 změněn horním zákonem z roku 2020, který byl přijat dne 10. června 2020. Tento nový zákon, který má pro toto šetření jen omezený význam, neboť nabyl účinnosti na samém konci období šetření, potvrdil nebo dále rozšířil některé požadavky na těžební společnosti.

(333)

Horní zákon z roku 2009 svěřil licenční pravomoci ústřední vládě i regionálním vládám v závislosti na poloze těžební oblasti, původu licence a povaze investice těžební společnosti.

(334)

Horní zákon z roku 2009 zavedl nový systém udělování licencí, který nahradil starý systém smluv o dílo a místní systém Kuasa Pertambangan neboli systém těžebních práv. Podle nového systému existují dva typy povolení k těžbě s obchodním významem:

(335)

Horní zákon z roku 2009 nerozlišoval mezi licencemi IUP/IUPK pro provozní činnost, které jsou spojeny s tavírnami / zpracovatelskými zařízeními, a licencemi IUP pro provozní činnost, které s takovými zařízeními spojeny nejsou. Všechny licence IUP pro provozní činnost byly uděleny na dobu nanejvýš dvaceti let, která mohla být prodloužena o další dvě období po deseti letech.

(336)

Podle průmyslových předpisů byla „licence pro průmyslové podniky“ (dále jen „licence IUI“) obecně uznávána jako hlavní licence pro průmyslové podniky s výrobou jakéhokoli druhu výrobků. Licence IUI vydává a spravuje Ministerstvo průmyslu. V roce 2013 zavedla ústřední vláda nový typ licence; licenci IUP pro provozní činnost zpracování a rafinace (tavírna) na základě ministerských nařízení (naposledy nařízení MEMR 7/2020). Tato licence se vztahuje na vývoj a provoz tavíren a je vydávána v rámci pravomoci Ministerstva energetiky a nerostných zdrojů. Zpracovatelské společnosti tedy fungují na základě dvou licencí.

(337)

Horní zákon z roku 2009 rovněž stanoví správní sankce pro držitele licence IUP, IPR nebo IUPK za porušení ustanovení uvedených mimo jiné v článcích 102 a 103. Tyto správní sankce mají podobu: „a. písemného napomenutí; b. dočasného pozastavení části nebo všech průzkumných nebo těžebních činností a/nebo c. zrušení licence IUP, IPR nebo IUPK“ (článek 151 zákona). V neposlední řadě horní zákon zavádí trestní sankce pro společnosti, které nedodržují jeho různá ustanovení, a to až do výše 10 (deseti) let odnětí svobody a maximální pokuty ve výši 10 000 000 000 IDR (deset miliard rupií) za nepravdivé hlášení těžebních a prodejních činností (viz článek 159) a prodej nebo zpracování nerostů od subjektů, které nemají platnou licenci (viz článek 161).

(338)

Komise indonéské vládě sdělila, že se při posuzování existence a rozsahu údajné podpory poskytnuté ocelářskému průmyslu, včetně poskytování niklové rudy za cenu nižší než přiměřenou, může případně uchýlit k použití dostupných údajů podle čl. 28 odst. 1 základního nařízení.

(339)

Komise požádala indonéskou vládu ve svém dotazníku, v písemném upozornění na nedostatky a během distanční křížové kontroly o poskytnutí určitých informací týkajících se dodavatelů (konkrétně těžařských společností) a fungování domácího trhu s niklovou rudou v Indonésii. Tyto žádosti o informace zahrnovaly mimo jiné otázky týkající se právního a institucionálního rámce, organizace trhu s niklovou rudou, producentů niklové rudy v Indonésii, mechanismů stanovování domácích a vývozních cen, jakož i vlastnictví akcií společností.

(340)

Při zahájení řízení Komise požádala indonéskou vládu, aby zaslala dodatek B připojený k antisubvenčnímu dotazníku (dotazník pro dodavatele niklové rudy) deseti největším producentům a distributorům niklové rudy, jakož i všem ostatním producentům a distributorům niklové rudy, kteří poskytovali niklovou rudu vyvážejícím výrobcům. Dodatek B se skládal z dokumentu ve formátu Word (Dodatek B_Dodavatelé vstupů) a souboru ve formátu Excel (Dodatek B – Tabulky dodavatelů vstupů). Indonéská vláda předala známým dodavatelům v Indonésii specifický dotazník určený dodavatelům vstupních materiálů.

(341)

Komise ve svém písemném upozornění na nedostatky ze dne 4. října 2021 pro indonéskou vládu vzala na vědomí skutečnost, že neobdržela žádnou odpověď na dodatek B dotazníku ani od jednoho z indonéských největších dodavatelů niklové rudy. Odpověď neposkytli ani dodavatelé niklové rudy ve spojení.

(342)

Navzdory skutečnosti, že v Indonésii působí více než 290 těžařů niklové rudy, jak je uvedeno ve 378. bodě odůvodnění, obdržela Komise tudíž odpověď pouze od obchodníka s niklovou rudou ve spojení (PT Ekasa Yad Resources), který stejně předložil svou odpověď jako společnost ve spojení se skupinou IRNC Group, a pouze od jednoho producenta niklové rudy, který není ve spojení (PT GAG Nikel). V odpovědi na písemné upozornění na nedostatky poskytla indonéská vláda pouze dvě další odpovědi za producenty niklové rudy (PT Tiran Indonesia a PT Ceria Nugraha Indotama).

(343)

Odpovědi tří těžařů niklové rudy byly značně nedostatečné. Společnost PT GAG Nikel odmítla poskytnout kopii své licence a zápisů z valné hromady a představenstva během období šetření s tím, že jsou důvěrné.

(344)

Společnost PT Ceria Hugraha poskytla stanovy a osvědčení o podnikání pouze v jazyce bahasa. Ačkoli bylo poskytnuto několik verzí stanov, všechny byly v jazyce bahasa a v obrázkovém formátu, který nebylo možné přeložit počítačem, a Komise je proto nemohla přečíst.

(345)

Společnost PT Tiran Indonesia ani nepředložila odpověď na dokument ve formátu Word nazvaný Dodatek B_Dodavatel vstupů. Předložila pouze prezentaci společnosti v indonéštině, návrh účetní závěrky za roky 2019 a 2020 a excelový soubor Dodatek B – Tabulky dodavatelů vstupů. Společnost nepředložila ani stanovy, ani licenci.

(346)

Pokud jde o společnost, která byla podrobena křížové kontrole, PT. GAG Nikel, indonéská vláda nepředložila její RKAB (povinný roční pracovní plán a rozpočet) na roky 2019 a 2020 a čtvrtletní, pololetní a roční zprávy o výrobě a prodeji předložené Ministerstvu energetiky a nerostných zdrojů za roky 2019 a 2020. Po distanční křížové kontrole společnosti GAG Nikel předložila indonéská vláda zakládací listinu společnosti GAG Nikel, ale pouze v jazyce bahasa a ve formátu, který nebylo možné přeložit pomocí počítače, a Komise jej proto nemohla použít.

(347)

Závěrem indonéská vláda uvedla, že objem výroby stanovený v RKAB, jak je vysvětleno ve 414. až 424. bodě odůvodnění, byl stanoven v souladu s objemy stanovenými ve studiích proveditelnosti. Poskytla však pouze několik stránek ze studií proveditelnosti a analýz dopadů na životní prostředí společností, u nichž předložila RKAB, s některými čísly, zatímco text týkající se těchto čísel byl bez jakéhokoli vysvětlení začerněn, což naznačuje, že indonéská vláda záměrně bránila Komisi posoudit způsob, jakým těžaři stanovují své roční objemy produkce.

(348)

Komise dále zjistila nesrovnalosti týkající se celkové spotřeby niklové rudy na indonéském trhu. Komise nebyla schopna tyto údaje porovnat s nákupy niklové rudy vyvážejícími výrobci plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli. Indonéská vláda rovněž neposkytla statistiky o indonéských domácích cenách niklové rudy, ačkoli podle platných právních předpisů tyto informace shromažďuje.

(349)

Poté, co indonéská vláda obdržela dopis týkající se možného použití článku 28 základního nařízení (dále jen „dopis podle článku 28“), vyložila si jej jako písemné upozornění na nedostatky a předložila několik dalších dokumentů společnosti GAG Nikel, jako je RKAB společnosti GAG Nikel na roky 2019 a 2020, žádost/zprávu o získání RKAB na roky 2019 a 2020 a čtvrtletní zprávy o produkci a prodeji niklu jako celku za roky 2019 a 2020. Všechny tyto dokumenty byly pouze v jazyce bahasa. Indonéská vláda rovněž předložila odpověď na dodatek B za společnost Antam.

(350)

Jelikož tyto dokumenty byly předloženy velmi pozdě a nebyly v angličtině a jelikož se jednalo o řízení podle článku 28, a nikoli o řízení o nedostatcích, jakož i vzhledem k tomu, že Komise by v žádném případě nemohla tyto informace ověřit a vyžádat si k nim vysvětlení, nemohly být při šetření použity. Komise se proto rozhodla k těmto informacím nepřihlížet, jak stanoví čl. 28 odst. 3 základního nařízení, a místo toho použít dostupné údaje.

(351)

Pokud jde o rozporuplné údaje o spotřebě niklové rudy v Indonésii, indonéská vláda trvala na tom, že tyto údaje jsou přesné, a tvrdila, že se opírá o množství niklové rudy spotřebované skupinou IRNC Group vzhledem k tomu, že jde o jediného výrobce korozivzdorné oceli, který používá niklovou rudu jako vstupní surovinu. Je třeba poznamenat, že indonéská vláda byla požádána, aby předložila celkovou spotřebu niklové rudy v Indonésii, nikoli pouze spotřebu niklové rudy pro výrobce korozivzdorné oceli. Jak však bylo zdůrazněno v dopise podle článku 28 zaslaném indonéské vládě, tyto údaje se neshodují s údaji, které byly podrobeny křížové kontrole a týkají se nákupu niklové rudy skupiny IRNC Group.

(352)

V rozporu s prohlášením indonéské vlády, že nemá záznamy o cenách niklové rudy v Indonésii, navíc čtvrtletní zprávy předložené společností GAG Nikel a žádost o RKAB ukazují opak. V těchto dokumentech společnost GAG Nikel hlásila indonéské vládě veškeré prodeje niklové rudy v transakci podle jednotlivých transakcí a sdělovala jí tak objem prodeje, prodejní ceny niklové rudy, jakož i jména svých zákazníků.

(353)

Nedostatečná spolupráce neumožnila Komisi získat veškeré informace, které považovala za důležité pro zjištění v rámci tohoto šetření. Jelikož těžaři niklu nespolupracovali, bylo Komisi rovněž znemožněno shromáždit další dokumenty a vyžádat si další informace, zejména o licenčních smlouvách mezi těžaři a indonéskou vládou, včetně základních podmínek, licenčních poplatků a odkazů na legislativní souvislosti, které je upravují. Co se týká údajného poskytování niklové rudy vládou za cenu nižší než přiměřenou, indonéská vláda nepředložila tedy potřebné informace a důkazy požadované Komisí v dotazníku a během distanční křížové kontroly.

(354)

Jelikož nebyly k dispozici informace obdržené od indonéské vlády, vycházela Komise ve svých zjištěních týkajících se těchto aspektů šetření tudíž částečně z dostupných údajů v souladu s článkem 28 základního nařízení.

(355)

V připomínkách ke konečnému zveřejnění informací indonéská vláda vysvětlila, že předložila stanovy skupiny GAG Nikel jako součást zakládací listiny, která byla součástí dopisu ze dne 19. listopadu 2021. Komise potvrdila, že stanovy jsou součástí zakládací listiny. Komise však konstatovala, že k tomuto podání došlo velmi pozdě v průběhu šetření, a co je důležitější, stanovy byly předloženy pouze v jazyce bahasa. Komise je proto nemohla použít.

(356)

Kromě toho indonéská vláda uvedla, že překlad stanov společnosti PT. Ceria Hugraha vyžadoval čas. V každém případě indonéská vláda tvrdila, že Komise nepožadovala překlad všech dokumentů do angličtiny, a proto by absence překladu neměla bránit šetření. Pokud jde o formát souboru, podle prohlášení indonéské vlády nebyl specifikován.

(357)

Komise uvedla, že v pokynech k antisubvenčnímu dotazníku, k němuž byla připojena příloha pro dodavatele vstupů, je jasně uvedeno: „U všech dokumentů a zdrojových materiálů, které předkládáte jako odpověď na tento dotazník, poskytněte prosím překlad do angličtiny.“. Antisubvenční dotazník byl navíc indonéské vládě zaslán dne 18. května 2021, takže indonéská vláda měla na překlad stanov společnosti PT. Ceria Hugraha více než dostatek času. Pokud jde o formát souboru, Komise uvedla ve 344. bodě odůvodnění poznámku k formátu dokumentu, a to že neumožňoval počítačový překlad, a proto dokument nemohl být použit. Toto tvrzení bylo proto zamítnuto.

(358)

Pokud jde o RKAB, indonéská vláda připomněla, že je předložila jako přílohy dopisu ze dne 8. prosince 2021. Komise připomněla, že v dopise ze dne 19. listopadu 2021 (což byla pro indonéskou vládu lhůta pro předložení výsledků distanční křížové kontroly) indonéská vláda informovala Komisi, že na základě interního rozhodnutí se společnost GAG Nickel rozhodla RKAB neposkytnout. Dopis ze dne 8. prosince 2021 byl zaslán v reakci na dopis podle článku 28. Komise konstatovala, že to bylo v šetření příliš pozdě na to, aby Komise mohla nové dokumenty zohlednit. Důležitější je, že postup podle článku 28 a připomínky, které mohou zúčastněné strany předložit, se týkají neposkytnutí informací a strany je nemohou využít jako příležitost k předložení nových informací, které měly být podány v dřívější fázi šetření nebo v rámci řízení o nedostatcích. Komise proto tento argument odmítla.

(359)

Indonéská vláda rovněž vysvětlila, že text, který se netýká údajů o objemu produkce, začernila, aby zjednodušila čtení textu.

(360)

Komise poznamenala, že indonéská vláda byla požádána, aby předložila úplné dokumenty a nezačerňovala žádnou část textu. Komise by potřebovala mít přístup ke všem textům, aby mohla pro svá zjištění řádně posoudit úplné informace obsažené v RKAB. Tento argument byl proto zamítnut.

(361)

Pokud jde o statistické údaje o spotřebě, indonéská vláda tvrdila, že jelikož Komise použila výběr vzorků, nemohla sesouhlasit údaje o vnitrostátní spotřebě s údaji o niklové rudě nakoupené společností IRNC. Komise zdůraznila a objasnila, že množství niklové rudy nakoupené společností IRNC bylo ve srovnání s údaji o vnitrostátní spotřebě, které uvedla indonéská vláda, výrazně vyšší. Proto se zdá, že údaje předložené indonéskou vládou značně podhodnocují vnitrostátní produkci niklové rudy. Indonéská vláda nepředložila žádná fakta, která by tato zjištění vyvrátila. Toto tvrzení bylo proto zamítnuto.

(362)

Indonéská vláda dále vysvětlila, že v době uplynutí lhůty se stále snažila poskytnout informace a údaje, neboť Komise v dopise podle článku 28 uvedla, že by zvážila použití článku 28. Indonéská vláda uvedla, že ona sama a společnost GAG Nikel neměly dostatek času na překlad dokumentů a že během distanční křížové kontroly Komise nenaznačila, že je třeba dokumenty přeložit do angličtiny. Pokud jde o překlad, Komise odkázala na pokyny v dotazníku a připomněla, že nemusí při každé žádosti o dokument opakovat, že tento dokument musí být přeložen. Neposkytnutí informací v angličtině může vést k uplatnění dostupných údajů z důvodu nemožnosti použití předložených dokumentů. Komise připomíná, že indonéská vláda nepředložila žádnou žádost o prodloužení lhůty ani neuvedla, že by probíhaly práce na dokumentech, které byly později předloženy v odpovědi na dopis podle článku 28. Komise dále připomněla, že se indonéská vláda podílela na řadě šetření týkajících se vyrovnávacího cla, a proto si byla dobře vědoma toho, že při těchto šetřeních musí být dokumenty předkládány v angličtině. Toto tvrzení bylo proto zamítnuto.

(363)

Indonéská vláda zopakovala obsah svého dopisu ze dne 8. prosince 2021 v souvislosti s otázkou údajů o spotřebě indonéské niklové rudy a uvedla, že předložila údaje o spotřebě niklové rudy v odvětví korozivzdorné oceli. Jak je vysvětleno ve 361. bodě odůvodnění výše, Komise opět připomněla, že indonéská vláda byla požádána, aby předložila celkovou spotřebu niklové rudy v Indonésii, nikoli pouze spotřebu niklové rudy pro odvětví korozivzdorné oceli.

(364)

Indonéská vláda rovněž tvrdila, že ona sama a těžaři nikdy neodmítli poskytnout důkazy o státních podílech, kontrole a rozhodovacích procesech. Připustila, že společnost Antam získala akcionáře společnosti GAG Nikel, ale připomněla, že společnost GAG Nikel je stále uvedena na seznamu jako zahraniční subjekt, jak bylo vysvětleno během distanční křížové kontroly.

(365)

Komise měla za to, že v odpovědi na dotazník nebyl uveden žádný důkaz o státním vlastnictví většinového vlastníka společnosti GAG Nikel, což bylo zmíněno až v průběhu distanční křížové kontroly. Kromě toho skutečnost, že společnost GAG Nikel je uvedena jako zahraniční subjekt, nemá žádný význam, pokud jde o její státní vlastnictví. Toto tvrzení bylo proto zamítnuto.

(366)

Indonéská vláda dále vysvětlila, že společnost PT. Vale nebyla na seznamu deseti největších výrobků vstupů, protože dotazník pro dodavatele vstupů předala pouze dodavatelům vstupů spolupracujících vyvážejících výrobců. Seznam deseti největších výrobců vstupů proto neobsahoval společnost PT. Vale.

(367)

Komise připomíná, že pokyny v dotazníku týkajícím se seznamu deseti největších výrobců vstupů jasně požadovaly, aby indonéská vláda „poskytla seznam obsahující následující informace o deseti největších výrobcích každého z těchto vstupních materiálů“. V pokynech nebyla uvedena žádná zmínka o dodávkách vstupních materiálů vyvážejícím výrobcům, a proto měl seznam zahrnovat deset největších výrobců vstupů celkem v Indonésii.

(368)

Závěrem byla všechna tvrzení zamítnuta. Komise v každém případě konstatovala, že žádná z těchto připomínek, ať už samostatně, nebo společně, by nemohla zvrátit zjištění o nedostatečné spolupráci nebo jiné aspekty šetření, které tak byly potvrzeny.

(369)

Aby bylo možné prokázat existenci napadnutelné subvence, musí být splněny tři prvky podle článků 3 a 4 základního nařízení: a) finanční příspěvek indonéské vlády prostřednictvím veřejnoprávního subjektu a/nebo pověření soukromých subjektů, aby zajistily niklovou rudu na domácím trhu, nebo nařízení soukromým subjektům, aby tak učinily; b) přínos pro příjemce a c) specifičnost.

(370)

U prvního prvku Komise analyzovala, zda soubor opatření přijatých indonéskou vládou vedl k finančnímu příspěvku ve formě poskytování niklové rudy za cenu nižší než přiměřenou ze strany vlády indonéským vyvážejícím výrobcům plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli prostřednictvím veřejnoprávního subjektu nebo formou pověření soukromých subjektů či nařízení soukromým subjektům ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) základního nařízení.

(371)

Šetření nejprve posuzovalo, zda indonéská vláda poskytovala niklovou rudu výrobcům korozivzdorné oceli prostřednictvím těžebních společností, které jednaly jako „veřejnoprávní subjekt“. Příslušná právní norma a výklad pro toto posouzení podle čl. 3 odst. 1 písm. a) základního nařízení vyplývají z judikatury WTO týkající se pojmu „veřejnoprávní subjekt“, která již byla vysvětlena ve 225. až 232. bodě odůvodnění.

(372)

Stručně řečeno, to, zda jsou těžební společnosti v Indonésii „veřejnoprávními subjekty“, je třeba zkoumat na základě základních charakteristik a funkcí těchto společností a jejich vztahu k indonéské vládě.

(373)

Indonéská vláda zavedla regulační mechanismus, který uděluje společnostem těžícím niklovou rudu pravomoc vykonávat vládní funkce.

(374)

Těžba a nakládání s nerostnými surovinami v Indonésii patří k těm činnostem, které jsou v Indonésii klasifikovány jako státní. V tomto ohledu čl. 33 odst. 3 ústavy z roku 1945 potvrzuje, že země, voda a přírodní bohatství, které jsou v zemi uloženy, mají být pod kontrolou státu a využívány k co největší prosperitě společnosti. Jak se uvádí v preambuli horního zákona z roku 2009, „správa těchto zdrojů musí být pod kontrolou státu, aby poskytovala skutečnou přidanou hodnotu národnímu hospodářství ve snaze dosáhnout prosperity a bohatství pro společnost spravedlivým způsobem“. Všechny nerostné suroviny v Indonésii jsou tedy veřejnými přírodními zdroji, které kontroluje a využívá stát.

(375)

Indonéská vláda prostřednictvím několika právních předpisů rozhoduje o tom, která společnost a kde smí těžit niklovou rudu (konkrétně v těžebních oblastech). Těžební společnosti musí mít na těžbu niklové rudy licenci. Indonéská vláda rovněž určuje množství niklové rudy, které těžební společnosti mohou vytěžit. Podle čl. 5 odst. 3 horního zákona z roku 2009 má indonéská vláda „pravomoc stanovit množství produkce každé komodity za rok v každé provincii“. Podobně podle čl. 5 odst. 1 a čl. 5 odst. 5 horního zákona z roku 2009 může indonéská vláda kontrolovat těžbu a vývoz nerostů v domácím zájmu. Indonéská vláda rovněž požaduje, aby těžební společnosti zvýšily přidanou hodnotu nerostů tím, že budou vyžadovat další zpracování a čištění niklové rudy, a určuje, komu mohou těžební společnosti niklovou rudu k tomuto dalšímu zpracování prodat (články 102–104 horního zákona z roku 2009). Článek 119 horního zákona z roku 2009 dále stanoví, že licence „může být zrušena ministrem, guvernérem, regentem/starostou na základě jejich pravomocí, pokud: a. držitel [licence] neplní své povinnosti, které jsou již stanoveny v [licenci] a v právních předpisech“.

(376)

Právní a hospodářské prostředí převládající v Indonésii, jak je dále uvedeno ve 396. až 400. bodě odůvodnění, tedy ukazuje, že těžební společnosti těžící niklovou rudu jsou při výkonu vládních funkcí úzce propojeny s vládou. Účelem těžebních společností, které jsou často ve vlastnictví státu, je zejména zavádět indonéskou politiku, jak nakládat s přírodními zdroji způsobem, který nejlépe slouží národnímu rozvoji a přispívá k němu.

(377)

Nejprve si Komise vyžádala informace o státním vlastnictví, jakož i další formální indicie vládní kontroly ve státem vlastněných podnicích těžících niklovou rudu. Za tímto účelem musela Komise vycházet téměř výhradně z dostupných údajů podle článku 28 základního nařízení, protože indonéská vláda a těžaři niklu odmítli poskytnout důkazy o vlastnictví, kontrole a rozhodovacím procesu, které vedly k poskytování niklové rudy za cenu nižší než přiměřenou, jak je uvedeno ve 338. až 354. bodě odůvodnění.

(378)

Indonéská vláda uvedla, že během období šetření působilo v Indonésii více než 290 producentů niklové rudy. Poskytla seznam deseti největších producentů niklové rudy a upřesnila, že pouze jeden z nich je ve vlastnictví státu, a to společnost Antam. Rovněž prohlásila, že nevlastní společnosti, které jsou klasifikovány jako soukromé, ani nad nimi nemá kontrolu nebo k nim vztah. Dále tvrdila, že žádný státní úředník není členem představenstva společnosti PT Aneka Tambang. Je třeba poznamenat, že společnost Antam neposkytla ve stanovené lhůtě odpověď na dodatek B uvedený ve 340. bodě odůvodnění. Indonéská vláda předložila odpověď na dodatek B za společnost Antam poté, co byla informována o použití článku 28, jak je uvedeno ve 349. bodě odůvodnění, a proto již nemohla být podrobena křížové kontrole.

(379)

Dále indonéská vláda uvedla, že 6 % domácí produkce niklu v roce 2019 a 4 % v roce 2020 vyrobí společnosti ve vlastnictví státu.

(380)

V písemném upozornění na nedostatky Komise požádala indonéskou vládu o uvedení podílu na trhu u každého z deseti největších producentů niklové rudy, nebo pokud není k dispozici, o jejich příslušné obraty. V odpovědi na tuto otázku poskytla indonéská vláda další seznam deseti největších společností produkujících niklovou rudu na základě objemu jejich produkce niklové rudy v letech 2019 a 2020. Celkem tyto společnosti představovaly 37 %, resp. 42 % celkové domácí produkce. V obou seznamech deseti největších producentů niklové rudy se překrývali pouze dva producenti.

(381)

V písemném upozornění na nedostatky Komise rovněž požádala indonéskou vládu, aby poskytla strukturu akcionářů deseti největších producentů niklové rudy uvedených v odpovědi na dotazník. Komise rovněž požádala indonéskou vládu, aby poskytla strukturu akcionářů deseti producentů niklové rudy, které označila za velké dodavatele společnosti IRNC.

(382)

Indonéská vláda odpověděla, že kromě společnosti Antam, která je kotovanou společností, ostatní společnosti nejsou kotovány na indonéské burze cenných papírů, a proto nemůže získat informace o jejich struktuře akcionářů. Kromě toho indonéská vláda poskytla strukturu akcionářů dvou společností z druhého seznamu deseti největších producentů niklové rudy, z níž vyplývá, že tyto dvě společnosti jsou v soukromém vlastnictví. Indonéská vláda též poskytla strukturu akcionářů šesti společností, které byly v seznamu společností předloženém Komisí označeny jako soukromé společnosti. Závěrem indonéská vláda uvedla, že jediný vyvážející výrobce, který nakupoval niklovou rudu v Indonésii, dodával niklovou rudu pouze od soukromých dodavatelů.

(383)

Šetření ukázalo, že prohlášení indonéské vlády o tom, že nemá informace o struktuře akcionářů společností těžících nikl, bylo věcně nesprávné. Komise naopak zjistila, že indonéská vláda pečlivě sleduje vlastnictví těžebních společností. Za prvé, když společnost žádá o získání licence na těžbu (jako je licence IUP nebo IUPK), musí příslušným indonéským orgánům předložit strukturu akcionářů, protože existují určitá omezení týkající se zahraničního vlastnictví. Podle nařízení č. 77/2014 (73) mohou mít licence IUP a IUPK pro průzkum až 75% zahraniční vlastnictví. Procentní podíl zahraničních vlastníků u licencí IUP/IUPK začíná na 49 % a postupně se zvyšuje na 60 %, pokud provoz zahrnuje zpracovatelské nebo rafinační činnosti, a opět na 70 %, pokud provoz probíhá v podzemí. Za druhé, struktura akcionářů je rovněž nutná k tomu, aby indonéská vláda mohla provést požadavek na odprodej podle horního zákona z roku 2009, jak byl uplatněn v nařízení č. 1/2017 a nařízení MEMR 9/2017 (ve znění nařízení MEMR 43/2018), jak je vysvětleno ve 425. až 433. bodě odůvodnění. Od přijetí horního zákona v roce 2009 vydala indonéská vláda několik nařízení, která vyžadují souhlas ústřední nebo regionální vlády se změnou akcionářů a členů představenstva těžebních společností. Nařízení MEMR 27/2013 bylo prvním nařízením, které zavedlo požadavky na schválení změny akcionářů a členů představenstva pro držitele licence IUP. Toto nařízení v podstatě vyžadovalo souhlas Ministerstva energetiky a nerostných zdrojů nebo předsedů regionálních vlád (v závislosti na jejich pravomoci) se změnou akcionářů a členů představenstva v těžebních společnostech s licencí IUP. Nejnovějším nařízením v tomto ohledu je nařízení č. 48/2017 (74). Kromě toho byla struktura akcionářů společnosti GAG Nikel zahrnuta do žádosti/zprávy o získání RKAB pro společnost GAG Nikel, kterou předložila indonéská vláda v odpovědi na žádost podle článku 28, jak je uvedeno ve 349. bodě odůvodnění. Proto každý rok, když těžební společnost žádá o povinný RKAB, musí v rámci balíčku informací předkládaného v této souvislosti předložit Ministerstvu energetiky a nerostných zdrojů svou strukturu akcionářů. Proto se Komise musela uchýlit k dostupným údajům na základě článku 28 základního nařízení, aby zaplnila mezery způsobené nedostatečnou spoluprací ze strany indonéské vlády ohledně vlastnictví a kontroly těžebních společností.

(384)

Komise nejprve prošetřila velmi omezené informace o vlastnictví a kontrole těžebních společností, které byly v rámci šetření předloženy. V odpovědi na přílohu B společnosti PT GAG Nickel bylo uvedeno, že společnost Antam je menšinovým akcionářem a většinu akcií vlastní jiná společnost. V odpovědi na dotazník neposkytla indonéská vláda žádné konkrétní informace o veřejném charakteru akcionářů této společnosti. Podle veřejných zdrojů zjištěných Komisí (75) se však ukázalo, že skutečným akcionářem této společnosti byla ve skutečnosti indonéská vláda, která byla jejím plným vlastníkem. To bylo následně potvrzeno při distanční křížové kontrole společnosti PT GAG Nickel. V důsledku toho bylo zřejmé, že indonéská vláda neposkytla úplné a přesné informace o skutečném konečném vlastnictví této společnosti.

(385)

Dále je třeba uvést, že společnost PT Vale nebyla indonéskou vládou zařazena na seznam největších těžařů niklové rudy v Indonésii. Na základě veřejně dostupných informací však společnost PT Vale vytěžila v roce 2019 přibližně 4,2 milionu (76) tun niklové rudy, což je více, než kolik v roce 2019 vytěžil největší těžař niklové rudy podle údajů indonéské vlády. Kromě toho stát prostřednictvím společnosti PT Indonesia Asahan Aluminium (Inalum) (77) vlastní také 20 % podíl ve společnosti PT Vale Indonesia (78). Indonéská vláda se stala akcionářem společnosti PT Vale v roce 2020 v rámci svého požadavku na odprodej podílů společností v zahraničním vlastnictví. Dále v odpovědi na článek 28 indonéská vláda uvedla, že společnost PT Vale není společností ve vlastnictví státu (zamlčela však, že indonéský stát vlastní ve společnosti PT Vale 20% podíl) a že neprodukuje ani neprodává niklovou rudu, nýbrž niklový kamínek. Společnost PT Vale je sice producentem niklového kamínku, ale má také důl na niklovou rudu v Indonésii (79) a těží niklovou rudu pro vlastní spotřebu.

(386)

Z toho vyplývá, že indonéská vláda poskytla nepřesné informace o největších těžařských dodavatelích niklu a že si také protiřečila v tom, co uvedla v odpovědi na dotazník a písemné upozornění na nedostatky, a v tom, co vysvětlila při distanční křížové kontrole. Kromě toho indonéská vláda předložila nejen nespolehlivé údaje o spotřebě niklové rudy, jak je vysvětleno v 351. bodě odůvodnění, ale nespolehlivý je i objem produkce niklové rudy, jelikož indonéská vláda nezahrnula produkci niklové rudy pro vlastní spotřebu. Tyto zjevné nesrovnalosti vrhají stín pochybnosti na indonéskou vládu ohledně její přesnosti a spolehlivosti v těchto aspektech šetření.

(387)

S cílem zaplnit všechny podstatné mezery týkající se vlastnictví státu a výkonu kontroly ve společnostech těžících niklovou rudu vzhledem k omezeným a nejednotným informacím, které poskytla indonéská vláda, provedla Komise průzkum na základě veřejně dostupných zdrojů. Veřejně k dispozici bylo bohužel jen málo informací o vlastnictví a kontrole těžebních společností, včetně těch velkých. Tento průzkum nicméně odhalil, že kromě společnosti Antam (80) vlastní stát prostřednictvím společnosti PT Antam také podíly ve společnostech PT GAG Nickel a WEDA Bay Nickel (81), ačkoli indonéská vláda tvrdila, že nemá informace o struktuře akcionářů společnosti PT WEDA Bay Nickel.

(388)

Z průzkumu Komise dále vyplynulo, že další společnost ve vlastnictví státu, a to PT Timah TbK, provozuje svou činnost v oblasti těžby niklu prostřednictvím své dceřiné společnosti PT Tim Nikel Sejahtera v provincii Jihovýchodní Sulawesi (82). Akcionářem společnosti PT Tonia Mitra Sejahtera, jedné ze společností uvedených indonéskou vládou, je indonéské Ministerstvo obchodu.

(389)

Komise poté vypočítala podíl státem vlastněných společností na základě procentních podílů domácí produkce, které v rámci šetření předložila indonéská vláda. I s přihlédnutím k veřejně dostupným informacím o velmi omezeném počtu společností (pět) v porovnání s celkovým počtem těžebních společností, který uvedla indonéská vláda (více než 290), lze dospět k závěru, že podíl státem vlastněných společností na celkové produkci v roce 2020 činil více než 27 % (83) (podíly společností PT Vale a PT Tim Nikel Sejahtera nebyly v informacích poskytnutých indonéskou vládou zahrnuty). Již tato hodnota představuje značný podíl společností vlastněných státem na trhu a měla by být považována za podhodnocenou, neboť je velmi pravděpodobné, že mezi mnoha dalšími těžebními společnostmi, o nichž nebyly k dispozici veřejné informace, jsou i jiné společnosti vlastněné státem. Na základě článku 28 tak mohla Komise vyvodit, že větší část těžebních společností, které produkují niklovou rudu, je ve skutečnosti ve vlastnictví státu. Tento procentní podíl se může zvýšit pouze s ohledem na povinnost odprodat majetek vysvětlenou ve 425. až 434. bodě odůvodnění.

(390)

Komise se musela spolehnout na vlastní průzkum, a to i pokud jde o řízení a kontrolu těžebních společností, protože indonéská vláda nespolupracovala. Veřejně dostupné informace byly opět omezené. Pokud jde o společnost Antam, Komise zjistila, že podle jejích výročních zpráv se rada komisařů skládá z pěti členů a představenstvo ze čtyř členů. Zdá se, že indonéská vláda drží přímo ve společnosti Antam pouze akcie série A s „vlastnictvím Dwiwarna“. Všichni ostatní akcionáři vlastní akcie série B. Akcionáři/prokuristé Dwiwarna mají výhradní právo jmenovat členy představenstva a rady komisařů. V roce 2018 byli na návrh indonéské vlády a jejího „zmocněnce“ odvoláni a nahrazeni dva z pěti členů rady komisařů a tři ze čtyř členů představenstva. Podobně byli v roce 2019 odvoláni a nahrazeni na návrh indonéské vlády a jejího „zmocněnce“ předseda rady komisařů, předseda představenstva a další dva členové představenstva. Současný předseda rady komisařů je navíc bývalým příslušníkem ozbrojených sil, další komisař je současným členem Státní zpravodajské služby a další je úředníkem Ministerstva energetiky a nerostných zdrojů. Pouze dva z pěti komisařů se těší kvalifikaci „nezávislých komisařů“. Konečně v radě komisařů je jeden člen bývalým zaměstnancem společnosti GAG Nikel, další bývalým zaměstnancem společnosti Inalum a další rovněž bývalým zaměstnancem jiné společnosti ve vlastnictví státu. Pouze jeden člen pochází ze soukromého sektoru.

(391)

Dále se rada komisařů společnosti GAG Nikel skládá ze dvou členů, zatímco představenstvo se podle odpovědi na dotazník společnosti GAG Nikel skládá ze dvou členů, resp. ze tří členů podle výroční zprávy společnosti Antam za rok 2020. Jedním ze současných členů rady komisařů společnosti GAG Nikel je bývalý ředitel pro příjmy z těžby nerostných surovin a uhlí z Ministerstva energetiky a nerostných zdrojů, zatímco bývalý (od 20. června 2020) předseda rady komisařů byl zaměstnancem společnosti Antam. Současný předseda představenstva společnosti GAG Nikel a další člen představenstva jsou zaměstnanci společnosti Antam, třetí člen je zaměstnancem společnosti Inalum.

(392)

Představenstvo PT Vale se skládá z pěti členů a rada komisařů z deseti členů. Současný místopředseda rady komisařů je současným ředitelem strategických služeb společnosti Inalum (84). Dalším členem rady komisařů je bývalý indonéský ministr komunikací a informací a zástupce generálního ředitele indonéské státní elektrárenské společnosti PT. PLN. Dalším členem rady komisařů je bývalý generální ředitel Ministerstva energetiky a nerostných zdrojů a bývalý předseda rady komisařů společnosti Antam a současný asistent ministra průmyslu pro záležitosti kovů, zemního plynu a přírodních zdrojů.

(393)

Na základě informací obsažených ve spisu a vlastního průzkumu v důsledku značně nedostatečné spolupráce ze strany indonéské vlády dospěla Komise k závěru, že těžební společnosti, které představují významnou produkci niklové rudy, jsou plně nebo částečně ve vlastnictví státu a jsou rovněž řízeny a/nebo kontrolovány státem v úzkém vztahu s indonéskou vládou.

(394)

Kromě vlastnictví státu a formálních vazeb mezi státem a těžebními společnostmi Komise posuzovala, zda těžební společnosti disponují vládní pravomocí a zda tyto pravomoci vykonávají při výkonu vládních funkcí.

(395)

Šetření potvrdilo, že všechny těžební společnosti, bez ohledu na jejich vlastnictví, podléhají řadě vládou předepsaných opatření týkajících se dodávek niklové rudy a musí je provádět, a sice: 1) povinnost domácího zpracování; 2) omezení a/nebo zákaz vývozu; 3) povinný roční pracovní plán a rozpočet (dále jen „RKAB“); 4) povinnost odprodeje; 5) povinný mechanismus tvorby ceny. Tyto povinnosti jasně ukazují, že těžební společnosti vykonávají vládní funkce.

(396)

V souvislosti se všemi těmito opatřeními Komise připomíná, že podle článku 4 horního zákona z roku 2009 jsou nerosty pod kontrolou státu. Klíčovým cílem horního zákona z roku 2009 je navíc maximalizovat přidanou hodnotu zásob niklové rudy pro indonéské hospodářství. Za tímto účelem právní předpisy stanoví státní kontrolu nad těžbou nerostných surovin a uhlí. Čl. 2 odst. 2 stanoví, že „kontrolu nerostných surovin a uhlí ze strany státu podle odstavce 1 vykonává vláda a/nebo regionální vlády“. Kromě toho může indonéská vláda stanovit politiku v oblasti nerostných surovin, která upřednostňuje domácí zájmy, zejména prostřednictvím kontroly produkce a vývozu. Čl. 5 odst. 2 stanoví, že „národní zájmy uvedené v odstavci 1 lze realizovat prostřednictvím kontroly produkce a vývozu“. Indonéská vláda má pravomoc stanovit roční produkci jednotlivých komodit pro každou provincii. Čl. 5 odst. 3 stanoví, že „při provádění kontroly podle odstavce 2 je vláda oprávněna stanovit roční produkci jednotlivých komodit pro každou provincii“. V souladu s článkem 144 dohlíží indonéská vláda bedlivě na řízení těžební činnosti. V rámci provádění tohoto článku vydala indonéská vláda nařízení GR č. 55/2010 týkající se vedení a dohledu nad prováděním řízení těžební činnosti. Článek 22 stanoví, že dohled indonéské vlády se týká mimo jiné „realizace produkce a prodeje, včetně kvality a množství a ceny nerostných surovin a uhlí“.

(397)

Kromě toho v rámci provádění horního zákona z roku 2009 vydala indonéská vláda nařízení GR č. 23/2010 ve znění nařízení GR č. 24/2012. Na základě čl. 89 odst. 1 „[m]inistr kontroluje produkci nerostů a uhlí prováděnou držiteli povolení k těžbě nerostných surovin a uhlí a držiteli zvláštního povolení k těžbě nerostných surovin a uhlí“ a podle čl. 89 odst. 2 „[C]ílem kontroly těžby nerostných surovin a uhlí podle odstavce 1 je: a. splnění požadavků na ochranu životního prostředí; b. zachování nerostných a uhelných zdrojů; c. kontrola cen nerostných surovin a uhlí“. Kromě toho podle čl. 90 odst. 1 „[m]inistr stanoví vnitrostátní množství produkce nerostných surovin a uhlí na úrovni provincie“ a podle čl. 90 odst. 2 „[m]inistr může pověřit guvernéry, aby stanovili množství produkce nerostných surovin a uhlí pro příslušné okresy/města“. Článek 84 dále stanoví, že „(1) [d]ržitelé povolení k těžební činnosti a držitelé zvláštního povolení k těžbě musí upřednostňovat domácí potřeby nerostů a/nebo uhlí. (2) Ministr stanoví domácí potřebu nerostných surovin a uhlí podle odstavce 1, která zahrnuje potřebu pro zpracovatelský průmysl a přímé domácí využití“.

(398)

Kontrola produkce je dále doprovázena kontrolou domácího prodeje a cen nerostných surovin. Ustanovení čl. 92 odst. 1 tohoto nařízení zmocňuje ministra ke „kontrole prodeje nerostů a uhlí, který provádějí držitelé povolení k těžbě nerostných surovin a uhlí a držitelé zvláštního povolení k těžbě nerostných surovin a uhlí“. Dále čl. 92 odst. 2 stanoví, že „[C]ílem kontroly prodeje nerostů nebo uhlí podle odstavce 1 je: a. upřednostňovat dodávky nerostných surovin a uhlí pro domácí potřebu a b. stabilizovat ceny nerostných surovin a uhlí“.

(399)

Vedle objemu produkce indonéská vláda přísně dohlíží na všechny prodejní transakce na domácím trhu. V článku 10 nařízení MEMR 7/2017 se uvádí: „Držitelé licence IUP pro těžbu kovových nerostů, licence IUP pro těžbu uhlí, licence IUPK pro těžbu kovových nerostů a licence IUPK pro těžbu uhlí musí předložit ministrovi prostřednictvím generálního ředitele nebo guvernéra v souladu s jeho pravomocemi každou smlouvu o prodeji kovových nerostů nebo uhlí.“ Článek 11 dále uvádí toto: „(1) Držitelé licence IUP pro těžbu kovových nerostů, licence IUP pro těžbu uhlí, licenci IUPK pro těžbu kovových nerostů a licenci IUPK pro těžbu uhlí jsou povinni každý měsíc nejpozději do 5 (pěti) kalendářních dnů po skončení každého měsíce předložit ministrovi prostřednictvím generálního ředitele nebo guvernéra v souladu s jeho pravomocemi zprávy o provádění činností v oblasti prodeje kovových nerostů nebo uhlí. (2) Zpráva o prodeji kovových nerostů nebo uhlí podle odstavce 1 obsahuje alespoň prodejní cenu, objem prodeje, kvalitu prodaných kovových nerostů nebo uhlí, místo prodeje a zemi nebo region prodeje.“

(400)

Tato opatření již ukazují na silné zásahy a kontrolu ústřední vlády v těžebním odvětví, včetně niklové rudy, mimo jiné s ohledem na cíl produkce a prodeje, kontrolu cen a příklon k domácím potřebám v oblasti nerostů těžených v Indonésii. Nejedná se o pouhý regulační rámec pro těžební činnost, ale o rámec, v němž je těžebním společnostem svěřena pravomoc, která jim umožnila rozvíjet vládní funkce týkající se uvádění těžebních produktů na trh a jejich dodávek tak, aby bylo dosaženo příslušných vládních cílů. Následující opatření specifická pro odvětví niklové rudy dále ukazují, jak indonéská vláda vykonává svou pravomoc a kontrolu nad těžebními společnostmi.

(401)

Podle článku 102 horního zákona z roku 2009 je „držitel licencí IUP a IUPK povinen zvyšovat přidanou hodnotu nerostných a/nebo uhelných zdrojů při provádění vývoje, zpracování a čištění, jakož i při těžbě nerostů a uhlí“. Dále podle čl. 103 odst. 1 „[d]ržitel licencí IUP a IUPK je povinen provádět zpracování a čištění domácích důlních produktů“ a podle čl. 103 odst. 2 „[d]ržitel licencí IUP a IUPK podle odstavce 1 může zpracovávat a čistit důlní produkty jiných držitelů licencí IUP a IUPK“.

(402)

Povinnost provádět zpracování a rafinaci v tuzemsku má mimo jiné za cíl a) zvýšit hodnotu těžby prostřednictvím jejích komodit, b) poskytnout suroviny pro průmysl, c) zajistit zaměstnanost a d) zvýšit příjmy státu. Jinými slovy, tato ustanovení ukládala všem společnostem těžícím niklovou rudu povinnost buď vybudovat vlastní zařízení na zpracování/čištění niklu, nebo svůj produkt takovému domácímu zařízení prodávat.

(403)

Kromě toho článek 170 horního zákona z roku 2009 stanovil pětiletou „odkladnou lhůtu“: „Držitel smlouvy o dílo [...], který již zahájil produkci, je povinen zahájit čištění, jak je uvedeno v čl. 103 odst. 1, nejpozději do 5 (pěti) let od přijetí tohoto zákona.“ Článek 112 odst. 4 nařízení GR č. 23/2010 ve znění nařízení GR č. 24/2012 potvrdil, že držitelé licence k těžební činnosti musí provádět zpracování a rafinaci v tuzemsku nejpozději do pěti let od přijetí horního zákona z roku 2009: „Povolení k těžbě, regionální povolení k těžbě a povolení k těžbě malého rozsahu udělená podle právních předpisů před vydáním tohoto nařízení vlády zůstávají v platnosti až do uplynutí jejich platnosti a musí: [...] c) provádět domácí zpracování a/nebo rafinaci/tavení nejpozději do 5 (pěti) let od nabytí účinnosti zákona číslo 4 z roku 2009 o těžbě nerostných surovin a uhlí“.

(404)

Tyto povinnosti ukazují, že těžební společnosti nemají možnost organizovat své produkční a zpracovatelské činnosti podle obchodních hledisek. Spíše musí dodržovat tyto povinnosti, aby rudu produkovaly a zpracovávaly v tuzemsku a zvýšily tak její přidanou hodnotu v Indonésii. Je jim tedy svěřena vládní pravomoc, a v důsledku toho vykonávají činnosti, které jim vláda nařídila.

(405)

Dne 11. ledna 2014 vydala indonéská vláda nařízení GR č. 1/2014, které pozměnilo článek 112 nařízení GR č. 24/2012 a doplnilo nový článek 112C. Nejvýznamnější změnou článku 112 bylo zrušení čl. 112 odst. 4 písm. c) v nařízení GR č. 23/2010, podle něhož měl držitel licence k těžební činnosti (IUP) nebo licence k těžbě malého rozsahu (IPR) povinnost provádět domácí zpracování a rafinaci nerostů do pěti let od přijetí horního zákona z roku 2009, neboť tato lhůta již uplynula. Klíčové termíny v tomto dodatečném článku 112C byly tyto: (1) držitelé smluv o dílo podle článku 170 horního zákona z roku 2009 musí své těžební produkty rafinovat na domácím trhu a (2) držitelé licencí k těžební činnosti pro provozní činnost (IUPOP) podle čl. 112 odst. 4 písm. a) tohoto nařízení musí své těžební produkty zpracovávat a rafinovat na domácím trhu (85).

(406)

Téhož dne bylo vydáno nařízení MEMR 1/2014 (86) jako prováděcí nařízení k nařízení GR č. 1/2014. Nařízení MEMR 1/2014 obsahovalo pokyny k úrovni zpracování nebo rafinace, která musí být splněna před vývozem. Určilo jedenáct kovových nerostů, jejichž vývoz byl od ledna 2014 zakázán. Šest kovů, včetně niklu, bylo možné vyvážet pouze ve zpracované formě.

(407)

Ve snaze zmírnit dopady zákazu vývozu nezpracovaných nebo nedostatečně zpracovaných nerostů na těžaře a příjmy země z vývozu vydala indonéská vláda nařízení GR č. 1/2017, které těžařským společnostem umožňuje po dobu pěti let ode dne 11. ledna 2017 nadále vyvážet polozpracované produkty a některé druhy rud, a to za podmínek stanovených v prováděcích předpisech. Článek 4 předpisu MOT 01/M-DAG/PER/1/2017 stanoví toto: „Těžební produkty uvedené v dodatku III ve smyslu čl. 3 odst. 1 lze vyvážet pouze za těchto podmínek: a. společnost vlastnící licenci IUP na těžbu niklu nebo IUPK na těžbu niklu: 1. použila nikl s obsahem < 1,7 % (méně než jedna celá sedm desetin procenta) u nejméně 30 % (třicet procent) celkové vstupní kapacity vlastněného zařízení na zpracování a čištění niklu a 2. postavila nebo staví čisticí zařízení, a to samostatně nebo ve spolupráci s jinými stranami“.

(408)

Na základě nařízení MEMR 25/2018 existovala specifická pravidla, která se vztahovala na kovové nerosty s konkrétními kritérii (tj. nikl s obsahem < 1,7 %). V čl. 46 odst. 1 se stanoví, že „[d]ržitelé licence k těžební činnosti (IUP) pro provozní činnost nebo zvláštní licence k těžební činnosti (IUPK) pro provozní činnost mohou provádět prodej niklu s obsahem < 1,7 % (menším než jedna celá sedm desetin procenta) nebo praného bauxitu s obsahem Al2O3 >= 42% (větším nebo rovným čtyřiceti dvěma procentům) do zahraničí v konkrétních množstvích s využitím sazebníku Post/HS (harmonizovaný systém) v souladu s ustanoveními právních předpisů nejpozději ode dne 11. ledna 2022“, a čl. 46 odst. 2 stanoví, že „[p]rodej niklu s obsahem < 1,7 % (menším než jedna celá sedm desetin procenta) nebo praného bauxitu s obsahem Al2O3 >= 42% (větším nebo rovným čtyřiceti dvěma procentům), jak je uvedeno v odstavci 1, se provádí za těchto podmínek: a. má nebo staví čisticí zařízení a b. platí vývozní clo v souladu s právními předpisy“. Zařízení na rafinaci/tavení bylo povoleno postavit buď samostatně, nebo společně s jinými stranami.

(409)

Vývoz těchto výrobků mohl být uskutečněn až po přezkoumání inspektorem a schválení Generálním ředitelstvím zahraničního obchodu na základě doporučení Ministerstva energetiky a nerostných zdrojů. Účelem zkoumání bylo zajistit, aby těžební produkty splňovaly minimální požadavky na zpracování a/nebo rafinaci.

(410)

V únoru 2017 Ministerstvo financí vydalo nařízení PMK č. 13/PMK.010/2017 (87) (následně změněné nařízením Ministerstva financí PMK č. 164/PMK.010/2018), kterým se stanoví sazby vývozního cla pro různé formy zpracovaných kovových nerostů. Pro niklovou rudu o koncentraci < 1,7 % Ni činila vývozní daň 10 %.

(411)

Podle nařízení MEMR 11/2019 byl zákaz vývozu niklové rudy s obsahem nižším než 1,7 % Ni urychlen k 31. prosinci 2019. Veškerá vývozní doporučení, která Ministerstvo energetiky a nerostných zdrojů vydalo pro vývoz niklové rudy s obsahem nižším než 1,7 % Ni před vydáním nařízení MEMR 11/2019, zůstávají v platnosti. Platnost tohoto doporučení však skončila dne 31. prosince 2019. Nařízení MEMR 11/2019 nabylo účinnosti dne 1. ledna 2020. Ministerstvo energetiky a nerostných zdrojů mohlo vydávat vývozní doporučení pro niklovou rudu s obsahem nižším než 1,7 % Ni ještě do 31. prosince 2019.

(412)

Ode dne 1. ledna 2020 je proto zakázáno vyvážet všechny druhy niklové rudy.

(413)

Tato vývozní omezení a zákaz vývozu niklové rudy výrazně omezují svobodu těžebních společností prodávat niklovou rudu kupcům, kteří nabízejí nejvyšší cenu na světě. Tyto společnosti mohou prodávat na indonéském trhu pouze ve prospěch navazujícího průmyslu, zejména odvětví korozivzdorné oceli, přestože zdroje niklové rudy jsou celosvětově vzácné a Indonésie je velmi velkým producentem. Tato omezení vedou k velmi omezenému počtu domácích odběratelů jako uživatelských odvětví a také ke snížení domácích cen niklové rudy. To opět ukazuje, že těžební společnosti zdaleka nejsou subjekty volného trhu, ale „veřejnoprávními subjekty“, které ve skutečnosti vykonávají vládní činnosti.

(414)

Podle článku 101 nařízení GR č. 23/2010 ve znění nařízení GR č. 24/2012 „držitelé povolení k těžbě a držitelé zvláštního povolení k těžbě musí předávat veškeré údaje získané při průzkumu a těžbě příslušnému ministrovi, guvernérovi nebo regentovi/starostovi“. Dále podle článku 103 „[z]právy podle článku 101 jsou postupné zprávy o práci ve stanoveném časovém rámci a stanovené činnosti, které předkládají držitelé povolení k těžbě pro průzkum a držitelé zvláštního povolení k těžbě pro průzkum, jakož i držitelé povolení k těžbě pro provozní činnost a držitelé zvláštního povolení k těžbě pro provozní činnost“. Kromě toho „roční pracovní plány a rozpočet (RKAB) podle článku 101 se předkládají příslušnému ministrovi, guvernérům nebo regentům/starostům nejpozději 45 (čtyřicet pět) pracovních dnů před koncem každého kalendářního roku“.

(415)

Nařízení MEMR 11/2018 (88) (ve znění nařízení MEMR 22/2018 a MEMR 51/2018) definuje roční RKAB jako „roční pracovní plán a rozpočet v oblasti těžby nerostných surovin a uhlí, zahrnující aspekty obchodní, technické a environmentální“. Ukládá držitelům licence k těžební činnosti povinnost vypracovat a předat roční RKAB ministrovi nebo guvernérovi v souladu s jejich pravomocí získat souhlas (čl. 61 odst. 1 písm. b)). Kromě stanovení této povinnosti zakazuje držitelům licence k těžební činnosti provádět stavební, těžební, zpracovatelské a/nebo rafinační činnosti, jakož i přepravu a prodej před schválením jejich ročního RKAB.

(416)

Roční RKAB musí držitelé licence k těžební činnosti a držitelé zvláštní licence k těžební činnosti předložit nejméně 90 kalendářních dnů a nejpozději 45 kalendářních dnů před jeho skončením rozpočtového roku a součástí toho je i získání souhlasu s ročním RKAB.

(417)

Z pověření Ministerstva energetiky a nerostných zdrojů nebo guvernéra provede Generální ředitelství pro nerostné suroviny a uhlí vyhodnocení ročního RKAB a udělí souhlas nebo poskytne odpověď o ročním RKAB nejpozději do 14 pracovních dnů ode dne, kdy byl roční RKAB zcela a řádně doručen. Držitelé licence IUP jsou povinni dodat upravenou verzi ročního RKAB, která musí zohledňovat odpověď Generálního ředitelství pro nerostné suroviny a uhlí, nejpozději do pěti dnů od data, kdy byla odpověď generálního ředitelství doručena. Generální ředitelství vydá souhlas s upravenou verzí ročního RKAB nejpozději do 14 pracovních dnů ode dne, kdy byl upravený roční RKAB zcela a řádně doručen. Držitelé licencí IUP a IUPK pro průzkum, licence IUP pro provozní činnost, IUPK pro provozní činnost nebo IUP pro provozní činnost určených speciálně pro zpracování a/nebo rafinaci mohou v běžném roce požádat o jednu změnu ročního RKAB, pokud dojde ke změně jejich produkční kapacity. Žádost o změnu ročního RKAB se podává po předložení druhé čtvrtletní zprávy držitelem licence IUP a musí být předložena nejpozději do 31. července běžného roku. Držitelé licencí IUP pro provozní činnost a IUPK pro provozní činnost musí v souladu s ustanoveními platných předpisů předložit změny svých zpráv o studii proveditelnosti, pokud dojde ke změnám technických, ekonomických nebo environmentálních proměnných. Držitelé licencí IUP a IUPK pro průzkum, licencí IUP pro provozní činnost, IUPK pro provozní činnost nebo IUP pro provozní činnost speciálně pro zpracování a/nebo rafinaci musí oznámit veškeré změny ve využití svých podniků těžebních služeb v běžném roce.

(418)

Nařízení MEMR 11/2018 bylo zrušeno a nahrazeno nařízením MEMR 7/2020 (89). Nařízení MEMR 7/2020 obsahuje podobná ustanovení jako nařízení MEMR 11/2018, pokud jde o požadavek na roční RKAB.

(419)

V průběhu šetření předložila indonéská společnost čtyři RKAB pro těžaře niklové rudy. Komise uvedla, že RKAB obsahuje podrobné kvantitativní, kvalitativní a finanční informace týkající se průzkumné činnosti, zdrojů a zásob, těžebních operací, objemu zpracování a rafinace, uvádění na trh a přepravy na vývoz i na domácí trhy, životního prostředí, bezpečnosti, pracovních sil a odhadů finančních údajů (prodeje, licenčních poplatků, příjmů, daně z příjmů).

(420)

Indonéská vláda bohužel nepředložila skutečné studie proveditelnosti a vyhnula se diskusi o tom, jak jsou pro každou společnost stanovovány cíle produkce, jakým způsobem indonéská vláda následně provádí monitorování a jak jedná s ohledem na skutečně dosaženou produkci za období, na které se studie proveditelnosti vztahuje. Vzhledem k nedostatečné spolupráci v tomto důležitém ohledu se Komise musela spolehnout na dedukce na základě článku 28 základního nařízení.

(421)

Indonéská vláda předložila objem produkce niklové rudy v Indonésii v období 2017–2020, jakož i domácí spotřebu niklové rudy v témže období. Tyto údaje ukázaly, že existuje značný rozdíl mezi objemem produkce a objemem spotřeby niklové rudy. Objem domácí spotřeby niklové rudy, který předložila indonéská vláda, navíc nebylo možné porovnat s objemem nákupů niklové rudy společnosti IRNC, které byly křížově zkontrolovány během distanční křížové kontroly, což zřejmě naznačuje, že indonéská vláda předložila chybné informace týkající se spotřeby niklové rudy.

(422)

Dále je třeba poznamenat, že kromě požadavku na každoroční předkládání RKAB, který je vysvětlen ve 414. až 419. bodě odůvodnění, nařízení MEMR 11/2018 rovněž požaduje, aby držitelé licence IUP předkládali tři další zprávy: a) pravidelnou zprávu; b) závěrečnou zprávu a c) zvláštní zprávu s různými úrovněmi požadavků v závislosti na typu držitele licence IUP. Mezi druhy informací, které je třeba předložit, patří informace o produkčních a prodejních činnostech, které musí držitelé licence IUP předložit.

(423)

Společnost GAG Nickel během distanční křížové kontroly potvrdila, že čtvrtletně, pololetně a ročně podává zprávy o objemu produkce, jakož i o objemu a hodnotě prodeje niklové rudy. Komise požádala společnost o poskytnutí těchto zpráv za období šetření. Komise poskytla indonéské vládě několik dní po skončení distanční křížové kontroly na předložení těchto informací. Nicméně indonéská vláda předložila tyto údaje až poté, co ji Komise informovala o použití článku 28 základního nařízení, jak je vysvětleno ve 349. bodě odůvodnění.

(424)

Pravidla týkající se RKAB ukazují další aspekt účinné a přísné kontroly, kterou má indonéská vláda zejména nad každoročními cíli produkce jednotlivých těžebních společností. Komise dospěla k závěru, že v důsledku těchto pravidel pro RKAB je hlavní charakteristikou a funkcemi těžebních společností dodávat niklovou rudu v souladu s vládním cílem podporovat navazující odvětví výroby korozivzdorné oceli. Míra shody nebo překrývání základních charakteristik těžebních společností s cíli a funkcemi indonéské vlády v odvětví nerostných surovin ukazuje, že těžební společnosti mají nebo vykonávají vládní pravomoc nebo jim vládní pravomoc byla svěřena.

(425)

Podle horního zákona z roku 2009 jsou těžební společnosti v zahraničním vlastnictví povinny odprodat své podíly indonéským stranám, aby byly podpořeny domácí investice v těžebním odvětví. Horní zákon z roku 2009 se nezmiňuje o výši podílu, který musí být odprodán, a ponechává ji na další úpravě ústřední vlády v příslušných prováděcích předpisech.

(426)

Ústřední vláda od vydání horního zákona z roku 2009 postupně změnila požadavek na minimální procento odprodeje. V současné době činí převládající požadavek minimálního odprodeje 51 % a byl uplatněn čtvrtou změnou nařízení GR č. 23/2010 v roce 2017 (nařízení GR č. 1/2017) (90) a nařízení MEMR 9/2017 (91) (ve znění nařízení MEMR 43/2018 (92)).

(427)

Podle článku 97 „držitelé povolení k těžbě a držitelé zvláštního povolení k těžbě v rámci zahraničních investic musí po 5 (pěti) letech těžby postupně odprodat své podíly tak, aby v desátém roce vlastnili indonéští účastníci alespoň 51 % (padesát jedna procent) jejich podílů“. Kromě toho se „odprodej podílů podle bodu 1 provádí ve prospěch indonéských účastníků, mezi něž patří vláda, provinční vlády nebo okresní/městské samosprávy, subjekty ve vlastnictví státu, subjekty ve vlastnictví regionu nebo vnitrostátní soukromé subjekty“.

(428)

Podíly vlastněné zahraničními investory mohou být odprodány indonéským soukromým společnostem pouze v případě, že vláda, provinční vlády nebo okresní/městské samosprávy, subjekty ve vlastnictví státu a subjekty ve vlastnictví regionu nejprve odmítly tyto podíly koupit. Odprodej může být proveden prostřednictvím emise nových akcií a/nebo převodu či prodeje stávajících akcií, a to buď přímo, nebo nepřímo. Je třeba poznamenat, že na rozdíl od těžebních společností nepodléhají tavírny žádné povinnosti odprodeje.

(429)

Podle nařízení MEMR 9/2017 vychází cena odprodávaného podílu ze „spravedlivé tržní hodnoty“, aniž by se zohlednila hodnota zásob nerostných surovin v době, kdy se odprodej provádí. Toto ustanovení týkající se ceny odprodávaného podílu bylo změněno nařízením MEMR 43/2018, podle kterého se při stanovení spravedlivé tržní hodnoty nepřihlíží k zásobám nerostných surovin nebo uhlí, s výjimkou těch, které mohou být vytěženy v období platnosti licence IUP pro provozní činnost nebo licence IUPK pro provozní činnost. Dále se výpočet spravedlivé tržní hodnoty provede metodou diskontovaných peněžních toků s využitím ekonomických přínosů v odprodávaném období provádění do konce platnosti licence IUP pro provozní činnost nebo licence IUPK pro provozní činnost a/nebo srovnáváním tržních údajů.

(430)

Na základě nařízení MEMR 9/2017 by se regulovaná cena podílů při odprodeji stala: a. maximální cenou, která má být nabídnuta ústřední vládě, provinční vládě nebo regentské/obecní samosprávě, nebo b. minimální cenou, která má být nabídnuta společnosti ve vlastnictví státu, společnosti ve vlastnictví regionu nebo vnitrostátnímu soukromému podnikatelskému subjektu.

(431)

Nařízením PerMen 43/2018 bylo výše uvedené ustanovení změněno s tím, že regulovaná cena odprodávaného podílu by se stala: a. maximální cenou, která má být nabídnuta ústřední vládě, provinční vládě nebo regentské/obecní samosprávě, společnosti ve vlastnictví státu, společnosti ve vlastnictví regionu nebo zvláštní účelové jednotce, která byla zřízena nebo jmenována vládou prostřednictvím Ministerstva energetiky a nerostných zdrojů, společně s provinční vládou nebo regentskou/komunální vládou, společností ve vlastnictví státu a/nebo společnosti ve vlastnictví regionu; nebo b. minimální cenou, která má být nabídnuta vnitrostátnímu soukromému podnikatelskému subjektu prostřednictvím nabídky.

(432)

Vláda (prostřednictvím Ministerstva energetiky a nerostných zdrojů) může pověřit nezávislého hodnotitele, aby cenu odprodávaného podílu posoudil. Pokud se nepodaří dosáhnout dohody o ceně odprodávaného podílu, nařízení MEMR 9/2017 stanoví, že odprodávané podíly jsou nabídnuty na základě ceny odprodávaného podílu, která byla vypočtena s ohledem na ocenění, které provedla vláda. Toto ustanovení bylo v nařízení MEMR 43/2018 zrušeno.

(433)

Horní zákon z roku 2020 zachovává požadavek na odprodej zahraničního vlastnictví a výslovně stanoví, že zahraniční investoři musí odprodat takový počet akcií, aby bylo zajištěno, že alespoň 51 % všech akcií společnosti budou vlastnit indonéští investoři. Tento minimální požadavek na odprodej je v souladu se současnými požadavky na odprodej uplatňovanými podle nařízení GR č. 23/2010. Pokud jde o načasování a postupy takového odprodeje, horní zákon z roku 2020 stanoví, že se tyto záležitosti řídí příslušnými vládními nařízeními (v současnosti nařízení GR 23/2010), která vyžadují, aby byl proces odprodeje zahájen po pátém výročí zahájení produkce dolu.

(434)

Tato ustanovení ukazují, že se indonéská vláda snaží zvýšit svou účinnou kontrolu nad těžebními společnostmi tím, že zvyšuje svou přítomnost a vytlačuje těžební společnosti v zahraničním vlastnictví. Aby byl zajištěn její hlavní cíl, kterým je dodávat niklovou rudu pro domácí navazující průmysl, jsou tyto subjekty povinny se po poměrně krátké době vzdát vlastnictví s přednostním právem na koupi, které je přiznáno indonéské vládě a dalším veřejným společnostem. Existují také zvláštní pravidla pro oceňování podílů, která se nezdají být v souladu s běžnými tržními jednáními, jež by probíhala mezi hospodářskými subjekty bez těchto ustanovení. Na tomto základě Komise dospěla k závěru, že povinnosti odprodat podíl ukazují, jak indonéská vláda udržuje účinnou kontrolu nad vlastnictvím a řízením těžebních společností, aby zajistila, že budou nadále plnit vládní funkce v souladu s cíli politiky indonéské vlády.

(435)

Šetření ukázalo, že stanovení ceny niklové rudy podléhá vládnímu mechanismu, který brání tomu, aby cenu určovala běžná tržní dynamika nabídky a poptávky. Vývoj příslušných právních předpisů o tvorbě cen ukazuje, že indonéská vláda aktivně sleduje ceny niklové rudy pomocí konkrétních opatření již od roku 2010. V prvních dnech indonéská vláda tvrdila, že mechanismus tvorby ceny se uplatňuje především v souvislosti s výběrem licenčních poplatků. Následně se zásahy indonéské vlády do cen v průběhu let zesilovaly, až byl do právních předpisů formálně zaveden zvláštní povinný mechanismus tvorby ceny, který kodifikoval mechanismus tvorby cen, který již de facto existoval. V průběhu let, a výrazně od roku 2017, byl tento mechanismus vždy určen ke stanovení ceny s výraznou slevou ve srovnání s převládající cenou na mezinárodním trhu, aby byl podpořen rozvoj odvětví korozivzdorné oceli podle dohody a dvoustranné spolupráci s čínskou vládou.

(436)

Hlavním cílem mechanismu tvorby ceny je zajistit, aby niklová ruda byla dodávána s výraznou slevou oproti mezinárodním cenám ve prospěch odvětví korozivzdorné oceli. Regulovaná cena se zároveň snaží zohlednit i zájmy těžařů, aby byla zajištěna kontinuita dodávek za tuto zvýhodněnou cenu a aby se zabránilo bankrotům a sociálním nepokojům. A konečně zajišťuje minimální úroveň příjmů pro stát, i když mnohem nižší, než kdyby sleva oproti mezinárodní ceně neexistovala. To potvrdil i úřadující generální ředitel pro nerostné suroviny a uhlí, který, jak je uvedeno níže, řekl, že hodlá nalézt „spravedlnost pro tavírny, které chtějí co nejnižší ceny. Na druhé straně však musí zajistit, aby těžba niklu poskytovala dostatečnou marži pro těžební odvětví“ (93).

(437)

Na základě všech dostupných důkazů dospěla Komise k závěru, že pomocí regulované ceny měla indonéská vláda konkrétně v úmyslu zajistit, aby cena niklové rudy přinesla výraznou slevu ve srovnání s cenami na mezinárodním trhu ve prospěch odvětví korozivzdorné oceli. Prostřednictvím tohoto mechanismu vykonávala indonéská vláda účinnou kontrolu nad možností těžebních společností stanovit jinak ceny na jiné úrovni na základě běžné tržní nabídky a poptávky.

(438)

Dalším důkazem toho, že těžebním společnostem byla svěřena vládní pravomoc, je jejich formální označení za „národní životně důležité objekty“.

(439)

Šetření ukázalo, že těžaři niklu PT. Antam TBK UPBN Southeast Sulawesi, PT. Ceria Nugraha Indotama, PT Vale jsou formálně uznáni za národní životně důležité objekty v odvětví nerostných surovin a uhlí (94). Připomínáme, že společnost Antam je společnost ve státním vlastnictví a stát vlastní také akcie společnosti PT Vale, zatímco společnost PT Ceria Nugraha Indotama je soukromá společnost.

(440)

Tento status vychází z vyhlášky MEMR číslo 202.K/HK.02/MEM.S/2021 o druhé změně vyhlášky ministra energetiky a nerostných zdrojů číslo 77 K/90/MEMILIKI/2019 o národních životně důležitých objektech v oblasti energetiky a nerostných zdrojů ze dne 18. října 2021 (95). Na seznamu národních životně důležitých objektů je 34 společností z odvětví těžby nerostných surovin a uhlí.

(441)

Společnosti, které mají nárok na toto uznání, jsou podniky důležité pro hospodářský rozvoj země nebo zdroje státních příjmů strategické povahy. V případě odvětví nerostných surovin a uhlí. Při narušení provozu nebo ohrožení budou mít národní životně důležité objekty první prioritu z hlediska bezpečnostní pomoci indonéských národních policejních sil. Podle nařízení č. 63 z roku 2004 o ochraně národních životně důležitých objektů „za ochranu národních životně důležitých objektů odpovídá správce národních životně důležitých objektů, a to každý na základě zásady vnitřní bezpečnosti“. Dále „Státní policie Indonéské republiky je povinna poskytovat bezpečnostní asistenci národnímu životně důležitému objektu“ a „Státní policie Indonéské republiky nasadila síly na ochranu národního životně důležitého objektu na základě potřeby a odhadu ohrožení a/nebo nepokojů, které mohou nastat“. Zásah státu je zajištěn i v případě, že dojde k akcím odborů (96).

(442)

Na základě výše uvedených skutečností dospěla Komise k závěru, že skutečnost, že těžební společnosti působící v oblasti těžby niklové rudy – ať už veřejné, nebo soukromé – mají právo být formálně uznány za „národní životně důležité objekty“, opět dokazuje, že mají nebo vykonávají vládní pravomoc nebo jim byla právní pravomoc svěřena.

(443)

Z výše uvedeného celkového právního prostředí a posouzení vyplývá, že těžební společnosti dodávající niklovou rudu jsou „veřejnoprávními subjekty“. Právní a ekonomické prostředí, které v Indonésii panuje, ukazuje, že těžební společnosti plní vládní funkce tím, že jménem indonéské vlády dodávají niklovou rudu. Niklová ruda je stejně jako ostatní nerostné suroviny v Indonésii přírodním zdrojem, který je plně pod kontrolou a správou indonéské vlády. Navzdory velmi nedostatečné spolupráci ze strany indonéské vlády šetření ukázalo, že řada těžebních společností, které představují významnou domácí produkci niklové rudy, je plně nebo částečně ve vlastnictví státu a/nebo je řídí a/nebo kontroluje indonéská vláda.

(444)

Kromě formálních indicií kontroly vytvořila indonéská vláda úplný normativní rámec, který musí těžební společnosti dodržovat. Z hlavních charakteristik těžebních společností jako takových vyplývá, že místo toho, aby těžební společnosti těžící nikl fungovaly jako běžní účastníci trhu, provádějí jednoduše rámec stanovený indonéskou vládou při výkonu vládních funkcí ve vztahu k odvětví plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli. Trvalá a systémová povaha všech opatření přijatých indonéskou vládou se vztahuje na všechny aspekty produkce a zpracování, prodeje, omezení vývozu a tvorby tržní ceny niklové rudy, jakož i na přísnou kontrolu zahraničních společností prostřednictvím povinností odprodeje a formálního označení domácích těžařů jako národních strategických objektů.

(445)

Komise proto dospěla k závěru, že indonéská vláda dává finanční příspěvek ve formě poskytování niklové rudy tavírnám ve spojení s výrobci korozivzdorné oceli prostřednictvím domácích těžebních společností jednajících jako veřejnoprávní subjekty ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu iii) základního nařízení.

(446)

Kromě zjištění, že těžební společnosti jsou „veřejnoprávním subjektem“ pro účely čl. 3 odst. 1 písm. a) základního nařízení, Komise rovněž zkoumala alternativu, zda indonéská vláda poskytla finanční příspěvek tím, že pověřila těžební společnosti těžící niklovou rudu (jako soukromé subjekty) jejím prodejem výrobcům korozivzdorné oceli za cenu nižší než přiměřenou nebo že jim to nařídila, jak stanoví čl. 3 odst. 1 písm. a) bod iv) základního nařízení.

(447)

Podle čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu iv) druhé odrážky základního nařízení je finanční příspěvek poskytnut, pokud vláda: „pověří soukromý subjekt výkonem jedné nebo více funkcí uvedených v bodech i), ii) a iii), které by jinak byly svěřeny vládě, nebo jejich výkon takovému subjektu nařídí a jejich výkon se v žádném smyslu neliší od jednání obvykle prováděného vládou“. Typ funkcí popsaných v čl. 3 odst. 1 písm. a) bodě iii) základního nařízení nastává tehdy, pokud „vláda dodává zboží nebo poskytuje služby, které nejsou součástí obecné infrastruktury, nebo nakupuje zboží …“. Tato ustanovení odrážejí ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. a) prvního pododstavce bodů iii) a iv) Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních a měla by být vykládána a uplatňována v souladu s příslušnou judikaturou WTO.

(448)

Panel WTO ve věci USA – vývozní omezení rozhodl, že dvě slova „pověřit“ a „usměrnit“ použitá v čl. 1 odst. 1 písm. a) prvním pododstavci bodě iv) Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních vyžadují, aby působení vlády obsahovalo pojetí zmocnění (v případě pověření) nebo příkazu (v případě usměrnění). Odmítl argument USA o „příčině a následku“ a požadoval výslovné souhlasné zmocnění nebo příkaz. V následujícím případě (USA – vyrovnávací cla na DRAMS) však Odvolací orgán rozhodl, že nahrazení slov „pověřuje“ a „usměrňuje“ slovy „deleguje“ a „přikazuje“ je jako norma příliš přísné. Podle Odvolacího orgánu dochází k „pověření“ v případech, kdy vláda dává odpovědnost soukromému subjektu, a „usměrněním“ se rozumí situace, kdy vláda uplatňuje nad soukromým subjektem svou moc. V obou případech vláda využívá soukromý subjekt jako zástupce pro realizaci finančního příspěvku a „ve většině případů by se dalo očekávat, že pověření nebo usměrnění soukromého subjektu bude zahrnovat nějakou formu hrozby nebo nucení“.

(449)

Ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. a) prvního pododstavce bodu iv) Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních současně členům neumožňuje ukládat vyrovnávací opatření na výrobky „v případech, kdy vláda pouze vykonává své obecné regulační pravomoci“ nebo kdy zásah vlády „může, ale nemusí mít konkrétní výsledek vzhledem k daným skutkovým okolnostem a výkonu svobodné volby ze strany aktérů na trhu“. Pověření a usměrnění pak spíše znamená „aktivnější úlohu vlády než pouhé pobízení“. WTO se navíc nedomnívá, že „ponechání diskreční pravomoci soukromému subjektu je nutně v rozporu s pověřením nebo usměrněním tohoto soukromého subjektu [...]. Mohou sice nastat případy, kdy je rozsah diskreční pravomoci ponechané soukromému subjektu takový, že není možné řádně dospět k závěru, že tento soukromý subjekt byl pověřen nebo usměrněn (k provedení určitého úkolu), ale to je skutková/důkazní záležitost, kterou je třeba řešit případ od případu“. V souladu s těmito rozhodnutími WTO se ne všechna vládní opatření, která mohou přinést výhody, rovnají finančnímu příspěvku podle článku 3 základního nařízení a čl. 1 odst. 1 písm. a) Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních.

(450)

Ve stručnosti příslušná rozhodnutí WTO stanoví, že:

(451)

V souladu s touto judikaturou Komise zkoumala povahu zásahu indonéské vlády, tj. zda zásah indonéské vlády zahrnuje pověření nebo usměrnění producentů niklové rudy, aby dodávali niklovou rudu tavírnám za cenu nižší než přiměřenou; povahu pověřených nebo usměrněných subjektů, tj. zda jsou producenti niklové rudy soukromými subjekty ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu iv) základního nařízení, a činnost pověřených nebo usměrňovaných subjektů, tj. zda pověření nebo usměrnění producenti niklové rudy poskytují niklovou rudu indonéským tavírnám za cenu nižší než přiměřenou, a tudíž působí jako zástupce indonéské vlády. Komise mimoto posuzovala, zda by vykonávaná funkce byla obvykle svěřena vládě, tj. zda je poskytování niklové rudy za cenu nižší než přiměřenou tavírnám v Indonésii obvyklou činností vlády a zda se tato funkce v žádném smyslu neliší od jednání obvykle prováděného vládami, tj. zda se vlastní poskytování niklové rudy producenty / těžebními společnostmi ve skutečnosti liší od toho, co by učinila samotná vláda.

(452)

S ohledem na judikaturu WTO uvedenou v předchozím oddíle Komise nejprve analyzovala, zda je podpora indonéského ocelářského průmyslu ze strany indonéské vlády v podobě poskytování niklové rudy za cenu nižší než přiměřenou skutečně cílem různých dotčených vládních opatření, a nikoli pouze „vedlejším účinkem“ výkonu obecné regulační pravomoci. V rámci šetření se zejména zkoumalo, zda zjištěné nižší ceny niklové rudy byly součástí vládních cílů, nebo zda nižší ceny byly spíše „neúmyslným“ vedlejším produktem obecné vládní regulace. Komise dospěla k závěru, že cílem různých zásahů indonéské vlády bylo podpořit odvětví korozivzdorné oceli a že nižší ceny niklové rudy byly zamýšleným cílem těchto opatření.

(453)

V průběhu let přijala indonéská vláda řadu opatření k dosažení svého politického cíle. V oddíle 4.4 byly podrobně popsány příslušné souvislosti a kontext, které vedly k rozhodnutí indonéské vlády maximalizovat přidanou hodnotu z významných zásob niklové rudy rozvojem domácího hutního a navazujícího odvětví korozivzdorné oceli. Součástí této celkové politiky indonéské vlády bylo motivovat tavírny k budování a udržování tavicí kapacity v Indonésii, mimo jiné zajištěním nízkých cen niklové rudy pro tyto tavírny, a to zejména prostřednictvím omezení vývozu v kombinaci s dalšími vládními opatřeními; jmenovitě požadavky na domácí zpracování a povinný mechanismus tvorby ceny, který ceny uměle udržuje na nízké úrovni.

(454)

Zejména horní zákon z roku 2009 ukládal všem společnostem těžícím niklovou rudu povinnost buď vybudovat vlastní zařízení na zpracování/čištění niklu, nebo svůj produkt takovému domácímu zařízení prodávat. To ve skutečnosti znamenalo zákaz vývozu nezpracované niklové rudy. Jedním z uváděných klíčových cílů horního zákona z roku 2009 v tomto ohledu je: „podporovat a rozvíjet rozšiřování národních schopností, aby se zvýšila konkurenceschopnost na celostátní, regionální a mezinárodní úrovni“ (čl. 3 písm. d)). Těžební zákon z roku 2009 potvrzuje cíl indonéské vlády vybudovat navazující odvětví zpracování nerostných surovin a zajistit jim konkurenční výhodu na mezinárodní úrovni. Vzhledem k tomu, že hlavním využitím niklové rudy je výroba korozivzdorné oceli, je zřejmé, že hlavní prospěch z horního zákona z roku 2009 mají vyvážející výrobci.

(455)

Jak je podrobně vysvětleno v předchozím oddíle o těžebních společnostech, které jednají jako veřejnoprávní subjekty, zavedla indonéská vláda zejména následující opatření týkající se niklové rudy, která se vztahují na všechny těžební společnosti bez ohledu na to, zda jsou vlastněné státem, nebo v soukromém vlastnictví:

(456)

Stručně řečeno, závazek povinného zpracování vyžadoval, aby hutě zpracovávaly niklovou rudu na domácím trhu, což dokazuje, že indonéská vláda měla v úmyslu zajistit, aby se niklová ruda produkovala a zpracovávala na domácím trhu, a nikoli vyvážela. Následná faktická nebo právní omezení vývozu a zákazy vývozu niklové rudy platné od roku 2014, po přechodném období od roku 2009, a zejména úplný zákaz vývozu od 1. ledna 2020, měly konkrétně zajistit, aby navíc k tomu, že niklová ruda musí být zpracována v tuzemsku, nemohla být vyvážena. Místo toho musela ve prospěch odvětví korozivzdorné oceli zůstat na domácím trhu, což vedlo ke snížení domácích cen niklové rudy.

(457)

Nízké ceny niklové rudy vyplývající z vývozních omezení (a požadavku na domácí zpracování) byly dále podpořeny povinným mechanismem tvorby ceny, který byl zaveden v roce 2020.

(458)

Indonéská vláda začala regulovat některé aspekty cen niklové rudy již v roce 2010 prostřednictvím článku 85 nařízení GR č. 23/2010. Právní předpisy zahrnovaly referenční cenu především pro účely výpočtu výše licenčních poplatků splatných indonéské vládě. Dosud neregulovala transakční ceny mezi těžebními společnostmi a tavírnami. V těchto počátcích se referenční cena vztahovala pouze na domácí transakce s niklovou rudou. Indonéská vláda chtěla zajistit, aby vzhledem k potenciálně nízké úrovni domácích cen ve srovnání s vývozními cenami byla vláda schopna vybírat přiměřenou výši licenčních poplatků z domácího prodeje. Mechanismus tvorby ceny stanovený v článku 85 prošel v roce 2017 důležitou změnou, a to prostřednictvím nařízení GR č. 1/2017, kterým indonéská vláda začala regulovat nejen cenu niklové rudy, pokud jde o licenční poplatky, ale i skutečnou transakční cenu. Pozměněné znění článku 85 ve znění GR č. 1/2017 zní takto: „(1) Držitelé licence IUP pro provozní činnost, pro nerostné suroviny i uhlí, kteří prodávají nerostné suroviny a uhlí, se musí řídit referenční cenou. (2) Cenu uvedenou v bodě 1 stanoví: a. ministr v případě kovů a uhlí; b. guvernér nebo regent/starosta, v závislosti na své úloze, v případě nekovových nerostů a hornin. (3) Cena uvedená v bodě 1 je stanovena tržním mechanismem a/nebo v závislosti na ceně přijaté na mezinárodním trhu. (4) Podrobnosti o stanovení cen kovových nerostů a uhlí stanoví ministr nařízením“ (97).

(459)

Indonéská vláda stanovila ve svých zvláštních předpisech skutečný mechanismus pro stanovení referenčních cen pro transakce mezi těžebními společnostmi a tavírnami, aby dosáhla výrazné slevy z ceny niklové rudy na mezinárodních trzích. Referenční cena niklu (HPM) byla stanovena podle vzorce uvedeného ve vyhlášce MEMR č. 2946K/30/MEM/2017 takto: HPM niklová ruda = % Ni x CF x HMA nikl. „1. HPM niklová ruda je referenční cena kovového nerostu ve formě niklové rudy v USD/DMT 2. % Ni je obsah Ni v niklové rudě. 3. CF je korekční faktor, což je procentní částka, která zohledňuje slevu nebo prémii oproti kvalitě prodávané komodity pod podmínkou, že: a. CF pro niklovou rudu s 1,9 % Ni = 20 % a b. CF bude kolísat směrem nahoru/dolů o 1 % při každém zvýšení obsahu Ni o 0,1 %.“ MEMR 7/2017 definuje HPM jako „cenu kovových nerostů, která je stanovena v místě prodeje, vyplaceně na loď, pro každou těžební komoditu kovových nerostů“ a HMA jako „cenu získanou z průměrných zveřejněných cen kovových nerostů v předchozím měsíci nebo cenu ke stejnému datu jako transakci podle cenové nabídky ze zveřejněné ceny kovových nerostů“. Výši HMA určuje každý měsíc ministr a odkazuje na mezinárodní ceny, jako je cena niklu na londýnské burze kovů (LME).

(460)

Vzorec pro výpočet regulované HPM pro niklovou rudu je sice skutečně vázán na mezinárodní cenu niklové rudy, ale zahrnuje významný korekční faktor, který zajišťuje, že indonéská domácí cena niklové rudy je výrazně nižší než mezinárodní ceny.

(461)

Cenové nařízení rovněž výslovně ukazuje záměr indonéské vlády regulovat ceny ve prospěch domácího odvětví korozivzdorné oceli na úrovni nižší, než jsou běžné tržní podmínky. Cílem mechanismu bylo dosáhnout ceny s výraznou slevou oproti ceně na mezinárodním trhu. To potvrdila i různá prohlášení indonéské vlády. Tento cenový mechanismus byl rovněž důležitý pro politické cíle indonéské vlády, neboť zajišťoval, aby těžební společnosti mohly pokračovat v produkci a dodávkách pro navazující průmysl, protože předpojatost politiky indonéské vlády ve prospěch tavíren ohrožovala živobytí některých těžařů.

(462)

Tisková zpráva MEMR č. 253.Pers/04/SJI/2020 o novém nařízení o referenční ceně nerostné rudy (98) potvrzuje skutečnost, že prostřednictvím mechanismu regulovaných cen hodlá indonéská vláda udržet nízkou úroveň ceny niklové rudy ve prospěch domácího hutního průmyslu jako svůj hlavní cíl a že chce zároveň zajistit, aby cena umožňovala pokračování produkce niklové rudy. Úřadující generální ředitel pro nerostné suroviny a uhlí otevřeně vysvětluje, že „vláda stanovila HPM pod mezinárodní cenou, aby zvýšila úspory z rozsahu tavíren“, a že „čím nižší je HPM, tím jsou tavírny hospodárnější. HPM stanovujeme vždy pod mezinárodní tržní cenou.“ Ředitel pro podporu nerostných surovin a podnikání Yunus Saefulhak uvedl příklad stanovení HPM pod mezinárodní cenou. „Například pokud je mezinárodní cena 60 USD (za tunu mokré metrické tuny), naše (indonéská) cena je 30 USD (za tunu mokré metrické tuny)“ (99).

(463)

Jiní komentátoři rovněž uvádějí, že indonéská vláda při stanovování ceny niklové rudy bedlivě sledovala zájem tavíren. Úřadující generální ředitel pro nerostné suroviny a uhlí potvrdil, že hodlá nalézt „spravedlnost pro tavírny, které chtějí co nejnižší ceny. Na druhou stranu však musí zajistit, aby těžba niklu poskytovala dostatečnou marži pro těžební odvětví,“ (100) a dodal: „Samozřejmě upozorňujeme, že po výpočtu je průměrná ceny nerostu stále pod mezinárodní cenou o 30 procent. Cílem toho je podpořit investiční prostředí pro tavírny, aby v Indonésii vybudovaly zpracovatelská a rafinační zařízení“ (101). Regulovaná cena niklové rudy, odtržená od podmínek na trhu, může fungovat pouze při souběžném zavedení zákazu vývozu, který těžařům brání v dalších možnostech prodeje a v možnosti obejít cenová omezení prodejem svých výrobků do zahraničí za vyšší cenu.

(464)

Tím, že indonéská vláda uvalila na těžební společnosti omezení vývozu niklové rudy v kombinaci s dalšími vládními opatřeními, mezi něž patří zejména i) cenová regulace, která uměle udržovala nízké ceny niklové rudy, a ii) požadavky na domácí zpracování, které vedly k nadměrné nabídce a nízkým cenám, dostala těžaře niklu do ekonomicky iracionální situace, neboť je nutila prodávat niklovou rudu na domácím trhu za uměle snížené ceny ve srovnání s podstatně vyššími cenami, které by jinak mohli získat od mnoha dalších potenciálních zákazníků, pokud by neexistovaly licenční povinnosti a mechanismus tvorby ceny. Těžaři niklové rudy tak nemají možnost racionální obchodní volby a jsou nuceni vyhovět politickému cíli indonéské vlády, kterým je zvýhodňování odvětví korozivzdorné oceli.

(465)

Na základě údajů poskytnutých indonéskou vládou o produkci a spotřebě niklové rudy v Indonésii za předpokladu, že tyto údaje jsou přesné, jak tvrdí indonéská vláda (viz 348. a 351. bod odůvodnění), je produkce niklové rudy výrazně vyšší než její spotřeba.

(466)

Jinými slovy, tato opatření dohromady představují výslovné a pozitivní opatření indonéské vlády, kterým pověřuje společnosti těžící niklovou rudu nebo jim přikazuje, aby dodávaly niklovou rudu tavírnám za cenu nižší než přiměřenou. Úloha indonéské vlády v oblasti těžby přesáhla rámec běžného zásahu jako regulátora trhu v těžebním odvětví. Příslušná opatření neupravovala pouze obecné aspekty trhu, ale ukládala těžebním společnostem konkrétní chování tím, že jim dala za povinnost zpracovávat rudu na domácím trhu, uzavírala vývozní trhy a regulovala cenu s výraznou slevou oproti mezinárodnímu trhu. Všechna tato opatření byla přijata proto, aby těžební společnosti poskytovaly niklovou rudu za cenu nižší než přiměřenou ve prospěch navazujícího průmyslu. Tento záměr byl jasně vyjádřen v mnoha politických prohlášeních a opatřeních.

(467)

Tím, že indonéská vláda těžební společnosti zavázala k dodržování těchto opatření (včetně sankcí a odebrání licencí, viz 337. až 375. bod odůvodnění), zbavila je možnosti svobodně volit strategii produkce a prodeje podle tržních hledisek. Jinými slovy, tato opatření jasně vytvářejí „prokazatelnou souvislost“ mezi aktem vlády a chováním soukromých těžebních společností. Indonéská vláda využívala těžební společnosti jako prostředníka pro podporu tavíren a výrobců korozivzdorné oceli. Komise navíc již uvedla, že indonéská vláda v rámci svých vládních funkcí řídí a kontroluje těžbu přírodních zdrojů, včetně niklové rudy (viz 374. bod odůvodnění). Poskytování niklové rudy lze proto považovat za funkci, kterou vláda obvykle vykonává v rámci svých regulačních pravomocí.

(468)

Namísto toho, aby indonéská vláda poskytovala niklovou rudu za cenu nižší než přiměřenou přímo odvětví korozivzdorné oceli, aby dosáhla cílů veřejné politiky, jimiž je přilákat tavicí kapacitu prostřednictvím nízkých cen niklové rudy, přiměla těžební společnosti, aby tak činily jejím jménem prostřednictvím souboru pečlivě cílených právních předpisů.

(469)

V připomínkách ke konečným informacím vznesla indonéská vláda nejprve námitku proti odkazu na ústavu z roku 1945 v 374. bodě odůvodnění jako zcela irelevantnímu v souvislosti se stanovením finančního příspěvku. V tomto ohledu indonéská vláda připomněla zásadu státní svrchovanosti, která zahrnuje zásadu svrchovanosti nad národními zdroji, jak ji uznal panel WTO ve věci Čína – suroviny (102).

(470)

Komise na úvod poznamenala, že odkazem na ústavu z roku 1945 není dotčena zásada státní svrchovanosti, včetně zásady svrchovanosti nad přírodními zdroji. Komise ve skutečnosti nezpochybnila možnost ani schopnost indonéské vlády přijímat politická a regulační rozhodnutí. Jediným zjištěním, které Komise v 374. bodě odůvodnění vyvodila z ústavy z roku 1945 spolu s horním zákonem z roku 2009, je to, že všechny nerostné suroviny v Indonésii jsou veřejnými přírodními zdroji, které kontroluje a využívá stát. Komise pouze na základě citace ústavy z roku 1945 omezené na čl. 33 odst. 2 neprokázala, že by indonéská vláda poskytovala finanční příspěvek v souvislosti s poskytováním niklové rudy z ceny nižší než přiměřené. Význam ústavy z roku 1945 je odůvodněn tím, že článek 33 je dvakrát zmíněn v preambuli horního zákona z roku 2009, který vlastně reguluje těžební odvětví a provádí zásadu zakotvenou v ústavě z roku 1945. Komise dále uvedla, že zásada státní svrchovanosti nevylučuje, aby určitá politická a regulační rozhodnutí, která indonéská vláda svobodně přijala, mohla být společně se všemi dalšími dostupnými důkazy kvalifikována jako poskytnutí finančního příspěvku pro účely závazků indonéské vlády v rámci WTO. Ve věci Čína – suroviny panel sice uznal, že „schopnost uzavírat mezinárodní dohody, jako je dohoda o WTO, je typickým příkladem výkonu svrchovanosti“ (103), ale připomněl, že „členové musí vykonávat svou svrchovanost nad přírodními zdroji v souladu se svými závazky vůči WTO“ (104). V důsledku toho panel ve věci Čína – suroviny doporučil (105), a Odvolací orgán potvrdil (106), že Čína musí své vývozní clo a svou vývozní kvótu na některé suroviny sladit se svými závazky vůči WTO. Komise proto považovala odkaz na Ústavu za relevantní pro pochopení právního kontextu a tuto námitku zamítla.

(471)

Indonéská vláda rovněž tvrdila, že těžební zákony, nařízení a politiky citované Komisí jsou v souvislosti se stanovením finančního příspěvku irelevantní, jelikož nezasahují do obchodních transakcí mezi podnikatelskými subjekty. Indonéská vláda tvrdila, že Komise nesprávně vyložila význam slova „kontrola“, které je obsaženo v řadě ustanovení a které ve skutečnosti odkazuje na činnost řízení a dohledu nad těžebními podniky nebo činnostmi s cílem bojovat proti nezákonné těžbě, předcházet škodám na životním prostředí způsobeným těžebními činnostmi a zajistit, aby byl těžební průzkum plně v souladu se správnou těžební praxí. V této souvislosti se odvolává na definice řízení, dohledu, ochrany veřejnosti a prováděcích pokynů obsažené v kapitole XIX horního zákona z roku 2009 a v článku 3 nařízení GR č. 55/2010 a vyzývá Komisi, aby zohlednila všechny právní předpisy, včetně prováděcích opatření, zejména nařízení GR č. 55/2010. Byla toho názoru, že tato ustanovení nedokazují, že zasahovala do soukromých obchodních transakcí a nařizovala těžařům, aby niklovou rudu poskytovali za cenu nižší než přiměřenou.

(472)

Indonéská vláda konkrétně zpochybnila úlohu na trhu s niklovou rudou, kterou jí Komise přisoudila ve 327. bodě odůvodnění, odkazem na preambuli nařízení MEMR 26/2018 o provádění správných těžebních postupů a dohledu nad těžbou nerostných surovin a uhlí, kterým se provádí nařízení GR č. 55/2010 a v němž se uvádí, že úkolem indonéské vlády je pouze dohlížet a poskytovat pokyny pro provádění správných těžebních zásad a postupů.

(473)

Na zjištění ve 374. bodě odůvodnění, že všechny přírodní zdroje jsou pod její kontrolou, reagovala indonéská vláda tvrzením, že musí kontrolovat těžební odvětví, aby zabránila negativním dopadům těžebních činností, jako je zhoršování životního prostředí a znečištění v souvislosti s těžebními oblastmi.

(474)

Komise se v první řadě domnívala, že k závěru o finančním příspěvku v souvislosti s poskytováním niklové rudy za cenu nižší než přiměřenou musí vzít v úvahu všechny příslušné právní předpisy nebo regulaci týkající se těžebního odvětví, včetně prováděcího nařízení. Právní posouzení založené pouze na částečných informacích a důkazech ve spisu, které by opomíjelo potenciálně relevantní informace a důkazy, by zpochybnilo přesnost a přiměřenost zjištění Komise. Bylo tedy zákonnou povinností Komise analyzovat všechny relevantní důkazy, což je v rozporu s tvrzením indonéské vlády. Tento argument byl proto zamítnut.

(475)

Co se týče ostatních tvrzení, tvrzení, že Komise nesprávně pochopila význam slova „kontrola“, a částečné, omezené citace některých právních předpisů nejsou samy o sobě způsobilé zvrátit závěry Komise.

(476)

Komise nezpochybňuje skutečnost, že kontrola ze strany indonéské vlády prostřednictvím řízení a dohledu je vykonávána také za účelem boje proti nezákonné těžbě, předcházení škodám na životním prostředí a zajištění správných těžebních postupů. Kontrola ze strany indonéské vlády se však neomezuje pouze na tyto činnosti. Jak šetření a důkazy dostatečně prokázaly, kontrola ze strany indonéské vlády byla prováděna také s hlavním cílem rozvíjet domácí zpracovatelský průmysl, mimo jiné prostřednictvím kontroly produkce a prodejních cen niklové rudy. Fakt, že kontrola může mít i jiné souběžné a/nebo vedlejší cíle, tuto skutečnost nijak nesnižuje. To by již stačilo k zamítnutí tohoto tvrzení.

(477)

Pro úplnost Komise analyzovala také definice řízení, dohledu a ochrany veřejnosti v kapitole XIX horního zákona z roku 2009. Uvedla, že se vztahují k činnosti řízení a dohledu, kterou ústřední indonéská vláda vykonává nad provinční a okresní/městskou úrovní v rámci svých pravomocí při řízení těžebního odvětví. To je zřejmé z odstavců uvádějících definice zmiňované indonéskou vládou, konkrétně z článku 139: „Ministr vydává pokyny k řízení těžební činnosti, kterou provádějí provinční vlády a okresní/městské samosprávy v rámci své pravomoci“ a čl. 140 odst. 1: „Ministr vykonává dohled nad řízením těžební činnosti prováděné provinčními vládami a okresními/městskými samosprávami v rámci své pravomoci.“ To potvrzují i atributy ústřední indonéské vlády v čl. 6 odst. 1 horního zákona z roku 2009, kde písmeno n) říká: „řídit činnosti řízení těžby nerostných surovin a uhlí, které provádějí regionální vlády, a dohlížet na ně“. Proto se činnost řízení a dohledu a její definice týkají řízení a dohledu ústřední indonéské vlády ve vztahu k místním vládním úrovním. To však představuje pouze jeden z atributů ústřední indonéské vlády. Komise například konstatuje, že indonéská vláda ve svých argumentech neodkázala na kapitolu III horního zákona z roku 2009, výslovně nazvanou „Kontrola nerostných surovin a uhlí“. Tato kontrola se provádí na všech úrovních indonéské vlády (čl. 4 odst. 2: „provádí vláda a/nebo regionální vlády“), na rozdíl od řízení a dohledu v kapitole XIX, které vykonává konkrétně ministr energetiky a nerostných zdrojů. Kromě toho článek 5 horního zákona z roku 2009 dále rozvádí pojem kontroly, když uvádí, že „v národním zájmu ... může vláda ... přijmout politiku přednostního uspokojování domácích potřeb v oblasti nerostných surovin a/nebo uhlí“ (odstavec 1), že „národní zájmy ... mohou být realizovány prostřednictvím dohledu nad těžbou a vývozem“ (odstavec 2) a že „při provádění dohledu ... má vláda pravomoc stanovit roční množství produkce jakékoli komodity pro kteroukoli provincii“ (odstavec 3). Dohled uvedený v článku 5 se velmi liší od dohledu uvedeného v kapitole XIX. V definici dohledu, kterou uvádí indonéská vláda, obsažené v článku 141 kapitoly XIX horního zákona z roku 2009, totiž nelze nalézt žádný odkaz na produkci a vývoz. Indonéská vláda nepředložila žádný důkaz o tom, že pojem kontrola je v článku 141 definován jako dohled, ani že dohled uvedený v článku 5 je definován v článku 141. Definice dohledu v článku 141 totiž jasně odkazuje na „dohled ve smyslu článku 140“, tj. na dohled ústřední indonéské vlády nad místními vládními úrovněmi při řízení těžebního odvětví.

(478)

Opětovně, rovněž s odkazem na článek 3 nařízení GR č. 55/2010, provádí indonéská vláda částečný výklad právních předpisů. Ačkoli Komise nezpochybňuje definici pokynů uvedenou v článku 3, poznamenává, že tato definice není pro posouzení kontroly relevantní. Podstatné je například to, že místo toho, aby „ministr, guvernér nebo regent/starosta v souladu se svými pravomocemi dohlíželi na provádění řízení těžebních podniků…“(čl. 13 odst. 2), že „[d]ohled podle čl. 13 odst. 2 se provádí na základě těchto činností: … b. uvádění na trh“ (čl. 16 písm. b)) a konečně, že „[d]ohled nad uváděním na trh podle čl. 16 písm. b) by měl zahrnovat alespoň toto: a. realizace produkce a prodeje včetně kvality a množství a ceny nerostných surovin a uhlí“ (článek 22). Indonéská vláda se nezabývala žádným z těchto jasných právních základů pro kontrolu z její strany a její zásahy do stanovování cen niklové rudy.

(479)

Kromě toho Komise s odkazem na nařízení MEMR 26/2018 nezpochybnila, že podle jeho preambule je úkolem indonéské vlády pouze dohlížet na provádění správných těžebních zásad a postupů a poskytovat k němu pokyny. Komise se domnívá, že toto prohlášení samo o sobě není dostatečné pro popis úlohy indonéské vlády. Naopak je třeba poznamenat, že definice správných těžebních postupů „zahrnuje ... b. řízení těžební činnosti“ (čl. 3 odst. 2 písm. b)), které potažmo „zahrnuje provádění: a. uvádění na trh“ (čl. 3 odst. 4 písm. a)). Tato ustanovení o uvádění na trh provádějí držitelé licencí IUP a IUPK pro provozní činnost a „skládají se přinejmenším z: ... c. prodejní ceny nerostných surovin a uhlí, která se řídí referenční cenou nerostných surovin, referenční cenou uhlí nebo prodejní cenou, kterou stanovil ministr; d. stanovení cen v příslušných kupních smlouvách podle referenční ceny nerostných surovin nebo referenční ceny uhlí“ (čl. 30 odst. 1 písm. c) a d)). I v tomto případě se indonéská vláda opírala o selektivní citace a záměrně se nezabývala nejdůležitějšími ustanoveními právních předpisů, které ve svém podání citovala. Proto byla tato tvrzení zamítnuta.

(480)

Indonéská vláda dále tvrdila, že těžaři a tavírny niklové rudy mohou zcela svobodně a nezávisle na indonéské vládě vyjednávat o svých obchodních transakcích, včetně ceny niklové rudy. Podle indonéské vlády měla HPM zajistit i) platby licenčních poplatků a ii) obchodní spravedlnost, přičemž HPM sloužila rovněž jako povinná minimální cena niklové rudy.

(481)

Komise na začátku poznamenala, že je samo o sobě rozporuplné, když indonéská vláda na jedné straně tvrdí, že těžaři a tavírny niklové rudy mohou plně svobodně vyjednávat o ceně niklové rudy, a na druhé straně tvrdí, že HPM funguje jako povinná minimální cena. Samotná existence HPM a její role ukazuje, že těžaři a tavírny niklové rudy nemají při vyjednávání o cenách niklové rudy úplnou svobodu. Tvrzení, že HPM je minimální cenou, je navíc v rozporu s převažujícími důkazy ve spisu, které ukazují, že ceny niklové rudy v praxi po celé období odpovídaly HPM u transakcí mezi stranami ve spojení a stranami, které nejsou ve spojení, (viz 518. bod odůvodnění). Z toho vyplývá, že HPM byla regulovaným a povinným mechanismem tvorby ceny, kterým se řídily všechny strany, a že její mechanismus prostřednictvím libovolného korekčního faktoru byl navržen a zaveden tak, aby zajistil výraznou slevu ve srovnání s mezinárodními cenami niklové rudy. Toto tvrzení bylo proto zamítnuto.

(482)

V reakci na zjištění, že indonéská domácí cena je udržována výrazně pod mezinárodními cenami, indonéská vláda prohlásila, že žádný předpis takto nezasahuje. Indonéská vláda tvrdila, že podle nařízení MEMR 7/2017 byla HPM naopak stanovena na základě převládající tržní ceny a že její povinné zavedení podle nařízení MEMR 11/2020 ukazuje, jak indonéská vláda dodržuje mezinárodní cenu, neboť HPM zahrnuje HMA, která obsahuje prvek mezinárodní ceny. Navzdory tomu indonéská vláda tvrdila, že obchodní rozhodnutí v transakcích plně závisí na stranách, aniž by indonéská vláda jakkoli zasahovala.

(483)

Komise tvrzení indonéské vlády důrazně odmítla jako neopodstatněné. Je sice pravda, že HPM odkazuje na HMA, která odráží mezinárodní cenu niklu podle LME, ale HMA je poté upravena libovolným korekčním faktorem, jak je vysvětleno ve 460. bodě odůvodnění. Tento korekční faktor zavádí významnou „diskontní nebo prémiovou hodnotu vůči kvalitě prodávané komodity“ (příloha vyhlášky MEMR č. 2946 K/30/MEM/2017), která zajišťuje, že se domácí ceny niklové rudy vždy udržují pod mezinárodní úrovní. Tento argument byl proto zamítnut.

(484)

Pokud jde o úlohu těžařů, kteří jednají jako veřejnoprávní subjekt, indonéská vláda s odkazem na 373. bod odůvodnění tvrdila, že nikdy nepověřila těžaře, aby vykonávali vládní funkce, a ve spise pro to nejsou žádné důkazy.

(485)

V reakci na 375. bod odůvodnění indonéská vláda rovněž upřesnila, že nikdy neurčovala, komu by měli těžaři prodat niklovou rudu k dalšímu zpracování. Zejména odkazuje na čl. 104 odst. 1 horního zákona z roku 2009, kde formulace „mohou spolupracovat“ znamená, že těžaři mohou spolupracovat s jinými podnikatelskými subjekty.

(486)

Komise uvedla, že zjištění, že těžaři niklové rudy jednají jako veřejnoprávní subjekty, vyplývá z převažujícího množství důkazů a následných zjištění rozebraných v 371. až 445. bodě odůvodnění. Pokud jde o pokyny týkající se toho, komu mají těžaři prodávat niklovou rudu, Komise uznala, že indonéská vláda přímo nenutí těžaře spolupracovat s jinými držiteli povolení k těžbě nebo zvláštních povolení k těžbě. Těžaři jsou však podle článku 102 horního zákona z roku 2009 povinni zvyšovat přidanou hodnotu své produkce. Pokud to nemohou udělat sami, musí spolupracovat s jinými držiteli povolení k těžbě nebo zvláštního povolení k těžbě. Jakmile se rozhodnou spolupracovat, horní zákon z roku 2009 výrazně omezuje počet potenciálních spolupracujících stran, neboť v článku 103 stanoví, že výstup musí být zpracován v Indonésii, a omezuje účast na zpracování výstupu na držitele povolení k těžbě nebo zvláštního povolení k těžbě. Povolení k těžbě nebo zvláštní povolení k těžbě navíc vydává indonéská vláda. Toto tvrzení bylo proto zamítnuto.

(487)

Indonéská vláda dále uvedla, že nikdy neurčovala, které společnosti a oblasti mohou těžit niklovou rudu. Konstatovala, že povolení k těžbě mají kontrolní a regulační funkci s cílem zajistit, aby činnosti nebyly ve vzájemném rozporu a aby nedocházelo ke zneužívání udělených povolení. Na podporu tohoto tvrzení odkázala na nařízení MEMR 7/2020, v němž se uvádí, že účelem povolení k těžbě je zaručit právní jistotu, zajistit účinnost a efektivitu těžebních činností a podpořit rozvoj podnikání. Opět požádala Komisi, aby se zabývala také prováděcími předpisy, jako je nařízení MEMR 25/2018 týkající se podnikání v oblasti těžby nerostných surovin a uhlí, které vysvětluje plánování a administrativní kroky při těžbě niklové rudy. Pokud jde o RKAB, zejména připomněla, že množství niklové rudy, které se má vytěžit, závisí na výsledcích průzkumu a studie proveditelnosti vypracovaných společnostmi. Indonéská vláda schvaluje RKAB, pokud je v souladu se studií proveditelnosti a vyžaduje od těžařů pouze další zpracování nerostu do určitého stupně čištění. Tvrdila, že tento požadavek je běžný a nevyplývá z odvětví korozivzdorné oceli.

(488)

Komise uvedla, že různé cíle vydání povolení k těžbě nemají vliv na zjištění, že indonéská vláda prostřednictvím povolení k těžbě určuje, které společnosti mohou těžit niklovou rudu. Komise dále podotýká, že indonéská vláda nezpochybnila zjištění, že prostřednictvím rozhodnutí o plánování na vnitrostátní a místní úrovni určuje, ve kterých oblastech je povoleno těžit niklovou rudu. Komise navíc potvrdila, že ve své analýze zohlednila nařízení MEMR 25/2018 a že to nevedlo k jiným zjištěním, než jsou ta v tomto nařízení. A konečně, pokud jde o RKAB, Komise poznamenala, že indonéská vláda nepředložila celé studie proveditelnosti a vyhnula se diskusi o tom, jak jsou pro každou společnost stanovovány cíle produkce a jak společnost následně sleduje a jedná s ohledem na skutečně dosaženou produkci za období, na které se studie proveditelnosti vztahuje. Vzhledem k nedostatečné spolupráci v tomto důležitém ohledu se Komise musela spolehnout na dedukce na základě článku 28 základního nařízení. Proto byla tato tvrzení, která nebyla jako taková dále doložena, zamítnuta.

(489)

V reakci na závěr uvedený ve 393. bodě odůvodnění, že velká část těžařů niklové rudy je ve vlastnictví indonéské vlády, indonéská vláda připomněla, že podle článku 2 zákona č. 19 z roku 2003 jsou podniky ve vlastnictví státu zřizovány s cílem maximalizovat zisk ze své obchodní činnosti.

(490)

V tomto ohledu indonéská vláda tvrdila, že stanovení pověření těžařů a nařizování těžařům by vyžadovalo písemnou právní úpravu, která v tomto případě chybí. Indonéská vláda poukázala na příklad odvětví uhlí, kde byla vyhláškou MEMR č. 261 z roku 2019 zavedena maximální cena pro uhlí určené pro státní výrobu elektřiny. Indonéská vláda naopak tvrdila, že takový strop pro niklovou rudu nebo odvětví korozivzdorné oceli neexistuje. Zopakovala, že jediným požadavkem je dodatečné zpracování niklové rudy, aby se dosáhlo určitého minimálního čištění v souladu s nařízením MEMR 25/2018.

(491)

Indonéská vláda tvrdila, že v tomto případě nelze nalézt žádný ze tří prvků existence pověření a nařizování, jak je uvedl panel ve věci USA – vývozní omezení (107). Dodala, že pověření a nařizování nelze zjistit ani na základě ekonomických účinků vládního opatření, přičemž odkázala na rozhodnutí panelu ve věci USA – vyrovnávací opatření na měkké dřevo z Kanady (108).

(492)

Komise uvedla, že skutečnost, že podniky ve vlastnictví státu jsou zřizovány s cílem maximalizovat zisk podle právních předpisů, nezpochybňuje státní vlastnictví a všechny ostatní prvky, na nichž je založen závěr, že těžaři niklové rudy jednali jako veřejnoprávní subjekt. Existence opatření o povinném domácím zpracování, omezeních vývozu a povinném mechanismu tvorby ceny svědčí o tom, že tyto podniky ve vlastnictví státu a další těžaři, kteří se zdaleka nesnažili o maximalizaci zisku, byli nuceni k iracionálnímu ekonomickému chování tím, že byli povinni zpracovávat rudu na domácím trhu, nesměli ji vyvážet, a tím dosahovat vyšší ceny na mezinárodních trzích. Dokonce i na domácím trhu mohli prodávat pouze za nízkou cenu, kterou stanovila vláda (tj. HPM). Proto je právní prostředí vytvořené indonéskou vládou objektivně neslučitelné s údajným legislativním cílem těchto společností maximalizovat svůj zisk.

(493)

Pokud jde o pověření a nařízení, Komise na začátku uvedla, že podle jejích hlavních zjištění těžaři niklové rudy jednali jako veřejnoprávní subjekty. Proto i kdyby toto tvrzení indonéské vlády bylo opodstatněné, quod non, nemělo by to žádný vliv na závěr týkající se finančního příspěvku vlády nebo veřejnoprávního subjektu. Komise ve 446. až 499. bodě odůvodnění v podstatě prokázala existenci pověření a nařízení ze strany indonéské vlády vůči těžařům. Zjištěné důkazy byly považovány za splňující podmínky a požadavky uvedené v příslušné judikatuře WTO. Jak Komise připomněla ve 448. bodě odůvodnění, zjištění ve věci USA – vývozní omezení je třeba vykládat společně se zjištěními Odvolacího orgánu, což uznal i panel ve věci USA – vyrovnávací opatření na měkké dřevo z Kanady. Kombinace opatření přijatých indonéskou vládou, včetně povinností domácího zpracování, vývozních omezení a povinného cenového mechanismu, jakož i prohlášení učiněná v souvislosti s nimi, ukázala, že indonéská vláda záměrně zavedla tato opatření, aby pověřila dodavatele niklové rudy dodávkami niklové rudy za cenu nižší než přiměřenou nebo je nařídila. Účinky dosažené těmito opatřeními tedy nebyly náhodné nebo pouhým vedlejším produktem ekonomických účinků těchto politik. Proto byla tato tvrzení zamítnuta.

(494)

Pokud jde o zákaz vývozu uvedený ve 405. až 413. bodě odůvodnění, indonéská vláda tvrdila, že jeho cílem nebylo zkreslit cenu niklové rudy v Indonésii. Místo toho měl chránit zásoby nerostných surovin a životní prostředí. Indonéská vláda rovněž zopakovala, že transakce s niklovou rudou byly prováděny nezávisle, bez jejího zásahu a s HPM jako minimální cenou, která se určuje podle převládající ceny a praxe na mezinárodním trhu.

(495)

V tomto ohledu indonéská vláda připomněla rozhodnutí panelu ve věci USA – vývozní omezení, který rozhodl, že zacházení s vývozními omezeními jako s finančním příspěvkem na základě pouhé reakce na opatření není v souladu s Dohodou o subvencích a vyrovnávacích opatřeních (109). Panel uvedl, že existence finančního příspěvku by měla být prokázána odkazem na opatření vlády. V daném případě indonéská vláda tvrdila, že pouze vykonává své funkce a že její politika týkající se niklové rudy není opatřením, jehož cílem je poskytovat subvence. Indonéská vláda potvrdila, že zjištění Komise se týkají reakce nebo účinku politiky ohledně niklové rudy.

(496)

Komise odkázala na své argumenty ve 493. bodě odůvodnění a uvedla, že její zjištění o existenci finančního příspěvku nejsou založena pouze na zákazu vývozu zavedeném Indonésií, ale na souboru opatření a mechanismů přijatých indonéskou vládou, včetně zejména povinnosti domácího zpracování, RKAB, povinnosti odprodeje, mechanismu stanovení ceny niklové rudy a označení těžebních společností za „národní životně důležité objekty“. Společné uplatňování všech těchto opatření svědčí o promyšleném postupu indonéské vlády pro dosažení jejího politického cíle ve prospěch odvětví zpracování niklu, zejména výrobců plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli. Tvrzení bylo proto považováno za neopodstatněné a bylo zamítnuto.

(497)

V reakci na zjištění uvedené ve 330. bodě odůvodnění týkající se vztahu mezi politikou indonéské vlády v oblasti niklové rudy a spoluprací mezi indonéskou vládou a čínskou vládou indonéská vláda tvrdila, že dohoda mezi ní a čínskou vládou o rozšíření a prohloubení dvoustranné hospodářské a obchodní spolupráce nemá žádnou souvislost s poskytováním niklové rudy za cenu nižší než přiměřenou. Podle indonéské vlády se spolupráce s čínskou vládou neomezovala pouze na odvětví korozivzdorné oceli. V každém případě indonéská vláda připomněla, že provádění jakékoli mezinárodní dohody podléhá indonéskému právu, které se vztahuje na všechny účastníky indonéského trhu.

(498)

Komise poznamenala, že spolupráce mezi čínskou vládou a indonéskou vládou, zjištěná v tomto šetření, ukazuje, že přístup k indonéské niklové rudě byl jedním z hlavních cílů spolupráce Číny na projektu Morowali. Dohoda mezi indonéskou vládou a čínskou vládou o rozšíření a prohloubení dvoustranné hospodářské a obchodní spolupráce pochází z roku 2011, tedy z doby, kdy byl vývoz niklové rudy do Číny vysoký, jak ukazuje tabulka 2, a kdy ještě neplatil zákaz vývozu z roku 2014. Nicméně dohoda již obsahovala odkaz na „ocelářský průmysl“ (článek III) jako jednu z oblastí spolupráce, neboť horní zákon z roku 2009 již stanovil povinnost domácího zpracování s pětiletou odkladnou lhůtou. V každém případě cíl čínské spolupráce nemá žádný vliv na zjištění o napadnutelnosti poskytování niklové rudy za cenu nižší než přiměřenou, neboť se týkal pouze kontextu, v němž byl tento program prováděn. Pro zjištění týkající se tohoto programu byla relevantní opatření přijatá indonéskou vládou. Toto tvrzení bylo proto zamítnuto.

(499)

Komise tudíž dospěla k závěru, že existuje dostatek důkazů o tom, že opatření přijatá indonéskou vládou byla výslovně určena k tomu, aby pověřila společnosti zabývající se těžbou niklu plněním politických cílů nebo aby jim to nařídila ve prospěch odvětví korozivzdorné oceli způsobem, který se rovná napadnutelné subvenci podle čl. 3 odst. 1 písm. a) bodů iv) a iii) základního nařízení, v souladu s výkladem a uplatněním ve shodě s příslušnou normou WTO podle čl. 1 odst. 1 písm. a) bodů iv) a iii) Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních.

(500)

Komise dospěla k závěru, že společnosti těžící niklovou rudu představují veřejnoprávní subjekt a/nebo je indonéská vláda pověřila poskytováním niklové rudy odvětví korozivzdorné oceli nebo jim to nařídila.

(501)

V dalším kroku Komise posuzovala, zda těžební společnosti jednající jako veřejnoprávní subjekty nebo pověřené či usměrňované indonéskou vládou skutečně poskytovaly niklovou rudu za cenu nižší než přiměřenou. To si vyžádalo podrobnou analýzu vývoje trhu v Indonésii ve srovnání s vhodným měřítkem.

(502)

V souladu s čl. 3 odst. 2, článkem 5 a čl. 6 písm. d) základního nařízení posoudila Komise výši napadnutelných subvencí na základě výhody u příjemce, která byla zjištěna za období šetření.

(503)

Komise proto nejprve posoudila, zda ceny stanovené těžebními společnostmi v Indonésii mohou představovat vhodnou referenční hodnotu.

(504)

Jak je uvedeno ve 435. až 437. bodě odůvodnění, šetření ukázalo, že stanovení ceny niklové rudy podléhá vládnímu mechanismu tvorby ceny a dalším vládním zásahům, které brání tomu, aby cenu určovala běžná tržní dynamika nabídky a poptávky.

(505)

Jak bylo připomenuto ve 458. bodě odůvodnění, indonéská vláda začala regulovat některé aspekty cen niklové rudy již v roce 2010.

(506)

S postupným zaváděním omezení vývozu a dalších opatření od roku 2014 s cílem dosáhnout svého cíle vybudovat navazující odvětví korozivzdorné oceli na domácím trhu a podpořit toto vybudování mimo jiné prostřednictvím nízkých cen niklové rudy změnila indonéská vláda postupně způsob stanovení ceny. Tyto politiky indonéské vlády úspěšně dosáhly svého cíle vytvořit přebytek nabídky niklové rudy na indonéském trhu ve prospěch odvětví korozivzdorné oceli. V důsledku toho toto odvětví získalo značnou cenovou sílu vůči těžebním společnostem, a výrazně tak snížilo ceny niklové rudy v Indonésii.

(507)

V této souvislosti, jak bylo vysvětleno výše, byl mechanismus tvorby ceny stanovený v článku 85 v roce 2017 změněn, když indonéská vláda začala regulovat nejen cenu niklové rudy, pokud jde o licenční poplatky, ale i skutečnou transakční cenu.

(508)

Připomínáme, že indonéská vláda stanovila prostřednictvím svých zvláštních předpisů skutečný mechanismus pro stanovení referenčních cen pro transakce mezi těžebními společnostmi a tavírnami, aby dosáhla výrazné slevy z ceny niklové rudy na mezinárodních trzích. Referenční cena niklu (HPM) byla stanovena podle vzorce uvedeného ve vyhlášce MEMR č. 2946K/30/MEM/2017 (dále jen „vyhláška MEMR 7/2017“) takto: HPM niklová ruda = % Ni x CF x HMA nikl. „1. HPM niklová ruda je cena kovového nerostu ve formě niklové rudy v USD/DMT 2. % Ni je obsah Ni v niklové rudě. 3. CF je korekční faktor, což je procentní částka, která zohledňuje slevu nebo prémii oproti kvalitě prodávané komodity pod podmínkou, že: a. CF pro niklovou rudu s 1,9 % Ni = 20 % a b. CF bude kolísat směrem nahoru/dolů o 1 % při každém zvýšení obsahu Ni o 0,1 %.“ MEMR 7/2017 definuje HPM jako „cenu kovových nerostů, která je stanovena v místě prodeje, vyplaceně na loď, pro každou těžební komoditu kovových nerostů“; a HMA jako „cenu získanou z průměrných zveřejněných cen kovových nerostů v předchozím měsíci nebo cenu ke stejnému datu jako transakci podle cenové nabídky ze zveřejněné ceny kovových nerostů“. Výši HMA určuje každý měsíc ministr a odkazuje na mezinárodní ceny, jako je cena niklu na londýnské burze LME.

(509)

Článek 2 vyhlášky MEMR 7/2017 dále uvádí toto: „(1) Držitelé licencí IUP na těžbu kovových nerostů, IUP na těžbu uhlí, IUPK na těžbu kovových minerálů a IUPK na těžbu uhlí se při prodeji produktů kovových nerostů nebo uhlí musí řídit cenami HPM nebo HPB pro kovy.“

(510)

Indonéská vláda tvrdila, že HPM je vázána na mezinárodní ceny a měla by být považována za minimální cenu pro skutečné transakce mezi producenty niklové rudy a odběrateli niklové rudy. Komise konstatuje, že vzorec pro výpočet regulované HPM pro niklovou rudu je sice skutečně vázán na mezinárodní cenu niklové rudy, ale zahrnuje významný korekční faktor, který zajišťuje, že indonéská domácí cena niklové rudy je výrazně nižší než mezinárodní ceny. Skutečná cena transakcí musí ze své podstaty zajišťovat výraznou slevu oproti mezinárodním cenám.

(511)

Ačkoli HPM v té době nebyla povinnou cenou, byla důležitá pro ochranu subjektů podnikajících v oblasti těžby a tavení při nákupu a prodeji nerostných surovin. Generální ředitel Ministerstva energetiky a nerostných zdrojů uvedl, že vláda cenu zavede v říjnu 2017 a že bude vyhlašována každý měsíc. Dále bylo uvedeno, že „HPM se stane referenční cenou, aby těžební společnosti neprodávaly za vyšší cenu, jinak by podnikatelé v oblasti tavení nenakupovali nikl za cenu, která je hluboko pod tržní cenou. V tomto případě vláda nechce, aby jedna strana byla při určování cen komodit nadřazena druhé“ (110). To potvrzuje i publikace indonéské Asociace společností zpracovatelského a rafinačního průmyslu (AP3I) ze září 2017, která zmiňuje, že HPM má chránit tavírny a těžaře při transakcích prodeje a nákupu nerostných surovin (111). Jinými slovy, HPM – stanovená na úrovni hluboko pod mezinárodní cenou – se stala referenční cenou niklové rudy v Indonésii.

(512)

Vzhledem k tomu, že politika indonéské vlády zaměřená na rozvoj odvětví korozivzdorné oceli byla účinně prováděna a úspěšná, výsledné nízké ceny niklové rudy spolu s kupní silou odvětví korozivzdorné oceli podporovanou vládou zhoršily obtížnou finanční situaci těžebních společností, z nichž většině hrozilo ukončení činnosti. Těžaři kvůli tomuto příklonu k odvětví korozivzdorné oceli také organizovali protesty a sociální nepokoje. Proto se indonéská vláda musela uchýlit k HPM jako ke způsobu, jak zvýhodnit odvětví korozivzdorné oceli, ale zároveň zamezit tomu, aby těžební společnosti buď zkrachovaly, nebo aby se ještě více zvýšila jejich sociální nespokojenost s vládou. To by způsobilo narušení dodávek a možné zvýšení cen na úkor odvětví korozivzdorné oceli, což by ohrozilo hlavní cíl politiky indonéské vlády. Vedlejším účinkem HPM bylo také zajištění minimální úrovně státních příjmů z licenčních poplatků, které byly rovněž značně ovlivněny nadměrnou nabídkou niklové rudy a odpovídajícím snížením cen v důsledku úspěšného politického příklonu ve prospěch odvětví korozivzdorné oceli.

(513)

V lednu 2020 indonéská vláda znovu zavedla úplný zákaz vývozu niklové rudy všech stupňů čistoty. To zvýšilo již existující nerovnováhu na indonéském trhu s niklovou rudou ve prospěch tavíren, a proto se indonéská vláda rozhodla regulovat cenu niklové rudy prostřednictvím zvláštních právních předpisů a s využitím HPM. V dubnu 2020 proto Ministerstvo energetiky a nerostných zdrojů revidovalo vyhlášku MEMR 7/2017 a vydalo MEMR 11/2020. Tímto nařízením se mění článek 2 týkající se pokynů pro prodej kovových nerostů a uhlí. Podle nového článku 2: „(1) Držitelé licencí IUP na těžbu kovových nerostů, IUP na těžbu uhlí, IUPK na těžbu kovových minerálů a IUPK na těžbu uhlí se při prodeji produktů kovových nerostů nebo uhlí musí řídit cenami HPM nebo HPB.“ Podle vyhlášky MEMR 7/2017 se tedy těžaři museli cenou HPM řídit při svých prodejních transakcích, podle MEMR 11/2020 museli HPM používat jako transakční cenu. Jak je uvedeno v 508. bodě odůvodnění výše, cenou HPM se rozumí „cena kovových nerostů, která je stanovena na místě prodeje“. Jinými slovy, těžební společnosti byly povinny stanovit cenu v souladu s cenou HPM a v praxi tak činily.

(514)

Dále byl do MEMR 11/2020 doplněn článek 2A týkající se postupů a povinností při prodeji niklové rudy, který zní takto: „(1) Držitelé licence IUP pro těžbu kovových nerostů a licence IUPK pro těžbu kovových nerostů, kteří produkují niklovou rudu, musí při prodeji vytěžené niklové rudy používat cenu HPM. (2) Povinnost používat cenu HPM podle odstavce 1 se vztahuje také na držitele licence IUP pro těžbu kovových nerostů a licence IUPK pro těžbu kovových nerostů při prodeji vytěžené niklové rudy jejich přidruženým společnostem. (3) Ostatní strany, které zušlechťují niklovou rudu pocházející od držitelů licence IUP pro těžbu kovových nerostů a licence IUPK pro těžbu kovových nerostů, jsou povinny nakupovat niklovou rudu s využitím ceny HPM.“

(515)

Článek 3 zní: „(1) Cena HPM pro kov podle článku 2 je: a. dolní mezní cena pro výpočet povinnosti platit poplatky za těžbu držitelům licence IUP pro těžbu kovových nerostů a licence IUPK pro těžbu kovových nerostů.“ Tentýž článek rovněž uvádí, že „(3) Pokud se referenční období pro referenční cenu kovového nerostu ve výpočtu ceny HPM pro kov liší od období nabídky transakce, sankce za nečistoty nebo bonusy pro určité nerosty při prodeji niklové rudy se provádějí za těchto podmínek: a. pokud je transakční cena nižší než cena HPM pro kov v období nabídky podle referenční ceny kovového nerostu nebo pokud existuje sankce za nečistoty, může být prodej uskutečněn podle ceny HPM pro kov s maximálním rozdílem 3 % (tří procent); nebo b. pokud je transakční cena vyšší než cena HPM pro kov v období nabídky podle referenční ceny kovového nerostu nebo pokud existuje bonus pro určité nerosty, musí se prodej řídit transakční cenou vyšší než cena HPM pro kov.“

(516)

V návaznosti na mechanismus tvorby ceny zavedený na konci roku 2017 odráží regulovaná cena niklové rudy, provedená do právních předpisů, stejný přístup a logiku. Jedná se o cenu, kterou stanovila vláda, jejímž hlavním cílem je zajistit, aby niklová ruda byla dodávána s výraznou slevou oproti mezinárodní ceně na londýnské burze ve prospěch odvětví korozivzdorné oceli. Cena zároveň zohledňuje i zájmy těžařů, aby byla zajištěna kontinuita dodávek za tuto zvýhodněnou cenu a aby se zabránilo bankrotům a sociálním nepokojům. A konečně zajišťuje minimální úroveň příjmů pro stát, i když mnohem nižší, než kdyby sleva oproti mezinárodní ceně neexistovala. To potvrdil i úřadující generální ředitel pro nerostné suroviny a uhlí, který, jak je uvedeno, řekl, že hodlá nalézt „spravedlnost pro tavírny, které chtějí co nejnižší ceny“. Na druhé straně však musí zajistit, aby těžba niklu poskytovala dostatečnou marži pro těžební odvětví“ (112). Jinými slovy, cena niklové rudy v Indonésii není volně určována podle tržních podmínek, ale je stanovena v úzkém cenovém koridoru indonéskou vládou, aby bylo dosaženo příslušných politických cílů.

(517)

Při šetření byla potvrzena i skutečnost, že cena HPM, provedená do právních předpisů v dubnu 2020, byla pokračováním mechanismu z roku 2017. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že před vstupem nařízení MEMR 11/2020 v platnost byla v kupních smlouvách na niklovou rudu cena této rudy stanovena jako absolutní hodnota. Po vstupu nařízení MEMR 11/2020 v platnost byla cena niklové rudy v kupních smlouvách stanovena jako vládní cena HPM. Empirické důkazy shromážděné v rámci šetření (tj. nákupy niklové rudy skupiny IRNC Group) potvrdily, že ceny během období šetření před vstupem nařízení MEMR 11/2020 v platnost a po něm jsou v podstatě stejné, tj. v souladu s mechanismem HPM ve znění před dubnem 2020 a po něm.

(518)

Šetření rovněž odhalilo, že cenový vzorec z dubna 2020 byl upraven pomocí „1 % obsahu vlhkosti“. Společnost IRNC uvedla, že vládní vzorec se vztahuje na suchou niklovou rudu, a jelikož se niklová ruda prodává v mokré formě, musí být tento vzorec odpovídajícím způsobem upraven. Pokud tomu tak je, pak je to v rozporu s tvrzením indonéské vlády, že cena HPM byla v minulosti používána pouze pro výpočet licenčních poplatků. Šetření skutečně odhalilo, že kupní cena společnosti IRNC a jejích společností ve spojení se během období šetření velmi blížila vládní ceně. Kromě toho nebyl zjištěn žádný cenový rozdíl mezi nákupy niklové rudy od dodavatelů ve spojení oproti nákupům od dodavatelů, kteří nejsou ve spojení. Z prodejních transakcí jediného těžaře niklu, který tyto informace v rámci šetření předložil, během období šetření vyplynulo, že všem zákazníkům byla za stejný druh niklové rudy účtována velmi podobná cena. To ukazuje, že vládou stanovená cena niklové rudy byla v praxi dodržována.

(519)

Na základě všech výše uvedených důkazů dospěla Komise k závěru, že indonéská vláda zasahuje do trhu s niklovou rudou tím, že konkrétně reguluje transakční cenu niklové rudy mezi těžebními společnostmi a tavírnami. Tato cena tedy není tržní cenou, ale cenou, kterou stanovila vláda s ohledem na své specifické politické cíle. Již z tohoto důvodu se Komise domnívá, že ceny niklové rudy v Indonésii jsou zkreslené a nelze je použít jako referenční hodnotu pro účely stanovení výhody.

(520)

Kromě vládní regulace cen niklové rudy však existují i další narušení trhu ze strany indonéské vlády, která specificky ovlivňují ceny niklové rudy v Indonésii, což potvrzuje, že tyto ceny nemohou sloužit jako referenční hodnota. Zejména vládou daná povinnost tavíren zpracovávat niklovou rudu na domácím trhu spolu s konkrétními cíli produkce vede k nadměrné nabídce na domácím trhu, a snižuje tak domácí ceny. K nadměrné nabídce niklové rudy na domácím trhu, a tedy ke snížení cen, přispěla i omezení vývozu. Žádná jednotlivá transakce s niklovou rudou v Indonésii neunikne skutečnosti, že různá narušení trhu, která přímo či nepřímo ovlivňují ceny, vedou k tomu, že všechny ceny niklové rudy v Indonésii jsou zkreslené.

(521)

V důsledku toho Komise dospěla k závěru, že těmito opatřeními je ovlivněn celý domácí trh s niklovou rudou a že není možné stanovit nezkreslenou cenu niklové rudy na indonéském trhu podle převládajících domácích podmínek. Neexistovaly tedy žádné domácí ceny, které by mohly sloužit jako vhodné srovnání.

(522)

Komise proto musela hledat vhodnou referenční hodnotu v zahraničí (113). V této souvislosti Komise uvedla, že od zastavení indonéského vývozu niklové rudy v roce 2014 došlo k výraznému rozvoji vývozu niklové rudy z Filipín, zejména na hlavní spotřební trh, kterým je ČLR. Filipínská lateritová niklová ruda má stejné vlastnosti jako indonéská lateritová niklová ruda. Těží se stejným postupem v povrchových dolech jako v Indonésii a má podobný obsah niklu jako indonéská ruda. Filipínské i indonéské rudy se těží v podobně vlhkém klimatu, takže mají relativně vysoký a podobný obsah vody. Jelikož filipínská niklová ruda není ovlivněna vládními opatřeními, která narušují indonéský trh, a vzhledem k tomu, že převládající tržní podmínky v obou zemích, včetně kvality, dostupnosti, prodejnosti, dopravy a dalších podmínek nákupu nebo prodeje, jsou podobné, považovala Komise filipínskou a indonéskou niklovou rudu za srovnatelné. Existuje také zeměpisná blízkost, která rovněž přispívá k tomu, že situace filipínské niklové rudy je srovnatelná se situací, která by panovala v Indonésii, kdyby neexistovala rušivá opatření indonéské vlády.

(523)

Komise se proto domnívala, že v souladu s čl. 6 písm. d) druhým pododstavcem bodem ii) základního nařízení představuje vývozní cena z Filipín vhodnou referenční hodnotu pro posouzení, zda ceny indonéské niklové rudy byly, či nebyly nižší než přiměřené. Jako referenční cena pro filipínskou niklovou rudu je považována cena FOB Filipíny, kterou uvádí společnost FerroAlloyNet, s obsahem niklu 1,8 %. Tyto informace předložil žadatel za každé čtvrtletí. Kromě toho poskytl referenční hodnoty (rovněž čtvrtletně) pro výrobky s obsahem niklu 1,5 %, 1,6 %, 1,9 % a 2,0 %. Tyto referenční hodnoty byly použity pro stanovení referenčních hodnot pro další stupně nakupované skupiny IRNC Group na základě obsahu niklu (1,3 %, 1,4 %, 1,7 %, 2,1 %, 2,2 %, 2,3 % a 2,4 %).

(524)

Tyto referenční hodnoty byly porovnány s oznámenými nákupními cenami společností v rámci skupiny IRNC Group (IRNC, GCNS, ITSS, SMI a TSI) v období šetření podle obsahu niklu i příslušného čtvrtletí. Rozdíly získané z tohoto srovnání byly vypočteny pro každou společnost skupiny v IDR. Z výše uvedených bodů odůvodnění vyplývá, že ceny indonéské niklové rudy na domácím trhu byly trvale nižší než zástupná referenční cena (ceny FOB Filipíny). Komise tudíž dospěla k závěru, že opatření indonéské vlády dávají společnostem těžícím niklovou rudu, které jednají jako veřejnoprávní subjekty a/nebo subjekty vládou pověřené nebo usměrňované, za povinnost poskytovat nikl indonéskému odvětví korozivzdorné oceli za cenu nižší než přiměřenou.

(525)

Komise proto porovnala skutečnou domácí nákupní cenu niklové rudy pro spolupracující výrobce s nezkreslenou referenční cenou na Filipínách.

(526)

Ve svých připomínkách ke konečným informacím se indonéská vláda a skupina IRNC Group neshodly na referenční hodnotě pro niklovou rudu založenou na niklové rudě z Filipín, protože: i) filipínský laterit má vlastnosti niklové rudy s obsahem Ni < 1,5 % (limonit), zatímco indonéská lateritová niklová ruda má vlastnosti niklové rudy s obsahem Ni > 1,5 %; ii) množství lateritové niklové rudy vytěžené v Indonésii je více než dvojnásobné oproti produkci na Filipínách a iii) náklady na tunu vytěženého niklu v Indonésii jsou nižší než na Filipínách, protože průměrná mocnost niklového lateritu v Indonésii je 30 m, zatímco na Filipínách pouze 20 m, a ložisko niklu v Indonésii je na úrovni 1,8 % obsahu niklu, zatímco na Filipínách je 1,6 % obsahu niklu. Kromě toho jak indonéská vláda, tak společnost IRNC tvrdily, že indonéský zákaz vývozu, který stlačil domácí cenu, zvýšil ceny niklové rudy z Filipín. Správnou referenční hodnotou by podle indonéské vlády měly být skutečné výrobní náklady na niklovou rudu společnosti IRNC, jak byly stanoveny v antidumpingovém šetření dovozu některých za tepla válcovaných ocelových plechů a svitků z korozivzdorné oceli (114), nebo podle skupiny IRNC Group skutečné výrobní náklady, skutečné prodejní, správní a režijní náklady a přiměřený zisk indonéských producentů niklové rudy, kteří byli předmětem šetření.

(527)

Žadatel odpověděl, že podle jeho názoru zůstává filipínská niklová ruda nejvhodnější referenční hodnotou pro indonéskou niklovou rudu. Žadatel dodal, že pokud by Komise usoudila, že filipínská niklová ruda nepředstavuje vhodnou referenční hodnotu, podporuje odkaz na mezinárodní cenu niklu na londýnské burze LME jako jedinou existující alternativní referenční hodnotu. Žadatel připomněl, že z londýnské burzy LME vychází i zveřejněná indonéská cena HMA za nikl, která se používá k určení domácí prodejní ceny niklové rudy (HPM). Jelikož se LME vztahuje na suché metrické tuny, měla by být podle žadatele upravena podle obsahu vlhkosti. Žadatel objasnil, že by se jednalo o konzervativní přístup, protože nezohledňuje obsah železa v niklové rudě.

(528)

Společnost IRNC zareagovala na odpověď sdružení EUROFER týkající se využívání londýnské burzy LME jako alternativní referenční hodnoty. Nejprve zdůraznila, že nikl, na který odkazuje londýnská burza LME, a niklová ruda jsou odlišné produkty. Podle skupiny IRNC Group by rozdílné trendy v údajích o cenách niklu na základě londýnské burzy LME, které klesají, a niklové rudy na Filipínách, které rostou, zpochybnily její použití, protože poptávka a nabídka niklu a niklové rudy by se lišily. Za druhé tvrdila, že vzorec navržený sdružením EUROFER cenu niklové rudy nadhodnocuje, protože: i) ne všechen obsah niklu v niklové rudě lze z ní extrahovat a dále zpracovat na čistý nikl, ale je třeba zvážit poměr výtěžnosti niklové rudy k niklu; ii) cena čistého niklu odráží veškeré náklady a výdaje nezbytné k uvedení čistého niklu na trh (např. náklady na niklovou rudu, náklady na energii, náklady na odpisy strojních zařízení, náklady na pracovní sílu, náklady na dopravu, prodejní, režijní a správní náklady a zisky výrobců a obchodníků atd. Skupina IRNC Group dospěla k závěru, že podle jejího názoru vzorec založený na londýnské burze LME nadhodnocuje referenční hodnotu a že správná referenční hodnota by vycházela ze skutečných výrobních nákladů, skutečných prodejních, režijních a správních nákladů a řádného zisku indonéských producentů niklové rudy, kteří jsou předmětem šetření.

(529)

Komise všechny argumenty, které strany vznesly, pečlivě zvážila. Počínaje žádostí indonéské vlády a skupiny IRNC Group o použití vnitrostátní referenční hodnoty založené na výrobních nákladech, prodejních, režijních a správních nákladech a přiměřeném ziskovém rozpětí indonéských producentů niklové rudy dospěla Komise k závěru, že by to nebylo proveditelné a v každém případě by to nebylo v souladu s příslušnými právními předpisy. Vzhledem k tomu, že producenti niklové rudy nespolupracovali, neměla Komise k dispozici vnitrostátní údaje o výrobních nákladech a prodejních, režijních a správních nákladech indonéských producentů niklové rudy ani informace o přiměřeném ziskovém rozpětí v Indonésii. Proto by nebylo možné vytvořit referenční hodnotu, jak tyto strany požadují. V každém případě Komise konstatovala, že vzhledem k všudypřítomným domácím deformacím na indonéském trhu s niklovou rudou, jak je podrobně popsáno v oddíle 4.4.3.2.2, dospěla v 521. bodě odůvodnění k závěru, že nemůže nalézt žádnou vhodnou vnitrostátní referenční hodnotu, a proto se musí uchýlit k zahraniční referenční hodnotě. Proto byla tato vnitrostátní alternativní referenční hodnota zamítnuta.

(530)

Komise poté pečlivě posoudila argumenty týkající se vzorce založeného na ceně niklu na londýnské burze LME. Na začátku Komise vzala v úvahu, že LME patří mezi největší finanční trhy se základními kovy na světě. Pokud jde o cenu niklu, Komise konstatovala, že cena na londýnské LME vychází ze skutečných transakcí a že její podmínky jsou dobře sladěny s podmínkami na indonéském trhu. Co je důležitější, Komise považovala za přesvědčivý argument, že cena niklu na londýnské burze LME je výchozím bodem metodiky, kterou používá samotná indonéská vláda pro stanovení domácí referenční ceny niklové rudy, protože by to představovalo užší vazbu na indonéský trh a situaci. Ceny niklu na londýnské burze LME proto představují vhodný základ pro výpočet niklové rudy v Indonésii. Komise zároveň poznamenala, že vzorec navrhovaný žadatelem pro ceny niklu by bylo třeba upravit tak, aby zohledňoval některé prvky, které skupina IRNC Group uvedla ve svém podání s protiargumenty. Jelikož v extrémně pozdní fázi šetření nebyly k dispozici dostatečné důkazy, nebylo pro Komisi realizovatelné výše uvedenou úpravu provést, a tudíž použít ceny na londýnské burze LME jako referenční hodnotu v šetření.

(531)

S ohledem na výše uvedené Komise následně zvážila argumenty vznesené stranami ohledně referenční hodnoty založené na skutečných cenách niklové rudy na Filipínách na základě FOB, které byly použity pro výpočet výhody. Komise poznamenala, že indonéská vláda a skupina IRNC Group nezdůvodnily, jak jimi uváděné prvky týkající se rozdílných technických vlastností a množství výstupu mezi indonéskou a filipínskou niklovou rudou ovlivnily tyto filipínské ceny, ani nepředložily žádné důkazy, které by se snažily vyčíslit případné úpravy vyplývající z těchto rozdílů filipínských cen používaných jako referenční hodnota. Argument, že indonéský zákaz vývozu uměle snížil domácí indonéské ceny a vedl také k vyšším filipínským cenám, neměl vliv na skutečnost, že filipínské ceny představovaly vhodnou referenční hodnotu, protože odrážely skutečné tržní ceny niklové rudy vyplývající ze všech souběžných tržních okolností a regulačních rozhodnutí různých zemí (včetně Indonésie), a tudíž nenarušují skutečnou reprezentativnost těchto cen na trhu. Pokud jde o tvrzení o rozdílném obsahu niklu v niklové rudě na Filipínách, referenční hodnota použitá Komisí tento rozdíl zohledňuje (Komise vytvořila referenční hodnotu pro každý typ niklové rudy nakupované skupinou IRNC Group). Pokud jde o tvrzení, že náklady na produkci niklové rudy v Indonésii jsou nižší než na Filipínách, jak je uvedeno v 528. bodě odůvodnění, indonéští těžaři niklové rudy při šetření nespolupracovali, a proto Komise nemohla tyto náklady posoudit. Komise proto potvrdila svou volbu použít filipínskou referenční hodnotu jako nejvhodnější za těchto okolností, a to i s ohledem na značná množství vyvážená z Filipín a skutečnost, že hlavními odběrateli filipínské niklové rudy byli čínští výrobci korozivzdorné oceli, kteří k výrobě dotčeného výrobku používají stejnou technologii jako skupina IRNC Group. Argumenty indonéské vlády a skupiny IRNC Group v tomto ohledu byly proto zamítnuty.

(532)

Indonéská vláda rovněž tvrdila, že niklová ruda není přímou surovinou plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli. Naopak, niklová ruda byla surovinou pro surové železo a korozivzdorné výrobky válcované za tepla, které jsou zase předcházejícími vstupy pro ploché za studena válcované výrobky z korozivzdorné oceli. Podle indonéské vlády by tato skutečnost měla být zohledněna při výpočtu výhody.

(533)

Skupina IRNC Group tvrdila, že subjekt IRNC prodával nakoupenou niklovou rudu v rámci skupiny IRNC Group, a proto by do výpočtu výhody neměla být zahrnuta žádná výhoda plynoucí z její nakoupené niklové rudy. Tento argument skupina IRNC Group zopakovala po poskytnutí dodatečných konečných informací.

(534)

Komise potvrdila, že při výpočtu výše subvence pro skupinu IRNC Group zohlednila oba tyto aspekty. Za prvé, u dodavatelů vstupů ve spojení byla výhoda zjištěná u těchto společností přidělena pomocí podílu jejich obratu, který se týkal vyvážejícího výrobce. Tato přidělená výhoda byla poté přičtena k výhodě vyvážejícího výrobce a zahrnuta do výpočtu jeho subvence. Na úrovni vyvážejícího výrobce byl jmenovatelem výhody celkový obrat společnosti. S podrobnou metodikou výpočtu byla skupina IRNC Group seznámena v rámci individuálního poskytnutí informací, protože obsahovala důvěrné informace.

(535)

Komise poznamenala, že konečné použití nakoupené niklové rudy, ať už pro dotčený výrobek, nebo pro prodej společnostem ve spojení k dalšímu zpracování, není relevantní, neboť při výpočtu sazby subvence je jmenovatelem celkový obrat skupiny IRNC Group. Tvrzení bylo proto zamítnuto.

(536)

Takto vypočtená výše výhody činila pro skupinu IRNC Group 9,64 %.

(537)

Soubor opatření indonéské vlády byl zaměřen ve prospěch některých průmyslových odvětví, zejména domácího odvětví korozivzdorné oceli. Přestože z narušení trhu s niklovou rudou mají prospěch i jiné navazující výrobky než korozivzdorná ocel (konkrétně výrobci elektrických baterií používaných ve vozidlech poháněných novou energií), výhodu mají pouze některá odvětví v Indonésii, a to ta, která působí v hodnotovém řetězci niklu. Opatření indonéské vlády jsou proto specifická podle čl. 4 odst. 2 písm. a) základního nařízení. Charakteristické vlastnosti niklové rudy omezují možné použití subvence na určité odvětví, to ale neznamená, že subvence, má-li být specifická, musí být dále omezena na některé pododvětví tohoto průmyslového odvětví (115).

(538)

Ve svých připomínkách ke konečným informacím indonéská vláda tvrdila, že politiky týkající se niklové rudy neobsahují žádnou specifičnost, protože se nevztahují pouze na odvětví korozivzdorné oceli, ale na různý sortiment výrobků.

(539)

Komise toto tvrzení odmítla. Politika indonéské vlády v oblasti niklové rudy se vždy zaměřovala na niklovou rudu jako surovinu pro odvětví korozivzdorné oceli. Z dokumentů ve vyšetřovacím spisu vyplývá, že niklová ruda používaná k výrobě korozivzdorné oceli musí obsahovat > 1,7 % niklu. Naopak niklová ruda s obsahem < 1,7 % nachází různé využití, například v bateriích pro elektrická vozidla. Důkazem toho je skutečnost, že od nařízení GR 1/2017 až po nařízení MEMR 11/2019 se zákaz vývozu týkal pouze niklové rudy s obsahem niklu > 1,7 %, tj. pouze niklové rudy používané v odvětví korozivzdorné oceli. Tvrzení bylo proto zamítnuto.

(540)

Na základě specifického souboru opatření poskytuje indonéská vláda prostřednictvím těžebních společností, které jednají jako veřejnoprávní subjekty nebo subjekty vládou pověřené nebo usměrňované, niklovou rudu odvětví korozivzdorné oceli za cenu nižší než přiměřenou. Toto poskytování zboží představuje finanční výhodu pro příjemce a je specifické, a tudíž napadnutelné.

(541)

Nebyly předloženy dostatečné důkazy, aby bylo možné stanovit, do jaké míry může společnost Jindal Stainless Indonesia z tohoto režimu těžit, protože není vertikálně integrovaná a svůj výrobní proces zahajuje na úrovni svitků válcovaných za tepla.

(542)

Výše subvence zjištěná v souvislosti s poskytováním niklové rudy za cenu nižší než přiměřenou během období šetření pro skupinu IRNC Group činila:

(543)

V podnětu bylo uvedeno, že v rámci svého plánu na rozvoj odvětví korozivzdorné oceli se indonéská vláda spoléhala na finanční podporu ze strany čínské vlády. Tato podpora byla konkrétně spojena s rozvojem parku Morowali, který v podstatě provozují čínské společnosti, zejména Shanghai Decent Investment (Group), holdingová společnost Tsingshan Group. Podle podnětu indonéská vláda nejenže aktivně vyhledávala, uznávala a přijímala čínské financování za své, ale také údajně vyvíjela nátlak na čínskou vládu, aby podporovala čínské společnosti, které dříve tavily niklovou rudu dováženou z Indonésie na surové železo v Číně, aby přesunuly své tavicí činnosti do Indonésie.

(544)

Historické a faktické pozadí velmi úzké spolupráce mezi Indonésií a Čínou na rozvoji zcela integrovaného navazujícího odvětví korozivzdorné oceli, které se opírá o zásoby niklové rudy dostupné v Indonésii a o finance a know-how, které přinesla Čína, je uvedeno v oddíle 4.3. Jak bylo vysvětleno, Indonésie má významné zásoby niklové rudy a je jedním z největších hráčů na tomto trhu na světě. Od roku 2005 se těžba niklové rudy výrazně zvýšila, stejně tomu bylo u vývozu (viz tabulky 1 a 2). Z tabulek také vyplývá, že Čína se postupně stala zdaleka největším cílem vývozu niklové rudy, protože indonéská ruda byla nejvhodnější pro výrobu korozivzdorné oceli. Indonéská vláda se obávala, že její zásoby niklové rudy budou vývozem vyčerpány, protože nemá dostatečnou domácí kapacitu na další zpracování rudy, a země tak z nich nebude mít dostatečný prospěch.

(545)

Novým horním zákonem z roku 2009 se indonéská vláda rozhodla zvýšit domácí přidanou hodnotu podporou domácího zpracování nerostných surovin včetně niklové rudy, a to zejména prostřednictvím povinnosti domácího zpracování (viz 401. až 404. bod odůvodnění). Rozhodla také o zavedení omezení vývozu po pětileté odkladné lhůtě, aby zajistila vybudování dostatečné domácí kapacity, která by absorbovala produkci niklové rudy, a aby zajistila, že ji těžaři budou dodávat za cenu nižší než přiměřenou (viz předchozí oddíl).

(546)

V této souvislosti zahájila indonéská vláda jednání s potenciálními zájemci z řad třetích zemí s domácím odvětvím korozivzdorné oceli. Například se snažila přesvědčit Japonsko a jeho průmysl zpracování niklové rudy, aby investovaly v Indonésii. Japonská vláda se však postavila proti plánovaným indonéským omezením vývozu, protože je považovala za neslučitelná s pravidly WTO, a pohrozila, že proti Indonésii zahájí řízení u WTO (116).

(547)

Indonéská vláda se obrátila na čínskou vládu a dosáhla úspěchu. Na základě dvoustranné spolupráce, která byla schválena v dohodách z let 2011 a 2013 a následně ještě zintenzivněna, začali Číňané v Indonésii stavět a rozvíjet tavírny. Vývoz do Číny dosáhl vrcholu v roce 2013 a činil 58 milionů tun, zatímco domácí kapacita v Indonésii se postupně zvýšila ze 7,81 milionu tun v roce 2014, kdy vstoupila v platnost povinnost domácího zpracování a omezení vývozu, až na 61 milionů tun v roce 2019 (viz tabulka 3).

(548)

Mezi příslušné dvoustranné dohody, které byly v průběhu let podepsány mezi indonéskou a čínskou vládou, a společně vydaná prohlášení patří:

(549)

Kromě toho některé vnitrostátní právní předpisy uzákoněné indonéskou vládou prováděly výše uvedené dvoustranné dohody nebo s nimi souvisely:

(550)

Komise požádala indonéskou vládu o poskytnutí určitých informací týkajících se rámce dvoustranné spolupráce stanoveného indonéskou a čínskou vládou, a zejména podmínek, za nichž byl park Morowali původně zřízen, a toho, zda a do jaké míry byl park Morowali a finanční pomoc poskytnutá čínskou vládou součástí dvoustranné spolupráce mezi příslušnými vládami Indonésie a Číny.

(551)

Komise indonéskou vládu výslovně požádala o předložení dokumentu, který dne 3. října 2013 podepsali Siang Kuan-ta ze společnosti Shanghai Decent Investment a Halim Mina ze společnosti Bintang Delapan Group za přítomnosti čínského a indonéského prezidenta. Tento dokument, který podle informací, jež má Komise k dispozici, stanoví dohodu o společném založení IMIP a následném rozvoji průmyslového parku Morowali (117), indonéská vláda nepředložila. Kromě toho indonéská vláda při své distanční křížové kontrole existenci této dohody potvrdila; nicméně indonéská vláda tvrdila, že ji nemá.

(552)

Jak je vysvětleno v 573. bodě odůvodnění, Komise požádala indonéskou vládu o poskytnutí seznamu prioritních projektů, které byly vybrány k realizaci podle ustanovení indonésko-čínského programu. Namísto toho indonéská vláda poskytla jiný seznam projektů, tj. seznam projektů spolupráce mezi Indonésií a Čínou v rámci hospodářského dialogu na vysoké úrovni (HLED).

(553)

Jak je vysvětleno v 639. a následujících bodech odůvodnění, Komise také požádala indonéskou vládu o předložení dokumentace týkající se provádění poskytnutých dohod a konzultačních mechanismů, které v tomto ohledu čínská a indonéská vláda zavedly. Indonéská vláda však odpověděla, že tým KIT Indonesia zřízený v této souvislosti nevytvořil smysluplné politiky, a odmítla poskytnout jakoukoli dokumentaci v tomto ohledu.

(554)

Komise proto indonéskou vládu vyrozuměla, že se při posuzování existence a rozsahu údajného subvencování poskytnutého společnostem nacházejícím se v průmyslovém parku Morowali možná bude muset uchýlit k použití dostupných údajů podle čl. 28 odst. 1 základního nařízení.

(555)

Vzhledem k tomu, že Komise požadované informace neobdržela, měla za to, že neobdržela zásadní a nezbytné informace týkající se tohoto aspektu šetření. Komise proto použila článek 28 základního nařízení a ve vztahu k těmto záležitostem vycházela z dostupných údajů.

(556)

Jak je uvedeno výše v 15. bodě odůvodnění, Komise v oznámení o zahájení řízení vyzvala čínskou vládu, aby se stala zúčastněnou stranou, a téhož dne po zveřejnění zaslala oznámení o zahájení řízení čínské vládě a výslovně ji na tuto výzvu upozornila. V e-mailu ze dne 19. února 2021 čínská vláda potvrdila, že se zaregistrovala jako zúčastněná strana.

(557)

Komise zaslala čínské vládě žádost o informace s cílem shromáždit informace o přehledu finančního sektoru v Číně, informace týkající se Čínské bankovní a regulační komise a informace o finanční podpoře, vývozních zárukách a pojištění v souvislosti s parkem Morowali a zámořskými zónami obchodu a spolupráce. Čínská vláda však tyto informace odmítla poskytnout.

(558)

Komise proto čínskou vládu vyrozuměla, že se s ohledem na předmětný režim subvencí možná bude muset uchýlit k použití dostupných údajů podle čl. 28 odst. 1 základního nařízení. Od čínské vlády nebyly obdrženy žádné připomínky.

(559)

Vzhledem k tomu, že Komise požadované informace neobdržela, měla za to, že neobdržela zásadní a nezbytné informace týkající se tohoto aspektu šetření. Komise proto použila článek 28 základního nařízení a ve vztahu k těmto záležitostem vycházela z dostupných údajů.

(560)

Spolupráci s čínskou vládou, kterou iniciovala indonéská vláda a která se týkala preferenčního zacházení s cílem vytvořit a podpořit vznik a rozvoj indonéského odvětví korozivzdorné oceli, lze sledovat již od začátku 21. století. Skládá se z řady dvoustranných dokumentů, které stanoví právní a politický rámec vedoucí k přijetí několika specifických podpůrných politik a preferenčních programů, které představují napadnutelné subvence, jichž se týká toto šetření.

(561)

Z těchto dokumentů vyplývá, že obě země v průběhu let vytvořily rámec spolupráce na základě řady dvoustranných právních a politických dokumentů s cílem postupně prohlubovat vzájemnou spolupráci. Obsahují všechny podmínky spolupráce a hlavní cíl, kterým je založení a rozvoj domácího odvětví korozivzdorné oceli v Indonésii prostřednictvím řady různých preferenčních opatření a politik platných pro čínsko-indonéské subjekty, které příslušné vlády podporují při realizaci této spolupráce.

(562)

Spolupráce mezi indonéskou a čínskou vládou v těžebním a metalurgickém odvětví byla zahájena v roce 2005 podpisem společného prohlášení mezi Indonésií a Čínou o strategickém partnerství, v němž se uvádí, že obě strany „posílí investiční spolupráci zvýšením vzájemného porozumění a vytvářením sítí mezi investičními orgány, včetně soukromého sektoru, a vytvořením příznivějšího sociálně-politického a právního prostředí pro tok investic“. Již v té době požádala čínská vláda indonéskou vládu o ujištění, že zaručí zájmy zahraničních investorů, aby dosahovali zisků (118). Tehdy bylo dále uvedeno, že v posledních deseti letech hospodářského rozvoje čínská vláda vždy zaručovala, že každá investice v Číně je zisková. Tato spolupráce byla v souladu s čínskou politikou „vykročení do světa“, která byla zahájena v roce 1999 a která podporovala usazování čínských společností v zahraničí a jejich vývoz a internacionalizaci.

(563)

V lednu 2010 podepsaly Indonésie a Čína jako provedení společného prohlášení z roku 2005 Akční plán Indonésie a Číny (dále jen „Akční plán z roku 2010“), jehož cílem je prohloubit strategické partnerství. Tento dokument obsahuje plán na podporu čínských investic do průmyslových odvětví založených na zdrojích v Indonésii, včetně těžby (119). V oddíle 3.2 „Obchodní spolupráce“ se v článku 3.2.14 uvádí „formulovat a provádět pětiletý plán hospodářské a obchodní spolupráce mezi Čínou a Indonésií“, který byl skutečně krátce poté podepsán (viz níže). Kapitola „Investiční spolupráce“ stanoví podporu účasti soukromých subjektů (článek 3.4.3) a podporu„čínských investic do odvětví založených na zdrojích v Indonésii, jako je (...) těžba a energetika (...)“ (článek 3.4.8). Dokument rovněž odkazuje na Memorandum o porozumění mezi indonéskou a čínskou vládou o spolupráci v oblasti infrastruktury a přírodních zdrojů, které bylo podepsáno dne 25. dubna 2005.

(564)

Šetřením bylo zjištěno, že během návštěvy tehdejšího čínského premiéra Wen Ťia-paa v Jakartě koncem dubna 2011 podepsali zástupci čínské a indonéské vlády tři memoranda o porozumění a jeden technický předpis. Komise požádala indonéskou vládu o poskytnutí těchto tří memorand o porozumění a technického předpisu.

(565)

Indonéská vláda předložila tři dokumenty. Prvním byl Protokol, kterým se mění memorandum o porozumění mezi Ministerstvem námořních záležitostí a rybolovu Indonésie a Státní oceánskou správou ČLR o námořní spolupráci, podepsaný dne 29. dubna 2011.

(566)

Druhým byla Dohoda mezi indonéskou a čínskou vládou o rozšíření a prohloubení dvoustranné hospodářské a obchodní spolupráce, podepsaná dne 29. dubna 2011. V souladu s touto dohodou se „obě vlády dohodly na podpoře podniků“ při uskutečňování hospodářské spolupráce v různých formách v několika oblastech, jako je ocelářský průmysl, průmyslový park a vývozní zpracovatelská zóna.

(567)

Třetím bylo Společné komuniké mezi indonéskou a čínskou vládou o dalším posilování strategického partnerství mezi Čínou a Indonésií, které bylo podepsáno dne 29. dubna 2011. V souladu s tímto komuniké „[o]bě strany vyjádřily uspokojení nad Akčním plánem provádění společného prohlášení o strategickém partnerství mezi čínskou a indonéskou vládou, podepsaného dne 21. ledna 2010, a dohodly se na přijetí konkrétních opatření k provádění Akčního plánu a podpoře pragmatické spolupráce mezi oběma zeměmi v různých oblastech“. Dále „[č]ínská strana rovněž doufá v posílení spolupráce s indonéskou stranou na rozvoji zóny hospodářské a obchodní spolupráce“.

(568)

Dne 25. března 2012 se indonéská a čínská vláda ve společném prohlášení vydaném v Pekingu na závěr oficiální návštěvy indonéského prezidenta Yudhoyona dohodly na vypracování dvoustranné dohody o hospodářské a obchodní spolupráci mezi Indonésií a Čínou v souladu se specifickými preferenčními politikami 12. pětiletého plánu čínské vlády a plánu MP3EI indonéské vlády (120). Kromě toho indonéská vláda podpořila čínské podniky, aby se podílely na zvyšování průmyslové kapacity Indonésie, a slíbila, že „bude i nadále vytvářet příznivé investiční prostředí pro zahraniční investory, včetně investorů čínských“. Konkrétně indonéská vláda očekávala, že čínské podniky budou „více investovat do indonéského těžebního průmyslu“, a „informovala Čínu o svém úsilí zlepšit řízení svých těžebních zdrojů“. Nakonec se obě strany dohodly, že „zvýší úsilí o další upevnění a rozšíření spolupráce v oblasti [...] těžby“. Z tohoto prohlášení vyplývá, že obě strany usilovaly o provádění svých příslušných domácích preferenčních politik, zejména s cílem posílit navazující průmyslové kapacity Indonésie zapojením Číny do vývoje politiky v oblasti surovin a jejím průběžným informováním.

(569)

Pokud jde o Indonésii, plán MP3EI uznává, že je třeba průmysl v Indonésii dále rozvíjet, a označuje Sulawesi za oblast rozvoje průmyslu. Na podporu rozvoje ocelářského průmyslu předpokládala indonéská vláda mimo jiné regulační změny, které by usnadnily poskytování surovin, budování vnitrostátních předcházejících a navazujících obchodních partnerství, rozvoj klastrů navazujícího ocelářského průmyslu a upřednostnění integrace tavení oceli a výroby korozivzdorné oceli (121). Kromě toho jsou středem pozornosti také přírodní zdroje, konkrétně těžba a nikl, a sice s cílem zvýšit průmyslové zpracování v Indonésii, aby bylo dosaženo vyšší přidané hodnoty. V případě niklu je třeba se zaměřit na posílení navazujících odvětví niklu, a to díky podpoře silných partnerství mezi předcházejícími a navazujícími odvětvími (122).

(570)

Pokud jde o ČLR, 12. pětiletý plán národního hospodářského a sociálního rozvoje, platný v době založení společnosti IMIP, zdůrazňuje strategickou vizi čínské vlády pro zlepšení a podporu klíčových průmyslových odvětví. Z toho vyplývá, že čínská vláda vytváří politiky na podporu technického zdokonalení podniků, aby se zvýšila konkurenceschopnost na trhu. Minulá šetření ukázala, že ocelářský průmysl zaujímá mezi těmito klíčovými odvětvími významné místo (123). Kromě toho vydala čínská vláda zvláštní plán pro ocelářský průmysl, tj. 12. pětiletý plán pro ocelářský průmysl (dále jen „12. pětiletý plán pro ocelářský průmysl“), který byl platný i v době založení společnosti IMIP. Dvanáctý pětiletý plán pro ocelářský průmysl zdůrazňuje, že ocelářský průmysl je důležitým základním odvětvím národního hospodářství, a zdůrazňuje význam „posílení propojení politik v oblasti daní, financí, obchodu, pozemků, úspor energie, ochrany životního prostředí a bezpečnosti a dalších politik s ocelářskou průmyslovou politikou“. Minulá šetření ukázala, že tyto plány jsou právně závazné (124), a odhalila dominantní roli čínské vlády prostřednictvím podniků ve vlastnictví státu v odvětví oceli (125). Dominantní roli čínské vlády v odvětví oceli a z toho vyplývající významná narušení trhu potvrzuje i pracovní dokument útvarů Komise o významných narušeních v hospodářství ČLR pro účely šetření na ochranu obchodu, v němž se uvádí, že „[p]ři vysoké míře vládních zásahů v ocelářském průmyslu a vysokém podílu podniků ve vlastnictví státu v tomto odvětví je dokonce i soukromým výrobcům oceli bráněno působit za tržních podmínek“, a uznává se „podstatné vlastnictví, kontrola a/nebo vládní zásah ve vztahu k údajně soukromým ocelářským společnostem“ (126).

(571)

Dne 2. října 2013 podepsali ministr hospodářství Indonésie a ministr obchodu Číny v Jakartě Indonésko-čínský pětiletý program rozvoje hospodářské a obchodní spolupráce (dále jen „indonésko-čínský program“). Indonésko-čínský program předpokládal „posílení obchodních investic mezi oběma zeměmi a prosazení realizace společných prioritních projektů“ (127), které měly být konkrétním vyjádřením programu.

(572)

V kapitole III indonésko-čínského programu indonéská a čínská vláda objasnily, že program se uskutečňuje prostřednictvím prioritních projektů, jejichž „zásada výběru by měla odpovídat strategickým zájmům a potřebám socioekonomického rozvoje obou zemí, být v souladu se střednědobým a dlouhodobým plánováním hospodářského rozvoje obou zemí a odpovídat plánům rozvoje zúčastněných podniků“.