(EU) 2019/771Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/771 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o prodeji zboží, o změně nařízení (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES a o zrušení směrnice 1999/44/ES (Text s významem pro EHP.)

(1)

V zájmu udržení své konkurenceschopnosti na světových trzích musí Unie zlepšit fungování svého vnitřního trhu a reagovat na četné problémy, které se v současné době objevují v důsledku toho, že hospodářství je čím dál více závislé na technologiích. Strategie pro jednotný digitální trh stanoví komplexní rámec, který usnadňuje integraci digitálního rozměru do vnitřního trhu. První pilíř Strategie pro jednotný digitální trh řeší roztříštěnost v rámci obchodu uvnitř EU, jelikož se dotýká všech zásadních překážek, jež brání rozvoji přeshraničního elektronického obchodu, které tvoří nejvýznamnější část přeshraničního prodeje zboží podniky spotřebitelům.

(2)

Podle čl. 26 odst. 1 a 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) přijímá Unie opatření určená k vytvoření nebo zajištění fungování vnitřního trhu, který zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží a služeb. Podle čl. 169 odst. 1 a čl. 169 odst. 2 písm. a) Smlouvy o fungování EU Unie přispívá k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele prostřednictvím opatření přijatých podle článku 114 Smlouvy o fungování EU v souvislosti s vytvářením vnitřního trhu. Cílem této směrnice je dosáhnout správné rovnováhy mezi dosažením vysoké míry ochrany spotřebitelů a podporou konkurenceschopnosti podniků a zároveň zaručit dodržování zásady subsidiarity.

(3)

Má-li být dosaženo skutečného jednotného digitálního trhu a má-li být zvýšena právní jistota a sníženy transakční náklady, zejména pro malé a střední podniky, je třeba harmonizovat některé aspekty smluv o prodeji zboží, přičemž základem je zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele.

(4)

Elektronický obchod je klíčovou hnací silou růstu na vnitřním trhu. Jeho růstový potenciál není však ani zdaleka využit. V zájmu posílení konkurenceschopnosti Unie a podpory růstu musí Unie jednat rychle a motivovat hospodářské subjekty k tomu, aby plně využívaly potenciálu, který nabízí vnitřní trh. Plného potenciálu vnitřního trhu lze využít pouze tehdy, pokud budou mít všichni účastníci trhu snadný přístup k přeshraničnímu prodeji zboží, včetně transakcí v rámci elektronického obchodu. Pravidla smluvního práva, na jejichž základě účastníci trhu uzavírají transakce, patří mezi zásadní faktory při utváření rozhodnutí podniků o tom, zda nabízet zboží přes hranice. Tato pravidla rovněž ovlivňují ochotu spotřebitelů osvojit si tento druh nakupování a mít v něj důvěru.

(5)

Technologický vývoj vede k rostoucímu trhu se zbožím, jež obsahuje digitální obsah či digitální služby nebo je s digitálním obsahem či digitálními službami propojeno. Vzhledem k narůstajícímu množství takovýchto zařízení a jejich rychle rostoucí oblibě u spotřebitelů je zapotřebí opatření na úrovni EU, aby byla zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele a posílila se právní jistota, pokud jde o pravidla použitelná na smlouvy o prodeji těchto produktů. Větší právní jistota by napomohla posílení důvěry spotřebitelů i prodávajících.

(6)

Pravidla Unie použitelná na prodej zboží jsou stále roztříštěná, ačkoli pravidla týkající se podmínek dodání, požadavky na informace poskytované před uzavřením smlouvy a právo odstoupit od smlouvy (v případě smluv uzavřených na dálku nebo mimo obchodní prostory) již byly plně harmonizovány ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU (3). Další zásadní smluvní prvky, jako jsou požadavky na soulad se smlouvou, prostředky nápravy v případě nesouladu se smlouvou a hlavní podmínky pro jejich uplatnění, jsou v současnosti předmětem minimální harmonizace podle směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES (4). Členským státům bylo povoleno jít nad rámec norem Unie a zavádět nebo ponechat v platnosti pravidla, která zajišťují dosažení ještě vyšší úrovně ochrany spotřebitele. Při zavádění těchto pravidel řešily různé prvky v různém rozsahu. Vnitrostátní ustanovení, kterými se provádí směrnice 1999/44/ES, se proto dnes značně liší, pokud jde o zásadní prvky, jako je existence či neexistence hierarchie prostředků nápravy.

(7)

Existující rozdíly mohou mít nepříznivý vliv na podniky i spotřebitele. Podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 (5) mají podniky, které zaměřují svou činnost na spotřebitele v jiných členských státech, povinnost zohlednit závazná pravidla v oblasti spotřebitelského smluvního práva země, v níž má spotřebitel své obvyklé bydliště. Jelikož se tato pravidla v jednotlivých členských státech liší, mohou podnikům vznikat dodatečné náklady. Proto by mnoho podniků mohlo nadále upřednostňovat obchodování na domácím trhu nebo vývoz pouze do jednoho či dvou členských států. Tato snaha o minimalizaci eventuálních nákladů a rizik spojených s přeshraničním obchodem vede ke ztrátě příležitostí pro obchodní expanzi a pro úspory z rozsahu. Postiženy jsou zejména malé a střední podniky.

(8)

Spotřebitelé sice požívají vysoké úrovně ochrany při nákupech ze zahraničí v důsledku použití nařízení (ES) č. 593/2008, ale právní roztříštěnost negativně ovlivňuje míru důvěry spotřebitelů v přeshraniční transakce. K této nedůvěře sice přispívá několik faktorů, mezi hlavní obavy spotřebitelů se však řadí nejistota týkající se základních smluvních práv. Tato nejistota existuje nezávisle na tom, zda jsou spotřebitelé v případě, že na ně prodávající zaměřují své přeshraniční činnosti, chráněni kogentními pravidly v oblasti spotřebitelského smluvního práva svého členského státu, či nikoli nebo zda spotřebitelé uzavírají přeshraniční smlouvy s prodávajícími, kteří neprovozují svou obchodní činnost v členském státě, ve kterém má spotřebitel bydliště.

(9)

Přestože on-line prodej zboží tvoří převážnou většinu přeshraničního prodeje v Unii, rozdíly ve smluvním právu jednotlivých států mají stejný dopad na maloobchodníky využívající prodej na dálku i na maloobchodníky prodávající v přímém styku a brání jim v rozšíření podnikání za hranice. V zájmu vytvoření rovných podmínek pro všechny podniky prodávající zboží spotřebitelům by se tato směrnice měla vztahovat na všechny prodejní kanály. Stanovením jednotných pravidel pro všechny prodejní kanály by tato směrnice měla zabránit jakýmkoli rozdílům, které by způsobily nepřiměřenou zátěž rostoucímu počtu maloobchodníků v Unii prodávajících prostřednictvím všech kanálů. Potřeba zachování soudržných pravidel pro prodej a záruky u všech prodejních kanálů byla potvrzena Zprávou Komise o kontrole účelnosti práva v oblasti ochrany spotřebitele a marketingu zveřejněnou 29. května 2017, která se týkala i směrnice 1999/44/ES.

(10)

Tato směrnice by měla zahrnovat pravidla použitelná na prodej zboží včetně zboží s digitálními prvky pouze ve vztahu k zásadním prvkům smluv, které jsou nezbytné k překonání překážek pro vnitřní trh souvisejících se smluvním právem. Za tímto účelem by měla být plně harmonizována pravidla týkající se požadavků na soulad se smlouvou, prostředků nápravy dostupných pro spotřebitele v případě nesouladu zboží se smlouvou a hlavních podmínek pro jejich uplatnění a měla by být zvýšena úroveň ochrany spotřebitele v porovnání se směrnicí 1999/44/ES. Plně harmonizovaná pravidla pro některé podstatné prvky spotřebitelského smluvního práva by měla usnadnit podnikům, zejména malým a středním podnikům, nabízet své produkty v jiných členských státech. Spotřebitelům by měla plná harmonizace klíčových pravidel přinést vysokou úroveň ochrany a vyšší kvalitu života.

(11)

Tato směrnice doplňuje směrnici 2011/83/EU. Zatímco směrnice 2011/83/EU stanoví zejména požadavky na informace poskytované před uzavřením smlouvy, právo odstoupit od smlouvy uzavřené na dálku a smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory a pravidla týkající se dodání zboží a přechod rizika, zavádí tato směrnice pravidla týkající se souladu zboží se smlouvou, prostředky nápravy v případě nesouladu a podmínky pro jejich uplatnění.

(12)

Tato směrnice by se měla použít pouze na hmotné movité věci, které jsou zbožím podle ustanovení této směrnice. Členské státy by tedy měly mít možnost samy upravovat smlouvy týkající se prodeje nemovitého majetku, jako jsou obytné budovy, a jeho hlavních prvků, jež by měly tvořit hlavní část takovéhoto nemovitého majetku.

(13)

Tato směrnice a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/770 (6) by měly navzájem doplňovat. Zatímco směrnice (EU) 2019/770 stanoví pravidla týkající se určitých požadavků na smlouvy o poskytování digitálního obsahu nebo digitálních služeb, tato směrnice stanoví pravidla týkající se určitých požadavků na smlouvy o prodeji zboží. S cílem splnit očekávání spotřebitelů a zajistit jasný a jednoduchý právní rámec pro obchodníky s digitálním obsahem nebo digitálními službami se směrnice (EU) 2019/770 vztahuje na poskytování digitálního obsahu nebo digitálních služeb, včetně digitálního obsahu na hmotných nosičích, jako jsou DVD, CD, paměťová média USB a paměťové karty, jakož i na samotné hmotné nosiče, pokud tyto hmotné nosiče slouží výhradně k přenosu digitálního obsahu. Tato směrnice by se naproti tomu měla použít na smlouvy o prodeji zboží, včetně zboží s digitálními prvky, které vyžaduje k plnění svých funkcí digitální obsah nebo digitální službu.

(14)

Pojem „zboží“ podle této směrnice by měl zahrnovat též „zboží s digitálními prvky“, a proto by měl označovat též jakýkoli digitální obsah či digitální službu, jež jsou v tomto zboží obsaženy nebo s ním jsou propojeny, a to takovým způsobem, že by nepřítomnost digitálního obsahu či digitální služby bránila tomu, aby dané zboží plnilo své funkce. Digitálním obsahem, který je ve zboží obsažen nebo s ním propojen, mohou být jakákoli data, která jsou vytvořena a dodána v digitální podobě, například operační systémy, aplikace nebo jakýkoli jiný software. Digitální obsah může být v okamžiku uzavření kupní smlouvy již předem nainstalován nebo nainstalován dodatečně, pokud je to v této smlouvě stanoveno. Digitální služby propojené se zbožím mohou zahrnovat služby, jež umožňují vytváření, zpracovávání, uchovávání dat v digitální podobě nebo přístup k nim, například software jako služba nabízená v prostředí cloud computingu, průběžné poskytování dat o dopravě v navigačním systému nebo průběžné poskytování individuálně uzpůsobených tréninkových plánů u chytrých hodinek.

(15)

Tato směrnice by se měla vztahovat na smlouvy o prodeji zboží, včetně zboží s digitálními prvky, pokud by nepřítomnost digitálního obsahu či digitální služby, které jsou ve zboží obsaženy nebo s ním propojeny, bránila tomu, aby dané zboží plnilo své funkce, a pokud jsou digitální obsah nebo služba poskytovány se zbožím podle smlouvy o prodeji tohoto zboží. Zda je poskytování digitálního obsahu nebo digitální služby, které jsou ve zboží obsaženy nebo s ním propojeny, součástí kupní smlouvy s prodávajícím, by mělo záviset na obsahu této smlouvy. To by se mělo týkat rovněž digitálního obsahu nebo digitálních služeb obsažených ve zboží nebo s ním propojených, jejichž poskytování je ve smlouvě výslovně požadováno. To by se mělo vztahovat i na kupní smlouvy, které lze chápat tak, že zahrnují poskytnutí konkrétního digitálního obsahu nebo konkrétní digitální služby, protože tento digitální obsah nebo digitální služba jsou běžnou součástí zboží stejného druhu a spotřebitel by je mohl rozumně očekávat vzhledem k povaze tohoto zboží a s ohledem na jakékoli veřejné prohlášení učiněné prodávajícím nebo v jeho zastoupení nebo jinými osobami v předchozích článcích řetězce transakcí, včetně výrobce. Pokud by například bylo v reklamě uvedeno, že chytrá televize obsahuje určitou video aplikaci, tato video aplikace by měla být součástí kupní smlouvy. To platí bez ohledu na to, zda jsou digitální obsah nebo digitální služba předem nainstalovány ve vlastním zboží, nebo zda je nutné je následně stáhnout do jiného zařízení, a jsou tedy se zbožím pouze propojené. Chytrý telefon by mohl být například dodáván se standardizovanou předem nainstalovanou aplikací poskytnutou na základě kupní smlouvy, jako je například aplikace budíku nebo fotoaparátu. Jiným příkladem by mohly být chytré hodinky. V tomto případě by hodinky samotné byly zbožím s digitálními prvky, jež může plnit své funkce pouze s aplikací, která je poskytnuta na základě kupní smlouvy, avšak kterou si spotřebitel musí stáhnout do chytrého telefonu. V tomto případě by aplikace byla oním propojeným digitálním prvkem. To by mělo platit i tehdy, pokud digitální obsah nebo digitální službu, které jsou ve zboží obsaženy nebo s ním propojeny, neposkytuje sám prodávající, nýbrž poskytuje je podle kupní smlouvy třetí strana. S cílem předejít nejistotě prodávajících i spotřebitelů by se v případě pochybností o tom, zda je poskytování digitálního obsahu nebo digitální služby součástí kupní smlouvy, měla použít pravidla této směrnice. Kromě toho by určení dvoustranného smluvního vztahu mezi prodávajícím a spotřebitelem, jehož součástí je poskytování digitálního obsahu nebo digitální služby, které jsou ve zboží obsaženy nebo s ním propojeny, nemělo být dotčeno pouhou skutečností, že k tomu, aby mohl spotřebitel digitální obsah nebo digitální službu využívat, musí vyslovit souhlas s licenční smlouvou uzavřenou se třetí stranou.

(16)

Pokud naproti tomu nepřítomnost digitálního obsahu nebo digitální služby, které jsou ve zboží obsaženy nebo se zbožím propojeny, nebrání tomu, aby zboží plnilo svou funkci, nebo pokud spotřebitel uzavře smlouvu o poskytování digitálního obsahu nebo digitální služby, které nejsou součástí kupní smlouvy týkající se zboží s digitálními prvky, tato smlouva by se měla považovat za odlišnou od smlouvy o prodeji zboží, a to i pokud prodávající působí jako zprostředkovatel této druhé smlouvy vůči třetí straně, a měla by spadat do působnosti směrnice (EU) 2019/770, jsou-li splněny podmínky posledně uvedené směrnice. Pokud si například spotřebitel stáhne z obchodu s aplikacemi do chytrého telefonu herní aplikaci, je smlouva o poskytnutí herní aplikace odlišná od smlouvy o prodeji chytrého telefonu samotného. Tato směrnice by se tudíž měla vztahovat pouze na kupní smlouvu týkající se chytrého telefonu, zatímco poskytnutí herní aplikace by mělo spadat do oblasti působnosti směrnice (EU) 2019/770, jsou-li splněny podmínky v ní stanovené. Jiným příkladem by byl případ, kdy je výslovně dohodnuto, že spotřebitel kupuje chytrý telefon bez určitého operačního systému a následně uzavře smlouvu o poskytnutí operačního systému třetí stranou. V takovém případě by poskytnutí samostatně zakoupeného operačního systému nebylo součástí kupní smlouvy, a proto by nespadalo do oblasti působnosti této směrnice, ale mohlo by spadat do oblasti působnosti(EU) 2019/770, jsou-li splněny podmínky v ní stanovené.

(17)

Pro účely právní jasnosti by měla tato směrnice obsahovat definici kupní smlouvy a rovněž jasně vymezit oblast jejího použití. Do působnosti této směrnice by měly být zahrnuty rovněž smlouvy, na jejichž základě má být zboží teprve vyrobeno nebo zhotoveno, včetně i podle specifikací spotřebitele. Kromě toho by do působnosti směrnice mohla spadat i instalace zboží, je-li součástí kupní smlouvy a musí-li být provedena prodávajícím nebo na jeho odpovědnost. Pokud smlouva obsahuje prvky týkající se jak prodeje zboží, tak poskytování služeb, mělo by být určení toho, zda má být celá smlouva považována za kupní smlouvu ve smyslu této směrnice, ponecháno na vnitrostátním právu.

(18)

Touto směrnicí by nemělo být dotčeno vnitrostátní právo v rozsahu, v jakém tato směrnice příslušné otázky neupravuje, zejména otázky týkající se legality zboží, náhrady škody a aspektů obecného smluvního práva, jako jsou uzavírání, platnost, neplatnost nebo účinky smluv. Totéž by mělo platit pro důsledky ukončení smlouvy a pro některé aspekty týkající se opravy a výměny zboží, které tato směrnice neupravuje. Pokud jde o úpravu práva stran odepřít zcela či částečně plnění svých povinností do doby, než si své povinnosti splní druhá strana, členské státy by měly mít i nadále možnost upravit podmínky a způsob odepření platby spotřebitelem. Členské státy by rovněž měly mít i nadále možnost upravit nárok spotřebitele na náhradu škody, kterou utrpěl v důsledku porušení ustanovení této směrnice prodávajícím. Touto směrnicí by také neměla být dotčena vnitrostátní pravidla, která nejsou specifická pro spotřebitelské smlouvy a která stanoví specifické prostředky nápravy pro některé druhy vad, jež nebyly zřejmé v době uzavření kupní smlouvy, totiž vnitrostátní právní předpisy, které mohou stanovit zvláštní pravidla pro odpovědnost prodávajícího za skryté vady. Touto směrnicí by rovněž neměla být dotčena vnitrostátní právní úprava, která stanoví mimosmluvní prostředky nápravy pro spotřebitele v případě nesouladu zboží, které lze uplatnit vůči osobám v předchozích článcích řetězce transakcí, například výrobcům, nebo jiným osobám plnícím závazky takových osob.

(19)

Touto směrnicí by neměla být dotčena svoboda členských států umožnit spotřebitelům zvolit si určitý prostředek nápravy, pokud se nesoulad zboží projeví krátce po dodání, totiž vnitrostátní právní předpisy, stanovující právo spotřebitele odmítnout vadné zboží a považovat smlouvu za vypovězenou nebo žádat o okamžitou výměnu, a to v určité krátké lhůtě po dodání zboží, jež by neměla být delší než 30 dní.

(20)

Členské státy by měly mít i nadále možnost upravit informační povinnosti prodávajícího v souvislosti s uzavřením smlouvy nebo povinnost prodávajícího upozornit spotřebitele například na některé vlastnosti zboží, vhodnost materiálů poskytnutých spotřebitelem nebo možné nevýhody plynoucí ze specifických požadavků spotřebitele, například požadavku spotřebitele na použití konkrétní látky k ušití plesových šatů.

(21)

Členské státy by rovněž měly mít i nadále možnost rozšířit použití pravidel této směrnice na smlouvy, které jsou z působnosti této směrnice vyňaty, nebo možnost tyto smlouvy jinak upravovat. Členské státy by měly mít i nadále možnost například rozšířit ochranu uplatňovanou na spotřebitele podle této směrnice i na fyzické či právnické osoby, které nejsou spotřebiteli ve smyslu této směrnice, jako jsou například nevládní organizace nebo začínající nebo malé a střední podniky.

(22)

Definice spotřebitele by měla zahrnovat fyzické osoby, které jednají mimo rámec své obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo povolání. Členské státy by však rovněž měly mít i nadále možnost určit v případě smluv dvojího účelu, pokud jsou uzavřeny za účelem částečně spadajícím do rámce a částečně mimo rámec obchodní činnosti dotyčné osoby a pokud je obchodní účel v celkovém kontextu smlouvy okrajový, zda má být tato osoba považována rovněž za spotřebitele a za jakých podmínek.

(23)

Tato směrnice by se měla vztahovat na veškeré smlouvy, na jejichž základě prodávající převádí vlastnictví zboží nebo se zavazuje k převedení tohoto vlastnictví na spotřebitele. Poskytovatelé platforem by mohli být považováni za prodávající ve smyslu této směrnice, pokud jednají za účelem souvisejícím s jejich vlastním podnikáním a jako přímí smluvní partneři spotřebitele při prodeji zboží. Členské státy by měly mít i nadále možnost rozšířit uplatňování této směrnice na provozovatele platforem, kteří nesplňují požadavky na to, aby mohli být považováni za prodávajícího ve smyslu této směrnice.

(24)

Za účelem dosažení rovnováhy mezi potřebou právní jistoty a odpovídající pružností právních pravidel by měl být jakýkoli odkaz v této směrnici na to, co může být od osoby nebo osobou očekáváno, chápán jako odkaz na to, co lze rozumně očekávat. Měl by být objektivně určen standard rozumnosti s ohledem na povahu a účel smlouvy, na okolnosti jednotlivého případu a na zvyklosti a praxi zúčastněných stran.

(25)

V zájmu zajištění jasnosti, pokud jde o to, co může spotřebitel očekávat a za co je prodávající odpovědný v případě nedodání toho, co se očekává, je nutné plně harmonizovat pravidla pro určení souladu zboží. Veškeré odkazy v této směrnici na soulad by se měly týkat souladu zboží s kupní smlouvou. V zájmu ochrany oprávněných zájmů obou stran kupní smlouvy by měl být soulad posuzován na základě subjektivních i objektivních požadavků na soulad.

(26)

Zboží by tudíž mělo splňovat požadavky, na kterých se prodávající se spotřebitelem dohodli v kupní smlouvě. Mezi tyto požadavky může patřit mimo jiné množství, kvalita, druh a popis zboží, jeho vhodnost pro určitý účel, jakož i dodání zboží s dohodnutým příslušenstvím a s veškerými návody. Požadavky kupní smlouvy by měly zahrnovat i požadavky plynoucí z informací poskytovaných před uzavřením smlouvy, které jsou podle směrnice 2011/83/EU nedílnou součástí kupní smlouvy.

(27)

Pojmu funkčnosti by se mělo rozumět tak, že odkazuje na způsoby, jimiž může zboží plnit své funkce s ohledem na svůj účel. Pojem interoperability se vztahuje k tomu, zda a do jaké míry zboží dokáže fungovat s hardwarem nebo softwarem, které jsou odlišné od hardwaru či softwaru, které se běžně používají se zbožím stejného druhu. Řádné fungování by zahrnovalo například schopnost zboží vyměňovat si informace s tímto jiným softwarem nebo hardwarem a tyto informace používat.

(28)

Vzhledem k tomu, že se digitální obsah či digitální služby ve zboží obsažené nebo s ním propojené nepřetržitě vyvíjejí, mohou se prodávající se spotřebiteli dohodnout, že jim budou pro takové zboží poskytovat aktualizace. Aktualizace dohodnuté v kupní smlouvě mohou prvek digitálního obsahu nebo digitální služby ve zboží zlepšovat a posilovat, rozšiřovat jeho funkce a přizpůsobovat je technickému vývoji, chránit je před novými bezpečnostními hrozbami nebo sloužit jinému účelu. Soulad zboží s digitálním obsahem nebo digitálními službami, které jsou ve zboží obsaženy nebo s ním propojeny, by tudíž měl být posuzován rovněž ve vztahu k tomu, zda je prvek digitálního obsahu nebo digitální služby ve zboží aktualizován v souladu s kupní smlouvou. Neposkytnutí aktualizací, které byly dohodnuty v kupní smlouvě, by mělo být považováno za nesoulad zboží. Za nesoulad zboží by měly být považovány navíc i vadné či neúplné aktualizace, neboť to by znamenalo, že tyto aktualizace nebyly provedeny způsobem stanoveným v kupní smlouvě.

(29)

Aby bylo zboží v souladu, mělo by splňovat nejen subjektivní požadavky na soulad, nýbrž také objektivní požadavky na soulad stanovené touto směrnicí. Soulad by měl být posuzován mimo jiné s ohledem na účel, pro který by se zboží stejného druhu obvykle použilo, na to, zda je dodáno spolu s příslušenstvím a návody, jejichž obdržení může spotřebitel rozumně očekávat, nebo zda odpovídá vzorku nebo modelu, který prodávající spotřebiteli poskytl. Zboží by rovněž mělo mít takovou kvalitu a vlastnosti, které jsou obvyklé pro zboží stejného druhu a které může spotřebitel rozumně očekávat vzhledem k povaze zboží a s ohledem na jakékoli veřejné prohlášení učiněné prodávajícím nebo v jeho zastoupení nebo jinými osobami v předchozích článcích řetězce.

(30)

Kromě aktualizací smluvně dohodnutých by měl prodávající rovněž poskytovat aktualizace, včetně aktualizací bezpečnostních, jejichž cílem je zajistit, aby zboží s digitálními prvky bylo i nadále v souladu. Povinnost prodávajícího by měla být omezena na aktualizace, které jsou nezbytné pro zachování souladu zboží s objektivními a subjektivními požadavky na soulad stanovenými v této směrnici. Nedohodnou-li se strany ve smlouvě jinak, neměl by mít prodávající povinnost poskytovat aktualizované verze digitálního obsahu nebo digitální služby zboží ani vylepšovat či rozšiřovat funkce zboží nad rámec požadavků na soulad. Způsobí-li aktualizace poskytnutá prodávajícím nebo třetí stranou poskytující digitální obsah nebo digitální službu podle kupní smlouvy nesoulad zboží s digitálními prvky, měl by být prodávající odpovědný za opětovné uvedení zboží do souladu. Spotřebitel by měl mít nadále možnost volby, zda tyto aktualizace nainstaluje. Pokud se spotřebitel rozhodne, že aktualizace, které jsou pro zboží s digitálními prvky nezbytné k zachování souladu, nenainstaluje, neměl by však očekávat, že takové zboží bude i nadále v souladu. Prodávající by měl spotřebitele informovat o tom, že rozhodnutí spotřebitele nenainstalovat aktualizace, které jsou nezbytné pro zachování souladu zboží s digitálními prvky, a to ani bezpečnostní aktualizace, bude mít dopad na odpovědnost prodávajícího za soulad těch vlastností zboží s digitálními prvky, jejichž soulad by měly příslušné aktualizace zachovávat. Touto směrnicí by neměly být dotčeny povinnosti poskytovat bezpečnostní aktualizace stanovené v unijním a vnitrostátním právu.

(31)

V případě zboží s digitálními prvky, u něhož jsou digitální obsah či digitální služba, jež jsou ve zboží obsaženy nebo s ním propojeny, poskytovány v rámci jediného poskytnutí, je prodávající v zásadě odpovědný pouze za nesoulad existující v době dodání. Povinnost poskytovat aktualizace by však měla zohledňovat skutečnost, že se digitální prostředí jakéhokoli takového zboží neustále mění. Proto jsou aktualizace nezbytným nástrojem k zajištění toho, aby mohlo zboží fungovat stejným způsobem jako v době dodání. Na rozdíl od tradičního zboží není zboží s digitálními prvky zcela odděleno od sféry prodávajícího, neboť prodávající nebo třetí osoba poskytující digitální obsah nebo digitální službu podle kupní smlouvy může zboží aktualizovat na dálku, obvykle prostřednictvím internetu. Jsou-li tudíž digitální obsah nebo digitální služba poskytovány v rámci jediného poskytnutí, měl by být prodávající odpovědný za poskytnutí aktualizací nezbytných k zachování souladu zboží s digitálními prvky po dobu, kterou může spotřebitel rozumně očekávat, i když zboží v době dodání bylo v souladu. Doba, po kterou může spotřebitel rozumně očekávat obdržení aktualizací, by měla být posouzena na základě druhu a účelu zboží a digitálních prvků a s ohledem na okolnosti a povahu kupní smlouvy. Spotřebitel obvykle očekává dodávání aktualizací alespoň po dobu, po kterou je prodávající odpovědný za nesoulad se smlouvou, nicméně v některých případech může spotřebitel rozumně očekávat obdržení aktualizací po delší dobu, a to zejména v případě bezpečnostních aktualizací. V jiných případech, například pokud jde o zboží s digitálními prvky, jejichž účel je omezen na určitou dobu, by povinnost prodávajícího poskytovat aktualizace měla být obvykle omezena na tuto dobu.

(32)

Zajištění delší trvanlivosti zboží je důležité proto, aby se dosáhlo udržitelnějších spotřebních návyků a oběhového hospodářství. Podobně zásadní význam pro posílení důvěry spotřebitelů ve fungování vnitřního trhu má zabránění vstupu výrobkům, které nejsou v souladu s právními předpisy, na trh Unie tím, že se posílí dohled nad trhem a hospodářským subjektům se poskytnou správné pobídky. Právní předpisy Unie pro konkrétní výrobky proto představují nejvhodnější způsob, jak zavést požadavky na trvanlivost a jiné požadavky týkající se konkrétních druhů nebo skupin výrobků s použitím upravených kritérií. Tato směrnice by proto měla doplňovat cíle, o jejichž naplnění usilují tyto právní předpisy Unie pro konkrétní výrobky, a měla by mezi objektivní kritéria pro posuzování souladu zboží zahrnout trvanlivost. Trvanlivost by v této směrnici měla být chápána jako schopnost zboží udržet si při obvyklém používání požadované funkce a výkonnost. Aby bylo zboží v souladu, mělo by mít trvanlivost, jaká je obvyklá pro zboží stejného druhu a jakou může spotřebitel rozumně očekávat vzhledem k povaze konkrétního zboží, včetně případně nutné přiměřené údržby zboží, například pravidelné kontroly nebo výměny filtrů ve vozidle, a vzhledem k jakémukoli veřejnému prohlášení učiněnému jakoukoli osobou v řetězci transakcí nebo v jejím zastoupení. Při posuzování je rovněž třeba vzít v úvahu veškeré další relevantní okolnosti, jako je cena zboží a intenzita nebo četnost používání zboží spotřebitelem. Pokud jsou navíc konkrétní informace o trvanlivosti uvedeny v jakémkoli prohlášení před uzavřením smlouvy, které je součástí kupní smlouvy, spotřebitel by měl mít možnost se na ně spolehnout jakožto na součást subjektivních kritérií na soulad.

(33)

Podle této směrnice by prodávající měl mít povinnost dodat spotřebiteli zboží, které je v době dodání v souladu. V případě nesouladu, který existoval v době dodání, by prodávající měli mít možnost využít náhradní díly, aby tak splnili svou povinnost opravit zboží. Přestože by tato směrnice neměla jako objektivní požadavek na soulad zavádět povinnost prodávajících zajišťovat dostupnost náhradních dílů po určitou dobu, neměla by se dotýkat jiných ustanovení vnitrostátního práva, jež prodávajícímu, výrobci nebo jiným osobám v řetězci transakcí ukládají povinnost zajistit dostupnost náhradních dílů nebo povinnost spotřebitele o této dostupnosti informovat.

(34)

Mnohé zboží musí být před tím, než je může spotřebitel účinně používat, nainstalováno. V případě zboží s digitálními prvky je navíc instalace digitálního obsahu nebo digitální služby obvykle nezbytná k tomu, aby mohl spotřebitel toto zboží používat k zamýšlenému účelu. Jakýkoli nesoulad, který je způsoben nesprávnou instalací zboží, včetně nesprávné instalace digitálního obsahu či digitální služby, jež jsou ve zboží obsaženy nebo s ním propojeny, by proto měl být považován za nesoulad, byla-li instalace provedena prodávajícím nebo pod jeho kontrolou. V případě, že bylo zboží určeno k instalaci spotřebitelem, by měl být jakýkoli nesoulad, který je způsoben nesprávnou instalací zboží, považován za nesoulad zboží bez ohledu na to, zda instalaci provedl spotřebitel nebo na jeho odpovědnost třetí strana, pokud k nesprávné instalaci došlo na základě nedostatků v návodu k instalaci, jako je neúplnost nebo nejasnost instalačních pokynů, jež by průměrný spotřebitel považoval za obtížně použitelné.

(35)

Požadavky na soulad by měly zahrnovat jak věcné vady, tak i právní vady. Používání zboží v souladu se smlouvou mohou bránit nebo takové používání mohou omezovat omezení vyplývající z porušení práv třetí strany, zejména práv duševního vlastnictví. Členské státy by měly zajistit, aby spotřebitel měl v takových případech právo na prostředky nápravy pro případ nesouladu, které jsou stanovené v této směrnici, ledaže je v takových případech ve vnitrostátním právu stanovena neplatnost smlouvy či možnost odstoupení od ní.

(36)

V zájmu zajištění dostatečné flexibility pravidel, například v případě prodeje použitého zboží, by měly mít strany možnost odchýlit se od objektivních požadavků na soulad podle této směrnice. Taková odchylka by měla být možná pouze tehdy, pokud o ní byl spotřebitel výslovně informován a vyjádřil s ní souhlas odděleně od jiných prohlášení či dohod, a to aktivními a jednoznačnými kroky.

(37)

Zvýšení právní jistoty jak pro spotřebitele, tak pro prodávající vyžaduje, aby se jasně určil dobu, kdy se má posoudit soulad zboží se smlouvou. Rozhodnou dobou pro posouzení souladu zboží by měla být doba, kdy je zboží dodáno. To by mělo platit i pro zboží, které obsahuje digitální obsah či digitální službu poskytovanou v rámci jediného poskytnutí, nebo je s takovým digitálním obsahem či digitální službou propojeno. Avšak mají-li být digitální obsah nebo digitální služba, jež jsou ve zboží obsaženy nebo s ním propojeny, poskytovány průběžně po určitou dobu, neměl by být dobou pro stanovení souladu tohoto prvku digitálního obsahu nebo digitální služby jeden určitý okamžik, ale určité období začínající okamžikem dodání. Z důvodů právní jistoty by toto období mělo být stejné jako období, po které je prodávající odpovědný za nesoulad.

(38)

Tato směrnice by neměla upravovat význam pojmu „dodání“, což by mělo být ponecháno na vnitrostátním právu. Zejména to platí pro otázku, co musí prodávající udělat, aby splnil svou povinnost dodat zboží. Kromě toho nejsou odkazy na dobu dodání v této směrnici dotčena pravidla pro přechod rizika, jak jsou stanovena ve směrnici 2011/83/EU a odpovídajícím způsobem provedena ve vnitrostátním právu členských států.

(39)

Zboží s digitálními prvky by mělo být považováno za dodané spotřebiteli tehdy, jestliže byla dodána fyzická složka zboží a zároveň se uskutečnil jediný úkon poskytnutí digitálního obsahu nebo digitální služby nebo bylo zahájeno nepřetržité poskytování digitálního obsahu nebo digitální služby po určitou dobu. To znamená, že by měl prodávající rovněž zajistit dostupnost digitálního obsahu nebo digitální služby spotřebiteli nebo mu je zpřístupnit takovým způsobem, aby se tento digitální obsah nebo digitální služba, případně jakýkoli prostředek vhodný pro jejich stažení nebo pro přístup k nim, ocitly v dosahu spotřebitele a prodávající nemusel podnikat žádné další kroky k tomu, aby mohl spotřebitel digitální obsah nebo digitální službu používat v souladu se smlouvou, například poskytnutím odkazu nebo možnosti stažení. Pokud tedy byla fyzická složka dodána dříve, měla by rozhodnou dobou pro stanovení souladu být doba, kdy dojde k poskytnutí digitálního obsahu nebo digitální služby. Tak lze zajistit jednotný počátek doby odpovědnosti pro fyzickou složku na jedné straně i pro digitální prvek na straně druhé. Navíc v mnoha případech není spotřebitel schopen odhalit vadu fyzické složky před tím, než jsou mu poskytnuty digitální obsah nebo digitální služba.

(40)

Vyžaduje-li zboží instalaci prodávajícím, nemusí být spotřebitel schopen zboží používat nebo odhalit vadu před dokončením instalace. Má-li tudíž být podle kupní smlouvy zboží instalováno prodávajícím nebo na jeho odpovědnost, mělo by být považováno za dodané spotřebiteli v okamžiku dokončení instalace.

(41)

Aby se zaručila právní jistota pro prodávající a celková důvěra spotřebitelů v přeshraniční nakupování, je nezbytné stanovit dobu, po kterou má spotřebitel nárok na nápravu jakéhokoli nesouladu existujícího v době rozhodné pro stanovení souladu. Vzhledem k tomu, že při provádění směrnice 1999/44/ES stanovila valná většina členských států období dvou let a že v praxi to účastníci trhu považují za přiměřenou dobu, mělo by toto období zůstat zachováno. Totéž by mělo platit i v případě zboží s digitálními prvky. Stanoví-li však smlouva nepřetržité poskytování po dobu delší než dva roky, měl by mít spotřebitel právo na prostředky nápravy v případě jakéhokoli nesouladu digitálního obsahu nebo digitální služby, jenž nastane nebo se projeví během doby, po kterou mají být digitální obsah nebo digitální služba podle smlouvy poskytovány. Aby mohly členské státy flexibilně zvýšit úroveň ochrany spotřebitele ve svém vnitrostátním právu, měly by mít možnost stanovit delší lhůty pro odpovědnost prodávajícího, než jsou stanoveny v této směrnici.

(42)

Z důvodu soudržnosti se stávajícími vnitrostátními právními systémy by členské státy měly mít možnost stanovit buď to, že prodávající nese odpovědnost za nesoulad, který se projeví v určitém období, přičemž by tato doba mohla být případně spojena s promlčecí lhůtou, nebo to, že se na prostředky nápravy pro spotřebitele vztahuje pouze promlčecí lhůta. V prvním případě by členské státy měly zajistit, aby doba, po kterou trvá odpovědnost prodávajícího, nebyla obcházena promlčecí lhůtou platnou pro prostředky nápravy pro spotřebitele. Ačkoli by tato směrnice tedy neměla harmonizovat počátek běhu vnitrostátních promlčecích lhůt, měla by zajistit, aby tyto promlčecí lhůty neomezovaly právo spotřebitele uplatnit prostředky nápravy v případě jakéhokoli nesouladu, který se projeví během doby, po kterou je za nesoulad odpovědný prodávající. Ve druhém případě by členské státy měly mít možnost ponechat v platnosti nebo zavést pouze promlčecí lhůty u prostředků nápravy pro spotřebitele, aniž by zaváděly určité období, během něhož se musí nesoulad projevit, aby bylo možné uplatnit odpovědnost prodávajícího. K zajištění stejné ochrany spotřebitelů i v těchto případech by členské státy měly zajistit, aby, pokud se uplatňuje pouze promlčecí lhůta, tato lhůta nadále umožňovala spotřebitelům uplatnit prostředky nápravy v případě jakéhokoli nesouladu, který se projeví přinejmenším během doby, jež je v této směrnici stanovena jako doba odpovědnosti.

(43)

U použitého zboží může být v určitých ohledech odůvodněné odlišné zacházení. Přestože doba odpovědnosti nebo promlčecí lhůta v délce dvou let nebo delší je obecně kompromisem mezi zájmy prodávajícího a spotřebitele, u použitého zboží tomu tak být nemusí. Členským státům by proto mělo být umožněno povolit stranám, aby se u tohoto zboží dohodly na kratší době odpovědnosti nebo promlčecí lhůtě. Ponecháním této otázky na smluvní dohodě mezi stranami se zvyšuje smluvní volnost a zajišťuje, aby byl spotřebitel informován o povaze zboží jakožto zboží použitého i o kratší době odpovědnosti nebo promlčecí lhůtě. Takto smluvně dohodnuté období nebo lhůta by však neměly být kratší než jeden rok.

(44)

Tato směrnice neupravuje otázku, za jakých podmínek lze dobu odpovědnosti stanovenou v této směrnici nebo promlčecí lhůtu pozastavit nebo přerušit. Členské státy by tudíž měly mít možnost stanovit pozastavení nebo přerušení doby odpovědnosti nebo promlčecí lhůty například v případě opravy, výměny nebo jednání mezi prodávajícím a spotřebitelem za účelem smírného řešení.

(45)

V průběhu jednoho roku nebo ve lhůtě dvou let, pokud si členské státy zvolí možnost uplatňovat dvouletou lhůtu, by spotřebitel měl pouze prokázat, že zboží není v souladu se smlouvou, aniž by také musel prokazovat, že nesoulad se smlouvou v rozhodné době pro stanovení souladu skutečně existoval. K vyvrácení tvrzení spotřebitele by prodávající musel prokázat, že nesoulad v této době neexistoval. Předpoklad, že nesoulad v době rozhodné pro stanovení souladu existoval, navíc může být v některých případech neslučitelný s povahou zboží nebo povahou nesouladu. V prvním případě by mohlo jít například o zboží, které se ze své povahy kazí, jako jsou výrobky podléhající zkáze, například květiny, nebo zboží určené k jednorázovému použití. Ve druhém případě by se mohlo jednat například o nesoulad, který může být pouze důsledkem jednání spotřebitele nebo zjevné vnější příčiny, k nimž došlo po dodání zboží spotřebiteli. Stanoví-li v případě zboží s digitálními prvky smlouva nepřetržité poskytování digitálního obsahu nebo digitální služby, neměl by mít spotřebitel povinnost prokazovat, že digitální obsah nebo digitální služba nebyly v souladu během období rozhodného pro stanovení souladu. K vyvrácení tvrzení spotřebitele by prodávající musel prokázat, že digitální obsah nebo digitální služba byly během této doby v souladu.

(46)

Členské státy by měly mít možnost ponechat v platnosti nebo zavést ustanovení, podle nichž musí spotřebitel prodávajícího o nesouladu informovat během doby, která není kratší než dva měsíce ode dne, kdy tento nesoulad zjistil, jinak nebude moci využít práv spotřebitele. Členské státy mohou poskytnout vyšší úroveň ochrany spotřebitele tím, že žádnou takovou povinnost nestanoví.

(47)

V zájmu zvýšení právní jistoty a odstranění jedné z hlavních překážek bránících rozvoji vnitřního trhu, by měla tato směrnice plně harmonizovat prostředky nápravy, které má spotřebitel k dispozici v případě nesouladu zboží, a podmínky, za nichž je lze uplatnit. V případě nesouladu by spotřebitelé měli mít zejména právo na to, aby bylo zboží uvedeno do souladu, nebo na poměrné snížení ceny nebo na ukončení smlouvy.

(48)

Pro uvedení zboží do souladu by spotřebitel měl mít možnost volby mezi opravou a výměnou. Pokud se spotřebitelům umožní požadovat opravu, podpoří se tím udržitelná spotřeba a mohlo by to přispět k větší trvanlivosti výrobků. Možnost volby spotřebitele mezi opravou a výměnou by měla být omezena pouze tehdy, pokud by zvolená možnost byla právně či fakticky nemožná nebo by ve srovnání s druhou dostupnou možností obnášela pro prodávajícího nepřiměřené náklady. Například by mohlo být nepřiměřené požadovat výměnu zboží z důvodu drobného škrábance, pokud by tato výměna obnášela značné náklady, a je možné tento škrábanec snadno odstranit.

(49)

Prodávající by měl mít možnost uvedení zboží do souladu odmítnout, nejsou-li oprava a výměna zboží možné nebo by prodávajícímu způsobily nepřiměřené náklady. Totéž by mělo platit, pokud je nemožná buď oprava, nebo výměna, přičemž alternativní opravný prostředek by prodávajícímu způsobil nepřiměřené náklady. Nachází-li se například zboží jinde, než kam bylo původně dodáno, mohly by být náklady na zaslání a přepravu pro prodávajícího nepřiměřené.

(50)

Pokud se projeví nesoulad, měl by o tom spotřebitel prodávajícího informovat, aby prodávající měl příležitost uvést zboží do souladu. Prodávající by tak měl učinit v přiměřené době. To znamená, že spotřebitel v zásadě nemá na snížení ceny nebo ukončení smlouvy právo okamžitě, ale měl by dát prodávajícímu přiměřenou lhůtu na opravu nebo výměnu zboží, které je v nesouladu. Pokud prodávající zboží neopravil ani nevyměnil v této lhůtě, měl by mít spotřebitel právo na uplatnění a prosazení snížení ceny nebo ukončení smlouvy bez dalšího odkladu.

(51)

Jestliže oprava nebo výměna nepřinesla spotřebiteli řádnou nápravu nesouladu, měl by mít spotřebitel právo na snížení ceny nebo na ukončení smlouvy. To platí zejména v případě, že prodávající opravu nebo výměnu neprovedl nebo je z okolností zřejmé, že je neprovede, nebo že uvedení zboží do souladu odmítl, neboť oprava ani výměna nejsou možné nebo by prodávajícímu způsobily nepřiměřené náklady.

(52)

V některých situacích může být odůvodněné, aby měl spotřebitel právo na snížení ceny nebo ukončení smlouvy okamžitě. Pokud prodávající učinil kroky k tomu, aby zboží uvedl do souladu, avšak následně se projeví nesoulad, mělo by být objektivně zjištěno, zda by měl spotřebitel akceptovat další pokusy prodávajícího o uvedení zboží do souladu s ohledem na všechny okolnosti daného případu, jako je druh a hodnota zboží a povaha a závažnost nesouladu. Umožnit prodávajícímu další pokus o nápravu nesouladu může být odůvodněné zejména u drahého nebo složitého zboží. Rovněž by se mělo zohlednit, zda lze od spotřebitele očekávat, že bude i nadále mít důvěru ve schopnost prodávajícího uvést zboží do souladu, například v důsledku skutečnosti, že se tentýž problém projeví dvakrát. Podobně může být v některých situacích nesoulad tak závažné povahy, že spotřebitel nemůže mít nadále důvěru ve schopnost prodávajícího uvést zboží do souladu. Příkladem toho by mohla být situace, kdy má nesoulad podstatný vliv na schopnost spotřebitele používat zboží obvyklým způsobem a nelze od něj očekávat důvěru v to, že oprava nebo výměna provedená prodávajícím problém vyřeší.

(53)

V zájmu zachováni rovnováhy práv a povinností smluvních stran by měl mít spotřebitel právo smlouvu ukončit pouze v případech, kdy nesoulad není nevýznamný.

(54)

Členské státy by měly mít možnost upravit podmínky, za kterých může plnění dlužníka splnit jiná osoba, například podmínky, za kterých povinnost prodávajícího opravit zboží může na jeho náklady splnit spotřebitel nebo třetí strana.

(55)

V zájmu ochrany spotřebitele před rizikem dlouhých průtahů by veškeré opravy nebo výměny měly být úspěšně provedeny v přiměřené lhůtě. Přiměřená lhůta pro provedení opravy nebo výměny by měla odpovídat co nejkratší době potřebné k provedení opravy nebo výměny. Tato lhůta by měla být stanovena objektivně s ohledem na povahu a složitost zboží, povahu a závažnost nesouladu a úsilí potřebné k provedení opravy nebo výměny. Členské státy by při provádění této směrnice měly být schopny vykládat pojem přiměřené lhůty pro dokončení opravy nebo výměny tak, že stanoví určitou lhůtu, kterou by bylo možné obecně považovat za přiměřenou pro opravu nebo výměnu, zejména u konkrétních kategorií výrobků.

(56)

Tato směrnice by neměla stanovit, kde mají být povinnosti dlužníka splněny. Proto by neměla vymezovat, kde se nachází místo dodání, ani určovat, kde by se měla uskutečnit oprava nebo výměna; a tyto otázky by měly být ponechány na vnitrostátním právu.

(57)

Uvádí-li prodávající zboží do souladu výměnou, neměl by být spotřebitel povinen platit za obvyklé používání zboží před jeho výměnou. Používání zboží by mělo být považováno za obvyklé, pokud je v souladu s povahou a účelem zboží.

(58)

Aby toto právo ukončit smlouvu bylo pro spotřebitele účinné v situacích, kdy spotřebitel nakupuje větší množství zboží a nesoulad se smlouvou se týká pouze některého zboží dodaného v rámci dané smlouvy, měl by mít spotřebitel, právo tuto smlouvu ukončit i v souvislosti s ostatním zbožím, které nakoupil společně se zbožím, jež není v souladu, i když toto ostatní zboží v souladu je, nelze-li od spotřebitele rozumně očekávat, že bude souhlasit s ponecháním si pouze zboží, které je v souladu.

(59)

Pokud spotřebitel ukončí smlouvu z důvodu nesouladu se smlouvou, měla by tato směrnice stanovit pouze hlavní účinky a podmínky práva na ukončení smlouvy, zejména povinnost stran navrátit si, co obdržely. Proto by měl být prodávající povinen vrátit cenu zaplacenou spotřebitelem a spotřebitel by měl vrátit zboží.

(60)

Touto směrnicí by neměla být dotčena možnost členských států upravovat jiné důsledky ukončení smlouvy, než jsou ty, které stanoví tato směrnice, jako jsou například důsledky snížení hodnoty zboží nebo jeho zničení či ztráty. Rovněž by členským státům mělo být umožněno upravovat podmínky vrácení zaplacené ceny spotřebiteli, například pokud jde o prostředky, které mají být k tomuto vrácení použity, nebo případné náklady a poplatky v důsledku vrácení vznikající. Členské státy by také měly mít například možnost stanovit podmínky pro vrácení zaplacené ceny nebo podmínky pro vrácení zboží v určité lhůtě.

(61)

Zásada odpovědnosti prodávajícího za škody je zásadním prvkem kupních smluv. Spotřebitel by měl mít proto nárok požadovat náhradu škody, kterou utrpěl v důsledku porušení ustanovení této směrnice prodávajícím, včetně náhrady škody vzniklé v důsledku nesouladu. Náhrada škody by měla v co největší míře zajistit, aby byl spotřebitel v situaci, v níž by se nacházel v případě, že by zboží bylo v souladu. Jelikož existence takového práva na náhradu škody je již zajištěna ve všech členských státech, nejsou touto směrnicí dotčena vnitrostátní pravidla o odškodňování spotřebitelů za újmu způsobenou porušením těchto pravidel. Členské státy by rovněž měly mít i nadále možnost upravovat nárok spotřebitele na náhradu škody v situacích, kdy oprava nebo výměna způsobily značné obtíže nebo se zpozdily.

(62)

S cílem zajistit transparentnost by měly být stanoveny určité požadavky na transparentnost pro obchodní záruky souběžně s požadavky na informace poskytované před uzavřením smlouvy ohledně existence a podmínek obchodních záruk stanovených ve směrnici 2011/83/EU. Aby se zlepšila právní jistota a aby se zabránilo uvádění spotřebitelů v omyl, měla by tato směrnice dále stanovit, že pokud jsou podmínky obchodní záruky obsažené v související reklamě výhodnější než podmínky, které jsou uvedeny v záručním listě, pak by měly mít výhodnější podmínky přednost. Tato směrnice by měla také stanovit pravidla pro obsah záručního listu a způsob, jakým by měl být zpřístupněn spotřebitelům. Záruční list by měl například obsahovat podmínky obchodní záruky a uvádět, že právní záruka souladu není obchodní zárukou dotčena, přičemž musí být zřejmé, že podmínky obchodní záruky představují závazek, který doplňuje právní záruku souladu. Členské státy by měly mít možnost stanovit pravidla pro další aspekty obchodních záruk, na něž se nevztahuje tato směrnice, například možnost připojit k obchodní záruce vedle poskytovatele záruky jiné dlužníky, za podmínky, že tato pravidla spotřebitele nepřipraví o ochranu, kterou jim poskytují plně harmonizovaná ustanovení této směrnice týkající se obchodních záruk. Přestože by členské státy měly mít i nadále možnost stanovit, aby byly obchodní záruky poskytovány bezplatně, měly by zajistit, aby veškeré kroky prodávajícího nebo výrobce, které spadají do definice obchodních záruk podle této směrnice, byly v souladu s harmonizovanými pravidly této směrnice.

(63)

Vzhledem k tomu, že prodávající je odpovědný vůči spotřebiteli za jakýkoliv nesoulad zboží se smlouvou, který vznikl v důsledku činu nebo opomenutí prodávajícího nebo třetí strany, prodávající by měl mít možnost usilovat o nápravu ze strany odpovědné osoby v dřívějších článcích řetězce transakcí. Tyto prostředky nápravy by měly zahrnovat nápravu v případě nesouladu, který vyplývá z opomenutí aktualizace, včetně aktualizace zabezpečení, která by byla nezbytná k tomu, aby zboží s digitálními prvky zůstalo v souladu. Touto směrnicí by však neměla být dotčena zásada smluvní volnosti ve vztazích mezi prodávajícím a dalšími stranami v řetězci transakcí. Podrobnosti pro výkon tohoto práva, zejména vůči komu a jakým způsobem je třeba o tyto prostředky nápravy usilovat a zda jsou tyto prostředky nápravy závazné povahy, by měly stanovit členské státy. Otázku, zda může nárok vůči osobě v předchozích článcích řetězce transakcí uplatnit přímo i spotřebitel, tato směrnice neupravuje, s výjimkou případů, kdy výrobce nabídne spotřebiteli na zboží obchodní záruku.

(64)

Osoby nebo organizace považované v rámci vnitrostátního práva za ty osoby nebo organizace, které mají oprávněný zájem na ochraně smluvních práv spotřebitelů, by měly mít právo zahájit řízení buď u soudu, nebo u správního orgánu, který má pravomoc rozhodovat o stížnostech nebo dát podnět k příslušnému soudnímu řízení.

(65)

Žádným ustanovením této směrnice by nemělo být dotčeno použití pravidel mezinárodního práva soukromého, zejména nařízení (ES) č. 593/2008 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (7).

(66)

Směrnice 1999/44/ES by měla být zrušena. Datum jejího zrušení by mělo být v souladu s datem provedení této směrnice ve vnitrostátním právu. V zájmu zajištění jednotného uplatňování právních a správních předpisů nezbytných pro dosažení souladu s touto směrnicí členskými státy na smlouvy uzavřené v den jejího provedení ve vnitrostátním právu a později by se tato směrnice neměla použít na smlouvy uzavřené před datem jejího provedení.

(67)

Příloha nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2017/2394 (8) by mělo být změněna tak, aby obsahovala odkaz na tuto směrnici, aby se tak usnadnila přeshraniční spolupráce při prosazování této směrnice.

(68)

Příloha směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES (9) by měla být změněna tak, aby obsahovala odkaz na tuto směrnici, aby tak byly chráněny kolektivní zájmy spotřebitelů stanovené touto směrnicí.

(69)

Členské státy se v souladu se Společným politickým prohlášením členských států a Komise ze dne 28. září 2011 (10) o informativních dokumentech zavázaly, že v odůvodněných případech doplní oznámení o opatřeních přijatých k provedení směrnice ve vnitrostátním právu o jeden či více dokumentů s informacemi o vztahu mezi jednotlivými ustanoveními směrnice a příslušnými částmi vnitrostátních nástrojů přijatých k provedení směrnice ve vnitrostátním právu. V případě této směrnice považuje normotvůrce předložení těchto dokumentů za odůvodněné.

(70)

Jelikož cílů této směrnice, totiž přispět k fungování vnitřního trhu důsledným řešením překážek souvisejících se smluvním právem, které brání přeshraničnímu prodeji zboží v rámci Unie, nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie tím, že se zajistí celkový soulad vnitrostátních právních předpisů s právními předpisy ostatních členských států. Cílů této směrnice lze lépe dosáhnout na úrovni Unie prostřednictvím úplné harmonizace vedoucí k odstranění hlavních překážek souvisejících se smluvním právem. V zájmu naplnění cílů této směrnice tak Unie může přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity podle článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(71)

Je vhodné, aby Komise pět let po vstupu této směrnice v platnost přezkoumala uplatňování této směrnice, a to zejména včetně ustanovení týkajících se prostředků nápravy a důkazního břemene – rovněž pokud jde o použité zboží a zboží, které je prodáváno ve veřejné dražbě –, a obchodní záruky výrobce týkající se trvanlivosti. Komise by měla také posoudit, zda uplatňování této směrnice a směrnice (EU) 2019/770 zajišťuje konzistentní a koherentní právní rámec, pokud jde o poskytování digitálního obsahu nebo digitálních služeb a zboží s digitálními prvky.

(72)

Tato směrnice dodržuje základní práva a svobody a ctí zásady uznávané zejména Listinou základních práv Evropské unie, včetně těch, které jsou zakotveny v článcích 16, 38 a 47 uvedené listiny,