2002/657/ESROZHODNUTÍ KOMISE ze dne 14. srpna 2002, kterým se provádí směrnice Rady 96/23/ES, pokud jde o provádění analytických metod a interpretaci výsledků (oznámeno pod číslem K (2002) 3044) (Text s významem pro EHP) (2002/657/ES)

Tento dokument slouží výhradně k informačním účelům a nemá žádný právní účinek. Orgány a instituce Evropské unie nenesou za jeho obsah žádnou odpovědnost. Závazná znění příslušných právních předpisů, včetně jejich právních východisek a odůvodnění, jsou zveřejněna v Úředním věstníku Evropské unie a jsou k dispozici v databázi EUR-Lex. Tato úřední znění jsou přímo dostupná přes odkazy uvedené v tomto dokumentu

►B	ROZHODNUTÍ KOMISE ze dne 14. srpna 2002, kterým se provádí směrnice Rady 96/23/ES, pokud jde o provádění analytických metod a interpretaci výsledků (oznámeno pod číslem K(2002) 3044) (Text s významem pro EHP) (2002/657/ES) (Úř. věst. L 221 17.8.2002, s. 8)

Ve znění:

		Úřední věstník
		Č.	Strana	Datum
►M1	ROZHODNUTÍ KOMISE ze dne 13. března 2003,	L 71	17	15.3.2003
►M2	ROZHODNUTÍ KOMISE ze dne 22. prosince 2003,	L 6	38	10.1.2004
►M3	PROVÁDĚCÍ NAŘÍZENÍ KOMISE (EU) 2021/808 ze dne 22. března 2021	L 180	84	21.5.2021
M4	Ve znění: PROVÁDĚCÍ NAŘÍZENÍ KOMISE (EU) 2021/810 ze dne 20. května 2021,	L 180	112	21.5.2021

---

▼B

ROZHODNUTÍ KOMISE

ze dne 14. srpna 2002,

kterým se provádí směrnice Rady 96/23/ES, pokud jde o provádění analytických metod a interpretaci výsledků

(oznámeno pod číslem K(2002) 3044)

(Text s významem pro EHP)

(2002/657/ES)

▼M3 —————

---

▼B

2.   PRACOVNÍ KRITÉRIA A JINÉ POŽADAVKY NA ANALYTICKÉ METODY

Analytické metody nebo kombinace metod jiných než těch, které jsou níže popsány, mohou být pro účely screeningu nebo potvrzení použity pouze tehdy, pokud prokazatelně splňují příslušné požadavky stanovené v tomto rozhodnutí.

2.1   OBECNÉ POŽADAVKY

2.1.1   Zacházení se vzorky

Způsob získání vzorků, zacházení s nimi a jejich zpracování musí zachovat co největší možnost pro detekování látky. Při zacházení se vzorkem musí být vyloučena možnost kontaminace nebo ztráty analytů.

2.1.2   Provádění zkoušek

2.1.2.1   Výtěžnost

Při analýze vzorků musí být u každé dávky vzorků zjištěna výtěžnost, pokud se nepoužije pevně stanovená hodnota výtěžnosti. Pokud leží výtěžnost v předem určených mezích, může být použit pevně stanovený korekční faktor. V opačném případě se použije výtěžnost zjištěná pro danou dávku, pokud však není třeba použít výtěžnost, která je specifická pro daný analyt ve vzorku; v takovém případě se pro kvantitativní stanovení analytu ve vzorku použije metoda standardního přídavku (viz bod 3.5) nebo vnitřní standard.

2.1.2.2   Specifičnost

Metodou musí být možné za experimentálních podmínek rozlišit mezi měřeným analytem a jinými látkami. Musí být uvedeno, do jaké míry je to možné. Při používání popsaných technik měření musí být využito všech způsobů, jak zamezit předpokládanému rušení jinými látkami, např. homology, analogickými látkami, produkty metabolismu sledovaného rezidua. Nanejvýš důležité je prozkoumání rušivých vlivů složek matrice.

2.2   SCREENINGOVÉ METODY

V souladu se směrnicí 96/23/ES mohou být pro účely screeningu použity pouze analytické postupy, u nichž lze zpětně na dokumentech prokázat, že jsou validovány a že je u nich pravděpodobnost falešně negativního výsledku na sledované úrovni menší než 5 % (chyba α). Při podezření lze pozitivní výsledek potvrdit potvrzovací metodou.

2.3   POTVRZOVACÍ METODY PRO ORGANICKÁ REZIDUA A KONTAMINUJÍCÍ LÁTKY

Potvrzovací metody pro organická rezidua nebo kontaminující látky musí poskytovat informace o chemické struktuře analytu. Proto metody založené pouze na chromatografické analýze bez použití spektrometrické detekce nejsou samy o sobě vhodné jako potvrzovací metody. Není-li však jediná technika dostatečně specifická, je třeba požadované specifičnosti dosáhnout analytickými postupy, které se skládají z vhodných kombinací čištění, chromatografických separací a spektrometrické detekce.

Následující metody nebo kombinace metod jsou považovány za vhodné pro identifikaci organických reziduí nebo kontaminujících látek patřících do uvedených skupin látek:

2.3.1   Obecná pracovní kritéria a požadavky

Potvrzovací metody musí poskytovat informace o chemické struktuře analytu. Pokud se daná odezva vyskytuje u více látek, není tato metoda schopna tyto sloučeniny rozlišit. Metody založené pouze na chromatografické analýze bez použití spektrometrické detekce nejsou samy o sobě vhodné jako potvrzovací metody.

Pokud se v rámci metody používá vhodný vnitřní standard, musí být přidán ke zkušebnímu podílu před zahájením extrakčního postupu. Podle dostupnosti by měl být použit buď analyt značený stabilními isotopy, který je vhodný zejména pro detekci hmotnostním detektorem, nebo sloučeniny, které mají podobnou strukturu jako takový analyt.

Nelze-li použít vhodný vnitřní standard, provede se identifikace analytu simultánní chromatografií. V tomto případě se získá jeden pík, přičemž zvětšení výšky (nebo plochy) píku odpovídá množství přidaného analytu. U plynové chromatografie (GC) nebo kapalinové chromatografie (LC) nesmí šířka píku v polovině výšky kolísat o více než 10 % a retenční časy se nesmí lišit o více než 5 %. U metod založených na chromatografii na tenké vrstvě (TLC) musí být viditelné pouze skvrny, které podle předpokladu patří analytu; nesmějí se objevovat nové skvrny a intenzita skvrn se nesmí měnit.

Referenční materiály nebo obohacené materiály obsahující známé množství analytu na úrovni nejvyšší přípustné hodnoty, nebo rozhodovací meze nebo blízko těchto hodnot (pozitivní kontrolní vzorek), a rovněž negativní kontrolní vzorky a činidla pro slepé stanovení by měly být podrobeny celému postupu současně s každou dávkou zkušebních vzorků, které mají být analyzovány. Pořadí nástřiku extraktů do analytické aparatury musí být následující: slepé stanovení s činidly, negativní kontrolní vzorek, vzorek, který má být potvrzen (vzorky, které mají být potvrzeny), opět negativní kontrolní vzorek a nakonec pozitivní kontrolní vzorek. Každá odchylka od tohoto pořadí musí být zdůvodněna.

2.3.2   Další pracovní kritéria a jiné požadavky na kvantitativní metody analýzy

2.3.2.1   Pravdivost kvantitativních metod

Při opakovaných analýzách certifikovaného referenčního materiálu musí být dosaženo následujících doporučených hodnot rozpětí odchylky experimentálně stanovené střední hodnoty hmotnostního zlomku korigovaného na výtěžnost od certifikované hodnoty:

Nejsou-li takové certifikované referenční materiály k dispozici, je přijatelné zjistit pravdivost měření z výtěžnosti analýzy přídavku známého množství analytu (analytů) ke slepé matrici. Údaje korigované na střední výtěžnost jsou přijatelné pouze tehdy, nacházejí-li se v rozpětí uvedeném v tabulce 2.

2.3.2.2   Přesnost kvantitativních metod

Vnitrolaboratorní variační koeficient (CV) pro opakovanou analýzu referenčního nebo obohaceného materiálu za podmínek reprodukovatelnosti nesmí překročit hodnotu vypočtenou z Horwitzovy rovnice. Rovnice zní takto:

kde C je hmotnostní zlomek vyjádřený jako mocnina deseti (např. 1 mg/g = 10-3). Příklady jsou uvedeny v tabulce 3.

V případě analýz prováděných za podmínek opakovatelnosti by se měl variační koeficient zpravidla nacházet v rozmezí od jedné poloviny do dvou třetin výše uvedených hodnot. V případě analýz prováděných za podmínek vnitrolaboratorní reprodukovatelnosti nesmí být vnitrolaboratorní variační koeficient větší než variační koeficient reprodukovatelnosti.

V případě látek, pro něž je stanovena nejvyšší přípustná hodnota, musí být při použití metody dosaženo hodnoty vnitrolaboratorní reprodukovatelnosti, která není vyšší než hodnota reprodukovatelnosti odpovídající variačnímu koeficientu pro koncentraci na úrovni jedné poloviny nejvyšší přípustné hodnoty.

2.3.3   Pracovní kritéria a další požadavky na detekci hmotnostním spektrometrem

Jako potvrzovací metody přicházejí hmotnostně spektrometrické metody v úvahu pouze v provedení on-line nebo off-line chromatografické separace.

2.3.3.1   Chromatografická separace

Při postupech založených na kombinaci plynové chromatografie a hmotností spektrometrie GC-MS se separace plynovou chromatografií provede na kapilárních kolonách. Při postupech založených na kombinaci kapalinové chromatografie a hmotnostní spektrometrie LC-MS se chromatografická separace provede na vhodných kolonách pro LC. V každém případě je minimálním přijatelným retenčním časem pro vyšetřovaný analyt dvojnásobek retenčního času, který odpovídá mrtvému objemu kolony. Retenční čas (nebo relativní retenční čas) analytu ve zkušebním podílu musí v rámci stanoveného rozmezí odpovídat retenčnímu času (relativnímu retenčnímu času) kalibračního standardu. Rozmezí retenčního času musí odpovídat rozlišovací schopnosti chromatografického systému. Poměr chromatografického retenčního času analytu a vnitřního standardu, tj. relativní retenční čas analytu, musí odpovídat relativnímu retenčnímu času kalibračního roztoku s tolerancí ± 0,5 % u GC a ± 2,5 % u LC.

2.3.3.2   Hmotnostně spektrometrická detekce

Při detekci hmotnostním spektrometrem se použijí například techniky snímání celého spektra (full-scan) nebo sledování vybraných iontů (selected ion monitoring) (SIM) a rovněž techniky založené na tandemové hmotnostní spektrometrii MS-MSn, např. selected reaction monitoring (SRM), nebo vhodné techniky MS nebo MS-MSn v kombinaci s vhodnými ionizačními technikami. V případě hmotnostní spektrometrie s vysokým rozlišením (high-resolution mass spectrometry) (HRMS) musí být rozlišení obecně lepší než 10 000 v celém rozsahu hmotností při 10 % sedle.

Snímání celého spektra (full-scan): Provádí-li se při hmotnostní spektrometrii snímání celého spektra, musí být přítomny všechny měřené diagnostické ionty (molekulový iont, charakteristické adukty molekulárního iontu, charakteristické iontové fragmenty a isotopové ionty), které mají v referenčním spektru kalibračního standardu relativní intenzitu vyšší než 10 %.

Sledování vybraných iontů (SIM): Provádí-li se hmotnostně spektrometrické stanovení fragmentografií, musí být molekulárním iontem přednostně jeden z vybraných diagnostických iontů (molekulární iont, charakteristické adukty molekulárních iontů, charakteristické iontové fragmenty a isotopové ionty). Není třeba, aby vybrané diagnostické ionty pocházely výhradně z téže části molekuly. Poměr signál-šum musí být pro každý diagnostický iont 3:1.

Full-scan a SIM: Relativní intenzity detekovaných iontů vyjádřené v procentech intenzity nejintenzivnějšího iontu nebo přesmyku musí v rámci níže uvedených tolerancí odpovídat relativním intenzitám kalibračního standardu z kalibračních vzorků nebo z uměle obohacených vzorků, a to při srovnatelných koncentracích a za týchž podmínek měření:

Vyhodnocení hmotnostního spektra: Relativní intenzity diagnostických iontů a/nebo iontových párů prekurzor/produkt musí být stanoveny porovnáním spektra nebo integrováním signálů jednotlivých iontů. Je-li prováděna korekce na pozadí, musí být prováděna jednotně v celé dávce (viz bod 2.3.1, odstavec 4) a musí být jednoznačně uvedena.

Full-scan: Zaznamenává-li se při spektrometrii jednotlivých iontů celé spektrum, musí být přítomny alespoň čtyři ionty s relativní intenzitou 10 % základního píku. Jsou-li v referenčním spektru přítomny molekulární ionty s intenzitou 10 %, musí být zahrnuty. Alespoň u čtyř iontů musí relativní intenzity ležet v mezích nejvyšších přípustných tolerancí (tabulka 5). Vyhledávání může být provedeno pomocí digitální knihovny. V tomto případě musí být při porovnávání hmotnostního spektra zkoušených vzorků a spektra kalibračního roztoku překročen faktor kritické shody. Tento faktor musí být pro každý analyt stanoven při procesu validace, a to na základě spektra, pro něž jsou splněna níže uvedená kritéria. Musí být prozkoumána proměnlivost spektra způsobená matricí vzorku a pracovními charakteristikami detektoru.

SIM: Měří-li se hmotnostní fragmenty jinými technikami než snímáním celého spektra, musí být k vyhodnocení dat použit systém identifikačních bodů. Pro potvrzení látek uvedených ve skupině A v příloze I směrnice 96/23/ES se požadují nejméně 4 identifikační body. Pro potvrzení látek uvedených ve skupině B v příloze I směrnice 96/23/ES se požadují nejméně 3 identifikační body. V níže uvedené tabulce je uveden počet identifikačních bodů, kterých lze u každé ze základních hmotnostně spektrometrických technik dosáhnout. Při bližším určení identifikačních bodů, které jsou nezbytné pro potvrzení, a výpočtu celkového počtu identifikačních bodů však musí být splněny tyto podmínky:

2.3.4   Pracovní kritéria a jiné požadavky na chromatografii kombinovanou s infračerveným detektorem

Adekvátní pásy: Adekvátními pásy jsou absorpční maxima v infračerveném spektru kalibračního standardu, která splňují následující požadavky.

2.3.4.1   Infračervená detekce

Absorpční maximum: Musí se nacházet v rozmezí od 4 000 do 500 cm-1.

Intenzita absorpce: Nesmí být

v obou případech měřeno vzhledem k nulové absorbanci, a dále menší než 5 % absorbance nejintenzivnějšího píku v oblasti od 4 000 do 500 cm-1, v obou případech měřeno vzhledem k základně píku.

Poznámka:

Ačkoli lze adekvátní pásy podle písm. a) z teoretického hlediska upřednostnit, lze pásy podle písm. b) v praxi snadněji stanovit.

V infračerveném spektru analytu se měří pásy, jejichž vlnočty odpovídají adekvátnímu pásu ve spektru kalibračního standardu s tolerancí ± 1 cm-1.

2.3.4.2   Hodnocení infračerveného spektra

K absorpci musí docházet ve všech oblastech spektra analytu, které odpovídají adekvátnímu pásu v referenčním spektru kalibračního standardu. Je nutné, aby ve spektru kalibračního standardu bylo nejméně šest adekvátních pásů. Je-li ve spektru méně než šest adekvátních pásů (7), nelze dotyčné spektrum použít jako referenční spektrum. „Skóre“, tj. procentuální podíl adekvátních pásů nalezených v infračerveném spektru analytu, musí být alespoň 50. Není-li přesná shoda adekvátních pásů možná, nesmí příslušná oblast spektra analytu vylučovat přítomnost shodných pásů. Postup je použitelný pouze pro píky ve spektru vzorku s intenzitou alespoň trojnásobnou oproti šumu mezi dvěma pásy.

2.3.5   Pracovní kritéria a jiné požadavky na stanovení analytu kombinací kapalinové chromatografie a dalších detekčních technik

2.3.5.1   Chromatografická separace

Vnitřní standard se použije vždy, když k tomuto účelu existuje vhodný materiál. Má jím být přednostně standard příbuzné látky s retenčním časem blízkým retenčnímu času analytu. Retenční čas analytu musí být typický pro odpovídající kalibrační standard za týchž experimentálních podmínek. Minimální přijatelný retenční čas pro analyt musí být dvojnásobkem retenčního času odpovídajícího mrtvému objemu kolony. Poměr retenčního času analytu a vnitřního standardu, tj. relativní retenční čas analytu, se musí s tolerancí ± 2,5 % rovnat relativnímu retenčnímu času kalibračního standardu ve vhodné matrici.

2.3.5.2   Full-scan-UV/VIS detekce

Musí být splněna pracovní kritéria pro metody založené na LC.

Absorpční maxima ve spektru analytu musí mít v rámci tolerance dané rozlišovací schopností detekčního systému tytéž vlnové délky jako maxima kalibračního standardu. V případě detekce diodovým polem je rozlišovací schopnost obvykle ± 2 nm. Spektrum analytu v oblasti nad 220 nm se nesmí v oblasti s relativní absorbancí 10 % vizuálně lišit od spektra kalibračního standardu. Kritérium je splněno, existují-li stejná maxima, a dále není-li rozdíl mezi oběma spektry u žádného bodu větší 10 % absorbance kalibračního standardu. Je-li vyhledávání a porovnávání prováděno pomocí digitální knihovny, musí být při srovnávání spektrálních dat zkoušených vzorků a spektra kalibračního roztoku překročen faktor kritické shody. Tento faktor musí být pro každý analyt stanoven při procesu validace, a to na základě spektra, pro něž jsou splněna výše uvedená kritéria. Musí být prozkoumána proměnlivost spektra způsobená matricí vzorku a pracovními charakteristikami detektoru.

2.3.5.3   Pracovní kritéria pro fluorimetrickou detekci

Musí být splněna pracovní kritéria pro metody založené na LC.

Tato metoda je použitelná pro molekuly, které vykazují přirozenou fluorescenci, a pro molekuly, které vykazují fluorescenci po transformaci nebo derivatizaci. Výběr excitačních a emisních vlnových délek v kombinaci s chromatografickými podmínkami musí být proveden tak, aby se minimalizoval výskyt rušivých sloučenin v extraktu slepého vzorku.

Nejbližší maximum píku v chromatogramu musí být od stanovaného píku analytu vzdáleno alespoň o jednu šířku píku analytu v 10 % výšky.

2.3.5.4   Pracovní kritéria pro stanovení analytu LC-imunogramem

Metoda založená na kombinaci LC-imunogram není sama o sobě vhodná pro použití jako potvrzovací metoda.

Musí být splněna příslušná kritéria pro metody založené na LC.

Předem stanovené parametry řízení jakosti, např. nespecifické vazby, relativní vazby kontrolních vzorků, hodnota absorbance slepého vzorku se musí nacházet v mezích dosažených při validaci zkušební metody.

Imunogram musí být sestaven alespoň z pěti částí.

Každá frakce musí být menší než polovina výšky píku.

Frakce s maximálním obsahem analytu musí být totožná pro podezřelý vzorek, pozitivní kontrolní vzorek i standard.

2.3.5.5   Stanovení analytu pomocí LC s UV/VIS detekcí (jedna vlnová délka)

LC s UV/VIS detekcí (jedna vlnová délka) není sama o sobě vhodná jako potvrzovací metoda.

Nejbližší maximum píku v chromatogramu musí být od stanovovaného píku analytu vzdáleno alespoň o jednu šířku píku analytu v 10 % výšky.

2.3.6   Pracovní kritéria a jiné požadavky na stanovení analytu dvourozměrnou TLC kombinovanou s full-scan-UV/VIS spektrometrickou detekcí

Dvourozměrná HPTLC a simultánní chromatografie jsou povinnými metodami.

Hodnoty RF analytu musí být v rámci tolerance ± 5 % ve shodě s hodnotami RF standardů.

Vizuální podoba skvrny analytu se nesmí lišit od podoby skvrny standardu.

V případě stejně zabarvených skvrn musí být vzdálenost středu skvrny analytu od středu nejbližší skvrny rovna alespoň polovině součtu průměrů skvrn.

Spektrum analytu se nesmí vizuálně lišit od spektra standardu, jak je popsáno u požadavků na full-scan-UV/VIS detekci.

Je-li vyhledávání a porovnávání prováděno pomocí digitální knihovny, musí být při srovnávání spektrálních dat zkoušených vzorků a spektra kalibračního roztoku překročen faktor kritické shody. Tento faktor musí být pro každý analyt stanoven při procesu validace, a to na základě spekter, pro něž jsou splněna výše uvedená kritéria. Musí být prozkoumána proměnlivost spekter způsobená matricí vzorku a pracovními charakteristikami detektoru.

2.3.7   Pracovní kritéria a požadavky na stanovení analytu GC v kombinaci s detektorem elektronového záchytu (ECD)

Vnitřní standard se použije vždy, když k tomuto účelu existuje vhodný materiál. Má jím být přednostně příbuzná látka s retenčním časem blízkým retenčnímu času analytu. Retenční čas analytu musí být typický pro odpovídající kalibrační standard za týchž experimentálních podmínek. Minimální přijatelný retenční čas pro analyt musí být dvojnásobkem retenčního času odpovídajícího mrtvému objemu kolony. Poměr retenčního času analytu a vnitřního standardu, tj. relativní retenční čas analytu, se musí s tolerancí ± 0,5 % rovnat relativnímu retenčnímu času kalibračního standardu ve vhodné matrici. Nejbližší maximum píku v chromatogramu musí být od stanovovaného píku analytu vzdáleno alespoň o jednu šířku píku analytu v 10 % výšky. Další informace mohou být zjištěny simultánní chromatografií.

2.4   POTVRZOVACÍ METODY PRO CHEMICKÉ PRVKY

Potvrzovací metody analýzy pro chemické prvky musí být založeny na jednoznačné identifikaci a správné a přesné kvantifikaci prostřednictvím fyzikálně-chemických vlastností, které jsou na sledované úrovni jedinečné pro daný chemický prvek (např. na základě vlnové délky emitovaného nebo absorbovaného záření, která je charakteristická pro prvek, na základě atomové hmotnosti).

Následující metody nebo kombinace metod jsou považovány za vhodné pro identifikaci chemických prvků:

2.4.1   Společná pracovní kritéria a jiné požadavky na potvrzovací metody

Referenční materiály nebo obohacené materiály obsahující známé množství analytu na úrovni nejvyšší přípustné hodnoty nebo rozhodovací meze, nebo blízko těchto hodnot (pozitivní kontrolní vzorek), a rovněž negativní kontrolní vzorky a činidla pro slepé stanovení by měly být podrobeny celému postupu současně s každou dávkou zkušebních vzorků, které mají být analyzovány. Doporučené pořadí nástřiku extraktů do analytické aparatury musí být následující: slepé stanovení s činidly, negativní kontrolní vzorek, vzorek, který má být potvrzen, negativní kontrolní vzorek a nakonec pozitivní kontrolní vzorek. Každá odchylka od tohoto pořadí musí být zdůvodněna.

U většiny analytických technik se zpravidla vyžaduje úplné rozložení organické matrice, aby bylo možné před stanovením připravit roztok analytu. Toho lze dosáhnout mikrovlnou mineralizací, při níž je minimalizováno riziko ztrát určovaného analytu nebo riziko kontaminace. Musí být použity kvalitní dekontaminované teflonové nádoby. Jsou-li použity jiné metody suchého nebo mokrého rozkladu, musí být předloženy dokumentované důkazy o tom, že jsou případné ztráty nebo kontaminace vyloučeny. Za určitých podmínek lze jako alternativu k rozkladu zvolit pro oddělení analytů od složek matrice a/nebo zkoncentrování analytů před jejich zavedením do analytické zařízení separační postupy (např. extrakci).

Při kalibraci, ať již externí, nebo založené na metodě vnitřního standardu, je třeba dbát na to, aby nebyl překročen stanovený pracovní rozsah analýzy. V případě externí kalibrace se požaduje, aby byly kalibrační standardy připraveny v roztoku, který svým složení co nejvíce odpovídá složení roztoku vzorku. Pokud to vyžadují specifické analytické okolnosti, musí být rovněž provedena korekce na pozadí.

2.4.2   Další pracovní kritéria a jiné požadavky na kvantitativní metody analýzy

2.4.2.1   Pravdivost kvantitativních metod

Při opakovaných analýzách certifikovaného referenčního materiálu chemických prvků nesmí odchylka experimentálně stanovené střední hodnoty obsahu od certifikované hodnoty překročit ± 10 %. Nejsou-li certifikované referenční materiály k dispozici, je přijatelné zjistit pravdivost měření z výtěžnosti analýzy neznámých vzorků s přídavkem známého množství prvku. Je třeba věnovat pozornost skutečnosti, že na rozdíl od analytu není přidaný prvek v reálné matrici chemicky vázán a takto získané výsledky mají menší validitu než výsledky získané pomocí certifikovaných referenčních materiálů (CRM). Hodnoty výtěžnosti jsou přijatelné pouze tehdy, nacházejí-li se v intervalu ± 10 % kolem cílové hodnoty.

2.4.2.2   Přesnost kvantitativních metod

Vnitrolaboratorní variační koeficient (CV) střední hodnoty pro opakovanou analýzu vzorku za podmínek vnitrolaboratorní reprodukovatelnosti nesmí překročit následující hodnoty:

2.4.3   Specifické požadavky na diferenční pulsní anodickou rozpouštěcí voltametrii (DPASV)

Před stanoveními DPASV je nejdůležitější, aby byly ve vzorcích zcela rozloženy organické látky. Na voltamogramech nesmí být patrné žádné rozšíření signálu způsobené přítomností organického materiálu. Anorganické složky matrice mohou mít při DPASV vliv na výšku píků. Kvantitativní stanovení tedy musí být prováděno metodou standardního přídavku. Příklady typických voltamogramů roztoku vzorku musí být přiloženy k metodě.

2.4.4   Specifické požadavky na atomovou absorpční spektrometrii (AAS)

Tato technika je v zásadě metodou pro stanovení jednoho prvku, a vyžaduje tedy optimalizaci experimentálního nastavení v závislosti na chemickém prvku, který má být kvantitativně stanoven. Výsledky musí být pokud možno kvalitativně a kvantitativně kontrolovány podle dalších absorpčních čar (v ideálním případě by měly být vybrány dvě různé čáry). Kalibrační standardy musí být připraveny v roztoku, jehož složení co nejvíce odpovídá roztoku měřeného vzorku (např. pokud jde o koncentraci kyseliny nebo složení modifikátoru). Všechna reakční činidla musí mít nejvyšší čistotu, aby se minimalizovaly hodnoty slepého stanovení. V závislosti na zvoleném režimu vypaření a atomizace se rozlišují různé typy AAS.

2.4.4.1   Specifické požadavky na plamenovou AAS

Nastavení přístroje musí být pro každý prvek optimalizováno. Kontrolovány musí být zejména složení a průtok plynu. Pro vyloučení rušivého vlivu absorpce pozadí musí být použita korekce pomocí kontinuálního zdroje záření. U neznámých matric je třeba ověřit, zda není nutná korekce na pozadí.

2.4.4.2   Specifické požadavky na AAS s grafitovou píckou

Správnost stanovení stopových množství s použitím grafitové pícky často ovlivňuje kontaminace v laboratoři. Pro zpracování vzorku a standardu by tedy měla být použita reakční činidla o vysoké čistotě, deionizovaná voda a zařízení z inertního plastu. Nastavení přístroje musí být pro každý prvek optimalizováno. Zejména musí být kontrolovány podmínky předběžného zpracování a podmínky atomizace (teplota, čas) a úprava matrice.

Vliv matrice na atomizaci analytu se sníží při práci za isotermních podmínek atomizace (např. s příčně vyhřívanou grafitovou píckou se zabudovanou platformou podle Lvova (8)). Kombinace úpravy matrice a korekce pozadí Zeemanovým efektem (9) umožňuje, aby bylo kvantitativní stanovení prováděno pomocí kalibrační křivky získané z měření vodných standardních roztoků.

2.4.5   Specifické požadavky na AAS s generací hydridů

Organické sloučeniny obsahující arsen, bismut, germanium, olovo, antimon, selen, cín a tellur apod. mohou být velmi stabilní a mají-li být pro celkový obsah prvků získány správné výsledky, je třeba provést oxidativní rozklad. Doporučuje se proto mikrovlnná mineralizace nebo vysokotlaké zpopelnění za silně oxidativních podmínek. Největší pozornost musí být věnována úplné a reprodukovatelné konverzi prvků na jejich hydridy.

Tvorba hydridu arsenu v roztoku kyseliny chlorovodíkové s NaBH4 závisí na oxidačním stavu arsenu (AsIII: rychlá tvorba, AsV: pomalejší tvorba hydridu). Aby se při průtokové technice nástřiku zamezilo ztrátě citlivosti stanovení AsV způsobené krátkým reakčním časem v tomto systému, musí být AsV po oxidativním rozkladu redukován na AsIII. Vhodnými činidly k tomuto účelu jsou jodid draselný/askorbová kyselina nebo cystein. Slepé vzorky, kalibrační roztoky a roztoky vzorku musí být zpracovávány stejným způsobem. Dávkový způsob stanovení dovoluje stanovit obě formy arsenu stanoveny bez ovlivnění správnosti stanovení. V důsledku zpožděné tvorby hydridu arsenu (AsV) musí být kalibrace provedena integrací plochy píku. Nastavení přístroje musí být optimalizováno. Průtok plynu, kterým se zavádí hydrid do atomizátoru, je zvláště důležitý a musí být kontrolován.

2.4.6   Specifické požadavky na AAS se studenými parami

Studené páry se používají pouze v případě rtuti. Kvůli ztrátám elementární rtuti v důsledku těkání a adsorpce je nezbytné při analýze pracovat velmi pečlivě. Musí být vyloučena kontaminace reakčních činidel a pracovního prostředí.

Mají-li být v případě organických sloučenin rtuti získány správné výsledky, je nezbytné provést oxidativní rozklad. K rozkladu je třeba použít hermeticky uzavřený systém s mikrovlnnou mineralizací nebo vysokotlakým zpopelněním. Zvláštní pozornost je třeba věnovat čištění zařízení, které bylo v kontaktu se rtutí.

Výhodná je práce s průtokovou technikou nástřiku. Při nízkých rozhodovacích mezích se doporučuje zkoncentrování elementární rtuti na adsorpční Au/Pt síťce a následná termální desorpce. Kontakt adsorbéru nebo měřicí cely s vlhkostí má rušivý vliv na měření a nesmí k němu dojít.

2.4.7   Specifické požadavky na atomovou emisní spektrometrii s indukčně vázaným plasmatem (ICP-AES)

Atomová emisní spektrometrie s indukčně vázaným plasmatem (10) je víceprvkovou metodou, která umožňuje současné stanovení různých prvků. Před použitím ICP-AES musí být provedena mineralizace, aby se rozložily organické matrice vzorků. Musí být použita mikrovlnná mineralizace nebo vysokotlaké zpopelnění. Smysluplná analýza ICP-AES vyžaduje kalibraci přístroje a výběr prvku nebo vlnové délky. V případě lineárních kalibračních křivek obvykle stačí pro účely kalibrace přístroje proměřit pouze kalibrační roztoky o čtyřech koncentracích, protože kalibrační křivky ICP-AES jsou lineární pro koncentrace v rozsahu čtyř až šesti řádů. Kalibrace systému ICP-AES se obvykle provádí pomocí standardu obsahujícího více chemických prvků, který musí být připraven ve formě roztoku o téže koncentraci kyseliny jako měřený roztok. Sestrojení lineární kalibrační křivky vyžaduje, aby byly koncentrace prvků ověřeny.

Výběr vlnových délek pro měření emise analytů se řídí koncentracemi prvků, které mají být stanoveny. Pokud se koncentrace analytu nachází mimo pracovní oblast pro danou emisní čáru, použije se jiná emisní čára. Nejdříve se zvolí nejintenzivnější emisní čára (nerušená), a poté méně intenzivní čára. Při práci v blízkosti meze detekce je zpravidla nejvhodnější nejcitlivější čára příslušného analytu. Spektrální rušivé vlivy a rušivé vlivy z pozadí působí při ICP-AES největší obtíže. Možnými rušivými vlivy jsou např. jednoduchý posun pozadí, vzestupný posun pozadí, přímý spektrální překryv a složitý posun pozadí. Každý z těchto rušivých vlivů má své vlastní příčiny a způsoby odstranění. V závislosti na matrici se použijí korekce na rušení a optimalizace pracovních parametrů. Některým rušivým vlivům lze zamezit zředěním nebo úpravou matricí. S každou dávkou zkušebních vzorků se při analýze stejným způsobem jako analytické vzorky zpracují referenční a uměle obohacený materiál obsahující známá množství analytu (analytů) a dále slepý vzorek. Kontrola posunu se musí provést standardem např. po proměření 10 vzorků. Všechna reakční činidla a plasmový plyn musí mít nejvyšší čistotu.

2.4.8   Specifické požadavky na hmotnostní spektrometrii s indukčně vázaným plasmatem (ICP-MS (11))

Stanovení stopových prvků s atomovými hmotnostmi jako např. chromu, mědi a niklu, může být silně rušeno jinými isobarickými a víceatomovými ionty. Tomu se lze vyhnout pouze při rozlišovací schopnosti alespoň 7 000 – 8 000 . Mezi obtíže spojené s technikami MS patří drift přístroje, matricové jevy a rušivé vlivy molekulárních iontů (m/z < 80). Pro korekci driftu přístroje a matricových jevů je třeba provést vícenásobnou vnitřní standardizaci pokrývající stejný rozsah hmotností, jako má rozsah prvků, které mají být stanoveny.

Před měřením ICP-MS je nezbytné provést úplný rozklad organických látek. Jako u AAS se těkavé prvky, např. jod, převedou po mineralizaci v hermeticky uzavřené nádobě do stabilního oxidačního stavu. Nejsilněji ruší kombinace molekulárních iontů argonu (plasmový plyn), vodíku, uhlíku, dusíku a kyslíku (rozpouštěcí kyseliny, nečistoty plasmového plynu, a průvodní atmosférické plyny) a matrice vzorku. Těmto rušivým vlivům je třeba zamezit úplnou demineralizací, měřením pozadí, vhodnou volbou analytických hmotností, jejímž důsledkem může být nižší výtěžek (horší mez detekce), a volbou kyseliny použité pro rozpouštění, např. kyseliny dusičné.

U prvků, které mají být stanoveny, se rušivé vlivy vyloučí vhodnou volbou specifických analytických hmotností včetně konfirmace poměrů isotopů. Odezva přístroje při zohlednění Fano-faktorů musí být pro každé měření zkontrolována vnitřními standardy.

3.   VALIDACE

Validace musí prokázat, že analytická metoda splňuje požadavky na příslušné pracovní charakteristiky.

Různé účely kontroly vyžadují různé kategorie metod. V následující tabulce jsou stanoveny pracovní charakteristiky, které mají být ověřeny, a příslušné typy metod.

3.1   VALIDAČNÍ POSTUPY

V této kapitole jsou uvedeny příklady validačních postupů pro analytické metody a/nebo odkazy na tyto postupy. Jiné postupy prokazování, že analytická metoda splňuje pracovní požadavky pracovní charakteristiky, mohou být použity, pokud jimi lze dosáhnout stejné úrovně a kvality informací.

Validace může být provedena formou vnitrolaboratorní studie podle Codex Alimentarius, ISO nebo IUPAC (12) nebo alternativními metodami, např. vnitrolaboratorní validací (13, 14). Tato část je zaměřena na vnitrolaboratorní validaci (in-house validation) modulovým přístupem. Tento přístup je založen na

3.1.1   Modelově nezávislé pracovní charakteristiky

Bez ohledu na zvolený validační přístup musí být stanoveny níže uvedené pracovní charakteristiky. Ve snaze minimalizovat rozsah prací lze experimenty zaměřené na stanovení různých parametrů kombinovat pečlivě připraveným a statisticky podloženým způsobem.

3.1.1.1   Specifičnost

U analytických metod je důležitá míra, v jaké lze od sebe rozlišit analyt a blízce příbuzné látky (isomery, metabolity, produkty rozkladu, endogenní látky, složky matrice atd.). Pro kontrolu rušivých vlivů je třeba provést dva kroky.

Vyberou se látky, které mohou rušit, a analyzují se příslušné slepé vzorky s cílem zjistit přítomnost rušivých vlivů a odhadnout jejich účinek:

3.1.1.2   Pravdivost

V tomto odstavci je popsáno stanovení pravdivosti (jedné složky správnosti). Pravdivost lze stanovit pouze pomocí certifikovaného referenčního materiálu (CRM). Je-li CRM k dispozici, musí být použit. Postup je podrobně popsán v normě ISO 5725-4 (5). Níže je uveden příklad:

Pravdivost ( %) = průměrná koncentrace korigovaná na výtěžnost × 100/certifikovaná hodnota.

Není-li k dispozici CRM, lze namísto pravdivosti stanovit postupem popsaným v bodě 3.1.2.1 výtěžnost.

3.1.1.3   Použitelnost/robustnost (malé změny)

V těchto studiích laboratoř záměrně provede nepatrné změny, které lze předpokládat, a pozorují se jejich důsledky.

Musí být provedeny předběžné studie faktorů, které se vyskytují při přípravě vzorku, čištění a analýze a které mohou mít vliv na výsledky měření. Takovými faktory může být osoba analytika, zdroj a stáří reakčních činidel, rozpouštědel, standardů a extraktů vzorků, rychlost zahřívání, teplota, pH a mnoho dalších faktorů, které se mohou vyskytnout v laboratoři. Tyto faktory se změní v rozsahu, jaký lze řádově očekávat mezi laboratořemi.

V zásadě by se však neměla studovat jedna změna za druhou, ale mělo by být provedeno několik změn najednou. Například písmeny A, B, C, D, E, F, G se označí nominální hodnoty sedmi různých faktorů, které mohou mít vliv na výsledek, dojde-li k jejich nepatrné změně. Jejich alternativní hodnoty se označí odpovídajícími malými písmeny a, b, c, d, e, f a g. Existuje 27, tj. 128 různých možných kombinací těchto faktorů.

Z těchto kombinací je možné zvolit osm kombinací, v nichž jsou rovnoměrně zastoupena velká a malá písmena (tabulka 11). Musí být provedeno osm stanovení, v nichž bude uplatněna kombinace zvolených faktorů (A-G). Výsledky stanovení jsou v níže uvedené tabulce 11 označeny jako S – Z.

3.1.1.4   Stabilita

Bylo zjištěno, že nedostatečná stabilita analytu nebo složek matrice ve vzorku po dobu skladování nebo analýzy vzorku může vést k významným odchylkám ve výsledcích analýzy. Kromě toho by měla být kontrolována stabilita kalibračních standardů v roztocích. Stabilita analytu za různých podmínek skladování je obvykle dobře popsána. Monitorování podmínek skladování je součástí normálního laboratorního akreditačního systému. Není-li stabilita známa, lze ji stanovit podle níže uvedených příkladů.

Stabilita analytu v roztoku:

Stabilita analytu (analytů) v matrici

3.1.1.5   Kalibrační křivky

Použijí-li se kalibrační křivky:

Má-li být provedena sériová kalibrace standardním roztokem, musí být pro parametry kalibrační křivky, které se mohou pro různé série lišit, uvedena odhadnutá rozpětí.

3.1.2   Konvenční validační postupy

Výpočet parametrů konvenčními metodami vyžaduje, aby bylo provedeno několik samostatných experimentů. Každá pracovní charakteristika musí být stanovena pro každou větší změnu (viz výše uvedená použitelnost/robustnost). V případě metod pro více analytů může být stanoveno několik analytů současně, pokud byly předem vyloučeny možné rušivé vlivy. Řadu pracovních charakteristik lze stanovit podobným způsobem. Proto se v zájmu minimalizace rozsahu prací doporučuje, aby byly v nejvyšší možné míře experimenty kombinovány (např. opakovatelnost a vnitrolaboratorní reprodukovatelnost se specifičností, analýza slepých vzorků pro stanovení rozhodovací meze a testování specifičnosti).

3.1.2.1   Výtěžnost

Není-li k dispozici CRM, stanoví se výtěžnost pomocí experimentů s uměle obohacenou slepou matricí, a to např. tímto postupem:

Tato konvenční metoda stanovení výtěžnosti je variantou metody standardního přídavku popsané v bodě 3.5, pokud

Není-li výše uvedených podmínek dosaženo (nebo není-li jich pravděpodobně dosaženo), musí být proveden celý postup stanovení výtěžnosti metodou standardního přídavku, jak je popsána v bodě 3.5.

3.1.2.2   Opakovatelnost

3.1.2.3   Vnitrolaboratorní reprodukovatelnost

3.1.2.4   Reprodukovatelnost

Pokud musí být ověřena reprodukovatelnost, měly by se laboratoře účastnit kolaborativních studií podle normy ISO 5725-2 (5).

3.1.2.5   Rozhodovací mez (CCα)

Rozhodovací mez musí být stanovena podle požadavků na identifikaci nebo na identifikaci a kvantitativní stanovení, jak jsou stanoveny v oddíle „Pracovní kritéria a jiné požadavky na analytické metody“ (část 2).

Pro látky, pro něž nebyla stanovena žádná nejvyšší přípustná hodnota, lze CCα stanovit:

Pro látky, pro něž je stanovena nejvyšší přípustná hodnota, lze CCα lze stanovit:

Viz také článek 5 a bod 3.2.

3.1.2.6   Detekční schopnost (CCβ)

Detekční schopnost by měla být stanovena podle požadavků na screening, identifikaci nebo na identifikaci a kvantitativní stanovení (viz část 2).

Pro látky, pro něž nebyla stanovena žádná přípustná hodnota, lze CCβ stanovit:

Pro látky, pro něž byla stanovena přípustná hodnota, lze CCβ stanovit:

Viz také bod 3.2.

3.1.2.7   Robustnost (větší změny)

Analytická metoda by měla být testována za různých experimentálních podmínek, které by měly zahrnovat různé druhy, různé matrice nebo různé podmínky odběru vzorků. Provedené změny by měly být většího charakteru. Významnost těchto změn může být posouzena například testem podle Youdena (15, 16). Každá pracovní charakteristika by měla být stanovena pro všechny větší změny, u nichž se ukázalo, že mají významný vliv na provedení stanovení.

3.1.3   Validace podle alternativních modelů

Použijí-li se alternativní validační postupy, musí být ve zprávě o validaci uveden výchozí model a strategie s příslušnými podmínkami, předpoklady a vzorci, nebo musí být alespoň uvedeny odkazy na dostupné literární zdroje. Příklad alternativního postupu je uveden níže. Použije-li se například vnitrolaboratorní validační model, stanoví se pracovní charakteristiky tak, aby bylo v rámci téhož validačního postupu možné validovat metodu na větší změny. To vyžaduje navrhnout plán validačních experimentů.

3.1.3.1   Plán experimentů

Plán experimentů musí být navržen s ohledem na počet různých druhů a na různé zkoumané faktory. Prvním krokem celého postupu validace musí tedy být úvaha o typu souborů vzorků, které budou v budoucnu v laboratoři analyzovány, aby byly vybrány nejdůležitější druhy. Následně musí být podle sledované úrovně koncentrace zvolen rozsah koncentrací.

Příklad:

Každý vzorek (každá kombinace úrovní faktorů) musí být uměle obohacen na čtyři různé koncentrace v oblasti sledované úrovně, pro každý vzorek musí být analyzován jeden slepý vzorek, tzn. že pro celý validační experiment musí být provedeno 5 × 16 = 80 analýz.

Z těchto 80 výsledků měření lze vypočítat následující charakteristiky (13, 14).

Získané charakteristiky

Tyto pracovní charakteristiky umožní zevrubné zhodnocení pracovní úrovně metody, protože není zkoumán pouze vliv jednotlivých faktorů, ale také relevantní kombinace těchto faktorů. Pomocí tohoto rozvržení experimentů lze rozhodnout, zda by měl být ten či onen vybraný faktor vyloučen ze společné kalibrační křivky, protože se významně odchyluje od směrodatných odchylek ostatních faktorů.

3.1.3.2   Graf silofunkce

Graf silofunkce poskytuje informace o detekční schopnosti metody ve zvoleném rozsahu koncentrací. Vypovídá o pravděpodobnosti chyby ß při použití zkoumané metody. Graf silofunkce umožňuje vypočítat detekční schopnosti pro příslušné kategorie metod (screening, potvrzování) nebo typy metod (kvalitativní nebo kvantitativní) při určité chybě ß (např. 5 %).

Obrázek 1

Graf silofunkce

Na obrázku 1 je uveden příklad grafického stanovení detekční schopnosti (CCß) analytické metody. U této metody je při koncentraci 0,50 μg/kg pravděpodobnost falešně negativního výsledku 5 %. Při koncentraci 0,55 μg/kg klesá pravděpodobnost falešně negativního výsledku na 1 %.

3.1.3.3   Reprodukovatelnost

Pro stanovení reprodukovatelnosti metody postupem vnitrolaboratorní validace je nezbytná účast na zkoušení odborné způsobilosti podle pokynů ISO 43-1 (3) a 43-2 (4). Laboratoře mohou použít vlastní metody, pokud se tyto metody rutinně používají. Reprodukovatelnost metody lze vyjádřit směrodatnou odchylkou laboratoře.

3.2   GRAFICKÉ VYJÁDŘENÍ RŮZNÝCH ANALYTICKÝCH MEZÍ

Obrázek 2

Látky, pro něž není stanovena žádná nejvyšší přípustná hodnota

Obrázek 3

Látky, pro něž je stanovena nejvyšší přípustná hodnot

3.3   PŘÍKLAD VÝPOČTU ROBUSTNOSTI VŮČI MALÝM ZMĚNÁM PODLE YOUDENA (16)

Směrodatná odchylka rozdílů Di (SDi):

Je-li SDi významně větší než směrodatná odchylka metody za podmínek reprodukovatelnosti (viz výše), vyplývá z toho, že všechny faktory současně mají vliv na výsledek, třebaže žádný faktor samostatně nevykazuje významný vliv, a metoda tedy není dostatečně robustní vůči zvoleným změnám.

3.4   PŘÍKLADY VÝPOČTU PRO POSTUP VNITROLABORATORNÍ VALIDACE

Příklady a výpočty pro model vnitrolaboratorní validace, jak je popsán v oddíle o validaci podle alternativních modelů (3.1.3) (13, 14).

3.5   PŘÍKLADY PRO METODU STANDARDNÍHO PŘÍDAVKU

Zkušební vzorek s obsahem analytu T se rozdělí na dva zkušební podíly 1 a 2 o hmotnostech m 1 a m 2. Zkušební podíl 2 se uměle obohatí roztokem analytu o objemu V A a koncentraci ρ A. Po provedení extrakce a přečištění, které jsou součástí metody, vzniknou dva zkušební podíly o objemech V 1 a V 2. Předpokládaná výtěžnost analytu je rc. Oba extrakty se analyzují měřicí metodou s citlivostí b a jejich analytické odezvy se označí x 1 a x 2.

Za předpokladu, že jsou hodnoty rc a b pro analyt jak u nativního vzorku, tak u uměle obohaceného vzorku stejné, lze obsah T vypočítat takto:

Metoda umožňuje stanovit výtěžnost rc. Kromě výše popsaného stanovení se část extraktu zkušebního podílu 1 (objem V 3) uměle obohatí známým množstvím analytu ρ B · V B a provede se analýza. Analytický výsledek se označí x 3 a výtěžnost je:

Kromě toho je možné vypočítat citlivost b jako:

Všechny podmínky a podrobnosti jsou popsány v literatuře (18).

▼M3 —————

▼M1

---

PRILOGA II

---

( 1 ) Výtěžek: podíl množství analytu obsaženého ve vzorku, který je přítomen v konečném extraktu.

( 2 ) Výtěžnost (zde): podíl množství analytu přidaného do vzorku, který je přítomen v konečném extraktu. V dalším textu tohoto dokumentu se předpokládá, že se výtěžek a výtěžnost sobě rovnají, a používá se tedy pouze termín výtěžnost.