68/1999 Sb.Nález Ústavního soudu ze dne 17. února 1999 ve věci návrhu na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních)

68
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky

      Ústavní soud rozhodl dne 17. února 1999 v plénu o návrhu Ing. J. B. a P. M. na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních),


takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
      Navrhovatel Ing. J. B. podal dne 10. dubna 1998 Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 40/97-19 ze dne 3. února 1998, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím policejních orgánů České republiky, které nevyhověly jeho žádosti o vydání zbrojního průkazu s odkazem na § 44 odst. 1 písm. d) zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), s odůvodněním, že žadatel není bezúhonný, protože byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin a dosud neuplynulo 10 let od pravomocného odsouzení nebo od ukončení trestu odnětí svobody. Současně s ústavní stížností podal navrhovatel návrh na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že požádal o vydání zbrojního průkazu, avšak jeho žádost byla příslušnými orgány policie zamítnuta s odkazem na uvedené ustanovení zákona o střelných zbraních z toho důvodu, že není bezúhonný, protože byl v roce 1991 uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 2 000 Kč. Podle názoru navrhovatele legální i soudní výklad tohoto ustanovení zákona o střelných zbraních, totiž to, že se týká i peněžitých trestů, s nimiž není spojen výkon trestu odnětí svobody, vede k mimořádné tvrdosti a dostává se do rozporu s principem právního státu zakotveným v článku 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť fakticky umožňuje stavět do jedné roviny osoby, jejichž činy vyžadují k nápravě pouze peněžitý trest, s osobami, za jejichž trestné činy je nezbytné použít podstatně závažnější sankce [§ 44 odst. 1 písm. a) a b) zákona o střelných zbraních]. Navrhovatel se cítí být tímto postupem diskriminován, když navíc poukazuje na rozpor mezi skutečností, že podle trestního zákona se po zahlazení odsouzení na pachatele hledí, jako by se trestného činu nedopustil, avšak podle jiného zákona (zákona o střelných zbraních) se na něj hledí, jako by k zahlazení nedošlo.
. . .