(EU) č. 1187/2014Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 1187/2014 ze dne 2. října 2014 , kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013, pokud jde o regulační technické normy pro určování celkové expozice vůči klientovi nebo ekonomicky spjaté skupině klientů v případě transakcí s podkladovými aktivy Text s významem pro EHP

Publikováno: Úř. věst. L 324, 7.11.2014, s. 1-5 Druh předpisu: Nařízení v přenesené pravomoci
Přijato: 2. října 2014 Autor předpisu: Evropská komise
Platnost od: 27. listopadu 2014 Nabývá účinnosti: 27. listopadu 2014
Platnost předpisu: Ano Pozbývá platnosti:
Původní znění předpisu

Text předpisu s celou hlavičkou je dostupný pouze pro registrované uživatele.



NAŘÍZENÍ KOMISE V PŘENESENÉ PRAVOMOCI (EU) č. 1187/2014

ze dne 2. října 2014,

kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013, pokud jde o regulační technické normy pro určování celkové expozice vůči klientovi nebo ekonomicky spjaté skupině klientů v případě transakcí s podkladovými aktivy

(Text s významem pro EHP)

EVROPSKÁ KOMISE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie,

s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (1), a zejména na čl. 390 odst. 8 třetí pododstavec uvedeného nařízení,

vzhledem k těmto důvodům:

(1)

S cílem určit celkovou expozici vůči určitému dlužníkovi, která vyplývá z expozic instituce vůči určité transakci s podkladovými aktivy, by měly být nejprve určeny hodnoty expozice pro každou z těchto expozic odděleně. Celková hodnota expozice by poté měla být určena jako souhrn těchto expozic, neměla by však být vyšší než hodnota expozice vzniklé ze samotného podkladového aktiva.

(2)

Pokud jsou expozice ostatních investorů rovnocenné expozici instituce, měla by hodnota expozice instituce vůči podkladovému aktivu odrážet poměrné rozdělení ztrát mezi rovnocenné expozice. To vyplývá ze skutečnosti, že pokud dojde u podkladového aktiva k selhání, ztráty jsou mezi rovnocenné expozice vždy rozděleny podle poměrného podílu každé z těchto expozic, a maximální výše ztráty, kterou instituce utrpí v případě úplné ztráty hodnoty podkladového aktiva, je tak omezena na podíl odpovídající poměru expozice instituce k celkové hodnotě všech rovnocenných expozic.

(3)

Je třeba rozlišovat mezi transakcemi, v nichž mají všichni investoři rovnocenné postavení, jako je tomu u subjektů kolektivního investování, a jinými transakcemi, jako jsou například sekuritizace, které mohou zahrnovat rozdělení do tranší, v nichž mohou mít expozice různou senioritu. V prvním případě výsledná expozice vůči podkladovému aktivu závisí výlučně na poměrném podílu expozice investora ve vztahu k expozicím všech investorů. Ve druhém případě jsou ztráty nejprve přiděleny určitým tranším v závislosti na jejich senioritě a následně, pokud do stejné tranše investoval více než jeden investor, poměrným dílem investorům. Se všemi tranšemi v sekuritizaci by se mělo zacházet stejným způsobem, jelikož v případě pesimistického scénáře mohou podřízené tranše velmi rychle zaniknout. Zejména by se měla zaúčtovat maximální výše ztráty, kterou v případě úplné ztráty hodnoty podkladového aktiva utrpí všichni investoři v určité tranši, jelikož z podřízených tranší by nemělo být zaúčtováno žádné snížení. Expozice instituce vůči podkladovému aktivu určité transakce by neměla překročit celkovou hodnotu expozice této tranše (jelikož ztráta investora z dané tranše, způsobená selháním podkladového aktiva, nemůže být nikdy vyšší než celková hodnota expozice tranše) a hodnotu expozice tvořené podkladovým aktivem (jelikož instituce nemůže nikdy ztratit více než hodnotu podkladového aktiva). Toto omezení maximální ztráty by mělo být zohledněno použitím nižší z obou hodnot expozice a následným uplatněním postupu pro účtování poměrného rozdělení ztrát mezi veškeré expozice, jež mají v této tranši rovnocenné postavení, v případě, že má tato tranše více než jednoho investora.

(4)

Ačkoli se předpokládá, že instituce identifikují všechny dlužníky podkladových aktiv transakcí, do nichž investují, mohou se vyskytnout případy, kdy by to pro instituce znamenalo neúnosné náklady nebo kdy okolnosti brání instituci v identifikaci určitých dlužníků. V takových případech, je-li expozice vůči podkladovému aktivu dostatečně malá, aby k celkové expozici vůči určitému klientovi nebo ekonomicky spjaté skupině klientů přispívala pouze nevýznamně, mělo by být dostatečné přiřadit tuto expozici k transakci jako samostatného klienta. Celkový objem takových expozic vůči podkladovým aktivům stejné transakce by měl poté být stále omezen limitem velkých expozic pro tuto transakci. Příspěvek podkladového aktiva k celkové expozici by měl být považován za nevýznamný, je-li k dosažení limitu 25 % způsobilého kapitálu instituce třeba nejméně 100 expozic vůči podkladovým aktivům transakce. To by vyžadovalo, aby hodnota expozice nepřekročila 0,25 % způsobilého kapitálu instituce.

(5)

S cílem zamezit neomezené celkové expozici vzniklé nedostatkem informací je třeba přiřadit expozice, jejichž hodnota přesahuje 0,25 % způsobilého kapitálu instituce a u nichž chybí informace o dlužníkovi, hypotetickému klientovi (neznámý klient), na něhož by se měl vztahovat 25 % limit velkých expozic.

(6)

Pokud instituce není schopna rozlišit objem jednotlivých podkladových aktiv v rámci transakce, existuje riziko, že se podkladová aktiva transakce vztahují ke stejnému dlužníkovi nebo ekonomicky spjaté skupině klientů. V takovém případě by instituce měla mít za účelem zmírnění tohoto rizika povinnost posoudit význam celkové hodnoty svých expozic v rámci transakce, než bude schopna přiřadit ji transakci jako samostatného klienta namísto „neznámého klienta“.

(7)

Struktura transakce by neměla představovat dodatečnou expozici, zajišťují-li okolnosti transakce, že ke ztrátám z expozice vůči této transakci může dojít pouze v důsledku selhání podkladových aktiv. Dodatečná expozice by se měla vykázat, pokud se transakce týká platební povinnosti určité osoby navíc k peněžním tokům (nebo přinejmenším před peněžními toky) z podkladových aktiv, vzhledem k tomu, že investorům by mohly v důsledku selhání této osoby vzniknout další ztráty, i když u podkladového aktiva k selhání nedojde. Dodatečná expozice by se rovněž měla vykázat, pokud okolnosti transakce umožňují přesměrování peněžních toků na osobu, která nemá nárok je obdržet, jelikož by investorům mohly vzniknout další ztráty, i když u podkladového aktiva k selhání nedošlo. Dodatečná expozice by se neměla vykazovat u subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP) podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/65/ES (2), jelikož peněžní toky nelze přesměrovat na osoby, které podle podmínek transakce nemají nárok tyto peněžní toky obdržet. Stejný předpoklad by se měl uplatnit i u subjektů, na které se vztahují rovnocenné požadavky legislativních aktů Unie nebo třetí země.

(8)

Existence a hodnota expozic vůči klientovi nebo ekonomicky spjaté skupině klientů vyplývající z expozic vůči transakcím nezávisí na tom, zda jsou expozice vůči transakcím přiřazeny obchodnímu nebo investičnímu portfoliu. Podmínky a metodiky pro stanovení expozic vůči transakcím s podkladovými aktivy by proto měly být stejné bez ohledu na to, zda jsou tyto expozice přiřazeny obchodnímu nebo investičnímu portfoliu instituce.

(9)

Toto nařízení vychází z návrhů regulačních technických norem, které Komisi předložil Evropský orgán pro bankovnictví (EBA).

(10)

EBA uskutečnil otevřené veřejné konzultace o návrzích regulačních technických norem, z nichž toto nařízení vychází, analyzoval potenciální související náklady a přínosy a požádal o stanovisko skupinu subjektů působících v bankovnictví zřízenou podle článku 37 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 (3),

PŘIJALA TOTO NAŘÍZENÍ:

Článek 1

Předmět

Toto nařízení stanoví podmínky a metodiky pro stanovení celkové expozice instituce vůči klientovi nebo ekonomicky spjaté skupině klientů ve vztahu k expozicím prostřednictvím transakcí s podkladovými aktivy a podmínky, za kterých struktura transakcí s podkladovými aktivy nepředstavuje dodatečnou expozici.

Článek 2

Definice

Pro účely tohoto nařízení se použijí tyto definice:

a)

„transakcemi“ se rozumí transakce uvedené v čl. 112 písm. m) a o) nařízení (EU) č. 575/2013 a jiné transakce, u nichž existuje expozice vůči podkladovým aktivům;

b)

„neznámým klientem“ se rozumí jeden hypotetický klient, jemuž instituce přiřazuje všechny expozice, u nichž nebyl identifikován dlužník, pokud se nepoužije čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) a čl. 6 odst. 3 písm. a) tohoto nařízení.

Článek 3

Identifikace expozic vzniklých z transakcí

1.   Instituce stanoví příspěvek k celkové expozici vůči určitému klientovi nebo ekonomicky spjaté skupině klientů, jenž vznikne z určité transakce, v souladu s metodikou uvedenou v článcích 4, 5 a 6.

Instituce určí pro každé z podkladových aktiv samostatně svou expozici vůči tomuto podkladovému aktivu v souladu s článkem 5.

2.   Instituce posoudí, zda určitá transakce představuje dodatečnou expozici, v souladu s článkem 7.

Článek 4

Podkladové expozice vůči transakcím, jež mají samy podkladová aktiva

1.   Při posuzování podkladových expozic transakce (transakce A), jež má sama podkladovou expozici vůči jiné transakci (transakce B), pro účely článků 5 a 6 přistupuje instituce k expozici vůči transakci B, jako by byla nahrazena podkladovými expozicemi transakce B.

2.   Odstavec 1 se použije, pokud jsou podkladové expozice expozicemi vůči transakcím s podkladovými aktivy.

Článek 5

Výpočet hodnoty expozice

1.   Expozicí instituce vůči podkladovému aktivu transakce je nižší z těchto hodnot:

a)

hodnota expozice vyplývající z podkladového aktiva;

b)

celková hodnota expozic instituce vůči podkladovému aktivu vyplývající ze všech expozic instituce vůči transakci.

2.   Pro každou expozici instituce vůči transakci se hodnota výsledné expozice vůči podkladovému aktivu stanoví takto:

a)

pokud jsou expozice všech investorů v této transakci rovnocenné, představuje hodnotu výsledné expozice vůči podkladovému aktivu poměrný podíl expozice dané instituce vůči transakci vynásobený hodnotou expozice tvořené podkladovým aktivem;

b)

v jiných případech než uvedených v písmeni a) představuje hodnotu výsledné expozice vůči podkladovému aktivu poměrný podíl expozice dané instituce vůči transakci vynásobený nižší z těchto hodnot:

i)

hodnota expozice tvořené podkladovým aktivem,

ii)

celková hodnota expozice dané instituce vůči transakci spolu se všemi ostatními expozicemi vůči této transakci, jež jsou rovnocenné expozici dané instituce.

3.   Poměrný podíl expozice dané instituce vůči transakci představuje hodnota expozice dané instituce dělená celkovou hodnotou expozice dané instituce spolu se všemi ostatními expozicemi vůči této transakci, jež jsou rovnocenné expozici dané instituce.

Článek 6

Postup pro stanovení příspěvku podkladových expozic k celkovým expozicím

1.   Pro každou expozici vůči úvěrovému riziku, u níž je identifikován dlužník, instituce zahrne hodnotu své expozice vůči příslušnému podkladovému aktivu do výpočtu celkové expozice vůči tomuto dlužníkovi jako individuálnímu klientovi nebo ekonomicky spjaté skupině klientů, k níž tento dlužník náleží.

2.   Pokud instituce neidentifikovala dlužníka podkladové expozice vůči úvěrovému riziku nebo pokud instituce není schopna potvrdit, že podkladová expozice nepředstavuje expozici vůči úvěrovému riziku, přiřadí instituce tuto expozici následujícím způsobem:

a)

pokud hodnota expozice nepřesahuje 0,25 % způsobilého kapitálu instituce, přiřadí tuto expozici vůči transakci jako samostatného klienta;

b)

pokud je hodnota expozice nejméně 0,25 % způsobilého kapitálu instituce a instituce je schopna prostřednictvím mandátu transakce zajistit, že podkladové expozice transakce nejsou spojeny s žádnými jinými expozicemi v jejím portfoliu, včetně podkladových expozic z jiných transakcí, přiřadí tuto expozici vůči transakci jako samostatného klienta;

c)

v jiných případech než uvedených v písmenech a) a b) přiřadí tuto expozici neznámému klientovi.

3.   Pokud instituce není schopna rozlišit podkladové expozice určité transakce, přiřadí celkovou hodnotu svých expozic vůči transakci takto:

a)

pokud tato celková hodnota expozice nepřesahuje 0,25 % způsobilého kapitálu instituce, přiřadí tuto celkovou hodnotu expozice vůči transakci jako samostatného klienta;

b)

v jiných případech než uvedených v písmeni a) přiřadí tuto celkovou hodnotu expozice neznámému klientovi.

4.   Pro účely odstavců 1 a 2 instituce pravidelně alespoň jednou měsíčně monitorují uvedené transakce s cílem zjistit možné změny složení a relativního podílu podkladových expozic.

Článek 7

Dodatečná expozice představovaná strukturou transakce

1.   Struktura transakce nepředstavuje dodatečnou expozici, pokud transakce splňuje obě tyto podmínky:

a)

právní a operační struktura transakce je navržena tak, aby správci transakce nebo třetí straně zabránila v přesměrování jakýchkoli peněžních toků, jež jsou výsledkem transakce, na osoby, které jinak podle podmínek transakce nemají nárok tyto peněžní toky obdržet;

b)

od emitenta ani žádné jiné osoby nelze podle podmínek transakce požadovat, aby ve prospěch instituce provedli platbu navíc k peněžním tokům z podkladových aktiv nebo jako zálohu na tyto peněžní toky.

2.   Podmínka v odst. 1 písm. a) se považuje za splněnou, jedná-li se o jednu z těchto transakcí:

a)

SKIPCP ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2009/65/ES;

b)

subjekt usazený ve třetí zemi vykonávající činnosti podobné těm, jež vykonávají SKIPCP, který podléhá dohledu na základě legislativního aktu Unie nebo právních předpisů třetí země, která uplatňuje požadavky v oblasti dohledu a regulace, jež jsou přinejmenším rovnocenné požadavkům, které jsou v Unii uplatňovány vůči SKIPCP.

Článek 8

Vstup v platnost

Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

V Bruselu dne 2. října 2014.

Za Komisi

předseda

José Manuel BARROSO


(1)  Úř. věst. L 176, 27.6.2013, s. 1.

(2)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/65/ES ze dne 13. července 2009 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP) (Úř. věst. L 302, 17.11.2009, s. 32).

(3)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES (Úř. věst. L 331, 15.12.2010, s. 12).


© Evropská unie, https://eur-lex.europa.eu/ , 1998-2022
Zavřít
MENU