2010/477/EU2010/477/EU: Rozhodnutí Komise ze dne 1. září 2010 o kritériích a metodických normách pro dobrý stav prostředí mořských vod (oznámeno pod číslem K(2010) 5956) Text s významem pro EHP

PŘÍLOHA

KRITÉRIA A METODICKÉ NORMY PRO DOBRÝ STAV PROSTŘEDÍ

ČÁST A

Všeobecné podmínky používání kritérií pro dobrý stav prostředí

1.

Kritéria pro posuzování míry, v jaké bylo dosaženo dobrého stavu prostředí, jsou ve vztahu ke každému z jedenácti deskriptorů dobrého stavu prostředí stanovených v příloze I směrnice 2008/56/ES stanovena v části B a číselně označena. Kritéria jsou doplněna seznamem příslušných ukazatelů, kterými je zajištěna jejich funkčnost a které umožňují sledování následného pokroku. V části B jsou kritéria doplněna o odkazy na použitelné metodické normy, jsou-li k dispozici. U řady těchto kritérií a souvisejících ukazatelů byla zjištěna potřeba dalšího vývoje a doplňujících informací, která bude řešena v průběhu revize tohoto rozhodnutí (1). Tato část stanoví všeobecné podmínky používání uvedených kritérií a souvisejících ukazatelů.

2.

U většiny kritérií musí požadované posouzení a metodiky zohledňovat a případně být založeny na posouzeních a metodikách použitelných podle stávajících právních předpisů Společenství, zejména směrnice 2000/60/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/105/ES (2), směrnice 92/43/EHS, směrnice 2009/147/ES a dalších příslušných právních předpisů Unie (včetně společné rybářské politiky, např. nařízení rady (ES) č. 199/2008 (3)) s přihlédnutím ke zprávám pracovních skupin zřízených Společným výzkumným střediskem a Mezinárodní radou pro průzkum moří (4) a případně k informacím a poznatkům shromážděným a přístupům vytvořeným v rámci regionálních úmluv pro mořské prostředí.

3.

Dobrý stav prostředí vyžaduje, aby všechny příslušné lidské činnosti byly vykonávány v souladu s požadavky na ochranu a uchování mořského prostředí a s koncepcí udržitelného využívání zboží a služeb v mořské oblasti ze strany současných i příštích generací, která je uvedena v článku 1 směrnice 2008/56/ES. Kritéria dobrého stavu prostředí se musí používat s přihlédnutím k potřebě zaměřit se na posouzení a monitorování a stanovit priority činnosti s ohledem na důležitost dopadů na mořské ekosystémy a jejich složky a na jejich ohrožení. Důležité však je, aby posouzení rovněž zvážilo hlavní kumulativní a synergické vlivy dopadů na mořský ekosystém, jak je uvedeno v čl. 8 odst. 1 písm. b) bodě ii) směrnice 2008/56/ES.

4.

V řadě případů, a zejména s ohledem na vztah mezi potřebou informací a zeměpisným rozsahem dotčených mořských vod, může být vhodné uplatnit v prvním kroku některá vybraná kritéria a související ukazatele k celkovému prověření stavu prostředí z širšího hlediska a teprve poté určit případy a konkrétní oblasti, kde je s ohledem na důležitost dopadů a ohrožení z hlediska environmentálních vlastností a/nebo zátěže způsobené člověkem nutné podrobnější posouzení zahrnující všechny příslušné ukazatele spojené s kritérii.

5.

Časový a prostorový rozsah dopadů se značně liší v závislosti na druhu zátěže a citlivosti dotčených složek ekosystému. Kvůli svým charakteristickým vlastnostem mohou některá kritéria a ukazatele vyžadovat použití rozličných časových měřítek k zachycení škály rozmanitých procesů. Pokud posuzování musí začít v relativně malém prostorovém měřítku, aby bylo ekologicky účelné (například proto, že zátěže jsou prostorově omezeny), mohlo by být nutné posouzení zpracovávat ve větším měřítku, např. na úrovni subdivizí, podoblastí a oblastí.

6.

Společné posouzení rozsahu, rozložení a intenzity zátěží a rozsahu, zranitelnosti a odolnosti různých složek ekosystému a případně jejich mapování umožňuje určit oblasti, kde mořské ekosystémy byly nebo mohly být nepříznivě ovlivněny. Zároveň je užitečným základem pro posouzení rozsahu skutečných nebo možných dopadů na mořské ekosystémy. Tento přístup, který zohledňuje aspekty rizika, rovněž podporuje výběr těch nejvhodnějších ukazatelů souvisejících s kritérii hodnocení pokroku v dosahování dobrého stavu prostředí. Usnadňuje též rozvoj specifických nástrojů, které mohou podpořit ekosystémový přístup k řízení lidských činností potřebný k dosažení dobrého stavu prostředí, určením zdrojů zátěží a dopadů včetně jejich kumulativních a synergických vlivů. Tyto nástroje zahrnují opatření územní ochrany a opatření uvedená v příloze VI směrnice 2008/56/ES, zejména regulaci prostorového a časového rozložení, např. územní plánování námořních prostor.

7.

Environmentální podmínky na moři jsou rozmanité stejně jako lidské činnosti, které na ně mají vliv. Rozmanitost se projevuje zejména mezi jednotlivými oblastmi, jakož i v rámci mořských oblastí, podoblastí a subdivizí. Z tohoto důvodu si použitelnost specifických ukazatelů souvisejících s kritérii může vyžádat zvážení toho, zda jsou tyto ukazatele z ekologického hlediska vhodné pro každou posuzovanou situaci.

8.

Členské státy musí zvážit každé kritérium a související ukazatele uvedené v příloze a určit ty, které se mají použít ke stanovení dobrého stavu prostředí. Má-li členský stát na základě počátečního posouzení za to, že není vhodné použít jedno nebo více kritérií, musí Komisi poskytnout zdůvodnění v oznámení předloženém podle čl. 9 odst. 2 směrnice 2008/56/ES, případně ve vztahu k jednotnosti a srovnání oblastí a podoblastí. V této souvislosti se na členské státy vztahuje povinnost regionální spolupráce uvedené v článcích 5 a 6 směrnice 2008/56/ES, a zejména požadavek zajistit, aby jednotlivé části strategií pro mořské prostředí byly koherentní a koordinované v celé dotčené mořské oblasti nebo podoblasti.

9.

Je důležité, aby se při uplatňování kritérií zohlednily výsledky počátečního posouzení vyžadovaného podle článku 8 a přílohy III směrnice 2008/56/ES a aby se toto posouzení neprovádělo izolovaně. Počáteční posouzení představuje hlavní způsob, jak určit důležité rysy a vlastnosti, jakož i převládající zátěže a dopady na mořské prostředí, a je předmětem pravidelných aktualizací a programů sledování. Toto první posouzení musí být provedeno ve lhůtě uvedené v čl. 5 odst. 2 směrnice 2008/56/ES na základě orientačních seznamů prvků obsažených v příloze III uvedené směrnice a s přihlédnutím ke stávajícím údajům, jsou-li dostupné. Je třeba věnovat pozornost tomu, že některá kritéria a související ukazatele se během tohoto počátečního období uvádějí ještě jako rozpracované.

10.

Pokrok v dosahování dobrého stavu prostředí se uskutečňuje na pozadí trvale probíhajících širších změn v mořském prostředí. Změna klimatu již ovlivňuje mořské prostředí i procesy a funkce ekosystému. Členské státy musí při vytváření svých příslušných strategií pro mořské prostředí specifikovat v případě, že je to vhodné, každý důkaz dopadů změny klimatu. Přizpůsobivé řízení na základě ekosystémového přístupu zahrnuje pravidelnou aktualizaci stanovené míry dosažení dobrého stavu prostředí.

ČÁST B

Kritéria pro dobrý stav prostředí související s deskriptory podle přílohy I směrnice 2008/56/ES

Deskriptor 1:   Biologická rozmanitost je zachována. Kvalita a výskyt stanovišť a rozložení a množství druhů odpovídá běžným fyziografickým, geografickým a klimatickým podmínkám.

Vyžaduje se posouzení na různých ekologických úrovních: ekosystémy, stanoviště (včetně souvisejících společenství ve smyslu biotopů) a druhy, což se odráží ve struktuře této části, s přihlédnutím k bodu 2 části A. Pro některé aspekty tohoto deskriptoru je nutná další vědecká a technická podpora (5). S cílem pokrýt široký rozsah tohoto deskriptoru je s ohledem na přílohu III směrnice 2008/56/ES nutné určit priority mezi rysy biologické rozmanitosti na úrovni druhů, stanovišť a ekosystémů. To umožní určit rysy biologické rozmanitosti a oblasti, kde nastávají dopady a hrozby, a zároveň napomůže stanovení odpovídajících ukazatelů mezi vybranými kritérii, které jsou pro dotčené oblasti a rysy vhodné (6). Povinnost regionální spolupráce uvedená v článcích 5 a 6 směrnice 2008/56/ES se vztahuje přímo na postup výběru rysů biologické rozmanitosti v oblastech, podoblastech a subdivizích, včetně případného stanovení referenčních podmínek podle přílohy IV směrnice 2008/56/ES. Modelování s použitím platformy geografického informačního systému může poskytnout užitečný základ pro mapování škály rysů biologické rozmanitosti a lidských činností a jejich zátěže, pokud se při uplatnění výsledků náležitě posoudí a popíší všechny obsažené chyby. Tento druh údajů je nezbytným předpokladem pro ekosystémové řízení lidských činností a vývoj příslušných prostorových nástrojů (7).

Úroveň druhů

Pro každou oblast, podoblast nebo subdivizi je s přihlédnutím k různým druhům a společenstvím zahrnutým do orientačního seznamu v tabulce 1 přílohy III směrnice 2008/56/ES (např. pro fytoplankton a zooplankton) a s ohledem na bod 2 části A nutné sestavit soubor příslušných druhů a funkčních skupin. Mezi tři kritéria pro posouzení jakýchkoli druhů patří rozšíření druhů, velikost populace a stav populace. Pokud jde o stav populace, existují případy, které vyžadují také znalost zdraví populace a mezidruhových a vnitrodruhových vztahů. Je rovněž nutné posoudit zvlášť poddruhy a populace, pokud počáteční posouzení nebo nové dostupné informace poukazují na dopady a potenciální hrozby pro stav některých z nich. Posouzení druhů si vyžaduje také integrované chápání rozložení, rozsahu a stavu jejich stanovišť v souladu s požadavky stanovenými ve směrnici 92/43/EHS (8) a směrnici 2009/147/ES, jež má zajistit existenci dostatečně velkého stanoviště k zachování jejich populace a jež přihlíží ke každé hrozbě poškození nebo ztráty těchto stanovišť. Pokud jde o biologickou rozmanitost na úrovni druhů, jsou třemi kritérii pro posouzení pokroku v dosažení dobrého stavu prostředí a příslušnými ukazateli, které s nimi souvisejí, tyto:

1.1   Rozšíření druhů

—	rozsah rozšíření (1.1.1)

—	případně charakter rozšíření v rámci daného rozsahu (1.1.2)

—	oblast pokrytá druhy (u sesilních/bentických druhů)(1.1.3)

1.2   Velikost populace

—	četnost populace a/nebo případně biomasy (1.2.1)

1.3   Stav populace

—	demografická charakteristika populace (např. velikost těla nebo věková struktura, podíl pohlaví, úroveň plodnosti, míra přežití/úmrtnosti) (1.3.1)

—	případně genetická struktura populace (1.3.2)

Úroveň stanovišť

Pro účel směrnice 2008/56/ES pojem stanoviště zahrnuje jak abiotické vlastnosti, tak i související biologické společenství, přičemž s oběma prvky se zachází ve smyslu pojmu biotop. Pro každou oblast, podoblast nebo subdivizi je nutné sestavit soubor druhů stanovišť s přihlédnutím k různým stanovištím zahrnutým do orientačního seznamu v tabulce 1 přílohy III a s ohledem na nástroje uvedené v bodě 2 části A. Tyto nástroje rovněž zmiňují stanovištní celky (což znamená případné posouzení složení, rozsahu a relativních podílů stanovišť v těchto celcích) a funkční stanoviště (oblasti výtěru, rozmnožování a krmení a migrační trasy). Pro posouzení na úrovni stanovišť je důležité vyvíjet další úsilí za účelem jednotné klasifikace mořských stanovišť podpořené odpovídajícím mapováním, přičemž je třeba též přihlížet ke změnám v souvislosti s rostoucí vzdáleností od pobřeží a hloubkou (např. pobřežní, mělčinná a hlubinná stanoviště). Mezi tři kritéria pro posouzení stanovišť patří jejich rozložení, rozsah a stav (u stavu zejména stav typických druhů a společenství), které jsou doplněny o příslušné ukazatele, které s nimi souvisejí. Posouzení stavu stanovišť vyžaduje integrované chápání stavu souvisejících společenství a druhů v souladu s požadavky stanovenými ve směrnici 92/43/EHS (9) a směrnici 2009/147/ES, včetně případného posouzení jejich funkčních vlastností.

1.4   Rozložení stanovišť

—	rozsah rozložení (1.4.1)

—	charakter rozložení (1.4.2)

1.5   Rozsah stanoviště

—	oblast stanoviště (1.5.1)

—	případně velikost stanoviště (1.5.2)

1.6   Stav stanoviště

—	stav typických druhů a společenství (1.6.1)

—	relativní četnost a/nebo případně biomasa (1.6.2)

—	fyzické, hydrologické a chemické podmínky (1.6.3)

Úroveň ekosystému

1.7   Struktura ekosystému

—	složení a poměrné podíly složek ekosystému (stanoviště a druhy) (1.7.1)

S ohledem mj. na článek 1, čl. 3 bod 5 a čl. 9 odst. 1 směrnice 2008/56/ES je navíc pro posouzení procesů a funkcí ekosystému za účelem celkového stanovení dobrého stavu prostředí nezbytné popsat vzájemné působení strukturálních složek ekosystému. Pro posouzení procesů a funkcí ekosystému jsou rovněž důležité další funkční aspekty řešené prostřednictvím jiných deskriptorů dobrého stavu prostředí (např. deskriptorů 4 a 6), jakož i aspekty propojení a odolnosti.

Deskriptor 2:   Nepůvodní druhy uvedené do prostředí v důsledku lidské činnosti se vyskytují v množství, jež nepříznivým způsobem neovlivňuje ekosystém.

Určení způsobů a posouzení cest šíření nepůvodních druhů v důsledku lidských činností je výchozím předpokladem pro zabránění tomu, aby tyto druhy zavedené v důsledku lidských činností dosáhly úrovní, které nepříznivě ovlivní ekosystémy, a pro zmírnění případných dopadů. Počáteční posouzení musí vzít v úvahu, že určité vnášení nepůvodních druhů jako důsledek lidských činností je již na úrovni Unie (10) regulativně upraveno s cílem posoudit a minimalizovat jejich případný dopad na vodní ekosystémy a že některé nepůvodní druhy se obecně v akvakultuře používaly po dlouhou dobu a již podléhají zvláštnímu povolovacímu řízení v rámci existujících nařízení (11). O účincích nepůvodních druhů na životní prostředí jsou zatím k dispozici pouze omezené poznatky. Je zapotřebí další vědecká a technická práce, která povede k vyvinutí potenciálně účelných ukazatelů (12), zejména ukazatelů dopadů invazních nepůvodních druhů (např. indexů biologického znečištění), které jsou i nadále hlavním problémem v dosažení dobrého stavu prostředí. Pokud jde o posuzování a monitorování (13), prioritou je charakterizování stavu, které je nezbytným předpokladem pro posouzení závažnosti dopadů, ale samo o sobě z hlediska tohoto deskriptoru nestanoví, v jaké míře bylo dosaženo dobrého stavu prostředí.

2.1   Četnost a charakteristika stavu nepůvodních druhů, zejména invazních druhů

—	trendy v četnosti, časovém výskytu a prostorovém rozmístění volně žijících nepůvodních druhů, zejména invazních nepůvodních druhů především v rizikových oblastech, s ohledem na hlavní cesty a způsoby šíření těchto druhů (2.1.1)

2.2   Vliv invazních nepůvodních druhů na životní prostředí

—	poměr mezi invazními nepůvodními druhy a původními druhy v některých dobře popsaných taxonomických skupinách (např. ryby, makrořasy, měkkýši), který může být měřítkem změny ve složení druhů (např. v návaznosti na migraci původních druhů) (2.2.1)

—	dopady invazních nepůvodních druhů na úrovni druhů, stanovišť a ekosystémů, je-li to proveditelné (2.2.2)

Deskriptor 3:   Úrovně populací všech komerčně využívaných ryb a měkkýšů a korýšů jsou v rámci bezpečných biologických limitů, přičemž rozložení populace podle věku a velikosti svědčí o zdravé skupině.

Tato část se vztahuje na veškeré populace, jichž se týká nařízení (ES) č. 199/2008 (v oblasti zeměpisné působnosti směrnice 2008/56/ES) a obdobné povinnosti podle společné rybářské politiky. Její použití na tyto a jiné populace (s ohledem na ustanovení o shromažďování údajů obsažená v nařízení (ES) č. 199/2008) závisí na dostupných údajích, podle nichž se určí nejvhodnější ukazatele, které se mají použít. V případě tohoto deskriptoru jsou stanovena tato tři kritéria pro posouzení pokroku v dosažení dobrého stavu prostředí a příslušné ukazatele, které s nimi souvisejí.

3.1   Míra zatížení rybolovnou činností

Primární ukazatel. Primárním ukazatelem míry zatížení rybolovnou činností je: — úmrtnost populace ryb (F) (3.1.1) Dosažení nebo zachování dobrého stavu prostředí vyžaduje, aby se hodnoty F rovnaly nejvýše FMSY, což je úroveň schopná vytvářet maximální udržitelný výnos (MSY). To znamená, že ve smíšeném rybolovu a tam, kde je důležitá vzájemná součinnost ekosystémů, mohou dlouhodobé plány řízení vést k menšímu výlovu některých populací než na úrovních FMSY, aby nebyl ohrožen výlov ostatních druhů na úrovni FMSY  (14). F se stanoví z příslušných analytických hodnocení vycházejících z rozboru úlovků (počítaných jako veškeré ryby odstraněné z populace, včetně výmětů a nezaznamenaných úlovků) podle věku nebo délky a z doplňujících informací. Pokud znalost dynamiky populace neumožňuje uskutečnit simulace, lze použít vědecké posouzení hodnot F spojené s křivkou výnosu na doplněnou populaci ryb (Y/R) spolu s dalšími informacemi o dosavadní výkonnosti rybolovu nebo o dynamice podobné populace ryb.

Sekundární ukazatele (nejsou-li k dispozici výnosové hodnoty analytických hodnocení pro F): — poměr mezi ukazatelem odlovu a biomasy (dále jen „poměr odlov/biomasa“) (3.1.2) Hodnota ukazatele, která odráží FMSY, musí být stanovena vědeckým posouzením po analýze dosavadních zaznamenaných trendů ukazatele spolu s dalšími informacemi o dosavadní výkonnosti rybolovu. Jsou-li k dispozici hodnocení populace na základě produkce, poměr odlov/biomasa, který zajišťuje maximální udržitelný výnos (MSY), lze přijmout za orientační referenční hodnotu. Alternativně k poměru odlov/biomasa lze sekundární ukazatele vyvinout na základě jakékoli jiné, náležitě zdůvodněné vhodné náhrady za úmrtnost populace ryb.

3.2   Reprodukční schopnost populace ryb

Primární ukazatel. Primárním ukazatelem reprodukční schopnosti populace ryb je: — biomasa reprodukující se populace (SSB) (3.2.1) Stanoví se z příslušných analytických hodnocení založených na analýze úlovku podle věku a délky a z doplňujících informací. Pokud analytické hodnocení umožňuje výpočet SSB, referenční hodnota odrážející plnou reprodukční schopnost je SSBMSY, tj. biomasa reprodukující se populace, která by dosáhla maximálního udržitelného výnosu MSY za úmrtnosti populace ryb rovné FMSY. Každá zaznamenaná hodnota SSB, která se rovná SSBMSY nebo je vyšší, se považuje za hodnotu splňující toto kritérium. Je třeba dalšího výzkumu, který se bude zabývat skutečností, že SSB odpovídající MSY nemusí být dosaženo u všech populací současně v důsledku jejich možných interakcí. Pokud modely simulace neumožňují určení spolehlivé hodnoty pro SSBMSY, pak referenční hodnotou používanou pro účely tohoto kritéria je SSBpa, což je minimální hodnota SSB, u níž je vysoká pravděpodobnost, že populace je schopna se obnovovat za převažujících podmínek rybolovu.

Sekundární ukazatele (nejsou-li k dispozici výnosové hodnoty analytických hodnocení pro SSB): — indexy biomasy (3.2.2) Mohou se použít, pokud je lze získat za část populace, která je pohlavně zralá. V těchto případech je třeba uvedené indexy použít tehdy, když vědeckým posouzením na základě podrobné analýzy dosavadních trendů ukazatelů spolu s dalšími informacemi o dosavadní výkonnosti rybolovu je možné s vysokou pravděpodobností určit, že populace bude schopna se obnovovat za převažujících podmínek rybolovu.

3.3   Rozložení populace podle věku a velikosti

Primární ukazatele. Zdravé populace se vyznačují vysokým podílem jedinců ze starších věkových kategorií. Ukazatele založené na relativní četnosti velkých ryb zahrnují: — podíl ryb větších než střední velikost populace v době dosažení pohlavní zralosti (3.3.1) — střední hodnotu maximální délky u všech druhů zjištěné v průzkumech prováděných výzkumnými plavidly (3.3.2) — 95 % percentil rozložení ryb podle délky zaznamenané v průzkumech prováděných výzkumnými plavidly (3.3.3)

Sekundární ukazatel: — velikost v době dosažení pohlavní zralosti, která může odrážet rozsah nežádoucích genetických účinků rybolovu (3.3.4) U dvou souborů ukazatelů (podíl starých ryb a velikost v době dosažení pohlavní zralosti) je k určení, zda s velkou pravděpodobností vlastní genetická různorodost populace nebude narušena, nutné odborné posouzení. Odborné posouzení je třeba uskutečnit po analýze časových řad, které jsou pro ukazatel k dispozici, a dalších informací o biologii druhů.

Deskriptor 4:   Všechny složky mořské potravní sítě se v rozsahu, v jakém jsou známy, vyskytují v běžném množství a rozmanitosti a na úrovních, kdy jsou schopny zajistit dlouhodobé bohatství druhu a zachování jeho plné reprodukční kapacity.

Tento deskriptor se týká důležitých funkčních aspektů, jako jsou energetické toky a struktura potravní sítě (velikost a četnost). V této fázi je potřebná další vědecká a technická podpora, která by vedla k dalšímu vytvoření kritérií a potenciálně účelných ukazatelů k popisu vztahů v rámci potravní sítě (15).

4.1   Produktivita (produkce na jednotku biomasy) klíčových druhů nebo trofických skupin

K popisu energetických toků v potravních sítích je třeba na základě zkušeností z některých podoblastí při výběru příslušných druhů (např. savců, mořských ptáků) dále vyvíjet odpovídající ukazatele, aby bylo možné posuzovat funkčnost hlavních procesů probíhajících mezi dravci a kořistí, které odrážejí dlouhodobou životaschopnost složek v části jimi obývané potravní sítě.

—	výkonnost klíčových druhů dravců podle jejich produkce na jednotku biomasy (produktivita) (4.1.1)

4.2   Podíl vybraných druhů na vrcholu potravních sítí

Za účelem popisu struktury potravních sítí a velikosti a četnosti složek je třeba posoudit podíl vybraných druhů na vrcholu potravních sítí. Ukazatele se musí dále vyvíjet na základě zkušeností z některých podoblastí. V případě velkých ryb jsou údaje dostupné z monitorujících průzkumů ryb.

—	velké ryby (podle hmotnosti) (4.2.1)

4.3   Četnost/rozšíření klíčových trofických skupin/druhů

—	trendy četnosti funkčně důležitých vybraných skupin/druhů (4.3.1)

Je třeba určit změny ve stavu populace, které potenciálně ovlivňují strukturu potravních sítí. Je zapotřebí dále upřesňovat podrobné ukazatele s ohledem na jejich význam pro potravní sítě na základě vhodných skupin/druhů v oblasti, podoblasti nebo subdivizi, případně včetně:

—	skupin s vysokými mírami obratu (např. fytoplankton, zooplankton, medúzy, mlže, pelagické ryby s krátkou délkou života), které budou rychle reagovat na změnu ekosystému a jsou užitečné jako indikátory včasného varování,

—	skupin/druhů, na které se zaměřují lidské činnosti, nebo které jsou jimi nepřímo ovlivněny (zejména vedlejší úlovky a výměty),

—	skupin/druhů, které vymezují stanoviště,

—	skupin/druhů na vrcholu potravní sítě,

—	anadromních a katadromních druhů, které se stěhují na velké vzdálenosti,

—	skupin/druhů, které jsou úzce spojeny se specifickými skupinami/druhy na jiné trofické úrovni.

Deskriptor 5:   Eutrofizace vzniklá lidskou činností je co nejnižší, zejména její nepříznivé účinky, jako jsou ztráty biologické rozmanitosti, degradace ekosystémů, rozvoj škodlivých řas a nedostatek kyslíku ve vodě u dna.

Posouzení eutrofizace v mořských vodách musí zohlednit posouzení pobřežních a brakických vod podle směrnice 2000/60/ES (body 1.2.3 a 1.2.4 přílohy V) a související pokyny (16) způsobem, který zajistí srovnatelnost, s přihlédnutím také k informacím a znalostem shromážděným a přístupům vytvořeným v rámci regionálních úmluv pro mořské prostředí. Aby byla eutrofizace posouzena účinně, je možné na základě postupu zkoumání v rámci počátečního posouzení vzít v úvahu rizikové aspekty (17). Posouzení musí spojit informace o obsahu živin a rozsahu primárních a sekundárních dopadů, které jsou ekologicky závažné (18), se zohledněním příslušných časových horizontů. Vzhledem k tomu, že koncentrace živin souvisí se zatížením živinami z řek v povodí, je obzvláště důležitá spolupráce s vnitrozemskými členskými státy při využití zavedených struktur spolupráce v souladu s čl. 6 odst. 2 třetím pododstavcem směrnice 2008/56/ES.

5.1   Obsah živin

—	koncentrace živin ve vodním sloupci (5.1.1)

—	případně poměr živin (oxid křemičitý, dusík a fosfor) (5.1.2)

5.2   Přímé dopady obohacování živinami

—	koncentrace chlorofylu ve vodním sloupci (5.2.1)

—	případně průzračnost vody spojená se zvýšeným množstvím unášených řas (5.2.2)

—	četnost oportunistických makrořas (5.2.3)

—	pohyb druhů v rostlinné skladbě, např. rozsivky v poměru k bičíkovcům, přechody bentických druhů na pelagické, jakož i obtěžující bujení/toxické bujení řas a sinic způsobené lidskými činnostmi (5.2.4)

5.3   Nepřímé dopady obohacování živinami

—	četnost vytrvalých mořských řas a mořských chaluh (např. chaluhy, mořská tráva a Neptunova tráva), které jsou nepříznivě ovlivněny snížením průzračnosti vody (5.3.1)

—	rozpuštěný kyslík, tj. změny z důvodu zvýšeného rozkladu organických látek a velikost dotčené oblasti (5.3.2)

Deskriptor 6:   Celistvost mořského dna je na takové úrovni, která zaručuje, že struktura a funkce ekosystémů jsou zajištěny a zejména ekosystémy mořského dna nejsou nepříznivě zasaženy.

Cílem je, aby zátěž mořského dna způsobená člověkem nenarušovala složky ekosystému a aby byla zachována jejich přirozená rozmanitost, produktivita a dynamické ekologické procesy s ohledem na odolnost ekosystému. Rozsah posuzování může být u tohoto deskriptoru obzvláště náročný kvůli nevyrovnané povaze vlastností některých bentických ekosystémů a různých zátěží způsobených člověkem. Po počátečním přezkoumání je třeba uskutečňovat další posuzování a monitorování dopadů a hrozeb pro rysy biologické rozmanitosti a zátěží způsobených člověkem a také zasadit výsledky posouzení z menších do větších měřítek zahrnujících subdivizi, podoblast nebo oblast, je-li to vhodné (19).

6.1   Fyzické poškození s ohledem na charakteristické vlastnosti substrátu

Hlavním problémem z hlediska řízení je závažnost dopadů lidských činností na podmořské substráty, které tvoří bentická stanoviště. Řadu funkcí podporujících bentická stanoviště a společenství zajišťují biogenní substráty, které jsou nejcitlivější na fyzikální narušení.

—	druh, četnost, biomasa a plošný rozsah příslušného biogenního substrátu (6.1.1)

—	rozsah mořského dna významně ovlivněného lidskými činnostmi u různých druhů substrátu (6.1.2)

6.2   Stav bentického společenství

Charakteristické vlastnosti bentického společenství, jako je složení druhů, složení z hlediska velikosti a funkční vlastnosti, jsou důležitým znakem toho, zda má ekosystém potenciál dobře fungovat. Informace o struktuře a dynamice společenství se získávají případně měřením rozmanitosti druhů, produktivity (četnost nebo biomasa), odolných nebo citlivých taxonů a převahy taxocenóz a složení společenství z hlediska velikosti vyjádřeného podílem malých a velkých jedinců.

—	výskyt mimořádně citlivých a/nebo odolných druhů (6.2.1)

—	multimetrické indexy, které posuzují stav a funkčnost bentického společenství, jako je rozmanitost a bohatství druhů, poměr mezi oportunistickými a citlivými druhy (6.2.2)

—	podíl biomasy nebo počet jedinců v makrobentosu, které překračují určenou délku/velikost (6.2.3)

—	parametry popisující vlastnosti (tvar, strmost a absolutní člen z regresní analýzy) velikostního spektra bentického společenství (6.2.4)

Deskriptor 7:   Trvalá změna hydrografických podmínek nemá nepříznivý dopad na mořské ekosystémy.

Trvalé změny hydrografických podmínek způsobené lidskými činnostmi mohou spočívat například ve změnách přílivového a odlivového režimu, pohybu splavenin a sladké vody, působení proudů nebo vln, které vedou ke změnám fyzikálních a chemických vlastností stanovených v tabulce 1 přílohy III směrnice 2008/56/ES. Tyto změny mohou být mimořádně závažné, jestliže mají potenciál ovlivnit mořské ekosystémy ve větším měřítku, a jejich posouzení může poskytnout včasné varování před případnými dopady na ekosystém. Pro pobřežní vody stanoví směrnice 2000/60/ES hydromorfologické cíle, které je třeba pokrýt opatřeními v rámci plánů povodí. Dopad činností je nutno posuzovat případ od případu. Nástroje jako posouzení vlivu na životní prostředí, strategické posuzování vlivu na životní prostředí a plánování námořních prostor mohou přispět k hodnocení a posouzení rozsahu a celkových aspektů dopadů těchto činností. Je však důležité zajistit, aby tyto nástroje poskytly odpovídající možnosti pro posouzení potenciálních dopadů na mořské prostředí, včetně přeshraničních aspektů.

7.1   Prostorová charakteristika trvalých změn

—	rozsah oblasti zasažené trvalými změnami (7.1.1)

7.2   Vliv trvalých hydrografických změn

—	prostorový rozsah stanovišť zasažených trvalou změnou (7.2.1)

—	změny ve stanovištích, zejména v zajišťovaných funkcích (např. oblasti reprodukce, rozmnožování a krmení a migrační cesty ryb, ptáků a savců) kvůli změněným hydrografickým podmínkám (7.2.2)

Deskriptor 8:   Koncentrace znečišťujících látek nejsou na úrovních, které by vyvolávaly znečišťující účinky.

Koncentrace znečišťujících látek v mořském prostředí a jejich dopady se musí posoudit s přihlédnutím k dopadům a hrozbám pro ekosystém (20). V teritoriálních a/nebo pobřežních vodách je nutné vzít v úvahu příslušná ustanovení směrnice 2000/60/ES, aby byla zajištěna náležitá koordinace provádění obou právních rámců, s přihlédnutím rovněž k informacím a znalostem shromážděným a přístupům vytvořeným v rámci regionálních úmluv pro mořské prostředí. Členské státy musí posoudit – případně z hlediska mořského prostředí – látky nebo skupiny látek, které:

i)	překračují příslušné normy environmentální kvality stanovené podle čl. 2 bodu 35 a přílohy V směrnice 2000/60/ES v pobřežních nebo teritoriálních vodách hraničících s mořskými oblastmi nebo podoblastmi, ať je to ve vodě, sedimentu a biotě a/nebo

ii)	jsou uvedeny jako prioritní látky v příloze X směrnice 2000/60/ES a dále upraveny ve směrnici 2008/105/ES a vypouštějí se do dotčených mořských oblastí, podoblastí nebo subdivizí a/nebo

iii)

jsou znečišťujícími látkami a jejich celkový únik (včetně ztrát, vypouštění nebo emisí) může mít za následek významná rizika pro mořské prostředí v důsledku minulého a současného znečištění v dotčené mořské oblasti, podoblasti nebo subdivizi, včetně důsledků silného znečištění po haváriích, během nichž došlo například k uvolnění nebezpečných a jedovatých látek.

Pokrok v dosahování dobrého stavu prostředí bude záviset na tom, zda se znečištění postupně zastavuje, tj. zda se výskyt znečišťujících látek v mořském prostředí a jejich biologické účinky udržují v přijatelných mezích, aby se zajistilo, že nebudou mít významné dopady na životní prostředí, ani jej neohrozí.

8.1   Koncentrace znečišťujících látek

—	koncentrace výše uvedených znečišťujících látek měřené v příslušné matici (např. biota, sediment a voda) tak, aby byla zajištěna srovnatelnost s posouzeními podle směrnice 2000/60/ES (8.1.1)

8.2   Účinky znečišťujících látek

—	úrovně účinků znečištění na složky dotčených ekosystémů s ohledem na vybrané biologické procesy a taxonomické skupiny, pokud byl zjištěn vztah mezi účinky a jejich příčinami a musí být monitorován (8.2.1)

—	výskyt, původ (je-li to možné) a rozsah případů významného silného znečištění (např. kaly z ropy a ropných produktů) a jejich vliv na biotu fyzikálně zasaženou tímto znečištěním (8.2.2)

Deskriptor 9:   Znečišťující látky v rybách a v jiných potravinách mořského původu nepřekračují úrovně stanovené právními předpisy Společenství nebo jinými příslušnými normami.

V různých oblastech nebo podoblastech musí členské státy u poživatelných tkání (svalovina, játra, jikry, maso, případně měkké části) ryb, korýšů, měkkýšů a ostnokožců, jakož i u vylovených nebo sbíraných planě rostoucích mořských řas náležitě monitorovat přítomnost látek, u nichž jsou stanoveny maximální limity na evropské, regionální nebo vnitrostátní úrovni, pokud jde o produkty určené pro lidskou spotřebu.

9.1   Limity, počet a četnost znečišťujících látek

—	skutečné úrovně zjištěných znečišťujících látek a počet znečišťujících látek, které překročily maximální regulační limity (9.1.1)

—	četnost překročení regulačních limitů (9.1.2)

Deskriptor 10:   Vlastnosti a množství odpadků v moři neškodí pobřežnímu ani mořskému prostředí.

Rozložení znečištění odpadem je velmi proměnlivé, což je třeba vzít v úvahu pro programy monitorování. Je zapotřebí určit činnost, se kterou je znečištění odpadem spojeno, případně i původ odpadu, kde je to možné. Několik ukazatelů je nutno ještě dále vyvíjet, zejména ty, které se týkají biologických dopadů a mikročástic, a dále je třeba zlepšit posuzování jejich potenciální toxicity (21).

10.1   Charakteristické vlastnosti odpadu v mořském a pobřežním prostředí

—	trendy v množství odpadu vyplaveného na břeh a/nebo uloženého na pobřeží, včetně analýzy jeho složení, prostorového rozmístění a případně zdroje (10.1.1)

—	trendy v množství odpadu ve vodním sloupci (včetně odpadu plujícího na hladině) a uloženého na mořském dně, včetně analýzy jeho složení, prostorového rozmístění a případně zdroje (10.1.2)

—	trendy v množství, rozšíření a případně složení mikročástic (zejména mikroplastů) (10.1.3)

10.2   Vliv odpadu na mořský život

—	trendy v množství a složení odpadu požitého mořskými živočichy (např. rozbor žaludku) (10.2.1)

Tento ukazatel je třeba dále vyvíjet na základě zkušeností z některých podoblastí (např. Severní moře), aby byl přizpůsoben pro ostatní oblasti.

Deskriptor 11:   Uvádění energie, včetně hluku pod mořskou hladinou je na takové úrovni, která nemá nepříznivé účinky na mořské prostředí.

Kromě hluku pod mořskou hladinou, který je zdůrazněn ve směrnici 2008/56/ES, mohou i jiné formy vynaložené energie ovlivňovat složky mořských ekosystémů, např. tepelná energie, elektromagnetická pole a světlo. Je zapotřebí další vědecký a technický pokrok, který by podpořil další vývoj kritérií souvisejících s tímto deskriptorem (22), a to i v souvislosti s dopady zavádění energie na mořský život a s příslušnou hladinou hluku a úrovní kmitočtů (které může být případně nutné upravit v závislosti na požadavcích regionální spolupráce). V současné fázi je ve vztahu k posuzování a monitorování, které je předmětem dalšího vývoje, a současně ve vztahu k mapování nejdůležitější prioritou určit hlavní směry v měření hluku pod mořskou hladinou (23). Antropogenní zvuky mohou mít krátké trvání (např. impulzní zvuky ze seizmických průzkumů, zarážení pilotů pro větrné elektrárny a plošiny nebo z explozí), nebo dlouhé trvání (např. nepřetržité zvuky při bagrování, lodní dopravě a ze zařízení na výrobu energie), které působí na organismy různými způsoby. Většina komerčních činností, které mají za následek vysokou hladinu hluku a dotýkají se poměrně širokých oblastí, se vykonává za regulovaných podmínek a podléhá povolení. Tím se vytváří možnost koordinace jednotných požadavků pro měření hlasitých impulzních zvuků.

11.1   Rozložení hlasitých impulzních zvuků o nízkém a středním kmitočtu v čase a prostoru

—

podíl dní a jejich rozložení v kalendářním roce v oblastech stanovené rozlohy, včetně jejich prostorového rozložení, kdy zdroje antropogenního zvuku překračují hladiny, které mohou mít významný dopad na mořské živočichy a které jsou měřeny jako hladina zvukové expozice (v dB re 1μPa2.s) nebo jako maximální hladina akustického tlaku (v dB re 1μPamax) na 1 metr, měřeno v kmitočtovém pásmu 10 Hz až 10 kHz (11.1.1)

11.2   Nepřetržitý zvuk o nízkém kmitočtu

—	trendy v hladině okolního zvuku v rámci 1/3 oktávového kmitočtového pásma 63 a 125 Hz (střední kmitočet signálu) (re 1μΡa RMS; průměrná hladina hluku v tomto oktávovém kmitočtovém pásmu během roku) měřené měřickými stanovišti a/nebo případně s použitím modelů (11.2.1)

---

(1)  Viz 3. a 4. bod odůvodnění.

(2)  Úř. věst. L 348, 24.12.2008, s. 84.

(3)  Úř. věst. L 60, 5.3.2008, s. 1.

(4)  Viz 2. bod odůvodnění.

(5)  Viz 3. a 4. bod odůvodnění.

(6)  Viz body 3 až 6 v části A.

(7)  Viz bod 6 v části A.

(8)  „Posuzování, monitorování a oznamování situace z hlediska ochrany přírodních stanovišť – příprava zprávy za roky 2001–2007 podle článku 17 směrnice o ochraně přírodních stanovišť“, 15. března 2005, přijatá ve Výboru pro stanoviště dne 20. dubna 2005.

(9)  Viz poznámku pod čarou 8.

(10)  Nařízení Rady (ES) č. 708/2007 ze dne 11. června 2007 o používání cizích a místně se nevyskytujících druhů v akvakultuře (Úř. věst. L 168, 28.6.2007, s. 1).

(11)  Viz příloha IV nařízení (ES) č. 708/2007.

(12)  Viz 3. a 4. bod odůvodnění.

(13)  Viz bod 9 v části A.

(14)  Sdělení „Provádění udržitelnosti v rybolovu EU pomocí maximálního udržitelného výnosu“, KOM(2006) 360 v konečném znění.

(15)  Viz 3. a 4. bod odůvodnění.

(16)  Guidance Document on the Eutrophication Assessment in the Context of European Water Policies, Document no23 (Pokyn k posuzování eutrofizace v souvislosti s evropskými vodními politikami, dokument č. 23). Evropská komise (2009). Viz http://circa.europa.eu/Public/irc/env/wfd/library

(17)  Viz body 3 až 6 v části A.

(18)  Viz bod 7 v části A.

(19)  Viz body 3 až 6 v části A.

(20)  Viz body 3 a 4 v části A.

(21)  Viz 3. a 4. bod odůvodnění.

(22)  Viz 3. a 4. bod odůvodnění.

(23)  Viz bod 9 v části A.